autor: Dietřisko & Kentaur
Nemůžu bez tebe žít
Tom
Probral jsem se v Lokiho pokoji. Pokusil jsem se pohnout. Šlo to ztuha, protože mě všechno bolelo. Pomalu jsem se posadil a prohlédl si své tělo. Zmizelo moje zakrvácené a roztrhané oblečení, ale jizvy a modřiny zůstaly.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že ještě něco chybí. Spíš někdo. Prudce jsem vyletěl z postele. Co když se mu něco stalo? Vybavilo se mi to, co se stalo předtím, než jsem omdlel. Ne…
Moje tělo přemohla gravitace. Zavrávoral jsem a přepadl zátky na postel. Zaplavilo mě zoufalství.
Nemohl přece umřít…
Otevřely se dveře a dovnitř vešel Odin. Jeho výraz zničil všechny mé naděje. Třesoucí se rukou jsem se chytil za tvář.
„Levi…“ vydechl Odin a snažil se o vyrovnaný tón.
„Kde je Loki? Tak kde je?!“
„Víš, on…“ Do očí mi vhrkly slzy. Nedalo se to zastavit. Nemohl umřít, ne po tom všem. Nemohl mě tady nechat. Trhaně jsem se nadechl. Cítil jsem ostrou bolest, která se mi s každou další vteřinou usazovala v oblasti hrudníku, na místě, kde se schovávalo srdce.
„…támhle na tebe čeká.“ Přestal jsem dýchat a málem jsem dostal infarkt. Zpoza rohu vyšel Loki a široce se usmál. Vyděšeně jsem sebou trhl a tvářil se, jako bych právě spatřil přízrak.
„J-jak…?“ Podíval jsem se zpátky na Odina. Ten se jen usmíval. Já ho zabiju, dědka!
Když jsem se jakž takž vzpamatoval z prvotního šoku, zvedl jsem se z postele a rozeběhl se k Lokimu. Než stačil jakkoli zareagovat, skočil jsem mu kolem krku a zabořil mu obličej do hrudi.
„Myslel jsem, že-že jsi mrtvý…“
„Tak snadno se mě nezbavíš. Teď už tě budu ošahávat až do konce života,“ zasmál se. Přitiskl jsem se k němu ještě pevněji, jako bych ho chtěl rozmáčknout. Odin se tiše vytratil a nechal nás o samotě. Loki mě pohladil po zádech a objetí mi oplatil. Cítil jsem jeho teplo, vůni. To mi stačilo.
„Bille, lásko…“ Sklonil se ke mně a něžně mě políbil na čelo, pak na nos a nakonec na rty. Byl tak opatrný. Skoro jakoby se bál, že se mu rozpadnu pod rukama. Připadal jsem si nádherně. Ukazoval jsem mu veškerou svoji lásku a on to samé dával mně. Olízl mi rty a pak se k nim znovu přisál.
Minuty ubíhaly, ale mně se zdálo, že se čas zastavil. Nevěděl jsem, jak dlouho jsme tam spolu stáli, ale jedno bylo jisté – tenhle okamžik se mohl hrdě zařadit k těm nejlepším mého života.
„Tome,“ zasténal a zajel mi rukama pod tričko. Pak na zadek, pod kalhoty. Jeho polibky zdivočely a mně bylo jasné, co chce. Toužil jsem po tom také. Kousek od nás sice stála postel, ale Loki mě stáhl na zem. Strhl mě tak, že jsem se překulil na záda a zůstal tak. Opřel jsem se o lokty. Loki nalehl na mě a strčil mi jedno koleno do rozkroku. Natahoval jsem se k němu pro polibky, které mi s láskou věnoval.
Jednou rukou mě nadzvedl a druhou mi šikovně sundal tričko. Hned začal olizovat moji hruď a bradavky. Vzrušeně jsem zafuněl a rukou ho přichytil za vlasy. Skousl mi kůži na klíční kosti. Cítil jsem příjemné mrazení po celém těle, jak se ho náhodně dotýkal svými rty.
Chtivě jsem mu zaryl nehty do ramene. Vycítil moji touhu a poznal, že chci, aby to zrychlil. A proto ještě zpomalil. Zaúpěl jsem. Dělal to naschvál, hrál si se mnou jako kočka s myší. A mně se to líbilo.
