autor: Muckátko :o*
Ahojte drazí čtenáři, minule jste byli někteří mrzutí, že jsem vás neupozornila na konec povídky, tak teď určitě budete vědět, co čekat, když vám řeknu, že jsme již 6 dílů za polovinou.
Muckátko :o*
Hodina pravdy
Díky emočně vypjatému večeru se Bill následující ráno probudil o hodně později než obvykle. Cítil se trochu sklíčeně, když si uvědomoval pevný stisk Tomova objetí kolem svého pasu, což mu po otevření očí potvrdil i pohled dolů, ale nevadilo to. Bill se necítil zle. Velký podíl na tom mělo i jeho vlastní objetí Tomova těla. Povolil stisk a ruce stáhl ke své hrudi. V tu chvíli otevřel oči i Tom. Nespal několik minut, ale nechtěl se vrtět, když viděl, že Bill ještě dřímá. Usoudil, že ten uzlíček v jeho objetí potřebuje co nejvíce spánku a odpočinku. Dívali se navzájem do očí a odhadovali, který z nich promluví jako první a co řekne.
Tom pustil Billův pas. Jemně pohladil Billovu levou tvář a několikrát tento pohyb zopakoval.
„Promiň,“ hlesl Bill a zamrkal. Tom ustal v hlazení a položil ruku na přikrývku.
„Co ti mám prominout?“ zeptal se Tom nechápavě.
„Včerejšek. Že jsi to musel vyslechnout,“ zastyděl se Bill, ale nemohl si nevšimnout, že se cítí lépe. Tom zavrtěl hlavou.
„Za to se v žádném případě neomlouvej. Jsem rád, že jsi to ze sebe dostal a jsem ti vděčný, že jsi mi věřil natolik, abys to řekl mně,“ ujistil jej Tom a drobně se usmál. Přes noc se přes své negativní emoce dostal. Už nechtěl nikoho přinejmenším zabít, ale ochranitelský pocit vůči Billově osobě vzrostl. Chvíli bylo ticho, dokud se Bill neozval znovu.
„Měls ji rád?“ zeptal se.
„Koho?“
„Christine.“
„Mám ji pořád rád. Jen už to není láska v tom pravém slova smyslu,“ vysvětlil. Bill kývl.
„Bojím se, Tomi,“ svěřil se mu.
„Čeho?“ pohladil jej Tom po ruce.
„Že už mě nikdy nikdo nebude mít rád v tom pravém slova smyslu. Tam tím způsobem. Že už nikdo nebude chtít tam, kde bylo tolik lidí, i když jsem nechtěl,“ zašeptal a snažil se studem skrýt pod přikrývku, aby nemusel čelit Tomovu znechucenému pohledu. Jenže znechucení byla ta poslední věc, kterou by Bill v jeho očích našel. Tom vzal Billovu bradu a zvedl jeho obličej ke svému.
„Poslouchej mě, Bille, pokud tě bude někdo opravdu milovat, zamiluje se do tvé přítomnosti, bude chtít být tvojí budoucností a bez výhrad přijme tvoji minulost, a když ne, pak tě nemiluje celým svým srdcem.“
Jen pár sekund na to si Tom uvědomil, že on by klidně mohl být jedním z těch lidí, které Billovi právě popsal. Bill se na Toma podíval dojatým pohledem.
„Byl bys opravdu dobrý bratr,“ uznal Bill.
„A na to jsi přišel až teď?“ zalaškoval Tom. Bill sebou nejasně zamlel a přitulil se k Tomovu krku. To teplo uklidňovalo. Vdechoval Tomovu vůni přímo od zdroje a uvolňoval napjaté tělo.
„Chceš ještě spát?“ zeptal se Tom tiše, kdyby Bill usínal. Vklouzl rukou pod přikrývku a bříšky prstů přejížděl po Billových zádech.
„Mám trochu hlad.“ Tom se usmál.
„No, je pátek, takže co kdybychom se šli nasnídat a pak zalezli zpět do postele?“ navrhl Tom.
„Moc rád. Proč jsem tak unavený? Spal jsem celou noc,“ nakrčil Bill čelo.
„Víš, někdy pláč vyčerpá víc než noc bez spánku.“
„Neštítíš se mě?“ Tom se sklonil a líbl Billa doprostřed čela.
