autor: Allka
JISKRA
James Arthur – You´ re Nobody ´Til Somebody Loves You
You’re nobody ‚til somebody loves you
It’s hard times when nobody wants you
Jsi nikdo, dokud tě někdo nemiluje
Je to těžké, když tě nikdo nechce
„Díky, díky, díky všem! Milujeme vás! Dobrou noc!“ zakřičel Bill do mikrofonu, naposled z pódia zamával všem fanouškům a zamířil do zákulisí. Otřel si pot z čela a spokojeně vydechl. Dneska to bylo ono, koncert se jim nadmíru vydařil. Je vidět, že tuhle šňůru kluci jedou už nějakou dobu, takže jsou správně vyhraní, jsou si jistí a můžou se naplno věnovat show a různým opičkám pro návštěvníky. Ačkoliv Bill nebyl ve své kůži, z koncertu měl opravdu velikou radost. Byl ze sebe příjemně překvapený. S tou jeho citovou zamrzlostí to možná přece jenom nebude tak horké.
„Hej, dneska ti to sedlo, Gustave,“ vyslovil pochvalu na účet bubeníka. „A Geo, ten tvůj vtípek s vodou… Pecka.“ Zasmál se a unaveně se složil do křesla v šatně.
„Ehm, díky,“ zamrkal zaraženě Gustav.
„Co se děje? Ty se tváříš, jak kdybych ti řekl, že máš rozepnutej poklopec.“
„A co se děje u tebe?“
„Co by se mělo dít?“
„No, že máš pro nás takový slova chvály,“ přidal se do rozhovoru Georg.
„To se se mnou hned musí něco dít, když vás chci pochválit? Vždyť je pravda, že jste byli dobří,“ řekl zmateně Bill.
„No, naposledy ses k nám takhle přívětivě choval… No, ani nevím,“ zasmál se trochu poťouchle Gustav.
„Chcete říct, že jsem nějaká primadona, co se neumí normálně bavit s kolegama z kapely? A děláte, jako vy byste byli družnost sama.“ Zpěváka reakce kluků zamrzela.
„Ale prosím tě. Zase se hned neurážej,“ mírnil ho Georg. „Gustav chtěl jenom říct, že už to dávno není jako na začátku, kdy jsme se po koncertě poplácávali po ramenou a navzájem se chválili. Tak se nediv, že jsme teď trochu rozhozený. Každopádně já určitě nejsem proti tomu, aby se naše povídání po vystoupení obnovilo.“
„Hm,“ hlesl poněkud sklesle Bill. Mávl rukou a sáhl po ručníku, kterým se začal ovívat.
„Hele, a bráchu nepochválíš?“ ozval se Gustav. Tom akorát vcházel v doprovodu bodyguarda za ostatními, stavoval se totiž ještě na toaletách. „Dneska válel, aspoň co se týče mrkání do publika,“ rýpl si.
„Ehm,“ odkašlal si černovlásek. Na víc se nezmohl. Jeho bratr neřekl ani slovo, jen se na něj podíval nic neříkajícím způsobem.
Už dva dny spolu nemluvili. Bylo to ještě horší než dřív, před proměnou jejich vztahu, protože nikdy to nebylo tak, že by spolu nemluvili vůbec. Poslední týdny to vypadalo, že se jejich vztah jako zázrakem vylepšuje. Čím dál víc bylo chvil, kdy dělali ty správné bratrské věci. Třeba ten večer, kdy se dívali na televizi, nebo jak si zahráli ping pong… A jak spolu vtipkovali u snídaně… No jo, jenže to bylo před tamtím. Bill vůbec nevěděl, jak se má chovat. Ani nevěděl, co přesně si jeho dvojče ze svého výstupu pamatuje. Nejdřív sázel na to, že nic. Byl přece namol. Jenže dalšího dne se na Billa skoro ani nepodíval, což značilo, že nějaké vzpomínky mít bratr musí… Nejjednodušší by asi bylo dělat jakoby nic. Ale to bylo to, co zpěvák nedokázal. Zasáhlo ho to víc, než se zprvu zdálo. A vůbec – to Tom by měl přijít a pěkně se omluvit za to divadlo, co převedl. Za ty řeči a za ten… nechutný… paralyzující… ale hlavně nechutný, samozřejmě! polibek… Bill si šel radši opláchnout obličej, protože cítil, jak mu zčervenaly tváře.
