autor: Muckátko :o*
Ahoj všichni, tímto dílem začínáme odpočítávat deset dílů do konce.
🙂
Děkuji za předešlé komentáře. Jste báječní! Užijte si díl. Muckátko :o*
Zapomenuté tváře
Ráno se Tom probudil v prázdné posteli. Ležel uprostřed matrace, proto se otočil i za sebe, jestli si s Billem v noci nějak nevyměnili místa. Prostěradlo, polštář i přikrývka byly ledové, tudíž musel být Bill z postele už dlouho pryč. Ani Schnuppi už na matraci neležel. Tom vstal, oblékl se do pohodlného oblečení, došel si na záchod a vydal se Billa hledat. Necítil se dobře a hádal, že je něco špatně s Billem. Poslední dobou měl pocit, jako by byl na Billa citově napojený.
„Bille?“ zkusil zavolat, ale odpovědí mu bylo jen hrobové ticho. Jediné, co slyšel, bylo tlumené vrčení Schnuppiho odněkud z obýváku. A nemýlil se. Ve své malé tlamičce svíral kobereček s třásněmi a škubal hlavou sem a tam, jak se snažil porazit svého nepřítele. Tom se uchechtl a doufal, že ten koberec nebyl moc drahý. Obával se, že po nájezdu toho jejich malého trhače nejspíš utrpí nějaké škody.
Vydal se do kuchyně, aby připravil snídani, jak byl zvyklý. Možná že vůně Billa přiláká, aniž by Tom musel šňupat a hledat jej. Lekl se, když Billa našel stát v kuchyni. Jednou rukou se opíral o hranu kuchyňské linky a prsty druhé ruky přejížděl po varné konvici. Vypadalo to, že čeká, až se voda dovaří a šťoucháním do ní si krátí čas, ale záhy Tom zjistil, že je konvice prázdná.
„Bille?“ oslovil jej. Bill sebou mocně škubl a přikrčil se. „Dobré ráno,“ popřál mu Tom, ale odpovědi se mu nedostalo. „Udělám nám snídani, ano? Klidně se posaď a nech to na mně,“ promlouval k němu Tom klidným hlasem. Jemně jej odstrčil od linky, aby mohl pracovat. Co se kde nachází, zjistit poměrně brzy, protože většina věcí byla uspořádána skoro stejně jako u něj doma. Po tom, co se podíval do lednice, zjistil, že Jörg musel udělat větší nákup, než odjel, protože lednice byla narvaná k prasknutí. Měl zřejmě strach, aby tam kluci neumřeli hlady, zatímco bude pryč. Tomovi jemně zakručelo v břiše. Aby taky ne. Včera usnuli bez večeře, a tak se teď žaludek hlásil o pozornost.
„Je ti lépe než včera?“ zeptal se, když zmáčkl tlačítko na ohřev vody ve varné konvici. Vytáhl opečené toasty z toasteru a na talíři je postavil na stůl společně s obloženým talířkem se zeleninou a sýry.
„Prošel jsem všechny pokoje,“ řekl Bill bezbarvě a obložil si toast sýrem, paprikou a rajčetem.
„Oh. Vstával jsi kvůli tomu brzy,“ podotkl Tom. Bill se choval divně. To bylo jasné na první pohled, ale prozatím Tomovi stačilo, že snědl už dva obložené toasty. Strčil si do úst poslední sousto a položil ruce na desku stolu. Okamžitě se mu rozechvěly dlaně.
Konvice začala pomalu vřít, a proto vzal dva hrníčky a postavil je na stůl. Jeden blíž k sobě a druhý přišoupl k neklidnému Billovi. Billovy oči spočinuly na té nevinné nádobě, ze které měl snídat. Jeho oči se nepochopitelně zúžily. Byl to on. Byl to ten hrnek, ze kterého snídal, když jej poprvé znásilnili. Seděl přesně na tom samém místě a totožně se díval na zelené čajové lístky, které byly vyobrazeny na bílém porcelánovém hrníčku. Jen jedno bylo jinak. U linky nestál Tom, ale jeho táta. Jeho srdce začalo bít rychleji. V žilách mu začal kolovat čirý vztek. Sevřel hrnek v prstech a silou pěsti se jej snažil rozdrtit. Ten hrnek mohl za všechno jeho trápení! On to všechno spustil.
