autor: Saline A.
Příběh 973. – Ve světle hvězd
„Víš, Bille…“
„Nic neříkej, já vím, že jsem tu už hodinu,“ se zaúpěním jsem skočil do řeči nervóznímu Gustavovi. Byli jsme v tourbuse na menším německém turné, a já prostě neměl možnost dneska stíhat nalíčit se. Mít na sebe v hotelu jen půl hodiny, než začne koncert? To stačilo maximálně tak na to, abych se učesal. Nebylo tedy zbytí a já musel zabrat koupelničku v tourbuse, to je pochopitelné. „Když ono to prostě nejde!“ vztekle jsem si dupnul nožkou.
„Okey, já chápu, že se potřebuješ upravit, ale…“
„Ale Gusťa potřebuje udělat velký byznys, tak dělej, nebo to budeš uklízet a věř, že tohle by tvoje manikúra rozhodně nerozdejchala,“ zabušil na dveře Georg.
Se znechuceně nakrčeným nosíkem nad tou představou jsem popadl kosmetickou taštičku a spěšně se pakoval pryč. Jedinou útěchou mi byl Gustavův vděčný pohled, kterým mě počastoval, než do koupelny zapadl.
„Bille, mám poct, že tu oční linku máš nakřivo,“ Georg se pobaveně zazubil. Vrhl jsem na něj nejvražednější pohled ze své sbírky vražedných pohledů a odebral se za Tomem rozvalujícím se u televize.
„Měl bys s tím přestat,“ poklepal jsem prsty na plastovou mísu sýrových kuliček. „Kay ti vyváří už tak dost, začíná se ti dělat druhá brada. Za chvíli budeš vypadat jako sysel, jestli na sobě nezačneš makat.“
„A těch pět kilo, které máš nahoře ty? Co s nima budeš dělat?“ prohodil otráveně, schválně si pusu nacpal až k prasknutí.
V šoku jsem zalapal po dechu a hned se začal ohmatávat. „Jak jsi na to přišel? Myslel jsem, že to není tolik vidět!“
„Bille, každý, kdo není úplně slepý nebo blbý, si stoprocentně všimnul, že už ti při chůzi nechrastí kosti, že ti netrčí do všech stran, a že se ti konečně zase vrátila barva do tváří. Pět kilo jsem si jenom tipnul,“ pokrčil rameny. „Jo a konečně taky nemáš tak moc propadlé tváře.“
„Jsem tlustý prase,“ zkonstatoval jsem zamračeně.
„Cože jsi?“ nevěřícně na mě Tom pohlédl. „To si teď asi ze mě děláš srandu, že jo? Ty konečně nevypadáš jako chodící kostra, ale získáš nějaký tvary, a budeš tvrdit, že jsi tlustý prase? Tak to se koukej hodně rychle vzpamatovat nebo tě pošlu na léčení!“
S povzdechem jsem zacvakal kleštičkama na řasy. „Nelíbí se mi, kolik ta váha každé ráno ukazuje,“ přiznal jsem tiše.
„Tak to mě ale vůbec nezajímá. Buď začneš pořádně jíst a přestaneš si tu váhu hlídat tak moc, nebo to řeknu Anisovi. Ten už ti vysvětlí, jak se máš stravovat,“ bručel nepříjemně, bylo jasné, že je mu tahle diskuze silně proti srsti, takže jsem raději pokorně přitakal a znovu sklonil hlavu k líčení.
Bylo mi líto, že Toma stavím do takové pozice, kdy se musí strachovat o mé zdraví. Sám sobě jsem tedy slíbil, že se budu snažit buď maskovat své obavy, nebo se snažit mít znovu rád svoje tělo. První varianta ale vypadala proveditelněji.
„Mluvil jsi dneska s Kayem?“ zahučel jsem s jazykem vyplazeným skoro až k zemi, jak moc jsem se soustředil na perfektní linku.
