-Joey Lauren Adams
Když dorazil k Billovu domu, nezaklepal okamžitě. Nechal bouři, aby jej obklopila, dokud nenašel pocit klidu a dokud nevěděl, že může pokračovat ve svém plánu. Promluvit si s Billem. Poslouchat. Prosit o odpuštění? Ne. Nebyl si jistý, jestli vlastně chtěl, aby s Billem dál byli přátelé, prostě nevěděl. Ve chvíli, kdy konečně zvedl ruku, aby zaklepal, se dveře náhle otevřely a odhalily Billa, pro jednou přiměřeně oblečeného, v džínách a tričku, s bundou hozenou přes ramena. Namísto tepláků, které v poslední době upřednostňoval. Neměl žádný make-up a vlasy mu volně splývaly na ramena.
Jo, ehm. Tom si nebyl úplně jistý, co říct, a zejména ne, když si Bill pohlédl přes rameno a Tom následoval jeho pohled. Za ním stál muž, kterého Tom nikdy neviděl, ale netrvalo dlouho, aby si uvědomil, že je to Billův otec. Podobnost byla zřejmá, i když si nebyl jistý, jak je možné, že žije s Billem. Opustil je přece před deseti lety, Tom si tím byl jistý. Ale jestli byl tady, tak kde byla Billova matka…?
Bill pohlédl ze svého otce zpátky na Toma, který se náhle cítil velmi rozpačitě z toho, že stál na jejich prahu, před jeho otcem, a vypadal jako ubohá, zmoklá slepice. Jeho hlava, už tak dost zatížena jeho dredy, se stávala ještě těžší, protože do sebe absorbovala dešťovou vodu.
„Potřebuješ něco, Tome?“ Zeptal se Bill, vypadal, že se cítí trochu nesvůj, ale neznělo to nijak nenávistně nebo tak, že by nechtěl mluvit.
„Takže… uh, jo. To… byl to tvůj otec…?“ Zeptal se Tom rozpačitě.
Dlouhou chvíli stáli oba v dešti, Billovi se začaly vlasy lepit na obličej, ale zdálo se, že je mu to jedno, nepřetáhl si kapuci přes hlavu, ani si nezapnul bundu.
„Takže…“ Tom si odkašlal a podíval se na oblohu ve chvíli, kdy ji proťal zubatý blesk a tak ji osvětlil, že se noční obloha na okamžik proměnila v den. „Myslím, že… jsem se trochu choval jako vůl,“ přiznal nakonec.
Tom vycítil, že konverzace se pozastavila a posadil se, opřel se o ruce a zvedl hlavu, vstříc ledovému dešti. Teplota byla stěží nad bodem mrazu. Otevřel oči a pohlédl skrz ledové kapky, které se mu držely na řasách. Viděl Billa, jak stojí s hlavou zvednutou směrem k temné obloze, jednu ruku v kapse a druhou nataženou, jako by čekal, že mu do ní něco spadne. Sledoval, jak Bill roztáhl prsty a zhluboka se nadechl.
„Nikdy dříve jsem déšť necítil,“ řekl. Neznělo to ani, jako by mluvil s Tomem, který byl mírně zmatený. Bill opět pohlédl dolů, vrátil ruku do kapsy a zatřepal hlavou jako pes. Druhou rukou si z obličeje odhrnul prameny mokrých vlasů a Tom zahlédl vlhký bílý obvaz omotaný kolem jeho ruky.
Bill si vedle něj klekl, téměř stejně tak mokrý jako on, a natáhl ruku, aby si ji prohlédl. Zmáčený obvaz se vahou prověšoval a Bill si povzdechl, zaháknul pod něj prst a posunul ho. Tom se naklonil blíže, aby se podíval, a Bill posunul svou ruku dopředu. Zdálo se, jako by chtěl, aby si Tom ruku vzal a Tom už natáhl svou vlastní ruku, aby to udělal, ale potom ji vrátil zpátky do klína. Proč by to měl Bill chtít?
