Zákon ulice 4.

autor: Cherie

S protřením očí jsem se posadil a spustil nohy přes okraj postele, na které jsem seděl. Po levém boku mi ležela stočená vysoká, téměř kostnatá blondýnka, po pravém menší a podsaditější černovláska. Uchechtnul jsem se. Byli jsme v mém pokoji, který byl v naší skrýši, tedy v opuštěném nemocničním skladu. Většina lidí z gangu totiž neměla kam jít, natož aby měli kde bydlet, tak jsme vybudovali pokoje pro přebývání přímo tady. Nebylo to nic luxusního, v každém byla postel, noční stolek a pár polic na odkládání věcí. Koupelen tu bylo pár a museli jsme se o ně dělit, nikdo si však nestěžoval. My jsme tento způsob života milovali.

Vstal jsem z postele a oblékl jsem se. Sáhl jsem po hrnku s čajem, který stál na stolku. Byl ledově studený a už neměl zrovna nejvýraznější chuť. Co sis myslel, ty blbečku, vždyť to tady leží kdovíjak dlouho. S úšklebkem jsem polknul pouze jeden lok a přes hlavu si přetáhl volnou černou mikinu. Na chvíli jsem zaváhal, zda nemám vzbudit i Rebecu a Taru, pak jsem si řekl, že až se vzbudí, tak za námi stejně dojdou samy, takže jsem s tichostí zavřel dveře a proběhl dlouhou chodbou do společné místnosti, kde jsme se scházeli. Ne, že by se mi po ránu chtělo běhat, ale z té chodby mám vždy strašně špatné pocity úzkosti, takže ji probíhám téměř pokaždé.

„Čau Bille,“ zvedl ke mně oči Gustav. Zvednul jsem mu ruku na pozdrav a svalil se naproti němu do křesla. „Dej si kafe, je čerstvý,“ přisunul ke mně plastový kelímek, který mě v rukou nepříjemně pálil.

„Jo a výjimečně nekradený,“ dodal se smíchem Lukas, opírajíce se o gauč, na kterém se Gustav pokojně rozvaloval.

„Jak ses vyspal? Odhaduji, že dobře,“ zasmál se Andy a kývl směrem k Rebece s Tarou, které obě dvě právě přišly do místnosti za námi, obě na sobě měly pouze trička a kolem boků omotané moje deky. Zasmál jsem se a ukousl si z housky, kterou mi přistrčila Ashley k puse. Kouknul jsem na hodiny. Na to, že už bylo skoro deset odpoledne, nás tu vzhůru byla stěží polovina. A to je dnes ten osudný den. Den, kdy se naše životy změní, protože se spojujeme s gangem Georga Listinga. Jako by mi někdo četl myšlenky, rozrazily se dveře a v nich stáli další členové. Vstal jsem, abych se s nimi pozdravil.

„Už jsem myslel, že se snad ani nevrátíte nebo co!“ Plácl jsem Andrease se smíchem po zádech.

„Hele, víš co, stálo nás to hodně přemáhání, ale zvládli jsme to. A po cestě jsme nakradli nějaké zásoby na horší časy.“ Hodil mi do náruče batoh, který byl nacpaný cigaretami, přes rameno jsem zahlédl holky, jak z ostatních batohů a tašek vytahují flašky s alkoholem, časopisy, čokoládové tyčinky, brambůrky a hlavně další a další cigarety, které se tu díky tomu, že jsme skoro všichni byli vášniví kuřáci, nikdy neztratily.

Protáhl jsem si nohy a vstal jsem. Ze stolu jsem sebral krabičku cigaret a zapalovač, od Catariny jsem vděčně přijal obloženou bagetu a dlouhými kroky jsem se vydal ven ze skladu. Musel jsem na čerstvý vzduch a hlavně si pročistit hlavu. Samovolně jsem se vydal do parku a posadil se na tu stejnou lavičku, na které mě před mnoha lety našel Mex. Tehdy jsem se tu krčil v patnácti letech jako malý a bezbranný uzlíček. Pamatuju si, jako by to bylo včera, máma mi zemřela na rakovinu půl roku před mými patnáctými narozeninami. Otce jsem neměl, pouze otčíma. Ten to strašně těžce nesl a začal pít, každý den se vracel velice pozdě domů, byl agresivní, nadával mi a bil mě. Když mě jednou opět zase zbil velice tvrdým způsobem, utekl jsem a zařekl se, že už se k němu nikdy nevrátím, i kdybych měl venku třeba zemřít. Běžel jsem do parku, kam se mnou chodívala máma, sedl si na lavičku a vzlykal. Bylo už nad ránem, když mi někdo položil ruku na rameno. Zvednul jsem hlavu a hleděl jsem Mexovi do tváře, ani jsem nevěděl, jak moc se mi ten den změní život. Zavedl mě do gangu a vzal mě pod svá křídla, a tak jsem znovu získal milující rodinu.

Z přemýšlení mě vytrhlo hejno holubů, které se sneslo přede mě, dožadujíce se nakrmení. Chvíli jsem je s úsměvem pozoroval, nevěděl jsem však, jak dlouho už tu sedím, proto jsem se zvednul a vydal jsem se se zapálenou cigaretou v ruce zpět.

Líně jsem se poškrábal za krkem a potáhl si z jointa, kterého mi Daniel nabídl. Bylo už něco po jedné odpoledne a my jsme se všichni povalovali ve společenské místnosti, jak nám Mex včera nakázal, a čekali na něj.

