autor: B-kay
Příběh se nám malinko rozrostl a místo dvou, tady máme již tři linie těžce zkoušených vztahů, které se snažím vzájemně proplétat. Někdy je to opravdu těžké, zejména tenhle díl bude chtít velikou dávku trpělivosti a emocí, protože je jedním z nejtěžších, pokud ne rovnou nejtěžším, a zároveň nejdelším dílem celé povídky. Ale tak už to chodí. Život je prostě takový a i kdybychom si moc přáli, aby bylo vše jenom hezké, není.
Tahle povídka je vystavěna na opravdu hodně těžkých osudech lidí i zvířátek, kteří si své trápení vůbec nezaslouží, a jejich cestě za štěstím, proto myslím, že sem tento díl dokonale zapadne. Každopádně doufám, že se vám i přesto všechno bude líbit a za každé hezké slovo již předem děkuji 🙂
Opatrně zamrkal a unaveně pootevřel jedno oko. Nebyl připravený na tak ostrý pás světla, proto jej opět rychle zavřel a zavrtěl se. V ústech měl sucho, v uších mu hučelo, nedokázal rozeznat svět kolem sebe. Netušil, jaký byl den, kde se nacházel. Nebyl si jistý tím, jak dlouho již ležel v tomhle stavu a co všechno se za ten čas stihlo udát. Cítil pouze ostrý chlad kamene, na kterém odpočíval, a teplo, které mu zcela nemyslitelně zahřívalo zmrzlá záda. Dlouhou chvíli jenom tak ležel. Beze slov, bez pohnutí. Vdechoval mrazivý vzduch, který se vzápětí měnil v páru horkých výdechů, a snažil se identifikovat směs vůní, rozpínajících se nad jeho hlavou. Cítil sníh, vůni pohupujících se větví stromů, bezprostřední blízkost ročního období, které tolik miloval. Okolím se však rozprostíralo neobvyklé ticho. Začínal mít strach.
Opatrně pohnul zkřehlými končetinami, nabral dech a odvážil se opět otevřít oči. Střet se světlem byl po tolika dnech temnoty přímo bolestivý. V první chvíli si myslel, že to nezvládne, ale když si jeho oči po několika vteřinách přivykly na jasnou zář čerstvě napadlého sněhu, nevycházel z údivu. I nadále zůstával ležet, zesláblý, třesoucí se, a přesto neskonale šťastný, protože vidět něco tak nádherného, by se dalo přirovnat k zázraku. Nevědomky zastřihal ušima a s vypětím všech sil se opatrně převalil na bok, takže se najednou ocitnul tváří v tvář tvorovi, který ponořen do neklidného spánku, neúnavně zahříval jeho třesoucí se tělíčko. Byl nejenom zdrojem energie, která jej opět přivedla k životu, ale také důvodem, kvůli kterému pokaždé cítil své srdíčko tlouct jako o závod. Nechtěl jej probudit, proto zůstal ležet a nekonečno vznášející se v té chvíli nad jejich životy, trávil pozorováním vlkova obličeje.
Přisunul se o kousek blíž, vnořil se do jeho hřejivého objetí, hlavou se opřel o vysunutou přední tlapu. Nevěděl, co se to s ním dělo. Takové pocity neznal. Díval se na něj pohledem oddaným, plným důvěry a lásky. Možná k němu vzhlížel jako k otci. Možná v něm viděl nejlepšího přítele. Na tom nezáleželo. Ať už to bylo jakkoli, znamenal pro něj až příliš mnoho. V očích jej zaštípaly drobné slzy. Vzpomněl si na to, jaké pověsti se o něm šířily. Vzpomněl si na strach v očích všech, kteří s ním kdy přišli do kontaktu, nebo jej pouze spatřili.
Vrah. Zabiják. Monstrum. Ublíží ti. Do kůže ti zaryje své ostré drápy a pak ti už nic nepomůže. Jsi v pasti. Poslední, co spatříš, bude pohled krvežíznivých, krutých očí.
