Balance 31. (1/2)

autor: B-kay

Díl opět natolik dlouhý, že jsem jej musela rozdělit na dvě poloviny. Nevím, co víc říct. Opět jsem ze psaní příjemně unavená, vyčerpala jsem vše, co jsem měla na srdci a můžu vám popřát pouze krásný zážitek a doufat, že se vám to bude líbit :).

Zvedl hlavu a zvědavě se rozhlédl kolem sebe. Bodlo jej u srdce. Opět měl pocit, že je lapen ve stínech a že jediným zdrojem světla, silným a hořícím energií, je pouze jeho malý přítel. Vstal, opustil tmavé prostory chladného kamení a vyšel na sluncem zalitý kus lesa. Tiše se k němu blížil, s každým zdolaným úsekem vzdálenosti se cítil lépe a lépe. Vycházel ze tmy na světlo, a čím blíž svému slunci byl, tím krásněji se cítil. V té chvíli nedokázal myslet na nic z toho, co se stalo během uplynulých dní. Zapomněl. Nemělo smysl se trápit a utápět se v bolesti, veškerý smysl viděl pouze v jeho velikém, rozzářeném pohledu a radostných projevech. Už déle nedokázal zůstat nečinným a přistoupil ještě blíž.

„Co to děláš?“ zeptal se tichým hlasem mláděte, které poskakovalo na hromadě čerstvě napadlého sněhu, a pak zvědavě pozorovalo otisky svých tlapek. Srneček plaše sklonil hlavu a hravě zastřihal ušima. Vlk to na něm miloval. Věděl, že když něco takového dělá, je šťastný, nebo má chuť si hrát. A vzhledem k tomu, že před několika dny ztratil svou matku, mohl být rád za jedno i za druhé.

„Včera byly určitě menší,“ oznamovalo mládě hrdým hlasem. „Jistě jsem vyrostl.“
Vlk se postavil vedle něj a z výšky si jej pořádně proměřil. Byl pořád stejný. Maličký a roztomilý. Sotva sahající do úrovně jeho břicha. A i kdyby náhodou o kousek povyrostl, jistě to nebylo otázkou posledních hodin.

„Proč se tak rychle snažíš vyrůst?“ Naklonil hlavu a oprášil mu tenký nános sněhových vloček za ušima. „Je krásné být dítětem. Měl bys být rád.“

Srneček se na něj smutně zadíval a poté strčil svou malou tlapku do mnohem větší, která rozhodně nepatřila jemu. „Chtěl bych být jako ty,“ šeptl a pomalu rozrýval zasněženou zemi pod nohama tak dlouho, dokud nespatřil zmrzlá stébla trávy a náznaky tmavé půdy.
„Jako já?“
„Chci být vlk,“ zopakovalo mládě tichým hlasem.
„Ne, maličký, nechceš.“ Vlk se posadil vedle něj a ustaraně mu pohlédl do očí.
Srneček se snažil zhluboka dýchat a neomdlít. Opět mu tak řekl. Nazval jej tak po tolika dnech, kdy na něj sotva promluvil. To přeci muselo být dobré znamení, nebo ne? Znamenalo to snad, že už je všechno v pořádku? Odpustil mu?


„Ale ano, chci,“ mládě si tvrdohlavě stálo za svým. Přestalo s porovnáváním otisků, usadilo se vedle vlka a hlavou vrtalo do husté srsti šedé barvy. „Chtěl bych být hodný vlk jako ty. Chci být rychlý a velký a nechci mít z ničeho strach. Kdybych byl jako ty, mohl bych maminku tehdy ochránit.“
„Nejsem hodný. Vlci nejsou hodná zvířata. Stydím se za to, kým jsem.“ Vlk se zvláštním pocitem prázdnoty odvrátil tvář a zavřel oči. Jak rád by smazal svou minulost. Jak rád by napravil vše zlé, co kdy provedl.
„Na mě jsi hodný. Zachránil jsi mě.“ Mládě si dodalo odvahy, postavilo se na zadní a natáhlo krk tak, aby mohlo vlka láskyplně olíznout na tváři.
„Protože jsi mě změnil. Předtím jsem však takový nebýval. Byl jsem jako ti, co zabili tvou mámu.“
„Ale ty nej-“ Chtěl říct, že nebyl jedním z nich. Že by jistě nedokázal udělat něco takového, ale vlk jej nepustil ke slovu.
„Zabil jsem i mládě, jako jsi ty. Je to už hodně dávno a nejsem na to vůbec pyšný, ale udělal jsem to. Bylo to v době, kdy jsem přišel o své rodiče a zůstal jsem sám. Byl jsem zuřivý, zoufalý, život pro mě neměl žádnou cenu. Nebyl jsem hodný. Byl jsem netvor. Pořád jím jsem.“

