autor: B-kay
Tom nechal Billa ležet v pokoji a pomalu se vydal do dolního patra, aby mohl z kuchyně vzít něco, čím by zmírnil otok. Pamatoval si, že když byl dítě, jeho máma v takových případech používala kus masa nebo pytlík mraženého hrášku. Vzhledem k tomu, že Bill byl vegetarián a nechtěl mu způsobit trauma tím, že mu přiloží na záda mražený steak, rozhodl se pro zeleninu.
Bolest nohy byla ještě pořád dost intenzivní na to, aby mohl normálně chodit, ale zlost vůči Gordonovi vše přebíjela. Možná byl opilý. Možná to opravdu neudělal vědomě a teď toho litoval, ale pokaždé, když mu chtěl odpustit a snažil se to pochopit, spatřil před očima Billova modrá záda. Nešlo mu to do hlavy. I kdyby byl jakkoli opilý, nedokázal by do něj strčit. Bill byl přeci tak hubený, jistě nevážil přes padesát kilo a působil dojmem, že mu může člověk ublížit i silnějším pohlazením.
Byl natolik zahloubán do svých myšlenek, že vůbec nepostřehl malé štěně pobíhající kolem něj, které nadšeně vrtělo ocasem a snažilo se upoutat jeho pozornost. Procitl teprve ve chvíli, kdy na prvním schůdku spatřil rozvaleného Buřtíka, který zřejmě vzdal boj s tlustými končetinami a rozhodl se čekat tak dlouho, dokud si jej někdo nevšimne a nevynese jej nahoru. Tom překvapeně zamrkal, s vypětím sil zvládl posledních pár schodů a klekl si vedle něj. Buřtík se okamžitě probral k životu. Zvedl hlavu a tlustou tlapu položil na Tomovo stehno, sledujíc jej typicky vyčerpaným pohledem. I přesto jak se tvářil, působil vcelku spokojeně. Pomalu vrtěl ocasem a nechával se hladit.
„Co tady děláš, kluku?“ zeptal se šeptem, na rtech drobný úsměv, který vzápětí povyrostl, když mu malá Amélie vyskočila do klína a nadšeně mu olízala tvář. „Ou, taky tě rád vidím, zlato. Co tady děláte, hm? Přišli jste se na mě podívat?“ Něžně ji poškrábal za ušima.
Na krátkou chvíli zavřel oči, přemýšlel, lovil v mysli mezi všemi náznaky rozličných povelů ten správný. V duchu si vynadal, protože dobře věděl, že se tehdy mnohem více soustředil na Billovu krásnou tvář a roztomilou vrásku soustředění, než na výklad jednotlivých povelů. Nakonec se rozhodl zkusit štěstí. Otevřel oči, natáhl ruku tak, aby na ně Buřtík dobře viděl a prstem ve vzduchu udělal malou otočku.
„Bože! Jsi v pořádku?“ výskl okamžitě poté, co se Buřtík poslušně převalil a spadl ze schodu rovnou na záda. Chvíli třepal tlapami ve vzduchu jako topící se brouk, a když mu Tom pomohl opět na nohy, vděčně mu olízl zápěstí. „Omlouvám se,“ položil Amélií vedle sebe a vzal Buřtíkovu hlavu do dlaní. „Hrát si raději budeme až s Billem, ano?“ Lišácky na něj mrkl a ještě jednou jej pohladil předtím, než se rozhlédl kolem sebe a u dveří spatřil menší cestovní vak. Srdce se mu rozbušilo jako splašené. Co když… Ne, ne, určitě se spletl. Možná mu chtěl pouze něco ukázat, něco většího, a jelikož to musel nějakým způsobem odnést, vzal si na to vak. Dávalo by to smysl, ale pořád to nevysvětlovalo to, proč s sebou vzal i oba pejsky. Nechtěl v sobě vzbuzovat předčasné naděje, a proto opatrně vstal, podešel blíž a s pohledem zvědavého chlapce rozvázal hrubou tkaničku a nahlédl dovnitř. Nikdy by nevěřil tomu, jak velikou radost mu udělá pohled na hromadu oblečení a knížek. Rychle vak zase zavřel, přehodil si jej na záda a vydal se do kuchyně. Byl z toho všeho natolik mimo, že chňapl po první věci, která mu přišla pod ruku, a vrátil se ke schodišti.