Trhl sebou, jakmile vlk nečekaně otevřel nejprve jedno oko a pak vzápětí to druhé, jako by jenom stěží mohl uvěřit tomu, co vidí. Jejich pohledy se setkaly a mládě vědělo své.
Nezajímalo jej to, kým byl, kdysi. Možná byl vrahem. Možná byl opravdu krutý a zlý, ale nic z toho již nebylo podstatné. Ale v něčem měli pravdu. Ublížil mu. Skutečně se mu zaryl do kůže, každou vteřinou se zavrtával hlouběji a hlouběji, a on byl v pasti. Avšak poslední, co spatřil předtím, než jej vlk strhl na své třesoucí se tělo, byl pohled zoufalých, láskyplných očí.
Gordon Trumper zastavil na rohu malé, skromně působící uličky, kterou lemovalo pouze několik menších rodinných domků, zastaralý obchůdek a dětské hřiště. Vystoupil ze svého milovaného drahého auta, které nyní nebylo v zcela dokonalém stavu právě vinou osoby, za kterou se vydal. Podezřívavě se rozhlédl kolem sebe, jako by snad očekával, že na něj odněkud vyskočí mladý zloděj a pokusí se mu ukrást jeho nablýskané vozidlo. K jeho zklamání se však nic takového nestalo.
Ulice byla stejně nudná a tichá jako před chvílí. Jeho příchod nijak nepozměnil zavedený chod života v téhle čtvrti. Pomalu procházel alejí holých ovocních stromů, na rameni mu přistál poslední z vytrvalých lístků, který ještě nestihl podlehnout spárům mrazivého počasí. Překvapeně pozvedl obočí, chytil jej mezi prsty a pozorně si jej prohlížel.
Třešeň.
S podivnou prázdnotou v srdci opět vykročil vpřed. Nyní rychleji, svižným krokem, jako by snad před něčím utíkal. Ještě pořád si nezvykl na skutečnost, že před svou minulostí nedokáže utéct. Nikdy, protože ta jenom tak nezmizí. Nevypaří se stejně rychle jako kouř cigaret, které si poslední dobou tolik oblíbil. Ani ji nebude schopen utopit na dně sklenice alkoholického nápoje. Veškeré jeho pokusy ztroskotávaly, hezky jeden po druhém.
Vysmívaly se mu snad? Byl to trest za jeho pošetilé chování?
Dřív, než stačil zapřemýšlet nad odpovědí, stál před jednoduchou stavbou lemovanou předzahrádkou a několika stromy. Sklonil hlavu, z kapsy vytáhl malou kuličku a ještě jednou zkontroloval adresu, kterou ve spěchu naškrábal na kus papíru.
Ještě pořád měl čas si to rozmyslet. Ještě pořád mohl couvnout a vrátit se zpět. Vybrat si druhou alternativu. Tu, kterou měl původně v plánu, a to jít se někam opít a zapomenout. Alespoň na chvíli zapomenout. Avšak vzpomínka na obraz Billa v náručí toho chlapce jaksi urychlila jeho myšlenkové pochody. Chtěl zazvonit, ale nemohl najít zvonek. Proto položil ruku na kliku od dveří brány a zatáhl. Přišel si jako zloděj, kradoucí se cizím pozemkem bez vědomí jeho majitelů, ale nemohl si pomoct. Kráčel po zasněženém chodníčku a pořád se nedůvěřivě rozhlížel kolem sebe. Pořád čekal něco, jakýsi důkaz nebo cokoli jiného, co by jej přesvědčilo v tom, že jednal správně.
Musí ty dva rozdělit! Ale sám to nedokáže. Nemá tolik síly.
Vyšel několik schůdků a ocitl se před ručně vyřezávanými dveřmi. Rázně zaklepal a vzápětí zatajil dech. Mezitím, než k němu dolehla ozvěna přibližujících se kroků, si i přes svou nevrlost vůči jeho majitelům stihl uvědomit, že dům byl skutečně hezký. Jednoduchý, minimalistický, a přitom působil opravdu příjemně.
