autor: Muckátko :o*
Pro tvé dobro
Tom sbíhal z patra, v kuchyni se napil coly, a hned nato zamířil do předsíně, kde začal hledat své boty.
„Tomi?“ ozvalo z obýváku nejistě.
„Jo?“
„Jdeš někam?“
„Jo, já… musím si něco zařídit, ještě než půjdu do školy, ale ještě se vrátím domů. Zatím ahoj,“ mávl Billovi, popadl klíče a vyběhl z domu. Musel pospíchat, než se bude Bill vyptávat na podrobnosti. Tom mu nechtěl lhát, proto radši rychle odešel.
K léčebně spěchal, jak nejrychleji to šlo. Po telefonátu s Kessy jí slíbil, že si pospíší, aby svojí náhle vyžádanou návštěvou nenarušil její denní program sezení s pacienty. Na vrátnici si rychle vyžádal vstup do areálu, a hned nato si to po písčité cestě zamířil k příslušné budově. Rychle pozdravil všechny sestry, které cestou potkal, a během okamžiku klepal na dveře. Tiché vyzvání ke vstupu jej přimělo dveře otevřít a vejít dovnitř.
„Ah Tome, dobré ráno,“ pozdravila jej Kessy.
„Dobré ráno,“ vydechl těžce, jak celou cestu téměř běžel, aby dostal co nejvíce času.
„V tom telefonu, trochu jste mě vyděsil,“ naznačila. Nachystala pro Toma něco k pití a nabídla mu místo k sezení.
„Tykejte mi, prosím. Bude to pro mě jednodušší,“ poprosil. „Omlouvám se, jestli jsem vás vyděsil, ale neumíte si představit, jak vyděšený jsem z celé té situace byl a ještě jsem já,“ vysvětlil jí.
„Dobře, tak mi pověz, co se vlastně stalo a pěkně popořádku. Pokus se nevynechat žádný detail, zapíšu si to k sobě,“ pobídla Toma a podala si tvrdé desky s archy bílých papírů a pero.
„Minulý týden mě napadlo, že bychom si s Billem udělali malý výlet za jeho otcem. Původně jsem to plánoval jen na jeden den, ale Bill mě později přesvědčil, že je to opravdu dlouhá cesta a dvanáct hodin bychom v autě nezvládli, proto navrhl, že bychom mohli zůstat na víkend u jeho otce. Myslel jsem to dobře. Chtěl jsem vidět, kde Bill vyrůstat, jaký má dům, jeho pokoj a tak. Navíc jsem si myslel, že čím dřív se znovu začne pomalu seznamovat se starým prostředím, bude pak pro něj jednodušší se do něj vrátit, protože i když nad tím nechci uvažovat, dohoda zněla jasně. Bill u nás zůstane jen dočasně. Jakmile skončí jeho sezení, vrátí se zpět k otci.“
„Tady bych tě na chvilku zastavila,“ pozvedla Kessy ruku a rychle dopsala větu. „Takže nápad to byl tvůj. Když jsi to poprvé navrhl Billovi, pozoroval jsi na něm nějakou výrazně negativní nebo výrazně pozitivní reakci?“ Tom se zamyslel.
„Vlastně ne. Překvapilo mě, že to tak rychle odsouhlasil, aniž by si to nechal pořádně projít hlavou. Vždycky nad věcmi dlouho přemýšlí, než udělá nějaké rozhodnutí, ale teď vypadal, že na to kývl a bylo mu to téměř jedno,“ odpověděl Tom. Kessy přikývla a zapsala si to. „Pochybnosti jsem u něj viděl až v den odjezdu. V pátek. Ujišťoval se, že opravdu chci jet a svěřil se mi, že má trochu strach a není si jistý. Navrhoval jsem, že to odvoláme a zůstaneme doma, ale Bill to zamítl. Viděl sbalené věci a naložené auto, asi mu přišlo hloupé to zrušit. Vypadal, že je v pořádku.“
„Dobře. Je báječné, že sis tak dobře zapamatoval všechny Billovy pocity,“ pochválila jej Kessy. „Hádám, že po cestě se nestalo nic zásadního, takže mi zkus popsat, co se dělo, když jste vjížděli do vesnice, kde Bill bydlí.“
„Choval se normálně až do doby, než jsme zaparkovali před jeho domem. Díval se z okýnka na dům, kde vyrůstal a nepromluvil ani slovo. Vypadal jako socha. Kdybych ho nepobídl, asi by ani nevylezl z auta. Nespouštěl z domu oči. Myslím, že ani pořádně nezaregistroval, když jsem mu říkal, že zavolám mámě, aby věděla, že jsme na místě. Před odjezdem jsme jí slíbili, že dáme vědět, že jsme v pořádku dorazili. Během celého rozhovoru jsem Billa pozoroval. Stál uprostřed chodníku a pohledem hypnotizoval dům před sebou. Vypadal, že je úplně mimo. Ztracený ve své hlavě. Snažil jsem se jej po ukončení hovoru s mámou trochu rozptýlit, ptal jsem se, jestli je v pořádku. Vypadal… nevím… překvapený nebo možná zmatený tím, když všechny věci našel tam, kde byly, než dům opustil. Ptal jsem se, jestli potřebuje být chvíli sám, aby to vstřebal, ale Bill odmítl.“
„Myslíš, že byl jen nesvůj, že je opět doma?“ zeptala se Kessy.