„Tak pojď.“ To, že se usmívá jako blázen, si uvědomil teprve tehdy, když nedokázal pořádně vyslovit ani tak jednoduchou větu. Zlehka se pleskl po tváři, ale nepomohlo to. Ještě nikdy necítil takovou touhu usmívat se. V okamžiku zapomněl na Gordona. Jediné, na co byl schopen myslet, bylo to, že s ním Bill možná opravdu zůstane. Zhluboka se nadechl a sklonil se, aby mohl vzít Buřtíka do náruče. Amélie mu celou situaci ulehčila. Šikovně vyběhla do schodů a zvědavě jej seshora sledovala, zatímco jemu trvalo přejít několik schodů rekordních pět minut. Připisoval to nákladu, který nesl, odmítal si přiznat, že ani jeho kondička už dlouho nebyla taková jako kdysi. Slíbil si, že na jaře začne opět běhat. Při té myšlence se usmál ještě více a zbytek cesty do pokoje strávil přemýšlením nad tím, že by mohl vzít i Billa. Už bude mít dávno po operaci. Po úspěšné operaci. Můžou jít běhat někam do přírody. Nebo nemusejí běhat. Můžou jenom chodit nebo stát. Nebo si mohou udělat piknik. Bill bude ležet s hlavou v Tomově klíně, se zavřenýma očima bude naslouchat zvukům okolí a bude se vyptávat, co který zvuk znamená. Tom jej bude hladit po vlasech a bude mu trpělivě vysvětlovat, že to zvláštní ševelení vydávají stromy pohupující se ve větru, pískot pochází od rodinky veverek poskakujících na stromě a rychlé údery nad jejich hlavami pocházejí ze statných křídel nějakého dravce, vyhledávající svou kořist. Pak se k němu skloní, pošeptá mu do ucha, jak moc jej miluje a Bill se sladce usměje, protože jej bude slyšet. Byla to tak nádherná představa, že si vůbec nepřipouštěl, že by to mohlo být i jinak.
Neobratně vklouzl do pokoje, položil Buřtíka i s Billovými věcmi na zem a teprve tehdy si uvědomil, že z lednice vytáhl balíček kuřecích prsou. Už se chystal, že skočí do kuchyně znovu, když si uvědomil, že maso možná nebylo zas tak špatnou volbou. Lépe se přizpůsobí Billovu tělu a bude jistě příjemnější než tvrdá mražená zelenina. Napravil si volné tepláky a popošel k posteli. Posadil se hned vedle Billových boků, vyhrnul mu proužkované tričko a pohlédl mu do tváře. V podbřišku ucítil zvláštní mravenčení. Opět jej přepadl pocit, že se do něj zamiloval ještě více. Bill měl zavřené oči, ve tváři uvolněný výraz, na rtech malý náznak úsměvu. Mezi prsty tiskl povlečení, a unášen ve snu zřejmě vůbec nepostřehl, že byl Tom opět u něj. Pomalu, aby jej nevzbudil, mu přiložil sáček s masem na opuchlé místo a přikryl jej dekou. Vzápětí se naklonil k jeho tváři.
„Miluju tě. Každým dnem víc a víc a nedovolím, aby ti ještě někdo ublížil,“ zašeptal mu do ucha, po kterém vzápětí přejel rty. I přesto, že měl nutkání vyskočit z postele a poprvé v životě pouklízet celý dům, aby se tam Billovi líbilo, neudělal to. Místo toho pomohl Buřtíkovi i Amélií vylézt na postel a sám se položil vedle něj. Amélie si lehla z druhé strany a Buřtík se stočil do klubíčka u Billových nohou. Všichni tři tam byli v tu chvíli pouze pro něj a střežili jeho spánek.
Tom natáhl ruku a konečky prstů se zlehka dotýkal Billova ucha. Dotýkal se jej, jako by snad mohl způsobit zázrak a uzdravit jej. I přesto, že to nebylo možné, mu ta představa nescházela z mysli. Nedovolil si usnout, bál se další noční můry, a tak se natáhl k nočnímu stolku a vzal si knížku. Tak jako pokaždé, i teď nejprve pohladil její vazbu, poté konečky prstů obkreslil obrysy dvou hlavních představitelů a unášen tolik milovanou vůní, pustil se do čtení.
