autor: Allka
RESTART?
Birdy – Terrible Love
And I can’t fall asleep
Without a little help
It takes a while
To settle down
My shivered bones
Until the panic sets
A nedokážu usnout
Bez menší pomoci
Chvíli trvá
Uklidnit
Mé rozklepané kosti
Než zmizí panika
„Máma bude v pohodě, neboj se,“ řekl Tom s přesvědčením. Bylo mu Billa hrozně líto. Působil tak křehce a zranitelně a ve tváři měl utrápený výraz. Ve srovnání s hrozbou ztráty milovaného člověka Tomovi najednou všechno přišlo malicherné… To, na co si občas stěžoval, bylo až směšné ve srovnání s tím, co by se mu mohlo stát teď.
„Věřím ti,“ šeptl černovlásek. Podíval se na svého bratra a byl v tu chvíli hrozně vděčný, že ho má. To, že je na něj naštvaný a že se pořád nedočkal omluvy za jeho chování, bylo odsunuto do pozadí a téměř zapomenuto. Co byl jeden opilecký výlev proti opravdovému neštěstí? Teď byl Tom dokonalou oporou – skoro jako by vystoupil z nějakého jejich vymyšleného příběhu.
Tom už byl z postávání na chodbě unavený. Chytil Billa za ruku a odtáhl ho za roh k lavicím. Posadil se na jednu z nich a bratra stáhl k sobě. Chvíli se jen mlčky díval před sebe. Prsty měl stále propletené se svým dvojčetem. Až když Bill zahýbal prsty sevřenými jeho dlaní, trhl ramenem a odtáhl se. Jako by jenom zapomněl na to, že bratra pořád drží.
Kluci si připadali jako ve snu. Ještě před pár hodinami byli ve Francii a teď seděli na německé nemocniční chodbě a čekali na verdikt lékařů. Jakmile Tom řekl Billovi o mámině nehodě, společně běželi zburcovat Davida. Chtěli po něm okamžitě dvě letenky domů. David se nejdřív bránil, jelikož na další den bylo domluveno vystoupení a pak se měla konat velká podpisová akce. Nicméně když mu dvojčata trochu pohrozila, odkudsi jim vykouzlil letenky – jo, být slavný se hodí, když se chcete v jednu ráno dostat na původně beznadějně vyprodaný let – a dokonce dva dny volna. Do příjezdu taxíku ještě chvíli vrčel, ale nakonec jim popřál hodně štěstí a povzbudivě je objal, aby ukázal, že není zase takový balvan.
Zpoza rohu vyšel doktor. Oba bratři okamžitě vyskočili na nohy.
„Tak co, pane doktore?“ ptal se dychtivě Bill.
„Vaši matku jsme operovali. Nejvážnějším zraněním byla natržená slezina. Operace dopadla dobře. Jiná vážná zranění díky bohu neutrpěla. Má ještě zlomenou ruku, ale to není nic, co by nevyřešila sádra. A samozřejmě je potlučená… Ale každopádně měla velké štěstí. Chvíli si tady ovšem poleží.“
„Můžeme ji vidět?“ vydechl úlevně Tom.
„Teď byste ji mohli vidět jenom přes sklo, navíc spí, takž byste u ní nebyli nic platní. Zastavte se zítra, dobře? Vlastně už dneska… Někdy odpoledne, řekněme kolem třetí. A nebojte se, všechno dobře dopadne,“ odpověděl doktor.
„Dobře… Děkujeme,“ kývl Bill. Napětí z něj spadlo. Najednou se cítil k smrti unavený a všechno, co si přál, bylo jet domů. Tom na tom byl podobně.
„Jděte se vyspat. Uvidíme se odpoledne. Zatím nashledanou.“ Muž v bílém plášti potřásl oběma chlapcům rukou a otočil se k odchodu. Bratři se po sobě podívali. Aniž by si něco řekli, vydali se společně ven z nemocnice. Došli k autu, jež si půjčili hned na letišti, a oba si tak nějak automaticky vlezli na svá místa. Tom za volant a Bill na sedadlo spolujezdce. Sotva se hlava mladšího z dvojčat dotkla opěradla, zavřelo oči a v tu ránu usnulo. Dredáč ho chvilku pozoroval a mírně se usmíval. Pak potřásl hlavou a rozjel se k domovu.
