autor: Muckátko :o*
Skončit dřív než začít
Tom ležel na své posteli, hlavu podloženou polštáři a hrál si se svým mobilem. Promazal zprávy a výpisy hovorů, odpověděl na některé zprávy od Andyho a nenápadně udělal pár fotek Billova soustředěného obličeje. Bill totiž ležel vedle Toma na matraci a prohlížel si rodinné fotoalbum, které vyčmuchal na Tomově poličce. Už několik dní na sebe nenechal ani sáhnout. Zdržoval se u Toma, usmíval se na něj, byl k němu milý, ale když se jej Tom snažil pohladit nebo políbit, vždycky se našlo něco, co Bill musel neodkladně vyřešit, aby měl záminku, proč se ztratit z Tomovy přítomnosti.
„Odkud to je?“ zeptal se Bill, přistrčil fotoalbum k Tomovi a vyrušil jej tak ze zkoumání jejich současné situace. Tom zaostřil na fotku a snažil si ten okamžik vybavit.
„To fotil táta v Polsku. Mají tam známé kousek od Opole směrem na jih. Byli jsme tam jen párkrát, když jsem byl malý, takže si z toho nepamatuju nic,“ vysvětlil Tom.
Zamlel sebou na posteli a otočil se k Billovi, aby mu popřípadě mohl pohodlně poskytnout další komentář k další fotografii. Lehl si vedle něj tak, že se dotýkali rameny a boky, zatímco oba leželi na břichu. Bill držel pravou rukou fotoalbum a levou listoval. Tom přejížděl očima vzpomínky, které byly zaznamenány na lesklý papír a zasunuty do folie, aby jim čas příliš neublížil. Opíral se o levé předloktí a pravou ruku měl volně položenou vedle Billovy. Billova lehce sevřená dlaň vypadala, že by perfektně zapadla do Tomovy sevřené dlaně, proto se Tom přisunul k Billově levé ruce a schoval do své dlaně hřbet Billovy ruky a prsty. Cítil vystouplé kloubky, jak se dotýkají měkké kůže na jeho dlani. Billova ruka byla nezvykle hřejivá. Čekal, že si opět sáhne na kus ledu jako pokaždé, ale tentokrát Bill vypadal, že je mu teplo.
Bill přestal listovat albem v okamžiku, kdy zaznamenal Tomův pohyb vstříc jeho tělu. Díval se, jak Tom schovává jeho ruku, palcem hladí kůži a pohledem se s ní mazlí. Bylo těžké rozhodnout se, zda nechat ruku v Tomově sevření, nebo ji raději vyndat. Dělal si starosti, protože nevěděl, zda Tomovi postačí jen tento druh kontaktu, nebo bude chtít víc. Upřeně se díval do jeho tváře a snažil se rozpoznat jeho pocity. Tomova tvář se však zdála uvolněná. Koutky byly roztaženy do velmi nepatrného úsměvu, což Billa donutilo se mírně uvolnit a nebýt v bojové pozici připraven svou ruku vytrhnout a schovat pod sebe.
„Dnes nemáš tak studené ruce,“ vyslovil Tom nahlas své poznatky a podíval se do Billovy tváře. Byli k sobě velmi blízko, proto byl Tom schopný spočítat všechny Billovy řasy, nebo s přesností určit odstín jeho hnědých očí. Dostalo se mu pouze přikývnutí. Bill si nebyl jistý, co by měl odpovědět. Bylo vůbec třeba odpovídat?
„Posledních pár dní… sotva ses ke mně přiblížil,“ pověděl Tom starostlivě. „Chybí mi mít tě na blízku a vědět, že jsi v pořádku.“
„Omlouvám se,“ špitl Bill a nedoprohlížené album zavřel. Zůstal se dívat na krémové prostěradlo. Tomův pohled jej pálil na pravé tváři, ale i přesto nebyl schopný se vymluvit a z pokoje odejít. Tom si od něj takové chování nezasloužil.
„Nemusíš se omlouvat. Já jen… trápí tě pořád ten sen?“ odtušil.
„Hm,“ přikývl Bill souhlasně.
„Myslel jsem, že když jsme si o tom promluvili, bude to dobré.“
„Já vím.“
„Jsou to moje dotyky?“ Bill si povzdychl. Možná, když bude Tom znát celou pravdu, přijde na to, co s tím.
„Jsi to ty,“ pípl nervózně.
„Já?“
„Zdálo… zdálo se mi o tobě,“ špitl Bill a sotva dýchal, jaký měl strach, jak Tom tuhle informaci zpracuje.
