„Připadám si jako blbec,“ zamumlal Tom a tahal si za látku džínů. On i Bill seděli zády ke stolu, Tom měl opřený jeden loket na zvětralém dřevěném povrchu, uvolněně a v klidu, zatímco Bill seděl s překříženýma rukama i nohama. „Myslím, neměl jsem tušení… vůbec mě to nenapadlo. Neměl jsem tušení, že by to pro tebe mohlo znamenat něco takového. Já… předčasně jsem to odsoudil.“
„Tome,“ promluvil tiše, ale ten jej sotva poslouchal. Sledoval, jak se Billův obličej uvolnil, když měl zavřené oči, a nadšeně studoval jeho profil. „Je tu něco, s čím potřebuju tvoji pomoc. Je tady léčba…“
„Tome!“ vykřikl, vyskočil na nohy a díval se vyděšeněji než cokoliv jiného. Jeho rty jako by chtěly něco říct, ale pouze prudce dýchal, zatímco se Tom snažil přinutit k panice, ale prostě nedokázal toho polibku litovat. „Já… já nemůžu uvěřit…“ zalapal opět po dechu, pomalu se otočil a stále s výrazem hrůzy se po mírném zaváhání rozběhl parkem pryč.
Další den Bill nebyl ve škole. Tom poté, co po návratu domů začal konečně panikařit, se pokusil přijít a s Billem promluvit, ale dveře nikdo neotvíral. Simone mu dala číslo na paní Kaulitzovou, ale nikdo to nezvedal. Takhle to pokračovalo celý víkend a po jeho třetí návštěvě v neděli Tom nabyl přesvědčení, že byli prostě pryč. Juttino auto stálo na příjezdové cestě, ale dům nejevil žádné známky života, i když Tom hodinu seděl u domu s uchem přitisknutým u hlavních dveří. Nakonec ho vyhnala sousedka, která jej měla zřejmě za nějakého zločince, ale když se jí Tom zeptal, jestli Bill se svou matkou odešel, neměla pro něj žádnou odpověď. Nicméně mu to zodpovědělo jednu důležitou otázku. Tom přemýšlel nad tím, jak Billovi sousedé nemohli slyšet hádky u Kaulitzových, ale stará paní byla tak nedoslýchavá, že na ni Tom musel víceméně křičet, a ostatní domy kolem byly na prodej.
Přesto tady nikde nebyla po Billovi ani stopa. Toma to trápilo. Nekonečně pronásledoval svou matku otázkami, jestli má číslo na Juttin mobil, nebo její email, nebo dokonce Billův email, ale nikdo nic nevěděl.
Pořád nějaká zatracená dramata, byl z toho už otrávený. Bylo mu z toho zatraceně špatně, ale v Billově zájmu to vydržel až do pátku. Když ani v pátek Bill stále nepřišel do školy, rozhodl se, že to vzdá. Bill byl prostě pryč, a bylo to. Během týdne mu myslí proběhlo několik nápadů, ale všechny je odepsal. Za prvé, nemyslel si, že byl Bill tak mimo jen proto, že ho Tom políbil. Ne, Bill se mu záměrně vyhýbal. Buď opravdu fyzicky odešel pryč, anebo udělal všechna krajní opatření, aby to tak vypadalo. Tom si nemohl pomoct, ale byl čím dál více a více naštvaný, protože uběhl týden a on si nemyslel, že by se ještě mohl vypořádat s nějakýma Billovýma sračkama a dramatama. Tom se kurva snažil, ale bylo to směšné. Mohl se přetrhnout, aby se přizpůsobil Billovi i všem jeho manýrám, a právě teď s tím skončil. Pokud by se Bill někdy vrátil, nebo v případě, že by jej Tom viděl znovu, dal by mu to dost jasně najevo. Nehodlal se podřizovat každému jeho rozmaru jen proto, že byl zatraceně speciální.
Uběhl další týden. Věci spadly zpátky do svých kolejí, jako bývaly dříve. Tom se přinutil zůstat lhostejný k tomu, jak povrchní a nepříjemná jeho skupina umí být, a zjistil, že se drží zpátky a stále častěji tráví čas s Kim. Také se celé dva týdny nedotkl cigarety. Ne proto, aby se jim vyhnul, ale prostě proto, že na ně nemyslel. Bill přesvědčil Tomovo podvědomí, aby přestalo s kouřením, ale on si to nikdy nepřiznal. Také si připomínal, že Bill byl pouze atraktivní osoba a nemělo vůbec nic společného s jeho dramatickým, depresivním já. Tom se o něj už nestaral a nechtěl mu už více pomáhat. Vůbec ne.