„Ani náhodou,“ zamítl Tom rázně a donutil Billa se alespoň trochu usmát. „Pojď, dáme si snídani, a pak budeme odpočívat. Myslím, že to oba potřebujeme jako sůl,“ rozhodl Tom a z postele se vyhrabal jako první. Protáhl se, až mu zakřupalo v zádech, a podíval se na zachumlaného Billa. „Tak co bude?“ dal si ruce v bok a čekal. Bill tedy odkopl přikrývku a vybatolil se ven. Tom jej objal pravou rukou kolem ramen a dlaní jej hladil po pravé paži. Bok po boku sešli do kuchyně, kde Tom trval na tom, aby se Bill posadil a nechal všechno na něm.
O hodinu později se s plnými žaludky ocitli zpět v Tomově posteli už oblečení do tepláků a triček. Tom seděl opřený o pelest postele a Bill odpočíval na jeho břiše a hrudi. Občas spolu něco prohodili, ale po většinu času mlčeli a jen vnímali přítomnost toho druhého. Ticho a klid Billa léčily.
„Pomalu si vybavuju všechny záchvaty. Jeden po druhém,“ pronesl Bill bezbarvým hlasem. Neměl daleko od dalšího pláče.
„Nikdy sis je nepamatoval?“
„Ne. Vždycky jsem se probudil v té místnosti se zrcadlem, ale nevěděl jsem proč. Myslel jsem, že jsem něco provedl, a proto tam musím být,“ přemýšlel nahlas.
„Možná se tvoje tělo jen bránilo, aby ti to neublížilo ještě víc,“ prohrábl Billovi lehce vlasy, které začínaly pomalu ale jistě růst.
„Pamatuju si na ten, který jsem měl, když jsi tam byl ty s Andreasem,“ nakousl a Tom posmutněle sklonil pohled, když se mu Bill podíval do obličeje.
„Už jsem se za to jednou omluvil a udělám to klidně znova. Opravdu mě to mrzí. Nevěděli jsme…“
„Správně,“ přerušil jej Bill. „Nevěděli jste to. Jak ses dostal k té práci?“
„Bylo mi mizerně, po tom, co jsme ti s Andreasem způsobili. Natolik mizerně, že jsem nemohl spát. Navštívil jsem tě krátce po tom záchvatu v léčebně. Viděl jsem tě jen přes sklo, protože tehdy k tobě ještě nikdo nesměl, potřeboval jsem se ujistit, že je ti líp. Primářka se tehdy zmínila, že za tebou táta moc nejezdí a jen ti posílá dopisy. No a dál to znáš. První dopis jsem ti poslal s opraveným řetízkem a krátce na to jsem dostal tu práci,“ pousmál se Tom. Tohle už byla ta hezčí část příběhu. Bill sáhl za své tričko a vytáhl řetízek ven. Tom natáhl ruku a dobře si ho prohlédl.
„Dala mi ho máma, než umřela.“
„Pak je dobře, že se neztratil.“
„Proč ses pak znovu vrátil? Když ses dověděl, že už se mi daří dobře. Proč ses vrátil?“ zajímal se Bill.
„Protože rád strkám nos do věcí, do kterých mi nic není. A já jsem se nejenže vrátil, já zůstal,“ připomněl Billovi.
„Zůstal,“ souhlasil Bill. „Pořád se snažím najít důvod, proč to s tebou bylo jiné. Proč jsem dokázal potlačit ten strach, ačkoli jsem na začátku nevěřil ani tobě,“ zamručel Bill mírně frustrovaně.
„Možná protože jsem se na tebe nedíval jako na nemocného, ale jako na normálního člověka, který jen přiměřeně reaguje na to, co se mu stalo,“ odůvodnil Tom a Bill se znovu utvrdil v tom, jak dobře Tom umí zacházet se slovy.
„Někdy přemýšlím, co by bylo, kdyby ses nevrátil. Možná bych tam byl pořád zavřený?“
„Nad tím neuvažuj. Já se vrátil a poprvé v životě jsem měl pocit, že jsem udělal něco správně a byl jsem právě tam, kde to bylo nejvíc potřeba. Jen mě mrzí, že moje pomoc přišla tak pozdě.“
„Nepřišla. Přišla včas, protože čím déle jsem tam byl, tím více jsem ztrácel sám sebe. Kdyby ses nevrátil, nevím, jak dlouho bych dokázal zůstat v tomhle světě. S nikým jsem nemluvil, ani sám se sebou, protože kdyby to někdo zaslechl, bylo by to zlé. Samomluva v psychiatrické léčebně je jen další příznak šílenství. Zapomínal jsem, jak používat hlas. Špatně se mi o tom mluví,“ uvědomil si Bill.
