The Christmas Cynic 2.

Nábytek v kanceláři manažera stanice byl pohodlně rozmístěn po místnosti, jako by do budovy někdo transplantoval svůj vlastní obývací pokoj. Bill sám byl usazen v jednom ze dvou vzorovaných křesel, které pravděpodobně více pasovaly na Davidovu menší postavu, ale nebyly vyrobeny tak, aby poskytly místo pro Billovy dlouhé končetiny. Když se znepokojeně snažil posadit zpříma, s nohama stále přehozenýma přes jednu boční opěrku, bylo to, jako by se snažil manévrovat mezi policemi v ledničce.

„Možná bys to měl udělat,“ řekl David.

Bill na něj zíral přes stůl. „To je ten důvod, proč jsi mě sem zavolal?“ Zeptal se pomalu. „Zbláznil ses?“

„Ne, podívej,“ řekl David vážně a roztáhl ruce z místa, kde byly předtím pevně sepjaty. „Mohla by to být skvělá reklama. „Vánoční Cynik by mohl-„

„Ty se na mě skutečně snažíš ušít rande s nějakým stalkerem?“

David zvedl ruku. „Bille, my nevíme, jestli je to stalker-„

„Každý volající by jednoduše mohl být sociopatický rádoby vrah se zaměřením na atraktivní rozhlasové osobnosti. Je to jako seznamka přes internet,“ pokračoval Bill, padající s lehkostí do své osobnosti cynika. „Několik lidí píšících na seznamkách je možná věrohodných, ale většina přinejmenším sama sebe přikrášlí a v nejhorším případě mohou být naprostí psychopati. Chápeš to?“

„Ale na internetové seznamce za sebou nemáš celou rádiovou stanici,“ poukázal David. „Předem bychom jej prověřili, samozřejmě, a pokud bys s ním někam šel-„

„- jakože nepůjdu-“ vložil se do toho Bill.

„- pokud ano, měl bys celou dobu doprovod. Možná i tým s kamerou,“ dokončil David.

Kdyby byl Bill kočka, v tu chvíli by se mu zvedly uši nahoru. „Tým s kamerou?“

„Jasně, jen si to představ: Cynik versus pan Optimista, živě na kanálu osm.“ Vyslovil David jméno jejich sesterské televizní stanice, nikoliv mezinárodní, samozřejmě, ale vysílající na větším území než jen v Chicagu. „On, snažící se roztavit tvé ledové srdce a ty, snažící se jej rozmáčknout jako hmyz. Skvělé rádio, skvělá televize, skvěle zaplacené přesčasy.“

Bill pomalu vydechl a pohrával si s potahem křesla. Vždycky snil o proniknutí do televizního průmyslu. Měl pro to obličej i tělo – nehledě na to, že obvykle to byly ženy, které měly být ´dlouhonohé´ – ale nikdy pro to zatím nebyl ten správný čas. „Ty prověříš jeho minulost?“ Zeptal se a podezřívavě se na Davida zadíval.

„Tak důkladně, jak to jen bude možné,“ slíbil David. Bill mohl téměř vidět, jak se mu v očích rozsvítily znaky pro dolar.

„Doprovod po celou dobu?“

„Samozřejmě.“

„Fajn,“ řekl Bill a vymotával se z křesla, které zaskřípalo na protest. „Prověř ho. Žádné sliby a tvůj kamerový tým by se raději měl ukázat.“ Zamířil na Davida prstem. „A nebudu ho líbat, kašlu na sledovanost.“

~*~

Ve chvíli, kdy Bill vešel do kóje, jeho oči napadl výbuch barev. Na první pohled předpokládal, že mu nějaký z jeho obdivovatelů zase poslal růže. Obdržel v minulosti již spoustu drobných dárků, většinou od starších dam, které v něm viděly buď jakéhosi náhradního syna, nebo zjistily, že je gay, a proto v něm viděly bezpečný objekt pro slepou zamilovanost. Starší žena by definitivně mohla být ten typ, která by utrácela za velké, krásné růže, jako byly tyhle, rozhodl se, zatímco si svlékal kabát.

Přehodil si kabát přes opěradlo křesla a naklonil se, aby si ke květině čichnul. „Andreasi, kdo-“ zavolal, ale hned se zarazil.

