autor: Ghostie
If we’ll open the wounds and share them, then soon they start to heal.
As long as we live, every scar is a bridge to someone’s broken heart.
And there’s no greater love, than the one shed his blood for his friends.
-Thrice
„To jsi byl ty?“ Bill vyjekl, když Tom dokončil jeho příběh a ve stejnou chvíli jej odstrčil ze svého klína. Tom, který nepředpokládal jakýkoliv hněv, se vystrašeně odsunul dozadu a posadil se vzpřímeně, aby byl mimo dosah jeho ruky.
„Už jsem necítil nohy,“ řekl Bill a obrátil oči v sloup. Okay, takže ho možná neodstrčil. Bylo to možná spíše jemné odtlačení a možná byl Tom jen nervózní. Stále ještě váhal, nejistý, jestli to znamenalo, že se může posadit zpátky vedle něj. Ale zřejmě ano, jelikož se Bill natáhl, chytil jej za ruku a přitáhl si jej na místo vedle sebe. „Takže, to jsi byl ty? Ty jsi ten debil, díky kterému šlo mé dětství do hajzlu?“
„Ehm, jo?“ Odpověděl Tom pokorně, jakmile se usadil na místo, stočil se do klubíčka, sklonil hlavu a snažil se být co nejmenší. „Omlouvám se?“
Bill s povzdechem pokrčil jednu nohu, zapřel se o ni loktem a sklonil hlavu do dlaně. „Zasraná ironie,“ zamumlal. „Nebo možná bych ti měl poděkovat, že jsi mě dostal z veřejné školy. Kurva, já nevím.“
Tom si položil hlavu na kolena a přemýšlel nad tím, jak moc ovlivnil Billův život tím, že jej v ten den našel. Za prvé, Bill přestal chodit do veřejné školy, což Tom viděl jako výhodu, ale také způsobil, že Jörg opustil svou rodinu a také, metaforicky více či méně, popadl Juttu za ramena a roztočil ji, a ona se točila a točila celých posledních deset let, s každým dalším rokem více a více. Tom si povzdechl a chytil se za hlavu, tížil jej pocit viny, jako by byl zabalen v tenké vrstvě olova.
„Oh, nech toho,“ zasyčel Bill, ale Tom neodpověděl. Posral věci mezi ním a Billem, už když jim bylo pět let, a pokračuje v tom i teď. Nikdy se nepoučí? Jak dlouho se bude muset Billovi montovat do života, než se z toho konečně poučí? Bylo to, jako kdyby se osud snažil Tomovi říct, že věci mezi nimi se nikdy neurovnají, ale Tom stále tvrdohlavě odmítal poslouchat. Byla to deprimující myšlenka a zdálo se, že seznámení s Billem mělo prostě takhle dopadnout, ale i kdyby se Tom snažil zapomenout a jít dál, no… už to zkoušel a výsledkem byla prázdnota a žádný další způsob, jak žít.
Tom ucítil na svém boku něco těžkého, nakoukl pod svou paži a uviděl Billa, který se k němu se zamračením nakláněl.
„Tome, víš, v pěti letech, s tou spoustou krve… pokud nic jiného, zachránil jsi mi život. Pokud bys nepřivedl učitelku, nikdo by mě nenašel, dokud by nebylo příliš pozdě, to jsem si jistý. A možná to trvalo dvanáct let, ale nakonec jsem se svou situací spokojený, takže myslím, že jsem… vděčný.“ Bill vyřkl poslední slovo způsobem, jako by uviděl nějaký odporný hmyz.
Tom pomalu zvedl hlavu a položil ji na své ruce, dlouhou chvíli Billa pozoroval, jejich oči se navzájem ani na vteřinu neopustily. Snažil se v tu chvíli spatřit smysl toho všeho, snažil se spatřit minulost, přítomnost a budoucnost najednou, ale bylo to nemožné. S touto myšlenkou se nakonec rezignovaně uvolnil a opřel dozadu. Jejich ramena se k sobě přitiskla a Bill, který se plnou vahou o Toma opíral, skončil s hlavou na Tomově hrudi. Ta vlna náklonnosti Toma ohromila tak silně, že na chvíli neviděl, necítil ani neslyšel, ale když se mu všechny smysly vrátily, měl pocit, jako by mu srdce v hrudi hořelo a měl zvláštní pocit, jako by se nacházel ve stavu beztíže, a zároveň byl pohřben pod tunou písku.