Tom si pamatoval všechno. Po probuzení měl sice hlavu prázdnou, ale jakmile se mu zhoupl žaludek a on musel chtě nechtě běžet volat do čističky, události celého večera se mu vybavily. Jak úplně náhodou odhalil skryté touhy zřejmě poměrně velké části fanynek… zvrácené, samozřejmě že zvrácené touhy, vždyť je to naprosto proti přírodě… jak byl z toho tak v šoku, že se musel okamžitě sebrat a v nejbližším klubu vypít skoro celou zásobu ginu, jíž podnik disponoval. Jak po zavíračce plánoval jít nejdřív nabančit Davidovi, protože to díky jeho „skvělým“ nápadům s dvojčecím poutem se ten nechutný twincest vůbec zrodil v hlavách fanoušků, ale pak si to rozmyslel a chtěl si o všem promluvit se svým bratrem. Ale když pak spatřil své černovlasé dvojče, vjel do něj takový vztek, že se začal chovat jako naprostý idiot. Tak se to mezi nimi krásně urovnalo, až mu to připadalo jako zázrak, že během pár týdnů k sobě opravdu dokázali najít cestu… No, a on to teď všechno pokazil. Na snídani raději ani nešel a v tourbusu si zalezl do postele, zatáhl závěs a celou cestu předstíral, že spí. Bill ho ani jednou neoslovil. To opravdu dokážu pochopit.
Tom už druhý den sbíral odvahu, ale vůbec netušil, co by měl svému bratrovi říct. Měl by se omluvit? Nebo by měl dělat, že se nic nestalo? Než se rozmyslel, co dělat, byl tu tenhle koncert. Na pódiu měl Tom pocit, že je všechno normální. Bill se na něj usmíval, ačkoliv ne takovým způsobem jako předchozích několik týdnů, a dredáč si říkal, že jeho dvojče bude určitě přístupné minimálně s ním mluvit. Zařekl se, že po koncertě, až dorazí do hotelu, za ním zajde. Jenže pak přišel do šatny a viděl Billovu reakci, to, jak celý ztuhnul a pak si radši rychle našel nějakou činnost, jen aby se na něj nemusel dívat delší dobu. A odvaha ho rázem opustila. Proč musí být všechno tak složitý? Tom v duchu mávl rukou a šel se převléknout.
Za dvacet minut byli všichni čtyři kluci připraveni k odchodu. Před halou ještě rozdají pár autogramů a pak tradá do postele. I přes dvoje dveře bylo slyšet, jak náctiletá děvčata skandují. Zaznívala hlavě dvě jména.
„No jistě, jak jinak. Na nás dva se snadno zapomíná,“ odfrkl si tiše Gustav. Tom mu nevěnoval pozornost, Bill ho ale slyšel a jeho dobrá nálada byla v nenávratnu.
U hotelu čekal další zástup fanynek. Jako první vystoupil z auta bubeník, pak ostatní. On a Georg mohli projít v pohodě, jen se podepsali na pár papírů. Ovšem Tom s Billem museli ještě půl hodiny pózovat a zubit se do objektivů. Gustav se v hale opřel o sloup a chvíli pozoroval cvrkot. Nikdo si ho nevšiml. Neštěkl po něm pes. Najednou měl před očima temno. Otočil se na podpatku a utíkal nahoru do rezervovaného patra.