Uplynulo dalších několik dní. Zdálo se, že se svět pomalu vracel do starých kolejí. Že vše bylo tak jako předtím. I srneček musel s potěšením přiznat, že se mu smutné sny o mamince vracely pořád méně, i když na ni nedokázal přestat myslet. Byla všude. V zimním vánku, v slabých paprscích slunce, na každém kousku sněhem pokrytého lesa. Přísahal by, že kousek z ní spatřil i v očích svého věrného přítele. Ale možná si to jenom domýšlel. Tak jako tak, ne všechny věci byly tak jako předtím.
I přesto, že mu vlk již několikrát řekl, že se na něj nezlobí a že mu nemá co odpouštět, cítil, že něco není v pořádku. Jako by něco viselo ve vzduchu, jakási překážka mezi ním a vlkem. Něco, co tam nikdy předtím nebylo, dokonce ani tehdy, kdy se jej chystal sníst, a právě to, mu začínalo nahánět strach. Nevěděl, jak jinak by se mu měl omluvit. Kdyby bylo v jeho silách vrátit čas, udělal by to a nikdy by neřekl všechny ty ošklivé věci. Ale naneštěstí takovou schopnost neměl a musel snášet důsledky svého chování. Podobné situace mu byly důvěrně známé. I maminka se na něj zlobívala, nemluvila s ním, uhýbala před jeho pohledem zejména tehdy, když udělal něco, co mu přísně zakázala. Tentokrát však cítil, že je to jiné. Že to bylo mnohem víc, než neuposlechnutí. Zranil jej. Ublížil mu. Způsobil mu bolest mnohem hlouběji, než by si myslel. Bolest na místě očím neviditelném, ale o to zranitelnějším.
Bylo právě krátce po východu slunce, když se vlk vrátil z obvyklé pochůzky lesem a přinesl pro mládě zmrzlé plody a listí. Tak jako každý den i nyní pečlivě dohlédl na to, jestli snědl vše, co mu přinesl, poté se na mládě zadíval prázdným pohledem, odvrátil se a rozvalil se na studeném kamení.
Srneček rychle spolkl poslední sousto a chopil se příležitosti. Přiběhl k vlkovi a posadil se naproti němu.
„Jak ses vyspal?“ zeptal se s nadějí v hlase. Nechtěl o něj přijít. Cítil, že jej každou chvíli ztrácí, že se mu vzdaluje, a to nemohl připustit.
„Dobře.“ Lhal. Už několik nocí těžce usínal, a když se mu to nakonec povedlo, zdály se mu příšerné sny o topícím se mláděti a jeho mámě. Viděl ten útok na vlastní oči, viděl, jak z ní ujídají a nemohl jí pomoct. A ona křičela, prosila jej.
„O čem se ti zdálo?“
„Nic konkrétního. Obvykle si na sny vůbec nepamatuju,“ odpověděl vyhýbavě a zíral na srnečkovy třesoucí se uši.
„Chceš slyšet, o čem se zdálo mně?“ Mládě přistoupilo blíž a naklonilo hlavu tak, jako by se chtělo vlkovi svěřit s nějakým tajemstvím. „Po dlouhé době to byl konečně celkem hezký sen.“
Vlkovi se sevřelo hrdlo. Nemohl se zhluboka nadechnout a jediné, na co se mohl soustředit, byl splašený tlukot srdce, jehož ozvěnu slyšel až v uších. „Můžeš mi jej říct později. Jsem unavený.“
„Opravdu to teď mezi námi bude takové?“
„Jaké?“ Vlk se snažil předstírat, že neví, o čem mládě mluví. Nikdy však nebyl dobrý lhář.
