pokračování
Když se Tom ráno probudil, Billovo teplé tělo bylo k němu pevně přitisknuto a jeho ruce jej lehce tahaly za dredy. Tom to nechal chvíli být a líně jej hladil po stehně, aby mu dal najevo, že je vzhůru. Ale nakonec pocítil hlad a Bill nevypadal, že by chtěl přestat, a tak přestěhoval ruku o pár centimetrů výš a popadl jej za jeho malý zadek. Bill vyskočil a ostře se nadechl, stejným způsobem, jako zareagoval pokaždé, kdy začal být najednou Tom příliš intimní. Prudce zatahal za jeho dredy, aby ho donutil otevřít oči, ale ne natolik, aby mu ublížil.
„Dobré ráno…“ zamumlal a milosrdně ruku odtáhl pryč, když viděl rudou tvář svého přítele. „Co – co to sakra děláš?“ Zeptal se ospale, když spatřil dredy sevřené v Billově ruce.
„Zaplétám ti dredy.“
„Proč?“
„Jsi ospalý, spi ještě.“
„Ale…“
„Můžeš si je později zase rozplést, pokud se ti to nelíbí.“
Tom ho neochotně nechal dál splétat své dredy, dokud se nerozhodl, že opravdu akutně potřebuje na záchod, že pokud by čekal další vteřinu, zřejmě by počůral celý spacák i Billa. Vzhledem k tomu, že to nebylo opravdu příliš atraktivní a Bill by díky tomu byl zřejmě dalších pár týdnů pěkná mrcha a nikdy by mu to nezapomněl, rozhodl se, že prostě musí jít. Rychle. Vyskočil ze svého spacáku, urychleně Billovi vysvětlil, kam jde, nazul si boty a jako blesk se vydal k latrínám.
Teprve poté, co opustil tu páchnoucí budku, si uvědomil, že má dredy stále zapletené jako copánky. Zpátky do tábora se plížil a modlil se, aby nebyl nikým viděn – zrovna, když se ze stanu vynořil Georg. Protáhl se, podíval se na Toma, prohlédl si ho od hlavy až k patě a zavrtěl hlavou.
„Jsi zatraceně pod pantoflem.“
„Já nejsem-„
„Tome, pojď sem a pomoz mi namazat se opalovacím krémem!“
„O-okay,“ zamumlal Tom bezmocně a ignoroval Georgův kvílivý smích, zatímco se plazil zpět do stanu. Otevřel pusu, aby Billa požádal o okamžité rozpletení copánků, ale slova mu doslova odumřela v hrdle, když spatřil, že Bill na sobě nemá nic než pouze své boxerky. Ruka s lahví opalovacího krému byla natažená směrem k němu.
„Zavři pusu a prostě mi pomoz, Tome,“ zabručel Bill. Tom popadl krém a rychle se posadil za něj. „Víš, já nechápu smysl toho, že každý z nás musel tahat spacák, když stejně používáme jen jeden,“ stěžoval si Bill, ale Tom ho opravdu neposlouchal. Sledoval, jak si Bill svázal vlasy do ohonu a sklonil hlavu dopředu a odhalil mu tak svůj bílý labutí krk. Tom prostě nemohl odolat, aby jej zbožně nepohladil. „Myslím, že je to jen další zbytečný pytel, který musím nést… hej, to je nápad. Tome, dneska budeme spát v mém spacáku, takže nebudu muset nést něco, co bylo k ničemu. Tome? Kurva, nežádal jsem, aby ses mě dotýkal, řekl jsem, abys mi dal na záda tu zatracenou věc! Kriste.“
Poté, co Tom neohrabaně otevřel lahev, se mu podařilo dostat trochu krému na Billova záda. Pomalu roztíral krém po Billově alabastrové kůži, ale Bill pokračoval ve stěžování si, jak mu to trvá příliš dlouho, jak to dělá špatně, jak-
„Bille, drž hubu, je ještě kurevsky brzy na to, aby ses choval jako mrcha,“ povzdechl si Tom. Netřeba dodávat, že Bill ztichnul a nakonec začal relaxovat a užíval si Tomovy ruce téměř tak moc, jako si to užíval Tom. Tom mu vklouzl rukama kolem pasu a lehce stisknul a usmál se, jak sebou Bill škubnul a začal se svíjet.
„Žádné lechtání,“ prosil. Tom opět stisknul. Bill vydal pronikavý zvuk, který se proměnil v chichotání a rychle se otočil, aby dal Tomovi facku, ale těsně před tím se zarazil. Tom se tak jako tak přikrčil, i když dobře věděl, že Bill by ho nikdy neuhodil. Bill se jen usmál, chytil ho za bradu a dal mu rychlý polibek, než se otočil zpět, aby mohl Tom pokračovat. Bill se chystal nosit bílé tričko a slunce jím mohlo proniknout a dostat se na nechráněnou kůži, pokud by nebyl důkladně namazaný opalovacím krémem. Nemluvě o tom, že mu Tom musel namazat i nohy, protože Bill se přes noc stal zřejmě naprosto neschopným. Tom si nestěžoval.
„Co to vlastně je?“ Uvažoval nahlas Tom a prohlížel si lahev. „UV 50,“ četl. „Vážně Bille?“
„Líbí se mi být bledý, okay?“ Zamručel Bill odpověď.
Tom dokončil roztírání krému na Billově kůži a ujistil se, že byl pokrytý každý centimetr. Poté se oba oblékli (a Tomovy dredy byly rozpleteny) a zamířili k mycí stanici, aby se oba před snídaní umyli. Po jídle celá skupina strávila nějaký čas hraním karet a poslechem hudby přes Tomovy sluchátka, protože byly velké a vydávaly mnohem více hluku než standardní iPod sluchátka. Georg navrhl, aby si udělali výlet a prozkoumali okolí, protože měli pouze jeden celý den, ale Bill tak úplně nesouhlasil.
„Proč bychom se měli vydávat na nějakou túru, když jsme prochodili nějakých deset mil jen proto, abychom se sem dostali!“
„Nebylo to deset mil – ber to spíš jako…“
„Procházku přírodou!“ Navrhl Ezekiel a všichni ostatní souhlasili.
„Přesně tak. Procházka přírodou. Nechci se ztratit.“
„Neztratíš se, znám to tady kolem jako svou vlastní zahradu!“ Vykřikl Georg. Bill se zamračil.
„Žiješ v městském bytě. Nemáš zahradu.“
„No, drž hubu, protože jdeme všichni. Takže naplň si lahev vodou a vyrážíme!“
Jakmile se ujistil, že jeho boty jsou pevně zavázány a jeho lahev s vodou je plná, Bill vyrazil se zbytkem skupiny, s jednou rukou omotanou kolem Tomovy a se zamračenou tváří. Snažil se zachovat klid, protože věděl, že Tom si to taky neužívá, ale přemýšlel, že kdyby se jim podařilo zůstat pozadu, tak v době návratu do tábora by mohli přijít tak pozdě za ostatními, že by nemuseli pomáhat s večeří. Bohužel tohle nebyl ten případ. Zdálo se, že ´procházka přírodou´ znamenala ve skutečnosti zastavování a užívání si přírody a tempo bylo tak pomalé, že bylo nemožné, aby s ostatními nedrželi krok.