„Můžeš, víš,“ zamumlal Bill a Tom váhavě opět natáhl ruku, s pohledem na Billovu tvář. Vypadal jinak, ne zrovna šťastně, ale ani rozzlobeně, ani naštvaně. Ztratilo se jeho napjaté, zuřivé vystupování.
„Co se stalo?“ Zopakoval Tom, neschopen odtrhnout oči od rány.
„Proč jsi byl ve Švýcarsku?“ Zeptal se najednou, protože mu došlo, že zde zřejmě nebylo žádné spojení mezi Ženevou a Juttiným pokusem o sebevraždu.
„Musím jít. Myslím, že se nejdřív osprchuju, nebo tak něco,“ zamumlal a prohrábl si vlasy. Tom měl tolik otázek, až měl pocit, že mu z toho exploduje hlava. Z nějakého důvodu ho napadlo, jestli to nebyl ten důvod, proč mu Bill přes hlavu hodil bundu. „Poslouchej, promluvíme si zítra, okay? Musím na tu terapii.“
„Počkej – co – okay,“ odpověděl Tom otupěle a zíral nahoru na Billa v úžasu. „Um, tady.“ Tom mu podal jeho bundu a Bill jej chytil zároveň i za ruku a pomohl mu na nohy. Tom se zhoupl v kolenou, měl pocit, jako by měl každou chvíli omdlít z toho, jak se mu jedno zjevení za druhým postupně hromadila na ramenou. „Uvidíme se…“
Minutu nebo dvě Tom dál stál na verandě a snažil se zpracovat všechno, co se právě dozvěděl. Ale chtěl vědět daleko více, o všem. O Juttině pokusu o sebevraždu, o léčbě, o tom, proč ji Bill přijal a jak se s tím vyrovnal. Nicméně neměl v plánu to zjistit zíráním na Billovy dveře, a tak se obrátil a skrz bouři se plahočil zpátky domů.
Budeš mít rýmu…
Tu noc Tom usnul lehce.
„Jsem nemocný,“ zabručel Tom.
Tom shrbeně sklouzl z postele, neobtěžoval se oblékáním a rovnou se odplahočil do koupelny pro teploměr. Strčil si jej do pusy, posadil se v kuchyni ke stolu a položil hlavu do dlaní.
„Opravdu se necítíš dobře, miláčku?“ Zeptala se jej Simone, v hlase se jí začínala objevovat starost.
„Nemocný?“ Hádal a Tom znova přikývl, přičemž přijal od matky telefon se zvukem, který zněl jako ´díky´. „No, nerad ti to říkám, ale to máš z toho, že se couráš půl hodiny v dešti.“
„Billovi?“ Hádala Simone, když Tom zprávu odeslal, a on přikývl. Pak vytáhl teploměr a podal ho matce. Simone zkoumala červenou čáru. „Třicet osm“ vyčetla. „Dobře, definitivně zůstáváš doma. Vezmeš si jídlo a nějaké léky a pak zpátky do postele.“
Používej gramatiku, pitomče. Je to jen výmluva, abys se mnou nemusel mluvit?
Se smíchem, který se brzy proměnil v kašlání, Tom psal odpověď, zatímco jeho matka poletovala po kuchyni, aby pro něj připravila snídani a léky, cokoliv mu odpověděla, Tom si toho ani nevšimnul.
No tak, jsem nemocný. 🙁 To nebyla výmluva, chci s tebou mluvit. Jen se nejdřív potřebuju uzdravit
Tečka.
Co?
Zapomněl jsi tečku.
oh, aha.
*Oh.
Ty musíš být velmi nemocný.
Teplota 38. Ty nejsi?
Jsem v pohodě.
Samozřejmě, že jsi. 🙁
Nepřeješ mi zdraví, Tome? Chtěl bys, aby mi bylo mizerně a nemocně? Sobče. I když, upřímně, byla by to zajímavá zkušenost.
Takže setkáme se, nebo co?
Máma se mě snaží poslat zpátky do postele. Uvidíme, jak to bude.
Okay. Zůstanu doma.
Jako by se ti snad chtělo někdy do školy.
