Zákon ulice 3.

Rukou si projel nakrátko ostříhané vlasy a s povzdechem se opřel o široký parapet jednoho z oken, na který jsem se posadil. Okno bylo tak špinavé a zaprášené, že skrz něj nebylo vidět, nikomu z nás to ovšem nevadilo, díky tomuto jsme tu měli dokonalý úkryt.

„Už to není, co to bývalo,“ prolomil Mex chvilkové ticho.

„Jak to myslíš?“ Přitáhnul jsem si kolena k tělu a hlavu si opřel o zašedlou okenní tabulku. Mex se otočil k oknu zády a věnoval mi jeden z těch jeho typických pohledů, z kterých jsem vždy poznal, že se chystá mluvit o něčem vážném.

„Víš, Bille, připadá mi, jako bych slábnul a ztrácel moc, nebo tak něco.“ Pokrčil rameny a prsty začal nervózně ťukat do zdi.

Co to zase mele za blbosti? Místo toho, abych však tuto větu vypustil z pusy, jsem se na něj jen smířlivě podíval.

„Co tím myslíš, Mexi?“

„Bývali jsme nejmocnější gang tady, Billy, celé Německo nám leželo u nohou! Ale teď? Máme čím dál méně kšeftů a zakázek, čím dál víc zavřených lidí, ostatní gangy, které se kvůli nám dřív bály vystrčit nos z úkrytu, nás teď neustále terorizují, přebírají nám klienty, území a dokonce i banální místa na sprejování! Ani bych nespočítal, kolik nám za poslední měsíc zdrhlo holek. Už v nikom nebudíme respekt, Bille, ty časy dávno skončily, mají z nás prostě jenom prdel! Nic víc!“

Naštvaně rozhodil rukama, a zároveň nakopl starý radiátor, který ve zdi držel snad už jen silou vůle. Stále jsem jenom seděl a mlčky ho sledoval, odtušil jsem, že tohle není zrovna nejlepší čas na to, abych něco říkal. Obzvlášť, když to byla pravda. V posledním roce se nám nevedlo opravdu nejlíp. Ztráceli jsme pověst, respekt a obdiv z okolí, ale hlavně členy, což Mex nesl ze všeho nejhůř. Vždycky nám říkal, že jsme jeho jediná a opravdová rodina, muselo pro něj být strašné, když teď viděl, jak se to všechno rozpadá. Rozhlédl jsem se po místnosti po ostatních lidech, kteří tu zbyli. Pohledem jsem odhadnul, že nás zbyla necelá třicítka. Před dvěma lety nás bylo minimálně třikrát více. Mex měl pravdu, sesypávalo se to tu jako domeček z karet.

Podíval jsem se na Andyho, který zřejmě odtušil, že se nebavíme o ničem extra příjemném, protože mi na rukou naznačil, že bude všechno v pohodě. Po chvíli se k němu přidal Gustav a pár dalších, kteří si toho všimli. Musel jsem se usmát. Sice nás zbylo o dost méně, ale pořád jsme drželi při sobě. Pořád jsme byli věrní sami sobě a hlavně si dovolím říct, že všichni by tu za ostatní dali ruku do ohně.

Mex ke mně opět zvednul pohled, nyní už byl opět takový, jaký bývá vždy, když řeší nějaký problém. Klidný a rozvážný.

„No, nebudu to protahovat zbytečnými řečmi, myslím, že víš, na čem jsme, takže jsem se rozhodl pro jednoduché řešení.“ Ve většině případů dobře odhadnu, kdy a jak Mex zareaguje a kdy a jak bude co řešit, tentokrát jsem si však nedovolil nad čímkoliv přemýšlet. Nenapadlo by mě stejně žádné účinné řešení. „Pamatuješ si ten gang z druhé strany města?“ Mírně zmateně jsem přikývl. Tento gang mi opravdu uvízl v paměti, kdysi nám dělali hodně veliké potíže, sice vždycky hráli fér, ale párkrát nám to opravdu pořádně zavařili, poslední dobou, jako by se po nich však slehla zem.