Nakonec dorazili k potoku, u kterého si Kim sundala tričko a skočila do něj – naštěstí pod ním měla plavky. Bill mohl nadávat na to, jak byla nemravná, ale měla jednodílné plavky, takže předpokládal, že si zaslouží trochu více uznání. Než si to uvědomil, všichni ostatní si svlékli své oblečení a naskákali do vody. Dokonce i Tom. A tak si Bill neochotně stáhnul tričko a boty, hodil je na hromadu a opatrně vstoupil do chladné vody.
Bylo to překvapivě osvěžující, takže postoupil do vody až po kolena, ale pak se zastavil a znovu se zamračil. Tom k němu připlaval, omotal mu ruce kolem nohou a zeptal se jej, co se děje.
„Jen jsem si právě uvědomil, že jsem nikdy předtím neplaval,“ řekl šokovaně. „Ani nevím jak.“
„Vážně?“ Zeptal se Georg a Bill jen pokrčil rameny.
„No… jo. Nikdy.“
„No, nenechám tě utopit,“ slíbil mu Tom. „A znám Pravidla první pomoci. Vlastně, neznám, ale… někdo tady určitě ano.“
„Já ano,“ řekl Gustav.
„Skvělé,“ zamumlal Bill a vykročil dál do mělké řeky, když Tom pustil jeho nohy. Následoval Toma dále a dále do vody, a když měl vodu téměř k bokům, zastavil se vedle něj. Nicméně před tím, než si mohl pořádně sednout, Tom kolem něj omotal paže a stáhl si ho do klína. Bill si nestěžoval a opřel se o Tomovu nahou hruď – což bylo něco, co si nemyslel, že by kdy udělal. Propletli ruce a nohy a přitulili se k sobě, zatímco Georg, Kim, Gustav a Ezekiel stříkali kolem. Nakonec ale Billa i Toma přesvědčili, aby se přestali trucovitě tulit k sobě a připojili se k nim.
„Pojďte si zahrát kuřata,“ řekl Zeke najednou a přikrčil se, když po něm Kim hodila hrst bahna. „Fuj!“
„Kuřata…?“ Přemýšlel Bill a uhýbal a klopýtnul, když se jej Kim snažila zasáhnout také a možná by spadl, kdyby jej Tom nechytil.
„Jo, kuřata! No, hádám, že jsi to nikdy nehrál, že…“ řekl Zeke. „No, v podstatě, všichni se rozdělí na dvojice, jeden druhému vyleze na ramena a zápasí tak dlouho, dokud někdo nespadne.“
Bill si zmateně představoval, jak se každý snaží sedět na ramenou toho dalšího a vytvoří tak hromadu šesti lidí, kteří se snaží zápasit s osobou pod sebou. Nevypadalo to, že by to mohlo fungovat.
„Okay. Každý má partnera,“ řekl Georg a převzal tím úlohu toho, kdo to vysvětlí, „a lehčí člověk si sedne na ramena svého partnera. Lidé nahoře mezi sebou zápasí a poslední, který zůstane nahoře, vyhrává.“
„Zdá se to… násilné,“ zamumlal Bill, docela nejistý, jestli je to správný druh hry pro něj. Nicméně o jeho nemoci nikdo, kromě Toma, nevěděl a kromě špatné rovnováhy tu nebyl důvod, aby nesouhlasil. Tom se na něj podíval, aby zjistil, jestli je s tím v pořádku, a Bill jen pokrčil rameny, mohla by to být zábava, pomyslel si.
Takže se všichni přesunuli do nejširší části potoka, aniž by ztratili výhled na stezku, a každý se připojil ke svému partnerovi. Bill si nebyl jistý, jak mu to půjde na Tomových ramenech, zdálo se, že Georg a Kim měli největší výhodu. Georg byl velmi svalnatý, se širokými rameny, takže drobná Kim na něm mohla sedět snadno a stabilně. Tom, i když byl mnohem více v kondici než Bill, byl stejně štíhlý, takže Bill se opravdu příliš bezpečně necítil. Dokonce i Gustav a Ezekiel vypadali, že to mají jednodušší, protože měli podobné postavy jako Georg s Kim.
„Skvělé,“ zamumlal Bill Tomovi do ucha, zatímco mu zoufale svíral dredy, aby nepadl. „Jsme to my, proti malým lidem.“
Byla pravda, že když se Bill s Tomem spojili takovýmhle způsobem, byli daleko vyšší než ostatní – ale taky mnohem méně stabilní. Tom měl ruce pevně kolem jeho stehen a slíbil mu, že ho nenechá utopit, ale to nebylo to, čeho se Bill bál. Bál se, že ho Tom nepustí, a spadnou oba. Hra začala a Bill si rychle uvědomil, jak směšné to bylo a rezignovaně se rozloučil se svou důstojností, když se oháněl po Kim a Ezekielovi, zatímco Tom se potácel sem a tam, jako by se nemohl rozhodnout, kterým směrem se má zřítit. A Bill si také uvědomil, že měli další nevýhodu, protože se nedokázal přimět, aby kohokoliv skutečně zasáhl. Nebyl schopný ublížit lidem. Ačkoliv mu pomáhalo, že kdykoliv k němu přilétla nějaká ta facka, nebo jej někdo zatahal za vlasy (protože to byl evidentně způsob, jakým bojovali Kim s Ezekielem), ve skutečnosti to necítil.
Nicméně až příliš brzy Bill spadl. Nebyl si úplně jistý, jak se to stalo, a opravdu mu to bylo jedno, protože to předvídal už od začátku té idiotské hry. Tom se jej pokoušel zachytit, ale namísto toho se potopil a Bill spadl do vody a narazil do skály. Nejvíce škody odneslo rameno. Bill se zvedl a vylezl z vody, promočený, zatímco všichni ostatní kromě Toma jásali a pokračovali ve své fackovací hře, aby určili, kdo bude konečným vítězem.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Tom a chytil Billa kolem pasu, aby jej podepřel, a zamračil se, když spatřil stav Billova ramene. Zřejmě narazil do ostrého kamene a měl tam mělký šrám. „Měli bychom to vyčistit.“
„Není to tak zlé,“ řekl Bill a zvedl levou ruku, aby ji přiložil na ránu, ale zarazil se, když si uvědomil, že jeho ruka na tom byla ještě hůř.
„Hej, Bille, jsi v pořádku?“
„Dobrá práce, Zeke, kvůli tobě krvácí!“
„Kvůli mně? To jsi byl ty.“
„Ehm, vezmu Bill zpátky do tábora,“ oznámil Tom do Kimina a Ezekielova hašteření.
„Zvládnete se dostat zpátky v pořádku?“ zeptal se Georg, zatímco lehce plácl Kim přes stehno, aby zmlkla.
„Jo, tu cestu není tak těžké sledovat,“ řekl Tom, když pomáhal Billovi z potoka. Nazuli si boty, popadli trička a odcházeli do tábora. Tom se Billa opět ptal, jestli je v pořádku, ale Bill jen potřásl hlavou a řekl, že je mu fajn.
„Tak jako tak, je to hloupá hra,“ zamumlal.
„Určitě jsi to udělal schválně,“ usmál se Tom a snažil se trochu odlehčit náladu, ale Bill se jen zamračil a řekl mu, ať drží hubu. Nezdál se naštvaný, jen rozčilený a trochu frustrovaný.