„Dneska ne, proč?“
„Když jsem včera mluvil s Anisem, říkal, že někam vyrážejí na týden, a teď mi vůbec nebere telefon ani nereaguje na zprávy, tak jestli náhodou nemáš nějaké zprávy.“
„Oni někam jeli?“ překvapeně ke mně zvednul hlavu.
„Aha, takže hádám, že nemáš…“
„Naposledy jsem s ním mluvil včera kolem oběda. Ale hej, třeba jeli někam rybařit a není tam signál.“
„Ano, zrovna Kay s Anisem, který za celý život chytil asi tak dvě ryby, a to náhodou, jeli rybařit,“ ušklíbl jsem se. „To je fuk, asi se prostě někde dobře baví.“
„Bille, ty žárlíš?“ pobaveně na mě kouknul.
„Ne,“ odsekl jsem okamžitě.
Tom se rozesmál. „Jsem si jistý, že si chlapi užívají,“ přisadil si.
S frustrovaným zavrčením jsem popadl telefon a znovu, dnes už asi po sté, vytočil Anisovo číslo. Neúspěšně. Znovu.
„Bille, postavte se támhle!“ „Pane Kaulitzi, pojďte kousek k nám!“ „Bille, usmějte se přeci trochu.“ „Stoupněte si tady k bratrovi.“ „Řekněte nám něco o vás a Bushidovi!“ „Pohoďte si trochu vlasy.“
Měl jsem jich plné zuby. Všech. Každý z nich měl nesmyslnější požadavek než ten druhý, a mně za zády stál David, který chtěl jediné – abych všechna jejich přání splnil. Ale mně to bylo jedno. Na tvář jsem si nasadil neprostupný výraz beze špetky úsměvu a jediná věc, kterou jsem byl ochotný udělat, bylo trochu se pootočit.
Přál jsem si mít alespoň trochu dobré nálady, kterou kolem sebe šířil zbytek kapely. Usmívali se na všechny strany, ochotně odpovídali na všechny dotazy. A já prostě stál, s brýlemi nasazenými na očích a snažil se je všechny ignorovat. Bylo mi jedno, co chtějí novináři, kluci z kapely nebo dokonce David.
Měl jsem po krk všech médií, celého mediálního šílenství kolem nás. Normálně bych byl v sedmém nebi, protože mi to extrémně slušelo, ale vzhledem k tomu, že se mi Anis už celé tři dny neozval, ačkoliv to neustále vyzvánělo, takže telefon v ruce mít musel, jinak by se zákonitě vybil, jediné, co jsem chtěl dělat, bylo sebrat se a okamžitě za ním vyrazit. I když jsem neměl ponětí, kde by měl být.
Byl jsem nervózní, ačkoliv Tom se mě snažil uklidňovat, že Anis s Kayem jsou prostě někde v lese, kde není signál. Bohužel mu nedocházelo, že v tom případě by to ani nevyzvánělo. Nebo doufal, že to nedojde mně.
Jakmile jsme od Davida dostali rozchod, zamířil jsem k autům, zatímco kluci na večírek. Nechtěl jsem jim kazit náladu, proto jsem dokonce přijel i svým autem, které mi speciálně dovezli, abych mohl co nejdřív odjet.
Jen co jsem sešlápl pedál rychlosti, rozezvonil se mi telefon. Se zabručením jsem to zvedl. Nějaké reklamní spoty o tom, že by se to nemělo, mi v tu chvíli byly úplně jedno. „Kaulitz, poslouchám.“
„Co tě kouslo do zadku, zlato?“ ozval se z reproduktoru Anisův hlas.
Pevněji jsem sevřel volant, až mi zbělaly klouby, a semknul čelist. „O čem to mluvíš?“ zavrčel jsem.
