The Christmas Cynic 3.

Když se Bill probudil, nejprve upřel svůj kalný pohled na zelené číslice svého budíku. 7:30, denní doba vynalezena pouze proto, aby jej mučila. „Dobře, dobře,“ zasténal hlasem zhrublým ze spánku. Natáhl se k budíku a konečně se mu podařilo trefit tlačítko alarmu, čímž vypnul ranní Espresso program na stanici WSYC. V duchu si zaznamenal poznámku přepnout budík na jinou stanici, bez ohledu na loajalitu ke svému zaměstnavateli, moderátoři ranního Espresso programu byli zatraceně příliš energičtí.

V nohách postele Billova hnědě mourovatá kočka Kazimír vydala na protest tlumené zamňoukání, když byla odstrčena.

„Promiň, zlato.“ Bill zazíval, odstrčil přikrývku stranou, natáhl se, aby poškrábal Kazimíra za ušima a pak se jeho oči zaměřily na bohatou záři barev v jeho okně na východní straně ložnice. Vánoční hvězda vypadala, že se jí daří docela dobře, ačkoliv ji měl teprve jednu noc. Když přišel domů, udělal na svém notebooku malý průzkum a uživatelé na fóru plném nadšenců do Vánočních hvězd varovali, že by rostlina mohla začít během několika hodin vadnout v případě, že by teplota kolem nich klesla příliš nízko. Bill si udržoval svůj byt v rovnováze kolem 21º, což bylo přesně mezi 19 a 23, jak bylo navrženo předpokládanými odborníky na About.com, takže v souladu s Tomem, Vánoční hvězda by měla být v pořádku, pokud ji Bill bude správně zalévat.

„Pravidelné aktualizace o Vánoční hvězdě. Co si vůbec myslel,“ zamumlal Bill, více podrážděný Tomovým zřejmým fanouškem číslo jedna Davidem Jostem, než samotným Tomem. „No, uvidíme…“

Dovlekl se k oknu a přes flanelové pyžamo se poškrábal na jednom ze svých kostnatých boků. „Zničím si manikúru. Nikdo nepřemýšlí,“ postěžoval si a strčil jeden prst do květináče. Špička jeho prstu byla obalena jemnou vrstvou vlhké půdy. Bill se zašklebil. „Vypadá to, že pro dnešek jsi na tom s vodou v pohodě.“

Bill si z rukou setřásl špínu a pak, jen tak z rozmaru, přejel prstem po jednom stočeném okvětním lístku. Hebké na dotek, všiml si. Červená barva nepůsobila příliš okatě, i přes to, že byla v sytém odstínu, který se mu líbil nejvíce, pokud zrovna nebyl spojován s všudypřítomnými protivnými vánočními svátky. A stejně jako Billovo vlastní preferované oblečení, make-up a doplňky, i květina měla jedinečný tvar, který mohl i ty nejerudovanější květinové nadšence přinutit ke druhému pohledu.

„Skvělé. Nalezeno dobro.“ Bill vydal znechucený zvuk v zadní části krku a odvrátil se. „Měl bych dostat zatracenou medaili.“

~*~

Větrné město často dostálo svému jménu a dnes to učinilo naprosto mimořádně silně. „Sakra, sakra, sakra!“ Bill zaklel a přiložil si ruku na klobouk, který byl přinucen si nasadit, pokud se chtěl vyhnout zamotanému hnízdu místo vlasů, což by jistě nastalo, pokud by je vystavil všem živlům. Druhou rukou sevřel svou Versace tašku a rozběhl se přes krátkou, nezakrytou část mezi garážemi a budovou WSYC.

Ve svém nekoordinovaném spěchu – běh na podpatcích se nemohl počítat jako praktický ani jako příjemný – se Bill téměř srazil s mužem směřujícím opačným směrem ke garážím. „Hej, dávej pozor,“ řekl mu hlas, téměř známý. Teplé ruce jej chytily za ramena a Bill, sotva popadající dech, vzhlédl, aby se setkal s párem stejně teplých hnědých očí na stejné úrovni, jako byly ty jeho. Ty oči se na chvíli rozšířily, pak jejich majitel Billa pustil a místo toho mu otevřel dveře.

