-Anonymous
„Tom. Tom… Tom-“ Bill si podrážděně povzdechl, opřel se o jednu ruku a pokračoval. „Je to stále Tom, doktore. A další inkoustová skvrna, přísahám, bude Tom.“
Bylo úterý a nebyl tu žádný důvod pro to, aby Tom nemohl být neustále v jeho hlavě, a to zejména proto, že Tom nebyl ve škole. Den předtím odešel téměř okamžité poté, co se políbili, se slovy, že mu chce dát prostor a čas k přemýšlení. Bill na tom křesle zůstal velmi dlouhou dobu, snažil se pochopit své pocity, ale byla to ta zatraceně nejtěžší věc, o kterou se kdy pokoušel. Z toho důvodu požádal svého terapeuta, doktora Zitrone, jestli by se mohl dostavit na svou terapii dříve. Musel jet autobusem ihned po škole, protože jediný volný termín byl brzy odpoledne.
„No-“ Bill si vzal papír z terapeutových rukou, aby na něj mohl ukázat, „je to úplně jednoduché. Tyhle čmáranice, které jdou odprostředka, jsou samozřejmě jeho dredy. Zřejmě leží, a proto jsou takhle. A tahle velké skvrna je jeho tvář a ta malá bílá skvrnka tam – to jsou jeho rty.“
„Tak dobře. To bylo dobré! Teď, samozřejmě – nikomu to neříkej, ale dělám tohle poněkud neobvyklým způsobem. Zjistil jsem, že tenhle Rorschachův test se musí vyladit přesně na každého pacienta, protože evidentně každý pacient je jiný.“
„Začneme jednoduše. Ovoce.“
Nastala dlouhá pauza, kdy si terapeut psal poznámky a Bill se snažil nezapadnout do gauče ještě hlouběji. Když konečně našel vhodnou a pohodlnou polohu, Zitrone si dlouze povzdechl a pověděl mu, že není schopen pochopit jeho odpovědi, když neví přesně, co se mezi ním a Tomem stalo. Takže Bill poslušně vysvětlil, jak se s Tomem postupně sbližovali, a to jak fyzicky tak obrazně. Nakonec si opět lehl na gauč, zůstal ležet na boku a dál líčil, co vše se mezi nimi událo.
„A myslím, že jsem si s nikým ve svém životě nebyl tak blízký.“ Bill měl pocit, že když to najednou vyslovil vše nahlas, začalo to dávat smysl. „A… já nevím, nikdy jsem takovou blízkost nezažil. Myslím tím, že jediný člověk, kterého jsem v životě měl, je moje matka. Můj otec, kdokoliv koho jsem potka ve školce, tihle všichni se opravdu nemohou počítat. Můj život byl bublina, ve které byla ulice, kde jsem žil a možná pár obchodů, když se mě matka odvážila vzít z domu. A… já nevím jak to, že jsem si nevšiml, že jsem se s Tomem tak sblížil, dokud jsme se nepolíbili…“
„Políbili jste se, teď? Myslíš před nebo po léčbě?“ zeptal se doktor překvapeně.
„Ale Bille, nepřeháněj. Nejsi sobecký, a možná jsi sebevědomý, ale ne egocentrický. Na Tomovi ti hodně záleží a jsi ochotný pro něj udělat spoustu věcí. Nedělal bys to jen tak kvůli někomu a nikdo by to od tebe ani neočekával.“
„A v poslední době…“
Zitrone na okamžik neřekl nic. Zvedl se ze své židle, přešel k místu, kde byl gauč a dřepnul si před Billa. Zdálo se, že ho zkoumá, a tak Bill zavřel oči.
„Takže… co teď mám dělat?“
Doktor se jen zasmál.