Vtrhl do svého pokoje jako uragán. Plácl sebou na postel a zatínal ruce v pěst. Vařila se v něm krev. Po chvilce někdo zaklepal. Nechtěl nikoho vidět, ale vrozená slušnost mu nedovolila dělat, že tam není. Vyhrabal se z lůžka a otevřel dveře.
„Hm?“ Vydal tázavý zvuk, když na prahu spatřil baskytaristu.
„Viděl jsem tě tam v hale… Co se stalo?“
„Nic,“ zapíral Gustav. Věděl ale, že kamarád prohlédl lež skoro ještě předtím, než ji vyslovil.
„Můžu dál?“ zeptal se Georg. Gustav pokrčil rameny a odstoupil od vchodu, naznačil tak druhému chlapci, že může vstoupit. „Tak co se děje? Mně to můžeš říct. Co tě naštvalo?“
„Prostě mě to sere!“ vybuchl bubeník. Najednou měl jakékoliv přetvářky po krk.
„Co tě sere?“
„Že je to o nich. Koncerty, shootingy, rozhovory, focení s holkama. Tokio Hotel jsou oni dva. Ne my čtyři.“
„Přeháníš,“ mávl rukou Georg.
„Nepřeháním. Hrajeme druhý housle. Při rozhovorech máme mluvit málo, protože přece nikoho nezajímáme. Na ulici se za námi otočí minimum lidí. Nikdo se s námi nechce fotit. Kdybychom při koncertě vůbec nenastoupili na pódium, nikdo si toho nevšimne!“
„Ale to víš, že by si lidi všimli, určitě aspoň toho, že nikdo netříská do bicích,“ pokusil se o vtip basák. Hned mu ale došlo, že takhle snadno Gustava dneska nerozveselí.
„Copak ty to nevidíš??? Nebo je ti to jedno???“ Blonďák už téměř křičel.
„Hele, hele, brzdi. Tak zaprvý, já si nemyslím, že je to zase tak strašný. Na koncertech se objevujou transparenty i s našimi jmény. Je jich málo, ale jsou tam. A kolik holek už jsi v baru sbalil na to, že jsi z Tokio Hotel? Já teda docela dost… A co se týče těch druhých houslí… Jo, je to tak. Jsme na vedlejší koleji. Ale s tím jsme do toho šli. Věděli jsme od začátku, že to bude takhle. Je to daň za to, že můžeme dělat muziku a ještě za to mít slušný peníze.“
„Já… Třeba jsem doufal, že se něco stane… Že to budu nakonec já, kdo uchvátí fanynky. K smíchu, že? Nevím, čím bych je měl asi tak uchvátit. Nemám vůbec žádnýho fanouška. Všechny spolkli ti dva. Ta dokonalá dvojčata… A já jsem jenom ten blbec za bubnama,“ odfrkl Gustav. Pořád si mlel svou.
„Tak to není! Víš co? Vím minimálně o jednom fanouškovi, kterého máš.“
„A to je jako kdo?“ zeptal se podezřívavě bubeník.
„No…“ Georg si rozpačitě odkašlal. „…já.“ Svoje slova by nejradši vzal okamžitě zpátky, protože vyzněla dle jeho názoru dost divně. Ale všiml si, že na Gustava zapůsobila pozitivně.
„Ale jdi,“ trhl hlavou Gustav, jako že nevěří, ale bylo na něm poznat, že ho to potěšilo. Na tváři se mu objevil jemný úsměv. A taky už nezvyšoval hlas.
Georgovi najednou prolítlo hlavou, že to bubeníkovi dneska moc sluší. A že je hezčí než Tom.
„Jsi skvělej hudebník. Z nás čtyř jsi nejnadanější. A věř mi, že si to spousta lidí uvědomuje,“ řekl a pokýval hlavou. Jeho ruka automaticky vystřelila ke Gustavovu rameni. Prsty ho jemně pohladila. Tělo krátkovlasého chlapce pod tím dotekem ztuhlo.
„Připadám si někdy tak sám,“ zašeptal Gustav.