„Nevím. Měl naprosto kamennou tvář. Nedokázal jsem z jeho výrazu vyčíst vůbec nic, ale choval se jinak. Byl takový ztuhlý, nesvůj a stále těkal očima po všech předmět, které měl kolem sebe.“
„Kdyby měl rozhodnout. Působil na tebe Bill spíš pozitivně nebo negativně?“
„Já… spíš jsem nevěděl, co si mám myslet. Byl jsem z něj trochu nejistý, protože vypadal tak podivně… ztraceně,“ hledal Tom ta správná slova, aby Billův stav co nejlépe popsal.
„V pořádku. Pokračuj, prosím,“ vyzvala jej Kessy a pozorně poslouchala.
„Rozhodl jsem se přece jen mu dát trochu prostoru, a tak jsem šel vynosit věci z auta. Když jsem se vrátil do domu, našel jsem Billa stát v obýváku u krbu. Prohlížel si fotky, o některých mi něco řekl, ale pak se na ně otočil a poprosil mě, abychom si dali sprchu a šli spát, že to nezvládá. Vypadal rozrušeně a dost nepohodlně. Že je něco špatně jsem poznal, až už jsme leželi v Billově posteli. My… uhm…,“ odkašlal si Tom, „spíme spolu v jedné posteli i u nás doma, ačkoli má Bill svůj vlastní pokoj,“ vysvětlil Tom a podíval se na Kessy. Jen přikyvovala a nevypadala ani překvapeně ani pohoršeně ani znechuceně. „Začal se chovat divně. Prosil mě, abych ho schoval pod sebe, aby se nemusel dívat okolo. Svěřil se mi, že si nemyslí, že se bude moct vrátit domů, že to nezvládne. Vypadal, jako by se dusil vzduchem okolo, jako by jej bolelo ležet ve vlastní posteli. Tiskl se ke mně a začínal brečet. Podařilo se mi ho uspat až poté, co se pláčem úplně vyčerpal,“ popsal Tom zbytek událostí pátečního dne.
„Bill ti řekl sám, že se v domě necítí dobře a že se tam nechce vrátit?“
„Řekl,“ odsouhlasil Tom.
„Prosil tě, abyste odjeli?“
„Ne. Teď zpětně bych řekl, že to bylo to jediné, co chtěl, abych udělal, ale v tu chvíli mi to nedošlo. Myslel jsem, že je to jen prvotní šok, že se z toho vyspí a dostane se z toho.“
„To je dobré. Moc dobré,“ poznamenala Kessy.
„Co je na tom dobrého? To nejhorší teprve přijde,“ ohradil se Tom.