Bill pouze přikývl, ačkoliv jediný důvod, proč to Zitrone dále nerozváděl, byl zřejmě ten, že sezení bylo u konce. Bill se zvedl z gauče, potřásl si s doktorem rukou a odešel. V hlavě mu vířily myšlenky a emoce. Rostliny dávaly kyslík, nezbytnou součást pro lidský život. Co to znamenalo? Bill přemýšlel tak dlouho a tak tvrdě, že nemohl přijít na smysl ani něčeho tak jednoduchého.
Vzhledem k tomu, že Bill seděl na lavičce, měl kolem sebe omotaný kabát a tvář měl schovanou pod kapucí, nikdo nemohl poznat, že pláče a že nechce nic víc, než vidět Toma. Nikdy ve svém životě se necítil tak hrozně. Jaká byla, kurva, podstata všeho, kdyby tady nebyl nikdo, kdo by jej miloval, nebo koho by mohl milovat? A v nějakém typu zjevení si náhle Bill uvědomil, že tohle přesně byl Tom. Někdo, za kým mohl jít, když plakal, když tady nebyl nikdo jiný, na koho se mohl obrátit, kdo by akceptoval jeho slzy a utěšil jej. Možná, že Bill neměl nikoho jiného, ale měl Toma.
Poháněn touhou vidět jej, Bill si rychle otřel tváře a narychlo vstal z lavičky, ale zaváhal, když si všiml svých černých prstů. Úplně zapomněl na svůj make-up. Neměl ho na sobě ten den mnoho a byl si jistý, že by netrvalo dlouho, než by jej všechen vybrečel pryč. Ale Bill už nechtěl brečet. Kurva, bylo to, jako by od léčby nedělal nic jiného, než jen brečel, ale pak si uvědomil, že tady bylo hodně věcí k pláči. Všechny slzy se v něm uchovávaly roky, a teď chtěly neúprosně ven.
Popotahujíc, našel Bill nejbližší cestu k autobusové zastávce a posadil se dovnitř. Skrýval tvář, jak nejlépe uměl. Otíral si své nekonečné slzy, nechtěl už plakat – a přesto stále přicházely. Bill přemýšlel, jestli jeho tělo pouze čeká, až uvidí Toma, a pak přestane. Držel se dál té směšné představy, a když vstoupil do autobusu, sklonil hlavu a zamířil úplně dozadu, kde bylo volné místo. Nicméně když se k němu Bill přiblížil, muž, který přistoupil vedlejšími dveřmi, mu jej zasedl. Za normálních okolností by se Bill posadil na handicap-sedadlo, protože technicky na něj měl nárok, ale řidič autobusu na něj pak často křičel – koneckonců, jaký handicap mohl mít sedmnáctiletý mladík, který by mu bránil prostě stát v uličce?
Rozpačitě zůstal stát a sklonil hlavu ještě níž a stejně tak si přitáhnul více i kapuci. Promnul si své bolavé oči a přemýšlel, co řekne nebo udělá, až Toma uvidí. Věci mezi nimi byly matoucí, i když si byl svými city k Tomovi skoro jistý. Bylo to však zatraceně děsivé, že k někomu mohl takovéto city mít. Pokud by mu někdo řekl před měsícem, že se do Toma zamiluje, pravděpodobně by zavrčel a řekl by té osobě, že je blázen – protože to bylo naprosto nemožné. Nyní, bez ohledu na to, jak zmateně se cítil, kdykoliv byl kolem Toma, neměl se čeho bát. Kolem něj se necítil zmateně, věděl, co chce udělat, a udělal to. Chtěl všechny ty příjemné pocity, které mu Tom dával, pocity, které měl pouze s ním. Když byl kolem něj, bylo mu jasné, co chce, a věděl, že to dokáže. Když nebyl s Tomem, nebyl si jistý ničím stejně jako teď, ale byl si téměř jistý, že až jej uvidí, věci se opět uklidní.