„A když jsi mě nechal odvézt do nemocnice, když jsem si vyřízl tu spáleninu,“ zamumlal Bill a zkroutil si ruce na hrudi. „Udělal jsi to znova. Ty jsi…“
„Kdybych to neudělal, tak…“
„To je to, co říkám.“ Bill si povzdechl, zvedl hlavu a podíval se na Toma. „Já nejsem naštvaný, tak se přestaň snažit něco napravovat. Víš, že je snadné mě vytočit. Kurva, já vím, že se stala spousta věcí, ale můj otec by odešel tak jako tak. Měl jsem prostě štěstí, že odešel ve věku, kdy si ho opravdu nepamatuju. Vzpomínám si, že odešel, ale nic jiného, takže mě to opravdu nikdy netížilo.“
Na to nebyla žádná vhodná odpověď, a tak Tom pouze lehce přikývl a nechal Billa, aby se opět uložil na jeho hrudi. Chvíli bylo ticho, než Bill opět promluvil. „Chceš vědět více o mých jizvách nebo co?“
„Oh… hej, řekni mi o té na tvém boku. Téměř jsi zemřel?“ Zeptal se Tom a našpulil rty, když se Bill zvedl ze své pozice a začal si sundávat Tomovu mikinu.
„Jo…“ Bill si začal vyhrnovat tričko, ale nakonec se zarazil a sundal jej celé. Tom se v tu chvíli odvrátil, ale nakonec se zvědavě otočil zpátky. Bill teď napodobil Tomovu pozici a zapřel se o ruce, nabídl tím Tomovi pohled na celé jeho tělo. Tom se přisunul blíže, oči mu skákaly z jeho drobných ramen přes hrudník až na břicho tak ploché, že bylo v podstatě duté.
Nakonec se jeho pohled usadil na tom, co měl být hlavní cíl. Úhlopříčná jizva kolem Billova pasu, prakticky stejné velikosti jako byl Billův malíček. Tom ji zvědavě přejel vlastním prstem a nemohl potlačit zachvění, když se snažil představit si, jak mohla vzniknout. Bill se očividně nemohl dočkat, až mu to řekne.
„Byl jsem na plachetnici – nebyla obrovská, myslím, že byla tak deset, patnáct metrů dlouhá nebo tak – s matkou, jejím budoucím šéfem a jeho ženou. Ve společnosti, kde máma pracovala, jí vypršela smlouva. Musela si najít jinou firmu nebo jiný projekt. Nepamatuju si jméno toho chlapa, když o tom teď tak přemýšlím. Každopádně nás pozval na svou plachetnici na víno a jídlo a podobně…“
Stočený do klubíčka Bill seděl opřený o hlavní stožár, aby se za každou cenu schoval před sluncem. Věděl, že by měl sedět v kokpitu, když se plachetnice naklonila tak, jako by se měla převrátit. Bill byl v této poloze v nebezpečí, ale nic ho nedokázalo přinutit k pohybu. Měl rád svou drahocennou bílou kůži. Opět si připomněl, že si měl s sebou vzít slunečník. Koneckonců, jeho matka ho donutila, aby na sobě neměl nic více než plavky a malé volné tričko bez rukávů, které jej před sluncem chránilo jen velmi málo. A co bylo nejhorší, prvních deset minut na lodi matčin šéf a jeho žena civěli na jeho ruce, jako by neměl žádnou tvář.
„Bille, synku! Nechceš jít s něčím pomoct?“
Synku. Bill neměl tušení, proč si ten chlap myslí, že má nějaké právo na něj takhle volat. Přesto vstal a zeptal se na pokyny. Ještě nikdy předtím neplachtil a nemyslel si, že ještě někdy bude chtít dělat to znovu. Bylo to dost skličující. Bill si byl jistý, že se loď každou chvíli převrhne.