„Já vím, ale je dobře, že se to snažíš dostat všechno ven. Možná pak budeš schopný zaplnit svůj vnitřek něčím dobrým, co by nahradilo to zlé.“
„Něco dobrého už mě potkalo. Má to hnědé vlasy a leží to vedle mě,“ poznamenal Bill hravě. Tom se malinko rozpačitě usmál. Billova nevinná průpovídka mu malinko zaváněla flirtem, což bylo absurdní, a Tom to věděl.
„Pak musíme vymyslet, jak na to místo, kam jsem se vecpal já, ještě natlačit co nejvíce dobra, radosti, smíchu a lásky.“ Bill se spokojeně posunul na Tomově těle a znovu se uvelebil.
„Vědí tvoji rodiče, proč jsem byl v léčebně? Řekl jim to táta?“
„Neví. Ví jen, jak se k tobě chovat, aby ti neublížili. Varoval jsem je, protože jsem věděl, že na některé věci ještě nejsi připravený a nechtěl jsem, aby ses zbytečně stresoval, ale to, že jsi tady, ležíš vedle mě a objímáš mě, to mě dělá neskutečně pyšným,“ přiznal Tom.
„Jsem rád. Moc rád. Byl jsem zmatený, po tom, co se tu objevila Christine a Andreas. Viděl jsem, jak se s nimi objímáš, dotýkali se tě a Christine tě l-líbala a já najednou pochopil, že dotyky jsou tak automatické a nikdo před nimi neutíká. Já jen ještě nedokážu ty dotyky rozlišit. Když na ně nejsem připravený a nečekám je, nevím, jestli mi chtějí ublížit nebo ne.“
„To se spraví. Je to jen otázka času. Takovou věc se nenaučíš hned.“
„Chci být normální,“ povzdychl si Bill.
„Ty jsi normální. Jen citlivější,“ chlácholil jej Tom.
„Jen se mě snažíš omlouvat,“ odvětil Bill trochu mrzutě.
„Jen se snažím, aby ses na sebe přestal dívat tak kriticky a negativně,“ opravil jej Tom. Bill mlčel a vstřebával Tomova slova. Po chvíli zdvihl Tomovu pravou ruku a přiměl jej, aby ji nechal vztyčenou ve vzduchu. Sám k ní později přitiskl levou dlaň a srovnal jak jejich prsty, tak okraje dlaní. Jen držel ruku u té Tomově a díval se na to spojení.
„Je to tak nové,“ pípl a neodtrhával oči od jejich dlaní.
„To ano,“ vydechl Tom.
„Myslím pro mě.“
„I pro mě.“
„Jak?“
„Nikdy jsem nezažil takové dotyky.“
„Ani s Christine?“
„S ní ano, ale bylo to jiné. S tebou v těch dotycích najednou vidím něco, co jsem bral jako samozřejmost, nebo to přehlížel.“
„Co je to?“
„Nevím. Asi ta blízkost, teplo, energie, jedinečnost. Co jsem tě poznal, začal jsem nad každým dotykem přemýšlet. Že je vlastně jedinečný, pomíjivý, někdy může být opětován a někdy dokonce odmítnut. Zkrátka je v nich něco krásného a kouzelného,“ uzavřel Tom raději, než se příliš rozněžní a ztratí na své mužnosti. Ale kdo by nebyl něžný v Billově přítomnosti?
„Cítím to stejně. Je to, jako bych si pamatoval každý dotek, protože každý znamená něco jiného, při každém něco jiného cítíš. I když desetkrát pohladíš stejné místo, nikdy to nebude totéž,“ sjel prsty po Tomově natažené dlani a jejich spojení přerušil.
