Shatters hope 19.

autor: Sayurii

S hrníčkem kakajíčka se vše dělá líp, že? 😀 Dochází mi kakajíčko!! Ještě jsem ani nezačala a je na dně, pak jsme z toho na dně i já! Víte… asi byste kakajíčku řekli spíš kakao, ale my jsme Češi, takže je to kakajíčko! Nehodlám o tom dál diskutovat. Někdo, už nevím kdo… kecám… byla to drahá Lexi si psala o další díl… a já se dokopala i přes svou naprostou nefantasii… opravdu nepřeji vám, aby vás potkala tvůrčí krize! Je to k pláči 😀 🙁 chtělo se mi psát už mockrát, ale nevěděla jsem co! Nevím to upřímně ani teď, ale… musím se rozšoupnout… 😀 Konec prndání, pojďme k věci. Skončili jsme na farmě a tam dnes pokračuju, takže… pokud někdo nemá rád koně, nekoukejte se!! 😀 Rozumná rada, že? NA blogu s povídkami :D. Vaše Sayurii :3

BILL

Tolika náklonnosti se mi ještě od nikoho jaktěživ nedostalo, vážně. Je vidět, že mě Tom strašně rád vidí. Tahle věta byla ironická… Ale teď doopravdy. Já po jeho náklonnosti netoužím. Jen by si měl přečíst něco o slušnosti k návštěvám. Paní McClaudová – naše sousedka, je naprostá fúrie, pokrytec a fúrie, ale je přívětivější než Lord Hadden. Stěžuje si věčně, že ji nezdravím, a když pozdravím, neodpoví. A myslím, že se snaží flirtovat s Nathem, pořídila si zubní protézu, aby nevypadala tak staře, jak stará ve skutečnosti je. Osobně si myslím, že je čarodějnice. Má 13 černých koček a před domem si zametá koštětem. Navíc o Halloweenu neotevírá malým dětem a nedává jim sladkosti, kdo jiný než ježibaba může být tak krutý? Má dva přední zuby větší nejmíň o centimetr než ty ostatní a vlasy si snad nikdy nečeše. Nakonec ta její bradavice… fůů! A ten způsob, jakým mě sleduje! Způsob jakým mluví, a hlavně co povídá! A taky strašně prská, když mluví. Doslova. Koupil jsem si kvůli ní pláštěnku. Ale psst. Kdyby to zjistila, kdovíkde by byl můj konec.

„Bille!“ ozvalo se kdesi za mými zády.

„Tady jsem,“ řekl jsem a neobtěžoval se otočit, i když by to bylo vhodné. Zapřemýšlel jsem a pomyslel si, že jsem stejně nevychovaný jako Tom. No mně se pro srandu čarodějnicím neříká primadona.

„Já tě vidím, chtěla jsem, aby ses otočil.“ Oznámila mi známá brunetka, jakmile přišla až ke mně.

„Došlo mi to, ale…“ odmlčel jsem se. Na co bych se vymluvil, abych nevypadal jako neomalenec, který se neumí na zavolání otočit? „… jsem moc línej.“ Přiznal jsem se. Hayley mě změřila divným pohledem.

„Jsi v pohodě? Vystřelil si ze stájí jako-„

„Rakeťan?“

„Cože?“ podivila se drobná brunetka.

„No myslím, že kosmonaut není přesný název pro lidi, kteří létají v raketách do vesmíru…“ vysvětlil jsem. „Mělo by se jim říkat rakeťané.“

„No…“ začala Hayley zmateně. „Ne, nevyletěl si ze stájí jako rakeťan ani jako kosmonaut. Chtěla jsem říct… to je jedno! Chtěla jsem se zeptat, jestli jsi v pohodě.“ Řekla starostlivě.

„Proč bych neměl být?“ teď jsem byl upřímně zmatený já. Ta holka je… asi lehce labilní.

„Máš amnézii?“ zasmála se Hayley. „Kvůli Tomovi. Myslela jsem, že si třeba smutnej, nebo naštvanej. On Tom není ve svý kůži v posledních dnech.“ Oznámila mi Hayley. V hlase jsem jí objevil něco jako… smutek?, když se zmínila o Tomově kůži.