Nicméně, Bill měl trochu obavy z toho, že Tom nešel do školy, ani nezavolal – ani nenapsal. Bill se toho bál celý den, ale všechna úzkost zůstala schovaná, číhající na okraji jeho mysli. Nyní cítil strach příliš velký na to, aby ho ignoroval, a tlačil se dál do jeho mysli. Možná, že si Tom ten polibek neužíval. Chtěl dát Billovi čas na přemýšlení, ale možná se chtěl jen dostat pryč. Možná byl vyděšený z Billova pokoje – ale jak směšné se všechny tyhle věci zdály! Bill znal Toma lépe, Bill si jistý, že Toma zná lépe.
Věci se zdály ještě více deprimující, když si Bill všiml sedícího páru, chlapce a dívky kolem Billova věku. Oba byli dokonale krásní, uznal Bill neochotně. Neměl zrovna na mysli, že falešné blond vlasy nebo ještě očividnější falešné opálení a perfektní make-up (v případě dívky) zrovna přesně znamenají krásu, ale podle většiny obyvatelstva (a některých reklam na oblečení) byli obrazem perfektnosti. Dokonalý pár. Smáli se spolu, líbali se, objímali se – dokonce spolu sdíleli iPod. Bill přemýšlel o sobě – bledý, zjizvený a nezdravě hubený – nebyl tady žádný způsob, jak by se mohl srovnávat s Tomem. Tom patřil do dokonalého vztahu jako tihle dva. Tom byl populární, byl sympatický, byl krásný, byl perfektní. Bill nebyl nic takového a nemohl pochopit, jak si jeho terapeut, nebo dokonce Tom, mohli myslet něco jiného.
Téměř neúmyslně se přistihl, že poslouchá rozhovor mladého páru. V tu chvíli si nemohl pomoct, ale cítil se znechucený. Nemluvili o ničem podstatném, pouze párty a drby. Jediný případ, kdy byl Bill svědkem toho, že dívka se smála a svého přítele políbila, byl, když jí slíbil, že ji koupí něco na párty, kam se chystali, ale nezněl ani trochu nadšeně. Potom dál pokračoval v diskuzi o posledním večírku, na kterém byli, jak moc byli opilí a jak nějaká holka totálně pozvracela boty klukovi, do kterého byla zamilovaná. Jako, ó máj gát. Kdyby si Bill mohl zavřít uši, udělal by to. Jistě, možná byli krásný pár, ale Bill mezi nimi neviděl žádnou chemii. Konečně si uvědomil, že možná bylo okay být s Tomem, i když on sám nebyl perfektní, ani nic co by se k tomu blížilo – dokud jim na sobě záleží, ne? Ta myšlenka Billa výrazně zahřála, ani nemohl říct proč, všechno co věděl, bylo, že jej ta myšlenka opět přinutila plakat.
„Bille, jsi to ty pod tím kabátem?“
Simone se poslušně zhostila tohoto úkolu. Vzala to kolem koupelny, aby Tomovi řekla, že přišel Bill, a zastavila se u dveří do pokoje a poslouchala. Když zaslechla popotáhnutí, pomalu se opatrně vplížila dovnitř. Bill seděl na Tomově posteli s rukama volně kolem nohou a s bradou balancující na koleni. Vzhlédl, když uslyšel kroky, zřejmě očekával, že uvidí Toma a rychle se podíval jinam, když uviděl Simone. Očividně byl naštvaný, ale Simone jej tam nehodlala nechat o samotě, a tak se místo toho posadila na okraj postele a čekala. Na co, to si zatím nebyla jistá. A konečně, po dlouhé chvíli Bill posunul hlavu tak, že hleděl před sebe namísto do zdi. Ještě jednou popotáhl a Simone se přisunula blíže o šíři jednoho vlasu.