Dorazili do tábora a zalezli do stanu a Tom rychle vytáhl z batohu sadu první pomoci. Zdálo se, že to Billovi zvedlo náladu, že Tom na všechno myslel dopředu a přivezl ji s sebou, i když si byl jistý, že Bill ji má taky. Tom mu vyčistil rameno a přelepil mu ho náplastí. Potom rychle vyčistil zbytek škrábanců a lehce jej pohladil, mírně zneklidněný tím, jak byl Bill najednou tichý. Jen tam seděl, ruku měl zvednutou nad srdcem a mačkal správný tlakový bod jako hodný kluk a Tomovi to okamžitě připomnělo tu děsivou situaci před několika měsíci, kdy byl Bill pobodán zlodějem.
„Omlouvám se,“ řekl Tom tiše, když konečně vzal Billovu ruku a začal stírat krev, která mu kapala dolů po paži. „Potopil jsem tě.“
„Stejně je to hloupá hra,“ opakoval Bill. „Tak trochu jsem doufal, že přestanou hrát…“ Tom se jen usmál. Pak se natáhl pro obvaz, ale Bill ruku najednou odtáhl pryč.
„Měl bych použít…?“ Začal se Tom ptát, ale Bill mu nevěnoval pozornost. Prstem jezdil okolo rány a Tom sledoval, jak náhle přitiskl dva prsty do rány a zatáhl a rána se ještě více otevřela. Tom byl příliš zmatený a rozrušený na to, aby něco udělal, ale víc než cokoliv jiného, byl zvědavý. Dovolil mu, aby vzal jeho vlastní pravou ruku a stiskl ji, krev začala stékat i na Tomovu paži. Bill měl hlavu skloněnou, jako by se modlil a Tom instinktivně natáhl druhou ruku a přitáhl si jej blíž. Krabička první pomoci byla odstrčena neznámo kam, když mu Bill vylezl do klína a přitiskl k sobě jejich čela. Za celou dobu nepřerušili oční kontakt. Tom cítil, jak se mu zrychlil tlukot srdce a celé tělo se mu chvělo, ale cítil něco jiného než strach a nepohodlí. Chytil Billa kolem pasu a přitáhl si jej ještě blíž a rukou přitom přejel přes něco, co mu vyčnívalo ze zadní kapsy.
Něco chladného, štíhlého, kovového…
Byl to Tomův nůž. Bez přemýšlení posunul ruku ještě níž a vytáhl jej Billovi z kapsy. Opatrně vyvlékl druhou ruku z Billova sevření a žádný z nich nepromluvil ani slovo, když nůž otevřel. Bill nemohl říct nic, aby Toma zastavil, i kdyby chtěl, což kupodivu nechtěl. Sledoval to, téměř okouzleně, když Tom nůž přiložil ke své pravé dlani a rychle mu jej vzal, když dokončil svou činnost. Tom nedal najevo žádnou bolest a Billovo tělo bylo tak napjaté a zároveň stažené, jako by se chystalo rozpůlit. Vše, co se v něm odehrávalo, bylo sevřené a horké, a to byl dobrý pocit, pomyslel si. Rychle popadl Tomovu zraněnou ruku svou vlastní, propletl s ním prsty a pevně k sobě přitiskl jejich dlaně a vrhnul se vpřed pro polibek.
Jejich krev se navzájem mísila a jejich srdce se zatřepetala, zatímco se líbali, téměř cudně, a Tom si Billa přitáhl ještě blíž. Bill ho sotva viděl, cítil se lehký a dychtivý najednou, jako by všechny jeho končetiny ztratily svůj obsah a ten se mu nahromadil v žaludku a vnitřnosti se mu stáhly. Nebyl si zcela jistý, proč nemohl vidět, až zavřel oči a ucítil známý svědivý pocit v krku. Sevřel Tomovu ruku ještě pevněji, druhou ruku mu obtočil kolem krku a pomalu znovu otevřel oči.
Byli si s Tomem tak blízko, že ho mohl téměř ochutnat, téměř cítit, téměř slyšet a vidět, ale nestačilo to. V jeho mysli vybouchlo tolik věcí, když se podíval Tomovi do očí, že si na okamžik ani nevšiml, že nedýchá. Nakonec byl schopen oči znovu zavřít, a když to udělal, bylo to, jako by bariéra, která za normálních okolností existuje mezi dvěma lidmi, tak mezi ním a Tomem právě spadla. Bill přitiskl svou nezraněnou ruku na Tomův krk a sklonil hlavu, až se jeho rty nacházely u Tomova ucha a vydal skrze ně slovní následek těžké citové bouře, která se nacházela v jeho těle.
A jak úžasný to byl pocit, pronést tato slova. Jak úžasný to byl pocit cítit Tomovy rty proti jeho vlastním, jeho horký jazyk proti jeho vlastnímu, jeho krvácející, pulzující ruku, proti jeho vlastní. Jak nedostatečné bylo uspokojit takové hluboké touhy polibkem, dotekem, možná dvěma. Ale byl to úžasný pocit, když dali průchod své vášni pro sebe navzájem nejen slovy, ale i činy, a naplnili tím svou lásku k sobě navzájem.
„Hej, tady jste, kluci! Schováváte se ve stanu, abyste nemuseli pomáhat s večeří. A – Ježíši, dělali jste tam něco produktivního?“
Další tři tváře se připojily k té Georgově, když se otočili, aby pozdravili Billa a Toma, kteří právě ostýchavě vylézali ze stanu – trochu červení v obličeji, trochu zadýchaní, trochu zpocení a zatraceně hodně krvaví.
Bill se opatrně dotkl obvazu kolem své ruky a jednoduše odpověděl. „Ano.“ Nic dalšího na jejich otázky neodpověděl, jen se přitulil blíže k Tomovi, když se posadili u ohniště, kde už byla připravená večeře. Pevně jej objal kolem pasu, položil mu hlavu na rameno a sladce a spokojeně se na něj usmál. Tom ho jen rychle políbil na rty a také kolem něj ovinul svou ruku.
„Kluci, vy jste… zatraceně krvaví,“ poznamenal Georg a Bill vydal lehké zahihňání, které Georg samozřejmě nepostřehl.
„Poprali jste se, nebo co?“ Zeptal se Ezekiel zmateně.
„Ehm… jo,“ řekl Tom a zatahal za Billovo tričko, které se mu povytáhlo nahoru, zřejmě jen proto, aby ho naštvalo.
„Ááách, jejich první boj,“ chichotala se Kim, snažící se sednout na Georgův klín, zatímco Georg obstarával oheň. Zamručel něco o ženských, ale nechal ji.
„Ehm, oni spolu bojují celou dobu, myslím,“ řekl Ezekiel, zřejmě stále zmatený, zatímco Tom s Billem se objímali a naprosto nevnímali konverzaci svých přátel.
„Ne, to opravdu ne. Myslím, jako boj-boj. Jen se hašteří, a to je roztomilé. A, ehm… nechcete se, kluci, já nevím, umýt?“ Navrhla jim Kim.
Tom, který v tom okamžiku líbal hihňajícímu se Billovi krk, vzhlédl a řekl, „Cože?“
„On, to nic. Přinesu vám žínku,“ povzdechla si a odkráčela pryč.
„Oh… díky,“ odpověděl Tom nepřítomně a pak pohlédl na Billa. Byla pravda, že krev se opravdu dostala všude a společně s potem byla opravdu rozmazaná. Tom setřel prstem proužek krve z Billovy tváře a pak jej tam políbil.
