Two is better than one 1.

Oy!:3 Hlásím se po nějaké době s novou povídkou!:) Je to pro mě taková oddechovka, která mě napadla a já ji chtěla zrealizovat. Taky mi trvalo snad měsíc vymyslet název, so… Je to podle písničky – ten název, ne ffka 😀 No, myslím, že i tak se k tomu hodí 🙂 Konec keců. Enjoy!:) K.

„No tak, dávej pozor.“ Byl první školní den a už hezky začínal. Ne, že by stačilo, že ráno skoro zaspal a nestíhal, ještě je v úplně nové škole mezi novými lidmi. Otočil se za dotyčným, ale už jej moc nestihl zahlédnout, zmizel v davu několika lidí. Všichni pospíchali do svých nových tříd.

Konečně vysněná vysoká škola. Pomyslel si. Věděl, že to nebude mít vůbec lehké s jeho současnou situací, ale byl si jist, že to nějak zvládne. Vydal se po značce, která ukazovala směr do auly. Mělo tam proběhnout přivítání nových studentů. Alespoň tak to bylo psáno v dopise. Doufal, že se nezdrží první den moc dlouho. Slíbil Rin, že pro ni přijde hned po obědě. Dnešek byl pro oba velmi důležitý a náročný – ostatně jako celý Rinin dosavadní život.

Dnes byla Rin první den ve školce a černovlásek na vysoké škole. Rin ještě nikdy nebyla ve školce, máma s ní chtěla být co nejvíce, protože s tátou hodně cestovali, tak ji dávala jen pohlídat k sousedce, aby si ji mohla vzít kdykoliv se vrátí. Měla naštěstí v práci úlevu, že bude pryč maximálně dvě noci, střídali se ve výchově s manželem, ale bohužel někdy to nevycházelo, někdy museli oba být současně pryč, tak jim pomáhal černovlásek, který hlídal svou sestru přes noc a během odpoledne, kdy nebyl ve škole. Sousedka byla rodinná známá, měla taktéž svoje děti. Bylo jim 2 a 10 let a ona byla na mateřské. Ve školce bohužel měli stejně plno, tak to nešlo jinak vymyslet. Simone – mámě černovláska – a Rin, to vyhovovalo. A černovlásek? Černovlásek se jmenoval Bill. Bylo mu pouhých 20 let a život se s ním zatím vůbec nemazlil.

Celý školní den utekl strašně rychle. Ředitel školy měl proslov, poté byli představeni třídní učitelé, prohlídka školy a mohl jít domů. Budova vypadala opravdu hezky, zaměstnanci byli taktéž sympatičtí a studenti? Těch si zatím moc nevšímal, bude ještě dostatek času na to se s nimi poznat. Vzpomněl si, že na dnešek dal Rin veliký slib. Musel jej splnit, i když věděl, že to bude další starost navíc. Avšak po tom, co si malá tříletá slečna prožila, je to maličkost.

Ve čtvrt na jednu už parkoval u školky. Vystoupil z vozu, zamkl jej a v ruce nesl pytlíček želé bonbonů. Věděl, jak jej Rin milovala. Snažil se ji dělat šťastnější a šťastnější, aby nebyla smutná a zapomněla na bolest. Avšak žádné rozmazlování. Dnešek byl ovšem povolen. Z malého děvčátka se stává mladá slečna.

„Kéž byste to mohli vidět, mami, tati…“ povzdechl si černovlásek a vydal se k bráně. Zajímalo jej, jaký pohled se mu naskytne. Jestli se Rin bude ostatních dětí stranit, nebo jestli si našla kamarády. To zjistil během pěti minut.

„Dobrý den,“ Slušně pozdravil paní učitelku – Rottigerovou. „Jdu si pro Rin,“ Pousmál se, když si všiml, že jeho sestřička si našla kamarádky, kteří taktéž čekali, až si pro ně někdo přijde, hrajíc si v dětském koutku.
„Dobrý den, oh, jistě.“ Pozdravila taktéž učitelka. „Rin, jdeš domů!“ Zavolala na ni. „Jak to zvládáte?“ Zeptala se. Malý Bill sem chodil do školy, takže znala téměř celou jeho rodinu. Kromě jeho biologického otce. To věděl i černovlásek, že se rodiče rozvedli, ale nikdy po pravém tátovi nepátral.
„Zatím docela dobře, je to už mnohem lepší.“ Pohladil po hlavičce děvčátko, které k němu přiběhlo. „Jdi se převléknout, dobře? Já za chvíli přijdu.“ Dal ji pytlíček bonbonů a Rin s výsknutím odběhla do šatny.

„Rin je vážně statečná a šikovná slečna, našla si tady hned kamarády,“ pověděla Rottigerová. „Poslyšte, Bille, kdybyste cokoliv potřeboval, stačí říct,“ nabídla svou pomoc.
„Děkuji vám,“ Chystal se k odchodu, přeci jen, nemůže nechávat tak dlouho samotné tříleté dítě. „Nashledanou zítra.“
„Nashledanou, Bille,“ Rozloučili se a Rottigerová zavřela za černovláskem dveře.

Bill se vydal za Rin, která zápasila s kloboučkem na hlavě. Musel se zasmát. „Ukaž,“ pomohl jí ho pořádně nasadit tak, aby jí už nepadal. Šaty si zvládla přes hlavu obléknout sama. Obul jí střevíčky a mohli se vydat na cestu.
„Tak co, byla jsi hodná?“ Optal se, když ji pásal do dětské sedačky.
Dívka okamžitě přikývla. „Paní učitelka je opravdu hodná, dala každému bonbon,“ vytáhla jej z kapsy u šatů, aby jí starší bratr uvěřil.
„Dobře, ale teďka si jej nedávej do pusy, ano? Aby ti nezaskočil.“ Dal jí pusu na čelo a zavřel dveře. Nastoupil na místo řidiče a rozjel se do obchodního centra, aby mohl splnit svůj slib.

autor: Kiki