Vlk se svalil na kousek zasněžené země, který srneček ještě nestihl pokrýt otisky svých tlapek, a hlavu zabořil do sněhu, doufaje, že když si to bude opravdu moc přát, pohltí jej a on navždy zmizí. Srneček se váhavě usadil naproti němu. Bylo vidět, že nad něčím úpěnlivě přemýšlí. Že hledá vhodná slova a že na něj možná v té chvíli dolehla skutečná podstata vlkových slov, a konečně získal svůj ztracený rozum, proměnil se zpátky v kořist a pocítil vůči němu strach. Vlk by se mu vůbec nedivil. Na druhou stranu však cítil nesnesitelnou úlevu, protože o něm konečně věděl všechno. Vše, co zůstávalo viset ve vzduchu od doby, co se poprvé setkali, bylo náhle prozrazeno. Zabil. Zabil stejné mládě. Tehdy bez lítosti, ta se dostavila až o několik hodin později, a pronásledovala jej až do dne, kdy se ocitl ve stejné situaci. Do dne, kdy stál před stejným rozhodnutím, hleděl do vyděšených očí malého tvorečka, ve kterých se však ukrývalo něco, čemu bezmyšlenkovitě podlehl.

„Mně na tom nezáleží.“

Vlk překvapeně zvedl hlavu a zabodl do srnečkova obličeje zmatený pohled.
„Měl jsi tolik příležitostí mi ublížit. Nikdy jsi nic neudělal a já ti věřím. Věřím ti a cítím se s tebou opravdu v bezpečí. Nejsi netvor.“ Mládě několikrát zamrkalo a přelétlo vlkovu tvář nevinným pohledem. „Jsi má spřízněná duše.“

Vlk cítil, jak mu do očí vstoupily slzy. Měl chuť se zasmát, protože to, co vycházelo ze srnečkových úst, nedávalo smysl. Ještě před několika týdny by si myslel, že zešílel. Něco takového přeci nebylo normální. Všichni to vědí. Již od narození nám bylo dáno jisté postavení a on byl v potravinovém řetězci na vyšším stupínku. Měli být nepřátelé. Měli se nenávidět a on přesto věděl, že mládě vyslovilo dokonalou a čistou pravdu. Pravdu, kterou si on nechtěl přiznat, protože si nemyslel, že si zaslouží být vůbec někým milován a obdivován.

„Ještě ne. Nejdřív ti musím udělat ty slibované Vánoce a poté si o tom můžeme promluvit.“
Srneček opět zastřihal ušima a doslova skočil na vlkova záda, zatímco mu rozzářený vysvětloval, že musejí najít nějaký malý stromek a vymyslet pro toho druhého něco hezkého. Vlk vstal i s malým parazitem na zádech a společně se vydali na cestu lesem. Neřekli už ani jediné slovo a přesto to oba věděli. Propast byla pryč. Srnečkova slova se proměnila v prach minulosti. Zase bylo všechno v pořádku.

Tom zlehka přehnul okraj stránky, na které skončil, a s drobným úsměvem odložil knížku na noční stolek. Do konce sice ještě pořád zůstávalo několik stránek, ale on doufal, že se těm dvěma už nestane nic ošklivého a že je nic nerozdělí. Nebyl si jistý tím, proč mu hlavní hrdinové tak přirostli k srdci. Důvodů mohlo být hned několik. Možná proto, že to byla Billova knížka a vše, co se jej týkalo, si jednoduše musel zamilovat. Nebo to mohlo být tím, že mu příběh těch dvou trošičku připomínal příběh jeho a Billa. Tak jako tak, měl tu knížku moc rád a doufal, že neskončí špatně. Kdyby i pohádky končily špatně, lidé by se neměli k čemu upínat a život by už zřejmě nedával žádný smysl.

Protáhl se a posadil se na kraj postele právě ve chvíli, kdy dovnitř vešel Bill s tácem cukroví a Buřtíkem v patách. Amélie zřejmě pořád vytrvale poskakovala kolem Simone, očekávající případnou odměnu za roztomilost.

