autor: BrokenMirror
U ledu
Bill se třásl od hlavy až k patě a jeho tlukot srdce se podobal zběsilému
bum bum bum. Jeho vlastní slova mu hřměla v uších, obzvlášť ta poslední, polkl nutkání zvracet. Položil zrcátko. „Nelíbí se mi to,“ řekl a podíval se na Annu.
„Co se ti nelíbí?“ zeptala se, jako obvykle chtěla, aby rozvedl to, co říkal.
„Tohle,“ řekl. Věděl, že nejspíš vypadá, jakože mu je špatně. Bylo mu neuvěřitelně zle a slabo. „Všechno. Říkat, že jsem nevinný. Nelíbí se mi to.“
„Ty-„
„Souhlasil jsem, že budu žádat o šílenost,“ řekl, odstrčil zrcátko dál. Bylo mu naprosto jasné, že bude brzy zvracet. „Souhlasil jsem s tím, ale stejně jsem to udělal, Anno. Nejsem nevinný. Chtěl jsem Jörga opravdu moc zabít, tak moc, že za to zaplatili další tři lidé.“
„Je rozdíl mezi tím být nevinný a žádat o nevinnu,“ řekla Anna, dívala se na něj svým hlubokým pohledem. „Jen chceme, aby ti zmírnili trest.“
Bill pokrčil jedním ramenem. „Stejně mě odsud nepustí,“ řekl. „Ne,“ dodal ostře, když Anna otevřela pusu. „Vím, že chceš, ale ne, zapomeň na to. Tam na tom místě bych zešílel ještě víc.“ Vzpomínal na to, jaký byl blázinec, když tam naposledy byl, naštěstí tam nebyl moc dlouho. Tolik psychiatrů, tolik povídání, něžné a chápavé hlasy, bledě modré pokoje, byl si jistý, že kdyby ho tam znovu poslali, musel by chodit i na skupinová sezení. Billovi přejel mráz po zádech, jen na to pomyslel. Kdyby šel na místo jako tohle, našel by si způsob, jak se zabít možná ještě kreativnější, než byly ty pomluvy.
Anna těžce vydechla a opřela se, netvářila se moc souhlasně. Jemu to bylo jedno. On chtěl zůstat přímo tady.
„Jediné co chci, je jen… nejít do pekla.“ Zastavil. „OK?“
Anna našpulila rty a přemýšlela o tom. „Tak dlouho, dokud se nám zase neztratíš,“ řekla nakonec a bylo jasné, že s tím nechtěla souhlasit. „Pokud ano, mám právo tě tam převést proti tvé vůli.“
„Platí.“
„Tomovi se to nebude líbit, jen abys věděl.“
Bill se zamračil, nevolnost zapomenuta. „Co jsme jako? Manželé?“ zeptal se trochu podrážděně. „Je můj manžel? Má mi do toho co kecat? Něco mu řeknu a nejednou má nade mnou všechnu moc?“
„Uklidni se, víš, že jsem to takhle nemyslela. Chci, aby ses mohl kontrolovat, ale občas to musíš nechat jít.“
Bill založil ruce a trochu se zašklebil. Nevěděl, co si myslet o tom, co se právě teď dělo. Byl zvyklý mít naprostou kontrolu nade vším a najednou se neměl čeho držet. Nebyl si moc jistý, jak se to stalo, ale věděl, že se mu to nelíbilo. Samozřejmě, bylo dobré svůj příběh konečně někomu říct, to nepopíral, ale ze všech stran se k němu valila lítost, a to bylo něco, co se mu definitivně nelíbilo. Nelíbila se mu lítost a teď, když se mu hlava pomalu vracela, si uvědomoval, jak divně mu z toho všeho bylo.
Anna nějak vytušila, co má na mysli. „Měla bych říct Tomovi, aby šel dnes na noc domů?“
Bill se kousal zevnitř do tváře. Chtěl říct ano, ale také chtěl říct ne. Co by se stalo, kdyby řekl ano? Co by se stalo, kdyby Anna řekla Tomovi, aby šel domů? Bill nechtěl, aby se už nikdy nevracel, jen chtěl…
Co chtěl?
„A mohl by se zítra vrátit?“ navrhla a viděla, jak váhá.
Bill okamžitě přikývl. To byl kompromis, který dokázal zvládnout. Kdyby teď hned Toma viděl, nejspíš by ho uhodil nebo by se znovu rozbrečel a nechtěl ani jedno z toho. Ve svém životě už udeřil spoustu lidí a brečení bylo něco, co nechtěl v nejbližší době opakovat.
„Dobře, tak jo,“ řekla a to, jak se na něj dívala, Billovi řeklo, že ho v hlavě analyzuje; každá jeho odpověď, každý pohyb, každý malý nervózní náznak; všechno to viděla. „Měl bys popřemýšlet o spánku. A vezmi si prášky.“
Bill si povzdychl a znovu přikývl. Byl si jistý, že tahle slova ho nikdy nepřestanou unavovat. Jeho mysl byla držena zcela pohromadě prášky; nebylo hezké mu to neustále připomínat.
Usnout netrvalo tak dlouho, jak si Bill myslel, že to trvat bude. Byly to tři vteřiny, nic víc, nic míň. Nikdy se necítil víc myšlenkově znásilněný; bylo to, jako by se mu Anna nimrala v mozku ostrými železnými tyčinkami, hledala odhalené nervy, které posílaly elektrické šoky do jeho celého těla.
Když se probudil, venku byla tma – to znamenalo, že spal opravdu dlouho nebo opravdu krátce. Zamrkal na strop, snažil se přijít na to, jak dlouho to asi mohlo být.
„Ahoj, jsi vzhůru?“
Ať už byla slova vyslovena jakkoliv jemně, Bill vyskočil z kůže, hlavou trhl směrem k místu, odkud to vyšlo, a srdce se mu šíleně rozbušilo.
„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit…“
Bill jen přikývl a pomalu se postavil, trochu při tom zaúpěl. Nenáviděl, jak byl roztěkaný; jak paranoidně se choval. „Bože, potřebuju sprchu,“ zamumlal spíš pro sebe než k Tomovi. Vlasy měl tak mastné a zplihlé; přišlo mu to spíš jako paruka než jako jeho vlastní vlasy. „Kolik je hodin?“
Co tady Tom vůbec dělal? Neřekla mu snad Anna, aby šel domů?
„Skoro čtyři ráno.“
„Dobře.“
„Spal jsi přes dvacet čtyři hodin.“
„Kurva.“ Bill nemohl uvěřit, že spal tak dlouho, ale to vysvětlovalo, proč je tady Tom; už byl nejspíš dávno doma. Bill měl ale jen několik měsíců; neměl by je plýtvat spánkem. Může spát, až bude mrtvý. Protože upřímně, jaký soudce by věřil tomu, co řekne, když to řekne po tak dlouhé době? Budou si myslet, že se jen snaží vylhat ze svého trestu, jen je ukecat, aby ho nechali žít. Nedělal si naděje, ale to nemohl Tomovi ani Anně říct. Anna si byla tak jistá, že to můžou zvládnout a Tom byl tak rozhozený, když to zjistil. Bill jim nechtěl ničit naděje.
Pomalu se otočil, položil nohy na zem a zvedl se.
Tom vyletěl na nohy, aby mu pomohl a pevně ho chytil za ruku, pomohl mu stát rovně.
„Díky,“ zamumlal Bill a dal mu ruku pryč, Tom ho beze slova pustil.
„Jak se cítíš?“ zeptal se Tom opatrně. „Já… Byl jsem požádán, abych ti dal…“ otevřel ruku a Bill se na něj letmo podíval, než prášky přijal a dal si je do pusy.
„Díky,“ řekl znovu, odvrátil pohled.
„Um.“ Tom se podrbal na krku, odkašlal si. „Můžeš se jít osprchovat, já počkám.“
Bill se na něj mohl jen stěží podívat. Ne když se tvářil takhle; tak ustaraně a soustředěně. Z nějakého důvodu mu to přišlo jako ráno po sexu. Všechno bylo venku, už nebylo nic, za co by se mohl schovat a Bill si připadal neuvěřitelně nahý. Oba dva kolem sebe chodili po špičkách a báli se něco říct nebo udělat, aby nezničili jejich už takhle nalomené přátelství.
„Jo.“ Bill se na něj krátce podíval. Něco si uvědomil, i když byla jeho paměť mlhavá. Tom měl na sobě to samé oblečení jako předevčírem. „Prosím, řekni mi, žes šel domů, když jsem spal,“ řekl a Tom si odkašlal, vypadal trochu hloupě za vší tou starostí. „Bože, ty seš prostě…“ Bill zavrtěl hlavou. „Proč jsi zůstal? Neřekla ti snad Anna, že máš jít? Taky by se ti hodila sprcha, víš. Není to tak, že bych umřel, kdybys šel domů, zatímco jsem spal.“
Tom se zamračil nad výběrem slov a Billovi bylo trochu zle z toho, že použil to slovo na
u. „Nechtěl jsem tě zase opustit,“ řekl Tom popravdě a Bill sklopil pohled. Nevěděl, jak se cítit nebo reagovat. Měl by se naštvat? Být šťastný? Byl to zvláštní mix. „Chtěl jsem si být jistý, že budeš v pohodě. Stejně jsi spal, takže jsem tě nijak nerušil…“
Pravda byla, že Tom nebyl celou dobu s Billem v cele. Anna mu řekla, že Bill souhlasil s tím, že půjde znovu k soudu, a že dokonce bude žádat o nevinnu kvůli nepříčetnosti – o což měl žádat hned na začátku. Takže sedmdesát procent času, co Bill spal, Tom strávil hádáním se s náčelníkem a ostatními strážníky, co tu měli nějakou autoritu, snažil se je přesvědčit, aby znovu otevřeli Billův případ a vzali to k soudu, aby zvážili, co se tady děje.
Nikdo nic neslíbil na sto procent, ale měli zájem o pravdu, a to byl začátek.
Jestli soudce bude mít srdce, pak odvolá trest smrti a Billa snad převezou do psychiatrické léčebny, a tam to pro něj bude mnohem lepší, i kdyby ho měl Tom navštěvovat jen o návštěvních hodinách. Alespoň by mohli Billa pustit, až na tom bude líp a až nebude považován za nebezpečného sobě ani okolí.
Bill zhluboka a dlouze vydechl. „No, jsem v pohodě,“ řekl nakonec odmítavě. Otočil se pryč. Tom znal ten výraz v jeho tváři, varovné signály.
„Ne,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Tohle nedělej, nemůžeš mě uzavřít venku.“
Tom hádal, že Bill měl právo být trochu zmatený, měl právo nechtít Toma v takové blízkosti. Byl pořád naštvaný, unavený a Tom se ho nebude snažit tlačit do něčeho, na co ještě není připravený. Bylo to jen… byl v cele smrti. Stále to celé neodkázal pobrat, i po bezpočtu hodin, kdy o tom mluvil s tolika různými lidmi. Jediné co chtěl, bylo být u něj blízko a omlouvat se mu třeba tisíckrát. Nechtěl už být pryč.
Bill se znovu zhluboka nadechl, nemohl myslet. „Já jen… Potřebuju…“ Prostor, čas, hodně prostoru… „Potřebuju sprchu,“ vydechl a šel do koupelny. Bill nevěděl, jak tohle dělat; být takhle otevřený a ukazovat city. Nevěděl jak; bylo mu divně a špatně. Ne že by nebyl rád, že je Tom zpátky, byl jen… špatný. Pravda byla, že se nemohl Tomovi podívat do očí.
„Počkám.“
„Jo.“
Bill se odtamtud nemohl dostat tak rychle, jak by chtěl, a zavřel za sebou dveře, dlouze vydechl. Nechtěl, aby to bylo divné, ale bylo, alespoň pro něj. Vždycky si užíval moc, kterou měl nad lidmi, a teď, bez tajemství, připadal si bezmocný a nevěděl, jak svou moc získat zpátky.
Prošel kolem zrcadla, aniž by se do něj podíval, a vylezl z trika a kalhot, hodil je do rohu. Byl na cestě do sprchy, když sklopil zrak a všiml si něčeho stříbrného ležícího pod tím. Klekl si a zvedl to.
Náhrdelník.
Zíral na to, na všechno, co to mělo představovat, pak ho odložil na umyvadlo, nebyl schopný se na něj už dívat. Bylo to teď přesně jako jeho tetování, jen vtip. Tom byl tady, ale slib, který mu dal, byl bezvýznamný. Semknul zuby a vešel do sprchy, pustil si vodu, co nejvíc horkou to šlo, a zaklonil hlavu, nechal vodu, aby mu namočila vlasy. Nemohl si vzpomenout, že by se za poslední měsíc sprchoval, a přemýšlel, s pocitem ponížení, jestli mu někdo pomáhal se sprchovat. Z té myšlenky se mu udělalo nevolno a snažil se na to nemyslet. Nemyslet na to.
Bill si vzal šampon a dal si ho spoustu do dlaně, nejspíš půlku lahvičky, masíroval si ho do vlasů. Zavřel oči, když mu voda z vlasů smývala mastnotu a špínu. Bylo to tak příjemné, jako by ze sebe smýval bláznovství – pomyslel si s tichým a temným smíchem. Škoda, že horká voda nemohla vydržet dost dlouho na to, aby to zvládla.
O dvacet minut později vylezl ze sprchy a vzal si ze židle ručník, prosušil si s ním vlasy. Zachytil svůj pohled v zrcadle a pohledem si sjel po těle, ať už to chtěl udělat nebo ne.
„Zasraně nechutný,“ zamumlal a odvrátil pohled od vystupujících kostí a zašedlé kůže. No, to je to, co dostanete, když nejíte, pomyslel si temně. Otočil se, očekával tam někde suché oblečení, ale ztuhl, když mu došlo, že si žádné nepřinesl. „Sakra,“ zamumlal. Nemohl odsud odejít, ne když vypadal takhle. Kousal si do spodního rtu, voda z vlasů mu kapala na zem a nakonec trochu přidal na hlase. „Tome?“
Odpověď byla okamžitá, jako by Tom čekal, až ho zavolá. „Jo?“
Bill se na chvíli zastavil. „Přines mi prosím ze skříňky něco na sebe.“ Ticho. „Hned.“
Tom se zasmál. „Už letím.“
Bill založil ruce na hrudníku a čekal; nelíbilo se mu, jak dlouho to trvalo. Jako by ho Tom snad nechtěl oblíknout jen do oranžových kalhot a košile. Tom mu vybíral outfit. Bill nakrčil nos, ale neřekl Tomovi, aby to nedělal, protože přeci jen nijak nespecifikoval, co chce.
„Tohle není módní přehlídka, pohni,“ zabručel nakonec, chvilku předtím, než se ozvalo zaťukání na dveře. Malinko se otevřely a prošla ruka s oblečením, Bill si je vzal k sobě a zavřel dveře. Podíval se na to, co dostal, a sotva potlačil zaúpění. „Tome, tohle triko je bílé,“ řekl a snažil se neznít, jako by si stěžoval, a zbytek věcí hodil na zem. Už mu to bylo jedno. Teď už ano.
Ale bílá?
„Jestli se ti to nelíbí, můžu najít jin-„
„Ne, je to v pohodě,“ řekl Bill, už si to triko přetáhl přes hlavu. Podíval se dolů a zvedl černé boxerky, bylo mu divně z toho, že mu Tom vybíral spodní prádlo. Chtěl by přijít s něčím jízlivým, něčím vtipným, ale nic ho nenapadalo. Když neměl cíl, ke kterému svým chováním chtěl dospět, bylo to, jako by chodil bezcílně v kruzích. Nevěděl, jak teď s Tomem mluvit, nevěděl, jakým tónem. Co od něj Tom čekal? Co chtěl, aby dělal?
Podíval se na kalhoty, nějaké temné džínové, ještě víc zaskřípal zuby a zvedl je ze země, rychle si je natáhl. S úšklebkem si všiml, že jsou mu trochu volné v pase, i když je na sobě měl naposledy, když mu bylo šestnáct, takže by mu teď měly být maximálně menší.
Urovnal si triko, nepřítomně si přejel prsty po žebrech a zachvěl se, rychle dal ruku pryč. Odfrkl si, trochu ručníkem ještě prohrábl vlasy a projel je prsty. Alespoň teď vypadal trochu podobně jako lidská bytost; odpočatý, čistý a oblečený.
Než odešel, sebral z umyvadla řetízek a dal si ho do kapsy od kalhot, pak otevřel dveře. Nevěděl, co s ním dělat, ale vzal si ho k sobě.
Snažil se nevypadat divně, když šel k posteli, prošel kolem Toma, který seděl u stolu. Nerozuměl tomu; kam zmizela jeho sebejistota? To společně se zdravým rozumem ztratil všechno? Neztratil už dost?
Tom ho sledoval a Bill si toho byl moc dobře vědom; cítil na sobě jeho oči jako horký radar.
„Sluší ti,“ řekl Tom, snažil se prolomit to šílené ticho. „Bílá.“
Bill sebou cuknul. Bylo to nucené, až moc. „Tome…“
„Není to celé bílé, má to potisk.“
„Prosím.“
Tom vydechl. „Nevím, co říct,“ přiznal.
„No to já taky ne.“
Ticho, které na ně dopadlo, bylo tak těžké, že Bill chtěl zalézt do díry a už nikdy nevylézt. Předtím tu bylo ticho, ale nikdy ne takové. Bill si přál, aby byl schopný k němu přijít, položit si mu hlavu na rameno, ale něco ho zastavovalo. Sprcha mu pomohla víc, než si myslel, možná víc než spánek, připadal si o tolik čistější.
Nakonec promluvil s lehkou zdráhavostí Tom. „Proč jsi mi to neřekl?“
Bill k němu přes mokrou ofinu zvedl pohledy. Olízl si rty a zeptal se: „Zůstal bys?“ bylo to něco, na co se chtěl zeptat už předtím, ale neudělal to, protože ať už byla odpověď jakákoliv, přišel by si pak jako hovno.
Viditelně překvapený jeho otázkou, Tom přikývl. „Víš, že bych zůstal,“ řekl a díval se na Billa s malou vráskou na čele, která jasně říkala, že si myslel, že by to měl Bill vědět.
Bill zamrkal a zavrtěl hlavou. „Nemůžu ti věřit,“ řekl tiše, litoval, že se vůbec ptal. „Snažíš se to na mě hodit?“ věděl, že by měl být o věcech víc otevřený, obzvláště téhle, ale to, co Tom říkal, nebylo spravedlivé. Bill mluvil s Annou tak dlouho, že věděl, že nepotřebuje další věci, za které by se měl cítit provinile.
„Já jsem… Nemyslel jsem to-“ zakoktal se Tom, ale Bill ho přerušil.
„To je fuk, Tome.“ Promnul si nosní přepážku; byl tak unavený a začínala mu třeštit hlava. Zavřel oči a uvědomil si, že má dost. Do prdele s tím, že mu zbývá jen několik měsíců, on už měl dost. Jeho hlava říkala stop, jeho tělo říkalo stop – potřeboval pauzu. Potřeboval zpátky racionálnost a tohle nebyla cesta, jak toho dosáhnout.
Zvednul se a přešel ke stolu. Díval se Tomovi do očí, zatímco z kapsy vytáhnul řetízek. Chtěl vypadat jistě, a tak z obličeje smazal všechny emoce. Položil stříbrný šperk na stůl a posunul ho k Tomovi. „Nezapomeň tu tohle, až budeš odcházet,“ řekl, udržel pohled.
„Bille…“ Tom začal vrtět hlavou, díval se na řetízek a pak na něj s vykuleným prosícím pohledem. „Omlouvám se, nechtěl jsem-„
„Ne,“ řekl Bill a couvl. „Nenuť mě tohle dělat.“ Zhluboka a roztřeseně se nadechl, sbíral veškerou odvahu, která mu zbyla. „Potřebuju, potřebuju…“ zavřel oči, byl frustrovaný a zhluboka se nadechl nosem. „Potřebuju sám sebe zpátky,“ dokončil a otevřel oči. „A prostě
nemůžu… nemůžu to zvládnout, když jsi tady ty.“
Tom sklopil pohled a přikývl. Postavil se, vzal řetízek a dal si ho do kapsy. „Nebudu tě do ničeho nutit,“ řekl tiše a Bill tvrdě bojoval za to, aby si udržel tvář. Tom si možná všiml třesu, možná ne, každopádně ale odcházel pryč.
Bill měl srdce v krku.
Zámky na dveřích cvakly, kroky se ozývaly chodbou a Bill tu stál v tichu, které ho zároveň zabíjelo a těšilo.
Jestli udělal správnou věc, se teprve uvidí, ale pro teď to bylo to jediné, co potřeboval.
Tomovi se podařilo získat svou práci zpátky, ale bylo to o fous. Náčelník Bäckerová nebyla nadšená, ale Gordon jí zavolal a Tom si radši nechtěl představovat, co jí jeho otec řekl, že ji přesvědčil, aby vzala jeho syna zpátky. Tom to, že ho nechce zpátky, moc dobře viděl v jejím obličeji, když podepisoval smlouvu, ale nebyla schopná najít žádný pádný důkaz, že by on a Bill měli nějaký nevhodný vztah. Nikdo nic neměl, dokonce ani Andreas. Dokonce ostatní vězni na Billově podlaží říkali, že si na nich nevšimli ničeho divného. Tom neměl ponětí, odkud všechna ta podpora přicházela, ale na tom už stejně nezáleželo. Bill vystoupil z vlaku. Bill už to dál nechtěl.
Tom byl zpátky u toho, že se na Billa díval zdálky a bylo to nejspíš ještě bolestivější, než kdyby byl pryč úplně. Byl tam, v té samé místnosti, ale Tom se ho nesměl dotknout nebo s ním mluvit.
Díval se na Billa, jak jí svůj oběd, stále zůstával daleko od ostatních. Tom si povzdychl. Bill se na něj ani jednou nepodíval, dokonce i když věděl, že tam je.
Byly to jen dva dny, ale dva dny teď znamenaly mnoho.
Jeho případ byl vzat do přezkoumání a byla šance, že půjde znovu k soudu. Kdyby ne…
„Čau.“
Tom odtrhl oči od Billa, vrátil se zpátky do reality a kývl na Georga.
„Jak to jde?“
„Možná bude další soud,“ řekl a podíval se zpátky na Billa.
Georg se usmál. „To je dobře.“ Chvíli tam stáli a nemluvili, dokud se Georg nezeptal. „Takže, co přesně řekl?“
Tom vydechl a zavrtěl hlavou. „Něco o tom, že není schopný se zlepšit, když jsme poblíž já. Nevím, co to znamená, ale jo… to řekl.“
Georg hluboce zamručel a přikývl. „No, možná má pravdu.“
Tom se na něj podíval. „Jak?“
Georg pokrčil rameny a odvrátil pohled od vězně. „Sám jsi to řekl, změnil jsi ho nebo něco. Je s tebou slabší.“
Tom zamrkal „Takže já můžu za to, že je šílený,“ řekl a sklopil pohled. Bill mu už předtím říkal, že potřeboval silnější prášky, ale říkal, že to není kvůli němu. Možná bylo. Možná pro něj Tom nebyl vůbec dobrý. Možná pro něj byl jen špatný. Bylo to matoucí. Každý říkal, že Billa lepší a on sám si to myslel, ale teď se začínal cítit jinak.
