Balance 27.

Gordon nejprve nesměle nahlédl do prosvětlené místnosti, teprve poté se odvážil vejít dovnitř. Do nosu jej udeřila sladká vůně vycházející z hrnců bublajících na sporáku, a ačkoli si to nechtěl přiznat, začínal se cítit poněkud zvláštně. Na něco podobného nebyl zvyklý. S Billem byli rodina, přesto mu nikdy nedovedl vytvořit skutečný domov. Jakési zázemí, kde by se cítil bezpečně a kam by se pokaždé rád vracel. Neuměl to. V jejich životech opravdu chyběl dotek ženské ruky. Někoho, kdo by je po návratu z práce přivítal úsměvem, někoho, ke komu by Bill vzhlížel a ke komu by si chodil pro radu nebo pohlazení, někoho, kdo by měnil dům v domov. Opět pocítil známou prázdnotu a úzkost. Netušil, co by měl udělat, a tak jenom stál na prahu dveří a prohlížel si zařízení kuchyně.

Simone přiběhla ke sporáku, odložila hrníček s kávou stranou a několikrát promíchala obsah hrnců. Poté mu opět věnovala pozornost. Výraz její tváře byl však poněkud jiný než před chvílí. Byla vážná, ostražitá, jako by cítila, co má na srdci. Jako by věděla, proč za ní přišel.

Možná není až tak hloupá. Možná má na vztah těch dvou úplně stejný názor a najdeme společnou řeč. Jeden druhému pomůžeme. Smažeme to šílenství, zapomeneme, vše vrátíme do starých kolejí a život půjde dál. Stejný jako kdysi.

„Klidně se posaďte,“ Simone krátkým mávnutím dlaně ukázala na prázdné židle, ale Gordon se nehýbal. Postával na místě a nervózně si pohrával s límcem špinavé košile.

„Ehm… myslel jsem, že byste si snad nejdříve chtěla smýt tamto,“ rozpačitě si odkašlal a odvrátil pohled. Nechtěl jí urazit. „Z tváře.“

„To je v pořádku. Jednou jsem takhle usnula a měla jsem tu masku na tváři téměř půl dne,“ snažila se navázat normální konverzaci dvou inteligentních lidí, ale Gordon jí svým pohledem dal jasně najevo, že ji považuje za jakoukoli kromě inteligentní, a tak svou snahu vzdala. „Myslím, že těch pár minut ještě přežiju.“

„Jak myslíte,“ odpověděl Gordon a konečně se odhodlal k pohybu. Vykročil vpřed a dosedl na nejbližší židli.

Po celou tu dobu se tvářil, jako by se mu dělalo z prostředí, ve kterém se právě nacházel, špatně, a Simone měla sto chutí vzít čokoládovou polevu na pusinky, kterou připravovala, a vylít mu ji do tváře. Možná by měl konečně důvod tvářit se znechuceně.

„Můžu vám nabídnout čaj, nebo kávu?“ zeptala se ze slušnosti a byla opravdu ráda, když taktně odmítl, protože by mu do hrníčku s největší pravděpodobností nasypala místo cukru sůl. A nebylo by to omylem.

„Děkuji,“ ozval se tichým hlasem. „Ale přišel jsem jenom na chvilku. Ujasnit si pár věcí. A také… také jsem vás přišel požádat o menší laskavost.“ Směr, jakým se rozhovor začal ubírat, mu byl opravdu nepříjemný, ale neměl jinou možnost. Nedělal to pro sebe. Dělal to pro svého syna.

„Laskavost?“ Simone překvapeně pozvedla obočí a nabídla Gordonovi z prvních hotových pusinek. Ještě byly horké a linula se z nich opravdu kouzelná vůně.

Gordon opět rázně zavrtěl hlavou. „Vlastně, jsem vás přišel požádat o pomoc.“

Simone, se již nemohla tvářit překvapeněji.

Opravdu ji ten hnusný, arogantní a neuvěřitelně namyšlený chlap právě žádal o pomoc?