Chystal se zaklepat ještě jednou. Po tom všem, čeho svědkem byl během uplynulých hodin, mu trpělivost nic neříkala. Zvedl ruku, jeho klouby se však setkaly pouze s prázdným prostorem, který byl náhle jedinou překážkou mezi ním a útlou ženskou postavou, která se nečekaně zjevila ve dveřích.
Simone, v mylném přesvědčení, že se jedna o pošťáka nebo zvědavou sousedku, potřebující ji obeznámit s nejnovějšími drby, otevřela v roztahaném tričku a roztrhaných teplácích. Culík růžových neposlušných vlasů a pleťová maska fialové barvy, pouze podtrhovaly to, co si o ní Gordon myslel. Šílená. Když už nic jiného, takhle ženská je jasným důkazem!
Sledoval, jak jí zamrzl úsměv na rtech. S hrníčkem kávy v ruce a zděšeným výrazem ve tváři vypadala opravdu komicky.
„Tohle se může stát jenom mně,“ vydechla, sklonila hlavu a nevěřícně jí zavrtěla. Nebýt masky pokrývající většinu její tváře, byla by jistě rudá až po kořínky vlasů. I přesto, že se toužila propadnout pod zem, nedala to na sobě znát. Napřímila se, naoko hrdě ohrnula nos a tvářila se, že je vše v nejlepším pořádku. Přesně jako malé, umíněné děvčátko.
„Zřejmě jsem vás vyrušil,“ ozval se Gordon tichým hlasem, koutky rtů mu překvapivě cukaly. „Avšak myslel jsem, že budete mít poněkud jiné povinnosti. Věřím, že jste si vědoma svého chování, chcete se mi omluvit a napravit to, co jste způsobila.“ Opět se spustil déšť, ale Simone ani nenapadlo ustoupit ode dveří a pozvat jej dál.
„Vy stojíte u prahu mých dveří a čekáte omluvu za něco, co jsem vůbec nezpůsobila?“ Simone, opět nevěřícně zavrtěla hlavou. Časy, kdy měla z mužů strach, ustupovala jim a poslouchala je na slovo, byly již nenávratně pryč. Život ji naučil obezřetnosti. Byla silná, mnohem silnější, než mohl Gordon předpokládat. „Dobře víte, jak to bylo. Celá ta nehoda byla vaše vina. Nesmyslně jste zastavil uprostřed jízdy, tudíž jsem nestihla včas zareagovat.“
„J-já,“ Gordon se nervózně poškrábal ve vlasech. „Vidím, že máte další kávu, takže bychom mohli změnit téma dřív, než mi jej opět vylijete do tváře.“
„Nepřevlékl jste si košili. Nebyla by to taková zábava, nemusíte mít strach.“
„Jak vidím, tak vy jste se převléct stihla. Dokonce i víc než to,“ odfrkl a ukazováčkem poukázal na nános fialové, neforemné masy na její tváři.
Simone, se stydlivě kousla do rtu. „Tak, myslím, že už se cítím dostatečně hloupě, takže byste snad mohl jít. Hezký den.“
„Ne, ne, počkejte,“ Gordon až zavrávoral nad překvapivou silou, kterou se jej snažila vytlačit ze dveří. „Kvůli tomu jsem nepřišel. Chtěl jsem si s vámi o něčem promluvit.“
„My dva spolu ale nemáme o čem mluvit. Vše potřebné již bylo řečeno. Nezaplatím opravu vašeho směšně drahého auta a nebudu se omlouvat za něco, co jsem neudělala!“ Opět do něj silně strčila. „Krom toho vás vůbec neznám. Můžete být klidně zloděj nebo úchyl! Kdoví, možná dokonce vrah! Svět je zlý, po ulicích se potuluje hromada takových lidí. Takže odejděte, nebo zavolám na-„
Gordon na chvíli zapomněl na to, kvůli čemu za ní přišel a pobaveně se zasmál. Vzápětí sebou ale trhl, jako by jej něco vyděsilo. Smích, prodírající se skrz jeho rty, mu přišel tak cizí, jako by ani nepatřil jemu. Chtěl si narychlo vzpomenout, kdy jej slyšel naposled, ale opravdu si na ten okamžik nepamatoval. Mohly to být týdny, měsíce. Ve skutečnosti by jej vůbec nepřekvapilo, kdyby se jednalo o celá léta.
„Jsem Billův otec,“ šeptl, jako by se ještě pořád cítil špatně za to, že na chvíli zapomněl na své trápení. „A ředitel ústavu, ve kterém pracuje váš syn. Gordon Trumper,“ natáhl k ní ruku, ale Simone stála bez pohnutí. S pootevřenými rty pozorovala jeho tvář. Všechno do sebe jaksi začalo zapadat. Jizva táhnoucí se podél jeho tváře, nemocný výraz, unavený, prázdný pohled. Ten člověk nebyl zlodějem ani vrahem. Byl pouze nevyléčitelně nešťastný, protože si v minulosti prošel peklem. Byl jako ona.
„Simone,“ pípla, na zlomek vteřiny mu potřásla konečky prstů a nevědomky ustoupila ode dveří.
Gordon se lehce pousmál a vstoupil. V předsíni si svlékl kabát a následoval ji do kuchyně. Nevšímal si zařízení domu, nezáleželo mu na rozmístnění jednotlivých pokojů, protože jediné, co dokázal vnímat, jediné, co zaměstnalo jeho pozornost natolik, že zapomněl na vše ostatní, bylo horké místo na ruce, které tam vypálily křehké, dlouhé prsty.
…
Bylo přesně pět hodin, když Tom nadšeně vběhl do Billovy třídy a naléhavě běžel až k přední lavici, ve které se krčil Bill nad jednou ze svých knížek. Vidina hezkého večera mu vytlačila z mysli veškeré potíže způsobené jeho otcem. Nedovolí, aby jim zkazil vzácnou chvilku, kdy mohou být spolu.
Když došel blíž, postřehl, že se jednalo o Flinnovu knihu týkající se alternativní medicíny a nejenom to. Postřehl také, že je Bill ve tváři bledý více než obvykle, oči měl zčervenalé, jako by se ze všech sil snažil ubránit slzám, ve kterých se přímo topily, a jeho příchod postřehl teprve ve chvíli, kdy si pomalu klekl vedle něj a zlehka jej chytil za tvář.
„Bille?“ šeptl. „Jsi v pořádku?“
Černovlásek očima prolétl jeho tvář, zhluboka se nadechl a pokusil se o úsměv. „Vše je v po-řádku.“
Tom mu ale nevěřil. Usmíval se přes slzy v očích, uhýbal pohledem, jeho hlas byl nezvykle roztřesený. Krom toho měl knihu, do které se předtím díval, otočenou vzhůru nohama. To nebyl Bill. Něco se muselo stát. Chytil jej za ruce a stáhl jej k sobě na podlahu. Bill automaticky sklonil tvář, hlavu opřel o kolena a vytvořil tím jakési malé, křehké klubíčko.
„Bille,“ Tom jej něžně pohladil po tváři a očima zachytil jeho pohled. Bylo více než jasné, že jej něco trápí. „Co se stalo?“
Bill chvíli váhal. Nechtěl o tom mluvit, protože se kvůli tomu cítil opravdu hodně špatně. Vyčítal si své chování. Litoval všech svých pocitů, ale přesto se jim nedokázal ubránit. Přerývaně se nadechl. Bolelo jej celé tělo.
„Psala mi… Ar-turova ma-minka,“ pípl.
„Už víš výsledek té operace?“ Tom se naklonil dopředu a opět jej zlehka pohladil.
Bill neodpověděl, pouze přikývl a Tom pochopil. Také na chvíli sklonil tvář, hledal správná slova. Neměl rád podobné situace. Nebyl dobrý v utěšování lidí, nikdy nevěděl, co říct, čím zmírnit bolest a trápení.
„Je mi to líto, Bille. Ale z toho, cos mi o něm vyprávěl, vím, že je to veliký bojovník. Jsou mu teprve tři. Má ještě tolik příležitostí. Možná bude příští operace úspěšná. Všechno bude dobré.“ Přivinul jej k sobě a dlouze jej políbil do vlasů.
„Ta ope-race dopad-la dobře. Artur … slyší.“ Ještě nikdy nezažil horší pocit. Chtělo se mu smát a vyskakovat radostí, ale někde uvnitř cítil bolest tak bezbřehou, až mu nedovolovala dýchat.
„Bille, to je skvělé! Je to zázrak!“ Přivinul jej k sobě ještě pevněji a zhluboka se nadechl jeho vůně. Vzápětí mu ale došlo, že Billův obličej nevykazoval známky radosti. Byl plný bolesti, lítosti a Tom konečně začínal chápat, o co ve skutečnosti šlo.
„Jsem zlý… člo-věk, Tome,“ vydechl Bill, zbloudilá slza si konečně prorazila cestu a pomalu klouzala podél jeho bledé tváře, vzápětí následována další a další.
„Ale no tak, proč říkáš takové věci? Dobře víš, že to není pravda. Jsi úžasný člověk. Neuvěřitelná bytost.“
„Je to… pravda,“ Bill se konečně přestal bránit potlačené bolesti. „To-lik jsem si přál, aby… to dopad-lo dobře. Mod-lil jsem se, aby byl v… po-řádku. Chtěl jsem… mu udě-lat veli-kou oslavu. Tě-šit se s ním. Ale teď-“ vzlykl a hlavou se vysíleně opřel o Tomovo rameno. Konečky prstů ukryl v sevření Tomových dlaní. „Teď se mi nech-ce těšit. Chci… jenom pla-kat. A to není správ-né. Ne-měl bych… ne-měl bych být takh-le sobec-ký.“
Tom myslel, že mu na místě pukne srdce. Kdyby mohl, udělal by cokoli pro to, aby se i Bill těšil z toho, že slyší. Kdyby to bylo v jeho silách, klidně by mu podaroval své vlastní uši, svou vlastní schopnost slyšet, jenom proto, aby jej opět viděl usmívat se. Stáhl si jej na klín, omotal mu ruce kolem boků a drobnými polibky pokrýval jeho mokrou, uplakanou tvář.
„Nejsi sobecký,“šeptal. „Někde uvnitř se z toho skutečně těšíš, ale po tom všem, čím sis během posledních let musel projít, tě to jednoduše bolí. Něco takového je ale úplně přirozené. Neznamená to, že jsi špatný člověk. Jsi jen člověk, kterého se to opravdu hluboce dotklo.“
„Tome,“ Billův hlas k němu doléhal v jakémsi zvláštním pomalém tempu. Pokaždé, když byl u něj, se zdálo, že se svět zastavil. Bill jej však svými dalšími slovy uvedl opět do pohybu. Až příliš rychlého a zmateného. „Neměl… bys ztrá-cet čas s ně-kym, jako jsem… já. Měl by sis… na-jít ně-koho zdra-vého. Lucii, nebo… tu tvou kama-rádku.“
„Sabine?!“ Tom se od něj zděšeně odsunul. Už jenom při vzpomínce na ni, na její chování a to, jak na lidi působila, se mu obrátil žaludek. „Nejsme přátelé. Nedokážu ji vystát. Ani ji, ani Lucii. A krom toho, já už jsem si vybral. Zvolil jsem tebe. Ty jsi stejně zdravý jako ony. A přitom v sobě ukrýváš ještě mnohem víc.“
„Co… když se nikdy nevy-léčím?“ Billovo srdce tlouklo jako o závod. Tiše popotahoval, pevně se držel Tomových ramen a sledoval jeho krásnou tvář. Tak moc si přál být pro něj dokonalým. Tak zoufale toužil uslyšet jeho hlas.