„Jaký budeš chtít čaj? Je tu černý, ovocný, mát-“ zbytek slova se ztratil ve zvuku tříštícího se porcelánu vedle Tomovy nohy. Šíleně se lekl a podíval se na množství střepů na zemi. Chytil se za hrudník a prudce se otočil k Billovi, který se rychle odšoupl od stolu, vstal ze židle a poodstoupil. Zběsile dýchal a třásl hlavou. Těkal očima mezi střepy na zemi a Tomovým vyděšeným obličejem. Teprve teď si uvědomil, co udělal. Choval se jako šílenec. Bezdůvodně rozbil hrnek, vyděsil Toma. Najednou nevěděl, co jej to popadlo. Jako by v ten okamžik za něj jednal úplně jiný Bill. Otevřel ústa, že snad něco řekne, ale místo toho se rozběhl domem ke dveřím, které vedly na zahradu.
Tom zůstával šokovaně stát uprostřed kuchyně a snažil se přijít na to, co se tam právě stalo. Byl schopný jen zírat na střepy, které se mu válely u nohou. Odsunul židli od stolu a ztěžka na ni dosedl. Byl naprosto vykolejený. Neměl sílu střepy uklidit, ani začít snídat, ani jít za Billem a přesvědčit se, že je v pořádku. Tohle všechno… nechápal to. Pokud si dobře vzpomínal, v Billově diagnóze nebyly žádné záchvaty vzteku, ale pravděpodobně by se měly dopsat pod kolonku rekonvalescence jako reakce na něco, co mu bezprostředně připomínalo to zlé. V tom momentu překvapení si však Tom stihl všimnout, že po tom, co se hrníček roztříštil o spodní dvířka linky, si Bill pravděpodobně uvědomil, co udělal. Možná to chtěl i napravit, vysvětlit, ale bylo snazší před tím utéct.
Zatímco Tom seděl v kuchyni a usilovně přemýšlel, Bill se schoval za zahradní domek, kam se jako malý vždy schovával, a plakal. Nedusil se vzlyky, jen mu prostě stékaly slzy po tvářích stejně mlčky, jako se mlčky rodily v jeho očích.
Co to proboha udělal? Zbláznil se? Vinit hloupý hrnek z toho, co se mu stalo? A vyděsit Toma k smrti? Co si o něm teď bude myslet? Že se doopravdy zbláznil? Že k tomu nakonec stejně došlo?
Bill si potřeboval sbalit věci, nasednout do auta a vrátit se zpět. Potřeboval si lehnout, usnout a ráno se pobudit s tím, že to byl jen ošklivý sen.
Oba dva v naprosté separaci, pohrouženi do svých vlastních myšlenek přečkali celé dopoledne. Tom se probral k životu, teprve až se otevřely domovní dveře a v nich se objevil Jörg. Rychle odhodil všechny věci a vydal se do domu.
„Ahoj kluci, jsem doma!“ zahalekal na celý dům, ale jediné, co jej přivítalo, byl podivný výraz v Tomově tváři, který seděl u jídelního stolu, na němž stále zůstávala téměř nedotčená snídaně. Skoro to vypadalo, jako by Tom zamrzl v čase. „Co ten kyselý obličej?“ zeptal se Jörg a ukradl z talíře pár okurek. „Kde je Bill?“ rozhlédl se po domě, jestli svého synka někde nezahlédne. Těšil se na něj jako malé dítě na Vánoce. Tom vzhlédl k Jörgovi a hledal slova.
„Já… já nevím… já to nechápu… nerozumím,“ povzdychl si a složil hlavu do dlaní.
„Tome, co se stalo?“ vyděsil se Jörg. Když už Tom nevěděl, co říct, a navíc vypadal, tak jak vypadal, muselo to být hodně zlé. „A co tu dělají ty střepy?“ všiml si té spouště na zemi.
„To Bill… já… asi to tu nesnáší moc dobře. Chystal jsem snídani a on najednou vzal ten hrníček a hodil ho proti lince. Byl rozzuřený. A pak utekl ven. Já… ještě jsem se z toho nevzpamatoval,“ přiznal Tom. Jörgova tvář se zasmušila.
„Bude nejspíš schovaný za zahradním domkem. Schovával se tam často jako malý. Půjdu se po něm podívat,“ poplácal Toma po rameni a odešel směrem, kterým předtím utekl Bill.