Na rty jí nevědomky vystoupil drobný, laskavý úsměv. Možná se v něm spletla. Možná nebyl vůbec tak zlý a nespravedlivý, za jakého jej považovala. Jistě ji přišel požádat o pomoc s Billem. Možná chce změnit své chování vůči tomu ubožátku. Možná mu chce být lepším otcem, a jelikož se neměl na koho obrátit, spolkl svou hrdost a přišel za ní. A ona byla ochotna mu pomoci. Byla ochotna zapomenout na jeho hloupé chování a udělat vše pro to, aby se jejich vztahy zlepšily. Aby k sobě opět nalezli cestu. Aby Bill konečně pochopil, že být hluchý není žádný hendikep a že je pro svého otce velice důležitý.

„Tak mluvte,“ odvětila klidným hlasem, odhrnula si z obličeje zbloudilý pramen růžových vlasů, který se jí automaticky přilepil na tvář, ale jí to bylo v tu chvíli jedno.

„Víte, není to pro mě lehké,“ začal Gordon, vrtěl se na židli jako malý školáček. Ukazováčkem si roztržitě poklepával po tváři doufaje, že tím alespoň zčásti zakryje velikou jizvu. Poprvé v životě si přál, aby zmizela.

„Já vás chápu.“ Simone se na něj pousmála a ochutnala jednu z pusinek. Sousedka jí po dlouhém přesvědčování prozradila svůj tajný recept, a tak se jej odhodlala okamžitě vyzkoušet. Slibovala jí magický požitek a nemýlila se. Cukrovinky byly skutečně výtečné.

„Opravdu?“

„Ano, nemusíte mít strach. Klidně řekněte, co máte na srdci, a pokud to bude v mých silách, ráda vám pomůžu.“

Gordona opustila počáteční nervozita. Líbil se mu způsob, jakým s ním mluvila. I přesto, jak na něj působila, se zdála být chytrá. Ještě jednou se rozhlédl po místnosti a všímal si detailů, které mu předtím unikly. Fotek matky s malým klukem v náručí v různém časovém rozpětí, pokrývající celou lednici, roztomilé hadrové panenky na poličce plné květináčů, ve kterých ještě nestihlo nic vykvést, takže usoudil, že je tam dala teprve nedávno. Drobný vánoční stromek v rohu pokoje, na jehož vrcholu, se třpytil veliký bílý anděl. Potřeboval pouze čas. Potřeboval sesbírat veškerou odvahu, aby mohl promluvit. Opět pohlédl na Simone a její fialový, měkký úsměv, jej přinutil jednat.

Zhluboka se nadechl, pootevřel ústa a vypustil z nich vše, co měl v tu chvíli na srdci.

A Simone poslouchala. Poslouchala o tom, co za bláznovství spatřil na vlastní oči. Poslouchala o tom, že je její syn v podstatě milý kluk, ale k Billovi se absolutně nehodí. Pak nadhodil něco o tom, že má na něj Tom zlý vliv a že se poznali pouze díky jeho veliké chybě a trestu, který za ni musí nést. Bill byl poslušný a hodný syn. Nikdy mu neodmlouval, poslouchal jej na slovo. Znakoval, nemluvil, nenamáhal se a byl odhodlán udělat vše proto, aby byla následující operace tou poslední. A Tom to všechno zničil. Bill přestal poslouchat, odmítal znakovat a začal mluvit.

Koutky jejích rtů pomalu klesaly a během chvíle, byl její milý úsměv pouze minulostí. Každou vteřinou, každým dalším vysloveným slovem, se cítila hůř a hůř. Bylo jí do pláče. Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. O ona hloupá si myslela, že má svého syna rád a chce mu pomoct. Tak hloupá. Opět tak naivní.

On se mu nechystal pomoct, chystal se jej zničit! Zničit je oba!

Vrcholem všeho bylo, když jí začal prosit, aby mu pomohla zastavit to šílenství, dokud je ještě čas. Simone sledovala jeho pohybující se rty, význam jeho slov jí však poněkud unikal. V uších jí hučela ozvěna Billova vyznání lásky. Před očima měla pouze Toma takového, jakého jej neviděla celá léta. Zranitelného, poblázněného, milujícího. Šťastného.

A pak se opět vrátila do reality.