***
„Bille, vstávej. Jsme tady.“
„Co?“ zamžoural zmateně Bill. „Já jsem asi usnul…“
„Jo, spal jsi jako dřevo celou cestu. Tak šup, nebudeme sedět v autě celou noc, ne?“ pobídl ho Tom, unavený a tím pádem trochu nevrlý. Bill se protáhl a s povzdechem vylezl z auta.
Kluci vešli do ztichlého domu. Tom rozsvítil, zul si boty a bundu pověsil na věšák. Bill ho po chvíli následoval.
„No, jsem mrtvej. Půjdu si lehnout, oukej?“ řeklo starší z dvojčat už přívětivěji.
„Jo, já si taky půjdu lehnout. Ani si nebudu dávat sprchu,“ usmál se trochu Bill. Netušil ale, jestli ještě dokáže usnout… Sám v temném pokoji… Pak ho něco napadlo. Nervózně se ošil a odkašlal si. „Myslíš, že bych… že bys… no… zkrátka je mi dost mizerně z tý záležitosti s mámou…“
„Hm?“
„No, je to trapný, ale… Nemohl bys dneska spát se mnou u mě v pokoji?“
„U tebe v pokoji?“ pozvedl nevěřícně obočí dredáč.
„No, nebo já s tebou ve tvém pokoji…“ To byl ale blbej nápad, nadával si v duchu Bill, zatímco se neklidně vrtěl. Pozoroval bratrův výraz a už teď litoval, že vůbec něco takového vyslovil.
„Hele, promiň, ale to asi nepůjde. Máme postele pro jednoho, nevešli bysme se tam. A přece nebudeme spát na zemi. Uvidíme se ráno, jo?“ opáčil Tom, otočil se na patě a vyběhl po schodech nahoru.
Bezva, teď mi vůbec není trapně, ušklíbl se pro sebe Bill, poškrábal se na hlavě a pomalu se šoural do svého pokoje.
***
Jsem to ale blbec.
To si Bill v duchu opakoval poslední hodinu. Aby byla taky nějaká změna, občas do blbců vynadal i svému bratrovi. Ležel na posteli a ať se snažil, jak chtěl, nemohl zabrat. Oči se mu otvíraly jako na pérkách. Myslel na mámu a bylo mu z toho těžko, ačkoliv byl zároveň šťastný, že to dopadlo, jak nejlíp mohlo. Ale ještě víc se mu honilo hlavou, jak moc se asi před Tomem ztrapnil. Celý život ho nepotřeboval a teď škemrá, aby s ním chtěl spát v posteli… No nic, ráno s ním promluví a svede to na strach o matku a na nezvyk spát v tichém domě. Nic víc v tom stejně nebylo. Najednou zaslechl kroky na chodbě a vzápětí hlas za dveřmi. „Bille?“ ozvalo se.„Jo?“ odpověděl černovlásek.
„Můžu?“
„Ehm…“ Bill nevěděl, co říct. Strašně rád by byl uražený a hrdý… Ale na druhou stranu vážně nemohl usnout… „Jo,“ řekl nakonec a zavřel oči. Slyšel, jak Tom bere za kliku a vchází do pokoje. Pak ucítil, jak se postel u jeho nohou zhoupla.
„Nemůžu usnout,“ začal starší z bratrů. Bill jenom kývl. „Tak jsem si řekl, že ten nápad se společným spaním nebyl tak špatný,“ pokračoval Tom.
Bill by si strašně rád rýpnul… ale nakonec z něj vypadlo jenom: „Budeš spát u mě v posteli, nebo na zemi?“
„Můžu k tobě? Nerad bych měl záda jak přejetý mašinou.“
Bill se posunul až ke zdi a odhrnul peřinu, aby mohl Tom vklouznout za ním. I přes mezeru mezi nimi mohl Bill cítit teplo vycházející s bratrova těla. Bylo to fajn, víc než fajn. Otočil se tak, aby ležel Tomovi tváří v tvář. Chvíli si jenom hleděli do očí.
„Promiň, že jsem tě předtím odpálkoval. Připadalo mi to jako blbost,“ prolomil ticho dredáč. „Ale pak jsem se zamyslel a řekl jsem si, že bysme aspoň jednu historku mohli pro jednou převést v realitu.“
Bill se zasmál. „Není to špatný, co?“
„Ne, to vážně není… Je mi dobře.“ Tom se přisunul trochu blíž. Bill udělal nevědomky to samé. Dotkli se koleny. Dredáč se stydlivě usmál, každopádně neuhnul.
