Be gentle when you’re killing me 23.

autor: Wind

Tom zívl a protáhl se. Otevřel oči. Nad tím, co viděl, se musel pousmát. Černovlásek mu ležel na břiše a nohy měl nasoukané v jeho tričku, které měl celou noc na sobě. Jeho střapaté vlásky lechtaly Toma na bocích. Ten se rozespale usmál a prohrábl merfolkovu půlnoční záplavu. Will se zavrtěl a měkce zakňoural. Tom se musel usmát. Byl vážně roztomilý. Na fakt, že tohle stvoření se může v mžiku proměnit v nebezpečného vraha, už skoro zapomněl. Bylo to jen jako noční můra, která zmizí, jakmile se probudíte.

Will se zavrtěl a otevřel oči.

„Hmm… ahoj.“ Tom se usmál.

„Ahoj. Jak se ti spalo?“ Will se rozespale usmál.

„Dobře. Bylo mi tepleji než ve vodě.“ Pak udělal něco, co Tom rozhodně nečekal. Merfolk mu na chvíli zavrtal nos do kůže. Tom se lekl, tohle nečekal. Navíc nevěděl, co to dělá. Will se zachichotal. „Hezky voníš… jako moře… a jako Tom.“ Tom měl co dělat, aby zakryl červeň, která se mu hrnula do tváří.

„Díky.“ Napadlo ho, jestli je tohle pro merfolka normální. Ale pokud by měl být upřímný, jeho tohle zdánlivě nevinné gesto naprosto vyvedlo z míry.

Will se zvedl a protáhl. Pak se otočil na Toma.

„Bude vadit, když na chvíli zmizím? Chci na chvíli do moře.“

„Jasně… žádný problém. Jen jdi.“ Tom zamžoural a protřel si oči. Will se zářivě usmál a rozeběhl se k vodě. Krátce před skokem do vody ze sebe v rychlosti stáhl tričko a hodil ho na písek.

Tohle už bylo na Toma moc. Nejdřív uvědomění, že se do merfolka zamiloval, pak černovláskovy všetečné otázky, nádherné probuzení a nakonec… oh. To byl pohled pro bohy. Tom se přistihl, že těch několik vteřin, než Will zmizel pod vodou, zíral na jeho tělo jak hladový tygr. Zatřepal hlavou, aby zahnal nežádoucí myšlenky. Ale byl si jistý, že ten pohled jen tak nezapomene. Vstal a protáhl se. Dneska měli v plánu opravit síť, a pak vyjet na první zkušební lov.

Tom se vydal k rozvěšené síti. Provázek nechali u ní namotaný na kusu dřívka, aby se jim lépe opravovalo. Vzal ho do ruky a začal. Včera zkoušeli, kolik jejich výtvor vydrží. Nebylo to sice tak silné jako lanko, ze kterého byla síť, ale mohlo by to vydržet alespoň několik lovů. Tom se při svazování zamyslel. Proč asi merfolkové nemohou použít svoje schopnosti při lovu ryb, ale na suchozemská stvoření mohli? K čemu jim teda vlastně jejich schopnosti v moři jsou? A co by se stalo, kdyby to pravidlo porušili? Asi se zkusí zeptat Kaie, až se vrátí. Nechtěl těmito otázkami zatěžovat Willovu hlavičku.

Už byl v polovině opravování, když za ním přišel Will. Tom věděl, že je na suchu už nějakou tu chvíli, ale musel ještě uschnout. Celou tu dobu se Tom nemohl moc soustředit na to, co dělá, protože neustále cítil v zádech merfolkův pohled. Spalující a mrazivý zároveň. Tom cítil, jak si ho prohlíží. Teď přihopkal k němu a s rukama za zády sledoval jeho práci.

„Jak to jde?“
„Dobře… jde to dobře. Až ji opravím, vyrazíme na zkušební lov, jsi pro?“

„Jasně.“ Will se zářivě usmál a Tom měl pocit, že se co chvíli rozpustí. Srdce mu splašeně bušilo a z Willova pohledu ho mrazilo v zátylku. Ale tím dobrým způsobem.

Když byla síť opravená, pomohl ji Will Tomovi naložit na loď, naskočil a Tom vytlačil člun na moře. Podle slunce odhadoval, že bude tak jedenáct. Zapnul motor a dostal člun dál od zátoky, do větších hloubek. Tam budou mít větší šanci na nějaký úlovek. Vyhodil kotvu a ukázal Willovi, jak nahodit síť.

„A chce to trochu švihu, ať letí co nejdál. Přitáhneme ji zpátky za tyhle lana.“

Will přikyvoval, ale Tom měl dojem, že moc nevnímal. Od včerejšího večera se merfolk choval trochu divně a Tom nevěděl, co si o tom má myslet. Pro teď se to rozhodl neřešit.

„Tak teď nahodíme a uvidíme, co se chytí.“ Tom hodil síť do vzduchu. Její stín se vznesl nad černovláska. Do toho jako když uhodí. Strnul, vytřeštil oči na letící síť, ostře zasyčel a než se Tom vzpamatoval, zmizel ve vodě. Rychle vytáhl síť, aby neuplavala a naklonil se nad vodu, jestli Willa neuvidí. Co to do něj vjelo? Viděl tu síť už nesčetněkrát a nic… a teď se splaší? Proč? Pak Toma něco napadlo. Sice tu síť viděl, ale ne když se nadhazovala. Možná se mu při tom pohledu něco vybavilo. Něco, co ho k smrti děsilo. Rychle se člunem zamířil k pláži.