„Chtěl by sis promluvit se mnou, zlato, nebo chceš počkat pouze na Toma?“ Zeptala se vlídně. Bill vydal jen neidentifikovatelný zvuk a zabořil hlavu mezi kolena. Simone se zamračila a předpokládala, že to znamenalo, že chtěl mluvit pouze s Tomem, ale nedokázala odejít. Opatrně položila ruku na jeho záda a utěšovala ho jako občas Toma, když mu rukou na zádech jemně kroužila. Kabát měl sundaný pouze částečně, takže mu visel na loktech a objímal dolní část jeho zad. Simone mu pomohla dokončit svléknutí kabátu, protože v tomhle stavu to vůbec nevypadalo pohodlně, a zadívala se přitom na jeho paže, zašklebila se. Neuměla si představit ty tragédie, kterými musel procházet celý svůj život.
„Víš, Tom mi řekl o tvé nemoci,“ zamumlala a umístila jeho kabát na Tomův polštář. „A taky to, co jsi kvůli němu udělal. Vím, že to teď musí být pro tebe opravdu těžké, když je všechno tak jiné. Pokud by sis chtěl se mnou o tom promluvit…“
Simone se odmlčela, když Bill zvedl hlavu, promnul si oči a vzdychnul. Jako mateřské gesto mu Simone odhrnula vlasy u očí a Bill na ni pohlédl. Byl to pouze moment, než opět sklopil hlavu a pohlédl na své paže. Přejel si rukama přes jizvy, jako by nebyly nic než pouhá fantazie nebo iluze, dokud si je opět nepřipomněl.
„Zajímalo by mě, jestli bych bez nich nebyl šťastnější,“ zamumlal. „Protože i když na ně nechci zapomenout, možná se v první řadě neměly nikdy objevit…“
„Nikdy nemůžeš věci vrátit zpět. Můžeš si přát, aby se nikdy nestaly, ale nemůžeš je vrátit,“ řekla, znělo to moudře, ale ve skutečnosti neměla tušení, o čem to mluví, a jestli je to to, co Bill chtěl slyšet.
„Jako s léčbou… bál jsem se, že to změní to, co jsem. Ale všechno to, co se mi stalo, nelze vrátit zpět, nebo to změnit… je nemožné uhladit břidlici, do které už bylo něco vytesáno.“
Simone jen přikývla, úplně ztracená. Naštěstí pro ni se otevřely dveře a Tom přišel, aby ji zachránil. Strčil hlavu dovnitř, pohlédl střídavě na svou matku a na Billa a řekl rozpačitě: „Ehm, mami, můžeš mi dát nějaké oblečení?“
Ačkoliv byla šťastná, že může něco udělat, jedna její část chtěla zůstat a pokračovat v rozhovoru s Billem. Nicméně, tohle bylo úkolem jejího syna, rozhodla se, a tak mu rychle vytáhla nějaké oblečení a vyšla ven z místnosti.
Po dlouhou chvíli Bill jen plakal a nereagoval na nic, co Tom řekl, ačkoliv si byl téměř jistý, že zavrtěl hlavou, když se jej zeptal, jestli ho rozrušila Simone. Divný, pichlavý a otupělý pocit, který Tom cítil zezačátku, po chvíli zanikl a najednou se cítil silný. Bylo těžké uvěřit, že někdo tak silný jako Bill, se najednou proměnil na něco tak slabého. Ale ve stejné chvíli si uvědomil, že Bill vůbec nebyl slabý, naopak, byl silný, protože kdyby nebyl, snažil by se své slzy před ním skrýt, místo toho, aby se o ně podělil. Zřejmě přišel k Tomovi s nadějí, že ho utěší, takže to Tom dělal, jak nejlépe uměl. Hladil jej po vlasech a po zádech a sázel mu malé polibky kdykoliv a kdekoliv dostal příležitost, dokud Bill nepřestal plakat, stočený v malé ubohé klubíčko na Tomově klíně.