„Nemyslím dobré jako dobré. Sice zatím nevím, co se stalo následující den, ale díky tomu, že ti Bill sám od sebe řekl, že se domů nezvládne vrátit, budu schopná vysvětlit to, co následovalo pak,“ vysvětlila mu. Tom pouze přikývl. Nebyl si jistý, jak to Kessy využije, ale rozhodl se to nechat na ni. „Billův táta přijel domů kdy?“
„Až v sobotu po popoledni.“
„Dobře, ale nebudeme nepředbíhat. Co bylo ráno?“
„Probudil jsem se v prázdné posteli. Oblékl jsem se a pak jsem začal hledat Billa. Našel jsem ho v kuchyni. Byl zapřený o kuchyňskou linku a prstem přejížděl po varné konvici. Byl tichý a nepřístupný, ale nedělo se nic zvláštního. Řekl jsem mu, ať se posadí a já zatím udělám snídani. Nachystal jsem jídlo, a pak jsem na stůl postavil dva prázdné hrníčky, protože voda v konvici začínala vřít. Chtěl jsem se Billa zeptat, jaký si dá čaj, ale uprostřed věty jsem se vyděsil k smrti, když se ozvala šílená rána. Jeden z hrníčků se rozbil o dřevěná dvířka skříněk a rozletěl se na tisíc střepů. S bušícím srdcem jsem se otočil na Billa, protože pokud to neudělal nějaký duch, bylo jasné, že to musel být Bill. V jeho očích byla nepředstavitelná zloba. Vztek, hněv. Měl zúžené oči a díval se proti lince. Pak… najednou jako by se probudil, odsunul se od stolu, vyskočil ze židle a střídavě se díval na mě a na střepy. Vypadal zaskočeně, jako by si právě uvědomil, co udělal, co se stalo. V mžiku se pak otočil a utekl pryč.“
„Šel jsi za ním?“ zeptala se Kessy.
„Ne, já… byl jsem totálně šokovaný. Stál jsem uprostřed kuchyně se střepy u svých nohou a absolutně jsem nechápal, co se stalo. Na okamžik jsem se dokonce přistihl, že se Billa bojím. Ten výraz ve tváři – byl děsivý. Dopadl jsem na židli a snažil se pochopit, co se stalo.“
„Vrátil se Bill do domu po nějaké době?“
„Ne. Seděl jsem tam celé dopoledne. Pak přišel domů Billův táta a začal se vyptávat, co se stalo, když mě tam našel sedět. Po tom, co jsem mu to řekl, se vydal za Billem. Nevím, co si venku říkali, ale když se vrátil, vypadal totálně zničeně. Říkal, že je to s Billem zlé. Tvrdil mu, že spadl ze schodů, a proto si rozrazil ret, přitom zraněný vůbec nebyl. Jörg se domníval, že se vracel do vzpomínek a neuvědomoval si, co je skutečné. Prosil mě, abych Billa vzal chvíli z domu.“
„Jak se Bill choval, když jsi za ním přišel?“
„Vypadal v pořádku. Zajímal se jen o to, jestli se na něj zlobím, že rozbil ten hrníček. Choval se normálně. Hrál si se Schnuppim a mluvil se mnou, jako by se nic nestalo.“
„Jeho mozek pravděpodobně zablokoval krátkodobou paměť. Když dlouho utlačuješ vzpomínky, stává se, že když se pak objeví a ty na ně nějak zareaguješ, vzápětí to zapomeneš,“ vysvětlila mu Kessy. „Povídej dál.“
„Došli jsme k nějakému parku, ale než jsme stihli vejít dovnitř, zavolala na Billa nějaká žena. Vypadala, že se není jistá, jestli má správnou osobu, proto došla až k nám. Představila se mi a řekla, že je učitelkou na gymnáziu a učí tělocvik. Bill se zdál být její přítomností úplně paralyzovaný. Schovával se za mými zády a vůbec s ní nepromluvil. Z toho, co se dělo kolem Billa, jsem jí řekl, že není zrovna dobrý den na to, aby si s Billem povídala. Chápala to. Rozloučila se a odešla. Bill stál za mnou zády ke mně, objímal své tělo a přerývavě dýchal. Ptal jsem se, jestli je v pořádku. Opakoval mi, že je to ona. Uklidňoval jsem ho, že už je pryč a že už je dobře, ale Bill zničehonic vylítl a začal drmolit, že nesmí odejít, že musí Billa zachránit. Musí mu pomoct. Nemůže odejít a nechat ho tam.“ Kessy přikývla.
„S tváří té tělocvikářky přišla vzpomínka na poslední znásilnění, ze kterého ho ta učitelka vysvobodila,“ konstatovala Kessy.