Bylo to úplně automatické. Jako by to tak dělali odjakživa. Tom si lehl na záda a roztáhl paže. Bill si polovinou těla lehl na jeho hrudník a bratr ho schoval ve svém objetí. Všechny starosti odpluly, byly tu jen černovláskův pokoj, pohodlná postel a to nejopravdovější sevření na světě.
„Bille… Z toho večera si pamatuju všechno.“
„Tome, chceš se o tom bavit zrovna teď?“
„Jo. Chci si to vyjasnit. Udělal jsem kravinu a je mi to líto. Om… omlouvám se ti. Neměl jsem to dělat. Mrzí mě, že jsem to mezi námi zase takhle posral… Ale nechci, fakt nechci, aby to kvůli tomu mezi námi bylo pokažený…“
„Já taky ne,“ zašeptalo mladší z dvojčat.
„Takže… můžeš mi to odpustit? Byl jsem strašně opilej a zblblej těma divnýma obrázkama, co jsem viděl na netu. Twincest,“ uchechtnul se Tom. „Už na tebe nikdy takhle nezaútočím, slibuju. Vůbec jsem to tak nemyslel. A… promiň, že jsem nepřišel dřív. Já jen… Nejsem zvyklej se omlouvat, tak jsem asi prostě… nevěděl, co říct.“
„Dávno odpuštěno,“ řekl Bill.
„Děkuju.“
Chvíli bylo zase ticho. Kluci si jenom užívali tuhle chvíli.
„Někdy si přeju, aby ten příběh o nás byl pravda, Tome.“
„Já někdy taky. Musí bejt super mít takovýho bráchu,“ zachechtal se Tom. Za to schytal od Billa šťouchnutí do žeber. „Hele, něco je přehnaný. Nějaký věci, co nás nutí David o sobě roztrubovat, jsou divný. Třeba to, jak jsem tvůj velkej ochranář. Nikdy jsi přece ochranu nepotřeboval, ne? Dokážeš se sám o sebe postarat. Ty by ses ve skutečnosti šikanovat nenechal, kdyby na to přišlo. Ale… něco je hezký.“
„Třeba spaní v jedný posteli?“
„Jo, třeba. Možná to někdy zopakujeme… Hele, zavírají se mi oči. Nevadí, když to zalomím?“
„Ne, nevadí, taky jsem už utahanej,“ naznačil pokrčení rameny Bill. „Dobrou.“
Ani ne za minutu slyšel, jak začal dredáč pravidelně oddechovat. A na něj už to taky přicházelo… Vteřinu předtím, než se propadl do říše snů, mu proběhla hlavou směšná myšlenka, že je možná škoda, že už na něj Tom svými rty nikdy nezaútočí.
autor: Allka
betaread: J. :o)
Po dnešním díle mám pocit, jako by se povídka úplně vymykala všem povídkám, které se tu dosud objevily. 😀
Za prvé, ještě jsem v žádné povídce nečetla, aby Tom Billa odmítl, když po ho prosil, aby s ním spal v jednom pokoji.
A za druhé, ve většině povídkách si své alkoholové výlevy dvojčata nepamatují, proto mě překvapilo, když Tom řekl, že si všechno pamatoval. Ještě by byl gól, kdyby se neomluvil a řekl, že v tom chce pokračovat. 😀 Dnešní díl mě minimálně překvapil. Děkuji za něj. 🙂
I přes to, že je mi jejich mámy moc líto, tak to byl opravdu pěkný díl. Máma bude v pořádku a kluci se začínají sbližovat. Líbilo se mi, jak si promluvili a jak spolu nakonec přitulení usnuli. A ta Billova poslední myšlenka byla úplně nejhezčí 🙂
Jsem rada za to, ze Tom prekonal svou jesitnost a dokazal se braskovi omluvit. Ovsem, Muckatko ma pravdu. Byl totalni sok, ze Tom rekl Billovi ne xD to tu jeste nebylo 😀 Simone nedopadla nakonec zas tak zle, takze predpokladam, ze bude opravdu v poradku. Snad ji to uzdravovani bude trvat dost dlouho na to, aby dvojcata zjistila, ze vubec neni spatny spat spolu v jednom pokoji nonstop nebo se libat. Uchylne twincestacky, malem vsechno zkazily 😀 dekuji moc za dil 😉
Som rada, že je Simone relatívne v poriadku a dúfam, že sa uzdraví bez problémov.