„Doprdele, Oskar!“ vyjekl jsem. Loki se zmateně odtáhl. „Úplně jsem na něj zapomněl.“
„Jak sis, sakra, v téhle chvíli mohl vzpomenout na toho týpka?“
„Já nevím,“ zavrtěl jsem hlavou a odstrčil ho ze sebe. Sice jsem to nechtěl udělat, ale musel jsem. Bůh ví, jak dlouho jsem byl mimo, a o spoutaném Oskarovi celou tu dobu nikdo nevěděl. Viděl jsem, jak Loki našpulil rty a se zamračeným výrazem mi podal oblečení.
„Vynahradím ti to,“ slíbil jsem mu a líbnul ho na koutek úst. Ke svému potěšení jsem zjistil, že už se před ním tak nestydím.
„Kam to vůbec jdeš?“ zeptal se Loki.
„Do Helu, přeneseš mě?“
„Fajn.“
„Počkat,“ zarazil jsem se. „Kde je Ničitel?“ V tu chvíli na mě dolehl i zbytek reality. Co se vlastně stalo? Kde jsou ostatní? Přežili to? Co je s Anholenem?
„Odin si ho nechal u sebe do doby, než se probudíš,“ vysvětlil.
„Kolik vlastně uběhlo dnů od bitvy?“
„Nevím, probudil jsem se dneska ráno.“ Pokýval jsem hlavou a vyšel z pokoje. Loki mě následoval.
„Co tvoje zranění?“ Otočil jsem se na něj. Pokrčil rameny.
„Zahojilo se.“
Vyzvedli jsme Ničitel a přenesli se do Helu. Byla tam spousta mrtvých, zraněných a také lidí, co se jim snažili pomoct. Rozhodli jsme se, že vyřešíme tu věc s Oskarem, a pak zjistíme, co se stalo.
Došli jsme až k rozvalinám, kde jsem čaroděje uvěznil. Už z dálky jsem ho zahlédl. Měl skloněnou hlavu a vypadalo to, že se sotva drží při vědomí. Pomocí Ničitele jsem uvolnil sílu, která ho držela, a on se svezl na zem. Klekl jsem si k němu.
„Oskare.“ Zvedl ke mně hlavu a mdle se na nás podíval.
„Nat… Zachraňte bráchu,“ mumlal.
„Kde je?“ naléhal jsem.
„U-u něj.“
„Ale kde?“
„Já vím kde,“ ozval se Loki.
„Vážně?“ Přikývl.
„Pojď se mnou…“
***
Když jsme Oskarova bratra zachránili, vrátili jsme se zpátky do Asgardu. Odin si je oba dva vzal k sobě. Podíval jsem se po Lokim.
Co teď?
Bill
Doufal jsem, že budeme mít konečně chvilku pro sebe, ale Odin svolal zase nějakou velkou schůzi. Chytili jsme se s Levim za ruce a šli do zasedací místnosti. Tam už na nás čekali ostatní bohové. Všichni byli uzdravení a nenesli žádné známky bitvy. V rohu místnosti stál Olie, a když jsme vešli, široce se na nás usmál. Ani on nevypadal zraněný. Asgardští léčitelé odvedli skvělou práci.
„Takže,“ ujal se slova Odin. „Asi víte, že jsme vyhráli. Anholen je mrtvý a jeho armáda poražená.“ Bylo znát, že se všem ulevilo.
„Mám tu jednu velmi speciální nabídku. Pro Leviho.“ Levi překvapeně zamrkal.
„Pro mě?“ Zamyšleně jsem mu prstem dělal kolečka na zádech. Co může Odin chtít?
„Levi… Za tvé zásluhy tě – pokud budeš chtít – odměním nesmrtelností.“ Všichni v místnosti na chvilku přestali dýchat. „Samozřejmě si to můžeš rozmyslet. My si to tu dořešíme a ty běž do pokoje.“
„A může jít Loki se mnou?“ zeptal se tiše.
„Jistě,“ pokrčil rameny Odin. Na nic jsem nečekal a už jsem ho táhl do našeho pokoje. Doufal jsem, že řekne, že zůstane, tak strašně moc.