Opatrně vstal a zachytil se stožáru pro podporu. Uklouzl na palubě a opět se zachytil, tentokrát zábradlí, protože jeho tělo se začalo naklánět doleva jako loď, a kráčel směrem k zádi, kde stál v kokpitu kapitán. Dal Billovi za úkol správu některých lan – jednoduchý úkol, opravdu. Bill se otočil a šel opět na levobok, zatímco šéfova manželka byla na pravé straně a dělala stejnou práci, kterou se chystal provést Bill. Posunul si sluneční brýle a shrnul si ofinu z čela. Spatřil lana, která měl na starost. Bill se otočil, aby měl k lanům lepší přístup, a položil ruku na napnutý drát, který podpíral stožár. Vyvinul na něj dostatečný tlak na to, aby způsobil katastrofu.
Drát o šířce tužky praskl a vypadl Billovi z dlaně. Bill se naklonil mírně doleva, když přišel o podporu, ale připisoval to skutečnosti, že loď se nakláněla na vodě. Drát, který měl v napnuté poloze podporovat stožár, začal tancovat jako uvolněná požární hadice. Jedna polovina drátu plnou silou vystřelila proti Billovu boku a snadno pronikla skrz tenké tričko i kůži. To vše se stalo v okamžiku, kdy Bill klopýtnul a uvědomil si, že se drát přetrhl. Byl si jistý, že to znamená, že stěžeň bude trpět a nemohl se rozhodnout, jestli má pokračovat v práci nebo ne. Vzhlédl, jestli si toho někdo všiml, a v tu chvíli začala šéfova žena křičet, brečet a vřískat. Šéf i Billova matka vzhlédli a vyskočili.
Konečně se Bill podíval dolů a pochopil. Jeho oči rychle přilákala jasně červené krev vytékající z jeho boku. Okamžitě si na to místo přitiskl dlaň, zatímco zbytek lodi spěchal k němu. Bill udělal jeden ohromený krok a omdlel.
„Kdyby to nebylo u zábradlí, mohl jsem stejně tak dobře spadnout do moře. Bože, přál bych si, abych neomdlel, protože to musel být masakr…“ Povzdechl si Bill téměř toužebně a podíval se na Toma. A skoro se rozesmál, když spatřil jeho naprosto sněhobílý obličej.
„Ale… ale… a ty… ale ty jsi byl na lodi.“
„To je důvod, proč jsem málem zemřel. Trvalo to asi půl hodiny, než jsem se dostal do nemocnice. Přijel záchranný člun a odvezl mě ke břehu a nemocnice už pak nebyla příliš daleko. Netřeba dodávat, že máma tu práci dostala.“
„Proč…?“
„Protože mě její šéf málem zabil, proč asi jinak? Je to pořád její šéf, až do teď. A – no, takhle to je.“ Tom si povzdechl a nechal svou hlavu klesnout zpět, když Bill dodal, „vyber další jizvu.“
„Další?“ Tom znovu zvedl hlavu a prohlédl si Billovo tělo, vzal do ruky jednu jeho paži a podrobně ji zkoumal. „Co třeba… jak se ti stalo tohle?“ Zeptal se Tom a ukázal na malý, světlý bod, jako bílá piha.
„Tahle? Oh, jehlou, jako takhle,“ odpověděl Bill a znázornil pohyb, jako by do sebe zapichoval jehlu.
„Jo, ale… jak se ti to stalo?“
„No, vzal jsem jehlu a…“ Bill zopakoval pohyb.
„Udělal sis to sám?“
„Jo… to když jsem si myslel, že můžu uniknout před světem při sebepoškozování na svých pažích. Ale pak mi máma začala kontrolovat tělo, tak jsem se musel přestěhovat,“ vysvětlil Bill a poplácal se na pravém stehně.
„Aha. Ty. Oh. Ale…“ Tom se odmlčel a hluboce se zamračil. „Já vím, že jsem naivní a ignorantský, ale opravdu bych si přál…“ Tom opět nemohl dokončit svou myšlenku, ale Bill dokázal odhadnout konec.
„Tohle je další,“ přemítal, hladil se prstem po zdánlivě nevinné čáře, která běžela šikmo přes jeho paži. Tom vypadal naprosto nepohodlně, skoro jako by spolkl něco kyselého a odporného. „Ty jsi říkal, že chceš o nich vědět.“
„Já vím,“ řekl tiše Tom, jeho pohled plný lehké bolesti se přesunul do něčeho, co byl spíše smutek.