„Jiné,“ píplo zklamané mládě. „Už mi ani neříkáš maličký. Vlastně mi neříkáš vůbec nic. Nemluvíš se mnou. Odpovídáš pouze na mé otázky, a i to stroze a já pak nikdy nevím, co ještě říct. Sotva se na mě podíváš.“
„To se ti jenom zdá. Všechno je v pořádku.“
„Tak proč už mi neříkáš maličký?“ Srneček si připadal hloupě. Ze všech otázek, které mu v tu chvíli přišly na mysl, se z nějakého důvodu zeptal na tu nejméně důležitou.
Vlk odvrátil pohled, sklonil tvář a snažil se nemyslet na to, jak blízko mu mládě v té chvíli bylo.
„N-nechtěls, abych ti tak říkal.“ Nepoznával svůj hlas. Působil zraněně. Ublíženě. Ne jako hlas lovce. Nyní víc než kdy jindy připomínal hlas oběti.
„Prosím.“ Mládě třesoucí se po celém těle přitisklo tvář proti té vlkově. Jeho další slova působila zoufale. „Odpustíš mi to někdy? Nebo je už pozdě? Odpověz, prosím. Ztratil jsem tě?“
Vlk v krku ucítil obří překážku. Zíral do velikých očí mláděte, opět podléhal jejich nadpozemskému kouzlu. Bojoval s touhou sevřít jej v náručí a láskyplně jej olízat za ušima tak, jak to měl rád. Opravdu neměl daleko k tomu, aby nad ním vyhrálo jeho srdce a on se k němu žíznivě přitiskl. Pak si ale vzpomněl na jeho slova. Na to, jak mu řekl, že jej nenávidí a všechno bylo pryč. Pořád se uklidňoval tím, že to nemyslel vážně, že to v tu chvíli ani nebyl on, ale bolest uprostřed jeho hrudníku byla ještě pořád čerstvá a intenzivní. Ta slova jej zasáhla mnohem více, než byl ochoten si připustit, a ani těch několik dní nepomohlo k jejímu zmírnění.
„Potřebuju čas.“
Oči mláděte se ve vteřině zalily slzami. Chápavě zakývalo hlavou a ustoupilo. Vlk se konečně mohl nadechnout. Bezmocně sledoval, jak pomalu ustupovalo a vzdalovalo se od něj. Musel něco udělat. Musel! Nedokázal se dívat na to, jak se trápí.
„Ale neztratils mě. Nikdy mě neztratíš,“ vyšlo z něj dřív, než si stihl uvědomit, že vůbec promluvil. „Maličký,“ šeptl.
Mládě mu věnovalo slabý úsměv a rozvalilo se do hromady suchého listí. Pozorovalo poletující vrány a slabě zářící slunce, jeho nitro se zalilo novou nadějí. Možná ještě nebylo všechno ztracené.
Než se stihl vzpamatovat, Simone již byla na odchodu. Se sytě rudou tváří kráčela vpřed, neohlížela se, ani když několikrát zavolal její jméno. Nechtěla nic slyšet, odmítala se na něj dívat, i kdyby to mělo být pouze o minutu déle. Cítila se příšerně, protože tou fackou porušila slib, který si dala v den, kdy ji manžel poprvé uhodil. V den, který byl začátkem jejího krátkého pekla. A pak každý den, kdy ji bezdůvodně mlátil po dobu celého týdne, dokud letecká nehoda neukončila její trápení. Kdo ví, co by s ní bylo, nebýt té nehody.
Nikdy nebudu jako on! Nikdy na nikoho nevztáhnu ruku!
Neměla to dělat. Možná jednala poněkud ukvapeně, ale zoufalé situace vyžadují zoufalá řešení. Neměla jinou možnost. Gordon byl zaslepený. Sobecky hleděl pouze na sebe, na minulost a svou bolest a zapomínal na tu, kterou sám způsoboval.
„Simone!“ Dohonil ji těsně u brány. Rychle se natáhl po její bledé ruce, a i když se bránila, otočil ji k sobě tak, že se na něj musela podívat.
„To je všechno?! Uhodíte mě a pak utečete?! Čekal jsem, že na mě budete křičet. Že na mě zase vyběhnete s koštětem. Vůbec bych vám to nezazlíval,“ promluvil chvějícím se hlasem a hřbetem dlaně si pohladil bolavou čelist.