„Co mám dělat?“ otočil se na mě bezradně.
„Nebudu tě k ničemu nutit. Jenom ti řeknu, že bych byl rád, kdybys tu zůstal.“
„Navždy…“
„Děsí tě to? „
„Ani ne… Jen si to nedokážu představit.“ Zamyslel se.
„Máš možnost žít ve světě lidí jako úplně normální člověk. Se svými přáteli a rodinou.“ Byla to pravda, i když to bolelo. Najednou rázně zavrtěl hlavou.
„Nikdy jsem nebyl normální. A mí přátelé jsou tady.“ Co nejpevněji jsem ho sevřel v náručí.
„Jsem tak šťastný…“
***
O měsíc později
Blížil jsem se k pokoji a za zády držel svůj dárek. Měl jsem dobrou náladu a pobrukoval si. Vtrhl jsem do pokoje a doufal, že nachytám Leviho při nějaké zajímavé činnosti. Zklamaně jsem vydechl. Jenom se válel na posteli. I když to taky nebylo špatný…
„Hej, Levouši, vstávej!“ Neochotně zvedl hlavu a podíval se na mě. „Náš vztah začíná bejt nudnej. A proto jsem přinesl inovaci.“ Zatvářil jsem se co nejzaháhadněji to šlo. Levi mi to oplácel trochu vyděšeně. Vytáhl jsem předmět, který jsem dosud držel za zády. Byla to baseballová pálka.
„Vyzkoušíme to na tobě!“ prohlásil jsem zvesela.
„Tobě hráblo už úplně! Jaká inovace, co to meleš? A co jako chceš dělat s tou pálkou?“ Levi vyskočil z postele a přitisknul se ke zdi.
„No co asi, zkus hádat,“ mrkl jsem na něj a začal po pálce přejíždět rukou.
„Jestli se pokusíš mi to strčit do prdele, je mezi náma konec.“ Jeho hlas zněl opravdu výhružně. Zahodil jsem pálku a rychle došel až k němu.
„A bez toho to půjde?“ zavrněl jsem. Přitáhl jsem si ho do náruče a zajel mu rukama na zadek. „Tak co, Levouši, líbí se ti to?“
„N-ne…“ vydechl rozechvěle.
„Kecáš,“ zašeptal jsem mu do ucha a lehce ho do něj kousl.
„Nevím, jak to s tebou vydržím celou věčnost,“ zabručel.
„Budeme prostě muset inovovat.“
„Bože…“
„Co?“
„Nic… I když… Prosím, dotýkej se mě všude…“ Široce jsem se usmál.
„Jak si přeješ… Ale něco ti řeknu. Tvoje tělo mě nikdy neomrzí.“
„Budeme spolu hodně dlouho, že?“ Chystal jsem se ho položit na postel, ale teď jsem se zarazil.
„Tak jsem si to přál, Tomi.“ Dokončil jsem pohyb a nalehl na něj.
„Miluju tě,“ řekl s úsměvem.
„Já tebe taky.“
„Napořád?“
„Napořád.“
KONEC
autor: Dietřisko & Kentaur
betaread: J. :o)
Vy ste si tie žarty nemohli odpustiť ani v poslednej kapitole, že? 😀 Na začiatku to napínate, či Loki zomrel alebo nie a je z toho len Odinov žart 😀
To Tomovo prerušenie romantickej chvíľky 😀 Sranda, že si práve vtedy spomenul na Oskara (aj keď zase chudák Oskar, bohvie, koľko tam visel pripútaný).
Ta ponuka nesmrteľnosti… aj keď som ju nečakala, tak nemôžem povedať, že by ma prekvapila… skôr som predtým nerozmýšľala nad tým, ako by vlastne tí dvaja boli spolu, keď je Levi človek a Loki nesmrteľný boh. Ale vyriešili to dobre 🙂
No a záver… tak to by nebol Loki, aby sa zas s niečím nevytasil… sú spolu mesiac a už chce inovácie 😀 Chudák Tom, bude mať čo robiť, aby s ním tú večnosť vydržal. 😀
Ale inak som rada, že nakoniec obaja prežili, zvíťazili a ostali spolu. Prajem im šťastný život až do… nekonečna 😀
Vďaka za parádny príbeh, myslím, že doteraz určite najlepší od vás a teším sa na ďalšie diela.