„Je to skoro až nechutné, jak dobře spolu ti dva vycházejí,“ zamumlal Ezekiel Gustavovi. „Myslím, že kdyby se kdokoliv jiný dostal k Billovi takhle blízko, tak skončí vykastrovaný.“
„Jsou roztomilý pár, že?“ Zasmál se Georg, zatímco Gustav v tichém souhlasu jen přikývl. Bill s Tomem si jich nevšímali.
Kim se vrátila se žínkou, namočila ji v malém hrnci s vodou, který visel nad ohněm, a podala jim ji. Oba se poslušně navzájem začali očisťovat. Všichni předstírali, že si nevšímali Billa, který kdykoliv netrpělivě čekal, až bude na řadě s žínkou, tak mezitím trochu krve a potu z Toma vždy olízl. Když byli hotoví, Kim jim sebrala žínku a chystala se ji hodit zpět do hrnce, ale Bill ji instruoval, aby ji namočila do studené vody.
„Vážně,“ řekl Georg, když jim chystal večeři. „Co jste, kluci, dělali, že jste celí krvaví a… hihňaví?“
„Byli jsme opravdu krvaví,“ zamumlal Bill s obličejem přitisknutým do Tomova krku. „Jenom žárlíš, že nedokážeš vypadat stejně jako my.“
„Ehm… jistě.“
Když večeře skončila, teenageři spotřebovali všechny zbývající přísady na s´mores a pak se vydali dělat každý své vlastní věci. Bill a Tom, kteří měli už vlastně hotovo, se rozhodli zůstat u ohně, dokud nebyli příliš unavení na to, aby při objímání udrželi oči otevřené. Už byla nějakou dobu tma, když Bill Toma požádal, aby přinesl spacák – ten, který byl méně krvavý – aby se mohli dívat na hvězdy. Tom poslechl a Bill zatím odtáhl kládu bokem, aby se mohli i se spacákem natáhnout přímo u ohně. Poté si oba zalezli do spacáku a Bill se Tomovi stočil na hrudi a věnoval mu několik roztržitých polibků na krk a na bradu, zatímco se kolem nich rozhostilo ticho.
„Tome,“ zašeptal Bill tiše, částečně jen proto, aby slyšel jeho jméno. Usmál se pro sebe a zhluboka se nadechl. Všechno bylo skvělé. Bill věděl, že se nikdy necítil šťastnější, a také věděl, že Tom zůstane jeho už navždy. Což bylo dobře, protože Bill byl sobecký a chamtivý a nechtěl, aby Tom kamkoliv odešel. Ne, Tom byl celý jeho.
„Nejsou ty hvězdy krásné?“
Bill se naklonil a místo toho se zadíval s úsměvem na Tomův profil. Tom si to zřejmě vůbec neuvědomoval, zatímco zíral na hvězdy, ale Bill nechtěl zírat na hvězdy, chtěl zírat na Toma. Zvedl ruku a přejel prstem po Tomově obličeji. Ten se ani nepohnul, ale Bill si všiml, jak se jeho rty stočily do malého úsměvu.
„Nádherné,“ zamumlal Bill. Tom se na něj konečně podíval a protočil oči.
„Ve skutečnosti se máš dívat na hvězdy.“
Bill se nenuceně podíval na oblohu a řekl: „Eh, jsou celkem fajn.“ Posunul ruku kolem Tomova krku a lehce jej pohladil, než nakonec ovinul paže pevně kolem Tomova těla a konečně pořádně vzhlédl k obloze.
Skutečně to bylo nádherné.
Návrat domů z kempování byl mizerný. Nejdříve museli všechno sbalit a poté urazit celých tisíc kilometrů zpátky ke stanici strážce parku, a nakonec ještě autem domů. Ačkoliv Bill lehce litoval, že už musí všechno sbalit a cesta zpátky nevypadala už tak dlouhá a obtížná a celou cestu domů se mohl pohodlně tulit k Tomovi. Takže to nebylo úžasné, ale bylo to okay. Promoce se rychle blížila.
Bill měl sotva čas na přemýšlení nebo dýchání během zkoušek a další věc, kterou věděl, byla, že ho otec vyzvedl ze školy přesně v jeho poslední den na veřejné škole. Bill si nebyl jistý, proč ho vyzvedl, dokud mu Jörg ve voze neoznámil, že má ´novinku´. A ta novinka byla, že Jutta byla propuštěna z nemocnice, aby se zúčastnila Billovy promoce – a už byla doma. Ale to nebylo všechno. Zdálo se, že po měsíci její léčby v nemocnici Jutta ztratila paměť. Lékaři měli podezření, že je to jen dočasné kvůli potlačování vzpomínek na ubližování Billovi, a očekávali, že se jí paměť každým dnem vrátí. Nicméně její ztráta paměti vůbec nebránila v návštěvě Billovy promoce.
Jörg vyzvedl Billa ze školy právě proto, aby mu oznámil, že na něj Jutta doma čeká. Bill se cítil lehce omámeně, když vystoupil z auta, protože se opravdu hodně změnil, zatímco byla jeho matka pryč, a stejně tak zřejmě ona. Měl spoustu důvodů k úzkosti, ale všechny ty pocity ustoupily, když vstoupil do domu a uviděl svou matku čekat v obývacím pokoji.
Jutta vypadala – nebylo tady pro to žádné jiné slovo – úžasně. Všechno na ní vypadalo tak zdravě, vypadala, že jí nikdy dříve nebylo lépe. Její vlasy byly objemnější a zářivější a ne nudné a zplihlé, její kůže nebyla bledá, tmavé kruhy pod očima zmizely a také získala zdravou váhu. Zdálo se, jako by omládla o deset let a vypadala jako úplně nový člověk – ačkoliv Bill neměl tušení, že on sám prošel podobnou transformací.
„Mami,“ vydechl tiše, když se před něj Jutta postavila. Povzbudivě se na něj usmála a prohlédla si jej odshora až dolů.
„Bille?“
Navzdory skutečnosti, že v její paměti se s ním nikdy dříve nesetkala, nemohl si pomoct a přitáhl si ji do co nejtěsnějšího objetí, které jeho třesoucí se ruce dokázaly zvládnout. Jutta vydala tichý zvuk, který Bill nedokázal rozeznat a objala jej zpět. Byla to skoro úleva, že ztratila svou paměť a Bill nechtěl, aby si vzpomněla, nikdy. Bill nechtěl vzpomínat. Nechtěl si pamatovat nic z toho, co se mu stalo předtím, než potkal Toma, ale stejně jako jizvy, i vzpomínky jsou věčné.
Bill s tím mohl žít a přijmout své vzpomínky jako přijal své jizvy, a stejně tak, jako právě teď přijal svou matku.
Mírně se odtáhl, ale odmítl ji pustit, ze strachu ze ztráty téhle životně důležité ženy, která byla jeho matka. Položila mu měkce ruku na tvář a usmála se na něj a potom na Jörga, který stál za Billem.
„Já jen chci, abychom byli rodina,“ vyjádřila se tiše a dívala se přitom témě provinile.
„Myslím, že to je to, co chceme všichni,“ řekl Bill. A byla to pravda. To bylo to, co všichni chtěli. A budou to mít. Obsahovalo to také Toma a Simone a Gordona… všichni v tom byli zahrnutí. Od této chvíle budou správná rodina.