„Máma už devastuje kuchyň, co?“ Pobaveně zavrtěl hlavou, vstal a pomohl Billovi s nákladem sladkostí, zatímco ten se opatrně přesunul k posteli, posadil se a upřel na Toma skličující pohled.
„Tomi?“ pípl, snažil se tvářit co nejvíce uvolněně.
Tom si vložil do úst hned několik čokoládových pusinek a s plnými tvářemi zamířil k Billovi. Ten se neubránil veselému úsměvu i přesto, že měl menší dilema. Avšak Tom v té chvíli nápadně připomínající křečka, dělal všechno jaksi snesitelnějším. A právě proto jej miloval. Život po jeho boku nebyl takový, jaký by byl bez něj. Když byl s Tomem, všechno bylo jiné. On sám byl jiný. Svět byl plný barev a on zapomínal na své postižení.
Tom rychle přežvykoval a silně polkl; Bill měl slabé podezření, že spolknul hned několik pusinek najednou, ale nechal to plavat, protože mu na rtech přistál polibek chutnající po horké čokoládě.

„Copak?“

Bill se skřehotavě nadechl a jazykem si přejel po rtech, na kterých pořád cítil Toma.
„Chtěl jsem… se jen zep-tat, jestli už máš… vymyš-lenou masku na dnes ve-čer.“
Protože on neměl. Téměř hodinu bezcílně bloudil po domě, zíral do zrcadla, jako by měl snad v odrazu své tváře najít inspiraci. Bohužel, žádnou tam neviděl. Později se setkal s Flinnem na chodbě, chtěl si s ním popovídat; on možná také nevěděl, za co půjde na silvestrovskou párty v Kaulitz stylu. Jakmile si však všimnul trička, které spokojeně svíral v dlaních, a ještě spokojenějšího úsměvu, věděl, že byl se svým problémem zřejmě sám. Nikdy na žádné podobné párty nebyl. Maškarního se zúčastnil jednou v životě jako malé dítě a odešel ani ne o půl hodinu poté, co jej tam otec po nátlaku prarodičů přivezl, protože neuměl zapadnout do kolektivu, a tak jenom bezcílně chodil od jednoho hloučku dětí ke druhému, aniž by mu někdo věnoval pozornost. Zřejmě nestál za povšimnutí. Měl krásnou masku. Otec si dal tehdy zřejmě poprvé a naposled záležet na tom, aby mu udělal radost, a sehnal mu kostým anděla. Byl celý bílý, měl velká, překrásná křídla, a když si jej oblékl, doslova zářil. Přišel si výjimečný. Opravdu se na ten večer těšil. A i když patřila jeho maska k těm nejhezčím, mezi ostatními vůbec nezazářil. Právě naopak. Byl pro ně neviditelným. Ten pocit uměl jenom těžko popsat, ale věděl, že jej už nechce zažít znovu.

V Tomových očích zajiskřilo, jak vtiskl Billovi ještě jeden rychlý polibek a utíkal ke svému polorozpadlému počítači. Bill jej pomalu následoval, a když si Tom s úsměvem poklepal po stehnech, usadil se mu na klíně a zvědavě čekal na to, co mu chce ukázat. Zatímco se starý počítač připravoval na to, že musí opět chvíli fungovat, přemýšlel nad maskou, kterou si Tom asi vybral. Možná půjde za kovboje, možná za lékaře. A možná vezme kytaru a bude si hrát na rockovou hvězdu.

Zatímco Bill přemýšlel, Tom využil volnou chvilku na to, aby si užíval Billovy blízkosti. Zhluboka vdechoval jeho vůni, tváří se otíral o prameny černých vlasů, rukou zlehka objímaje hubené boky. Bill k němu pootočil hlavu, setkal se se smutným pohledem a úsměvem, který nebyl vůbec přesvědčivý.

„Co-pak?“ Zeptal se a postřehl, že se obrazovka za ním bledě rozzářila a po chvilce začaly pomalu jedna po druhé nabíhat drobné ikonky různých tvarů a barev.