„Vede je Georg Listing… býval to malý gang jen o pár členech, ale od dob, co jsme je viděli naposledy, se pěkně rozrostli, a co hlavně, mají v tomhle městě opravdu velkou moc,“ pokračoval Mex. Stále jsem jen mlčky seděl, vůbec jsem totiž netušil, co tím chce říct. „Prostě jsme se rozhodli naše gangy spojit,“ vyrazil ze sebe rychle se strachem v očích, jako by se bál mojí reakce.

„Cože? To si ze mě snad děláš prdel, ne!“ Prudce jsem vyskočil na nohy a postavil se k němu čelem. Teprve až teď jsem si všiml, že Mex vypadá menší a hlavně starší než kdykoliv předtím.

„Věřím, že nám to pomůže!“

„Pomůže? Pomůže? Ty si myslíš, že nám tohle pomůže? Omyl, Mexi! Tohle nás ještě víc zničí! Náš gang se vždycky ze všeho dokázal vyhrabat sám, bez jakékoliv pomoci a tohle není první krize, kterou máme! My to překonáme sami, nechceme, aby nás někdo vodil za ručičku, a nikoho nepotřebujeme, jasný? A už vůbec ne tu bandu namyšlených kreténů!“ Tak naštvaně a prudce jsem začal rozhazovat rukama, až se ostatní osazenstvo ve skladě přestalo bavit a nechápavě nás dva sledovalo.

„Uklidni se a poslouchej mě, Billy!“ Mex mi zastavil ruce a pomalu mi je spustil k tělu a ztišil hlas, aby se jeho slova nedostala k ostatním uším.

„Já nemám na výběr, chápeš to? Nemám! Moc dobře mě znáš a víš, že bych nic takového neudělal, pokud to není nutné!“ Přistoupil ke mně blíž a položil mi ruce na ramena. Trošku jsem se zarazil, protože jsem věděl, že jeho poslední věta je pravdivá. Mex by nikdy neudělal nic, co by gangu uškodilo, a určitě by neudělal ani tohle, pokud by si myslel, že nás to ještě více zničí.

„Na východě vznikl nový gang, Billy, nic takového tu ještě nebylo. Moc dobře znáš pravidla gangu a znají je i ostatní členové všech gangů, až na tyto. Nezastaví se před ničím, na ničem jim nezáleží a jde jim jen o jedno. Zničit všechny ostatní gangy. Rozhlídni se kolem sebe, Bille. Myslíš si, že v takovéhle sestavě bysme jim dokázali čelit?“ Mírně se mnou zatřepal a otočil mě směrem k ostatním lidem.

Začínal jsem to všechno chápat. Nikdy jsem to sice nezažil, ale jednou mi o tom vyprávěl jeden bývalý člen, kterého minulý rok zastřelili při jedné z mnoha potyček. Tohle je však něco úplně jiného, v tomhle se nejedná o kradení holek ani o sprejování v cizích rajonech. V Německu brzo vypukne válka gangů. A to je podle toho, co nám Mex vždycky vtloukal do hlavy, nejnebezpečnější věc vůbec.

„Dobře, dobře. Chápu, že nás chceš ochránit, ale proč zrovna oni? Copak už si nepamatuješ, co všechno nám udělali?“ Chytil jsem se za hlavu, přestával jsem to všechno chápat. Mex si dlaní přejel přes čelo a po chvíli mlčení pokračoval.

„Už mnohokrát jsem ti vyprávěl o tom, že žádnou rodinu nemám. Určitě si pamatuješ, jak jsem si minule musel zařídit něco neodkladného ve městě. Nemůžu ti zatím říct co, ale brzy se to dozvíš. Donutilo mě to však k něčemu, co mě nikdy dřív nenapadlo, že někdy udělám. Zašel jsem si na testy a měl jsem neuvěřitelné štěstí, Bille, můj vzorek se shodoval s jiným vzorkem, o kterém zjistili, že patří jistému sedmadvacetiletému Georgovi Listingovi.“

„Cože? Mám to jako chápat že ty a ten arogantní blbec Listing jste bratři?“

„Přesně tak,“ přikývl s úsměvem. „A nemluv takhle o mojí rodině, jo?“ S hraným naštváním mi věnoval pohlavek.

