Belgická čokoláda 7.

Od posledního „střetnutí“ se Tom a Bill již několik dnů neviděli, ani si nenapsali. Tom byl tak trochu uražený a zklamaný. Nevěděl, proč se to stalo. Jak to, že jeho bratr má nějakou známost? Nechtěl, aby to tak bylo. Na druhou stranu se za tyto myšlenky neměl rád. Měl by svému bratrovi přát štěstí. Měl by být rád, že není sám, že je šťastný, spokojený a netrápí se. Ovšem sám sobecky ve skrytu duše chtěl, aby na místě onoho chlapíka byl on sám a nikdo jiný. Chtěl se se svým bratrem držet, objímat a líbat. Přesně tak, jak to před několika dny viděl u nich. Měl hrozně rozpolcené myšlenky. Na jednu stranu si nadával do blbců, protože sám si mohl za to, v jaké situaci teď je. Sám od sebe Billa před lety odháněl a teď, když se jeho vztah k bratrovi tak změnil, tak toho lituje. Taky on sám se vypravil Billa překvapit. Neozval se dopředu, a kdyby to neudělal, tak by sice nevěděl, že má Bill přítele, ale možná by mu bylo lépe. Samozřejmě, že pravda je vždycky lepší, i když mnohdy bolí víc než lež. Ale Tom v tuto chvíli doopravdy nevěděl, co by bylo lepší. Na druhou stranu ví další věc o Billovi a alespoň nebude zkoušet Billa o svých citech jakkoli informovat.

Samozřejmě, že Bill na tom byl podobně. Byl rád, že jeho bratr konečně ví, že někoho má. Sám si netroufal mu nic takového říct a možná ani nechtěl. Sice tato situace nebyla úplně vhodná, ale alespoň to bylo venku. Obešel tu zbytečnou trapnost a prostě se musel smířit s tím, že se to stalo, ať to bylo jakýmkoli vhodným nebo nevhodným způsobem. Taky ovšem nechtěl, aby Tom věděl cokoli o jeho vztahu. Nejen proto, co se stalo v minulosti mezi oběma bratry, ale především a hlavně kvůli tomu, jak se k sobě budou chovat teď v přítomnosti. Pokud se ovšem ještě někdy uvidí.

Uběhlo ještě několik dalších dnů a ani jeden z bratrů se tomu druhému neozval. Jako by oba tušili, co si myslí ten druhý. Jako by cítili ty smíšené pocity toho druhého a oba také moc dobře věděli, že vlastně neví, co by tomu druhému řekli. Ovšem oba i přes tato fakta nesmírně chtěli slyšet hlas toho druhého, i kdyby to bylo jen na pár vteřin.

Lidská mysl je opravdu zvláštní. Člověk nechce, aby potkal některé osoby, které mu ublížily, a přesto nedokáže vydržet jen představu toho, že by tyto osoby už nikdy nespatřil. Nikdo nechce, aby mu bylo stále ubližováno, a přesto existuje tolik lidí, kteří vyhledávají důvěrně známé situace, které jim způsobují bolest. Pro někoho je tato myšlenka lepší než představa, že zůstane na do smrti sám, i když neublížen.

Ani Billovi, přes všechny jeho zkušenosti, vzpomínky a myšlenky na nepříjemné události nedaly spát. Prostě a jednoduše to nevydržel a Tomovi sám od sebe zavolal. Měl malou výmluvu, která se mu hodila, ale i kdyby tu ona nebyla, stejně by se nejspíše odhodlal k tomuto telefonátu. Možná, že by sám zavolal až za dalších pár dnů, ale věděl, že by to udělal. A tak to alespoň bylo dřív.

Rozhovor byl trochu zvláštní, oba chlapci v něm cítili napětí, ale přesto Bill odložil telefon s úsměvem na rtech. Tom souhlasil, znovu se uvidí. Tentokrát to bude na trochu netradičním místě, paintball. Bill se svými kamarády často chodí na tenhle sport, soutěž, hru nebo jen prostě pobavení. Každý to bere jinak, ale Billa a jeho známé to nesmírně bavilo. Teď jim ovšem onemocněl kamarád a lichý počet je v této situaci dost nevhodný. Billa hned napadnul Tom. Největší problém byl v tom, že mezi účastníky tohoto pravidelného setkání při paintballu byl i Billův přítel. A toho se bál nejvíc, reakce. Reakce Toma na ně, až se střetnou tváří v tvář.

Samozřejmě, že Tom tušil, že se něco takového stane. Tušil, ale rozhodně nechtěl, aby se to stalo pravdou. Pevně doufal v to, že tam ten chlap nebude. Opak se stal pravdou, jak tomu v životě bývá. Samozřejmě, že nestalo nepříjemné představování.

„Tome, to je Erik. Eriku, to je Tom, můj bratr,“ řekl Bill naprosto přirozeně, ale přesto měl ve skrytu duše strach, co nastane právě teď.