Tom vstal od stolu a posbíral všechny střepy, aby se o ně třeba Schnuppi nepořezal. Vyhodil je do koše a začal uklízet tu nepodařenou snídani.
Jörg mezitím vyšel na zahradu a mířil k zahradnímu domku. Nemýlil se. Nakoukl za něj a na zemi uviděl schouleného Billa.
„Bille? Billi?“ sáhl na synovo předloktí, aby na sebe upozornil.
„S-spadl jsem jen ze schodů, tati,“ vyhrkl Bill.
„Spadl jsi ze schodů? A jsi v pořádku?“ strachoval se Jörg. Na první pohled Billovi nic nebylo.
„Jsem. Mám jen roztržený ret, to se brzo zahojí, tati,“ ujistil jej Bill a donutil se k mdlému úsměvu. Jörg se zachmuřil ještě víc než předtím.
„Bille, co to povídáš? Ty nemáš roztržený ret,“ pověděl mu a pro jistotu si Billovu tvář natočil k sobě celou, aby se ujistil, že má pravdu. Billovy rty byly naprosto neporušené. Nechápal, o čem to Bill mluvil.
V sekundě si však vzpomněl, když tu Billa jednou po škole našel. Plakal, měl natržený ret a říkal, že spadl ze schodů. Jörg se vyptával, jestli jej to bolí a proč kvůli tomu pláče. Bill mu řekl pouze to, že to nebolí a že pláče, protože je hloupý nešika a jen otci přidělává starosti. Jörg jako by najednou prozřel. Teď už věděl, že mu to tehdy udělal někdo ze školy, ale slyšet tu stejnou lež, o které teď už věděl jistě, že to byla lež, to Jörga srazilo na kolena.
Bill zvedl pravou ruku a prsty si opatrně přejel po rtech. Odtáhl prsty a podíval se na ně. Tenkrát měl na prstech krev, teď je měl čisté. Zadíval se na otce, který mu vracel znepokojený pohled.
„Zlobí se Tom?“ zeptal se úplným šeptem.
„Nezlobí. Jen vypadá zmatený,“ odpověděl mu.
„Zlobíš se ty?“
„Já? Proč bych se měl zlobit?“
„Rozbil jsem ten hrníček,“ přiznal se.
„Bille, to nic. Byl to jen hrníček,“ uklidňoval jej. „Co kdybychom šli dovnitř? Udělám oběd a bude dobře, hm?“ navrhl Jörg. Bill zatřásl hlavou.
„Nemůžu dovnitř. Dusím se tam,“ špitl a zadíval se do země. Jörg si skousl ret, aby nezačal zoufalstvím brečet. Vidět Billa v tomhle stavu jej pomalu zabíjelo. Několikrát mocně zamrkal.
„Dobře, tak co kdybyste se šli s Tomem projít? Já udělám oběd a vy alespoň vyvenčíte Schnuppiho.“
„Tom nepůjde. Zlobí se,“ protestoval Bill.
„Určitě ne, Billi, půjdu se ho zeptat a pokud bude chtít jít, přijde si pro tebe sám, hm?“
„Tak jo,“ kývl Bill dětsky, ale na otce se ani nepodíval. Jörg vstal a vrátil se do domu.
Kuchyň už byla poklizená a Tom seděl znovu za stolem. Vzhlédl, když viděl Jörga přicházet.
„Je v pořádku?“ zajímal se jako první. Jörg dopadl na židli a neudržel slzy.
„Je to zlé, Tome,“ pronesl nakřáplým hlasem poznamenaným začínajícím pláčem. „On… mluví z cesty. Je úplně mimo,“ sklonil Jörg hlavu.
„Jak?“
„Řekl mi, že spadl ze schodů a rozrazil si ret, přitom na tváři neměl ani škrábnutí. Byla to vzpomínka. Jednou po škole jsem ho tam našel brečet a opravdu měl rozseknutý ret a tekla mu krev. Tehdy mi taky tvrdil, že spadl ze schodů, ale ve skutečnosti mu to udělali
oni. Tome, jdi pro něj, sice si myslí, že se na něj zlobíš za ten hrnek, ale jdi pro něj, prosím. Jděte se někam projít, zkus s ním promluvit. Jsi tady jediný, kdo s ním tím peklem neprocházel. S tebou si nespojuje nic špatného. Udělám zatím oběd a pak uvidíme, co dál. Uděláš to prosím?“ vrhl na něj Jörg nanejvýš prosebný pohled. Tom přikývl a bez řečí vstal. Popadl toho malého likvidátora Schnuppiho a připnul mu vodítko. Bude muset využít tu němou tvář, aby k Billovi pronikl.