„Věřím, že máme na vztah těch dvou stejný názor. Vy si promluvte s Tomem, já domluvím Billovi, a pokud ani to nepomůže, budeme se muset uchýlit k poněkud drastičtějšímu postupu. Namluvil bych Billovi, že jej Tom podvedl nebo něco podobného. Možná jej to bude mrzet, trošku si popláče, ale pak bude zase všechno tak jako dřív. Co na to říkáte?“

Jsi tak ubohý! Ani sám tomu nevěříš! Viděl jsi, jak se na něj díval! Viděl jsi ten pohled! Billa to nebude mrzet. Nebude plakat. Zničí jej to. A ty to víš!

Proč to děláš?! Nesmí být šťastný jenom proto, že ty trpíš? Musí trpět s tebou? Proč by tě nemohlo vyléčit právě jeho štěstí?

„J-já,“ Simone sklonila tvář, zoufale pátrala po vhodných slovech. Nakonec ji napadlo něco jiného. „Musím najít koště,“ pípla a rychle vstala. Balancovala na roztřesených nohou, naléhavě pátrající po starém, dřevěném předmětu.

„Koště?“ Gordon zmateně svraštil obočí. „Opravdu si myslíte, že je vhodný čas na uklízení?“

„Ano, ten nejvhodnější,“ Simone se na něj nedokázala podívat. Bylo jí na zvracení. „Spatřila jsem velikou špínu a musím ji hned uklidit.“

„Nepočká to pár minut? Jako ta vaše maska. Už vás nezdržím dlouho.“

„Ne, tohle nepočká. Musí to být hned!“ Kroužila kolem něj jako sup pátrající po kořisti. Bylo jasné, že neustoupí.

„No dobře,“ souhlasil váhavě a natáhl se po jedné pusince. Právě v té chvíli však ucítil na hlavě úder. Nestihl se ani chytit za bolavé místo a už pocítil další, mnohem silnější než předešlý. Bolestivě zasténal, snažil se rukama chránit před dalším potenciálním úderem, ale neubránil se. Tentokrát ucítil slabý úder v oblasti tváře. A děkoval Bohu, že si nevzal své brýle.

„Zbláznila jste se?!“ vykřikl, jakmile spatřil Simone s koštětem v ruce, chystající se na další úder. Její tvář byla rudá jako zralé rajče, z uší i nosu jí stoupala pára. Než se stačil postavit, schytal další dva údery koštětem.

„To vy jste blázen!“ křičela po něm a dobře mířenými údery jej postrkovala až ke dveřím.

„Jste zvíře a ne otec! Oni dva již dávno nejsou na začátku. Jsou u cíle! Milují se! Žijí pouze pro toho druhého a vy máte tu drzost žádat mě o to, abych vám pomohla je rozdělit?!“

„Nepatří k sobě! Oba patří do rozdílných světů! Nevychoval jsem Billa pro někoho, jako je váš syn!“ Chtěl se pouze bránit, ale to neměl říkat. Schytal další poněkud bolestivý úder do tváře a vzápětí několik méně bolestivých do břicha.

„VYPADNĚTE! ZMIZTE!“ Simone odhodila koště stranou, rychle přiběhla ke dveřím a násilím jej vystrčila do deštěm zalitého odpoledne.

„Nenechám si poroučet od šílené ženské s růžovými vlasy!“

Gordon se snažil přehlušit silný déšť a než si to stihl uvědomit, ocitl se natlačen zády na tvrdou bránu. Simone jej silně chytila za límec košile a přitiskla se k jeho tváři. Byla mnohem menší, takže musela stát na špičkách, aby měli tváře ve stejné úrovni. Byla mu v tu chvíli tak blízko, že cítil její rozzuřený, naléhavý dech na svých rtech, a pohled její drobných, za jiných okolností měkkých očí, přímo bodal. Na tváři ucítil něco chladného a věděl, že jej ušpinila fialovou maskou, která jí stékala po tváři a odkrývala bledou kůži. Všude kolem sebe cítil její vůni. Tolik podobná té, kterou miloval, a přesto jiná.

„Teď mě poslouchejte, Lumpere!“ sykla.