Pravda.
„Tome. Telefon pryč. Sněz snídani, vezmi si léky a jdi do postele,“ pokárala jej Simone.
Poněkud neochotně Tom snědl snídani a vzal si léky, popíjel u toho čaj. Strávil asi půl hodiny kýcháním a smrkáním, dokud tlak v jeho hlavě trochu nepolevil a neuvolnil mu uši. Když byl konečně schopný dýchat, vrátil se do postele. Spal několik hodin, dokud nepotřeboval opět léky. Při té příležitosti zavolal Billovi.
„Už je ti líp?“ Zeptal se Bill hned, jak přijal hovor.
Když zavěsil, dovlekl se Tom do ateliéru své matky a snažil se chovat tak zdravě, jak jen to bylo možné. Cítil se trochu směšně, oblečený do dvou triček a do dvou pyžamových kalhot, nemluvě o obrovské mikině. Dredy mu ležely bez ladu a skladu na temeni hlavy. K tomu jeho bledost a tmavé, ospalé oči, které mu vůbec nedodávaly zdravý vzhled. Přesto od matky dostal svolení.
autor: Ghostie
Dneska můj nejoblíbenější citát. Škoda, že v češtině nevyzní tak nádherně, jako v angličtině:
"Chci cítit vášeň, chci cítit bolest. Chci ronit slzy při zvuku tvého jména. Přijď mě rozesmát, přijď mě rozplakat… jen mě nech pocítit, že žiju'
Užijte si dnešní zlomový dílek 🙂
Ten citat je opravdu krasny. Tom je statecny, dokazal na donuceni mamky dojit az k Billovi. Jsem nadsena, ze uz se spolu kluci zase bavi. Jsem zvedava na.to, co vsechno na sebe Bill praskne. A jestli bude taky nemocny, kdyz o to tak stoji 😀 moc dekuji za preklad 😉
Nevím, jestli se to zdá jen mně, ale tenhle díl mi přišel strašně nabitý emocemi! Jsem strašně ráda, že spolu kluci mluví, že na sebe nejsou naštvaní a že se oba snaží. I přes to, že už spolu mluví, mi ale bylo po celou dobu nějak smutno. Úplně jsem cítila tu atmosféru, kdy se už zdá, že je všechno ok, ale je třeba si ještě hodně promluvit, aby se důvěra získala zpátky. V některých částech se mi chtělo až brečet. Smutkem nebo štěstím? Nevím. Na mě tenhle díl působil strašně silně.
Dalšího dílu se už teď nemůžu dočkat, protože se moc těším na to, až si kluci pořádně promluví a budu vědět všechno do podrobností 🙂 Teď už ale alespoň ví, co je s Juttou a jakto že už není s Billem. Mám teorii na to, proč se pokusila spáchat sebevraždu, ale uvidím, jak to bude ve skutečnosti 🙂 Nevím, jestli mi má být Jutty líto a nebo mám být ráda za Billa, že už nemusí s tak psychicky nemocnám člověkem žit. S ní to Bill nikdy neměl jednoduché a opravdu doufám v to, že s otcem se bude mít Bill lépe 🙂
Moc děkuji za další překlad! 🙂
Ďakujem za preklad. 😀 Dúfam, že sa v ďalšich častiach dozviem prečo nemá rád Bill telefóny 😀 docela ma to zaujíma. Chudáčik choručký Tom. Simone mám rada, ale je to jej chyba :-\ ale nevadí, aspoň sa Tom s časti porozprával s Billom 😀 ale sranda je, že Bill chorý nie je 😛 😀 neželám mu to, ale aj tak 😀
A ten citát je vážne užasný. Úplne sa pri ňom rozpúšťam. 😀 <3
Je fajn že spolu začínaj mluvit.
Som rada, že s tí dvaja porozprávali a bolo to bez hádok 🙂 Aspoň už Tom zistil, prečo Bill odišiel a my sme sa dozvedeli, čo sa stalo s Juttou.