Vyšel na zahradu a zamířil k dřevěnému domku. Nakoukl za něj a oddychl si, když tam Billa opravdu našel sedět.
„Někomu se po tobě stýskalo,“ usmál se Tom a pustil vodítko, aby se Schnuppi mohl rozběhnout k Billovi.
„Schnuppi, pejsánku,“ zašvitořil Bill a přitáhl si zvířátko do náruče, aby jej potěšil pusinkami. Hned na to odvrátil tvář od neposedného štěněte a podíval se na Toma. „Z-zlobíš se?“ Tom se usmál.
„Vůbec ne. Víš, kolikrát já jsem rozbil hrnek, sklenici, nebo talíř? Tisíckrát,“ mávl nad tím rukou. Záměrně přešel Billovu zuřivost, s jakou hrnek mrskl proti lince. „Pojď. Půjdeme se projít, vyčistíme si hlavy a necháme toho raubíře, aby se pořádně proběhl. A měl by si to užít, myslím, že vám zlikvidoval koberec v obýváku,“ uchechtl se Tom a nabídl Billovi ruku, aby mu pomohl vstát. Bill mu ji nedůvěřivě podal a nechal se zvednout na nohy. „Tak pojď,“ pohladil Billa po ruce a nechal jej jít před sebou i s hafanem. Obešli dům zvenku a malou brankou se dostali na ulici.
„Kam-kam chceš jít?“ zeptal se Bill.
„Nevím. Ty to tu znáš. Ukaž mi místa, která máš rád.“
„Já-dobře,“ svolil Bill a rozešel se po chodníku.
Zdálo se, že po půlhodině přešli celou vesnici a ocitli se kousek od parku. Bill celou cestu nepromluvil a Toma to znepokojovalo. Navíc si prohlížel Billův výraz plný nepohodlí.
„Ta vesnice se nezdá, ale je celkem velká,“ prohodil Tom. Potřeboval říct alespoň něco, ale Bill nereagoval na nic. Jen přikývl nebo něco zamručel, nebo odpověděl něco úplně z cesty.
Procházeli kolem pošty, když je v chůzi zastavil ženský hlas.
„Bille?“ oslovila žena Billa nejistě a natáhla krok, aby se k chlapcům dostala co nejdřív. „Bille, jsi to ty?“ zeptala se a chlapce si prohlížela odshora dolů. Tom se ochranitelsky postavil před Billa a trochu se zamračil.
„Kdo jste?“
„Oh, já jsem Melanie Schelinger. Učím na gymnáziu kousek odtud…“
„…tělocvik,“ doplnil ji Bill šeptem. Tom se na Billa podíval s jasnou otázkou v očích.
„Ano tělocvik. Chtěla jsem se jen zeptat, jak se ti daří, Bille,“ usmála se na svého bývalého studenta. Bill se ale více schoval za Tomova záda a neřekl ani slovo.
„Víte, já… dneska není dobrý den na povídání,“ zakroutil Tom mírně hlavou.
„Chápu. Nic jiného jsem vlastně nečekala,“ přikývla. „Ráda jsem tě viděla, Bille, měj se hezky. Na shledanou,“ pozdravila Toma a usmála se, když jí na pozdrav odpověděl. Tom počkal, dokud nebude učitelka daleko od nich. Teprve pak se otočil na Billa, který stál k Tomovi zády, objímal svůj hrudník a měl nahrbená záda. Třásl se.
„Bille? V pořádku?“
„To je ona, to je ona,“ šeptal, aby to slyšel jen ten, kdo to slyšet měl.
„To nic, Bille, už je pryč. Už odešla,“ uklidňoval jej Tom.
