SCN11B 11. (2/2)

„To je hnus.“

„Takže… teď už cítíš všechno?“ Zeptal se Tom, zatímco si uvědomil, že neslazený čaj nebyl zase tak špatný. Natáhl se dopředu a zvědavě se dotkl Billovy tváře.

Každopádně ten indický šlechtic financoval většinu toho výzkumu. To je taky důvod, proč na tom tak neústupně pracovali, jinak by se pravděpodobně ani neobtěžovali, víš? Protože ten kluk měl peníze, dost hodně jim do toho mluvil. Poté, co udělali ten průlom, uvědomili si, že by měli začít znovu a zahrnout do léčby i ten poslední kanál bolesti. To by zabralo zřejmě dalších šest měsíců a on jim řekl, aby to nechali tak, protože byl zasnoubený a měl se za pár měsíců ženit a no, však víš.
Takže zaplatil za mou léčbu, protože je bohatý a ten kluk z Paraguaye zemřel. Prostě to zaplatil a já jsem to přijal. Snažil jsem se tě zeptat ve čtvrtek, než jsem odjel, jestli si myslíš, že bych to měl přijmout. A no… vlastně jsi mi tak trochu dal odpověď, myslím.“ Bill si položil ruku kolem krku a napil se svého čaje, nedíval se na Toma, který sklonil hlavu, aby mohl zpracovat všechny nové informace.

„Posral jsem to, že?“ Zeptal se po dlouhé chvíli.

Tom váhavě natáhl svou ruku, a když se Bill ani nepohnul, pouze jej napjatě sledoval, Tom sebral veškerou odvahu a spojil jejich dlaně. Jejich prsty se navzájem nezahákly, místo toho s nimi Bill zakroutil, když je Tom pohladil. Zvedl Billovu ruku a dlouho si ji prohlížel, každý rys, každou jizvu. Měl dlouhé štíhlé prsty ozdobené něčím, co vypadalo jako tisíce jizev. Polštářky prstů měl drsné a Tom pohlédl na obvaz na jeho dlani.

„Měl jsi tam stehy,“ zamumlal, spíš pro sebe. „Takže jsi vlastně šel dobrovolně do nemocnice?“

„Takže jsi to udělal i předtím,“ Řekl Tom tiše. Opět Bill mlčel, a tak na něj Tom netlačil. „To bylo…“ Tom se odmlčel, když si něco uvědomil. „Bylo to, protože…?“

„Protože… myslím, že jsem chtěl, víš, dostat z tebe… přiznání, že nejsi tak chladný a… bezcitný. Ale, kurva, přesně tak jsem s tebou jednal, že?“ Zeptal se Tom řečnickou otázkou. „Mám na mysli, když ses vrátil… Přesvědčil jsem sám sebe, že je ti to jedno, protože jsem byl zvyklý, že se o nic nestaráš, ale ty se staráš a vždycky ses staral. Jen jsem si něco kurevsky nalhával a… prostě jsem chtěl věřit, že ti na tom nezáleží, nechtěl jsem… se tebou zabývat, protože jsem myslel, že když tě budu prostě ignorovat, nebude to mít na tebe žádný vliv. Je to jako bych chtěl věřit, že se staráš, nebo že se nestaráš, v závislosti na tom, jak výhodné to bylo pro mé vlastní zájmy.“

Tom celou dobu zíral na Billovu ruku, svíral ji svou vlastní a neměl odvahu podívat se Billovi do tváře. V žaludku mu vířily vlny studu a znechucení nad sebou samým. Bill si zasloužil mnohem víc, než mít kamaráda, jako byl Tom. Sotva se mohl počítat mezi jeho přátele.

„Je mi to líto, opravdu je, že… jsem ti ublížil. Myslím, že jsem jen… nepřemýšlel nad tím, že je to vůbec možné. Jsi přece zatracený-Bill-Kaulitz, nic ti přece nemůže ublížit,“ zamumlal Tom, opřel si hlavu o stůl a zavřel oči. Kůží mu mravenčila vlna horka a následoval ji intenzivní pocit únavy.

„Rád bych tomu věřil taky,“ řekl Bill tiše. „Já ne… no, vždycky jsem měl tyhle pocity. Předtím… byl jsem schopný udržet v rovnováze své pocity i svou nemoc. Možná jsem nebyl šťastný, ani nevím, co to znamená, ale bylo pro mě jednodušší takhle existovat. Když… když se věci otočily k horšímu, prostě jsem vypnul. Všechno jsem v sobě zablokoval a celý svět jsem od té doby nenáviděl.“ Bill také sklonil hlavu a nechal jejich ruce sklouznout ze stolu, ale zůstaly stále propletené, visící mezi nimi. „Pořád nenávidím celý svět. Ale předtím… stejně jako ty, jsem naprosto všechno popíral. Byl jsem vlastně přinucen si tohle všechno najednou uvědomit, a je to vlastně jednodušší, než jsem si myslel, přiznat si to… Myslím, že pořád vlastně nevím, co od celého světa chci, nebo kam patřím, ale… myslím, že jsem našel své místo, i když nevím, kde to je.“

„Takže teď…“

Chvíli bylo ticho a Tom zvedl hlavu, aby se napil čaje, a zároveň pohlédl na Billa. Jednu ruku měl položenou na stole, bradou se o ni opíral a zíral před sebe. Tom si nemohl pomoct, ale usmál se. Byl tak zatraceně krásný.