„No, je tady několik dalších, o kterých bys měl vědět,“ zamumlal Bill a začal si rozepínat opasek, zatímco Tom zkoumal jizvy na Billově trupu, rozhodnutý zapamatovat si každou z nich.
„A co tvoje rty a prsty?“ Zeptal se Tom trochu stydlivě a zčervenal, když si Bill začal stahovat kalhoty a odhaloval tak své nohy, hubené a zdánlivě bezbarvé.
„Moje prsty,“ zamumlal Bill, když pokrčil nohy, aby si mohl stáhnout kalhoty z kotníků. Podíval se na zmíněné prsty a řekl. „Kousání, jako dítě. Dost ošklivé, já vím.“
Kupodivu, Tom se nedokázal přinutit k tomu, aby souhlasil.
Když byly Billovy kalhoty odloženy stranou, spolu s jeho tričkem a mikinou, Bill opět natáhl nohy a Tom měl čas si je prohlédnout. Oči mu bloudily přes obrysy Billova těla od nohou, na kolena, na bok, k pasu, na hruď a paže až na ramena a obličej. Toma zasáhlo, jak opravdu krásný Bill byl – to bylo nesporné – v každém aspektu, od palců na nohou až po temeno hlavy, a to i přesto, že nebyl dokonalý. Nicméně skutečnost, že jeho tělo nebylo bez poskvrnky a jeho elegantní krémová kůže byla poseta hroznými jizvami, zdálo se, že o to více je dokonalé, protože je skutečné. Nebyl žádný obrázek z časopisu, byl výsledkem tragédie, bolesti a problémů a byl tak skutečný. Tom nemohl sám sebe zastavit od pohybu hřbetu své ruky proti vnější straně Billova stehna.
Nakonec Tomovy oči spočinuly v Billově klíně – díky čemuž by se měl cítit trochu provinile, kdyby to nebylo místo, které mu chtěl Bill ukázat. Tam, v horní části Billových stehen, od lemu jeho boxerek až doprostřed na pravém stehně a do třetiny na levém stehně, byly bílé obvazy. Sledoval, jak Bill začal rozbalovat obvaz na pravém stehně, odhalil tak několik řad jizev a červenou čáru, která je diagonálně protínala. Tom je nemohl spočítat, ani kdyby chtěl, svěsil hlavu, nemohl se na to dívat.
„Tome,“ řekl Bill tiše, ale Tom se stále nedokázal přinutit být svědkem takové bolesti.
„Přál bych si, abys to nedělal,“ zamumlal. „Možná, že tebe to nebolí… ale mě to bolí.“
„Ale Tome, ty nerozumíš…“
„Tak proč? Co tě mohlo přinutit dělat sám sobě tohle?“ Tom stále téměř šeptal, ale i to stačilo na to, aby se Bill téměř styděl, i když cítil, že jeho činy byly oprávněné.
„Máma,“ odpověděl tiše a Tomovi pokleslo srdce, když si vzpomněl na to, jak Jutta s Billem zacházela. Najednou se cítil nesmírně vděčný, že už byla pryč.
„Omlouvám se,“ zamumlal Tom a položil bradu na Billovo rameno.
„Tome, já si nemyslím, že to chápeš… ale nepředpokládám, že bys někdy mohl,“ povzdechl si Bill. Nezlobil se na Toma za to, že nemohl vidět Billovi do hlavy, prostě to bral jako fakt. Zvedl Tomovu pravou ruku a prohlédl si ji. „Teď už je konec, nebudu to dělat znovu, vidíš?“ Přitáhl si Tomovu ruku a položil ji na horní část svého stehna. Byl naprosto nepřipravený na pocit, který následoval, stejně jako Tom nebyl připravený na to, že by se mohl dotýkat tak intimního místa.
Tom jasně zrudnul, když položil ruku na jizvy a prsty se mu zkroutily podél křivky vnitřní strany Billova stehna. Přemýšlel, jestli Bill chápal, jak moc soukromého místa nechával Toma se dotýkat, ale nezastavil jej, ani mu ruku neodstrčil.