„Ještě tě to bolí?“
„Už je to mno-hem lepší, Tomi. Oprav-du. Ta mast… od Si-mone pomoh-la. A krom to-ho, slíbi-li jsme si… že se o táto-vi nebude-me bavit,“ ztěžka vydechl a ukazováčkem Toma dloubl do špičky nosu. Ten se nevinně pousmál a přikývl.
„Vím, omlouvám se. Jen… pořád mě to trápí.“
„Za pár… dní se to za-hojí a vše bu-de jako dřív.“ Bill mu věnoval povzbudivý úsměv, a vzápětí se jejich rty setkaly. Zlehka, téměř nepostřehnutelně, jako by se o sebe sotva otírali. I tak slabý dotek jim oběma způsobil husí kůži a donutil je tiše zasténat.
„Nechci za pár dní. Chci teď hned.“ Tom se roztouženě otíral tváří o Billův štíhlý krk, pokrýval jej drobnými polibky a ochutnával sladkost kůže.

Bill silně stiskl rty, dlaněmi se zapřel o desku stolu, jinak by ztratil rovnováhu. Zavřel oči a soustředil se na trasu Tomových polibků. Cítil, jak mu hřejivé teplo prochází od silně pulzující tepny na krku přes uši, líce až ke koutku rtů. V té chvíli ty své pootevřel a přijal mezi ně pár dalších. Tom se tak soustředil na pomalé, hluboké polibky, až se mu krabatilo čelo. Jazykem prozkoumával Billova ústa tak dlouho, dokud neucítil neuvěřitelnou touhu strhnout z něj veškeré oblečení a pomilovat jej přímo uprostřed pokoje. Odtáhl se od něj, ale pouze na vzdálenost, aby se mohl zhluboka nadechnout.

„Chtěl… jsi mi ukázat tu… mas-ku,“ Bill nyní více znakoval, než mluvil. Opět byl v koncích. A opět Tomovou vinou.
Tom se zasekl, bezmocně hleděl do Billových podmanivých očí a chvíli mu trvalo, než se vrátil zpět do reality a zapudil představu Billova nahého, vzrušeného těla hluboce ve své mysli.
„Ah, ano,“ poklepal se po hlavě a omluvně se usmál. „Málem bych zapomněl.“ Dal ruce kolem Billových boků z každé strany tak, aby dosáhl až na stůl a mohl ovládat myš počítače. Bill se na jeho klíně zvědavě zavrtěl a sledoval, jak Tom překlikával jednotlivé ikonky, až dokud nenarazil na tu pravou.
„Pomůžeš mi s výběrem, ano?“
Bill vesele zakýval hlavou a překvapeně zamrkal, když Tom otevřel první ze dvou obrázků. Na obrazovce se okamžitě vynořila bledá, zvláštní tvář jakéhosi muže. Nebo spíš individua. Nevypadal jako běžný člověk. Vypadal jako by byl celý politý barvou. Rozcuchané vlasy kolem tváře měly slabě zelený odstín, z koutků krvavě zbarvených rtůy vycházely hluboké, červené jizvy a vytvářely na mužově tváři věčný úsměv. Jeho pohled, orámován černými stíny a kruhy pod očima, byl divoký, hladový. Bill si neuměl představit, že by se měl Tom proměnit v něco tak podivného.

„Kdo- to je?“

„To je Joker,“ Tom se pustil do vysvětlování. „Je to hlavní záporná postava z Batmana. Jako dítě jsem byl blázen do superhrdinů a komiksů, a tak mě napadlo, že bych to mohl zkusit.“
Bill komiksy nikdy moc nečetl, o Batmanovi toho také příliš nevěděl, ale nechtěl to na sobě dát znát; Tom o tom mluvil jako o té nejběžnější věci na planetě a on si nechtěl připadat hloupý.
„Ale… tvo-je vlasy… Ne-budou zele-né, že ne?“ Zeptal se po chvilce.
Tom se nad Billovou roztomilostí pousmál a líbl jej na pootevřená ústa. „Jistěže ne.“ I přesto, že se Bill snažil usmívat, zachytil jeho prvotní zamračení a možná i chvilkové zděšení. Tohle nebyla správná volba.
„A teď druhá možnost,“ šeptl a otevřel druhý obrázek.