„To snad nemůže být ani pravda. Ty mi tady jen tak jakoby nic oznámíš, že se nejenže spojujeme s gangem namyšlenců, ale že ten hlavní egoista je ještě tvůj brácha? Tak to je hustý.“ Stále s jistou mírou neuvěření, jsem si rozepnul bundu a s vážným pohledem jsem do něj mírně strčil. „A jak to chceš říct jim?“ Kývl jsem hlavou směrem k ostatním, kteří už začínali vypadat nervózně a neustále se po nás otáčeli. Mex se zasmál.

„Proto jsem ti to řekl, abys mi pomohl. Moc dobře vím, že na tebe dají, to, co řekneš, považují téměř za svaté, takže by snad neměl být problém. Tak pojď“ Chytil mě za rukáv a téměř dotáhl k ostatním. Stoupnul si doprostřed a hlasitě zatleskal, aby si získal veškerou pozornost.

„Tak jo, vážení, asi jste si všichni všimli, že s naším gangem už dlouho není něco v pořádku. Není to však první ani poslední takový problém a já jsem věřil, že to překonáme. Jenže se tu vyskytl další a mnohem závažnější. Z východní strany se na nás valí jeden z nejobávanějších gangů tady a smete všechno, co mu přijde do cesty… takže i nás,“ místností se začaly ozývat hlasy plné nervozity, strachu, ale i naštvání.

„Proto jsem se rozhodl pro radikální krok. Je mi jasné, že většině z vás se to nebude líbit, ale musíte mi věřit, je to to poslední a nejlepší, co můžeme udělat. Abych to neprotahoval. Přesně za týden touto dobou už náš gang nebude,“ než stačil doříct větu, přerušil ho David, který rozhořčeně vyskočil z křesla.

„To si snad děláš srandu, Mexi? Po tom všem, co jsme spolu zažili, nás hodláš jen tak všechny poslat do háje? Snad není pravda!“ Přiskočil jsem k němu a beze slov do něj strčil tak, aby zapadl zpátky do křesla. Bylo však vidět, že to rozhodilo i ostatní členy. Všichni se nervózně rozhlíželi a překřikovali jeden přes druhého.

„Ticho!“ Mex udeřil pěstí do stolu a všichni zase okamžitě ztichli a vrátili se na svoje místa. Chtě nechtě jsem se musel usmát. „Chci říct, že už nebude náš gang jako takový. Spojíme se totiž s gangem Georga Listinga.“ Jakmile to jméno vyslovil, všichni si opět začali stěžovat, Mexův pohled jim to však nedovolil na moc dlouho. Gustav, který celou dobu mlčel, si teď odkašlal a stoupnul si.

„Proč zrovna s nimi? Je v Německu snad málo jiných podobných, nebo co?“ Mex zvedl ruku, aby ho uklidnil.

„Věřte mi, že ještě pár měsíců zpátky byli ti poslední, které bych ve svých rajonech chtěl, ale stalo se něco, co nás svedlo dohromady. Nebudu to tu rozebírat ani rozvádět podrobně, jen prostě chci, abyste věděli, že Georg Listing je můj bratr. Ne bratr jako vy, on je pravý, pokrevní.“

Když jsem uviděl, jak všichni zírají, donutilo mě to začít se smát. Tohle opravdu není moc vtipná situace, ale někdo to odlehčit musí. Andy přišel k Mexovi a poplácal ho po rameni.

„Pokud si myslíš, že je to dobrý nápad, tak my taky. Jsi náš vůdce a my tě budeme následovat, ať se děje, co se děje.“

autor: Cherie