Vytáhl ho na pláž a rozeběhl se ke skalám. Většinou byl Will právě tam, ale teď ne. Tom si vzpomněl, že někde pod těmi kameny je pod vodou jeskyně. Třeba se skryl tam. Skočil do vody. Když se rozplynuly bublinky kolem něj, zahlédl hlouběji ve vodě temný otvor. Sice se trochu bál, ale strach o Willa byl silnější. Doplaval až k tomu místu a pustil se dál do tmy. Doufal, že ten tunel není moc dlouhý, přece jen se nechtěl utopit. Měl štěstí, zanedlouho viděl, že tunel ústí do malé jeskyně. Vyplaval nad hladinu a zhluboka se nadechl. Bylo to jen tak tak. Vylezl z vody a rozhlížel se kolem sebe. Zaslechl tichounké štkaní, a tak se vydal po zvuku. Jeskyní se to rozléhalo skoro všude, ale Tom nějak instinktivně věděl, kam má jít. Byl tak soustředěný na Willa, že se ani nerozhlížel po kráse jeskyně ozářené jemně modrým pableskujícím světlem.

Will seděl schoulený za jedním velkým stalagmitem a tiše plakal. Tomovi při pohledu na něj div nepuklo srdce. Ve své mořské podobě vypadal tak křehce a zranitelně. Vedle černovláska leželo jeho velké tričko, úplně promočené. Tom si sedl vedle Willa a stáhnul si ho do náruče. Posadil si ho do klína a přitiskl jeho hlavičku k sobě na rameno. Will se na chvíli zarazil, ale pak se znovu rozvzlykal, objal Toma kolem krku a pevně se k němu přitiskl. Tom měl pocit, jako by mu mělo srdce prasknout přílivem citu k černovláskovi. Pohladil ho po vlasech a vtiskl mu drobný polibek na čelo. Jemně s ním pohupoval.

„Neboj… nic se ti nestane. Jsem tu s tebou.“ Šeptal ve snaze Willa uklidnit. Ten se po chvíli opravdu uklidnil natolik, že přestal vzlykat, ale Tomovu náruč neopouštěl. Po chvíli tiše promluvil.

„Vzpomněl jsem si na ten den, kdy nás chytili. Ta síť mi to připomněla. Najednou se z oblohy snesl stín a než jsme se nadáli, byli jsme zamotaní a táhli nás pryč. Maminka mě pevně držela a opakovala, že to bude v pořádku, že se nám nic nestane… ale stalo.“ Willův hlas se zlomil. Znovu se mu do očí natlačily slzy. Tom si ho k sobě opět pevně přivinul.

„Ššš… to nic. Už je to za tebou. A nikdy se to nebude opakovat. Nenechám nikoho, aby ti znovu ublížili. A tvoji bratři taky ne.“

„Hmm.“ Zamumlal Will, protože na nic jiného se nezmohl.

V jeskyni bylo stále vlhko, takže ať tam byli, jak dlouho chtěli, Will měl stále ploutve. Když se rozhodli, že se vrátí na pláž, odnesl Tom Willa k vodě. Ten sice trval na tom, že to zvládne sám, ale Tom to prostě chtěl udělat. Připadal si přitom jako princ, který nese v náručí svou princeznu. Proplavali tunel a vynořili se vedle kamenů na pláži. Tom nechal Willa na břehu a sám se vydal zase na lov. Potřeboval něco nachytat, ale nechtěl Willa znovu rozrušit, a tak ho tentokrát s sebou nebral. Nahodil síť, nechal ji se potopit, chvíli čekal, a pak začal tahat. Cítil, jak se v síti něco vzpírá. Muselo to být velké, protože měl Tom co dělat, aby udržel síť.

Najednou se za ním zhoupla loď a ozval se známý hlas.

„Být tebou, tak tuhle rybu nejím. Vypadá dost zkaženě.“ Tom se otočil a viděl Kaie, který se potutelně usmíval. A když vytáhl síť nad vodu, pochopil proč. Rai prskal kolem sebe a křičel.

„No počkej! Tohle si odneseš!“ Ale zamotaný v síti s výrazem jako nabručený křeček vypadal prostě k smíchu. Kai a nakonec i Tom se rozesmáli. Tom pomohl Raiovi ze sítě, i když se bál, že ho za to zabije už teď. Rai odmítl nastoupit na loď, a tak tam zůstal Tom s Kaiem sám. Přece jen museli něco chytit.

„Tak co? Jak jste to tu zvládli?“ Zeptal se Kai, když pomáhal Tomovi vytáhnout síť s rybami na palubu.

„No… docela dobře. Akorát myslím, že lov sítí nebude pro Willa to pravé.“ Kai se zarazil a se starostlivým pohledem se zadíval směrem k pláži.

„Co se stalo?“
„No… při nadhození Will zpanikařil. Vzpomněl si na ten den, kdy je unesli. Nechtěl jsem mu to připomínat, vážně ne. Nenapadlo mě to. Ale teď už je v klidu. Čeká na pláži.“

Kai si Toma změřil pohledem a zvedl obočí.

„A jinak nic?“ Tom polkl a trochu se zatřásl.

„Ne, jinak nic.“ Kai se na něj díval s podezřením, ale nakonec jen zavrtěl hlavou.

„Ok… to je dobře.“ A pak se oba vydali ke břehu. Tom ještě teď cítil srdce až v krku. Jestli se bratři dozvědí, co všechno se dělo a na co všechno Tom myslel, je po něm. Tím si byl jistý.

autor: Wind