Tvář na druhé fotce byla Billovi alespoň trochu známá. Znal toho herce, pokud se nemýlil, byl to Johnny Depp, ale postavou ani filmem, ve kterém vystupoval, si nebyl zcela jistý. Možná to bylo tím, že se nikdy na televizi příliš nedíval, a když, tak sledoval pouze pořady pro hluchoněmé nebo Mr. Beana. Toho doslova zbožňoval. Moc toho nenamluvil, což bylo pro Billa naprosto perfektní, a zároveň se cítil jako normální kluk, protože v rohu obrazovky nebylo malé okénko s paní tlumočící normální řeč do znakové.

„Tak, co na to říkáš?“ Tom jej špičkou nosu dloubl do brady a věnoval mu hravý úsměv.
Bill si hrál s lemem svého trička a roztomile se na Tomově klíně vrtěl ze strany na stranu, nad obočím mu vystoupila drobná vráska, jak úpěnlivě přemýšlel. Ještě jednou si prohlédl obě masky, a když se otáčel zpět k Tomovi, měl ve tváři rozkošný růžový odstín.

„Ta prv-ní-“ snažil se najít vhodná slova. „Není špat-ná… já jen, neu-mím si předs-ta-vit, že bych mu-sel vydržet celý ve-čer, aniž bych… tě polí-bil.“

Tom se nad touhle možností ve skutečnosti vůbec nezamýšlel, ale teprve nyní, s pohledem upínajícím se k Billovým dokonalým rtům, věděl, že by to také nevydržel. Bylo od Billa moc hezké, že nechtěl zmařit jeho vynaložené úsilí, a zřejmě se mu možnost, že skončí celý od barvy, také příliš nelíbila.
„Takže je rozhodnuto. Pirát.“
„Ale nech-ci, abys to dě-lal jenom kvů-li mně. M-možná, kdybys… mě polí-bil teď, vydr-žel bych to.“ Bill se uculil a Tomovi opět připomněl kouzelné slunce.
Nechtěl jej políbit teď. Chtěl jej políbit i za hodinu, u večeře, během her, během novoročního přípitku. Chtěl, aby byl jeho prvním polibkem v Novém roce a chtěl, aby byly jeho rty jediné, které bude líbat po zbytek svého života.
„Dělám to i kvůli sobě. Stejně se mi pirát líbí mnohem víc. A krom toho, takhle tě alespoň budu moct líbat během celého večera,“ šeptl, hravě jej pošimral na břiše a zlehka vsál jeho smějící se rty.

Bill se přestal na jeho klíně netrpělivě kroutit, dlouze vydechl a spojil ruce za Tomovým krkem, aby mu mohl být blíž. Bolest zad pro něj v tu chvíli nebyla vůbec důležitá. Omotal mu nohy kolem boků a za stálého líbání se nechal vysadit na stůl, přičemž zadkem přisedl klávesnici, a počítač vzápětí na to začal vydávat podivné zvuky. Tom nad tím pouze mávl rukou, a aniž by se odlepil od Billových úst, vsunul mu ruce pod tričko a přiložil je k horké, chvějící se kůži. Bill neslyšně zasténal, čímž ještě více pootevřel rty a dovolil, aby došlo ke střetu jejich hladových jazyků. Se zavřenýma očima a divoce bušícím srdcem se pomalu ocital ve zcela jiném světě. Tom v něm jediným dotekem dokázal probudit něco, co necítil celá léta. Byl zvědavý, jestli jejich hladové rty a zběsile se proplétající jazyky vydávají nějaký zvuk, ale styděl se na to zeptat. Právě proto jej zevnitř zaplavila nová naděje, jakmile si uvědomil, že se to možná brzy dozví. Ve svém imaginárním kalendáři, který nosil neustále u sebe, ve svém srdci, odškrtl další den.

Už zbývalo pouze šestnáct. Pořád dost, ale co to bylo proti víc jak dvaceti letům?

„A co tvá maska, hm?“ Tom z Billa něžně svlékl dlouhé tričko, a když se mu před očima zjevil sněhový, prudce se pohupující hrudník posetý drobnou husí kůží, téměř s nábožnou jemností na něj přiložil bříška prstů a začal bledou kůži hladit a jemně masírovat mezi prsty. „Prozradíš mi, za co půjdeš?“