Simone se prudce vytrhla z jeho sevření. „Udělala jsem to, co jsem musela. Už vám nemám co říct,“ odsekla a zírala do země, odmítala mu opětovat pohled.
„Ale ano, máte! Musíte, protože si to zasloužím. Vám se uleví a mně to možná konečně probere.“ Nešťastným pohledem prolétl její rozzuřenou tvář.
„Víte, co jste udělal. Víte, jak moc jste mu ublížil. Výčitky svědomí vám, doufám, dlouho nedají spát!“
Gordon svěsil hlavu mezi ramena a roztřásl se. V tenkém oblečení mu začínala být opravdu zima. Krom toho, Simone měla naprostou pravdu a on si náhle nebyl jistý, jestli ještě bude mít klidný spánek po tom všem, co udělal.
„Je v pořádku?“ pípl.
„Nejsem si jistá. Volal mi Tom. Byl úplně zoufalý. Bill má prý modřinu přes celá záda a ledva se drží na nohou. Je tohle to, co jste chtěl?! Varovala jsem vás! Varovala, ale vy jste neposlechl. Co jste si od toho sliboval?!“
„Zůstaňte.“
„C-cože?“ Ze všech šílených věcí, které jí v té chvíli mohl říct, si vybral zrovna tu nejšílenější. Simone překvapeně pootevřela rty a poprvé se mu zadívala do očí. I když si to nechtěla přiznat, pocítila vůči tomu utrápenému muži lítost a někde za vší tou bolestí, únavou, alkoholovým dechem a nedbalým vzhledem spatřila hezkého muže. Kdysi musel být opravdu hezký. Nyní však působil jako stín své předchozí osobnosti.
„Zůstaňte.“ Nebyla to žádost. Byla to prosba. Tichá, nesmělá, sotva otevřel ústa.
„To nemyslíte vážně, že ne?“
„Pokud vám to pomůže, můžete mě opět uhodit, ale prosím, neodcházejte. Pojďte dovnitř, promluvíme si. Nemusíme si pořád hrát na kočku a myš. Potřebuju si s někým promluvit, jinak se z toho všeho zblázním.“ Úpěnlivě hleděl do její oříškových očí, sledoval, jak se barva její tváře pomalu vrací do normálu a když byla opět jako předtím, uvědomil si, že jí ta nová barva opravdu sluší.
„My si ale nemáme o čem povídat. Musím se vrátit domů.“
„Prosím.“
Zadívali se na sebe.
„Já ale ne-„
„Musím vám to říct. Musím to ze sebe dostat, jinak se z toho zblázním. Už nemám sílu takhle dál žít. Prosím, jenom mě vyslechněte. Možná pak pochopíte mé chování,“ natáhl k ní ruku a smutným pohledem sledoval tu její, pořád svírající kliku od brány. „Prosím,“ dodal šeptem.
Zvedl se vítr, tváře obou náhle získaly nachový odstín. Gordon neustále zíral na ruku Simone, která se lehce chvěla, přesto nepouštěla chladný kov. Spustil tu svou právě ve chvíli, kdy se Simone pohnula kupředu a zachytila konečky jeho prstů.
Bill otevřel oči, právě když mu kolem tváře přeletělo modré tričko a trefilo Buřtíka do hlavy. Překvapeně zamrkal a zadíval se před sebe. Tom seděl na podlaze otočen zády k němu a probíral různé kusy šatstva. Za velikou hromadou oblečení jej Bill téměř nespatřil. Chvíli se na něj jenom tak díval. Tom kroutil hlavou, škrábal se ve vlasech i na bradě, zdálo se, že nad něčím přemýšlí. Když už to Bill nemohl vydržet, pomalu se posadil a opět překvapeně zamrkal, jakmile mu něco vlažného a těžkého líně sklouzlo z beder. Ohlédl se a po zjištění, že mu chtěl ulevit od bolesti párem kuřecích prs, se neubránil veselému úsměvu.
„Tomi,“ pípl a ve chvíli, kdy se k němu Tom prudce otočil, nasadil ublížený výraz.