„Takže… Tome. Kde je Bill?“
Byl pátek. Přesně dva týdny od prvního dne Billovy nepřítomnosti. Tom, Georg, Gustav a Kim a potulovali kolem velkého dubu před školou, bylo to jedno z jejich obvyklých míst. Na zemi nebyl žádný sníh, i přes to, že byl začátek března. Vzduch byl nahořklý a kousavý a Tom mohl jen hádat proč. Strčil si ruce do kapes a ohrnul nos, jak se pach cigaretového kouře mísil s pachem marihuany po areálu školy. Tom to nechápal, sám jednou marihuanu vyzkoušel a byl jí znechucen. Odporný zápach nedostal z dredů ještě týden bez ohledu na to, kolikrát si je umyl.
„Já nevím, bože, přestaňte se mě na něj ptát, okay?“ Odpověděl Tom hořce.
„Hej,“ přerušil ji Georg žárlivě, ale ani on ani Kim už více nepromluvili, když k nim přikráčel známý blonďák s rukama hluboko v kapsách. Nevypadal šťastně a Georg přemýšlel, jestli se takhle tváří všichni, kteří měli co dočinění s Billem. Stejně jako Tom, ale až poté, co Bill odešel. Možná byl jen lamač srdcí.
„Hej! Neříkej to,“ řekla Kim se svraštělým obočím.
„Ne. Proč se vlastně staráš?“
Všichni kývli a Andreas zmizel ve chvíli, kdy zazvonilo. Tom si nemohl pomoct, ale zajímalo ho, co v sobě ten blonďák stále držel. Bill a Andreas byli více nepřátelé než cokoliv jiného, a přesto měl Andreas o Billa ještě obavy. Náhle Tomovi došlo, že Bill možná reagoval tak, jak reagoval, když jej Tom políbil, kvůli Andreasovi a způsobu, jakým se jej pokoušel vyléčit… ale rychle tu myšlenku odtlačil dozadu do své mysli. Nehodlal vymýšlet nějaké omluvy za Billovo jednání. Nechtěl už o něm slyšet ani slovo, protože s těmihle pitomostmi už skončil.
Bylo po všem.
—
Muž, štíhlý a vysoký, stál na letišti u brány a čekal, než přiletí letadlo, s rukama v kapsách. Byl až příliš formálně oblečený na to, že pouze vyzvedával někoho na letišti, ale byla tam spousta zahraničních podnikatelů, takže nevypadal až tak zvláštně. Stál stejně jako jiní čekající lidé, členové rodin, přátelé nebo řidiči s cedulemi v rukou. Byl nervózní, ale ne proto, že byl nedočkavý z toho, až uvidí svého příbuzného. Ale proto, že se toho děsil.
Bylo to dvanáct let, kdy ten muž viděl naposledy svého syna, a nevěděl vůbec nic o jeho vzhledu, kromě stručného popisu, který mu byl předán spolu s tou zatracenou šokující novinkou, že právě převzal opatrovnictví nad svým synem. Vysoký. Štíhlý. Černé vlasy. To bylo všechno, co věděl, a byl nervózní, že nepozná vlastního syna. Nemohl si pomoct, ale zajímalo ho, jestli by jeho syn poznal jeho.
Opět si připomínal, aby se nedržel předsudků proti vlastnímu synovi, který už by měl být vyzrálý mladý muž, a on sám by neměl být ten, kdo ukáže slabost či zbabělost v této situaci. Bylo to těžké, protože byl zvyklý od těchto problémů utíkat, utekl před dvanácti lety a stále běžel. Teď přišel den, kdy měl přestat utíkat.
„Let A92 ze Švýcarska právě dorazil. Cestující brzy dorazí z terminálu. Děkujeme vám,“ oznámil předem nahraný hlas. Muž se narovnal, protože věděl, že už mu zbývají poslední minuty čekání, než cestující posbírají svá zavazadla a dorazí do hlavní budovy.
Myslí mu běželo, co by měl říct, až jej uvidí, ale slova, která si bez námahy opakoval už nejméně stokrát, mu najednou nervozitou nešla vůbec na jazyk. Dvanáct let. Jeho synovi bylo sedmnáct, byl mladý dospělý, vyrostl. Dvanáct let, jako by to byl jen okamžik. Dvanáct let a on se dvakrát oženil a rozvedl. Dvanáct let. Postrádal dvanáct let ze života svého syna, jediné osoby, o kterou se měl starat, a on byl jediný, kdo od péče o svého syna odešel. Byla to druhá šance, a tak moc, jak se chtěl vyhnout odpovědnosti, najednou si nemohl pomoct, ale cítil, že by se z toho mohlo rozvinout něco pozitivního.