„Cítím se skvěle,“ byla první věc, kterou řekl po dlouhé chvíli ticha bez slz. Zamumlal to, ale zdálo se, že to myslí vážně. Potom se lehce usmál, otřel si oči a kýchl. Opravdu roztomile kýchal. Tom mu podal nějaké kapesníčky, a jakmile si Bill osušil obličej i nos, uvelebil se v Tomově náruči a tvář opět zabořil do jeho vlhkého trička. Tom měl pocit, jako by se prakticky opět osprchoval.
„Jak hezky?“
Na to Bill zabořil hlavu do Tomova hrudníku a sevřel ruce pevně kolem jeho pasu. Zdálo se, že to myslí naprosto vážně, ale Tom měl potíže se nesmát, jak roztomilé to bylo. Nebylo to ani vtipné. Bylo to zatracené rozkošné. Natolik, že Tomovi trvalo chvíli si uvědomit, co to Bill vlastně říkal.
„Já jsem tvoje jediná šance na dobrý život?“ Opakoval překvapeně.
V ten moment, vzhledem k tomu, jak se Bill neustále lisoval do Toma, oba chlapci přepadli. Tom přistál na zádech a Bill na něm. Bill se zhluboka nadechl, roztáhl ruce i nohy a bez jediného náznaku odporu se nechal od Toma objímat. Užíval si jeho doteky, mazlení a polibky, dělalo jej to šťastným, bylo to tak jednoduché. Sám sebe se ptal, proč si to neuvědomil dřív. Nebyl si jistý, jak nebo jestli do téhle rovnice zapadala láska – to bylo pro něj příliš složité – ale věděl, že jestli láska bylo něco jako to, co cítil k Tomovi, pak to nemůže být vůbec tak špatné. Ve skutečnosti to bylo spíše úžasné.
Bill protočil oči a poplácal Toma po tváři. Nějakou dobu leželi spolu na posteli, nemluvili, a žádný z nich ani nic více nežádal. Čas od času Tom projel rukou skrz Billovy vlasy, nebo mu potáhnul tričko víc dolů. Nakonec změnili pozice tak, že leželi vedle sebe a Bill položil hlavu na Tomovo rameno. Upřímně, Tom tím byl docela překvapen, protože znal Billa jako plachého a nejistého, a teď namísto čekání na Tomovy kroky udělal všechny kroky sám.
„Tome, buď upřímný. Myslíš si, že jsem atraktivní?“ Zeptal se Bill bez obalu naprosto jen tak, až se Tom málem začal dusit. „Myslím tím, opravdu mi na tom nezáleží. Ale…“
„Ehm…“ Bill jen zamrkal, takovouhle reakci nepředpokládal. Čekal, že Tom zamumlá nějakou nesouvislou, nezávaznou odpověď a doplní to něčím laciným jako: ´Vzhled není důležitý, počítá se to, co je uvnitř´ nebo nějakou podobnou sračkou. Bill věděl, že není ošklivý, ale nikdy se vlastně objektivně nepodíval na svou tvář. Bylo to, jak řekl doktor, měl problém prohlédnout skrz své jizvy. Zatímco Tom se na Billa nikdy nedíval pro jeho jizvy. Když si to Bill uvědomil, byl to ten definitivní okamžik, kdy bylo všechno jasné.
„Každopádně.“ Tom si povzdechl a překulil se přímo na něj. Bill nemohl dělat vůbec nic a ani opravdu nechtěl.
Bill se uvolnil a pustil Tomovy tváře, omotal mu ruce kolem krku a zvedl hlavu, aby ho políbil. Zdálo se mu to vhodné. A Tom vypadal, že si to myslí taky.
Oh, seru na to.
Dnešní krásný citát:
"Co potřebujete vědět o minulosti je, že nezáleží na tom, co se stalo, ale všechno dohromady tě to přivedlo do této chvíle. A tohle je ta chvíle, kterou si můžeš vybrat, a vytvořit vše nové. Právě teď."
A děkuju všem za komentáře 🙂
Takze… Ja nevim, co k tomu napsat. Je to vsechno tak krasne az se mi chce brecet, ale rozmazany make up neni to, co potrebuji :') A posledni dil pristi tyden? To vazne budu rozdychavat dlouho. Dekuji za preklad.