Avšak dvojičky… ako už spomínali dievčatá, aj mňa prekvapilo, že Tom Billa odmietol. To sa často nestáva (teda takmer vôbec :D). Avšak som rada, že sa im páči spanie v jednej posteli a aj to, že sa Tom konečne ospravedlnil. Ale musím súhlasiť s Billovou poslednou myšlienkou – bola by to riadna škoda, takže verím, že sa to nestane pravdou 🙂
Ďakujem za časť.
Krásna kapitola je fajn že se Tom omluvil ta poslední věta se mi moc líbila.
Muckátko vystihla zase všetko čo som mala na mysli, keď som kapitolu čítala 🙂 Bolo to strašne pekné ako sa nakoniec Tom ospravedlnil a ako sa zhodli na to spoločnom spaní… a možno si Tom pomyslel presne to isté ako Bill a zaútočí… dúfam 🙂
ďakujem za kapitolu.
Téda, ty zvraty jsou vážně bleskové. A mě se to tak líbí 🙂 Docela výstižné, jak tváří v tvář neštěstí jejich matky najednou zapomněli na hlouposti a drželi pospolu, jako rodina 🙂 Jsem ráda, že se spolu usmířila, a mám-li být upřímná, jsem i ráda, že se mezi nimi "nic" neděje. Asi nejsem dostatečně úchylná, já si docela užívám jejich nevinné pouto :DDD A taky mi to přijde docela hezký rozdíl oproti těm povídkám, kde si v jednu chvíli nemůžou přijít na jméno a vzápětí se muckají a hoří vášní… No dobře, vím, že to nás asi čeká i tady, ale až za určitou dobu 😀 Tohle je aspoň realistické, jako že zezačátku se jim zdá twincest zvrácený.
Abych to už ukončila, ještě jednou chválím krásné dílko a těším se na pokračování 🙂
!!!
Ehm… omlouvám se za komentář, co nepatří k tomuhle článku, ale nemohly byste mi prosím pomoct najít dva staré příběhy, které jsem tu kdysi četla? Jsou už starší, tak tři roky zpátky, a já si zaboha nemůžu vzpomenout na názvy (celý seznam dokončených příběhů jsem projela snad už 3x, ale nevybavilo se mi to).
První byl v podstatě fantasy, o tom, že Bill byl drak, který se jednou za čas dokázal měnit do lidské podoby, a Tom byl "dračí trenér" (nebo tak nějak), tedy člověk, který s draky pracoval.
V druhém byla naše dvojčata slepá a byla na sobě navzájem hodně závislá. Simone trpěla jakousi iracionální nenávistí vůči Billovi, vždy před ním upřednostňovala Toma. Potom si pamatuju, že se vyskytla příležitost k operaci, která by jim vrátila zrak, ale z nějakého důvodu ji mohli provést jen jednomu z nich a Simone chtěla samozřejmě Toma.
Vím, že to je asi dost nepřesné, ale je to už hodně dávno, co jsem to četla a určitě jsem hodně zapomněla, ten druhý jsem dokonce ani nedočetla celý. Ráda bych to napravila, takže kdybyste mi mohly helfnout a napsat mi názvy, budu vážně moc vděčná 🙂 Díkes
[8]: Ahoj Carol, příště mi napiš na mejl pro povídky nebo do guestbooku, to bude lepší 🙂 Komentáře pod povídkama už čtu sporadicky, a počítám, že by ti na tohle zrovna tady asi nikdo jinej neodpověděl.
Ta první je od Poor Medea a nenašlas ji nejspíš proto, že je v jednodílkách: http://twincest.blog.cz/1011/enter-the-dragon
Druhou psala Sch-Rei a zrovna letos při úklidu ji nedokončenou nechala smazat, takže tu už nenajdeš. Pa J. :o)
[9]: Dobře, propříště si to budu pamatovat. Díky moc, i když mě vážně mrzí ten smazaný příběh. Ale "Enter The Dragon" si s radostí přečtu znova, díky 🙂
To Tomovo prvotní odmítnutí mě fakt dostalo! 😀 Nechtěla jsem věřit vlastním očím a pak jsem se prostě musela smát! 😀 Snad jsem ještě nečetla žádnou povídku, kde by Tom Billa a jejich společné spaní odmítnul. 😀 Chudák Bill, bylo mi pak strašně líto, jak se cítil trapně, ale kdo by se tak necítil, že? 😀 No, ještě že to Tom pak napravil a sám k Billovi došel. 🙂