A Tomovi nezávidím, keď v tom daždi ochorel, ale myslím, že to stálo za to. Som zvedavá na pokračovanie ich rozhovoru a na reakciu Toma, keď mu úplne dôjde, že Bill už cíti.
Vďaka za preklad.
Nádherný citát♥ a nádherné pocity po dočítaní kapitoly. Som tak šťastná, že Tom šiel a že ho Bill počúval a že sa chce rozprávať a zrejme sa aj chce podeliť o svoje nové skúsenosti s cítením. A hlavne som šťastná, že sa Billovi podarilo dostať tú liečbu a že zabrala. Na pokračovanie budem zase netrpezlivo čakať. Je to perfektná poviedka. Ďakujem♥
Ten citat jsem si musela precist 3x :3 asi si ho vyfotim a dam na tapetu do mobilu 😀 :3 A Bill mi dela radost 🙂 citi, on citi, citi, citi, citiiiiiii! ♥ Ale porad dba na gramatiku! 😀 Velky pismena a tecky za vetou 😀 Ano, Tome, pises jak negramotnej, vazne otrava s tebou psat, ale stejne to delam, protoze te mam rad :3 (Beztak se tohle honilo Billovi v hlave, a jestli ne, pak… jo, honilo se mu to v hlave, na to mam sesty smysl! 😀 :3) Ja jsem tak stastna, ze se Bill leci! ♥ je to tak pekne, ze se snad zoplacu a ten citata a… hormony na me utoci, omluvte me rozplyvani :D. Chudatko Tom… ryma mu ucpala dutiny a usi jako Santa Claus koniny… vazne Tome, jsi chudacek a nezavidim ti to, ale…. vsak ty si to tak trosku zaslouzis! Choval jsi se jako vul, spravne jsi to rekl a Billovo 'trochu' byla lez! 😀 Tak, ted to Billovi vse vynahradis a… a i nam, at je to vse zase dobre, jasne? Ale myslim, ze do budoucna se to opet nejak zamota, zatim vsak… Sayurii lezi pod stolem a rozpousti se. Jsou tak ununani! Hlavne Bill, predstavuju si zive jeho usmev :3 ♥ A kapky deste a to vse, ze proste citi, to pro nej musi byt uzasne! 🙂 :3 A vse pro ucpaneho Toma… 😀 Neskutecne…. 😀 Ale krasne :3 Dekuju za preklad moc moc moc! :3 A uz vazne mam nutkani zajet si na vylet tam, kde bydli autorka a… smeknout pred ni kloboukem, udelat pukrle, obejmout ji, a… a uctivat ji jako Boha, protoze tohle je jedna ze tri nejlepsich povidek, ktere jsem kdy cetla! :3 <3 Takze…, moc dekuju za tu uzasnou prilezitost precist si tuhle povidku, ty mas Zuzu 6 smysl… ze dokazes vybrat tak bombovou povidku, ze si z ni ucvrkavam (ne doopravdy, to by bylo zvrhle :D)
*kominy…. trapas 😀 😀 (*pokrcila rameny* no co, to ty hormoony 😀 asi jdu do menopauzy 😀 v 15 proc ne :D)
[9]: Ty sis četla třikrát citát, já třikrát ten tvůj komentář 😀 😀 😀
Vážně, díky za ně, umírám tu smíchy 😀 A na hormony nic nesváděj, pokud teda nejsi těhotná (což teda doufám, že nejsi) 😀
A hele, autorka bydlí daleko, ale kdybys chtěla, můžeš přijet objímat mě 😀
[11]: piš Adresu 😀 a ne nejsem těhotná 😀
[12]: Rozmyslela jsem si to, raději ne, co kdyby se z tebe vyklubal nějaký stalker?
Budeš muset do té Ameriky 😀
Nádherný citát, nádherný díl 🙂 Víc nemám co dodat.
Strašně moc děkuju za překlad a nedočkavě vyhlížím sobotu 🙂
[13]: tomu se rika, dat nekomu kosem 😀 :/
[15]: 😀
no konečne sa tí dvaja rozhýbali asi správnym smerom:)
ten citát je akoby šitý na Billa užasný♥