autor: Muckátko :o*
Sezení
Tom nestíhal. A Bill se tomu ani moc nedivil. Během posledních deseti minut jej opravdu intenzivně upozorňoval, že mu za chvíli odjíždí autobus na jeho výuku ve škole. Chvílemi to vypadalo, že snad Toma z domu vyhazuje, protože má s prázdným domem nějaké vlastní plány. Teď sledoval Toma, jak se nadzvukovou rychlostí přemísťuje z kuchyně do pokoje, z pokoje do obýváku a z obýváku zpět do pokoje. Nadávat mohl Tom ale jen sobě. Mluvení s Billem, se zdálo prostě zábavnější než příprava do školy a na vyučování.„Dobře, asi mám všechno,“ zastavil se na prahu Billova pokoje a rychle oddychoval.
„Snad máš pravdu,“ poznamenal Bill. Vsadil by se, že díky Tomovu zbrklému tempu polovinu věcí nechá doma.
„Bille, jak přijdu ze školy,“ naznačil Tom.
„Já vím,“ přikývl Bill už ne tak uvolněně.
„Buď připravený. Budeme mít čas se tak akorát přesunout, abychom nepřišli pozdě,“ popotáhl si batoh na rameno.
„Já vím. Budu připravený,“ slíbil Bill.
„Dobře, tak já letím, nebo mi to vážně ujede. Zatím ahoj.“
„Ahoj,“ pozdravil Bill zpátky a během vteřiny slyšel dole bouchnout dveře, jak se Tom téměř teleportoval z patra dolů.
Bill si povzdychl a zavřel sešit, do kterého si zapisoval své myšlenky, nebo básničky. Přitáhl si nohy k tělu a bradu opřel o svá kolena. Prsty tahal za spodní lem od nohavic svých tepláků a přemýšlel. Nechtělo se mu do léčebny. Byl odtamtud jen pár dní a už se mu tam zpátky nechtělo ani na chvíli. Řekl by, že mu to nebude dělat problém, když tam strávil takovou dobu. Přišlo mu to, jako by tam byl doma, ale pak se objevil Tom a ukázal mu, že domov může vypadat i jinak a taky mu ukázal všechny ty normální věci, kterých se na tak dlouho vzdal. Být v domě s Tomem, ve městě s Tomem, u televize s Tomem bylo najednou mnohem lepší a přirozenější, než být v léčebně bez Toma. Jistě. Tom slíbil, že jej doprovodí, ale dovnitř k psycholožce jej těžko pustí.
Neměl z toho sezení strach, jen by opravdu rád zůstal doma a mluvil s Tomem. Dal ale otci slib, že tam bude chodit poctivě, a kdyby se Jörg dověděl, že tam přestal chodit, pravděpodobně by si pro Billa přijel a s odůvodněním, že už u Toma nemusí být, když na sezení nechodí, by jej odvezl daleko odsud.
Celý den prakticky proflákal. Toulal se po domě, na chvíli si zapnul i televizi, ale odvykl si na ni koukat, a proto ji záhy zase vypnul. Dokonce strčil nos znovu do Tomova pokoje, který byl dokořán, jak byl zvyklý, když Tom odešel. Na nic nesahal, ani nešňupal do Tomova pracovního stolu. Jen se rozhlížel. Prohlížel si Tomovy věci, předměty, které dělaly dům domovem, a vnímal i Tomovu vůni, která na něj dýchala ze stěn, z oblečení, které bylo přehozeno přes židli, a především z peřin a polštářů na posteli. Bill nikdy nefantazíroval, jak mohl Tom vonět. Měl dost práce s důvěrou k němu, aby si všiml nějakých druhotných věcí, například jaký tvar má Tomův obličej, jaký odstín mají Tomovy oči, jak velké jsou Tomovy ruce.