Konečně si Bill uvědomil že Toma miluje.
Já se tady teď celá rozplývááááám. Taaaaakhle moc se mi dnešní díl líbil 🙂 Bill je tak strašně roztomilý a úžasný a Tom je prostě zlatíčko, a… a… no, nemám slov na to, abych vyjádřila, jak jsem z tohohle dílu šťastná 🙂
Děkuju moc za překlad téhle naprosto bombové povídky. Už teď vím, že mi bude moc chybět, až příští týden skončí :/ Ale na druhou stranu se těším na to, co dalšího sis pro nás, zuzu, připravila. A je mi jasný, že to zase bude něco naprosto skvělýho, protože ty máš prostě na povídky čuch 🙂
To bylo tak romanticky nadherne <3 uz jen ten citat… a pak Billovo priznavani si pocitu k Tomovi. Ovsem ten konec, the best! Bill se ho fakt zeptal, jestli bude jeho pritel! 😀 to je tak dokonaly *_* a ten uplny zaver pobavil. Moc dekuji za preklad 🙂
Strašne sa mi páči aký je Bill sebavedomý – keďže sa nezahrabal so svojou depkou doma, ale šiel ju riešiť k doktorovi, a na druhej strane to ako si myslel, že je kvôli jazvám ohavný, znelo akoby mal to sebavedomie v mínusových hodnotách. Pán Zitrone bol skvelý. Billovi potvrdil to, čo mu už naznačila Simone. Tie machule môžu naozaj toľko povedať?
A páčilo sa mi aj ako Bill plakal a skonštatoval, že nevadí keď toľko plače, lebo si len dobieha tie stratené roky kedy neplakal. Je to úžasná osobnosť. A aj to, že bežal aj s roztečeným make-upom za Tomom. A to ich "budeš so mnou chodiť" na ich spôsob bolo perfektné, aj Billova dilema že vlastne nie je gay:D
Je to strašne krásna kapitola a aj celá poviedka a ja neskutočne moc ďakujem za preklad.
Júúú :3 táto časť bola riadne zlatá. A Billov psychológ mi strašne pripomína nášho profesora psychológie tiež to bol taký pohoďák ako tento 🙂 To ako sa ho pýtal na rôzne škvrny na papieri a Bill v nich zakaždým videl Toma bolo úplne zlaté 🙂 Tiež sa mi páčilo,že keď mal depku tak myslel na Toma. A ten záver ten bol úplne TOP ! :3
Ďakujem ti za preklad dnešnej časti a už teraz sa teším na ďalšiu ♥
Skvělý díl, přes Billovy krokodýlí slzy krásně pozitivní 🙂 a ten konec 😀
mimochodem citát je parádní 🙂 moc díky za překlad!
Tak tenhle díl byl nejkrásnější! ♥
Málem jsem s Billem ronila krokodýlí slzy taky! Tenhle díl byl strašně emotivní, krásný, rozkošný, malinko smutný, ale především nádherný!