„Ne!“ vyhrkl Bill najednou. „Nesmí odejít. Tam v šatně u tělocvičny! Musí mě zachránit! Musí mi pomoct! Nemůže odejít a nechat mě tam!“ dýchal zrychleně a rozhlížel se kolem, jako by chtěl tělocvikářku rychle najít pohledem, ale všechno jeho zraku utíkalo. Tomovo srdce kleslo, když viděl Billa v tomhle stavu. Chytil jej za třesoucí se ramena a donutil jej podívat se mu do obličeje.
„Bille, klid. Slyšíš mě? Nejsi v šatně. Nejsi ve škole. Jsi se mnou na ulici a nikdo ti neubližuje. Posloucháš mě? Bille, no tak!“ zvýšil trochu hlas, aby upoutal Billovu pozornost.
Bill se přestal třást a dokázal udržet oční kontakt. Divil se Tomovu silnému stisku a naléhavosti, která se zrcadlila v jeho tváři.
„Co se stalo?“ zeptal se, jako by se právě probudil.
„Ty nevíš?“ podivil se Tom a pustil Billova ramena.
„Zamyslel jsem se,“ mračil se Bill.
„Kam se mi to ztrácíš, Bille?“ posteskl si Tom a promnul si obličej.
Neměl na vybranou. Budou se muset vrátit, sbalit všechny věci a vrátit se zpět k Tomovi, ačkoli měli zůstat na celý víkend. Jörg bude zklamaný, ale čím déle se tu bude Bill zdržovat, tím horší to bude. Tím rychleji začne ztrácet sám sebe a tím rychleji začne Tom ztrácet Billa.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 30
A ja myslela, ze tohle ma uz Bill za sebou 🙁 je mi lito, ze na nej to misto a lide pusobi tak zle. Mam dojem, ze navrat do te vesnice uz nebude zrovna realny. Po vsem, co se tam odehralo v minulosti. Snad Tom Billa neztrati, snad spolu dojedou v pohode zpatky a Bill bude zase psychicky v pohode. Jen me mrzi, ze zbyva uz tak malo dilu. Dalsi uzasna povidka bude mit konec. Moc dekuji za dil 🙂
Po opravdu velmi dlouhé době jsem si vzpoměla na tenhle blog a vážně jsem si myslela, že už tu dávno nic nebude. A ono tu přece jen něco zbylo. Vidím, že překlady se to tu jen hemží a jen málo Cz/Sk autorů se tu stále drží, proto jsem ráda, že hned první povídka, po které jsem sáhla má dobrý děj a hlavně je na úrovni. Díky za ni a budu se těšit na další díly, i když jsem přišla až v jejím závěru. 🙂
Chudák Bill 🙁 Strašne ma mrzí, že naňho to miesto tak pôsobí a núti ho znova prežívať svoju minulosť.
Tom má pravdu v tom, že najlepšie bude odtiaľ čo najskôr vypadnúť. Dúfam, že po odchode bude Bill opäť v pohode a nestratí sám seba a ani Tom jeho.
Ďakujem za časť a teším sa na pokračovanie, pričom mi už začína byť smutno, keďže viem, že budeme pomaly končiť. 🙂
Vážně jsem nečekala, že to bude Bill snášet až tak špatně. Ale vlastně je to logické, je mi ho líto 🙁
A hodně mě mrzí, že mu ani Tom nemá jak pomoct a že se od něj nenechá utěšit, ani v něm momentálně nehledá oporu…
Doufám, že se co nejrychleji sbalí a odjedou. Jorg to určitě pochopí.
Moc děkuju za další dílek. Jen je mi, stejně jako ostatním komentujícím, moc líto Billa, znovu si prochází ty hrůzy. No snad to s Tomem nějak zvládnou, spoléhám na tebe, autorko.
Myslela jsem že Bill má to nejhorší za sebou ale mám obavy jestli se nevrátí na začátek doufá že mu Tom opět pomůže.
Moc mě mrzí, že je na tom Bill takhle 🙁 Ale nemůže být všechno jen růžové, to chápu. Věřím, že až bude Bill zpátky u Toma, bude zase všechno lepší. A obdivuju Tomovu sílu, s jakou to všechno ustává. Je vážně úžasný.
Díky za díl a těším se na další.
Som zvedavá, že či keď sa vrátia k Tomovi Bill prestane unikať do minulosti. Mám o neho strach a je mi ho strašne ľúto 🙁 a aj Jorga a Toma. Toto je poriadne silná kapitola. Ledva som dýchala.