„Přesně o tomhle. Viděl jsem tě v televizi a tvářil ses trochu naštvaně, tak v čem je problém? I přes telefon slyším, jak jsi vzteklý.“
„Proč bych měl být vzteklý? Oh, počkat, vlastně už vím, proč! Protože můj přítel mi oznámí, že na týden jede pryč s kamarádem, a pak mi tři dny nezvedá telefon! Tak v tom bude problém.“
„Bille,“ najednou zněžněl, ale já ho nenechal domluvit.
„Ne, žádný Bille, Anisi!“ vztekle jsem mu skočil do řeči a zatroubil na nějakého pitomce, který neznal plyn. „Mě tvoje pitomý omluvy nezajímají. Jsem naštvaný, a to hodně! Víš, jak jsem se celou dobu cítil, když ty ani Kay jste nezvedali telefon a já jediné, co věděl, bylo, že spolu jedete pryč?! Ani jsem nevěděl kam! Co kdyby se něco stalo?“ vřeštěl jsem nepřetržitě, ačkoli se stále snažil něco namítat. „Pitomou esemesku kdybys alespoň napsal! A neříkej mi, že jsi u sebe neměl telefon, protože jsi ho musel dávat na nabíječku. Zas tak dobrou baterku nemáš.“
„Už jsi skončil?“ zamumlal trpělivě.
„Ne,“ odsekl jsem, ale po pár vteřinách zahučel souhlas.
„Výborně,“ krátce se zasmál, ale hned zmlkl, když jsem výhružně zavrčel. „No dobře, fajn. Slyším, že fakt nemáš náladu.“
„Ne, to teda fakt nemám,“ přisadil jsem si.
„A já zas nemám náladu poslouchat, jak jsi naštvaný,“ zabručel otráveně. Věděl jsem, že krčí obočí a tahá si za tričko.
„Aha, tak ty nemáš náladu poslouchat mě. Cos čekal, že ti budu nadšeně švitořit do telefonu?“ odfrkl jsem si posměšně. „Tak to mě mrzí, že ti kazím tvojí dovolenou!“
„Představ si, že vážně kazíš! Vztekáš se naprosto zbytečně, Bille. Stačilo by, kdybys mě trochu poslouchal, všechno mohlo být v pohodě!“
„Kdybys napsal tu pitomou esemesku a…“ ohlušující rána. V šoku jsem zamrkal, snažíc se uvědomit si, co se vlastně stalo. Do obličeje mi vylítl airbag. Ze strany mě něco tlačilo do boku. Karoserie, nejspíš. Z ochablé ruky, ve které jsem pořád držel telefon, zděšeně křičel Anis. Příšerně mi tepalo ve spáncích. BUM. BUM. Bolelo to. Všechno. Nejspíš mi tekla krev, po spánku a tváři jsem cítil tekutinu. „Anisi…“ zamumlal jsem namáhavě. Zdálky se blížila auta se sirénami. Takže jsem boural. Viděl jsem náš dům. Byl jen pár metrů ode mě. Vybíhal z něj Anis. Viděl jsem jeho paniku, když spatřil mé auto, z telefonu se jeho hlas ozýval ještě zřetelněji. Ale já neměl sílu mu odpovědět. Tolik mě bolela hlava…
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Cooo? Ne, to ne 🙁 vsadim se, ze Anis chystal neco pekneho pro Billa nebo neco podobneho. Billuv vztek chapu, taky bych vyvadela, ale mv kombinaci s rizenim auta a telefonovanim mi bylo tak nejak jasne, ze to Bill odskace. Doufam, ze mu neni nic vaznyho. Za spatny konce budu trhat hlavy xD
Dúfam, že Bill bude v ramsi možnosti v poiriadku, že prežije . Chápem že sa hneval.
A na zaciatku som súhlasila s Tomom keď povedalže Bill pribral.
Prosím rýchlo ďalej.
Takhle to utnout mě klepne doufám že to nebude moc zle.
Dakujem za kapitolu 🙂 uz sa neviem dockat dalsej
Ne! Já jenom doufám, že to dobře dopadne… prosím:((