„Byl jsem z toho zničený. Mluvil jsem na něj, aby se vrátil zpátky do reality. Uklidnil se a ptal se, co se stalo, protože jsem ho držel za ramena a trochu s ním třásl. Divil jsem se, že neví, co se stalo, ale on jen řekl, že se zamyslel. Nic si neuvědomoval. Vrátili jsme se pak k Billovi domů a pak to šlo ráz na ráz. S nechutí Bill přečkal oběd, po obědě jsem sbalil všechny naše věci a hodil je do auta. Bill se se svým otcem sotva rozloučil. Posadil se do auta, seděl tam a čekal, dokud nebude všechno připraveno k odjezdu. Doma pak vyběhl z auta a zabarikádoval se v pokoji. S nikým nepromluvil ani slovo. Někdy kolem třetí ráno za mnou přišel a lehl si ke mně do postele. Šeptal, že ho to mrzí. Celou neděli se choval, jako by se nic nestalo. Nebyl sice tak energický a v pohodě, ale choval se jako obvykle.“
„Všechno?“ zeptala se Kessy pro jistotu, jestli si Tom třeba ještě na něco nevzpomene.
„Asi ano,“ přikývl Tom nejistě. Nevybavoval si nic, co by mohlo ještě nějak zásadně změnit Billovu další diagnózu.
Kessy se podívala na své poznámky a trochu se zamračila, jak přemýšlela.
„Myslíte, že se vám podaří z toho něco vyvodit?“ zeptal se Tom. Kessy zamlela ústy.
„Je předčasné dělat nějaké závěry, protože mi stále chybí Billova verze. Potřebuji tvůj poměrně podrobný popis celé události doplnit o Billovy pocity a vysvětlení, tudíž budu moct dělat nějaké závěry, až budu mít kompletní obraz, ale jelikož jsi byl po celou dobu neskutečně vnímavý, myslím, že Billův pohled bude pouhým potvrzením toho, co si myslím už teď.“
„A to je?“
„Že je zbytečné snažit se Billovi pomoct, aby se znovu adaptoval na staré prostředí. Myslím, že už nebude schopný se vrátit k otci,“ vynesla Kessy verdikt a s pochopením sledovala, jak se Tom zvedá z křesla a začíná popocházet po místnosti.
„Je tu nějaká možnost, že se mýlíte, nebo že s tím půjde ještě něco udělat?“ Kessy svěsila hlavu.
„Budu se snažit, ale obávám se, že tohle je konečný výsledek. Bill poznal, že to někde může být hezké, bezpečné a pohodlné. Předpokládám, že se toho nebude chtít vzdát, aby se vrátil k něčemu, co mu teď přijde cizí, chladné a nepřátelské.“
„Chcete říct, že tím, že jsme Billa nechali bydlet u nás, jsme mu vlastně spíše ublížili?“
„Ne! Tome, to v žádném případě. Pomohli jste mu se dostat někam, kam by se po návratu domů nikdy nedostal, ale zkus se na to podívat z jeho pozice. Byl bys raději s lidmi, které máš rád, kteří se o tebe starají a vytvářejí domov, nebo bys raději trávil čas v domě sám?“ Tom si hlasitě povzdychl.
„Myslím, že odpověď není třeba,“ zavrtěl hlavou. „Víte, dalo mi zatraceně moc práce, abych pana Kaulitze přesvědčil, aby Billa nechal bydlet u mojí rodiny, alespoň dočasně. Z toho, co se o víkendu stalo, mu bylo mizerně. Nedokážu si představit, jak bude reagovat, až mu někdo řekne, že Bill se k němu domů vrátit nemůže. Já to být nechci. Nechci být osoba, která mu takhle ublíží,“ zamítl Tom.
„Toho se bát nemusíš. Tou zlou budu muset být já, protože Billovo doléčení je už jen v mé režii.“
„Co mám teď dělat?“
„Musíme počkat, s čím přijde Bill na své sezení. Teprve pak budu dávat všechno dohromady.“
„Co pan Kaulitz?“
„Není třeba mu ještě cokoli oznamovat. Je to předčasné. Přijď na sezení s Billem, a jakmile spolu skončíme, zavolám si tě dovnitř.“
„Dělal jsem všechno jen pro jeho dobro,“ pípl Tom.
„A zvládl jsi to naprosto bravurně. Zkus se tím netrápit. Počkáme, co přinese další sezení.“
„Dobře já… hádám, že už bych měl jít a nezdržovat,“ přesunul se Tom k východu.
„Nechci tě vyhazovat, ale je bohužel nejvyšší čas, abych se připravila na prvního pacienta,“ přitakala Kessy a doprovodila Toma k východu. „Uvidíme se brzy. A děkuji, že jsi přišel.“
„Není zač. Nashle.“
„Ahoj a Tome?“
„Hm?“
„Udělal jsi správnou věc. Buď na sebe pyšný,“ usmála se Kessy a jemným kývnutím hlavy se znovu rozloučila a zavřela se v pracovně.