Bill se zašklebil a vzrušeně zatleskal, když Tom přešel přes pódium a převzal si svůj diplom. Slyšel zapískat Gordona z davu, kde seděli rodiče, a pak Tom přešel opět na své místo mezi studenty, kteří stáli na schodech za pódiem. Davem studentů proběhl mírný zmatek, když Bill sáhl po Tomovi a přitáhl si jej vedle sebe.
„Bille… já mám stát tam,“ zašeptal, když byli na pódium povoláváni další studenti pro své diplomy. „Máme stát podle abecedy, aby-“ Tom byl umlčen polibkem.
„Seru na abecedu,“ zasyčel Bill a více méně přinutil Tomovy ruce, aby se kolem něj omotaly. Tom jen protočil oči nad svým žádostivým přítelem, který již, díky abecedě, držel svůj diplom v ruce. „Gratuluju,“ dodal Bill a znovu jej políbil, zatímco Tom jej spokojeně chytil za zadek přes jeho maturitní oblek. Bill si nestěžoval, jen jej políbil tvrději a nebral v úvahu skutečnost, že je sledovali všichni učitelé plus rodiče všech absolventů. Nepřestali, dokud někdo Billovi nešlápl na nohu – byla to Kim, která stála v řadě před nimi a byla vzteky bez sebe.
„Zeke jde nahoru,“ zasyčela a oba pokorně vzhlédli na provizorní venkovní pódium a zdvořile zatleskali, když Ezekiel popadl svůj diplom a zapózoval.
„Je to takový ňouma,“ rozesmál se Bill nad svým kamarádem. Opravdu by si nikdy nepomyslel, že by se mohl tam moc sblížit s lidmi na střední škole a nemohl uvěřit, že to již celé končí. Brzy budou muset jít každý svou cestou… bylo to téměř skličující a Bill by mohl být téměř naštvaný, kdyby si nebyl tak jistý, že od Toma nikdy odloučený nebude. A pokud měl Toma, byl si jistý, že zůstane v kontaktu i ostatními.
Poslední jméno bylo vyvoláno a všichni absolventi vyhodili své čepice do vzduchu. Bill se usmál, když sledoval, jak jeho vlastní čepice letí vzduchem a zařval smíchy, když spadla přímo na hlavu paní Barthové.
„Pojď,“ rozplýval se Bill, „pojď se setkat s maminkou.“
„Nemyslím si, že chci…“ Zamumlal Tom, když ho Bill táhnul pryč.
„Říkal jsem ti, že si nic nepamatuje. Tak nebuď nepříjemný!“
Jejich rodiče už byli ve vzájemném rozhovoru, když k nim Bill s Tomem dorazili, a Billovi poskočilo srdce. Nikdy si nepomyslel, že uvidí pohromadě celou svou rodinu, a už vůbec ne s rodinou osoby, kterou miloval. Rychle Toma políbil na tvář a pak jej náležitě představil své matce. Chvíli je všechny sledoval zapojené do rozhovoru a zvedl tvář do jemného vánku. Cítil na tvářích sluneční teplo jako světlou, teplou přikrývku a vítr si pohrával s jeho vlasy, které jej lechtaly na kůži. Zanechalo jej to v tak dobré náladě, která trvala po zbytek dne a poté i dlouho do noci.
KONEC
autor: Ghostie
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 41
Všem vám děkuji za všechny komentáře, které jste zanechali u této úžasné povídky.
A příští čtvrtek vás čeká nový překlad a já jsem opravdu zvědavá, co na něj budete říkat 🙂
Nový překlad! :O Tož jsem vylítla z této báječné informace z papuč i z vlasů :O 😀 :3333
1. hodlám se to zkrátit, aby to nedopadlo jako minulý koment 😀
2. "Neztratíš se, znám to tady kolem jako svou vlastní zahradu!" Vykřikl Georg. Bill se zamračil.
"Žiješ v městském bytě. Nemáš zahradu."
"No, drž hubu, protože jdeme všichni. Takže naplň si lahev vodou a vyrážíme!" :DDD Bill to zase zabíjí! 😀 A mrcha se zpět! 😀 Wohooo! :3
3. Kim… už jsem někdy napsala, jak ji zbožňuju? 😀 Cokoli řekne, cokoli udělá… je moc milá a zábavná a… házení bahnem? 😀 Vážně? 😀 My jsme nepokrevní sestry! 😀 Ještě Billova dcerka v Denial byla super a to jsou jediné dvě holky (ještě Simone), které v na Twincest snesu 😀
4. Bille, ty a nesouhlasit s něčím násilným? Nekecej! Přímo se ti na "kuřata" sbíhají sliny! 😀 Syne Blutengela! 😛
5. Řekla jsem si, že dílečíčeneček přečtu tentokrát celý a pak nudu komentovat, ale vždy mám připomínku a zkrátka… udělám to tak, jak to dělám nejraději 😀
6. Drůbeží hra ve vodě je snad to nejzábavnější, co jsme kdy četla :DDD vypadá tu jako naprosto dokonalá hra v porovnání s realitou… Sayurii se bojí vody… drůbeží hra je horor!!!!
7. Já to říkala, ta hra je horor!!! Já to věděla,že se něco strašného přihodí a zase to schytal Bill! 🙁 Strašná hra!
8. Bože! Sado-maso pár! Kriste! Matko Boží! Panenko Márja! :OOoOo
9. Happyend začíná být spíše Bloodyend! :O teď se tvářím asi jako střihoruký Eddie… jestli znáte, pak víte, že… vlasy mi stojí, vykulené oči, bledá, zaraženej xicht! :O
10. Co to sakra ten Tom… já věděla, že je Bill masochista, to my všechny, ale i Tom? :O :O
11. BYLA BYCH SAKRA VÍC MIMO, SPOLEK KROMĚ DVOJČAT JSOU VÍC VYROVNANÝ A V KLIDU, NEŽ MI ROZUM POBÍRÁ!!! 😀
12. Já bych nejspíš začala pištět, pak pobíhat kolem, řvát, že v sobě mají ďábla a už nevím co.. nejspíš bych omdlela. jo, to bych byla celá já.