„Nezáleží mi na tom,“ Tom se naklonil dopředu a krátce jej políbil. „Samozřejmě chci, abys byl šťastný a aby se věci daly do pořádku, ale to, jestli mě slyšíš, nebo ne, pro mě vůbec není prvořadé. Na prvním místě jsi pouze ty.“
Věnoval mu další polibek, tentokrát byl však o poznání delší a intimnější než ten předešlý. Bill hlasitě vydechl nosem, zavřel oči a pootevřel ústa, do kterých Tom automaticky vklouzl svým jazykem. Jejich líbání bylo zprvu líné, důvěrné a něžné, ale po chvíli byl překvapivě Bill tím, kdo zesílil tlak na rty toho druhého. Z očí mu stékaly slzy, třásl se v Tomově objetí, přesto nepřestával hladově útočit na jeho ústa. Všechno se s ním již opět točilo, zoufale vdechoval vůni cedrového dřeva, na které se stal během posledních týdnů doslova závislým, a líbal jej způsobem, jako by měl nadejít konec světa. Trpěl a veškerou svou bolest chtěl vrýt do zoufalých polibků, které Tomovi věnoval. Myslel si, že se mu pak uleví. Že se bude cítit lépe. Miloval Toma z celého srdce, byl tím jediným, kvůli čemu byl ochoten bojovat dál, ale pro tuto chvíli svůj boj vzdával. Pro tuto chvíli si nemusel hrát na silného, protože jím ve skutečnosti vůbec nebyl. Sklouzl hlavou podél Tomovy tváře až na jeho rameno, kde se rozvzlykal jako malé dítě.
Tom věděl, že jediné, co pro něj v tu chvíli může udělat, je být s ním. Proto kolem něj omotal své ruce, konejšivě jej hladil po zádech a líbal do vlasů tak dlouho, dokud se Billovo tělo nepřestalo otřásat vzlyky. I poté zůstávali na podlaze, uvězněni ve vzájemném objetí. Ani jeden již nic neřekl, pouze držel toho druhého. Jeden ve druhém, hledali oporu, pomoc a přesto byli tím, co toho druhého jako jediné drželo při životě.
Bill už nikdy nechtěl být uvězněn v nekonečném kruhu, skládajícím se z ústavu, dětí a knižných příběhů. Tom už více odmítal být samotářem, člověkem, který se vyhýbal lidem a nikoho k sobě nepouštěl.
Potřebovali se. Potřebovali jeden druhého mnohem víc, než byli ochotni si připustit.
Bill měnil černobílé v barevné. Tom vytvářel z ticha život.
Bill se k Tomovi přitulil tak silně, jako by doufal, že jej Tom vstřebá do sebe. Že se stane jeho součástí. Dvě těla splynou v jedno. Už nikdy nepocítí samotu.
„Myslím, že jsi z nejhoršího už venku,“ konstatoval vlk poté, co přiložil mláděti hlavu ke tváři a zjistil, že postrádá hořkost uplynulých dnů. „Díky Bohu.“
„Co se stalo? Jak dlouho jsem spal? A kde je maminka?“ Srneček se dožadoval odpovědí na své otázky, ještě pořád byl velice zesláblý, přesto neposlouchal vlkovy prosby a pokoušel se vstát.
Vlk se ještě nikdy předtím necítil hůř. Netušil, jak by mu měl tu správu sdělit. Díval se do velikých, zranitelných očí mláděte, do očí, pro které by byl schopen zemřít, a nenacházel slov.