„Máš velké ruce.“
„A ty malé.“
„A teplé.“
„A ty věčně studené.“
„Tvoje dlouhé vlasy.“
„Ty tvoje krátké.“
„Jsi trpělivý.“
„Ty chceš mít všechno hned.“
„Jsi Trümper.“
„A ty Kaulitz a opravdu nevím, co to má společného s protiklady.“
„Možná to, co má ucho společného s utíráním a malíček s mytím nádobí,“ vzpomněl si Bill a schoval obličej do Tomova trička. Tomovou hrudí zabublal smích, dokud se nezačal smát hlasitě. Billovo tělo poskakovalo na Tomově hrudníku a brzy se podřídilo jeho rytmu, protože Tomův smích byl nakažlivý. Čím víc se smál jeden, smál se i ten druhý a Tom si opravdu myslel, že Billův smích je legrační, proto se smál ještě hlasitěji, takže to vypadalo, že se z toho začarovaného kruhu snad ani nedostanou.
„Nemůžu uvěřit, že sis zapamatoval zrovna tohle!“ vyhekl Tom a ještě chvíli se pochechtával.
„Nemůžu uvěřit, že jsi něco takového vymyslel,“ vrátil mu Bill a zaculil se do jeho trička.
„Nejsem vždycky jenom vážný, abys věděl,“ ohradil se Tom.
„Já vím. Tohle to dokazuje,“ popichoval jej Bill.
„Pozor na jazyk!“ varoval jej Tom lehce a zajel prsty na Billovy boky, aby zkusil, jestli je lechtivý. Bill vypískl, ale spíš leknutím než smíchem. „Uhm mohli bychom změnit polohu? Chytám křeč do zad,“ zasténal Tom trochu bolestně, jak seděl pořád ve stejné pozici a jeho bedra se hlásila o pozornost. Bill přikývl a odtáhl se od Tomova těla. Tom sjel na matraci níž a položil se na bok.
„Tomi?“
„Ano?“
„Obejmeš mě?“
A za ruku byl vtažen do Tomovy náruče. Vtiskl čelo pod Tomovu bradu, sám omotal levou ruku kolem Tomova těla a zafuněl proti Tomově kůži.
„Vážně je pravda, že bys mě chtěl za brášku?“
„Vážně je pravda, že tě mám rád.“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
To je krásná kapitolka, díky za ní. A jsme-li teprve 6 dílů za polovinou, tak to je super, to bude ještě hodně dílků, ne ?
Po tejto kapitole akoby vymizlo všetko to veľmi ťažké a začalo sa obdobie krásnych vecí. Je mi tak ľahučko na duši:) som za Billa neskutočne šťastná. Tom je k nemu perfektný. Strašne sa mi páčila tá Tomova myšlienka, že by Bill mohol byť tou špeciálnou osobou… som zvedavá kedy sa to prejaví úplne a ako to príjmu obaja. Veľmi pekne ďakujem za prekrásnu kapitolu♥
To je tak nádherný díl…jako by najednou po bouřce vysvitlo sluníčko! Musela jsem se smát s nimi. Oba dva byli tak úžasní! Moc bych si přála, aby to už mezi nimi zůstalo pořád tak krásné. Ale když máme před sebou ještě tolik dílkú, tak kdo vi jak to bude 🙂
Som rada, že nás čaká ešte tak veľa častí (keďže len nedávno ich toľko nebolo :D), ale tak či tak mi pred koncom bude ľúto, že to už končí.
Potešilo ma, že Bill bol ráno relatívne v pohode s tým, že sa zobudil v Tomovom objatí a opäť vo svojom vzťahu urobili krok dopredu. Bill hlave tým, že povedal Tomovi o svojom strachu, že ho nikto nebude mať rád.
To Tomovo vyjadrenie o dotykoch bol krásne a som rada, že Bill už začína lepšie zvládať Tomove objatia a pekne si ich aj vypýtať 🙂
Ale tá posledná veta sa mi aj tak páčila najviac, lebo Tom ňou bolo krásne vyjadrené, že jeden cíti k tomu druhému niečo viac ako len "bratskú" lásku.
Ďakujem za časť a teším sa na pokračovanie.
Moc příjemná kapitola 🙂 Cítila jsem z ní pohodu… Ale už jsem vážně trochu nedočkavá :))
Každopádně Tomova poslední věta byla krásná a já doufám, že v ní můžeme vidět něco víc :))
Těším se na pokračování.