„No teda, moc rád tě poznávám,“ řekl opravdu mile muž, který byl ve stejném věku, maximálně o pár let starší, než byli oba bratři. Tom se ve skrytu duše nechutně zašklebil. Samozřejmě, že nemohl dát doopravdy veřejně najevo, co si myslí. Musel se ovládat už kvůli svému bratrovi, ale nevěřil tomu muži ani nos mezi očima. Ovšem Tom byl, jak vyplývá ze situace, tak trochu… tak trochu víc zaujatý. Mohl to být moc milý chlapík, pokud by se potkali za úplně jiné situace, což se ovšem nestalo.

Nepříjemná chvilka byla za nimi, všichni se převlékli do maskáčových kombinéz a vrhli se do víru hry. V paintballu existuje spousta variant hry. Tato parta nejčastěji hrála typické rozdělení na dvě družstva a volila nejčastěji dvě formy hry. Dobývání „vlajky“ nebo „hory“, kdy jedna skupina bránila strategické místo, a úkolem druhé bylo dobýt toto místo. Nebo jednoduchá hra, kdy dvě mužstva bojují proti sobě a vítězí ti, kteří zneškodní všechny své protivníky.

Jelikož tento příběh řídím já, tak byl Tom samozřejmě pokaždé v týmu proti Billovu příteli. A náležitě si to užíval. Věnoval pozornost a téměř veškerou palbu pouze jemu. Tohoto útoku si samozřejmě nikdo nevšiml, až na Billa, který Tomovu strategii prokoukl během pár minut od začátku. A byl opravdu naštvaný. Po hře si to se svým bratrem plánoval pořádně vyřídit, z očí do očí.

A to se taky stalo. Jakmile všichni Billovi přátelé odešli, řekl i svému příteli, aby šel napřed. Samozřejmě ho plánoval dohonit, ale nejdřív chtěl mluvit s Tomem, jak se říká mezi čtyřma očima.

„Můžeš mi říct, co to mělo znamenat?“ řekl Bill svému bratrovi hned, jakmile vstoupil do šatny. Bill byl zrovna v půlce převlékání.

„Co co mělo znamenat?“ odvětil mu nechápavě Tom.

„Vyloženě jsi jel po Erikovi. To by poznal i slepý, že jsi útočil vyloženě na něj.“

„No a?“

„No a? Co proti němu máš?“

„Je to slizoun, nelíbí se mi. Nehodí se k tobě.“

„Vadí ti snad, že mám přítele, že mě má někdo doopravdy rád?“

Tahle hádka se začala vyostřovat a Tom už to prostě nemohl vydržet. Navíc teď, když si Bill sundal vršek kombinézy a na Toma vykoukly jeho, i když malé, tak přece viditelné svaly na hrudi a pažích. Chytl svého bratra za paže a přitiskl ho na zeď.

„Co… co to děláš?“ vyjekl Bill. Ale Tom nereagoval a přitiskl se těsně na svého bratra. Přiblížil hlavu tak blízko té jeho, až mohl slyšet bratrův dech. Lehce otřel své rty o ty Billovy a tiše zašeptal: „Miluju tě…“

Ještě než Bill stihl jakkoli zareagovat, tak ho Tom jemně líbal na rty. Nejdřív to byly jen drobné polibky, spíše takové pusinky na jeho pootevřené rty. Pak začal střídavě horní a dolní ret brát Tom mezi ty své. Netrvalo to ani minutu a vášnivě se líbali navzájem. Bill by jednoduše řekl, že neví, jak se to stalo, ale najednou se to dělo. Jakmile se nabažili svých rtů, tak si začali pohrávat jazyky. Možná tato situace trvala dvě minuty, možná deset. Čas v tomhle případě nehraje žádnou roli a pro oba bratry byl nepodstatný.

Ovšem jen do té chvíle, než se Bill jakoby vrátil od svého srdce ke svému mozku. Prudce Toma odstrčil, až spadl na zem. „Co to sakra děláš?“ vykřikl a celé jeho obličej byl červený.

„Jak si dovoluješ sem vůbec přijít a tohle mi udělat. Co si o sobě myslíš, že můžeš přijít do mého života a zase jej zničit?!? Já jsem ti vyznal lásku…“ při tom slově se Billovi zlomí hlas, ale pokračuje dál. I přesto je jeho hlas plný zklamání, bolesti a teď i hněvu.

„…a tys mi ublížil. Odkopls mě, jako bych pro tebe neznamenal nic. Tolikrát jsi mi ublížil. A teď, když jsem opravdu šťastný, mám práci, kterou jsem vždycky chtěl, přítele, který mě miluje a je mi s ním dobře, teď jsi musel přijít a znova mi ublížit. Ty máš snad radar, jakmile začnu být alespoň trochu šťastný, tak to musíš zničit. Co si myslíš, že ti teď skočím do náruče a odejdeme za ručičky pryč? Ale to se pleteš, Tome, na to už je pozdě. Takovou chybu už nikdy neudělám.“

Bill dokončil svůj monolog a slzy mu tekly po tváři jako dva potůčky. Popadl svou tašku a utíkal pryč. Tom se nestačil ani pořádně nadechnout, ale věděl, že je tady něco špatně.

autor: Disturbed Angel