Jupííííííííííí!
Tak přece jenom jsem se svého šťastného konce dočkala 🙂 A tenhle konec je dvojnásob lepší, protože kluci spolu budou skutečně navěky! 😛 🙂 Páni, ani se mi nechce věřit, že jste to tak krásně zakončily, holky. Už jsem se raději fakt připravovala na nehezký konec, aby mě to pak nesložilo 😀 Ale tohle mě mile potěšilo a já Vám za to moc děkuji! 🙂
Musela jsem se smát, když vlastně Tom zapomněl na Oskara a vzpomenul si na něj až bůh ví za jak dlouho a ještě v takové chvilce 😀 Jsem ráda, že Tom dostál svého slibu a zachránil jeho bratra. Tohle je prostě nejkrásnější konec, jaký jsem si mohla přát 🙂 A ta Billova věta: "Teď už tě budu ošahávat až do konce života." 😀 😀 😀 Bill je rpostě vtipný za každé chvíle! 😀
Je mi líto, že je povídky konec, protože tahle povídka mi vážně bude moc chybět. Štěstí je, že jsem konec už celkem dlouho čekala a tak to pro mě alespoň nebyl takový šok 😉
K téhle povídce se rozhodně ještě vrátím! Díky její vtipnosti na ni nikdy nezapomenu a já Vám děkuji za všechny ty výbuchy smíchu, které jsem při téhle povídce měla! Určitě jste mi tím prodloužily hezky život 😛
Moc doufám, že tohle není Vaše poslední povídka, ale že pro nás ještě někdy něco napíšete. Vaše povídky mám ráda, jsou originální, vtipné, zajímavé a především čtivé.
Moc za tuhle povídku děkuji! ♥♥
A já bych za nás obě strašně moc chtěla poděkovat za vaše dokonalé komentáře 🙂 vždy nám vykouzlily úsměv na tváři, často rozesmály a byly prostě super. Děkujeme všem, kterým se povídka aspoň trochu líbila a také všech, kteří se s námi dočetli až sem do šťastného konce <3
Myslím, že by to asi ani nebylo ono, kdybych se u posledního dílu pořádně nezasmála. Tahle povídka mě celou dobu udržovala v úžasné náladě a myslím, že na tohohle Billa nikdy nezapomenu! 😀
Moc vám děkuju holky za krásný konec a taky za celou povidku a doufám, že tady od vás bude brzy zase něco nového! 🙂
Jsem absolutne hapyyyyyy 😀 jsem opravdu nadsena, ze mame dobry konec a ze budou kluci uz naveky spolu 🙂 pobavila jsem se bravurne, ten dedek mu dal pekne zahul, chudak si myslel, ze mu umrel milovany clovek a oni si z nej delali prcu. Ovsem byt na Billovo miste tak si taky stezuji, kdyby si Tom vzpomnel na Oskara zrovna v takove chvilce. Nicmene jsem rada, ze on nekecal a opravdu byl vydirany. Pak ta nabidka nesmrtelnosti, parada 🙂 opravdu vydareny konec skvele komedialni fantasy povidky. Doufam, ze brzy prijdete s nejakou dalsi chutovkou 🙂 diky moc! ^^
Aaaaaaaa, já mam takovou radost!!!!!! Uf uf, chvíli jsem se bála špatnýho konce, ale nakonec se happy end konal! Díky, díky moc, holky 🙂
No, a poslední byl – jako všechny ostatní – super 🙂 Zasmála jsem se u něj i rozněžnila.
Moc děkuju za krásnou povídku a těším se na další věci od vás, protože mě fakt bavíte 🙂
Krásny konec děkují.
Neměla jsem teď čas – a vy dvě to jistě víte – a až teď jsem se konečně dostala k dočtení posledního dílu. Jsem moc ráda, že jsou nakonec šťastně spolu a oba to víceméně ve zdraví přežili 🙂
A ta baseballka… Nevím, jak dlouho budu chodit na tělocvik ve vaší blízkosti, vážně…