Atmosféra v místnosti by se rázem dala krájet. Basák byl celý nesvůj. Ruku stáhl. Na jednu stranu litoval toho, co způsobil svými slovy a svým dotekem, na stranu druhou byla celá ta situace… příjemná. Doslova cítil jiskru, která mezi nimi přeskočila. Kdy se mu to naposled stalo? Stalo se mu to vůbec někdy?
„Já…“ začal Gustav, ale byl přerušen Georgovým prstem, který mu chlapec přiložil na rty. Myslel to opravdu jen jako gesto ztišení. Nechtěl nic slyšet. Vlastně chtěl jít pryč. Než ale stihl cokoliv udělat, ucítil, jak Gustav trochu našpulil ústa a vtiskl mu na poslední článek ukazováčku drobnou pusu. Zatajil dech. Co se to děje?
Otevíral pusu, že něco řekne, něco, čím zničí tohle napětí, čím zastaví to něco, co tu vůbec nemělo být. Ale než stačil vydat hlásku, bubeník ho popadl za ramena, opřel o zeď a silně ho políbil. Georgovi to vyrazilo dech. Nevěděl, co dělat. Chtěl ho zastavit, chtěl utéct, zároveň si ale uvědomil, že ještě nikdy necítil to, co teď. A že Gustav líbá famózně. Takže v konečném důsledku nedělal vůbec nic. Jenom tam stál, uvědomoval si svou slabost a nechal si plenit ústa.
Vzpamatoval se, až když mu Gustav zajel rukama pod tričko a začal mu ho vyhrnovat. Prudce ho odstrčil a vyrazil z pokoje.
Bubeník chvíli jen tak stál a díval se na otevřené dveře – Georg spěchal tak, že za sebou ani nezavřel. Pak do nich kopl, aby se zabouchly, a ani se nesnažil zadržet slzy.
Tom se nevěřícně díval na telefon. Právě ukončil hovor. Hrozný hovor. Asi minutu jen tak stál a nebyl schopný cokoliv dělat. Pak se probral a utíkal přes chodbu ke dveřím pokoje svého bratra. Zabušil na ně, jak nejhlasitěji dovedl. Nikdo mu ale neotvíral. Zkusil to znovu. A pak ještě.
Konečně se otevřely a zpoza nich vykoukl rozespalý Bill. „Co se děje?“ zeptal se rozespale.
„Máma…“ vydechl Tom. „Měla bouračku.“
autor: Allka
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Ako vidím, tak kapitola nabitá udalosťami 🙂
Tí dvaja by sa mali čo najskôr porozprávať a je pravda, že začať by mal Tom, ale keď vidím, ako stále stráca odvahu… som zvedavá, ako si to nakoniec vyriešia.
Gustava mi je ľúto, že sa takto cíti. Je pravda, že aj s Georgom sú trochu v pozadí (aj normálne), ale myslím, že každá správna fan TH o nich vie 😀 Ale v tej izbe s Georgom – fuu, to nebola len jedna iskra, tam ich bolo parádne veľa 😀 A chudák Geo je teraz zmätený a Gusti sa cíti ešte viac osamelý 🙁
A koniec… tak také niečo som absolútne nečakala. Dúfam, že Simone bude v poriadku
Ďakujem za kapitolu.
Gusti mi bylo dneska strašně líto! Po pravdě se vůbec nedivím, že byl tak naštvaný, ono se to za celá ta léta prostě nahromadí. Vždycky mě zajímalo, jak to ve skutečnosti kluci berou, že jsou spíše v pozadí a celá skupina je doopravdy spíš jenom o dvojčatech. Mě to bylo třeba vždycky strašně líto, už jenom proto, že bych se něco víc ráda dozvěděla i o nich. Třeba se jednoho dne dočkám! 😉 A přiznám se, že ta pusa mezi Gustavem a Geem mě úplně překvapila! 😀 S něčím takovým jsem teda nepočítala! 😀
A závěr povídky mě trochu vyděsil. Snad bude jejich mamka v pohodě!
Díky za díl. 🙂
Páni, to jsou zvraty… Ani nevím, na co reagovat dřív.
Géčka mě dneska šokovala, takový vývoj jsem teda nečekala. Teď jsou prakticky ve stejné situaci, jako dvojčata.
Ale ten výbuch bych čekala spíše od Georga, než od Gustava. Před pár dny jsem zrovna koukala na nějaký rozhovor z Malajsie z r.2010, veškerou komunikaci samozřejmě obstarávala dvojčata a když byla položena otázka Gustavovi, odpověděl jedním slovem a vypadal, jako by byl v tu chvíli nejraději kdekoliv jinde, jen ne tam, před všema těma kamerama 😀
Citová zamrzlost? Jako obrazně nebo zcela vážně? Bill je nějak… citově zamrzlý? Stejně mi je líto, jak se k sobě kluci z kapely mají 🙁 takovej chlad z toho jde… :/. Doufám, že už brzo to budou veselí, hyperaktivní hošani! :3 A je mi líto i to, jak se zhoršil vztah mezi Billem a Tomem! Byla jsem tak nadšená, když se začali znovu bavit a najednou to Tom tak pěkně… posere! Ale pěkně. 😀 Přiznej to, Bille
! Vše musí být tak složitý, protože vám dvěma ještě nedošlo, že tomu, čemu říkáte nechutné se vám vlastně líbí…! 😀 Zvrhlíci! 😛 A pak bych jen ráda napsala, že je mi i líto Gustava a Georga, protože… vždyť on tu měl Gustav tak tróóóóšičku pravdu … :/ já si jich vážím všech! Gustav je roztomilej a Georg je vtipnej a pěknej a… super 😀 a Tom je záletník a sexouš a perverzák a Bill.. Bill je Bill, o nich by se dala napsat celá knížka vážně! :3 Takže… ukončím to dřív než k tomu dojde a já to tady vše vypíšu! 😀 😛 Ale Gustav a Georg na konci… z těch mám pořád pusu dokořán! Nějak takhle… :OOOOOOO JOP!
Děkuju za dílečičíčíčíčíneček :3 kterej byl smutnej 🙁 :3
[3]: Tak je to s Gustavíčkem vždycky 😀 Ale vsadím se, že v soukromí mezi svejma je to divoch! 😀
Eh… Gustav líbající Georga… eh… xD oukej, smířím se s tím 😀 Jak už psala Kirsten, ano, jsou i v reálu v pozadí, ale opravdu patří ke kapele. Bez nich už by to nebylo ono 🙂 a zmatený teda Geo je, se mu nedivím 😀 taková jiskra a najednou se na vás lepí kluk, strká vám jazyk do pusy a sahá pod triko. Gustav byl chudák dneska nějaký naštvaný. Ne, že by se tomu dalo tak úplně divit. Bubeníci celkově mají trochu ztíženou pozici tím, že nelítají po pódiu, ale jen sedí v pozadí. Co si budem povídat, holky vždycky letěly, a letět budou, především na kytaristy a zpěváky 😀
Ok, dál. Tom má sice černé svědomí, ale omluvit se jít bojí? Však Bill by ho jistě nesežral :/ je škoda, že si mrzačí to, čeho zatím dosáhli. Každopádně vidím, že budou muset trochu víc času trávit spolu – když měla jejich mamka tu nehodu. Nooo, co dodat? Snad jen děkuji za díl a opravdu se těším na pokračování 🙂
Aj mňa tá pusa Gustava prekvapila:) dúfam, že teraz nebude dusnu už aj medzi Georgom a Gustavom. A dúfam, že nehoda Simone nie je vážna a že spojí dvojičky dokopy.
Ďakujem za kapitolu.
Doufám že to z maminkou bude dobře a kluci se zas daj dohromady.