Bill v té chvíli sletěl ze svého obláčku a bolestivě dopadl na zem. Jistěže by mu to prozradil, kdyby to on sám věděl. Nechtěl zažít opět ten ošklivý pocit. Nechtěl zářit, a přitom být všem očím neviditelný. Chtěl vypadat hezky. Udělat se hezkým pouze pro Toma a užít si večer tak, jak se patří.
„To je překva-pení,“ pípl po chvilce a očima úpěnlivě bloudil po pokoji, hledaje jakoukoli inspiraci. Tom se najednou napřímil, vzal jeho tvář do dlaní a procítěně jej políbil.
„Ty nemusíš mít žádnou masku, Bille,“ vydechl, oči nořící se do hloubky těch Billových. „Už takhle vypadáš jako panenka.“

Bill si v mysli přehrával jeho slova. Panenka. Panenka. Panenka. Křehké děvčátko z porcelánu s alabastrově bílou pletí, tmavými vlasy a jemným líčením. A v té chvíli mu to všechno došlo. Zadíval se na Toma rozzářeným pohledem a měl chuť jej na místě zulíbat.

Jak to dělal? Jak mohl pokaždé najít řešení na Billův problém, aniž by jej vůbec znal?
O několik minut později už stál na prahu dveří do kuchyně, nesmělým pohledem sledoval Simone zamyšleně připravující nějaký salát, a hrál si s lemem trička, které z něj Tom ještě před malou chvílí svlékl. Nevěděl, jak by měl vůbec začít. Ještě chvíli přešlapoval na místě a pozoroval ji, a poté konečně nabral odvahu a vstoupil.

„Simone?“ pípl.

Jmenovaná překvapeně zvedla pohled od mísy plné zeleného listí, a jakmile kousek od dveří spatřila černovlasého chlapce, přestala se mračit a věnovala mu láskyplný, téměř až mateřský úsměv.
„Copak, srdíčko? Můžu ti s něčím pomoct?“ Odfoukla si z tváře pramen zrzavých vlasů a hřbetem dlaně si protřela zpocené čelo.
„J-já klid-ně poč-kám. Nechci vás… otra-vovat, když… máte to-lik práce.“ S jemným úsměvem se otočil na patě a pomalu mířil ke dveřím.
„Bille, to je-“ začala, ale vzápětí ztichla a posmutněla. Někdy zapomínala, že jí Bill vlastně nemůže slyšet a pokaždé pak vůči tomu chlapci pocítila bezbřehou lítost za všechno, čím si musel projít. Rychle si sundala zástěrku, vypnula troubu, ve které ohřívala pečené brambory, a přiběhla k němu.
„Neotravuješ mě, už jsem toho navařila akorát tak dost,“ s úsměvem mávla rukou a zadívala se Billovi do tváře.
I přesto, jak moc byl své matce podobný, v něm najednou nacházela i něco jiného. Něco, čeho si nikdy předtím nevšimla a nyní ji to bodalo u srdce. Mimiku tváře, některá drobná gesta podědil po svém otci, tím si byla jistá. Myšlenka na Gordona nečekaně rozproudila tok dalších. Když viděla Gordona, viděla prázdnotu, veliký dům, osamělost. Když si představila veliký dům, viděla smutnou zahradu. Zamyslela se nad zahradou a třešňovými stromy, a vzápětí myslela na šílený polibek. A pomyšlení na ten polibek v ní probouzelo touhu najít své koště.
Proto zavrtěla hlavou rychleji, než by mohla jednat, chytila Billa za ruku a přitáhla jej až ke stolu, ze kterého mu nabídla ochutnat hned z několika druhů jídla.

Bil rozkošně vrtěl hlavou. „Ne, ne… dě-kuji. Vlastně jsem vás při-šel požá-dat o pomoc.“

„Pomoc?“ To už jednou slyšela a mělo to katastrofální následky.
Bill plaše sklonil hlavu a zíral na špičky chlupatých bačkor s bambulemi, které upletla Tomova babička a které odmítal sundat, protože nádherně hřály. Tom se smál, protože nevěřil, že by je někdo ještě využil.
„S mas-kou.“
„Myslíš s převlekem na dnešní večer? To víš, že ti pomůžu a ráda. Já bych se už také měla pomalu začít chystat, takže se do toho pustíme společně, co ty na to?“ Něžně jej pohladila po tváři a Bill jí věnoval vděčný úsměv. Přikývl.

Simone se do práce pustila s větší vervou, než vůbec očekával. Když jí spiklenecky prozradil, co má v plánu, v očích jí zajiskřilo a začala pobíhat po pokoji jako splašená a ze zásuvek a skříně vyhazovala různé drobnosti. Vždy, když se jejich pohledy setkaly, mu věnovala měkký pohled a úsměv, a pro Billa to bylo jako pohlazení na veškeré otcovy rány.