„Oh… já… promiň,“ omluvil se Tom, protože to byla první věc, která vylítla z jeho úst. Hned na to se ale dostavila zvědavost. Teď byl zvědavý více než kdy jindy. Chtěl vědět přesně, co se Billovi zdálo.
„Neomlouvej se. Je to v mé hlavě. Nemůžeš za to,“ ospravedlňoval jej Bill.
„Možná můžu. Už jen tím, že mě máš denně na očích a že se tě dotýkám,“ vysvětlil.
„To ano, ale ten zbytek je jen můj šílený mozek,“ posmutněl Bill. Nevěřil by, že po tom všem jej začne zrazovat i vlastní tělo.
„No tak, Bille, už jsem ti říkal, že je to normální. Tohle je to, co se prostě děje každému klukovi. Každý si tím projde, ale to, čím sis prošel, tohle všechno odsunulo. Je to jako by se tvoje tělo vzpamatovávalo z šoku a vracelo se tam, kde v tomhle směru přestalo reagovat,“ uvažoval Tom.
„Takže ten sen… to znamená, že jsem… připravený na dotýkání se?“
„To já nevím, Bille. Na to si musíš odpovědět sám, protože ačkoli dokážu v druhých lidech ledacos vyčíst a pak to vysvětlit, jsou věci, které zůstávají druhým lidem nepřístupné.“
„Chci to zkusit,“ vyhrkl Bill najednou.
„Chceš zkusit… co?“
„Jestli jsem připravený.“
„Bille, to by nemělo být rozhodnutí jednoho okamžiku,“ poučoval jej Tom.
„Já nevím, co cítím. Nevyznám se v sobě. Po tom, co jsi mi řekl, to má být dobrá věc, ale pak se mě pokusíš políbit a já… prostě to nejde, i když jsi to ty,“ zakňučel Bill frustrovaně.
„I když jsem to já?“
„S tebou je všechno jiné. Vždycky zavřeš dveře od té části mojí hlavy, kde se to všechno stalo a kde mě to straší. Jenže ony se zase otevřou a já… chtěl bych je zamknout, Tomi,“ svěřil se mu.
„Já vím, Bille, ale bude ještě trvat, než ten klíč najdeme.“
„Můžeme ho alespoň začít hledat?“ zeptal se Bill opatrně.
„Co přesně chceš, abych dělal?
„D-dotýkal se mě?“
Tom si povzdychl a na chvíli se převrátil na záda, aby se zadíval do stropu. Dělal to vždycky, když se snažil na něco přijít.
„Já nevím, Bille, tohle… nejsem si jistý, jestli bychom měli.“
„Štítíš se mě?“
„Ne! Bille! Víš, že to není pravda. Mám tě opravdu moc rád a líbí se mi tě hladit a líbat, ale tohle mi přijde prostě moc najednou. Nehledě na to, že po mně vlastně jen chceš, abych tě zbavil toho strachu. Tohle bys měl zažívat s někým výjimečným,“ vysvětloval Tom. Bill se na posteli posadil a sklopil hlavu.
„Na to už je pozdě. Patrick o to nestál, takže si to nakonec vzala polovina školy. Co na tom teď záleží?“ otočil se k Tomovi bokem a cítil, jak se mu mírně roztřásl spodní ret. Hrdlo se mu stáhlo a on neměl daleko od pláče. Tom pootočil hlavu. Vidět Billa takhle trhalo jeho srdce na kousky. Rychle se vyhoupl do sedu a Billa objal.
„Bille, takhle jsem to nemyslel. Prosím. Já jen… přijde mi to brzy. Brzy na všechny způsoby, ať už se jedná o tu věc samotnou, nebo o nás dva,“ řekl a otočil Billa k sobě čelem. Byl smutný, ale dokázal odolat pláči. Nadzdvihl mu bradu.
„Chtěl jsem jen vědět, jak moc zlé to bude, když se mě dotkneš.“
„Nechci tě zbytečně trápit.“
„Bez toho se dál nedostanu.“ Podíval se do Tomových očí, ve kterých se stále zrcadlila nerozhodnost. Uvnitř Toma se všechno bilo, zatímco se díval do Billovy tváře.
„Chci, abys věděl, že jakmile řekneš stop, slibuju, že budu ve vteřině na druhém konci pokoje daleko od tebe, dobře?“ Bill se mírně pousmál a přikývl. Tom zavrtěl hlavou. „Ne, Bille, potřebuju to slyšet nahlas. Řekni mi, že víš, že bych ti nikdy neublížil a slib mi, že jakmile to bude jen trochu moc, tak řekneš stop,“ dožadoval se Tom.