„Neměl bys mluvit, maličký. Odpočívej. Byl jsi hodně nemocný, a teď bys měl nabrat síly. Na vše ostatní máme ještě spoustu času.“
„Nedokážu si na nic vzpomenout. Poslední, co si pamatuju, je sníh. První letošní sníh. A pak nic,“ mládě smutně zastřihalo ušima, vzdalo své pokusy a unaveně se opřelo o vlkovu chlupatou hruď.
„Nech své myšlenky rozházené. To vůbec nevadí.“
„Vím, proč tady maminka není,“ ozvalo se smutné pípnutí a vlk na místě zkameněl. Srdce cítil až někde v krku.
„Proč?“
„Ještě pořád vám nevěří. Nesmířila se s tím, jak říkala. Bojí se vás.“ Hlavou se otíral o teplou, hustou srst. „Ale až jí řeknu, jak krásně jste se o mě staral, jistě se na vás už nebude zlobit. Bude vás mít ráda. Stejně jako já.“ Zvedl hlavu a zadíval se vlkovi do očí. „Pláčete. Co se stalo?“
Na vlka toho bylo za ty poslední dny až příliš. Už neměl sílu. Nikdy nebyl vystaven podobné situaci. Nedokázal přemýšlet nad tím, jak by mu to měl co nejopatrněji říct. Nechtěl mu ublížit, ale nemohl by mu lhát. Aniž by si to uvědomil, vyslovil pravdu. Vyslovil to tak rychle a tiše, jako by doufal, že to srneček neuslyší a on tak získá čas, aby si mohl vymyslet něco jiného, ale mládě bylo až příliš bystré. Slyšelo jeho slova. Slyšelo všechno. Postup myšlenek, zpracování té zprávy, razící si cestu od uší až k srdci. To vše měl vepsané ve tváři. Najednou zůstalo ticho. Ničivé, všeříkající, plné výčitek a zoufalství. A pak to přišlo.
„Lžeš!“
„Maličký-„
„Neříkej mi maličký! Jsi lhář! Proč říkáš takové věci? Moje maminka je v pořádku. Nic jí není. Je zdravá a určitě za mnou brzy přijde.“
„Ona nepřijde. Nemůže. Je mi to líto.“ Vlkovi se udělalo špatně. Vůbec nepostřehl, že ho mládě konečně přestalo oslovovat pane. Jako by je ta strašná zpráva ještě více sblížila.
„Je to tvoje vina!“
„C-cože?“ Vlk byl na pokraji zoufalství. Věděl, že mládě procházelo opravdu těžkým šokem, ale slyšet něco takového po tom, co vše udělal pro jeho záchranu, bylo opravdu bolestivé.
„Měl jsi ji zachránit! Měls jí pomoct! Nenávidím tě!“ Mládě nečekaně nalezlo sílu, vstalo a s překvapivým odhodláním se drželo na nohou. Stálo naproti vlkovi. Lovec a kořist, tentokrát však v jiném zobrazení.
Vlk bezmocně zalapal po dechu. I přesto, že do něj mládě bušilo malou končetinou a hlavou se jej snažilo zlostně odstrčit, zůstával klidný. „Kdybych tak udělal, zemřel bys. Utopil by ses.“
„Na tom nezáleží. Maminka by byla živá.“
„Ale já bych zemřel!“ vyslovil vlk bezmocným hlasem. „Copak tomu nerozumíš?! Zemřel bych, kdyby se ti něco stalo!“
Mládě do něj přestalo zlostně kopat a tlačit. Podlomily se mu končetiny a přistálo na studeném kamení, po kterém se vysíleně připlazilo blíž k němu. Zvedlo hlavu a pohlédlo mu do očí. Byly vyděšené, nešťastné a unavené, a i přesto všechno, co mu právě řeklo, z čeho všeho jej obvinilo, v nich pořád nacházel tolik lásky a zranitelnosti, až se mu z toho točila hlava. Přestal se bránit bolesti a naplno se rozvzlykal. A když kolem něj vlk nejistě omotal přední tlapy, vnořilo se do jeho objetí a tisklo se k němu tak silně, jako by toužilo, aby jej vstřebal do sebe, aby jejich těla splynula v jedno.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Smutnoucky srnecek 🙁 v zoufalstvi nekdy vyjde z pusy to, co vlastne ani rict nechceme. Vlk si to musel chudak vyzrat.