„J-jsem Trumper,“ odpověděl nejistým hlasem.

„To je fuk! Zkuste těm klukům něco udělat a pak teprve uvidíte, čeho je ta šílená ženská s růžovými vlasy schopná!“

Když konečně opustil její pozemek, vysíleně dopadla na zasněžený chodníček, který se pod náporem neúnavného deště proměnil ve velikou louži. Roztřásla se nejenom zimou, ale zejména hněvem a lítostí. Kapky deště ukrývaly veliké slzy, jež jí stékaly po tváři. Poprvé v životě měla touhu poděkovat svému muži. To on ji naučil bránit se. To on byl důvodem, kvůli kterému si kdysi slíbila, že nedovolí, aby kdokoli ublížil jí nebo jejímu synovi.

A od chvíle, co znala Billa, věděla, že již nebojuje za štěstí pouze jednoho syna.

…

„Kluci, jste v pořádku?“

Bill s Tomem unisono vzhlédli od svých misek a s pobavenými výrazy ve tvářích se zadívali na Flinna, který nespouštěl pohled z hromady vanilkové zmrzliny mezi nimi. Právě seděli v zašitém rohu roztomilé kavárny v centru města a Tom se rozhodl, že je nejvyšší čas odškrtnout další bod na Billově seznamu. Ten sice souhlasil poněkud opatrněji, ještě pořád mu totiž v uších zněla otcova slova o přehnané radosti, ale nakonec byl rád. Už jenom pohled na čtrnáct kopečků vanilkové zmrzliny v jeho misce mu z nevysvětlitelných důvodů zlepšil náladu.

„Jistěže ano. Proč se ptáš?“ Tom se zatvářil naoko ohromeně.

„No… já nevím. To, že jste dostali chuť na zmrzlinu na konci prosince, bych ještě pochopil. Co ale nechápu, je velikost vaší porce,“ polkl sousto svého piškotového dortu a pobaveně se zasmál i přes ostrou bolest rozbitého rtu. „Viděli jste, jak se tvářila ta číšnice?“

„Zřej-mě tady… není zvy-kem podá-vat zmrzlinu… v mis-kách veli-kosti fotbalové-ho míče,“ Bill se také zasmál a opatrně zaryl lžící do prvního kopečku.

„Myslím, že poté, co to sníme, se na vanilkovou zmrzlinu nebudu moct podívat hezky dlouhou dobu.“ Tom se zhluboka nadechl a vložil si své první sousto do úst.

Bylo to vskutku příjemné. V kavárně hořely vonné svíce, bylo tam i na toto roční období až příliš teplo a kousek zmrzliny působil příjemně chladivým dojmem. Byla výborná, ale i přesto si byl jistý, že bude rád, když ji pak všechnu nevyzvrací.

„Ja-ký jsi měl… den, Flinne?“ Bill právě dojedl pátý kopeček a začínal mít pocit, že musel být jako dítě pořádný blázen. Nebýt Toma, který se mu snažil pomoct s polovinou kopečků, nezvládl by to vůbec. Nyní měl alespoň nějakou šanci.

„Celkem hezký.“ Flinn mu věnoval smutný úsměv, odsunul prázdný talířek a opřel se zády o opěradlo křesla. „Když nejste doma, nemám v podstatě příliš co dělat. Tak jsem zašel do knihovny a studoval jsem tam téměř celý den,“ plaše sklonil tvář a Bill s Tomem si vyměnili soucitné pohledy.

„Připadal jsem si tam divně. Všichni na mě koukali, někteří si na mě dokonce ukazovali prstem. Nemám rád, když jsem středobodem pozornosti.“

Bill se natáhl dopředu a přátelsky jej pohladil po rameni. „To já ta-ké ne. Chápu… tě.“

Tom se na něj zahleděl a pousmál se. Bill musel být středobodem pozornosti, protože ať už byl s kýmkoli, dělal cokoli, pokaždé vypadal tak nádherně, že prostě musel vyčnívat z davu obyčejných lidí.