Minule jsem si vážně myslela, že je tenhle výlet dobrý nápad, protože by mohl Billovi alespoň trochu pomoci. Opravdu jsem se snažila být ohledně tohoto pozitivní a namlouvala jsem si, že se Bill přes to zlé trochu dostane a i když by se už třeba nemohl nikdy zpět domů vrátit, tak jej tahle návštěva udělá zase o něco málo silnějším. Ovšem teď vidím, jak šeredně jsem se pletla. Přiznám se, že takhle zlé jsem to nečekala. Ne že by to nebylo pochopitelné, jen jsem vážně doufala, že to bude lepší a konečně když člověk začne být optimista, tak se stane něco takhle zlého a pak se všichni diví, že raději dopředu počítám se špatnýma věcma. 😀
No, nedokážu ani napsat, jak moc jsem díku tomuhle dílu smutná a jak moc se o Billa bojím. Čekala jsem, že se mu budou vybavovat věci z minulosti, ale to, že bude chvílemi naprosto mimo, bude mu splývat minulost s přítomností, jsem doopravdy nečekala. Nedovedu si ani představit, jak mizerně se musí Tom cítit. Dívat se na Billa, který se už dokázal dostat přes tolik překážek a teď zase pomalu padá na dno je…otřesné. Tohle byl opět jeden neuvěřitelně silný díl, při kterém jsem slzela jako blázen a bála jsem se každého dalšího řádku. To s tou tělocvikářkou bylo šílené. Při Billových slovech, že se musí vrátit aby jej zachránila jsem brečela a brečela a opět jsem měla silnou chuť udělat všem těm, co Billovi ublížili, něco opravdu zlého, a to i přes to, že já jsem vesměs mírumilovná osoba, která násilí doslova nenávidí. A taky vím, že i kdyby všichni do jednoho byli až nadosmrti zavřeni ve vězení, stejně by to Billovi nijak nepomohlo, protože vzpomínky bohužel vymazat nejde.
Myslím, že po tomhle už bude každému jasné, že Billovo navrácení se nebude nikdy možné. To je tak jedniná věc, která mi v tomhle díle udělala alespoň miniaturní radost, protože je alespoň větší šance, že bude Bill bydlet buď u Toma, nebo se hold bude muset Jorg přestěhovat.
Přiznám se, že dalších dílů se ohromně obávám. Nemám ani ponětí, jak to bude probíhat až se Bill vrátí zpět k Tomovi. Věřím, že mu chvíli bude trvat, než se zase dostane tam, kde byl před tímhle výletem. Jen doufám, že se mu to podaří! Bojím se, aby jej to nepoznamenalo už napořád. Nemám ponětí co se Billovi honí v hlavě a celkově se dalšího vývoje strašně bojím. Pořád si ale v hlavě opakuji, že by jsi tuhle povídku snad nenechala skončit špatně a to je tak jediné, na co se teď upínám! 😀
A neuvěřitelně děkuji za postavu Toma! On je naprosto perfektní a nebýt jej, vše by bylo hned od samého začátku ztraceno. Za jeho trpělivost by si zasloužil medaili, protože takhle pevné nervy se vidí málokdy! Je to báječný člověk! ♥ A samozřejmě na něj taky upírám své všechny naděje, že bude Billovi nadále oporou a že díky němu se bude Bill opět zlepšovat.
Řekla bych, že tohle byl snad nejsmutnější díl celé povídky. Alespoň tedy pro mě. Myslela jsem si, že díl, kdy Bill Tomovi vyprávěl přesně co se mu dělo, už nic nepředčí, ale sledovat jak se Bill pomalu hroutí a navrácí se zpět do svého stavu je pro mě daleko horší. I přes to Ti ale moc děkuji za další díl! ♥
Nebudete tomu věřit, protože ani já tomu nemůžu uvěřit, ale svými komentáři jste mě přiměli ještě jednou přehodnotit konec povídky. Snad se mi podaří spojit vaše přání a mé rozhodnutí. 🙂 Děkuji za komentáře! 🙂
[10]: Tak teď jsi mě docela vyděsila..Doufám, že pro ně na závěr neplánuješ něco zlého? ? ?
