Vydechnu… koukám na hluchý telefon. Vždycky jsi byl trochu temperamentnější a to je to, co se mi na tobě vždycky tak strašně líbilo. Jenže teď… teď mám prostě strach se ti ukázat. Je mi prostě nad slunce jasné, že až mě spatříš… přijdu o tebe navždy. Raději tě budu mít u sebe doma, i když mě budeš nenávidět, ale budu tě prostě mít na blízku! Patříš mi! Patříš! Projedu si zdravou rukou vlasy.
„Saki!“ zavolám. Trvá to pár minut, než přijde.
„Když… když bude Bill něco chtít… splň mu to okamžitě, ano? Ale pokud… bude chtít odejít… nedovol mu to. Je to rozkaz, rozumíš?!“ výhružně kouknu.
„No… teď mi zjisti, kde je, a… přijď mi to říct.“ Vydám tichý rozkaz a postavím se k oknu. Koukám na slunce, na ptáky… oni jsou tak volní a já? Nikdy nebudu moc mezi lidi. Nikdy tě nebudu moci vzít do kina, na večeři… milovat se na pláži. Možná bych tě prostě měl nechat letět, abys byl volný jako ti štěbetavci venku, ale copak to jde? Když jsem zjistil, co se s tebou dělo… myslel jsem, že umřu! Pořád jsem doufal, že jsi doma v bezpečí, že jsi na mě snad zapomněl, ale ty ne… musel ses dostat do problémů a ve finále se pokusit o sebevraždu. Jenže by z tebe nebyl jen sebevrah, ale vrah. Já bych totiž zemřel taky.
„Tak?“ kouknu na přicházejícího Sakiho.
Je mi jasné, že na mě teď dost překvapeně kouká, ale já jsem tady boss. Vezmu si cigarety a brýle. Nakouknu ven na chodbu a pak se rychle vydám k zadním dveřím vedoucím na zahradu. Sednu si tam pod strom a opřu si hlavu. Cítím, jak mi v paži mocně pulzuje. Je to opravdu nepříjemné. Někdy to dokonce i dost bolí, ale… raději tohle, než být bez paže. Tu potupu a bezmoc bych nepřežil.
(Bill)
Dost dlouho trucuju. Nechápu to. Opravdu ne. Buď mě miluje, a chce, abychom byli spolu, nebo si ze mě prostě jen dělá prdel! V takovém případě s ním ovšem spolupracovat nebudu! Vstanu a jen tak prostě kouknu na rozházenou postel. Možná bych si měl ustlat? Ne. Kašlu na to! Dojdu k oknu a koukám na zahradu. Rozbuší se mi srdce, když uvidím sedící postavu pod stromem. Je to on? Je to můj Tom? Roztřeseně vydechnu. Musím. Opatrně vykouknu ze dveří a našpulím rty, když vidím Sakiho. Sakra… sakra! Zase zavřu. Tiše vyčkávám a pak slyším kroky, jak odchází. Tohle je moje šance! Maximálně tiše jako myška vyklouznu z pokoje… seběhnu dolů po schodech a nadechnu se čerstvého vzduchu. Pořád tam sedíš! Nohy mě málem neposlouchají, ale musím! Tichounce dojdu a sednu si pod strom na druhou stranu, abys mě neviděl. Mlčím… snažím se přijít na to, co říct. Nechci tě vyděsit, nechci vyděsit ani sebe. Zavřu oči. Nádech výdech.
autor: Mykerina
konečně nemohla jsem se dalšího dílu dočkat.:)
bože ten konec..musíš honem přidat další díl..:) konečně se uviděj
To… Ono… Aa… Som myslel, že už sa k tomu nikdy nevrátiš :33 moja oblubená poviedka :3 dufam, že teraz už nebude taká dlhá pauza ^^
návrat??? konečně sakra!!! po těhlech dvou se mi tak moc stýskalo!!! moje milovaná povídka 🙂 dočkala jsem se 🙂 nezklamala jsi
Myslela jsem že další díl už ani nebude jsem zvědava jak to bude dál.
Priznám sa, že som časť bovhieako nečítala. Nerada čítam také príbehy, ktoré nie sú dokončené (v tomto prípade to, že je to ako druhá séria), takže som ešte nečítala ani jednotku, ale z tých útržkov, čo som zachytila sa strašne teším, až bude dokončená aj táto druhá časť alebo sa aspoň naskytne pravidelnejšie pridávanie kapitol, a preto som strašne rada, že sa tu dnes ďalšia objavila 😀 Už som pomaly na túto poviedku aj zabudla, takže veľmi pekne ďakujem za ďalšiu časť a dúfam, že ďalšie sa čoskoro objavia.
Téééda… já nemám slov. Nikdy by mě nenapadlo, že Zkrocení zvířete bude mít pokračování. Pár let jsem na tomhle blogu nebyla, takže jsem si teď znovu četla některé příběhy, co jsem četla předtím. A najednou koukám, na hlavní stránce je tohle, tak najedu do rubriky a začtu se a – "Pokračování k povídce Zkrocení zvířete"??? Seriously? A poslední díl byl vydaný skoro před rokem? Přiznám se, že jsem váhala, jestli to mám vůbec číst, protože nevím, jestli se mi chce mít další potenciálně nikdy nedokončenou povídku. Ale nedalo mi to :))) Na to jsem měla první řadu až moc ráda. Takže jsem si přečetla už všechny díly a teď mi úplně buší srdce a jen se modlím, aby se na to autorka nevykašlala – prosím, prosím, smutně koukám. Tvoje povídka je úžasná 🙂