„Vím, že bys mi nikdy neublížil. Jsem to já, kdo o to požádal, a slibuju, že řeknu stop, když to nebudu zvládat,“ přísahal Bill a byl Tomovi nakonec opravdu vděčný, že jej donutil to říct hlasitě. Cítil se najednou bezpečněji. Jako by to slyšel někdo třetí a mohl to později dosvědčit. Bill věděl, že Tom by na něj sám od sebe nikdy nesáhl takovým způsobem, jakým na něj sahali
oni.
Tom zvedl ruku a přitiskl ji k Billově tváři. Dělal to tak vždycky. Hladil jeho líčko a pomalu se přibližoval k Billovým rtům. Normálně se Bill po chvilce vždy zapojil, ale teď se jen nechával líbat, protože věděl, že tím to tentokrát neskončí. Vyčkával a soustředil se na to čekání tak usilovně, že zapomínal polibek oplácet. Tomovy rty ale byly opravdu šikovné a způsobem, jakým objímaly Billovy polštářky, Billa nemohlo nechat jen tak chladným. Zaklonil trochu hlavu a začal s Tomem polibek sdílet. Cítil se pěkně. Tom líbal pěkně. Měkce, opatrně, něžně. Zatím se Billa dotýkal jen prsty na tváři a svými rty.
Tom sjel dlaní za Billův krk, trochu zatlačil a přidržujíc jeho tělo, jej pomalu položil na matraci. Billovy pohyby se staly trhanými. Tom se snažil Billa polibky znovu uklidnit, ale cítil změnu. Ležel vedle něj, líbal jej a snažil se být opatrný. Ukončil jejich polibek a drobnými pusinkami se přes Billův spodní ret dostal přes bradu až na krk, kde se polibky začal věnovat krční tepně. Sotva se do toho pocitu a Billovy chuti vžil, Billovo tělo se roztřáslo a z jeho hrdla vyšel první žalostný vzlyk. Tom věděl, že to přijde. Věděl to, a proto se ani nesnažil na Billa sahat rukama. Bylo by to zbytečné. Odtáhl se od jeho těla, aniž by potřeboval čekat na slovíčko stop, na kterém se domluvili. Bill se rozplakal na plno, prudce se posadil na posteli a odsouval se od Toma po matraci co nejdál. Tiskl kolena pod bradu, choulíc se do klubíčka, štkajíc do látky tepláků na svých stehnech, která tiskl k hrudi. Toma zabolelo, když viděl, jak si Bill mne místo na krku, kam jej Tom před chvílí líbal a posléze hýbal rukou, jako by se snažil ze své kůže smést neviditelný prach. Tak moc mu byly tyhle dotyky proti srsti.
„Bille?“ oslovil jej Tom opatrně. „Neplakej, je to v pořádku. To nic, Bille, vedl sis opravdu dobře,“
„Nemůžu, nemůžu. Nejde to. Nejde,“ šeptal a zalykal se pláčem.
„To nevadí, Bille, no tak. Pojď ke mně,“ natáhl k němu ruku, ale nepřibližoval se. Bill zakňučel a nedůvěřivě se chytil Tomovy ruky. Přisunul se k němu a se strnulým tělem se nechal obejmout. Tom jezdil prsty v jeho vlasech a druhou rukou jej táhle hladil po celé délce zad. Bill pomalu začal Toma vnímat. Uvědomoval si, že je to Tom a že to byly jeho dotyky. Ty dobré, ne ty špatné. Objal Toma kolem ramen a schoval obličej do prohlubně mezi jeho krkem a ramenem.
„Jsou to čtyři roky,“ posmrkl.
„Možná pro tvé tělo. Tvoje duše asi potřebuje víc času na uzdravení. Netrap se tím,“ utěšoval jej Tom.
„Bál jsem se. Oni se občas dokázali natáhnout a ještě mě přitom kousat do krku. Bál jsem se, že to tak bude i teď.“
„Rozumím. Už na to nemysli, hm? Bude to dobré. Ne všechno se musí spravit hned,“ líbl Billa na čelo a ochranitelsky jej stiskl.
„Mám tě moc rád, Tomi.“
„Já tebe taky, šmudlo.“
„Můžu dnes spát tady?