„J-jak jsi mi toh-le mohl… udě-lat?“ Smutně stiskl rty a ukazováčkem dloubl do pytlíku s masem. „Ubo-hé ku-řátko. Mu-sím se jít hned… osprcho-vat.“
Tom vyvalil oči, rychlostí blesku se vyhrabal z hromady oblečení a posadil se vedle Billa, přičemž naprázdno otevíral a zavíral ústa.
„Bille, tolik se omlouvám. J-já chtěl jsem ti jenom pomoct. Ty jsi to kuře nezabil ani nesnědl, takže-„
„Tomi,“ Bill hravě zavrtěl hlavou a vesele se zasmál. „Dě-lal jsem si… leg-raci.“
Tom si viditelně oddechl. „Už jsem si myslel, že jsem ti způsobil doživotní trauma.“ Přitáhl si jej za tvář k sobě a procítěně jej políbil na chichotající se rty. V uších mu ještě dlouho poté zněl Billův sladký smích.
„Co to vy-vádíš?“ Bill tváří ukázal na prázdnou skříň a hromadu věcí kolem ní. V pozadí dokonce spatřil své staré kolo.
Tom plaše sklopil pohled. „Tak trošku uklízím,“ dostal ze sebe, když opět pohlédl Billovi do očí.
„Teď?“ Bill se nepřestával usmívat. V té chvíli mu na ničem nezáleželo.
„No… já… chtěl jsem-“ Zhluboka se nadechl. „Chtěl jsem tady udělat víc místa.“
„Proč?“
„Pro tebe. Vzal sis sebou i Buřtíka s Amélií a dole jsem našel tvé věci. Myslel jsem, že chceš zůstat. Chceš tu se mnou zůstat, že? N-nebo jsem to pochopil špatně?“
Srdce mu při myšlence, že se snad spletl, divoce poskakovalo, jeho prudké údery mu téměř nedovolovaly dýchat. Zíral do Billových překrásných očí a pak nedočkavě pozoroval jeho rty, očekávajíc odpověď.
Bill nepromluvil. Beze slova se za pomoci Tomových dlaní postavil, a i přesto, že mu každý další krok způsoboval neuvěřitelnou bolest, došel až ke dveřím a z vaku vytáhl menší krabici. Cítil na sobě nejenom Tomův pohled, ale i pohledy svých psích miláčků, kteří střídavě vrtěli ocasem a zvědavě nakláněli hlavu na jednu nebo druhou stranu.
„Co to je?“ zeptal se Tom, jakmile mu krabici složil do klína.
„To je… celé mé dětst-ví. Mé nej-větší pok-lady.“ Posadil se vedle něj, hlavu si opřel o jeho rameno a bříšky prstů pohladil vrch žluté krabice s kresbou, vzdáleně připomínající bílou květinu. Tulipán.
„Můžu se podívat?“ Tom se špičkou nosu otřel o Billovu tvář, ten potlačil zasténání a přikývl, zcela okouzlen Tomovou blízkostí.
Společně krabici otevřeli a Tom se začal opatrně přehrabávat Billovými cennostmi. Našel pestře zbarvené ptačí pírko, několik sklených kuliček, dětské pastelky, staré obaly od sladkostí, kamínky ve tvaru srdce, několik rodinných fotografií a usušenou hlavičku květu. Bílou hlavičku. Z mléčných zubů, které objevil na samém dně krabice, usoudil, že musel být opravdu velice malý, když ji zakládal. Do rukou vzal nejvrchnější fotku – těhotná usmívající se žena s malým děvčátkem na klíně.
„Byla krásná,“ Tom opět pootočil tvář. „Jsi jí tolik podobný.“
Otec, ztráta dětí, všechno to na něj opět dolehlo. Přestal se usmívat, oči se mu zalily slzami. „Chy-bí mi,“ pípl.
„Já vím. Ani nevíš, jak je mi to líto.“ Dlouze jej políbil do vlasů. I jemu samotnému se chvěl hlas.
„Všech-ny tyh-le věci, souvisí s… ní. Proto jsou… to mé nej-vzácněj-ší pok-lady. Chci si je… ta-dy u tebe scho-vat. Protože pou-ze tady… jsem do-ma. Mám po-cit, ja-kobych sem pat-řil,“ smutně se pousmál a rozhlédl se po pokoji.