„Flinne, dej tomu tak týden, maximálně dva. Rány se zahojí a vše bude zase takové jako předtím. Kdybys chtěl, můžeš někdy zůstat doma s mámou. Myslím, že by ocenila něčí společnost.“

„Já nevím, Tome. Tvoje máma je hrozně milá a mám ji opravdu rád, ale trošku se před ní stydím.“

„Proč?“

„Nikdy jsem neměl normální rodinu. Nejsem zvyklý na takové ty běžné rozhovory. Mám strach, že řeknu nějakou hloupost. Proto chodím neustále do knihovny a pořád dokola čtu ty samé knihy. Tehdy si připadám svobodný. Hrdinové v knihách vždycky vědí, co říct a co udělat a já si tak nemusím připadat hloupě.“

„Já vím, Flinne,“ Tom si s menším sebezapřením vložil do úst šestý kopeček. „Ale nejsou opravdoví,“ šeptl a vzápětí zalitoval svých slov.

Bill rychle uhnul pohledem a zadíval se do plamenů drobných svíček na stole. Pohled jeho velikých, překrásných očí již opět vykazoval stín prázdnoty. Zaplavila jej vlna nekonečné nostalgie. Neuměl by spočítat, kolik dní a nocí promarnil čtením těch samých knih místo toho, aby konečně rozprostřel křídla a začal žít.

„Superhrdinové, vědci, umělci, filozofové. Ti všichni tvořili celá léta základ mého světa. Byli mou jedinou rodinou. Je pro mě trošku těžké zvyknout si na to, že již déle nejsem sám. Zvyknout si na svět opravdových lidí.“

„Já vím, Flinne,“ Tom jej obdařil jemným úsměvem. „Ale až si na ten pocit zvykneš, už nikdy o něj nebudeš chtít přijít.“

Opět pohlédl na Billa, jejich pohledy se setkaly a vypověděly nevypovězené. Bill se plaše usmál a pod stolem vsunul své prsty do ohybů mezi Tomovými. Ten jeho ruku ukryl v sevření těch svých a umíral touhou políbit jej. V matném světle svíce se Billovy rty kouzelně leskly a on začínal mít strach, že to pokušení již déle nevydrží.

„To doufám,“ Flinn si s drobným úsměvem opatrně otřel tvář a rozhodl se, že si půjde ještě pro jeden dort.

Když se jim jeho záda ztratila z dohledu, Tom rychle zkontroloval místnost. Až na jeden hádající se manželský pár a mladou dívku zahloubenou do čtení jakéhosi románu, tam byli sami. Měli patnáct sekund. Možná méně. A on nemínil promarnit ani jedinou. Zchytil Billovu tvář právě ve chvíli, kdy si do úst vložil další lžičku zmrzliny, a naléhavě jej políbil. Bill překvapeně zasténal, čímž nevědomky pootevřel rty a malé množství zmrzliny proniklo do Tomových úst. Oba se do polibku tiše zachichotali, ale i nadále zůstávali se rty přitisknutými k sobě. Odtrhli se od sebe právě ve chvíli, kdy se vrátil Flinn s dalším kouskem dortu a ovocnou limonádou pro všechny. Oba ve stejnou chvíli pohlédli do svých misek s roztékající se zmrzlinou a nešťastně si povzdechli.

I přesto, kolik toho snědli, jim ještě pořád zůstávalo osm kopečků té vanilkové nestvůry.

…

Tom co nejopatrněji dosedl na kraj postele a něžným pohledem prolétl Billovu spící tvář. Vypadal opět tak nádherně. Křehce, zranitelně. Věděl, že by jej měl vzbudit a vzít domů, ale neměl to srdce udělat to. Chtěl tam ještě chvíli jenom tak být, dívat se na něj a už snad po sté přemýšlet nad tím, co za zázrak mu jej připletl do cesty.

A nejenom nad tím. Chtěl se zamyslet nad vším, co zažil během posledních několika hodin.