„Možná jen potřebuje najít zlatou střední cestu,“ navrhl Georg. „Víš… mezi-“ odkašlal si a udělal opravdu špatnou parodii na Billovo mračení. „A… tímhle.“ Kývl směrem k Billovi, ten se hrbil a hrál si vidličkou s rajčaty.
„Dává to smysl,“ řekl Tom tiše. „Doufám, že za mnou přijde, než…“ nechtěl to říct; nechtěl na to ani myslet, ale byla to realita. Ale kdyby to nezvládli, nechtěl by, aby to mezi nimi skončilo takhle. Jestli tohle má být konec, pak bude muset Bill přijmout jeho existenci.
Nemohl setřást pocit, že plýtvá časem. Plýtvá časem prací, plýtvá časem, který by mohl buď trávit s Billem, nebo tím, že by se ho z toho snažil dostat. Ale Tom věděl, že teď udělal všechno, co mohl, stejně tak i Anna. Teď už bylo na jiných, aby rozhodli o jejich osudu; bylo to jen v jejich rukou.
Anna říkala, že je velká pravděpodobnost, že se případ znovu otevře. Každý byl zvědavý na to, proč se staly ty vraždy, a tak to otevřou jen proto, aby uspokojili vlastní zvědavost, kdyby to přeci jen nevyšlo, přišel by na plán B, a kdyby bylo potřeba, tak i plán C a pokračoval by tak až do konce abecedy. Bill nemohl umřít, ne za jeho hlídky.
Tom pohledem znovu zabloudil k vězni, naplnila ho touha. Chtěl být tam, chtěl být tam a znovu se snažit ho rozesmát. Všechno se zdálo lepší, když se Bill doopravdy usmíval.
„Myslíš, že bych měl přeci jen skončit?“ zeptal se a otočil se na svého kolegu. „Chci říct, je už lepší, možná jsem udělal, co jsem mohl a měl bych…“
Georg zvedl obočí. „Čekal na tebe přes měsíc,“ řekl. „A ty nejsi schopný počkat pár dní na něj?“
„To… Tak to není…“ řekl Tom pomalu, zavrtěl hlavou, ale Georg měl pravdu. Proč byl dneska tak chytrý?
Georg ho poplácal po rameni a nechal ho o samotě, cítil, že Tom potřebuje chvíli na přemýšlení.
Tom se podíval zpátky na Billa a měl pocit, že ho viděl dívat se pryč, jako by se díval na Toma, ale nejspíš si to jen představoval.
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Toto mi prišla taká relatívne pokojná kapitola.
Bill sa potrebuje vyrovnať sám so sebou a tým, že u odhalil svoje tajomstvo a nemá nad inými takú moc, ako mal. Dúfam, že sa mu to podarí čo najskôr a že si Tom na to počká, lebo ako vravel Georg, Bill naňho čakal mesiac, tak on môže tých pár dní.
Vďaka z preklad.
Díky moc za překlad téhle povídky, jejíž každý řádek mě bolí, přesto se od ní nedokážu odtrhnout… Víc nemám teď co říct, jdu plakat do kouta :))
Tahle povídka je pro mě strašně moc psychicky náročná a je mi jasné, že to bude čím dál horší… Doufám, že k sobě kluci zase brzy najdou cestu. Děkuju za překlad.
Jsem zvědava jak to dopadne ale moc dobře asi ne povídka je hodně na psychiku ale krásna dík za překlad.
Ťažko sa mi dýcha po tomto, ale som na tejto poviedke závislá aj keď pri nej trpím a strašne to bolí na duši. Som rada, že Georg Tomovi povedal tie slová, má pravdu. Tom začal byť zase trochu mimo, je fajn, že ho niekto popraví:) Ďakujem za skvelý preklad.
každý den se moblím, aby ti dva byli spolu a Bill nezemřel
Georg sa zmenil z takéto šulina na super poradcu 🙂 Tomovi musí byť naozaj hrozne, nechcem ani pomyslieť na to že by môj partner bol v cele smrti :O