Parfém, který našel v koupelně mezi Tomovými věcmi, jej donutil přivřít víčka. Byl intenzivní, mužný, tiše přitahoval osoby neviditelným provazem k jeho majiteli, ale v žádném případě mu nepřišel vtíravý nebo přehnaně sladký či kořeněný. Rozhodl se, že přesně takový parfém k Tomovi pasuje a těžko by si na něm dokázal představit jinou vůni. Přičichl k Tomovu sprchovému gelu. Tohle bylo to, co cítil včera večer, když mu Tom přišel popřát dobrou noc. Byl to závan něčeho, co ho nutilo se blaženě usmívat a poddat se uklidňujícímu spánku.
Do Tomova příchodu zbýval už jen velmi krátký čas, proto se Bill oblékl do svého nového oblečení, napil se v kuchyni malinové šťávy a čekal, dokud nedorazí Tom, což se stalo prakticky hned na to, co dosedl na pohovku a uvelebil se.
„Bille?“ zavolal Tom do domu, jen co strčil nos mezi dveře. Vytahoval z batohu mobil, klíče a peněženku a všechno si strkal do kapes od kalhot a bundy, aby nemusel tahat celý batoh s sebou.
„Tady jsem,“ zavolal Bill zpět a přišel do chodby.
„Whoa! Sekne vám to, pane Kaulitzi. A to jste se cukal, že ani jedno nepotřebujete,“ šťoural Tom a pomáhal Billovi do jeho bundy.
„Děkuji,“ poděkoval Bill jednak za pochvalu a jednak za pomoc při oblékání.
„Tak pojď, ať to máme z krku,“ pobídl Billa a za oběma zamkl. Sám k němu natáhl ruku, aby ji Bill stiskl.
„Tomi?“
„No? Zapomněli jsme něco?“ zpomalil Tom, kdyby se museli pro něco vracet.
„Ne to ne. Jen… jsem v pořádku,“ naznačil.
„To jsem rád, tak jdeme.“
„Už mě… nemusíš držet za ruku. Je to dobré,“ pousmál se Bill. Tom se zastavil.
„Oh,“ vydal ze sebe a snažil se skrýt zklamaný tón. „Dobře. Ale kdyby bylo třeba, je přímo tady,“ zvedl svou ruku a ukázal ji Billovi ze všech stran. Bill se zasmál a děkovně přikývl.
Nepříliš upřímný smích však nedokázal skrýt ani jedno dění, které se odehrávalo uvnitř obou chlapců. Tom byl trochu zklamaný, že už u něj Bill nepotřebuje hledat bezpečí a nemůže mu být tak blízko. Bill Toma nechtěl svými dotyky obtěžovat. Viděl, jak se po nich lidé otáčeli. Nechápali, že to znamenalo chvilkové bezpečí pro jednoho z nich. Zároveň ale trochu sdílel Tomovo zklamání, když se jej Tom nesnažil přesvědčit, aby se ho nepouštěl.
K léčebně došli mlčky. V Billovi se toho teď odehrávalo tolik, že možná bude rád, že si o tom má s kým popovídat. Zvlášť, když se to týkalo Toma, se kterým to pochopitelně nemohl řešit.
„Aaahhh! Bille, už jste tady,“ usmála se psycholožka, když uviděla oba chlapce přicházet.
„Budu poblíž, dobře?“ sdělil Tom Billovi a nechal Billa v rukách odbornice. Posadil se na židli na chodbě a díval se za dvojicí tak dlouho, dokud nezmizela v pracovně. Vytáhl z kapsy mobil a začal si s ním hrát, aby zabil čas. Nedokázal odhadnout, jak dlouho bude psycholožka Billa vyslýchat.
*
„Tak se posaď, Bille, dáš si něco k pití?“ zeptala se Noemi.
„Ne děkuji,“ odmítl Bill zdvořile a posadil se do křesla. Složil ruce do klína a pohrával si s prsty.