Byl to doopravdy zvláštní den. Nejdříve ten výstup Billova otce, poté vanilková pohroma, kterou jejich žaludky téměř neunesly, pak vážný rozhovor s mámou, která mu přísahala, že nic špatného neudělala a že to nebyla její vina, a nakonec filmový večer s Billem a Flinnem, kterého se Simone odmítla zúčastnit. Chovala se poněkud zvláštně, ale připisoval to těžkému dnu a nedostatku odpočinku. A závěr dne… tak ten byl nejkrásnější. Bill jej přemluvil na společnou koupel, které se zprvu sice malinko bránil, ale nakonec byl mile překvapen. Už jako malé dítě neměl rád koupání ve vaně. Hodně rychle jej čvachtání ve vodě přestalo bavit, bylo mu v ní vedro a pokaždé tam nevydržel ani deset minut, s Billem však mělo všechno zcela jiný smysl.

Myslel si, že to bude stejné jako před lety, ale už ve chvíli, kdy se Bill svlékl, vlezl do vody a celý od pěny k němu natáhl ruku se svým výrazem nevinného srnečka, věděl, že to bude další z těch několika neopakovatelných zážitků, které by si člověk přál zastavit, přetočit a pouštět pořád dokola. V milování tentokrát vůbec nehledali způsob uspokojení, nýbrž potřebu být si blíž. Bylo to dlouhé, pomalé a něžné a v srdcích obou zanechalo hlubokou stopu.

Tom se při vzpomínce na společné koupání roztomile culil, stydlivě se kousl do rtu a pohledem rychle prolétl celý pokoj. Spatřil ji v rohu pokoje, opřenou o zeď a tiše vyčkávající na chvíli, kdy podlehne jejímu kouzlu. Ještě jednou se zadíval na spícího Billa a bylo rozhodnuto. Pomalu vstal, na bolavou nohu již téměř nedokázal došlápnout, ale přesto jej neopouštělo zvláštní vzrušení a snad i radost, se kterou bolestivě vykročil vpřed. Několika nejistými kroky došel až k ní, vzal ji do rukou a vrátil se na své původní místo.

Když si ji složil do klína a konečky prstů jemně pohladil nádherně vyleštěné dřevo, bylo to, jako by mu bylo opět deset let. Najednou z něj byl opět malý kluk, váhající nad tím, jestli se bude řídit srdcem a nevzdá se hraní jenom proto, že by tím sám sobě připomínal otce, nebo hraní navždy zavrhne. Zapomene.

Věděl, že pokud by měl opět možnost volby, tentokrát by si zvolil první možnost.

Na zápěstí mu vystoupila husí kůže. Zcela přirozený reflex člověka, jehož ruce byly stvořeny k tomu, aby svíraly kytaru. Zavřel oči, poslepu přiložil prsty ke strunám a zpaměti začal hrát jednotlivé akordy, jejichž spojením vznikla celá skladba. Srdce mu tlouklo stejně silně jako ve chvílích, kdy držel Billa v náručí. Tolik si přál, aby jej v té chvíli mohl slyšet.

Dokázal to! Překonal svůj odpor vůči otci! Zvládl první krůček v dlouhé cestě za odpuštěním. Když dohrál, otevřel oči a s překvapením zjistil, že jej Bill zřejmě již delší dobu sleduje. Hlavou se opíral o kolena, ve tváři přímo zářil.

Tom mu věnoval plachý úsměv, pomalu odložil kytaru vedle sebe a po čtyřech se doplazil pro polibek.

„Hrál jsi,“ Bill jej měkce dloubl do špičky nosu.

„Jenom jsem to zkoušel,“odpověděl Tom tichým hlasem a opětoval jeho úsměv. „Stejně mi to moc nešlo.“

„Moc ti… sluší, když hra-ješ,“ Bill jej láskyplně hladil po tváři a pomalu klesal na polštář. Tom se položil vedle něj, podepřel se na lokti a druhou dlaní jej hladil na břiše. „Ja-ké to bylo?“

„To nevím,“ Tom se jemně pousmál. „Zvláštní. Ale myslím zvláštní takovým tím hezkým způsobem.“

„Moc se tě-ším na to, až tě… budu moct sly-šet.“

„To já taky, Bille,“ naklonil se a měkce jej políbil. „Takže už je všechno v pořádku?“

„Mys-lím, že ano. Měl jsem… jen sla-bou chvilku. Ani ne-víš, jak moc jsem… rád, že je Ar-tur v poř-ádku.“

„To jsem rád,“ šeptl a opět jej políbil. Vzápětí se tiše zachichotal. „Víš, že ještě pořád chutnají po vanilce?“ Ukazováčkem přejel Billův spodní ret.