Upřímně, mě osobně se Billova změna strašně líbí! 🙂 Rozhodně mám raději tohohle Billa, který si až tak nevěří a má strach, zda je pro Toma atraktivní, ukazuje city a nemá problém jít za Tomem s rozmazaným make-upem, než toho mrchu Billa, který tu byl na začátku. 🙂 Vím, že měl Bill své důvody k tomu, jak se ke všem ze začátku choval, a taky proto jsem si jej pak i oblíbila, ale tenhle Bill je naprosto rozkošný! 🙂 To jak se na Toma vrhl a brečel mu v náručí bylo sice malinko smutné, protože nemám ráda, když se Bill trápí, ale na stranu druhou se mi na tom líbilo, že tím ukázal, jak moc Tomovi důvěřuje, že jej má rád a že je mezi nimi obrovské pouto, ať už jakékoli. 🙂 Posledních pár dílů povídky si doslova užívám, protože už se tolik nemusím trápit Billovým sebepoškozováním a jeho psychicky narušenou matkou. Vím, že tohle všechno k Billovi patří a že to bude už navždy jeho součástí, protože na to nikdy nezapomene, ale určitým způsobem doufám, že díky Tomovi se mu podaří přes tohle všechno dostat tak, aby byl schopný v pohodě žít a myslím, že už teď je na té správné cestě! 🙂 Tom je skvělá osobnost a vždycky se mi líbilo, jak je do Billa zamilovaný! Ty jeho myšlenky na Billa byly vždycky strašně rozkošné! 🙂
I když je mi líto, že příští díl už bude poslední, tak i tak se na něj moc těším! Věřím, že tahle povídka bude mít krásný, šťastný konec, který si oba dva zaslouží! 🙂 Moc děkuji za překlad! ♥♥♥
Tak toto bola úžasne nádherná časť 🙂
Billov psychológ bol super a to, ako Bill v tých škvrnách neustále videl Toma 🙂 Krása a som rada, že psychológ Billovi pomohol uvedomiť si, že Toma miluje.
Potom ten jeho plač a keď rozmýšľal nad tým, či je pre Toma dosť atraktívni, kým si uvedomil, že Tom vidí jeho jazvy len ako jeho súčasť a nie podstatu… takmer som plakala spolu s ním. No to, ako chcel hneď pri sebe Toma, ako túžil po jeho spoločnosti ♥ A keď mu potom plakal v náručí. Ako povedal Tom, viac sily chce to, aby človek dokázal pred niekým plakať ako svoje slzy skrývať.
A záver bol neskutočný. Keď sa Bill Toma pýtal, či ho považuje za atraktívneho a potom ho nejako, sám nevie ako, požiadal, aby bol jeho priateľ 😀 A potom rozmýšľal, že čo to urobil, keďže nie je gay a nakoniec sa na to pri Tomových bozkoch vykašľal 😀 😀 Tak to parádne zdvihlo náladu.
Ďakujem za preklad a teším sa na ďalšiu časť, aj keď už bude posledná. 🙂
Zaprve bych rada podotkla, ze pan Citronek je frajer 😀 'Tom, Tom… prisaham, ze dalsi skvrna bude Tom…' :DDDD Dneska jsem se nicemu nezasmala vic, nez Billove terapii 😀 Zadruhe bych rada podotkla, ze pasaz s 'reknu slovo avty zareaguj, co te prvni napadne' nebo co :D… byla jeste sakra sakra vtipnejsi! 😀
A potom, kdyz Bill plakal a chtel se rychle dostat k Tomovi a kdyz se dival na kolemjdouci rodiny, kterou nikdy nemel :'( bylo mi ho tolik lito! Ani si nedokazu predstavit, cim si prosel, co si prozil, jak to musi byt tezke… nikdy si to tolik nebral, ani nad tim nepremyslel na to byl prilis otupely, ale ted… ted to na nej muselo vse dolehnout tak strasnym zpusobem a jediny koho ma je Tom a to je tak krasny a zaroven smutny :'(. ♥ <3 A pak jak se Simone snazila ho utisit :3 je to dokonala osubka ta Simone 🙂 a doufam, ze kdyz si uvedomil, ze jr do Toma zamilovany, ze ted mu to vse vztah s Tomem vynahradi. Ze ta laska alespon ztlumi tu bolest z minulosti. Moc si preju, aby uz byl Bill konecne stastny, aby pred nim uz bylo vse jen krasne. On si to zaslouzi a Tom je dost fajnovej na to, aby se o to do budoucna postaral. :3 ♥♥♥♥♥♥ Uzasnej smutnej, vtipnej, krasne, dokonalej, rozkosnej a uplakanej dil :3 Dekuju za preklad 🙂