„Můžeš tu spát, kdy jen budeš chtít.“
A tak jak se odpoledne přehouplo ve večer, se i Billovy starosti v Tomově náruči přehouply v radost.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Já si říkala,že to bylo všechno až moc jednoduché. Billa je mi moc moc líto 🙁
Opravdu si přeju, aby to s Tomem spolu zvládli a aby to Billa co nejméně trápilo. Už si toho vytrpěl dost…
Síce ma mrzí, že ten Billov strach ho teraz núti odmietať aj dotyky a bozky, ktoré mu predtým nevadili, ale je to naprosto pochopiteľné.
Tom je vážne skvelý človek a najlepší priateľ, aké ho si Bill vôbec mohol priať. A preto verím, že postupne Bill svoj strach prekoná a nájde ten pomyselný kľúč od svojej minulosti.
Vďaka za časť.
Chm, dalo se čekat, že přijdou nějaké potíže… co bychom jinak ty další díly četli 😀 nicméně moc mne netěší, že to Bill nese až tak zle. Věřím ovšem tomu, že Tom si s tím brzy poradì a kluci spolu budou šťastně a spokojeně žít :))) jsem věčný povídkový optimista. Velice děkuji za další díl 😉
Billovi to bude asi ještě hodně trvat než se přestane bát a obviňovat se má Toma a s ním to určitě zvládne.
🙁 no, ale aspoň Bill nezabudol rozoznávať "tie dobré dotyky" a časom zistí, že od Toma sú aj tie ostatné dobré. Je mi Billa tak ľúto 🙁 Tom musí byť poriadne trpezlivý.
Je mi vážně moc smutno, už kvůli Billovi. Tak moc se chce snažit, aby se přes to všechno dostal, aby konečně mohl žít na plno a skutečně si mohl zamknout tu část mysli, kdy se mu děly ty hrozné věci, ale pořád se mu to ještě nedaří kompletně. Což je pochopitelné, protože nic nejde ze dne na den a v Billově případě je potřeba spousty času. Jen je mi líto, že se vůči tomu Bill začíná cítit frustrovaný, že to nejde. Ani se nebojím toho, že by to byl Tom, kdo by nebyl trpělivý, jako se spíš bojím toho, že to bude sám Bill. Že to bude on, kdo by chtěl všechno urychlit a že bude bezmezně smutný z toho, že se nemůže chovat jako všichni ostatní. Pevně ale doufám, že to Tom bude dělat všechno snažší a že se Billovi jednou povede se s Tomem cítit pohodlně ještě při spoustě dalšíách věcech 🙂
Jsem skutečně ráda, že Tom byl natolik rozumný, aby to ukončil on sám a že nečekal na Billovo ´stop´. V tu chvíli toho Bill nebyl nejspíš schopen. Trhalo mi srdce jej vidět vzlykat a chtělo se mi z toho brečet. Tentokrát jsem se ale udržela! 😀
Tahle povídka je strašně krásná, ale v určitých částech je extrémně bolestná, ale s tím jsem počítala hned, když jsem se dozvěděla, co se Billovi doopravdy stalo, takže jsem už naštěstí na některé hrůzy připravena dopředu.
Strašně moc přeju Billovi, aby postupně dokázal zvládat další krůčky kupředu a hlavně doufám, že nezapomene na to, jak daleko už došel teď. Ještě před rokem by bylo naprosto nemyslitelné, že se bude s někým bavit, nechá se hladit, objímat a líbat a že bude schopen chodit sám mezi lidi. Už teď udělal ohromné pokroky a vážně doufám, že o tom sám Bill ví a že je na sebe pyšný a hlavně že tu těžkou cestu nevzdá, protože by to byla vážně škoda!
Moc děkuji za díl! ♥♥
Ach jo, mrzí mě, co všechno musí Bill překonávat… A taky je mi líto Toma a vážně obdivuju jeho bezbřehou trpělivost. Ačkoliv pro Billa bych i já udělala cokoliv na světě :))
Těším se na pokračování.
Ach, tak dneska se nám to zase začíná obracet k horšímu, i když se to vlastně dalo čekat.
Billa je mi strašně líto, kluk jako on si opravdu nezaslouží takhle trpět a ještě si snad myslet, že je chyba někde v něm. Je to přesně, jak řekl Tom, pro Billovo tělo jsou to možná čtyři roky, ale pro jeho duši je všechno bohužel ještě příliš čerstvé a nezapomenuté. Vlastně bych řekla, že Tomovy dotyky to všechno připomínají a vracejí zpátky. Bill chce zamknou dveře ke vzpomínkám, aby už nešly nikdy otevřít, ale nejdříve bude potřeba onu místnost pořádně vymést koštětem, teprve potom půjde zavřít a zamknout. A klíč navždy zahodit někam do bezedné propasti…
Opět krásný díl, ale smutný, moc smutný.