Gordon je mrcha. Zaslouzil by nakopat zadek, ale nepochybuji, ze se mu dostane ponauceni za vsechno co kdy Billovi udelal. Bill mel dnes krizovku, ale ma preci Toma. Hlavne, ze jsou pekne spolu, podporuji se a miluji 🙂
Ach jo, ten Gordon se prostě nikdy nezmění. Nechápu, kde bere tu drzost se za Simone stavovat ještě domů. Nemůžu jej pořád za všechno, co udělá obhajovat tím, že měl těžký život. Spousta lidí má těžký život a vyrovnat se s tím musí. Opravdu nevím, o co Gordonovi jde. Peníze na opravu auta má, navíc to nebyla chyba Simone, tak nechápu, co si chce pořád dokazovat. navíc ta věta, že nemůže dovolit aby jeho syn byl s Tomem…mám strach, co ještě provede 🙁 Nevím jestli to dělá proto, že nechce, aby byl Bill šťastný když ani on není a nebo proto, že si myslí, že to bude pro Billa nejlepší. Je mi z něj vážně smutno a já pevně doufám, že se mu všechno vrátí.
Srneček je konečně z nejhoršího venku 🙂 To byla skvělá zpráva! Moc jsem se potěšila, když jsem to četla 🙂 Pak ta část o jeho mamince byla vážně bolestivá, ale na to jsem už byla připravena. Věděla jsem, že to nebude jednoduché a že teď bude srneček pár dnů strašně smutný. Jediné, co mě utěšuje je vědomí, že má při sobě věrného přítele vlka, který na něj bude dávat pozor 🙂
A Bill je zlatíčko největší! Strašně nerada si čtu, když pláče, protože mi to trhá srdce. Vůbec si o něm nemyslím, že by byl zlý člověk! Je jasné, že je za Artura rád, ale momentálně to přebíjí ten pocit, že on toho kvůli sluchu podstoupil už tolik, a ještě se nic nepovedlo. Bylo by divné, kdyby Arturovi nezáviděl, když chce je sluch jedna z věcí, po které touží celý život. Je mi strašně líto, že se kvůli tomu tak moc trápí, ale na stranu druhou jej opravdu chápu. A věřím, že ten smutek za chvíli přejde a na povrch se dostane radost za Artura 🙂 Navíc má Bill při sobě báječného člověka, který mu se vším pomůže a pochopí jej a to je to nejcennější, co Bill má! 🙂 Moc doufám, že se Gordonovi nepovede ty dva rozdělit, protože oni k sobě jednoduše patří! ♥
Moc děkuji za krásné pokračování! ♥
Gordon má smůlu od Tomovi maminky dostane tak akorát držkovou a ne podporu.Srnečka mi je líto ale má vlka tak jako Bill Toma.
Simone v rozťahaných teplákoch s ružovým drdolom na hlave a fialovou pleťovou maskou je nezabudnuteľná postavička. Gordon je blázon, ale stále ho v duchu ospravedlňujem pretože už dlho trpí a takí ľudia bývajú krutí, len ma strašne mrzí, že je nespravodlivý a slepý aj k vlastnému synovi, jedinej blízkej osobe ktorú má a ktorá ho miluje. Snáď sa mu rozsvieti už čoskoro.
Srnčeka a Vlka mi je nenormálne ľúto. Mám z nich v očiach slzy.
Bill a Tom sú zlatíčka 🙂
Ďakujem za kapitolu, za poviedku, za to, že píšeš♥
🙂
gordon je prostě svině a ti dva si ještě projdou peklem 🙁