13. aby přinesl spacák – ten, který byl méně krvavý – aby se mohli dívat na hvězdy. Tom poslechl a Bill zatím odtáhl kládu bokem, aby se mohli i se spacákem natáhnout přímo u ohně. – po tom představení se bojím, že to skončí tak, že se láskou upálí… fire-end! :O Tak už jsme si zase jistá, že čtu SCN11B a Ghostie… je asi trochu… masochistka, že, 😀 To by normální Lady nenapadlo! 😀 Nestěžuju si, myslím to v dobrém, nejsem přece Bill-mrcha! 😀 :3
14.A ta novinka byla, že Jutta byla propuštěna z nemocnice, aby se zúčastnila Billovy promoce – a už byla doma.- happyend se z technických Jutta důvodů odkládá? *neobvykle znechucený výraz*
15.Opravdu by si nikdy nepomyslel, že by se mohl tam moc sblížit s lidmi na střední škole a nemohl uvěřit, že to již celé končí – To já taky ne, Billy! :(((( :((( do hájíčka borového, dubového, smrkového :((((
16. a chce se mi kurva brečet, protože je Billy a Tomi a Simone a Gordon a Kim a Gustav a Georg a Zeke a Jutta (už ji asi nemůžu nenávidět…) a Jorg a… všichni jsou šťastní a já zase vidím happyend! 🙁 to je překrásný! :3 <3
17. TAK tohle nepřekoná už nic, "Pojď," rozplýval se Bill, "pojď se setkat s maminkou."… kdyby jste mi na začátku povídky řekli, že takhle skončí, zavolám vám do Černovic, aby si vás odvezli. To je překrásný, nádherný, rozkošný… nemám slov, nemám dech… chce se mi brečet… je to jako Deja vu z konce Denial…
18. Vážně je to jako ztratit dítě 😀 🙁
19. Co mám napsat? Mám tu psát, jak jsem se do téhle povídky od prvního dílu zamilovala, jak jsem skákala do stropu, když se objevil další díl povídky na blogu, jak jsem téměř prožívala vše, co Billy a Tom a jak jsem je litovala a zbožňovala? Jak jsem hltala každý odstavec každého dílu? Jak jsme se bála, když se něco špatného seběhlo, jak jsem proklínala Juttu? Jak jsem obdivovala Zuzu a byla jí vděčná, stále jsem, že překládala jako čert, abychom si mohli SCN11B přečíst? JAk jsem naštvaná na všechny ty čtenáře, kteří sem přijdou přečtou si díl, ale ani Zuzu neobdarujou jedinou blbou větou? přes 100 lidí SCN11B četli, přes 100 a komentů tu bylo minimum! … Čert to vem! Teď to končí, mohla bych si přečíst SCN11B 10x, 1000x stále dokola a pořád by to bylo dokonalé, (něco jako Pretty Women, ale lepší), můžete si říct, že tady tlachám, abych někoho petěšila, ale doopravdy to takhle necítím, ok řekněte si to, a já z toho nebudu mít špatný pocit, protože to tak není. …. Moc seriózní řeč na mě… o.O 😀
Zuzu… děkuju za překlad…. lalalala… děkuju nestačí! 😀 Co chceš? Řekni si, můžu ti nakreslit nějakej perverzní obrázek dvočat, jestli chceš, stále málo. Mohla bych napsat, že ti za tohle vše, ty hodiny proseděné u překladače postavím palác.. vlastnoručně, ale to bych kecala a to se nevyplácí. Co teda požaduješ? <3 😀
No teeeeda, to už jsme na konci? Tahle povídka mi bude chybět. Nicméně jsem opravdu ráda, že má tak hezký konec. To kempování bylo vtipné. Nedivím se jim, že nesnáší kempování, ty záchody vypadaly vážně děsivě 😀 Bill jako sobecká mrcha byl kouzelný. To koupání v řece bylo fajn, ale teda ta scéna s nožem a krví, o můj Bože, nechápu, jak mě to mohlo tak okouzlit a vzrušit xD nádhera! Nakonec dobře dopadla i Jutta, Bill byl spokojený a dával to Tomovi hezky najevo. Opravdu, lepší konec ani být nemohl.
Zuzu, moc děkuji za celý překlad, povídku jsem si díky tobě opravdu vychutnala.
[2]: Ježíši, Sayurii, opět jsi nezklamala, a to jsem myslela, že ten tvůj koment z první poloviny už nic nepřekoná 😀 Bloodyend! Fire-end? Skoro začínám litovat, že to skončilo JEN obyčejným Happyendem 😀 😀 😀
Ale ke konci jsi mě skoro dojala, díky! A nechci nic, vážně, úplně mi bude stačit, když budeš dál komentovat 🙂
(a taky možná, když přihodíš pár nových dílků Shatters hope 🙂 )
[4]: Já Happyendu nelituju ani náhodou! :3 Ale chci druhou sérii 🙁
Přesně tenhle Bill se mi neuvěřitelně moc líbí! ♥ Totálně sladký, roztomilý, drzý a hlavně plný lásky a důvěry! 🙂 Lepší konec jsem si vážně nemohla přát a po pravdě po prvních pár dílech jsem si dokonce i myslela, že tahle povídka určitě špatně skončí! 😀 Miluju šťastné konce, opravdu ano, a především u povídek, kde se kluci moc natrápili a neměli jednoduchý život. Jsem zastáncem toho, že všechno zlé se jednou obrátí v to dobré a proto si tohle moc ráda čtu i v povídkách! 🙂
Tenhle závěrečný díl byl přenádherný! ♥ Ještě teď mám na rtech úsměv a z celého dílu jsem tak pozitivně naladěná, že to snad ani možné není. 😀 Když si vzpomenu, jak moc jsem se u povídky natrápila a jak jsem byla občas naštvaná..a pak vidím tenhle dokonalý konec, tak se mi chce brečet! 🙂
Jsem moc ráda, že byla v tomhle díle zmínka i o Juttě, protože mě moc zajímalo, jak to s ní nakonec dopadlo. A jsem ráda, že to dopadlo takhle. Sice ztratila paměť, ale vzhledem k okolnostem co se dělo v minulosti, je to nejspíš to nejlepší, co se mohlo stát. Jak pro ni, tak pro Billa. A nejvíc se mi líbí tenhle šťastný Bill, který má pohromadě celou svou rodinu a především Toma. ♥
Jsem z toho strašně rozněžnělá, protože se přiznávám, že v takhle nádherný závěr jsem ani nedoufala. Poslední díl byl tak pohodový, vtipný a roztomilý! Jednoznačně byl tohle ten nejkrásnější díl povídky! ♥ Jak jsem dříve neměla ráda Billův mrcha mód, tak v tomhle díle mi vůbec nevadil! 🙂 Naopak to bylo hezké zpestření, při kterém jsem se skvěle zasmála (když se Bill vztekal, že mu Tom špatně natírá opalovací krém 😀 ). I přes to, že Toma peskoval, šlo vidět, že mu na něm záleží a má jej rád! 🙂
Myslela jsem si, že vzhledem k tomu, jak jsem se u povídky občas natrápila, se v budoucnosti k tomuhle překladu nebudu moci vrátit, ale teď, když vím, jak šťastní nakonec všichni byli, vím, že se k povídce rozhodně vrátím a to trápení nějakým způsobem dokážu přetrpět, když budu vědět, že mě čeká krásná tečka na konci! 🙂
Billa jsem ze začátku povídky moc v lásce neměla. Připadal strašně zvláštní, neomalený a především až přemrštěle drzý na všechny okolo sebe. Pak, když jsem pochopila, že se takhle chová z určitého důvodu, že to není jen tak, tak jsem jej začala mít ráda čím dál víc. No a na konci povídky můžu říct, že jsem si jej zamilovala. ♥
Zuzu, vážně Ti moc děkuji za překlad, jsi hotový poklad! ♥ A především děkuji za výběr téhle krásné povídky! 🙂 DĚKUJI!!!! ♥♥
Krása krása nemám slov a moc se těším na další překlad.