Cedulka, uhnízděná mezi květinami, nesla nápis Vánoční hvězda a hned potom v uvozovkách ´Zimní růže´. Bill zíral na popisek, nikdy předtím nenarazil na takovou Vánoční hvězdu, s tmavě červenými překrývajícími se listy, které byly ve středech květů prohnuté, přesně jako okvětní lístky růže. A nejen to, květináč naprosto postrádal křiklavou reflexní zelenou nebo červenou fólii, která bývala obvykle omotána kolem spodní strany rostliny. Květináč byl ve skutečnosti teplé hnědé barvy s namalovanými tmavě zelenými vzory.

„Oh, to přišlo jako zásilka pro tebe před pár minutami,“ řekl Andreas, když vstrčil hlavu do Billovy části místnosti.

Bill rostlinu zvedl a rozhlížel se po místě, kam by ji mohl položit, nejlépe po takovém, kde by unikající voda z květináče nezničila žádné drahé vybavení. Pokud by to místo bylo někde mimo jeho zorné pole, tím lépe. „K popukání,“ řekl Bill polohlasem. Poslat Vánočnímu Cynikovi vánoční květinu v přestrojení za nevinnější druh rostliny, ha ha. „Kdo to doručil?“

„Ehm, 1-800-Flowers nebo tak něco,“ odpověděl Andreas a opřel se o rám dveří, bez zjevného úmyslu odejít. „Měl by sis přečíst to přání, abys zjistil, kdo za to zaplatil.“

Bill nadzvedl obočí. „Nějak moc to prožíváš, ne?“

„Trochu.“ Andreas se evidentně velmi snažil nešklebit. Příliš mu to nešlo. „Bill Trümper, Vánoční Cynik, pózující s velkou nádhernou vánoční kytkou.“ Prsty vytvořil rámeček a díval se skrz něj na Billa s Vánoční hvězdou.

„Za tohle můžeš pro tu věc někde najít místo,“ prohlásil Bill a přešel místnost, aby květináč vrazil Andreasovi do náruče.

Andreas měl naprosto příšernou snahu o kamennou tvář. Oči se mu rozzářily a Bill si vzpomněl právě včas, aby vytáhl přání zastrčené mezi listy. Andreas si povzdechl, výraz mu z tváře opadl a věnoval Billovi cosi, o čem si myslel, že je to lstivý pohled.

„Měl bych to pravděpodobně otevřít, abych to prověřil, jestli tam nejsou žiletky, antrax, a podobné věci…“

„To nemělo ani blízko k dobrému pokusu,“ řekl Bill. Vytlačil Andrease ze své poloviny místnosti a zavřel za ním dveře.

Bill se zabořil do svého plyšového křesla a vytáhl přání. Jeho jméno bylo napsáno přes celou přední stranu obálky spolu s nadpisem: Cynik Bill. Písmeno N ve slově cynik bylo napsáno vzhůru nohama. Bill vzal na vědomí neobvyklý rukopis a náhle si uvědomil, od koho by vlastně přání a Vánoční hvězda mohla pocházet. „Ach, ne,“ mumlal si pro sebe a zasunul svůj dlouhý nehet pod okraj obálky. „David se z toho posere…“

Otočil se i s křeslem zády ke sklu, které oddělovalo jeho část místnosti od producentovy části tak, aby nedopřál Andreasovi morbidní škodolibou radost na Billův účet dřív, než opravdu musel. Vzkaz byl napsaný přes jednoduchý papír s vločkami na okraji a to stejným rukopisem, který byl použit i na obálce.

Ze stovky druhů všech Vánočních hvězd myslím, že bys mohl najít něco dobrého zrovna v téhle. Optimista.

V náhlém okamžiku prozření Billovi došlo, že David tuto příležitost naprosto nenechá promarnit a stejně tak Tom Kaulitz. Vánoční Cynik měl soupeře. Vánoční hvězda sloužila jako zdvořilé vyhlášení války, metaforické hození rukavice do ringu, z Billova pohledu.

„Hm.“ koutek Billových rtů se zvedl nahoru nad tou myšlenkou nové výzvy. „Tuhle Cynik neprohraje.“

~*~

„Dnes, posluchači, se váš Cynik odkloní od plánovaného tématu k prodiskutování určitých typů svátečních ´dárků´ a ano, slyšeli jste ty uvozovky kolem toho slova. Všichni to vidíme na určitých příkladech, nebo ne?“ Zeptal se Bill. „Například: mourovaté kotě pod stromečkem, s jasně červenou mašlí na hlavě, hrající si s cukrovou hůlkou. Ach, jak sladké. Jak vzácný balíček radosti pro snoubence, přítele, přítelkyni či manžela. Nebo štěně labradora celé zabalené v krabici s otvory, co by to asi tak mohlo být. Pes vyleze ven a dospělí mají perfektní foto malé energické kuličky, která olizuje obličeje dětí. Rozkošné. Později nastává další příběh, kdy všichni sedíte u stolu a zoufale se snažíte zavést malý rozhovor, který nevyvolá politické chvástání strýčka Alberta.“