Opravdu krásná kapitolka. Bill je tak roztomilý 😀 jsem opravdu ráda, že se mu ulevilo poté, co Tomovi všechno řekl. To objímání bylo perfektní, klidně bych se přidala 😀 a jsem moc ráda, že nás čeká ještě tolik pokračování a nemusíme se s povídkou rozloučit. Děkuji za díl 🙂
Jsem moc ráda, že vím, kolik dílů povídky mě ještě čeká! 🙂 Nemám ráda škaredé překvapení a mezi to počítám i konce skvělých povídek 😉 O to víc mě ještě těší, že nás čeká taková spousta dílů, i když věřím, že se ani nenaděju a ten čas tak rychle uplyne, že už bude konec 😀 A navíc, miluju dlouhé povídky! 🙂
Takhle krásný díl jsem po tom minulém skutečně potřebovala 🙂 Je to jako balzám na duši si něco takového číst, po tom minulém vyčerpávajícím 🙂 Budu se zas a znova opakovat, ale Bill je prostě rozkošný! Takový drobeček, který potřebuje ochraňovat. Moc jsem si jej v téhle povídce zamilovala. 🙂 Malinko jsem se obávala, jak bude Bill ráno reagovat na Tomovo objetí, ale spíše jsem doufala, že bude všechno v pořádku, když večer předtím to byl on, kdo Tomovi do náruče přímo vletěl. Ale trochu nejistá jsem byla, takže se mi ulevilo, když ráno proběhlo tak krásně 🙂 Nemluvě o tom, že Tom dal Billovi pusu! Vím, že ´jen´ na čelo, ale mám takový pocit, že tohle je historicky první pusa, kterou Tom Billovi dal a tak jsem za ni ohromně šťastná! Navíc to, že při tom Bill nevyšiloval, a pak ještě krásně lenošil na a vedle Toma..to je další obrovitánský skok, který udělal! Tenhle díl je plný optimismu, dobré nálady a já jsem díky němu šťastná! 🙂
A taky jsem se konečně dozvěděla o Billově mamince 🙂 Už delší dobu jsem si říkala, proč o ní není v povídce zmínka, ale tak nějak jsem tušila, že asi proto, že se jí buď něco stalo a nebo proto, že se svým synem prostě nestýká.
Myslím, že minulý večer udělal opravdu svoje, jde i na Billovi vidět, že už je v daleko lepším rozpoložení, dokázal se krásně uvolnit, laškovat a popichovat Toma a celkově se krásně ´vyčistil vzduch´ a už za kluky jsem strašně ráda, že je mezi nimi zase všechno fajn a řekla bych, že se mezi nimi vytvořilo ještě větší pouto než měli předtím! 🙂
A z Toma totálně nemůžu! 😀 On dokáže vždycky na všechno skvěle odpovědět, mluvení mu tedy opravdu nedělá žádné problémy 😀 Občas se až nestačím divit, jak pohotově umí odpovědět a to i na otázky, na které bych já sama prostě netušila, jak nějak šetrně něco říct. On to ale vždycky řekne s takovou lehkostí, až se nestačím divit 🙂
No a závěr dílu (byl jako vždycky od Tebe) skvělý!! 🙂 Tomova odpověď na Billovu otázku, zda by jej chtěl mít za brášku, je všeodpovídající 😀 Proč asi Tom neřekl, že by jej za brášku chtěl?! 😀 Já to vím proč! 😀 A dělá mi to obrovskou radost! 🙂
Děkuji za nádherný díl! ♥♥
Je dobře že se Bill tak uvolnil a dokáže si z Tomem povídat o tom co se mu stalo.
Bože, to bylo tak nádherné…♥
Jejich společná chvilka byla kouzelná a tak plná takového malého štěstí, že se tady přihlouple usmívám. Trošku jsem se tím vzpamatovala z minulé kapitoly, která mnou hodně otřásla.
Tom je prostě absolutně úžasný člověk, má neskutečnou schopnost naslouchat, uklidnit a povzbudit, nějak podvědomě zvolí vždycky ta správná slova a přístup. Za jeho obětavost a ochotu starat se o někoho druhého před ním hluboce smekám.
Zároveň je vidět, jak Billovi jeho zpověď ohromně pomohla, jako by z něj spadla strašná tíha a on se stal tak nějak lehčím a čistším, když všechna ta špína odplula pryč spolu s jeho slzami. Jsem nesmírně ráda, že se mu takhle ulevilo a že zase bude schopný přijímat i radosti světa okolo.
Krásný díl ♥