Tom se otočil k východu a s hlavou plnou otázek se vydal domů.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Dnešní díl pro mě není až tak překvapující. Všechno, co Tomovi ta psycholožka řekla, jsem už dávno tušila. Bylo mi jasné, že se Bill už nejspíš nebude moct vrátit…
Tak jak psala zuzu, taky jsem předpokládala, že se Bill domů nevrátí. Ovšem jak se s tím popere Jörg a hlavně – kde Bill bude? Bylo by hezké, kdyby si ho Tomova rodina nechala nebo si s Tomem pořídili vlastní bydlení, ale na to si ještě počkáme 🙂 každopádně snad nebude Bill naštvaný, že s tím Tom šel za Kessy.
Moc děkuji za díl 🙂
Ako už napísali dievčatá, časť nebola nijako prekvapujúca. Psychologička len zhrnula a potvrdila to, čo sme už všetci vedeli, teda že Bill sa nezvládne vrátiť domov.
Som však zvedavá, ako to vezme Jorg a aké riešenie napokon vymyslia.
Ďakujem za časť. 🙂
Pro dnešek se u mě role trochu vyměnily, protože tohle je první moment, kdy mi není líto Billa, ale Toma! 😀 O lítosti k tomu, co se Billovi stalo, už ani nemluvím, protože to je naprosto jasné. Ale Toma jsem zatím vždycky jenom obdivovala, a stále jej obdivuju, ale ke konci dnešního dílu mi za něj bylo strašně smutno. Chtělo se mi až brečet z toho, jak se ptal, zda neudělal chybu, že nechal Billa bydlet u sebe. Přišlo mi, že teď veškeré Billovy neúspěchy bere jen na sebe a měla jsem strach, že se bude šíleně obviňovat z toho, že jen díky němu se Billovi stal ten poslední záchvat. Navíc je mi taky líto to, jak zmateně se musí ohledně jejich výletu stále cítit a že tím, že to byl jeho nápad, u něj ta vina stále stoupá. No, snad jej ale Kessy přesvědčila o tom, že on dělal vždycky jen to nejlepší a s těmi nejlepšími úmysly! 🙂
Rozhodně jsem strašně zvědavá na další díly. Sice je mi strašně líto, že už brzy budeme u konce, s touhle povídkou se mi vážně nechce loučit, ale zase jsem strašně zvědavá, jak to bude Bill zvládat dál a jak tohle nakonec skončí.
Z Billova záchvatu u něj doma jsem pořád ještě taková rozpolcená a nevím, co si myslet. Bojím se toho, aby mu to neublížilo, ale zase když vím, jaký byl doteď bojovník, tak prostě doufám, že to jen tak nevzdá a bude za nádherný život po boku Toma nadále bojovat! 🙂
Strašně moc děkuji za další část! ♥♥♥
Jsem zvědava co na to řekne Jorg ale jestli mu na Billovi záleží tak jej nechá u Toma.
Mischulka to povedala všetko a ja dúfam, že Tom bude môcť byť šťastný aj takto, keď nedokáže Billovi pomôcť vrátiť sa domov. Dúfam, že nikdy neoľutuje, že tak tvrdohlavo vybojoval pre Billa nové zázemie a že sa nebude obviňovať z toho, že ho vytrhol od otca:( ďakujem za kapitolu a veľmi netrpezlivo čakám čo bude ďalej.
Děkuji Vám za komentáře a oběma Zuzkám, přeji krásný svátek 🙂
[7]: Děkuju za přání 🙂
Kessy mi v podstatě potvrdila, co jsem si už myslela. Staré prostředí je pro Billa natolik stesující, že už se tam nedokáže nikdy vrátit.
Ale pro Jorga to bude těžká rána, možná by to mohl vyřešit jedním známým pořekadlem, že když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi…
Každopádně se s celou nadcházející situací budou muset všichni zúčastnění pořádně porvat.
A jsem moc zvědavá na Billovu verzi návštěvy doma, jak moc se bude jeho pohled lišit nebo naopak podobat tomu Tomovu.
A Tom se zbytečně obviňuje. Kdyby Bill nebydlel u nich a vrátil se hned domů k otci, tak už by byl dávno zavřený zpátky v léčebně.