„A on je někdy ve svý kůži?“ zamumlal jsem spíš pro sebe, jakmile jsem si uvědomil, co se mi snažila říct.

„Ehm… jo! Jo, on byl ve svý kůži. Před tím.“ Odpověděla Hayley a opřela se lokty o oplocení.

„Před čím?“ chtěl jsem vědět. Nadzvednul jsem jedno obočí a zadíval se Hayley do očí.

Asi po minutě zírání na sebe se Hayley poraženě přikrčila a šeptla: „Před tím, než ses tady poprvé objevil.“ Se vší vážností jsem se opřel stejně jako Hayley o plot. Doteď veselý výraz se proměnil v naprosto seriózní. Chápu. Vlastně nechápu. Společně s Hayley jsme si povzdechli.

„Platíš mi Colu!“ vykřikl jsem nadšeně, odskočil od ohraničení a ukázal na dívku prstem.

„Ne, to neplatím! To se říká, jen když někdo řekne to samé co ty ve stejnou dobu, a i to prostě nikdo nedodržuje!“ Bránila se okamžitě Hayley. Našpulil jsem rty a přimhouřil oči, protože jsem opravdu bedlivě přemýšlel, jestli to, co jsem se dozvěděl o Cole a placení, je pravda. Nakonec jsem se zklamaně vrátil k brunetce a povzdechl si ještě jednou. „Ale Colu bych si dala.“ Přiznala se Hayley. „A nějakej banán. Jdeme zpátky do stáje? Najíst se, napít se a potom kydat hnůj?“

„Víš Hayley, nechci ti to takhle přímo říkat, ale… jsi pěkný čuně!“ Obvinil jsem ji smrtelně vážně cestou zpátky do budovy, která sloužila jako příbytek pro koně. Neboli stáje, zkráceně.

„Proč?“ zajímalo ji.

„Dávat jídlo do jedné věty s kydáním hnoje…“ zakroutil jsem nad svou… kamarádkou, hádám, hlavou.

„Je to jen věta, při jídle se o hnoji bavit nebudu.“ Obrnila se Hayley okamžitě, ale poté se zasmála.

„A zase to děláš!“

„Ne, nedělám! Hej! V tom případě jsi to udělal taky!“

„Já vás vůbec neznám, nemáte právo mě takhle křivě očerňovat.“ Vyvléknul jsem se z toho všeho nedorozumění s hnojem a rozmáchnul nevinně rukama.

„Trhni si!“ vyplázla na mě Hayley jazyk, zkřížila ruce na břichu, nafoukla tváře a uháněla přede mě. Stejně je roztomilá. Pousmál jsem se a snažil se dohnat její záda, která mi pomalu mizela z dohledu.

Když jsme naráz došli do stájí, seděl Kevin na nějaké bedně a požíral mrkev. Po jeho levici ležel dobrman a hlasitě funěl. To vzteklé zvíře není sakra uvázané! Měl jsem nutkání skočit Hayley do náruče, ale nechtěl jsem ji mrzačit hned první týden, co se známe. To by bylo vysoce neetiketní. A hloupé navíc. Když zvedlo to ďáblovo sémě hlavu a krvavýma očima to na mě začalo zírat… zůstal jsem stát přimražený na místě, bez dechu a bez mrknutí. Jediný sval v těle se mi nepohnul.

„Odkdy se kamarádíte?“ optala se Hayley Kevina, jakmile k němu přišla blíž. Dřepla si k psovi… nebo fence… nebo knížeti pekel! A začala ho… nebo ji drbat za ušima.

„Od té doby, co ho tady u mě Tom nechal. Bez varování.“ Odvětil Kevin klidně, houpajíc nohou, na které si neseděl. Naprosto chápu tvou žalostnou situaci, Kevine. Doufám, že mě všichni přítomní pochopí, až hodím nohy na ramena a ocitnu se na konci vesmíru.

„Pojď si taky pohladit Abbadona, Bille.“ Pobídla mě Hayley s milým úsměvem. Donutil jsem se sednout si na tu nejvzdálenější bedýnku. Byl jsem tak… počítám… 3 metry od psa a byl jsem vystrašený. Ušklíbnul jsem se jen nad tou představou, že bych se k tomu přiblížil na metr.

„Ne, děkuju, je to lákavé, ale-„

„Ale bojím se,“ dokončil za mě větu hluboký hlas, ozývající se za mým zadkem.

„Já se nebojím-„

„Jsi jen opatrný…“

„Nedokončujte za mě moje proslovy!“ řekl jsem lehce frustrovaně. Otočil jsem se k hlasu a spočinul tak tváří v tvář s Tomem. Vlastně spíš tváří v Tomovo břicho, potom až v jeho tvář, ale to je detail. Nepotřebný.

Otočil jsem se zpět a trnovně se zašklebil. Tom mě obešel, vzal do rukou bednu z hromady… beden… na co ty bedny tady vlastně skladujou? Nebo co v nich je? Nebo co v nich bylo? Mohlo by v nich být cokoli a já to nikdy nezjistím, protože na nich všichni musí sedět! A ty, na kterých nikdo nesedí, jsou moc těžké… myslím si to, protože když tu bednu Tom zvednul, naběhly mu svaly v rukou. Ne že bych se mu díval na svaly v rukou. Nebo jen na ruce. Nebo na cokoliv, co je na Tomovi… vše je na něm tak nezajímavé, klučičí a já jsem heterák, nemám zapotřebí dívat se na něj, když se můžu dívat… na Hayley. Rychle jsem k ní odvrátil pohled. Taky nemůžu, protože je očividné, že je zaslíbená Kevinovi, navíc je to moje kamarádka a já nejsem neomalený. Začínám mít těkavé myšlenky… čeho je to známkou? Ničeho, protože se vrátím k bednám!

Nuže… může v nich být cokoliv, například… sardinky. Ano, to je to první, co mě napadlo. To by mohlo být známkou toho, že jsem se nedávno díval na ‚horor‘ ‚Piraně 3D‘. Teď rozhodně vím, že se musím vyvarovat člunu s porno-herci. Nicméně… sardinky nedávaly smysl, něco bych cítil, a kdybych cítil sardinky z těch beden, nesedl bych si na ni. Ať mě Tomova přítomnost vždy tak… nevykolejí! Nejsem na něj zvyklý, není milý jako Hayley, ani zábavný jako Kevin, jeho přítomnost není příjemná! Ne, není! Rozhodně ne.

„Jdu pro bananá…“ Vytrhla mě z přemýšlení nad blbostmi Hayley.

„Jdu s Hayley pro ´bananá´.“ Vyskočil Kevin energicky na nohy a téměř vyběhl s Hayley ze dveří. Asi chtějí mít intimčo. Hrdličky. Culil jsem se do chvíle, kdy jsem se opět obrátil k tomu dredatému stvoření. Našpulil jsem rty a opravdu nechtěně ze mě vyšlo něco jako… zavrčení. Když jsem frustrován, občas se mi to stane! A teď jsem frustrován! Jsem tu zavřený s Tomem. Mohl bych prostě odejít z důvodů nepříjemnosti jeho společnosti, ale to by tu nesměl být ten pes, jehož jméno si nedokážu zapamatovat. Pořád a stále se na mě kouká!

Uběhlo pár minut, možná spíš hodin! Hayley a Kevin se nevraceli a já začal být poněkud… nervózní a znuděný. Nechtěl jsem civět na toho… zvíře a nechtěl jsem civět na Toma, ale… bylo docela pěkné sledovat, jak se z Démona stala mazlící, hravá mašina. Válel se zády po zemi, přičemž vyplazoval jazyk a nechal se hladit a škrábat Tomem na břichu. Můj úšklebek se proměnil v lehký úsměv, když se Tom začal chabě pousmívat. Nemohl to být zas až takový necitelný, chladný, arogantní kretén, jak jsem si pár okamžiků myslel. Tom si kleknul k dobrmanovi a zdálo se, že se pokoušel jej… zlechtat? Naklonil jsem hlavu ke straně… ano, lechtá jej. Zakroutil jsem nad nimi hlavou, ale nepřestával zírat. Pes začal vydávat podivné, ale legrační zvuky. Škubal sebou a různě sebou házel. Nejspíš byl lechtivý.

„Ne… nekousej… nekousej mě.“ Mumlal Tom hravě, přesto káravě psovi, jako by byl jeho dítě. Ten výraz v jeho tváři sliboval, že se brzo doopravdy usměje. „Zlej Abbadon. Přestaň. Jsi lechtivý? Tak tebe to nepřešlo?“

Tom si stoupnul a… jeho dobrman se zvláštním jménem impulzivně taky. Švihal dlouhým černým ocasem a díval se na Toma tak šťastně a netrpělivě, jako by na něco čekal. Třeba na sardinku. Motal se Tomovi do každého kroku, který udělal. „Běž. Běž škubat svoje hračky, já na tebe nemám čas, Abbadone.“ Přikázal Tom černému psovi s čokoládovýma očima a hnědými tlapkami. Nakonec není tak zlý, alespoň když je dost daleko ode mě. Když už se společně blížili ke dveřím a nechávali mě daleko za sebou, což mi nevadilo – myslím – sklonil se Tom k psovi a něco mu našeptával, pak nebezpečně ukázal směrem ke mně. Hádám, že jej pes okamžitě poslechnul, ať už mu řekl cokoliv. Rozeběhnul se mým směrem. Nestačil jsem udělat nic jiného, než se smrtelně vystrašený postavit na bednu, na které jsem do té chvíle poklidně seděl, a snažit se psa odehnat zpět ke svému pánovi, jenž stále stál ve dveřích a zřejmě ho vůbec netrápilo, že na mě začal ten Démon štěkat. Evidentně mu poručil, aby šel a sežral mě zaživa.

Takhle na mě vydržel řvát přes minutu a pořád mě neposlouchal, neobrátil se na moji prosbu, a Tom, i přes svoje slova, že ‚nemá čas‘, vše s úšklebkem pozoroval.

„Tome…“ zasténal jsem stísněně. „Udělej s ním něco, prosím tě.“

„A co?“ zeptal se, zatímco napochodoval blíž.

„Cokoliv! Odežeň ho ode mě někam hodně do… pryč,“ odpověděl jsem zoufale. Připadal jsem si jako někdo, kdo se nachází uprostřed oceánu na malém nafukovacím člunu obklopen desítkami žraloků.

„Hodně do pryč?“ zopakoval Tom se zdviženým obočím.

„Jo!“ přitakal jsem okamžitě. „Nežer mě, hej? Hodnej… já bych ti nechutnal, jsem zkaženej jako polská potravina. Tak… tak běž k páníčkovi, šup!“

„Takhle ho akorát vystrašíš.“ Namítnul bez zájmu Tom.

„Já?“ Vyjekl jsem překvapeně. „To on děsí mě!“ Obrnil jsem se. Tom se na mě podíval pohledem, který jasně křičel: ‚nedramatizuj to‘, možná, že ještě vypovídal nějaké uštěpačné slovíčko, ale to mě nezajímá. Mně tady jde o život!

Nakonec to Tom přece jen řekl. „Seš přecitlivělá primadona, Bille.“ Tak tohle je nějaká přiznávací aférka? Kdy na sebe budeme řvát přesně to, co si jeden o druhém myslíme? Jako v těch divných australských filmech? Ok! Nemám s tím problém. Právě nastala ta nejlepší situace, jasně!

„Vážně, Tome? Přecitlivělá? Tak ty jsi v tom případě nevychovaný a… zakomplexovaný!“ nepatrně jsem přikývl a nadzvedl jedno obočí. Tak a teď se ukaž. Prý přecitlivělý. Že to říká zrovna on.

„Cože?“ uchechtl se Tom. Stál asi 2 metry od mé záchranné bedýnky a propaloval mě lehce pohrdavým pohledem.

„Slyšels. A vlastně… já ani nevím, co to znamená ‚zakomplexovaný‘.“ Přiznal jsem se. „Slyšel jsem to v ‚Saw‘ a to slovo se mi prostě líbí. Nevím, co to znamená, ok?“ dostával jsem svůj ‚tak promiň‘ slabě hádací tón. „Mimochodem, opravdu si myslím, že tohle není vhodná chvíle pro vyměňování si názorů, Tome. Prostě dej to zvíře dál ode mě, ať si můžeme promluvit jako normální lidi.“

„I když slezeš z tý bedny a nebude na tebe štěkat Abbadon, stále budeš stejná primadona. A vůbec jsem neřekl, že se s tebou chci o něčem bavit.“ Argumentoval Tom s rukama v kapsách volných džínů. Nakrčil jsem nos a zabručel.

„Okey. Právě jsi mě donutil. A vůbec nemusím slézt z tý bedny.“ Zkřížil jsem ruce na prsou a byl připravený obvinit ho ze všeho, co jsem si o něm nastřádal za těch pár chvil s ním. Potřebuje to slyšet, ne, on mě přímo vyzývá k tomu, abych mu to řekl. „Vlastně si myslím, že jsi hrubý a lhostejný.“ Řekl jsem a ušklíbl se.

„Ano?“ zareagoval Tom s maličkým nádechem malinkého zájmu. Díval se mi zpříma do očí, které si říkaly o to, abych pověděl víc. Nebo abych radši nic neříkal, protože mu to je lhostejné. Nevím. Nevyznám se v něm.

„Ano!“ odpověděl jsem naprosto jistě. „Myslím si, že se snažíš držet si každého od těla. Nevím proč, ale vím, že je tu pár lidí, kterým to ubližuje, a tím nemyslím sebe.“ Odfrkl jsem si. Jistěže nemyslím sebe. Jen vím, jak je kvůli němu Hayley smutná. Možná je vážně nemocny, kdoví? Ale měl by se vzpamatovat. Pesimisti už dávno vyšli z módy.

Tom mě mlčky pozoroval a nezdálo se, že by se v blízké době naštval, nebo že by jen něco namítl na svou obhajobu, tak jsem pokračoval. „Jediné, co o tobě vím, je, že si nebyl vždycky takovej.“ Odmlčel jsem se. „A pár dalších detailů, o kterých nebude vhodné ti říkat, protože se nasereš a pošleš mě do hajzlu, což by nebylo poprvé a myslím, že po tomhle mým výstupu ani naposledy.“ Řekl jsem nejspíš rychleji, než bych plánoval. „Pochybuju, že bych byl první, kdo ti něco podobného říká a snaží se ti ‚promlouvat do duše‘. A byl bych debil, kdybych si myslel, že si to vezmeš k srdci nebo něco takovýho. Jen když už jsem u toho… Hayley mě požádala, abych ti pomohl. Nevím, proč požádala mě. A nevím, s čím a jak ti mám pomoct. Řekla, že jsi nemocný… psychicky a… já kupodivu přemýšlel a přišel jsem na to, že ti vlastně možná… pomoct chci.“ Poslední věta se mi říkala docela těžko, cítil jsem něco uváznout ve svém krku. „Nemůžeš prosím toho psa… víš, štěká na mě a to není příjemný.“ Bylo ponižující prosit ho tolikrát v jednom rozhovoru.

Když jsem se Tomovi podíval do tváře, nevypadal tak lhostejně. Neměl na rtech svůj typický úšklebek ani se nedíval pohrdavě. Nedíval se ani zmateně nebo naštvaně. Prostě jen stál s rukama stále v kapsách a s lehce nakloněnou hlavou na stranu. Přerušil oční kontakt, když se podíval do země, pak zamrkal, jako by se teprve teď vzpamatoval. Zabloudil pohledem k psovi.

„Abbadone, k noze.“ Přikázal bez tónu, otočil se ke mně zády a rozešel se směrem ke dveřím. Ulevilo se mi, když byl dobrman dál ode mě, ale zároveň… bylo mi Toma… líto? Řekl jsem něco špatnýho? Ani jsem se neodvážil pohnout z místa. Upřeně jsem se díval do země a přemýšlel. Byl Tom smutný? Zmatený? Nebo naštvaný? Z jeho tváře se nedalo naprosto nic vyčíst.

autor: Sayurii