Tak a je to tu… Moje v současnosti nejmilovanější povídka končí :/ Ale jednou to přijít muselo a já jsem přešťastná za ten happy end, popravdě jsem u téhle spíš temné povídky v takovýhle konec ani nedoufala 🙂
Co se týče děje, tak jsem se musela smát Billově postoji ke kempování, který teda později projevil i Tom 😀 A úplně jsem se v klukách viděla, já totiž taky nejsem nějakej extra milovník výletů do divočiny, kde musím snášet kadibudku a téměř nulovou hygienu 😀
No, a čekala jsem a čekala, jestli teda nějaký techtle mechtle mezi Tomem a Billem budou… Nooo… A sice to nebylo popsané, ale aspoň naznačené a já si zbytek domyslím večer v posteli 😀
A ten konec… Jak už jsem psala, prostě perfektní. Nádherný. Po tom všem, čím si prošli, si ho kluci stoprocentně zasloužili 🙂
No nic, na závěr nezbývá než nastotisíckrát poděkovat úžasné překladatelce 🙂 Jsem ti moc vděčná, zuzu, že pro nás překládáš, a že si vybíráš naprosto úžasné povídky. Už se moc moc moc těším na další překlad od tebe, jsem si naprosto jistá, že to bude zase perfektní a já to budu hltat 🙂
Ještě jednou děkuju, díky tobě jsou moje dny krásnější 🙂
Nakoniec sa ku komentovaniu dostávam až dnes, lebo včera sa mi vážne nechcelo písať komentár na mobile (to trvá strašne dlho :D).
A k pokračovaniu konca… úžasné. 🙂 Tom s vrkôčikmi a pod papučou 😀 Ale on si to užíva a Bill tiež, aj keď pri tom natieraní stále frflal 😀
Geova veta, že to tam pozná ako vlastnú záhradu a Billov odpal, že on záhradu nemá 😀 Nemalo chybu 😀
Bill ešte v živote neplával? Ako ie, že by sa to neučil, ale nikdy to ani neskúšal? Však to časom s Tomom isto napravia. A mazlenie vo vode ♥
Hra na kurčatá… síce to vyzerá srandovne, ale koniec nie vždy taký musí byť. Ešteže ten Bill necíti bolesť (v tom má určitú výhodu… aj keď vždy záleží od uhla pohľadu).
Pri ošetrovaní, keď sa dotkol tej rany… na chvíľu ma zamrazilo, že ho to zase podvedome zlákalo, ale nakoniec to bolo inak. A aký bol Tom zvedavý 😀 Ale všetko zavŕšili perfektne. Gesto zmiešania krví spolu so zavŕšením ich lásky 😀 Ani sa nečudujem, že boli potom tak mimo a Bill sa stále hihňal ♥
A nakoniec promócie – s tou Juttou ma to trošku prekvapilo, a aj keď viem, že raz sa jej spomienky vrátia (ale to už nebude naša starosť :D), tak aspoň ten deň si Bill mohol naozaj užiť so svojimi blízkymi 🙂 A na tom, ako stiahol Toma k sebe z radu – som sa musela smiať, pretože to je proste Bill. Vždy ignoruje pravidlá 😀
No ale máme tu úplný koniec skvelej poviedky a ja ti musím, zuzu, poriadne poďakovať, že si nám takýto skvost sprostredkovala. Všetky príbehy, ktoré si vyberieš sú super a ja sa strašne teším, čo ďalšie si si na nás prichystala.
Zmizol mi komentár, ktorý som tu včera plánovala nechať. Písala som ho plná emócií z prečítaného diela, s priblblým úsmevom, úľavou na duši a vôbec netuším čo som písala. Tak dnes s odstupom… ďakujem za krásnu poviedku, za skvelý výber a preklad.
Celá poviedka bola plná emócií, vďaka Billovi som si prečítala skvelú knihu, ktorá sa mi strašne páčila a nikdy na ňu nezabudnem a nezabudnem ani na tohto spočiatku takého temného Billa ale postupne vlastne ani nebol temný, bola to len sebaobrana. Tá choroba ktorú mal je príšerná a som nakoniec rada, že sa takmer vyliečil, aj keď stratil svoj predošlý život. Verím, že tento nový bude mať oveľa krajší a bude s Tomom. Tom je napísaný strašne krásne, má v sebe toľko empatie, ako v živote málo kto. Ten záver s tým ich krvným spojením bol nádherný. Myslím, že to bola posledná rana ktorú si urobil Bill dobrovoľne, dúfam, že to bola akoby bodka za tým všetkým a zároveň to zmiešanie ich krvi a milovanie sa ich spojilo úplne najviac ako sa dá. (pripomenulo mi to Winetoua s jeho bielym bratom a ich pokrvné bratstvo :D)
Túto poviedku si okopírujem a určite sa k nej občas vrátim. Ďakujem.
Já… nějak nevím, jak vyjádřit v jediném komentáři všechno, co bych si přála. Ten příběh je prostě dokonalý. Když jsem to četla, mrazilo mě z toho, a to se mi příliš často nestává. Prožívala jsem všechny ty emoce, které v příběhu cítili kluci. Strachovala se, smála a plakala s nimi. Nespočítám, kolikrát jsem za ty dny, kdy jsem měla SCN11B rozečtené, jsem jen tak třeba ležela s notebookem na trávě a na chvíli přestala číst a hlavou se mi honilo, jaké by to muselo být, necítit šimrání stébel, necítit žár slunce, necítit tu bolest, když mě takhle jednou poštípali mravenci… Tenhle poslední díl jsem četla se staženým žaludkem. Nesnáším konce. Jenomže tenhle konec je opravdu krásný – od pokrevního spojení, přes mrchoidního Bila a podpantoflového Toma až po výtlem při házení maturantskou čepicí. Když jsem četla ten happyend, cítila jsem se tak šťastná, jako by mi bylo opět 13.
Nebyla jsem na tomhle blogu pár let… čtyři roky zpátky. Tehdy jsem tu byla skoro každý večer, ponořená do příběhů o našich dvojčatech a slibovala si, že nikdy nepřestanu mít ráda Tokio Hotel, i kdybych je už třeba neměla aktivně poslouchat. A slib jsem dodržela… po takové době bez jejich písní a bez čtení o nich, jsem zpátky a mám je ráda úplně stejně jako tehdy. Možná nevěřím, že by mezi nimi Twincest doopravdy existoval, ale věřím, že jsou jeden druhému ty nejdražší osoby a že mají rádi nás, své fanoušky. Protože my tu jsme pořád, pořád je máme rádi, naše srdíčka se pořád radostně třeptají nad jejich hudbou. Oni nezmizeli a ani nikdy nezmizí, ať si haters tvrdí, co chtějí. Nezmizí, protože pro mě znamenají první velkou lásku a na tu se nezapomíná, a vím – jsem si jistá, že spousta z nás to takhle má. Navždy naši.
Omluvte můj emocionální výlev :DDD Dlouho jsem je nechávala opomenuté, a když jsem teď zpět, cítím se jako znovuzrozená. A nemáte ani tušení, jakou mám radost, že tenhle blog stále funguje v takové aktivitě a že tu pořád vznikají tak skvělé příběhy, jako je tenhle… Zuzu, strašně moc děkuju za překlad 🙂 Nejsem dost dobrá v angličtině a nebýt tvojí excelentní práce, nikdy bych si nemohla tenhle krásný příběh přečíst a nikdy bych nemohla cítit to, co jsem teď cítila. Přečetla jsem tu toho už hodně, ale něco mi říká… že SCN11B bude navždy moje nejmilovanější. 🙂
Ještě jednou, děkuju moc :))))))
Carolyn
To je pěkné.. Nádherné! Opravdu krásnější konec jsem nečekala. Ale je tu jedna věc, která mi tu vadí: TO UŽ JE KONEC?! Pane bože, byl to nádherný příběh. Opravdu jsem si ho oblíbila.