Tom vzal jeho tvář do dlaní a hluboce jej políbil. „Ne, Bille,“ vydechl, omámen jeho bytostí. „Patříš sem,“ vzal jej za ruku a přitiskl si ji k hrudníku. „Od první chvíle jsem věděl, že jsi to ty.“
Bill se k němu i přes bolavá záda bezmocně přitulil. Ještě před pár hodinami k němu přišel zlomený, zraněný. Skládající se z malých kousků. A stačilo tak málo. Tak málo k tomu, aby opět obživl. Miloval Toma celým svým srdcem, ale věděl, že je ještě pořád schopen milovat jej o trochu víc. Už jen malý kousek, opravdu maličký chyběl k tomu, aby jejich láska dozrála k dokonalosti. A on moc dobře věděl, co za kousek to bylo, i to, kdy jej bude mít na dosah ruky.
Zbývalo už jenom sedmnáct dní. Sedmnáct.
Číslo symbolizující, kolik času zbývalo do jeho narozenin.
Kolik ještě chybělo k důležité, možná dokonce nejdůležitější operaci.
Počet dní, které ještě bude muset vydržet, aniž by slyšel Tomův hlas.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Tahle povídka je nádherná Bill měl takové štěstí že potkal Toma.
Zcela souhlasím s Karin a moc děkuju za tuhle krásnou povídku.
"Opravdu to teď mezi námi bude takové?"
"Jaké?" Vlk se snažil předstírat, že neví,…" to mi nahnalo zase slzy do očí. Som z tejto rozprávky totálne na lekvár.
Simone je skvelá a Gordon by si zaslúžil fakt dostať znovu tou metlou. Ale už mu asi rozsvietili tú mini žiarovčičku v jeho hlave a konečne sa začne starať o to aby bol jeho jediný syn šťastný.
Bill s tým mäsom na svojej rane bol zlatý. Až mi bolo Toma ľúto ako sa naľakal.
Strašne moc ďakujem♥♥♥
Sama jsem překvapená že tohle píšu, ale v tomto díle mě celkem mile překvapil Gordon. Pevně doufám, že se mu konečně alespoň trochu rozsvítilo v té jeho věčne nespokojené a mrzuté hlavě a myslím, že to je fajn první krok k tomu, aby se polepšil. Jsem ráda, že si konečně uvědomil, že si rány koštětem i tu facku zasloužil a že je to on, kdo si chce s někým promluvit, aby se mu ulevilo a že i on sám ví, že takhle by to dál nešlo. Posledních pár dílů jsem na něm byla pěkně naštvaná! Nedokázala jsem mu odpustit naprosto nic, co udělal, ale teď když vidím, že svítá na lepší chvilky držím Gordnonovi pěsti, aby se mu přes veškeré to trápení podařilo dostat a konečně mohl začít žít. I pro něj samotného to už přeci musí být únavné. Moc bych mu přála, aby byl konečně taky šťastný! 🙂
Příběh o srnečkovi a vlkovi je zrovna ve fázi, kdy se mi chce z toho všeho strašně brečet. To napětí mezi nimi nesu celkem špatně a je mi to strašně líto. Už kvůli srnečkovi, který se díky všem svým slovům, která v naštvání řekl, cítí provinile. Snad se brzy vše trochu napraví, protože vidět trpět vlka i srnečka není nic příjemného. po celou tu dobu jsem měla slzy v očích a vážně moc chci, aby se všechno brzy napravilo! Ale naděje tam je a věřím, že srneček se nevzdá a bude bojovat! ♥
A Bill! Můj milovaný Bill! ♥ Ten byl zase tak rozkošný! Miluju ho v téhle povídce, vážně jo! S tím kuřecím masem to bylo strašně vtipné! 😀 Ale Bill je jednoduše za každé situace tak roztomilý, že jsem měla chuť jej umačkat! 😀 A jak si Tom vyklízel skříň, aby udělal místo pro Billa. 🙂 Z tohohle dílu jsem hotová! Byl tak strašně krásný a zase do mě vlil naději, že všechno nakonec dobře dopadne pro všechny.
Strašně moc děkuji za tuhle nádhernou, emotivní povídku! ♥♥♥
🙂