„Tvo-je taky.“ Bill se nadzvedl na loktech a s úsměvem se přisál na Tomovy rty. „S tou zmrzli-nou jsme to asi… přeh-nali.“

„Ale splnili jsme další bod, a to je hlavní.“ Tom jej chytil za tvář a pohlédl mu hluboce do očí. „V kolik máš být doma?“

„Ko-lik je ho-din? Úplně jsem… ztra-til pojem o… čase.“

„Bude jedenáct.“ Tom na chvilku sklonil tvář. Srdce mu již opět bušilo jako o závod. „Víš, kdybys chtěl, můžeš tady klidně zůstat.“

Bill krátce zapřemýšlel. Byla středa a ve středu k nim obvykle chodil dědeček zalít květiny, vyvenčit Buřtíka a podívat se na sportovní kanály, které on doma neměl, takže nemusel vůbec spěchat. S otcem od toho osudného rozhovoru vůbec nemluvil a ještě pořád se necítil být dostatečně připraven na další podobný rozhovor. Zejména po tom, jak vyváděl ohledně té malicherné nehody.

„Chceš… abych zůstal?“ pípl.

Tom se opřel tváří o tu jeho a zhluboka se nadechl vůně jeho vlasů. Neodpověděl, pouze přikývl. Vzápětí se ale narovnal a s vážným výrazem mu pohlédl do tváře. „Vlastně jsem se tě chtěl na něco zeptat.“

„Ptej se,“ Bill se pousmál, napravil si pletený svetr a posadil se.

„Možná je to hloupost, ale přemýšlím nad tím už nějakou dobu. Víš, až se někdy nebudeš cítit doma příjemně, nebo ti bude smutno, mohl bys zůstat tady. Samozřejmě pokud bys chtěl. Vím, že se náš dům nedá srovnat s tím vašim palácem a také vím, že je tenhle pokoj pro dva možná poněkud malý, ale udělal bych ti místo ve skříni a namontoval několik polic na knihy. A pro Buřtíka s Amélií bychom mohli koupit nějaký hezký pelíšek.“

Bill překvapeně pootevřel rty. Něco takového opravdu nečekal. „Chceš… abych byd-lel s tebou?“

„Vím, že máš hodně starostí s tátou, a proto na tebe nebudu nijak tlačit. Jen jsem chtěl, abys věděl, že je tady i tahle možnost a kdyby ses pro ni v budoucnu možná někdy rozhodl, budu opravdu moc rád.“

Bill se rozzářil jako sluníčko. V té chvíli opravdu nevěděl, co by měl udělat a jak odpovědět. Nevěděl, jak se měl dál vyvíjet jeho vztah s tátou, co všechno na ně ještě čekalo, ale jedinou věcí si byl jistý.

Třesoucí se po celém těle si pomalu klekl, přitiskl si jednu ruku k hrudníku a druhou chytil Toma za tvář.

„Moc tě… miluju.“

Tom jej k sobě silně přitiskl. „Já tebe ještě víc, lásko.“

Když Bill později toho večera opět usínal, bylo to v bezpečném sevření Tomova objetí. Předtím, než se jeho mysl ponořila do říše spánku, stihl ještě rychle pohlédnout do okna.

Déšť ustal, spustil se sníh. Vše bylo v pořádku.

…

Na druhé straně města si v té samé chvíli ustaraný muž dopřál pořádný hlt ohnivé whisky a opět se zadíval na obrazovku před sebou. Právě probíhala scéna, ve které Edward vytvářel z ledové sochy sníh.

Pff, pomyslel si, koho už může bavit taková hloupost? Johny Depp s nůžkami místo rukou. Jak směšné.

Přesto se díval dál a sledoval dění ve filmu tak dlouho, dokud nad ním únava a stoupající množství alkoholu v krvi nezískaly převahu a on neupadl do neklidných snů, ve kterých se na něj jeho milovaná žena odmítala podívat. Jako by jí snad ublížil.

autor: B-kay