„Takže on nás donutí tady čekat jak blbečky zavřené celý den, a ještě ke všemu nemůže přijít ani načas. Je fakt neskutečnej!“ Lila sedící vedle mě zavrtěla hlavou a též si potáhla z jointa, který jsem poslal kolovat. V ten stejný moment se rozevřely dveře a v nich stál Mex, po levém boku mu stál Georg a rozhlížel se kolem sebe. Zakoulel jsem očima a udělal kyselý obličej.

„Tohle je moje rodina, ale myslím, že se téměř všichni od vidění znáte.“ Mex se otočil ke Georgovi a ukázal na nás rukou. Přikývl a společně se vydali k nám. Za svým vůdcem se sem nahrnulo namátkou dalších třicet lidí.

„Myslel jsem si, že jich bude o mnoho víc,“ zašeptal mi Andreas z pravé strany do ucha.

„Není jich sice hodně, ale Mex má pravdu v tom, že ve městě mají díky svému jednání a chování respekt. A upřímně, jsem rád, že jich je tak málo, nesnesl bych, kdyby se nám sem nakvartýrovala stovka cizích lidí.“ Andy jenom přikývl k souhlasu a neřekl nic. Georg si stoupnul doprostřed mezi nás a nervózně si odkašlal.

„Tak jo, je mi jasné, že ani vy, ani my nejsme extra nadšení, že k tomuhle muselo dojít, ale věřte nám, že kdyby to nebylo nutné, tak to nepodstoupíme,“ ohlédl se na Mexe stojícího kousek za ním, který jenom souhlasně přikývl. „Dobře, měl bych vám představit pár nejdůležitějších lidí, na kterých náš gang stojí,“ kývl k nám hlavou Mex a stoupl si k nám.

„Tohle je Gustav, je tady hlavní přes spreje. To on rozhoduje, kam a kdy se půjde sprejovat, má zmapovaný každý kousek města a dovoluji si říct, že je to špička ve svém oboru.“ Gustav jenom pokrčil se skromným úsměvem rameny. „Andreas se stará o naše holky a o zakázky,“ ukázal směrem k blonďákovi, který přešlapoval na místě. Byl to ten typ člověka, který nevydrží chvíli v klidu. „Daniel se stará převážně o to, aby nikoho z nás nezavřeli. Platí kauce, vyzvedává lidi z vazeb a z vězení, chodí kvůli nim k soudu a podobně.“ Danny jenom pozvednul prsty na pozdrav a dál si v klidu kouřil cigaretu se sklopeným pohledem.

„A nakonec,“ s úsměvem mě Mex chytil kolem ramen a přitáhl k němu. „Tohle je Bill. Ten se stará snad o všechno tady. Zaručuje pohodu všech, pomáhá s kšeftama a zakázkama, občas i se sprejema a podobně. Je prostě všestranný, kdykoliv budete něco potřebovat, nebo s něčím poradit, obraťte se na něj. Navíc se dá říct, že je to něco jako moje srdeční záležitost, je tu pod mojí ochranou.“ S úsměvem mě poplácal po rameni. Přikývl jsem a úsměv mu oplatil. Georg jenom přikývl a podal si s námi ruku. Pak přistoupil on k jeho lidem.

„Přes spreje je u nás Gabriel, je to opravdový mistr, věnuje se sprejování přes deset let.“ Jeho pohled se stočil k drobnému a nenápadnému klukovi v kapuci. „Holky u nás prodávají Angelica a Peter.“ Dvojice stojící opodál se na nás usmála. Byli si podobní, nejspíš taky nějaké příbuzenstvo.

„No a moje pravá ruka je Tom. Je opravdu úžasný, nikdy nepodrazí a ani nenechá v průšvihu.“ K jeho boku se postavil vysoký kluk starší sotva o dva roky než já s dlouhými černými a spletenými vlasy do copánků, a arogantně se usmál. Odfrknul jsem si. Jak já ho nenávidím, blbečka jednoho namyšlenýho! Ze slušnosti jsem k němu však přišel a podal mu ruku.

„Bill,“ prohlásil jsem odtažitě.

„Myslím, že tohle není potřeba. My dva se přece dobře známe,“ prohlásil, ale mou ruku přijal. Má pravdu, z jejich gangu to byl právě on, kdo nám vždy dělal největší problémy a potíže.

„A je tu další malý problém,“ dodal Mex.

„V těchhle prostorech není tolik pokojů, aby mohl mít každý svůj, takže budete muset být po dvou nebo po třech, ale věříme, že si brzo zvyknete. Podíval se směrem ke Georgovi. Až teď jsem viděl, jak neuvěřitelně podobní si jsou. Nechápu, jak jsme si toho nikdy nemohli všimnout dřív.

Pouze jsem pokrčil rameny, nevadilo mi spát v jedné místnosti s někým z gangu. Ostatně, skoro nikdy jsem nespal sám, vždycky se u mě na noc zabydlela nějaká roštěnka. Mex ke mně přistoupil.

„Billy vím, jak to s jejich gangem máš, ale k tobě do pokoje musíme přiřadit někoho z nich.“

„Cože? Děláš si srandu, že jo?“ Zpražil jsem ho neuvěřitelným pohledem.

„Ne… no, chtěli ti tam dát Toma, ale já jsem protestoval s tím, že to není nejlepší nápad, takže ho dají k Andreasovi a na tebe vyšel Gabriel. Je to OK?“ S nejistotou v očích mi položil ruku na rameno. Cítil jsem, jak mi padá ze srdce obrovský kámen. Je jen jedna horší věc, než sdílet pokoj s členem z jejich gangu, a to je sdílet pokoj s Tomem Kaulitzem.

„Jo, přežiju to,“ s přikývnutím jsem se vrátil na svoje místo.

autor: Cherie