„Ale!“ Bill se odmlčel. „Co ti z nás, se zdravým rozumem a špetkou lidské slušnosti, nebo s pětiminutovou zkušeností s péčí o psího nebo kočičího kamaráda? Víme, že nás to bude stát dům vzhůru nohama, než se štěně naučí nějakému chování. Víme, že ty starožitné krajkové záclony mohou být velmi dobře skartovány, než se pan Mourek naučí používat své škrabadlo. Pak tady máte náklady nad rámec toho, co nabízí vaše přátelské sousedství. Jídlo, voda, nádobí, vodítka, veterinář, čipování, péče o drápky, stelivo, nemluvě o času a trpělivosti, které musíte investovat jako zodpovědný majitel domácího mazlíčka,“ dokončil Bill vítězně, zatímco plácal prstem do stolu za každou vyjmenovanou položkou. „Mluvím, Chicago, o dárcích, se kterými přichází určitá odpovědnost. Jistě, všechno v pořádku, pokud jste vy a ostatní, kterých se to týká, vážně mluvili o pořízení kočky měsíce, pak jděte do toho. To nemá nic společného s Vánocemi, opravdu. Může se to stát kdykoliv, a také by mělo.“

„Ne, já mluvím o šílenství, které, zdá se, přichází na lidi, když se rozhodnou zničehonic, řekněme, třináctého prosince, že poník je prostě ta správná věc pro malou Jesse a Megan. Kdo bude poníka krmit? Kdo bude platit za ustájení poníka a výuku jízdy? Kdo se bude ploužit do stáje v silném větru uprostřed ledové bouře, aby zvíře vyvedl na chvíli ze stáje, a to zejména, když prázdniny jsou v plném proudu?“ Bill zavrtěl hlavou. „Pamatujte na moje slova, že ten poník skončí opět prodaný, doufejme, někomu, kdo v něm uvidí víc, než jen jak rozkošně bude vypadat s červenou mašlí kolem krku.“

Bill musel přiznat, že měl až nepřiměřený požitek z přejití do druhé části svého řečnění. „Totéž platí i s živými rostlinami, které si nakonec lidé maniakálně přehazují jako horký brambor. Všimli jste si toho, posluchači? Kolik vašich známých skončí s Vánoční hvězdou na konferenčním stolku? A kolik z těchto Vánočních hvězd tam vidíte sotva živých o šest měsíců později? Bavíme se o tropické rostlině, vytáhnuté z jejího přirozeného prostředí, aby se o ni mohli lidé v New Yorku, Seattlu a ano, i v našem vlastním Chicagu ledabyle starat jako o každou vánoční cetku.“

Na kontrolní desce se mu rozsvítil signál, který mu oznámil, že Andreas je připraven k přepojení hovoru. Bill se v polovině proslovu zarazil a poslal ostrý pohled na svého producenta, který už po třech letech musel znát formát celé show naprosto zpaměti, anebo byl nevyléčitelný idiot. To se momentálně zdálo pravděpodobnější a Bill byl připraven zkonfiskovat Andreasovo ´úžasně pohodlné křeslo´ za to, že jej vytrhl z jeho zajetého rytmu. Jost říkal, zvedl Andreas na cedulce, kterou měl zřejmě předem připravenou a jen bezmocně pokrčil rameny.

„No, zdá se, že máme na lince velmi speciálního volajícího,“ poznamenal Bill s neodbytným pocitem, že ví, kdo se odvážil zavolat tak brzy a u koho dal David pokyn, aby byl přepojen okamžitě. Stiskl tlačítko na přijetí hovoru zřejmě více zlomyslně, než si zasloužilo. „Ahoj, volající, zdá se, že můj staniční manažer tě opravdu hrozně moc chce v éteru.“

„Alespoň on propadl mému chlapeckému kouzlu, když ty ještě ne,“ promluvil důvěrně známý hlas pobaveně. „Veselé Vánoce, Bille.“

„No ne, jestli to není pan Světové Štěstí,“ řekl Bill a předstíral šok. „Myslel bych si, že po včerejším neúspěchu mě už budeš mít dost.“

