Kristy 8.

autor: Cincina

Když vidím, kolik lidí tu povídku čte, a kolik je pod ní komentářů, tak to trochu zamrzí 🙂 Ale děkuji všem, kteří to aspoň čtete. Nedělám to zbytečně 😀

Zatímco Kristy bloudila v říši snů, a nechala se unášet po proudu slastného spánku, Tom s Billem si sedli do obýváku na sedačku.

Tom totiž Billa pozval ještě na kávu. Bill miluje kafe. Bez něj by byl ztracen. Každý den musí mít svou pravidelnou dávku kofeinu. Občas mu přijde, že je na tom závislý. Ale v dnešní době má každý nějakou závislost nebo úchylku… cokoliv.

„Tak tady to je.“ Položil před něj šálek horké voňavé kávy. Bill si jemně přičichl a skoro omdlel z té dokonalé vůně. Co z něj dokáže udělat jedno kafe…

„Děkuji.“ Vzpomněl si na své slušné vychování. Pousmál se na Toma, ten se posadil vedle něj, a zapředli do velmi jemné konverzace, která se postupně začala stávat trochu zvrhlejší a vzrušenější.

V jednom nestřeženém okamžiku, kdy Tom o něčem výrazně gestikuloval, a byl do toho zabrán, ho Bill umlčel polibkem.

Bylo to takové, že tím říkal, ať už konečně drží ústa, ale zároveň velmi vzrušující a vlhké. Tom se do polibku usmál, a prohloubil ho. Chytil Billa za pás a přitáhl si ho k sobě.

Netrvalo to ovšem moc dlouho, protože se museli nadechnout. Vtipné bylo, že se od sebe odtrhli současně a zalapali po dechu. Také se okamžité rozesmáli. Tom jemně přejel po jeho světle bílé tváři a usmál se.

Bill miloval romantická gesta, a tohle mezi ně patřilo. Přivřel oči, a užíval si ten dotek. Ale to by nebyl Tom, aby to nezkazil nějakou svou poznámkou.

„A teď se přiznej. Políbil jsi mě, abys mě umlčel?“

Tím absolutně narušil onu romantickou atmosféru, Bill jenom zakroutil hlavou v nevěřícném gestu a zase se rozesmál. Aspoň, že jeho to pobavilo. Ostatní by se asi moc nesmáli. Ale Bill byl taky zvláštní osobnost, asi tak stejně jako Tom. Proto do sebe tak zapadali.

„Ne. Prostě jsem to chtěl udělat celý večer, a tohle byla nejvhodnější chvíle. Ale je fakt, že občas moc mluvíš.“ Ušklíbl se Bill a laškovně na něj mrkl.

„Bille?“ Nevěřícně se na Billa podíval. „Ty máš nějaký tik v oku?“

Bill se snažil zahrát uraženého, ale moc mu to nešlo. Věděl, že si Tom dělá srandu, protože taková gesta jako mrkání a ušklíbání se, nedělá tak často. Vlastně skoro vůbec je nedělá. To až teď s Tomem se to naučil. Člověk na vás může mít opravdu vliv.

***

Nakonec se ukázalo, že její spánek nebyl tak klidný, jak zezačátku doufala, že bude. Později v noci se převalovala, začala se potit, vlasy se jí lepily na čelo, klepala se… byla v takovém polospánku. Noční můra ji zase pohltila. Zatím se to nestávalo tak často, ale zrovna dnes se opět ukázala.

Bylo to někde v lese. Představte si něco jako Zapovězený les v Harry Potterovi. Takže přesně takhle vypadal. V noci. Tmavý, černý, stromy se tiskly k sobě v jemném, ale dosti strašidelném vánku. Větve se pohupovaly, padalo z nich jehličí… a někde v tom lese se vyskytovala příšera.

Kristy se v tom lese právě teď nacházela. A příšera někde kousek od ní. Cítila kolem sebe neustále nějaké kroky, které se přibližovaly, pak se vzdalovaly, a tak dokola. Jestli jí to mělo vyděsit, tak to se povedlo.

Postupně se ale ta příšera přibližovala. Slyšela, jak šumí větvičky nějakého křoví. Upřela tam svůj zrak v očekávání čehokoliv příšerného… vyklubalo se z toho bílé štěně. Usmála se, přišla k němu, a vzala si ho do náruče. Na chvíli ji strach opustil. Zvedla hlavu, zadívala se před sebe, a v tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Naproti, těsně u její tváře, viděla dvě zelené oči. Zelená barva by měla uklidňovat, ale v tomhle případě rozhodně ne.

Probudila se s křikem. Složila hlavu do dlaní a rozbrečela se. Byla zpocená, vyděšená a absolutně hotová. Možná, že sen pro někoho nevypadal bůhvíjak strašidelně. Ale zkuste si to zažít. V noci. Sama v pokoji, ve velké posteli. No, nepřála by to nikomu.

Po chvíli přiběhl Tom. Ten už spal, protože s Billem se rozloučil už před nějakou dobou. Černovlásek už taky bude určitě u sebe v posteli.

„Kristy, co se děje?“

„Noční můra.“ Zašeptala, a dívala se nepřítomně před sebe.

Na tohle nejsou žádná slova útěchy. Možná jen, že to bude dobré. Posadil se k ní na postel, přitiskl ji k sobě, a začal jí šeptat nějaké nesmysly, které ona ani nevnímala. Jenom se mírně pohupovala. A tím, že ji Tom držel, tak se pohupovali spolu.

„Mám si k tobě lehnout?“

Přikývla.

Takže si Tom k ní lehl na postel a objal ji. „Snaž se usnout, dobře?“

Neřekla na to nic. Zavřela oči, a snažila se spát. Tom se na ni díval, a tupě přemýšlel. V noci mu to moc nešlo, ale snažil se. Napadlo ho sehnat jí psychologa… ale má to vůbec cenu? Co když to jsou pouze jen blbosti? Člověk by se s věcmi měl vypořádat sám. Pomoc se hledá jen v případě nouze. Ne?

Snažil se nakonec taky usnout. Poslední, co slyšel, bylo oddechování jeho sestry. S radostí poslouchal, že spí, a je trochu v klidu.

Jemně jí stiskl ruku, tak aby ji nevzbudil, a usnul taky. Ráno z ní musí vypáčit, co se jí zdálo, proč se jí to zdálo, a co s tím budou dělat, protože to není normální. Jenže… co je dneska normální, a co ne? Zná někdo odpověď?

autor: Cincina