PS: Miluju HappyEndy ^_^
Ďakujem za preklad tejto nádhernej poviedky♥
Vazne uzasna povidka. Miluji na ni kazde pismenko.
Už koniec 🙁 ? škoda, toto bol fakt super príbeh. V prvých dieloch som bola netrpezlivá kedy sa dozviem čo je Billovi, trochu som tušila niečo ale…. úplny super nápad na poviedku 🙂 a dobre spracovaný.
Velmi sa mi páčil humor v tejto poviedke – už neviem ktorý to bol diel, ale Tom,Bill a Georg išli do kaviarne a Bill tam pil čaj, ktorý Tom ochutnal a okomentoval,že chutí ako hovno 😀 😀 no a zrovna tento diel som čítala vo vlaku,v plnom kupé ludí a vyprskla som smiechom ,prišlo mi to neskutočne vtipné…potom mi bolo hrozne trápne, smiech nešiel zastaviť a ani uhrať na kašel 😀 ľudia pokukovali…ách :D.
Postupné zbližovanie bolo také krásne 🙂 ako sa Bill čoraz častejšie túlil a hovoril že "nie je gay ani za nič" :D. No a potom pusa a bolo vymalované :). Som taká rada za happy end ♥ Ďakujem krásne za preklad aj za výber poviedky – je fakt luxusná ♥
Tak ta poviedka bola nádherná A niečím strašne iná ako to sa mi páčilo. .. Bill bol proste iný svojou povahou aj bez toho aby bol chorý A autorka takúto ťažkú tému dokázala nádherne spracovať. .. ďalšia Z poviedok na ktorú len tak nezabudnem 🙂 Ďakujem za preklad
Ehm, jak začít…:)
Povídku jsem si pouštěla do ucha během dvou dnů při práci, takže jsem ji zhltla opravdu rychle. Nešlo, zkrátka nešlo pustit si pouze jeden díl! Tahle je… Prostě nevím, jakými slovy ji nejlépe popsat. Autorka každopádně musí mít s touto nemocí nějakou zkušenost, protože je neuvěřitelné, že by toto dokázal někdo vymyslet. Je to vážně jedna z nejpůsobivějších povídek, jaké jsem kdy v životě vůbec četla. Strašně mě zasáhla, a to tak, že od té doby, je to asi dva dny, mě pořád napadají myšlenky, jaké to je, když člověk necítí, necítí bolest, necítí teplo, necítí nic z toho, co cítí běžně zdravý člověk. Nutí mě přemýšlet, jaké to je, když nůž zajede do kůže, aniž by jeden něco cítil. Je to skoro jako utopie. V této povídce je zkombinováno vícero silných témat, o to je komplikovanější. Bilova psychicky vyšinutá matka, otec, který od nich odešel, Tom, který Billa v 5 letech zachránil, Billovo chování aka polibte mi všichni pr… sebepoškozování, vliv osobností ve třídní skupině, kdo je oblíbený, neoblíbený, Tomova dokonalá rodina a pečující rodiče, multikulturní spolužáci :)) (Kim mi byla strašně sympatická)… a Billova neskutečně zajímavá, originální, osobitá, nekompromisní, rozhodně neokoukaná, ale stále velice reálná postava. Jediné, co jsem úplně ze začátku nepřijmula, byl Tom jako třídní oblíbenec a zároveň ihned Billův kamarád. Nějak jsem předpokládala, že oblíbenci aka stars ve třídě musí být nějakým způsobem trochu negativní postavy – namyšlení, rádi se předvádějí, mnohdy šikanují, a tak podobně. Dostalo mě, že Tom byl úplný opak a v podstatě ideální žák:) Hrozně milý, co se týče vztahu k Billovi, naprosto podřizoval veškerý svůj přístup Billovi, Bill mohl být rád, že někoho takového vůbec potkal. A Tom do toho spadl po hlavě, totálně :))) zamiloval se v podstatě hned, aniž by o tom věděl:) Překvapivě byli všichni z kapely Tomovi nejlepší kamarádi a to mě potěšilo, že i Gustav byl gay :D:)
Já nevím, přijde mi, že můj projev je hrozně zmatený, házím 5. přes 9., ale opravdu nevím, jak tuto povídku nejlépe vystihnout. Mám k autorce velký obdiv a respekt, protože něco takového muselo stát neskutečné množství úsilí a hlavně, určitě, vlastních zkušeností. Jelikož jsem kdysi procházela také obdobím takzvaného experimentování se svým tělem, tak jsem si velice dobře vybavila všechny scény, kdy se Bill řezal, jako by to byl můj příběh. U mě byl důvod toho ale trochu jiný, vzniklo to z čiré zvědavosti a chuti udělat si na těle nějaký vlastní originální "design". Tehdy v nějaké 9. třídě totiž spolužačky přišly s tím, že si můžou kružítkem vyrýt na prst iniciál svého idola. Tuším, že jedna spolužačka tam měla T a druhá G (Gustav):D A já jméno spolužačky. Jak šel čas, tak bylo z iniciálu jméno, pak čára, druhá čára pak obrazec a už to jelo. Ale nikdy to nedošlo příliš daleko, naštěstí. Až asi před 3 roky jsem to pro něco jako nevědomé, nikam nevedoucí citové vydírání použila ve svém bývalém vztahu. Ale rychle jsem zjistila, že to nemá smysl. Což je dobře. Ale zpátky v povídce.
Bylo to silné kafe, fakt. Skutečně jsem měla pár dílů pocit nevolnosti v žaludku, když mi to ta paní z mobilu předčítala, ale jo, to k tomu patří. Docela mě překvapil totální happy end, když se Simone vrátila z léčebny a podpořila Billa na promoci. Zároveň mě těší, že se Bill dal dohromady s jeho vlastním otcem a mají spolu obnovený vztah. Z Billovy matky jsem měla občas hrůzu, přemýšlela jsem, co asi udělá, protože jsem se nikdy s ničím takovým nesetkala, ani v povídce ani ve filmu. Ale vím, že to existuje a ta představa toho je sakra děsivá. V povídce asi nebylo zmíněno, co že to měla za diagnózu, že? Mohla to být nějaká paranoidní porucha nebo rozdvojená osobnost nebo nevím co, ale bylo to vážně děsivé, když si představím, že to Bill všechno trpělivě snášel, brr. No a zase Billovi, ten mě prostě fascinoval. Asi nejvíc si pamatuju scénu, kdy byl v místnosti se školní zdravotnicí a bavil se s ní o své nemoci – tehdy jsem se opravdu cítila jako Tom, který tam seděl a jen s vykulenýma očima a otevřenou pusou poslouchal všechno, co si ti dva v tom cizím jazyce říkají. Myslím, že na tenhle příběh asi nikdy nezapomenu a bude mě stále provázet přitom, když se zase někde nechtěně říznu a poteče mi krev – automaticky si vzpomenu na Billa a SCN11B 😀 ne, vážně. Zasáhlo mě to, moc. Strašně moc děkuji Zuzu za brilantní překlad a Ghostie za… No, jaké slovo by to popsalo nejlépe… neuvěřitelně silný příběh. Díky díky díky!<3