„No kdybys změnil názor, tak klidně řekni,“ usmála se Noemi a posadila se s tvrdými složkami a perem naproti Billa. Od teď bylo opět vše profesionální tak, jak byl Bill zvyklý. Upjaté, strojené, neosobní. „Tak jak se daří, Bille?“
„Dobře,“ pověděl Bill.
„Už ses u Toma zabydlel?“
„Ano.“
„Co Tomovi rodiče?“
„Jsou milí.“
„Starají se o tebe hezky?“
„Víc, než musí,“ přiznal Bill. Měl u Toma doma naprostý komfort. Úplný opak pobytu v léčebně, kde se o něj téměř nikdo nestaral.
„A co Tom? Jak se k tobě chová?“
„Jako starší bráška,“ přirovnal Bill.
„Máš vlastní pokoj?“
„Ano.“ Noemi si tuto informaci ihned zapsala.
„Kolik tam trávíš času?“
„Jen když není nikdo doma, nebo když jdu spát.“ To byla pravda. Pokud byl někdo doma, snažili se Billa zabavit, aby se necítil osaměle.
„Býváš v domě často sám?“
„Ne.“
„Pokoj se ti líbí?“
„Ano. Tom mi koupil pár věcí, které se mi líbily, abych tam měl něco svého,“ svěřil se Bill.
„Řekl jsi mu, co ti má koupit?“
„Ne. Vzal mě s sebou do města,“ prozradil Bill a posmutněl, když si vzpomněl na ten drobný incident.
„Proč ta smutná tvář? Nelíbilo se ti to?“
„Něco se stalo,“ pípl Bill.
„Chceš mi o tom povědět?“
„Nevím.“
„Moc ti to dnes sluší. To oblečení ti taky koupil Tom?“ zkusila to Noemi jinudy.
„Taky,“ přitakal Bill.
„Kde jste byli nakupovat? Možná se tam po práci taky stavím.“
„V centru. Na hlavní třídě.“
„Páni, tam se to lidmi hemží téměř v kteroukoli hodinu,“ naznačila Noemi. Bill tiše vydechl.
„Byl tam kluk. Za rohem,“ začal Bill, dostávajíc se zpět na místo dění.
„Vrazil do tebe?“ odhadovala psycholožka. Bill souhlasně přikývl.
„Nadal mi, abych se díval na cestu. Byl rozzlobený a měl zvýšený hlas.“
„Co se stalo potom?“ zeptala se Noemi opatrně a vše si pečlivě zapisovala.
„Chtěl jsem plakat, byla zima a najednou tam byla všude mlha. Nevím, kde se tam vzala. Slyšel jsem Toma. Z dálky. Nadával tomu klukovi a bránil mě. Chtělo se mi najednou strašně spát a byl jsem slabý. Padal jsem k zemi, ale pak mě chytily něčí ruce a teplá dlaň se přitiskla na moji tvář. Myslel jsem, že to byla facka, ale nebolelo to jako vždy. Bylo to hezké a příjemné. Stál přede mnou Tom a jeho hlas zesiloval, až jsem ho slyšel tak jako vás. Hladil mě po tváři a říkal, že je to dobré, že už je všechno v pořádku.“
„Tom se zachoval moc hezky, když tě bránil. Odešli jste pak domů?“
„Tom chtěl, ale já ne. Nechtěl jsem ho zklamat. Byl rád, že jdu s ním. Jen jsem poprosil, aby mě držel za ruku. Koupil mi hezké věci, horké maliny s kapučínem a pak už mi bylo dobře,“ pousmál se Bill jemně.
„Sladké je někdy na nervy to nejlepší. Pověz mi, Bille, myslíš, že bys zvládl tu situaci, kdyby tam Tom nebyl?“ Bill vypadal, že se zamyslel.