Bill byl mezitím ohromen návalem různých příjemných pocitů, které uvnitř svého těla vůbec nepředpokládal. Ve srovnání se všemi útulnými, teplými pocity, které v něm Tom vyvolával dosud – a které se pro Billa staly něčím jako drogou, jako by této blízkosti a tepla neměl nikdy dost – tak tyto pocity to zdaleka překonaly. Bylo to jako srovnávat žárovku se sluncem. Jakoby plameny olizovaly jeho vnitřnosti, popel a jiskry mu svévolně tančily v žaludku. Bill to cítil tak silně a tak intenzivně, že musel chvíli počkat, než začne intenzita pocitu ustupovat.
Nicméně, Tom jen přilil olej do ohně, když se jeho ruka přesunula z vnitřní strany stehna na vnější, aniž by jedinkrát opustila kůži. Zůstali tak na chvíli a Bill se cítil, jako by se mu oheň rozšířil i na tváře. Sledoval, jak Tomovy prsty přejíždějí přes červenou čáru, protínající ostatní jizvy.
„Nikdy znovu, správně? To je to, co to znamená?“ Podotknul Tom tiše a Bill mohl jen přikývnout. Cítil se podivně v klidu, spokojený. Nevadilo mu, že ho Tom viděl takto vystaveného. Teď, když Tom viděl všechny jeho jizvy a celou jeho minulost, mohl Billa plně poznat. Bill si uvědomil, že ještě nikdy předtím neměl v nikom takové porozumění, nikdy neměl nikoho tak blízko. Jediná osoba, kterou měl, byla jeho matka, a i ta byla od Toma tak daleko, jak jen to bylo možné. A co se týče Jörga – no, byl tak uprostřed jako opěra, chtějící porozumět, ale příliš vyděšený to zkusit.
Oba chlapci se k sobě přisunuli blíž, takže Bill se o Toma opíral a jejich těla se téměř překrývala. Bill vzal Toma za ruku a cítil se nervózně, když ji opět přesunul a úzkostlivě očekával pocity, o kterých si byl téměř jistý, že přijdou. Bylo to vzrušující do té míry, až to bylo skoro nepříjemné – ale ne tak docela. Vedl jeho ruku mezi stehna a přidržel ji na vnitřní straně levého stehna – bez konkrétního důvodu, než že chtěl, aby se jej Tom dotknul a nemohl přestat se sám sebe ptát, jestli Tom cítí to stejné co on.
Položil svou ruku přes tu Tomovu a pouze si užíval všechny pocity, zavřel oči a vypnul všechny smysly, které neměly nic společného s Tomem. Jeho ruka jej na kůži hřála a Bill si na okamžik představil, že Tom měl uvnitř sebe podobný oheň jako on. Tom byl naprosto neochvějná podpora, když se o něj Bill opřel. Nechal Toma, aby si jej přisunul blíže, nechal ho, aby jej objal svou volnou rukou a nechal ho přitisknout svou tvář k té jeho. Byl to pocit nezpochybnitelného bezpečí, byl podpora, která nikdy neustoupí, o kterou se vždy bude moct opřít. Teď už to věděl.
„Děkuju ti,“ řekl tiše po delší chvíli ticha. Jeho hlas byl jasný a jistý, protože věděl, že Tomovi děkuje za všechno a doufal, že to Tom pochopí.
autor: Ghostie
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Dnešní opět nádherný citát:
"Pokud otevřeme své rány a podělíme se o ně, brzy se začnou léčit.
Tak dlouho, jak budeme žít, každá jizva je most do něčího zlomeného srdce.
A není větší lásky, než té, kdy prolijete svou krev pro své přátele."