Dvanáct let.
Deset minut.
Méně, než pár vteřin.
Brána se otevřela.
Prošla záplava lidí, všichni hledali své blízké. Nebo, většina z nich. Někteří cestovali sami a nikdo na ně nečekal. Někteří hledali své jméno na cedulkách řidičů. I přes své zpocené dlaně a krk a svou touhu otočit se, odejít a nikdy se neohlédnout, si snadno všiml svého syna. Oběma rukama za sebou táhnul těžký kufr, na ramenou mu visel středně velký batoh a tvářil se poněkud ztraceně a s obavami. Muž na něj chvíli zíral, viděl černé a bílé rovné vlasy, které mu visely až na hruď, tlustá mikina s designem křídel na přední straně a úzké, tmavé džíny. Byl bledý a trochu vychrtlý, ale nepochybně hezký, a muž si nemohl pomoct, vykvetl v něm pocit hrdosti. Nejen proto, že jeho syn byl dobře vypadající, ale jednoduše proto, že tam byl a že byl naživu.
Nicméně na něj dopadl známý pocit viny, když si uvědomil, že s touto skutečností nemá nic společného a věděl, že mohl pravděpodobně dělat lepšího rodiče než jeho ex-manželka. On by svého syna nechal alespoň trochu žít. S konfliktními pocity prostupujícími jeho mysl Jörg Kaulitz zamával na svého syna.
Billovy oči zachytily pohyb a on na chvíli ztuhl, než se zhluboka nadechl a zamířil k otci. Pohled klidného zoufalství v Jörgově tváři Bill vnímal jako výraz ve své vlastní tváři, a když se k otci pomalu blížil, opatrně a nervózně, hořkosladké shledání začalo. Jörg mu položil ruku na rameno a Bill chtěl zcela instinktivně ucuknout, ale podařilo se mu udržet hlavu vztyčenou, když se podíval na svého otce s pocitem, jako by to dělal poprvé v životě. Bylo to tak dlouho, že si na něj Bill sotva pamatoval. Jediná vzpomínka byla, že byl vysoký a zadumaný. Nyní, byl Bill stejně vysoký jako Jörg, ne-li o něco vyšší.
„Je mi líto, že jsme se museli setkat… za takových okolností,“ Jörg byl první, kdo promluvil a lítost v jeho hlase byla opravdová. „Ale… myslím, že roky, které uběhly, byly dost dlouhé, a já doufám, že můžeš… odpustit mi.“
„Uvidíme.“
autor: Ghostie
No, tak tohle je tedy pěkný šok! 😮 Ještě teď se mi nechce věřit tomu, co jsem si to přečetla. Vážně, s něčím takovým jsem naprosto nepočítala!!
Napřed jsem byla strašně dobře naladěná díky tomu, jak si kluci v parku promluvili a že po dlouhé době nebyl Bill vůbec nepříjemný, naopak Tomovi zase ukázal kus sebe. Celkově to na mě působilo strašně hezky a já už jsem si myslela, že už bude všechno jenom lepší! Pak, když Tom Billa políbil, tak jsem chvilku jenom nehybně seděla a musela jsem to rozdýchávat 😀 Prostě jsem nečekala, že Tom něco takového udělá. Měla jsem chvíli strach číst dál, protože jsem neměla tušení, jakou reakci bude Bill mít. On je strašně nevyzpytatlný, pořád jej ještě nemám ´přečteného´ a nikdy nemám tušení, jak bude na cokoli reagovat. Když jsem pak četla, jak utekl, tak jsem se ani nijak nepodivovala. Prostě Bill. Jenže jsem čekala, že se to během pár dní vyřeší a kluci se zase vrátí do normálu.