„Nevím. Možná. Byl jsem rád, že tam Tom byl. Nenechal mě v tom.“
„V pořádku. Musíme dělat malé krůčky. Ne velké skoky. Co dalšího ti Tom koupil?“
„Pak už jen nějaké věci na sprchování. Používal jsem před tím jeho. Chtěl koupit něco, co bude vonět mně, ale Tom voní hezky. Moc hezky. Možná jen chtěl, abych si vybral něco svého a cítil se jako doma,“ zauvažoval. Noemi si poznačila něco úplně dolů na stránku.
„Co s Tomem děláte celé dny?“
„Povídáme si. Hodně. Pak hrajeme hry, občas spolu připravujeme jídlo a pak si zase povídáme.“
„Vidím, že si povídáte docela hodně. Stále si máte, co říct?“
„Tom vždycky ví, co říct. Mluví hodně. Víc než já, ale když se rozhodnu něco říct, je opravdu tichý a poslouchá. První noc jsem nemohl usnout. Byl tak hodný a šel ke mně do pokoje. Hladil moji ruku a čekal, dokud neusnu. Určitě byl sám ospalý,“ uvědomil si Bill zpětně.
„Jsem moc ráda, že se o tebe Tom takhle stará. Je opravdu škoda, že nejste bráškové.“
„Asi,“ řekl Bill neurčitě.
„Nechtěl bys Toma za bratra?“
„Ano, nebo možná ne… nevím.“
„To nevadí. O nic nejde. Jsou to jen spekulace. Pro dnešek to bude všechno. Přijdeš zase příští týden ve stejnou dobu, ano?“
„Hmm.“
„No tak. Nebylo to přeci tak strašné, nebo ano? Pěkně jsme si popovídali. Už víš, co budete odpoledne dělat?“
„Ne. Tom možná něco vymyslí,“ převzal si kartičku, kde bylo napsáno, kdy má přijít a v kolik hodin.
„Proč nezkusíš navrhnout něco ty?“
„Možná.“
„Tak se měj hezky a za týden se budu těšit.“
„Na shledanou,“ rozloučil se Bill a vyšel na chodbu.
Pár kroků od pracovny jej přivítal Tom s milým úsměvem.
„Tak hotovo?“
„Ano.“
„Netrápila tě moc? Jestli jo, tak řekni. Stojí támhle u dveří a šmíruje nás, neutekla by mi, kdybych se rozběhl,“ zašeptal Tom spiklenecky. Bill se zasmál a zavrtěl hlavou. Vzal si od Toma svoji bundu a oblékl se.
„Půjdeme prosím?“
„Moc rád,“ odsouhlasil Tom. „Nashle!“ houkl na psycholožku schválně hlasitě a ještě jí provokativně mávl, aby jí dal najevo, že o ní ví. Bill se uchechtl. Tom se zasmál, pohladil Billa po ruce a letmo jej nasměroval k východu.
Noemi se vrátila do své kanceláře a pročetla si své poznámky. Možná, že nebude muset čelit jen Billově návratu k normálu. Možná bude muset brzy řešit něco daleko víc, ale to se pravděpodobně dozví až na dalším sezení.
Teď už bude vědět, na co se zaměřit víc.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Koukám, že paní psycholožka je až moc vnímavá a strká nos i tam, kam nemá (no, vlastně možná má), tak nevím, jestli se jí mám bát, nebo ne…
Ale jsem moc ráda, že to tak kluci cítí oba, i kdyý si to zatím nepřipouští 🙂
Těším se na další dílek!
Ze by si pani psycholozka vsimla Billovi slepe oddanosti a zamilovanosti? Neni mozna 😀 jsem rada, ze se Tom tak hezky o Billa stara, to vodeni za ruku bylo tak hezke. Je skoda, ze to Bill stopnul. Urcite se k tomu vrati… doufam 😀 ta psycholozka je jinak takova… ja nevim, pusobi na me trochu jako studeny cumak s profesionalni strojenosti, ale treba takova neni. Eh, snad to klukum nepokazi nejakym spiclovanim a predavanim informaci Jorgovi. A uz jsem psala, ze tuhle povidku totalne miluju? 😀 tak to pisu: Tuhle povidku fakt miluju! 😀 a moc moc moc dekuji za dalsi dil 🙂
Vím, že to tady píšu pořád, ale když já jsem z Tomova chování ohromně nadšená! 😀 Každý díl se jenom culím, jak krásně se o Billa stará, že má o něj strach, dělá všechno, co ví, že Billa potěší, je k němu moc milý, snaží se jej rozveselit a je mu prostě oporou.