Užijte si dnešní dílek, těšte se nadruhou polovinu a nezapomeňte na komentáře 🙂
Ja jsem unesena 😀 Bill si snad ani neuvedomuje, ze ty doteky jsou jako predehra pred sexem. No ale v jeho pripade, v tehle povidce to pusobi tak nevinne a rostomile. A Tom? Ten urcite nevedel kam s ocima. 😀 dekuji za uzasny dil a budu cekat na dalsi. Zuzu-jestli to ctes- jsi uzasna prekladatelka. Prave jsem postrehla 2 polovinu 😀 jdu na to
Aaaa, ta písnička je nádherná, pěkně jsem si ji k dílu pustila a myslím, že mám díky autorce novou oblíbenou kapelu 🙂
Jinak díl byl úplně úžasný, ten vzkvétající vztah mezi kluky mě strašně těší 🙂
Těším se na další epizodu a díky moc za skvělý překlad.
Reknete mi prosim, ze uz se konecne v pristi polovine dilu sakra polibi! A ja sice v ten moment, co si to prectu bile na tmave zelene (mozna bezove-v barvach se nevyznam jako chlapy) exploduju, naprostou sladkosti a rozkosnosti vybouchnu a uz me nikdo a nic neposklada, pac se vzdy potom zase roztecu, jak si na to vzpomenu :3333 ale uz by to chtelo pusinku! Opravdovou! Sice je Billy tak nevinne nevedomy, ze ty Tomovi doteky a ty pocity byly naprosto sexualniho razu napustene cirou vasni a touhou, ale to si Billy proste nejspis neuvedomil…, i pres to kdyz mohli tohle, muzou pusinku! Nicmene… Tome, chlape jeden tys mu zachranil zivot! Nakonec to dopadlo lip nez jsem si predstavovala 😀 Myslela jsem, ze budou vysilovat, alespon Tom jo 😀 Citlivka 😀 a ono nic, jen pocit viny… takze jsem strasne rada, ze to dopadlo takto… dobre? 😀 Co dobre? Nejlip! 3:D … toz jde se cist dal
PS: tu pisnicku/citat znam! Hec! 😛 😀
Dekuju za preklad moc, moc, moc! :3
Musím říct, že jsem velice překvapená jak blízko si teď Tom a Bill jsou. Nádherný kousek povídky, symbolika 'nikdy více' se mi líbí, snad to Bill dokáže dodržet. Jen jsem teda obdivovala Toma, že po své tajné lásce rovnou neskočil a neosouložil ho xD konečně, Bill by z toho už i něco měl 😀
Zuzu, zas a znovu děkuji za překlad 😉
Je krásně jak Bill začíná Toma mít rád.
Na začiatku som sa trochu zľakla, keď Bill tak prudko reagoval na to, že ten chlapec bol Tom – ale našťastie to potom vysvetlil 😀
A som rada, že sme sa dozvedeli o tom, ako Bill takmer zomrel a tiež Tom zistil symboliku jeho jaziev. Avšak tie dotyky – chudák Tom 😀 Bill si neuvedomuje, čo mu robí 😀 A súhlasím so Sayurii, že by to chcelo konečne pusu 🙂
Vďaka za preklad.
Dnešný citát prekrásne vystihuje túto kapitolu. Som rada, že Tom pochopil tú poslednú Billovu jazvu. Bála som sa, že nepochopí a Bill bude zase vyšilovať. Ale Tom sa držal statočne. Bill ma milo prekvapil tou svojou spoveďou. A aj poďakovaním za záchranu aj prvú aj tú ďalšiu. Je to ťažká poviedka a strašne krásna. Ďakujem 🙂
Tak po tomhle díle ani nevím, jak se cítit. 😀
Nejprve, když Bill vyprávěl další příběhy svých jizev, tak se mi začalo svírat hrdlo, bylo mi fakt špatně a chtělo se mi až brečet. Tyhle věci nejsou pro mě nic jednoduchého a je mi strašně líto, jaký život si Bill musel prožít. Je to strašně silný příběh a mě z toho až mrazí.
No a závěr dílu byl zase moc krásný, nutil mě se usmívat a rozhodně jsem se cítila lépe. 🙂
Je ale strašně krásné, jak se Bill před Tomem otevřel, a že mu ukázal svůj život a je ochotný, aby byl Tom prvním člověkem, který o něm bude vědět všechno. To mě opravdu nutí být šťastná! 🙂
ja už neviem ako opísať svoje pocity pri čítaní toho skvostu snáď len súhlasiť s predchádzajucimi komentármi,ďakujem za preklad….