Pak, když Bill 2 týdny nebyl k mání, nikdo Tomovi neotevíral, nezvedal telefony a Bill do školy najednou nechodil, jsem věděla, že bude zle. Už se mi v hlavě tvořily všemožné scénáře, že je Bill někde na psychiatrii, v nemocnici nebo že jej Jutta někam odvezla. A pak si čtu, jak Jörg čeká na svého syna! 😮 Jsem z toho v šoku ještě teď, protože na Billova otce jsem jaksi pozapomněla. Vůbec mě nenapadlo, že by se mohlo něco stát a Bill tak musel jet a bydlet u něj. Jasně, že tahle varianta je daleko lepší, než aby byl Bill někde v nemocnici, ale štve mě, že se kluci rozešli v tak blbou chvíli, nic si nevyříkali, Tom o Billovi nic neví, a hlavně, že jsou od sebe Bůh ví jak daleko. Taky mě to přivádí k myšlence, co se asi stalo, že jde Bill k Jörgovi? Co je s Juttou? Stalo se jí něco? Ano, možná bude Billovi u Jörga lépe, než s nemocnou Juttou, ale máto strašně moc ALE!
Uff, tenhle díl budu asi rozdýchávat dýl, než to Billovo ubližování si 😀 Teď totiž fakt nemám ponětí, jak bude tohle pokračovat dál!
Zuzu, opět moc děkuji za skvělý překlad! 🙂 Už teď se těším na středu, protože mám po tomhle dílu mooooc otázek! 😉
Tak toto bola pekne šokujúca kapitola plná zvratov.
Na začiatku som bola rada, že sa medzi chlapcami vyjasnili ďalšie veci a aj ten bozk ma potešil. No následná Billova reakcia… bozk bol síce fajn, ale mala som pocit, že asi neprišiel v tej správnej chvíli, keď Bill ušiel a potom zmizol. Tu ma mrzí, že Tom sa rozhodol úplne od Billa dištancovať a nestarať sa o neho.
Avšak potom tá scéna na letisku… to teda prekvapilo, keď som čítala o tom, že Jörg čaká na svojho syna. Vyskytla sa otázka, prečo zrazu prešla starostlivosť o Billa na neho? A tu som trošku zmenila názor o tom bozku, že prišiel v zlú dobu. Neviem prečo, ale mala som potom už z toho taký pocit, že prišiel práve vhod. A moja osobná teória je, že Jutta išla konečne na liečenie, aj keď ešte presne neviem, čo to práve teraz zapríčinilo. Či už prekročila hranice alebo sa proste Bill rozhodol zmeniť svoj život a nastúpiť na tú liečbu, o ktorej chcel povedať Tomovi.
No uvidíme, ako sa to bude ďalej vyvíjať, každopádne som však na pokračovanie veľmi zvedavá. Ďakujem za preklad.
Tak tohle mi vyrazilo dech nevím jak by to mělo pokračovat.Setka se ještě z Tomem a co se stalo že musel Bill k otci.
Tak to je sila… v prvni chvili me.napadlo, ze se Jutta zabila nebo se ji stalo neco podobneho a ona umrela. Jinak nechapu jak by se Bill dostal ze dne na den do pece sveho otce, ktereho 12 let nevidel. Teda, vazne.by me zajimalo, jestli se vrati zpatky do mesta k Tomovi nebo jak toto bude pokracovat. Tom byl vazne dobry s tou pusou, libilo se mi to a uplne jsem se usmivala, ale opet trochu nepobiram prehnanou reakci Billa. Pak to zmizeni z Tomovy strany musel byt dost velky sok. Navic, Tom je do nej zamilovany, takze o to horsi pro nej. Ufff, dneska to byl zahul, zvraty, soky… moc se tesim na priste! Dekuji zuzu za preklad 🙂
Dnešní díl byl jako na houpačce… Vlastně ani nevím, co k němu pořádně říct, protože… jsem z téhle epizody úplně vyřízená, hotová.
Mám svou teorii o tom, jak se to všechno seběhlo a co se ještě stane, tak uvidíme, jestli se mi potvrdí 🙂
Je to vážně nádherná povídka i když slovo "nádherný" v kombinaci s touhle povídkou dostává úplně jiný význam.
Strašně děkuju za překlad, bez tebe, zuzu, bych si tenhle skvost nikdy nepřečetla.
Strašne ma mrzí, že Bill odišiel tak byz slovíčka rozlúčky. Bez jediného riadka v sms-ke. A aj to, že sa Tom s jeho zmiznutím zmieril a nesnažil sa pátrať ďalej. Verila som, mu že berie to svoje rozhodnutie pomôcť Billovi vážne. Veď Bill mu dokonca povedal, že existuje liečba a Tom by mu mohol pomôcť. To Billa vôbec nepočúval? Je mi to tak veľmi ľúto. Mám strach, že budú od seba dlhú dobu…
Som veľmi zvedavá čo sa vlastne stalo…