„Ještě jsem se nerozhodl,“ odpověděl Bill nakonec. „Ale, ach bože, už jsem hotový z toho mluvení o tom všem,“ zasténal, narovnal se a popadl svůj čaj.

„To zní prostě nechutně.“

V tom prohlášení bylo více emocí, než měl Tom v úmyslu, ale nejpodivnější na tom bylo, že Bill to vycítil. Uvědomoval si emoce, které Tom cítil, a uvědomoval si, že on chtěl to samé, mluvení bylo u konce, ale oni ještě neskončili. Bylo tady ještě tak moc nedořešených věcí, a tak Bill souhlasil a následoval Toma do pokoje.

Tom se beze slova usadil na posteli, počkal, než se Bill objevil vedle něj, přitáhnul si přikrývku až k bradě a zabořil se do matrace. Bill se natáhl do příjemného objetí postele a lehl si na bok, čelem k Tomovi. Sledoval, jak se snaží zůstat vzhůru. Když se Tom konečně přestal hýbat, Bill se natáhl dopředu a položil ruku na jeho horečnaté čelo. Bylo na dotek abnormálně horké a Bill stále cítil teplo, i když ruku odtáhl pryč. Přisunul se blíže, chtěl Tomovi poskytnout pohodlí, nebyl si jistý, jak moc bolesti mu mohla nemoc přinášet a stejně tak si nebyl jistý, jak by mu mohl pomoci bolest zmírnit. Přisunul se ještě blíže, mohl cítit teplo vyzařující z Tomova těla na každém centimetru svého těla, tiše si jej prohlížel.

Jeho tvář byla zčervenalá horečkou, nos měl červený od neustálého otírání do kapesníku a tmavé kruhy pod očima od nedostatku spánku. Ramena měl shrbená, ruce zkroucené na hrudi a kolena měl pokrčená do klubíčka. Najednou nohy neobratně natáhl a tím narazil do Billa, který se mezitím přisunul ještě blíž. Tom pomalu otevřel oči a Bill téměř zadržel dech, myslel si, že Tom usnul. Jejich oči se krátce setkaly a Bill odvrátil pohled, nejistý, jak reagovat. Byl nejistý ze všeho. Jeho kdysi pevná osobnost, postavená na nenávisti, hněvu a zlosti, byla najednou otřesena a přetvářena, stávala se proměnlivou a nepředvídatelnou. V té chvíli chtěl cítit pouze teplo a pohodlí, které mu Tom mohl nabídnout, a on neměl ani sílu sám sebe za tuto touhu nenávidět. Uvědomil si, že vždy tady budou chvíle, kdy se bude cítit slabý, a pokud byl opravdu silný, měl by tyto momenty přijmout a pustit k sobě někoho blíž.

Takže to udělal. Ležel tady před Tomem, umožnil mu, aby viděl jeho slabost, a vyzval jej, aby jednal. To vše proběhlo v krátkém rozhovoru mezi jejich očima, potom je Bill zavřel, sklonil hlavu a čekal. Tom využil příležitosti, kterou mu Bill nabídl, naklonil se dopředu, objal jej svými pažemi a přisunul si jej k sobě blíž. Bezpečí, teplo, pohodlí, přátelství, láska, a nevyslovený slib, který je svázal, to vše mělo za následek nově narozený pocit, který Billovi vybouchl v hrudi. Přísaha je oba dva navzájem spojila, vytvořila pouto, které nepotřebuje být popsáno ani vysloveno, ale oba jej pochopili. Ať už mělo přijít jakékoliv strádání, měli jej od této chvíle sdílet společně, aby je nakonec mohlo posílit.

Nakonec, jako tichý souhlas s jejich nevyslovenou dohodou, Bill nechal svou ruku najít své místo kolem Tomova pasu. Navzájem se objali, pevně a naléhavě. Bill už znal odpověď na Tomovu otázku, když sklonil hlavu, aby se vešel pod jeho bradu, že bez ohledu na to, co mělo přijít, udělal to, co bylo správné. Poprvé za celou dobu své existence se Bill cítil šťastný. Zhluboka se nadechl, cítil Toma všude kolem sebe, nechával se celý obalit jeho pohodlím, jediným pohodlím, které kdy poznal. Kapituloval před svými emocemi a uvítal slzy, které přišly, protože věděl, že právě ony dělaly tohle všechno kompletní.

autor: Ghostie

original