[11]: Nerada bych něco prozradila předem, ale jak víte, zbývá posledních pár dílů do konce a to, co se stalo Billovi, se těžko napraví během jednoho dílu, ale uvidíme. 🙂
🙁 🙁 🙁 🙁 🙁 🙁 🙁 🙁 🙁 🙁
Teda řeknu Ti, že Tvůj komentář ve mně vyvolal stejnou bolest jako čtení tohohle dílu! No, alespoň mám ještě dostatek času se připravit na to, že povídka nejspíš nedopadne dle mých představ, ale ne že by to pomohlo. Při pomyšlení na špatný konec brečím už teď a nechci ani pomyslet na to, jak to bude vypadat až ten závěr budu číst. Vím, že většina věcí nikdy nedopadne tak růžově jako bychom si přáli, ale ráda si čtu o tom, že tomu tak je. Nevadí, hold se budu muset smířit a stejně tu ještě je naděje, že nás chceš třeba jenom strašit (jsem to ale naivka!) 😀 a nebo že to nakonec až tak katastrofálně nedopadne. Naděje přece umírá poslední!
Tiež si ma tým komentárom vydesila a aj keď je jasné, že sa to v jednej časti napraviť nedá, tak ako napísala Mischulka "Nádej umiera posledná!". Takže verím, že tejto poviedke dopraješ šťastný koniec (aj keď asi nie taký šťastný, ako by sme chceli) a neskončí to nejakou brutálnou katastrofou, lebo to by mi bolo strašne smutno 🙁
Udělám, co bude v mých silách 🙂
[15]: Prosím, prosím! Ty ani nevíš, co jsi tím svým komentářem způsobila. Já dneska pořádně nemohla spát a neustále jsem tady na tu povídku musela myslet. Já chápu, že Bill prošel peklem a že to během deseti dílů neskončí slovy 'A žili šťastně až do smrti, forever and ever…' ale aspoň trošičku štěstí a naděje jim na konci dopřeješ, že ano???
[12]:A ja sa prídávam k ostatným vydeseným 🙁 Bill a Tom by si po toľkom trápení zaslúžili konečne trochu šťastia a kľudu… strašne dúfam, že ich v tom hrôzostrašnom stave nechceš nechať 🙁 k tejto poviedke som sa plánovala vracať, ale keď skončí smutne, tak to nezvládnem čítať viac krát:( v živote je trápenia príliš veľa a nechcem si drásať dušu aj vo fantázii kam utekám pred realitou… Ale nech sa skončí táto poviedka akokoľvek, určite je to jedno z najkvalitnejších diel, na ktoré sa nezabúda.
[16]: Jedno slíbit můžu. Nikdo neumře a nikdo se nezblázní 🙂 Sice jsem už měla závěr hotový a čekal jen na 'kosmetické úpravy' v podobě opravy překlepů atd., ale nakonec to celé ještě překopávám. Nebojte, nějak to už do konce dotáhneme 🙂
[17]:Mockrát děkuji za tvá milá slova a jsem nesmírně potěšená, že už teď, i když není povídka dokončená, máte někteří v plánu se k ní v budoucnu vrátit. To mě těší ze všeho nejvíce 🙂 Je radost pro vás psát 😉
Ach Bože, tohle bylo ještě horší než minule. A to jsem si myslela, že bude líp…
A už teď vím, že jestli povídka skončí špatně, tak to neunesu a absolutně se s tím nesmířím, možná bude moje reakce potom obdobná jako ta Billova s hrníčkem.
Myslela jsem si, že rozbitím toho nešťastného hrnku se Billovi uleví a on to byl jenom spouštěč něčeho mnohem horšího. Těžko říct, jestli mají odjet nebo ne, protože si nejsem tak docela jistá, jestli útěk něco vyřeší. Nejsem žádný odborník, takže momentálně opravdu netuším, co je pro Billa lepší. Tom by asi měl zavolat Kessy nebo paní primářce, ty by mu určitě poradily, jak správně reagovat.
Ale je jisté, že Bill na takovouhle konfrontaci s drsnou realitou zdaleka nebyl připravený. Teď se musí soustředit na své dvě "berličky", Toma a Schnuppiho a s jejich pomocí se alespoň trošičku dát dohromady.
Bille, držím ti palce, co palce, držím všechno co se držet dá.
Úplně se bojím jít na další díl, asi to nechám až na zítra, protože teď je mi příliš smutno a těžko na to, abych vstřebávala případnou další Billovu bolest…