A taky se mi moc líbí, jak si Bill začíná na Tomovi všímat maličkostí 🙂 Jak sám poznamenal, je jasné, že dříve si jich všimnout nemohl, ale teď, když Tomovi plně důvěřuje si Toma začíná všímat se vším všudy a to se mi líbí! 🙂
Z psycholožky mám trochu strach 😀 Začíná si pomalu všímat citů, které se v Billovi vůči Tomově osobě pomalounku začínají vytvářet a já se trochu bojím, co se jednou stane, kdyby zjistila, že se Bill do Toma zamiloval. Vlastně celkově jsem moc zvědavá, jak to s klukama dopadne. Už jen při pomyšlení, že se někdy Bill vrátí k otci, se mi svírá srdce. Nechci to! 😀 Ale asi bych se měla začít připravovat, že se tohle nejspíš jednou stane. No, nebudu zatím přivolávat nic špatného, když teď jsou ty díly tak krásné a pohodové a budu si těchto nádherných dílů pořádně užívat! 🙂
Mockrát děkuji za další skvělý díl! ♥♥
Tom bol roztomilo pojašený, ako tam ráno pobehoval. Bill si nemohol priať nikoho lepšieho 🙂
A páči sa mi, ako si Bill začína všímať rôzne maličkosti o Tomovi a začína o ňom viac rozmýšľať 🙂 To, že stopol držanie za ruky ma síce trošku mrzí, ale verím, že sa k tomu vrátia a z iného dôvodu, ako len pocit bezpečia 😀
To prvé sedenie dopadlo myslím celkom dobre… len sa bojím toho, ako to bude ďalej, keďže si všimla istých maličkostí ohľadom Billovho postoja k Tomovi 🙂
Vďaka za časť a teším sa na pokračovanie tejto nádhernej poviedky.
Ta paní je moc zvědava jen aby něco nepokazila.
Tom je snad až moc dokonalej člověk :)) Někdy bych si trošičku přála, aby ukázal nějakou svou špatnou vlastnost 😛
Jinak opět super díl a já se budu těšit na další krůčky v Billově a Tomově vztahu 🙂
Mne sa páči aký je Tom zodpovedný. Berie svoju starostlivosť o Billa vážne. Po tom jeho prvom prešľape to ale úplne chápem.
Sedenie u psychologičky nakoniec dopadlo skvelo, len neviem čo by chcela riešiť na tom, že sa Bill zrejme zaláskoval. Dúfam, že to neberie ako mínus v Billovej liečbe…
Ďakujem za opäť úžasnú kapitolu:)
Děkuju za kapitolku, je to vážně krásná povídka.
No, nemůžu říct, že by mi Noemi byla nějak zvlášť sympatická. Přijde mi příliš profesionální a odtažitá a podle mě by měl být dobrý psycholog trošku srdečnější, aby pacient vycítil a poznal starost, zájem a péči o něj a ne, že si v jeho přítomnosti lékař jenom odškrtává minuty pracovní doby. Ale v jednom měla svatou pravdu. Že Bill musí dělat malinké krůčky a ne velké skoky.
Taky mám pocit, že Noemi něco tuší, pravděpodobně si všimla Billovy závislosti na Tomově osobě a možná mezi řádky Billova povídání vyčetla něco, co si samotný Bill ještě sám neuvědomuje.
Jenom doufám, že z toho nebude nějaký problém.
Jinak se mi strašně líbil výraz že Bill nešňupal do Tomova psacího stolu xD
Perfektní ♥