Po dlouhém pátrání nakonec našla to, co hledala. Volánkovou bílou košili s malými perličkami, kterou kdysi koupila Tomovi zřejmě v důsledku pomatení mysli, a ten jí tehdy věnoval pohled, jako by s jejím úsudkem naprosto souhlasil. Pro Billův převlek však byla perfektní. Vzala svá líčidla, balení třpytek a kousek bílé stuhy, kterou se nedávno chystala vyhodit a nyní byla ráda, že to neudělala. Dala si opravdu záležet na tom, aby splnila Billovu představu zejména proto, že stačil jediný pohled jeho poblázněných očí a věděla, že ten převlek byl určen pro někoho jiného.

Když se za půl hodiny zadívala na své dílo, nevěřila svým očím.

„Tak?“ Bill hravě špulil rty a obracel se ze strany na stranu. Ještě se neviděl a zajímal jej nejprve názor Simone, jakožto samotné tvůrkyně. Natahoval ruce, aby si pořádně prohlédl krásné třpytky na rukávech košile.
Simone poprvé v životě netušila, co říct. Chtěla udělat pouze jediné. Vzít jej, uložit na poličku a starat se o něj stejně, jako když byla malá a starala se o svou vlastní porcelánovou panenku. Do očí se jí nahrnuly slzy, na rtech přistál drobný úsměv.
„Tom se zblázní,“ šeptla, úsměv jí ještě více povyrostl.
Bill překvapeně zamrkal, kousl se do rtu a váhavě se otočil k velikému zrcadlu v rohu pokoje. Vstal, opatrně přistupoval blíž, a když se nosem téměř dotýkal zrcadla, konečně vzdáleně poznával rysy své tváře.

autor: B-kay

betaread: J. :o)

6 thoughts on “Balance 31. (1/2)

  1. Obdivuji Tě, opravdu, Tvé povídky jsou tak krásné a Balance je opravdu úžasná. Máš v sobě tolik lásky, je hrozně krásné, že ji vkládáš do svých povídek, vždycky se hrozně těším na další a další díl a jsem hrozně zvědavá jak to všechno bude. Ráda čtu Tvé povídky i zpětně, protože mě vždy zahřejí u srdce 🙂 pokračuj prosím dál ve psaní, děláš tím radost určitě nejen mě 🙂

  2. Jess napsala v komentáři přesně to, co si sama o Tvých povídkách myslím! 🙂
    A tenhle díl byl opět naprosto dokonalý! ♥ Rozplývám se nad každým slovem, které jsi napsala! 🙂 Tom jako křeček neměl chybu! 😀 Při té představě jsem se musela smát! 😀 A ještě pořád jim tu oslavu Nového roku závidím! 🙂 V těch maskách to musí být naprosto kouzelné! nemluvě o Billovi! Hrozně ráda bych viděla, jak jej Simone vystrojila, protože věřím, že musí vypadat dokonale! A stejně se nejvíc těším na reakci Toma až Billa spatří! ♥ Určitě oněmí úžasem! 🙂
    A nezvěřitelně se mi ulevilo, že už je na tom vlk líp a že už konečně komunikuje a podařilo se mu zapomenout na srnečkova slova, která tehdy řekl. Snad už to bude mezi nimi jen dobré! 🙂
    Moc děkuji za další nádhernou část! ♥

  3. Keď Vlk nazval srnčeka znovu Maličký, bolo mi z toho strašne krásne. Som rada, že sú zase v pohode skoro ako pred tou tragickou udalosťou. Maličký bol tak rozkošný, keď pozoroval ako vyrástol:D aj jeho vyhlásenie, že chce byť vlkom bolo roztomilé. A som rada, že Vlk sa priznal k tomu aký bol. A aj za to, že Srnček pochopil a nezačal sa báť. Je to neskutočne nádherná rozprávka.
    A Billova maska… on tak vyzeral naozaj takže sa veľmi strojiť ani nemusel… tak ako povedal aj Tom. Už sa teším na pokračovanie, na to ako sa Tom bude tešiť zo svojej porcelánovej panenky.
    Veľmi pekne Ti ďakujem za tieto nádherné príbehy. Oba sú neuveriteľne krásne.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics