autor: Muckátko :o*
Volně dýchat
Pondělní ráno se Bill probudil s širokým úsměvem na tváři ve své posteli. Labužnicky se protahoval v přikrývkách a lebedil si, jak dobře se vyspal. Slastně funěl a mazlil se s teplou peřinou. V pokoji bylo nezvykle moc světla, proto už se ani nepokoušel znovu usnout. Neměl ponětí, kolik je hodin, ale podle šramotu v dolním patře odhadoval, že už bude snídaňový čas. Vyhrabal se z příjemného tepla, nasadil si ponožky, které dostal od Toma, a z pokoje zamířil přímo do kuchyně.
„Ahoj!“ pozdravil Toma postávajícího u kuchyňské linky a zadíval se na jídelní stůl.
„Oh ahoj!“ otočil se Tom a veškerou svoji pozornost věnoval Billovi.
„Co je to?“
„Snídaně,“ usmál se Tom. Dneska si dal vážně záležet.
„A tohle?“
„Lívanečky.“
„S obličeji? Jak jsi to udělal?“ zajímal se Bill.
„Našel jsem na to pánev*. Máma mi je dělávala, když jsem byl malý, a teď ji vyndává, jen když přijedou bratranci,“ vysvětlil. Bill se zasmál, když si prohlížel obličejíky na svém talíři. Kolem stály džemy, máslo, med, šlehačka a dokonce i nutella. Na pití mléko, džus a Bill cítil i kávu, která musela být v termosce.
„Jestli k tomu chceš kakao, není problém,“ nabídl Tom a posadil se ke stolu.
„Ne děkuji. Tohle je parádní.“ Oči mu svítily, když přejížděl jídlo na stole. Chtěl sníst všechno, nebo minimálně ochutnat od každého trochu, aby se o nic neochudil.
„Tak se do toho pusť. Doufám, že to bude ještě alespoň trochu teplé,“ zamračil se starostlivě.
„Tohle je hostina jako pro krále,“ podotkl Bill a namazal první lívaneček nutellou.
„No jo. Venku je dneska naprosto krásně a já tak nějak vstal s výbornou náladou. Jindy bych se se snídaní tolik nepiplal. Ani pro sebe, ani pro nikoho dalšího,“ přiznal se.
„Je to úžasné,“ mumlal Bill přes plná ústa.
„To jsem rád.“
„Jdeš dnes do školy?“
„Bohužel. Ale jen odpoledne a jen na jednu hodinu, no a pak…“
„Já vím. Pak mě čeká další sezení,“ přikývl Bill a Tom se malinko podivil. Většinou se Bill moc netvářil, když mu připomněl tuhle nemilou povinnost, ale dnes to vzal s naprostým klidem a lhostejností, jako by mluvili o nákupu, který je potřeba udělat.
Po snídani se Tom odebral do pokoje, protože chtěl ještě stihnout napsat alespoň pár stran jedné ze seminárních prací, jejíž termín odevzdání se kvapně blížil. Bill neměl nic speciálního na práci, a tak ležel na Tomově posteli a díval se na Tomův soustředěný výraz ve tváři, když nahlížel do knih, překlikával na různé internetové stránky, ze kterých čerpal informace, nebo opisoval poznatky do počítače. Nechtěl jej rušit, ale potřeboval se zeptat.
„Tomi?“
„U-hu?“
„Jak to bude, až ta sezení skončí?“ Tom vzhlédl a chvíli všeho zanechal. Otočil se k Billovi a podíval se do jeho tváře.
„No… asi přijede tvůj táta a odveze si tě domů,“ pokrčil ramenem lhostejně, ale jedno mu to rozhodně nebylo. Zvykl si Billa mít hned vedle přes chodbu. Vídat jej přes den, povídat si s ním před spaním, nebo jej výjimečně nechat spát u sebe v posteli a tulit se k němu jako k plyšákovi.
Bill přikývl.
„Myslíš, že bude ještě hodně sezení?“
„Nevím, ale asi už moc ne. Daří se ti skvěle, takže…“ naznačil Tom.
„A kdybych předstíral?“ posadil se Bill na posteli a zůstal se na Toma dívat.
„Ty malej podvodníčku!“ zasmál se Tom a přesunul se k Billovi na postel. S údivem sledoval, jak rychle se k němu Bill připlazil a položil se mu do náruče.
„Já jen… zvykl jsem si tady a je mi tu pěkně. Nechtěl bych teď hned odjet,“ postěžoval si.
„Určitě to nebude teď hned. Ještě nevíme, co ti dneska řekne Noemi. Neměli bychom předbíhat, a navíc nikde není napsané, že se pak nebudeme moct navštěvovat.“
„Hmmm.“
„Koukej se zase začít usmívat. Dnešní den začal tak dobře, takže pryč se smutnou tváří!“ štípl Tom Billa do boku.
„Ahh!“ cukl sebou Bill a zasmál se.
„Mnohem lepší,“ přikývl spokojeně a líbl Billa na spánek předtím, než jej ze sebe něžně sundal, aby mohl jít dopsat, co měl momentálně v hlavě.
Bill se s jiskřičkami v očích zůstal dívat na Toma, na spánku stále cítíc Tomovy rty. Líbal jej na spánek a na čelo a Bill to měl rád, ale jaké by to bylo, kdyby jej políbil třeba na nos? Bylo by to taky pěkné? A po čase by jej možná políbil na rty. Jen lehce. A to už by možná znamenalo něco víc.
Byly Tomovy rty taky tak měkké jako ty Billovy, když k nim přiložil ukazováček a mírně stiskl?
Uvědomil si, že si přejíždí prstem po ústech a mohl být lehce odhalen nějakou otázkou, na kterou by neuměl hned odpovědět. Spustil ruku dolů a položil se zpět na záda. Díval se do stropu a snažil se vytlačit představy Tomových rtů na těch svých. Svíral se mu z toho žaludek a on to nechápal, protože jakákoli představa cizího těla na tom jeho, v něm vzbuzovala pocit strachu. Ale tohle byl dobrý pocit, tedy alespoň si to myslel. Dokonce měl pocit, že má červené uši.
„No nic. Budu muset běžet. Musím se stavit ještě v knihovně,“ vstal Tom od stolu a přerušil tak Billovy úvahy.
„Ja-jasně,“ vykoktl Bill a posadil se. Záměrně se vyhýbal Tomovu pohledu.
„Zvládneš to tu?“
„Jasně!“ zaskřehotal.
„Co je s tebou?“ uchechtl se Tom. Skoro to vypadalo, jako by Billa přistihl při něčem nemravném.
„Nic. Jdu k sobě,“ ukázal na dveře a z postele vstal.
„Víš, že nemusíš. Nevadí mi, když tu jsi,“ připomněl mu Tom a vyhoupl si batoh na rameno.
„Mám práci,“ vysvětlil Bill a vyklouzl z pokoje. Tom zdvihl obočí. To by ho vážně zajímalo, co může mít Bill tak důležitého na práci, že se chová tak, jak se chová.
Nechal to ale plavat. Bill vypadal, že je do toho, co se chystá dělat, zapálený, tak to nechal být. Dveře od Billova pokoje zůstaly otevřené, a tak Tom ještě před odchodem vešel dovnitř. Bill vypískl, sotva se Tom objevil v nohách jeho postele. Lekl se, protože první věc, která přišla Billovi na oči, byly Tomovy růžové rty. Tom se zasmál.
„Vážně nevím, co to nacvičuješ, ale je to roztomilá věc,“ podotkl. „Každopádně oběd je v lednici a já se vrátím kolem půl třetí,“ oznámil mu. „Může být?“ zeptal se, když mu Bill nijak neodpověděl.
„Jo-o.“
„Fajn,“ ušklíbl se Tom pobaveně a líbl Billa na vršek hlavy.
„Ahh!“ vydal ze sebe Bill a přikrčil se. Tiše se zasmál.
„Dneska mě vážně bavíš!“ poznamenal Tom a s pozdravem z pokoje zmizel. Bill měl dostatek času, aby uklidnil tu věc, která jej šimrala uvnitř těla.
*
Tom nestačil zírat, když se Bill chystal k odchodu do léčebny. Stál u zrcadla v chodbě, upravoval si svršky a usmíval se.
„Já myslím, že lepší už to nebude, Bille, můžeme jít?“ zeptal se Tom a odtlačil Billa od zrcadla.
„Můžeme,“ přikývl Bill a vyšel ze dveří. Tom za nimi zamkl a strkal klíče do batohu, když narazil do Billových zad. Nečekal, že se zastaví.
„Ah! Co se děje?“ zajímal se.
„Cítíš to?“
„Uhm asi ne?“ čichal Tom kolem dokola a doufal, že jim dovnitř zase nevběhl cizí pes a nenechal jim někde přímo u vchodu nějaké překvapení.
„Jaro. Voní tu jaro,“ vysvětlil Bill, přivřel oči a s širokým úsměvem se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu a stejně tak i vydechl.
„Jo jaro. Aha!“
„Neměl jsem šanci užít si tu vůni už 4 roky,“ vysvětlil mu Bill, aby pochopil, proč jej to tak paralyzovalo.
„Oh! No pak máš dovoleno vyčichat všechnu vůni jara, dokud nezbude žádná,“ vykročil Tom a Bill se zasmál.
Celou cestou se různě slovně pošťuchovali a Tom nestačil zírat, jak rychle Bill prokoukl jeho vychytávky. Nejen že je dokázal najednou použít, dokonce je čím dál častěji používal proti Tomovi a on se tak chytal do vlastních pastí.
„Vypadá to, že jaro přišlo nejen jako roční období,“ ušklíbl se Tom a ukázal na dvojici, která stála uprostřed ulice a vášnivě si dokazovala lásku. Být ještě o trochu blíž, Tom by mohl spočítat všechny chuťové pohárky obou z nich, jak horlivě strkali jazyk do úst toho druhého. „Bože fuj,“ zaksichtil se Tom a oklepal se. Bill se chytil za ústa a smál se. „Pojď rychle, než se mi zvedne žaludek,“ hmátl po Billově ruce a táhl jej do areálu léčebny.
Na chodbě, kde měla Noemi kancelář, spolu živě konverzovali, což Noemi neušlo. Čekala na ně totiž u dveří a nemohla z nich spustit oči. Bill vypadal tak uvolněně, nenuceně a spontánně.
„Zdravím vás, vy dva!“ usmála se.
„Dobrý den,“ pozdravili oba unisono a zase se zasmáli, jak jim to hezky vyšlo.
„No, tak já si jdu zase sednout a přečíst si nějaké 3 roky staré časopisy,“ zakoulel Tom očima a Bill už mu chtěl něco kousavého odpovědět.
„Vlastně nemusíte, Tome,“ zadržela jej Noemi. „Ráda bych dnes mluvila s vámi oběma,“ usmála se a vplula do kanceláře. Bill s Tomem se na sebe podívali, pokrčili rameny a vešli dovnitř.
Noemi seděla připravená ve svém křesle. Bill se usadil jako obvykle a s potěšením sledoval trochu nervózního Toma, jak usedá po jeho pravici.
„Kam zmizel váš úsměv?“ dobírala si ho Noemi malinko.
„Nikdy jsem nebyl u cvok-… uhm u psychologa,“ opravil se rychle. Nevěděl, jak by na to reagoval Bill.
„No, všechno je jednou poprvé,“ poposedla si.
„Neříkejte,“ odtušil Tom trochu sarkasticky. Bill se poťouchle uchechtl. Cítil se dobře, a to, že seděl Tom vedle něj, jej dělalo ještě šťastnějším. Vzduch v kanceláři, který byl vždycky tak těžký, byl najednou snáze dýchatelný.
„Takže jak se dnes máte?“ začala Noemi jako vždy naprosto běžnými dotazy, aby nějak začala konverzaci.
„Dobře,“ pousmál se Bill a zahoupal nohama.
„A vy, Tome?“
„Jo… v pohodě,“ pokrčil Tom rameny.
„Opravdu vypadáte, že jste oba v dobré náladě. Hádám, že na tom velký podíl i to počasí. Je tam dnes opravdu krásně,“ podívala se ven.
„Voní tam jaro,“ vložil se do toho Bill a Tom se usmál. Bylo vidět, že Bill je tím počasím naprosto nadšený a zřejmě ještě dlouho bude. Přišlo mu roztomilé, jak se raduje z tak drobné věci, která je přístupná všem lidem na světě, nic nestojí a stejně ji většina lidí ignoruje. Noemi přikyvovala a po očku sledovala Tomovo chování. Záblesk, který zachytila v jeho pohledu, jí napověděl mnohé.
„Taky si to užíváte, Tome?“
„Ode dneška jo,“ přiznal.
„Proč ode dneška?“
„Bill mě asi nakazil,“ pohodil k druhému chlapci. Noemi zamručela něco neurčitého a něco napsala do svých poznámek.
„Co si to tam píšete?“ zeptal se Tom a trochu se naklonil, aby zahlédl alespoň něco. Bill vyprskl smíchy. Ještě nikdy neslyšel, aby se někdo v pozici „pacienta“ ptal na to, co si o něm psycholog zapisuje. Pravděpodobně to bylo tím, že Tom byl naprosto zdravý a nikdy neměl psychický problém, protože jinak by se o takové věci nestaral.
„Nic důležitého,“ odvětila Noemi zaskočeně a papír trochu skryla.
„Tak proč plýtváte inkoustem, když to není důležité?“ naklonil hlavu.
„Není to důležité pro teď,“ nadechla se, že se rychle zeptá na další otázku, ale Tom ji předběhl.
„A později bude?“ Noemi trochu zavrčela.
„Možná bude lepší, Tome, když přece jen počkáte venku,“ přistoupila na tuto možnost.
„Dobrý. Mě to začalo bavit,“ zavrtěl se Tom a pohodlně se opřel do křesla. Bill se celou dobu culil do dlaní. Noemi pracovala už s hodně těžkými případy, a nakonec ji dostane někdo úplně zdravý.
„Smíte zůstat, pokud se už nebudeme bavit o tom, co si k sobě píšu za poznámky,“ položila Noemi své podmínky.
„Že jste to vy,“ přikývl a založil si ruce na hrudi. Noemi se na něj nedůvěřivě podívala a čekala, že ještě něco dodá, ale vypadalo to, že ne.
„Takže,“ začala, „stalo se od posledního sezení něco zásadního?“ Byla to otázka, ačkoli dávno znala odpověď. Ovšemže se něco stalo. Posledně před ní seděla hromádka nervů a dnes se Bill usmíval od ucha k uchu.
„U mě jen návštěva bývalé přítelkyně a nejlepšího kamaráda,“ plácl se Tom dlaní do stehna. Tahle informace byla už zopakováním, protože o tomhle Noemi už věděla z Billova vyprávění.
„Něco dalšího?“ podívala se na oba. Tom pootevřel ústa, že něco řekne, ale pak se podíval na Billa, který mu pohled opětoval.
„Možná, ale záleží na Billovi, jestli to bude chtít říct. Tohle není o mně,“ vzdal se Tom práva vše říct za Billa. Noemi spokojeně přikývla. Tohle byl z Tomovy strany dobrý tah. Neřekl nic, ale přece jen to nakousl, tudíž Bill bude nucený říct alespoň něco. Nebylo to příliš hezké a Tom nad tím takto nejspíš ani neuvažoval, ale z jejího hlediska to byl naprosto perfektní postup.
„Bille? Chceš k tomu něco dodat?“ promluvila na něj. Bill sklonil hlavu. Nechtěl se k tomu vracet. Myslel, že když už se z toho vypovídal, bude to za ním. Mýlil se.
„Já-já řekl jsem to Tomovi,“ pípl a němě poprosil Toma, aby sevřel jeho ruku. Noemi toto gesto nekomentovala. Jen si všímala drobností. Například jak na to Tom zareagoval. Váhal, protože s nimi byl někdo další? Podal Billovi ruku s naprostou samozřejmostí a povzbudivě ji stiskl, nebo to byl spíš uklidňující dotek? Díval se na Billa celou dobu nebo otočil hlavu jinam?
Tom tiskl Billovu ruku hřejivě a chlácholivě, vyjadřujíc jeho naprostou podporu a pohledem upřeným k jeho tváři sledoval, zda se Bill necítí příliš nepohodlně na to, aby mohl pokračovat. Vypadal, že je ochotný Billa vzít a odvést, pokud by to začínalo být moc.
„Co jsi mu řekl, Bille?“
„To, co se mi stalo, proč jsem byl tady.“
„Kdy to bylo, Tome?“ otočila se k hnědovlasému chlapci.
„Nevím. Před pár dny,“ svěřil se. Doufal, že do toho už šťourat nebude.
„Bylo lepší, když ses Tomovi svěřil? Cítil ses lépe, Bille?“
„Ano.“ stručná odpověď.
„A ty, Tome? Chceš tu před Billem říct, jak ses ohledně toho cítil?“
„Už jsem to Billovi řekl. Řekli jsme si všechno, až na… Bille,… možná je tu něco, co jsem ti neřekl,“ nakousl Tom a počkal, dokud se na něj Bill nepodívá. Tom to nedělal proto, že by se cítil donucen to říct, jen chtěl dostát tomu, co řekl, tím, že Billovi řekne opravdu všechno, aniž by čekal na nějakou vhodnější příležitost. Vlastně nevěděl, proč to Billovi dávno neřekl. Noemi se snažila se schovat za své složky, aby jim dopřála trochu soukromí. Mohla odejít, ale to by byla sama proti sobě. Potřebovala vidět Billovu reakci.
„Bille, já… tenkrát na té exkurzi jsme dostali složky různých pacientů, na základě kterých jsme měli vypracovat seminární práci do školy. Všechno bylo anonymní až do dne, kdy jsi mě večer našel sedět venku na lavičce. Ten den jsem se náhodou dověděl, že složka se všemi informacemi o stavu mého pacienta, patří tobě. Že ty jsi můj pacient,“ vynesl Tom pravdu na světlo a čekal.
„Ty… ty jsi věděl, co se mi stalo ještě dřív, než… než jsem ti to sám řekl?“ zeptal se Bill bezbarvě a v tu chvíli nebyli ani Tom ani Noemi schopni odhadnout, jak na tuto informaci bude Bill reagovat.
„Věděl,“ odsouhlasil Tom. Bill přelétl pohledem Tomovu tvář a oči se mu zalily slzami. Vstal ze svého křesla a vyškrábal se na Tomův klín, aby jej mohl obejmout. Tom si nebyl jistý, co přesně se Bill chystá udělat.
„Věděl jsi to a stejně ses mě dotýkal? Byl na mě hodný? Neopustil mě?“ špital Bill dojatě a tiše plakal do Tomova oblečení. Cítil, jak jeho tělem projíždí úleva, že Tom jej opravdu bere takového, jaký je. Že to není jen soucit, lítost nebo povinnost. „Vzal sis mě k sobě domů, nemusels. Mohl jsi utéct, neutekls,“ vzlykl Bill.
„To bych nikdy neudělal. Všechno, co jsem ti doma řekl, byla pravda,“ pohladil Billa po zádech a usmál se, když stisk kolem jeho krku zesílil.
Tom přivřel víčka a úlevně vydechl.
Poslední věc, která mohla tížit jeho svědomí, byla venku a on mohl volně dýchat.
* určitě jste už někde viděli 🙂
http://www.arde.cz/darky-a-domacnost/formy-na-peceni/livanecnik-smajlici
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Parádna časť. Bill bol strašne roztomilý, keď rozmýšľal nad Tomovými dotykmi (hlavne nad jeho perami) a to jeho hanblivé správanie 😀 Tiež sa mi páči, že ho už dokáže bez problémov podpichovať 🙂
A Tom, keď sa hádal s Noemi o tých jej poznámkach… ten ju pekne dostal 😀
Akurát ten záver ma na moment trošku vyľakal, lebo som sa tiež bála Billovej reakcie na to Tomovo priznanie, ale Bill reagoval úplne nádherne. ♥
Ďakujem za ďalšiu úžasne optimistickú časť a teším sa na pokračovanie.
Asi na mě taky opožděně přišlo jaro – dneska jsem celý díl prohihňala, byl naprosto perfektní. Nejvíc mě dostalo Tomovo: 'co si to tam píšete?' to už jsem doslova vybuchla smíchy 😀
Jen na konci jsem byla trošku nervózní z toho, jak bude Bill reagovat, ale příjemně mě překvapil .
A taky se mi moc líbilo Billovo přemýšlení o Tomových polibcích. Kdyby to tak Tom věděl 😀
Je fajn že se Bill díky Tomovi vrací do života venku.
Nooo, na každého koukám jaro působí různě xD ačkoliv, docela mne Bill překvapil tím svým uvažováním nad polibkem s Tomem. Na to se jistě všechny mooooc těšíme 😀 Každopádně je skvělé, jak se Billův stav posunuje k lepšímu. Otázka ohledně konce terapií je důležitá, snad se do té doby kluci natolik sblíží, že Bill nikam odcházet nebude muset a pokud ano, tak že se rychle vrátí.
Jinak to byl opravdu vtipný díl, Toma bych za pacienta nechtěla, do všeho by šťoural 😀 a Billova reakce na Tomovo přiznání byla tak zlaťoučká, moc hezky se k němu natisknul. Je prostě sladký 🙂
Děkuji za další super část příběhu 🙂
Tohle byla taková náááádhera! ♥
Takhle skvělou náladu jsem už dlouho neměla a tak dokonalý díl jsem po dnešním težkém dni opravdu nutně potřebovala! Nedokážu ani napsat, jak moc jsem teď šťastná! 🙂 Tohle je další povídka, kterou šíleně prožívám a proto jsem ráda, že mi momentálně přivozuje krásné pocity 🙂
Na Billovi je vidět ta ohromná změna! Nemyslím od začátku toho co jej Tom poznal, ale myslím od toho, co se nastěhoval k Tomovi. Konkrétně od toho večera, kdy Bill řekl Tomovi všechno co bylo. Bill je tak uvolněný, šťastný, raduje se z maličkostí a především dokáže Toma popichovat a nemá konečně strach před Tomem cokoli říct, protože ví, že Tom by mu neublížil ať by řekl cokoli. V tomhle díle jsem se nad Billem musela zase strašně usmívat, jak moc zlatý byl! Úplně chápu, že se do něj Tom postupně zamilovává, protože ono to ani jinak nejde. 🙂 Moc se mi líbilo, jak Bill uvažoval nad Tomem a jeho polibky. 🙂 Zase to posouvá děj kousek dál, protože od přemýšlení se brzy dostaneme k činům. 😉 😀
Ohromně moc jsem se zase nasmála díky Tomovi 😀 Ty jeho otázky na psycholožku jako co že si to tam píše 😀 😀 Tom je prostě věčný vtipálek. 🙂 Ale stejně se mi na tom líbí nejvíc to, jak se Bill vždycky chichotá! 🙂
A stejně jako holky, i já jsem byla na konci trošku nervózní. Když Tom řekl Billovi, že už dávno věděl, co se mu stalo, tak jsem se opravdu bála. Neměla jsem tušení, jak na tohle Bill zareaguje a jeho reakce byla kouzelná! ♥ Chtělo se mi až brečet z toho, jak moc byl Bill vděčný Tomovi za to, že ho neodpuzuje a že i přes to všechno co o něm věděl, se k němu choval tak krásně. Vůbec jsem nečekala, že Tom Bill bude brát z takovéhle stránky, ale rozhodně jsem ráda, že to tak je. Než aby byl třeba naštvaný. 😉
Prostě tohle byl další bezvadný díl, který jsem si náramně užila a díky kterému jsem opět nedočkavá na pokračování, protože moc doufám, že takhle nádherné díly už budou všechny! 🙂 Bill si zaslouží štěstí a hlavně být šťastný a proto doufám, že se Tom postará o to, aby byl každý Billův den alespoň trochu krásný! 🙂
Mockrát Ti děkuji za další díl! ♥♥♥
Po každej kapitole mám pocit, že sa rozlejem šťastím. Alebo vyletím niekam do oblakov. To je tak strašne neuveriteľne nádherné. Asi to bude odmena za všetko smutné čo som si musela prežiť na začiatku tejto poviedky. Teraz tu fakt poletujem so šťastným úsmevom… Bill je tak rozkošné stvorenie. Poriadne ma vyľakalo keď sa Tom u psychologičky priznal, že o Billovi vedel. Vôbec som netušila ako bude reagovať. No a jeho reakcia bola úúúplne prekrásna. Tom a jeho výsluch psychologičky ma pobavil, myslela som si, že ho fakt pošle preč:D
Ďakujem za úžasnú kapitolu:) idem poletovať ďalej:)
Dnešní díl byl doslova nabitý optimismem =)♥
Bill je v tom až po uši, začíná si uvědomovat pocity, které pro Toma má a vnímá je jako něco hezkého, což je úžasné. Snad k tomu přispělo už zmiňované jaro a jeho nezaměnitelná atmosféra, která Billa tak krásně okouzlila ♥
U Noemi jsem se celou dobu pochechtávala, protože Tom je prostě neskutečný xD Chudák Noemi, jak má potom pracovat xD A nejlepší bylo, jak si Bill pomyslel, s jakými těžkými případy už přišla do styku a že ji nakonec dostal "normální" kluk xDDD Jsem ráda, že se Bill znovu umí smát ♥
Konec byl potom ohromně emotivní. Taky jsem se strašně bála, jak Bill zareaguje na Tomovu informaci, že znal jeho diagnozu a vše kolem ní. A jsem strašně šťastná, že Billova reakce byla taková jaká byla, vlastně se tím jeho pouto k Tomovi ještě umocnilo.
Hned jsem si vzpomněla, jak se minule Toma s obavami ptal, jestli ho ještě někdo bude chtít, když se mu "to" stalo a jestli se ho Tom neštítí. U toho jsem si znovu uvědomila, jak rozervaná a bolavá Billova dušička stále je. A to, že Tom všechno věděl předem, mu vlastně dalo samo odpověď, vědomí, že ho Tom má rád se vším všudy mu muselo dodat hodně tolik potřebné síly a odvahy postavit se všem svým démonům.
Úžasná kapitola ♥♥♥