„Divil by ses, kolik toho snesu,“odpověděl Tom. „Dostal jsi můj dárek?“

„Ach ano, posluchači. Právě teď mluvím s mužem, který inspiroval můj dnešní zvláště jedovatý monolog. Těsně před vysíláním, jak vidíte, tenhle – říkejme mu obdivovatel,“ rozhodl se Bill a rty se mu zkřivily do zlého úšklebku. „Tento můj obdivovatel považoval za vhodné, aby dodal k mému prahu jednu z těchto všudypřítomných prosincových rostlin. Teď, nenechte se mýlit, Vánoční hvězda, kterou vybral, má rozhodně spoustu estetických kvalit, které i váš Cynik prostě musí ocenit. Jaký druh to je, Tome? ´Nepřizpůsobená pro mírnou zimu´pravděpodobně?“

„Pochybuju, že ty sám jsi přirozeně přizpůsobený na Chicagskou zimu,“ podotkl Tom. „Pokud ti nenarostl kožich, od té doby, co byly vytištěny plakáty Vánočního Cynika.“

Bill musel potlačit smích. „Naštěstí se vyhýbám tomu, abych se stal příliš chlupatým, děkuju. Faktem však zůstává, že bych se mohl přesunout do tropičtějšího klimatu, kdybych měl zájem. Nejsem si však jistý, jestli sis toho všiml, ale Vánoční hvězdy nemají možnost rezervovat si krásný let na Kostariku. Faktem taky zůstává, že jsi dal něco, co je pravděpodobně velmi citlivá, speciální pokojová rostlina, osobě, která nemá ani ponětí, jak se o ni starat.“

„Což je důvod, proč volám. Abych ti řekl jak,“ řekl Tom. „Vánoční hvězdy jsou vlastně docela nenáročné.“

„Jsem jedno velké ucho. Mluvte, pane Kaulitzi,“ pobídl jej Bill.

„A já jsem si myslel, že už jsme se domluvili na prvních jménech,“ poznamenal Tom s povzdechem natolik dramatickým, aby na sebe byl Bill pyšný. „Dobře, dobře, začnu tě okouzlovat svými zahradnickými znalostmi.“

„Dokážu si tě představit, jak klečíš v křoví ve svém svátečním sobím svetru. Ty jsi ten typ, který svým rostlinám zpívá, že ano,“ hádal Bill.

Tom se nahlas zasmál. „Vlastně jim hraju na kytaru. Takový Sufjan Stevens s lopatkou.“

„Namyšlený indický typ? To můžu akceptovat, jistě, alespoň prozatím, dokud neuslyším důkaz tvého hudebního talentu,“ odpověděl Bill s odfrknutím, které se chtělo proměnit v plnohodnotný smích. Kousl se do jazyka, aby to nutkání potlačil. „V každém případě, prosím, informuj mě a mé posluchače o správné péči o Vánoční hvězdu, óóó zahradnický guru.“

„K vašim službám, Cyniku. Nejdůležitější je umístit rostlinu u slunného okna. Vánoční hvězdy mají rády světlá a teplá místa s běžnou pokojovou teplotou,“ vysvětlil Tom a znělo to, k Billově upřímnému překvapení, jako by věděl, o čem mluví. „Největším problémem bývá zalévání. Musíš nechat samu rostlinu, aby ti řekla, kdy potřebuje více vlhkosti, což může být i každý den, protože v místnostech obvykle nebývá dostatečně vlhko.“

„To je zvláštní, měl jsem několik pokojových rostlin a žádná z nich nikdy nemluvila dost hlasitě, aby mi dala vědět, že potřebuje zalít,“ odpověděl Bill suše. „Nebo možná prostě nemluvím dost plynně jazykem přírody?“

„Každý se to může naučit. Musíš vědět, jak poslouchat,“ řekl Tom a opět byl v jeho hlase slyšet úsměv.

„Oh-oh, chystám se na trošku holistické hatmatilky ve dvanáct hodin, kapitáne,“ posmíval se Bill, ale ne jedovatě. Tom byl během celé jejich interakce docela zábavný a kromě toho, David by možná dostal záchvat, kdyby Toma absolutně rozsekal.

„Starý dobrý zdravý rozum,“ opravil jej Tom. „Já myslel, že jen před několika minutami jsi vychvaloval lidskou slušnost?“

„To je fakt,“ připustil Bill. „A musíš si uvědomit, že to ubližuje mému egu, přiznat to.“

„Oceňuji tvou vznešenou oběť,“ odpověděl Tom tak vážně, že se Bill musel otočit a skousnout si kloub na palci, aby zabránil výbuchu smíchu, který potlačoval. „Co musíš udělat, je vyzkoušet hlínu prstem. Pokud je vlhká, tak rostlina nepotřebuje žádnou další vodu, jinak by se kořeny mohly začít topit. Pokud je suchá, rostlina potřebuje zalít. Jednoduché.“

Bill se radostně chytil posledního slova jako dobrého způsobu uzavřít jejich diskuzi do kruhu. „Ach, ale to mě přivádí zpět k mému původnímu tvrzení. Posluchači, když dáváte živý dárek, ať už je to Vánoční hvězda nebo štěně, musíte předpokládat, že příjemce je ochoten věnovat tomu nějaké množství úsilí, aby jej udržel při životě. Péče o Vánoční hvězdu může být jednoduchá, ale přidává další krok nebo dva do našich už tak hektických dnů. Možná budu mít čas zkontrolovat, jestli rostlina mého obdivovatele potřebuje zalít, možná ne. A takovéhle dárky obvykle neobsahují účtenku, nebo možnost předat je zpátky dárci, který bezmyšlenkovitě umístil další zátěž na bedra svých přátel a příbuzných. Ne, to nejlepší, v co tyto květiny mohou doufat, je pomalá, vadnoucí smrt, a to buď zapomenuté na okenním parapetu, nebo přesunuty na dno popelnice,“ dokončil Bill. „To je váš Vánoční Cynik na WSYC, Sick AM, vaše alternativní rozhlasová stanice. Budeme hned zpátky po těchto ironických sezónních sděleních.“

Stiskl tlačítko na spuštění komerční přestávky a natáhl se pro sluchátka, ale pak si vzpomněl, že má na lince stále Toma. „Jen vteřinku,“ promluvil Tom ve chvíli, kdy se Billův prst vznášel nad vypínačem. „Jsem čestný muž. Vezmu si tu Vánoční hvězdu zpátky, pokud ji upřímně nechceš.“

„Oh?“ zeptal se Bill. „V čem je háček?“

„Cynik skrz na skrz,“ řekl Tom. Bill mohl téměř přísahat, že Tom zamlaská jazykem jako nesouhlasící matka, ale namísto toho vydal jen malý zvuk pobavení. „Sejdeme se na večeři a já tu rostlinu převezmu z tvých rukou.“

„A opět, cynik se zase ukázal být co nejvíce v kontaktu s realitou,“ povzdechl si Bill. Rozhodl se nezmínit o Davidově prověřování, které se už velmi dobře mohlo dát do pohybu. „Je mi líto, nerandím s každým volajícím nebo vánočním nadšencem, a jak vidím, ty spadáš do obou kategorií… „

„Užij si tedy svou Vánoční hvězdu,“ odpověděl Tom. „Jsem si jistý, že-„

Tentokrát Bill neváhal hovor ukončit. „Andreasi, vím, že jsi to poslouchal,“ řekl Bill v okamžiku, kdy hovor odpojil. „Jestli Davidovi dýchneš jediné slovo z této malé výměny, na zbytek sezóny uvízneš v kovové skládací židli.“

„Ani slovo,“ řekl Andreas pokorně.

~*~

Tak jak si byl sám sebou jistý, že z tohohle kola vyšel jako vítěz, Bill začal být mírně rozladěný, když sám sebe shledal jet výtahem dolů s Vánoční hvězdou (´Zimní růže´, a ať už dal kdokoliv tak směšné jméno pro druh tropické rostliny, měl by si projít skrz sarkastický rozhovor) zastrčenou pod kabátem, s Tomovým přáním stále zasunutým mezi listy. „Měl jsem tě dát Andreasovi,“ zabručel. „Byl by nadšený, to jsem si jistý.“

Skvěle. Začal mluvit s kytkou. Příště té zatracené věci začne pouštět hity dua Simon a Garfunkel.

Výtah zacinkal, dveře se otevřely a Bill vyšel ven. „Bille!“ Zavolal odněkud z chodby David. „Co třeba přidat ´Pravidelné aktualizace o Vánoční hvězdě´ na-„

„Zapomeň na to!“ zařval Bill, aniž by se obtěžoval pohlédnout Davidovým směrem.

„Jen o tom zkus popřemýšlet!“ vykřikl David za Billovými vzdalujícími se zády.

autor: kishmet