„Ach, díky,“ dostal ze sebe Bill a klopýtnul skrz dveře do chodby. Musel křičet, aby přehlušil vítr. „Promiň, jsem daleko kultivovanější, pokud zrovna nebojuju proti hurikánu.“

„Nedělej si s tím starosti,“ odpověděl cizinec s úsměvem hlasem, který zaskřípal jako pytel štěrku. Billova Teorie Rádiových Hlasů mu napověděla, že takový ničivě hezký mladý muž prostě nemohl mít takové naprosto neodpovídající hlasivky. Nějaká myšlenka se mu objevila kdesi v zadní části jeho mysli, ale nedokázal ji zatím přesně definovat. „Jen dovnitř, kde je teplo.“

„Jo, ty taky. Děkuju.“ Bill muže sledoval, zatímco se za ním dveře zavřely. Cizinec si zastrčil holé ruce do kapes svého zbytečně velkého šedého kabátu a šoural se pryč, zřejmě sám bojující proti větru jako plachetnice chycená v bouři.

Bill zavrtěl hlavou, aby si pročistil myšlenky, a otevřel druhé dveře, které vedly do haly WSYC.

„Dobré ráno, pane Trümpere,“ pozdravila ho nová recepční. Bill jí odpověděl kývnutím.

Byl napůl cesty k výtahům, když jej to zasáhlo. Zastavil se uprostřed kroku. První slova, která ten cizinec promluvil, zněla úplně jinak než zbytek… Nebo, ne? Méně chraplavě, rozpoznatelně, jako by se později snažil o falešný hlas. Hej, dávej pozor. Přehrával si tu frázi v hlavě, jak jej naučil čas trávený v rádiu. Poté potlačil frustrované zakňučení nad svou vlastní hloupostí a utíkal zpátky do haly.

Matně slyšel recepční, která začala říkat: „Pane Tr-?“

Bill ji ignoroval a otevřel vnitřní dveře, aby mohl očima skenovat venkovní ulici pro jakoukoliv známku vysokého muže s čokoládovo-karamelovýma očima. Zjistil, že po něm nikde není ani stopa a uhodil do skla vnějších dveří, když se přes něj přelila vlna zklamání.

Vrátil se do haly, tentokrát více v klidu, a uznal svou snahu jako ztracený případ.

„Kdo byl ten člověk, který odešel těsně předtím, než jsem přišel?“ zeptal se Bill recepční, když se zastavil před jejím stolem.

„Já nevím, pane Trümpere,“ přiznala se recepční se zúčastněným pohledem. „Pracuji tady teprve týden. Ačkoliv, měl povolení. Ukázal jej a šel k výtahům, to je vše.“

Bill se kousl do jazyka dřív, než se stihl zeptat, jak tedy zná jeho jméno. Ale jeho identifikační údaje a fotografie jej prominentně představovala na každém plakátu, každém billboardu a na každém reklamou potištěném autobusu. „Dobře, děkuju vám.“

Povolení. To znamená, že tenhle Pan Tajemný, pravděpodobně alias Optimista, alias Tom Kaulitz, buď pracoval pro stanici, nebo pro jednu z jejich poboček, nebo znal někoho, kdo tady pracoval. Nebo – Bill se zamyslel a zamračil se – mu byl vydán dočasný průkaz, aby David, nebo nějaký jeho poskok s ním mohl udělat rozhovor před jeho potenciálním rande s Billem.

Nebo, opravil se Bill znovu, si spletl hlas. Pomalu dorazil k výtahům a střelil očima mezi nimi a mezi dveřmi do Davidovy kanceláře. Možná jeho podvědomí smíchalo vzhled vysokého, tmavého, nádherného muže s Tomovým dokonalým tenorem na znamení, že je Bill už příliš dlouho sám.

Rozhodl se Davida prozatím nekonfrontovat. Dokázal si představit reakci manažera stanice při sebemenším náznaku, že Bill možná hledá důvody, aby mohl být přitahován jeho vytrvalým volajícím: jediná věc, lepší než rivalita v éteru, je romantika v éteru. „Ach, bože,“ zamumlal Bill a opřel se o jednu ze stěn výtahu, zatímco se za ním dveře hladce zavřely. Ne, otravovat Davida právě teď by nebyla ta nejlepší volba.

V horním patře Bill zjistil, že světla v místnosti byla již rozsvícená. „Andy?“ Zavolal a vstoupil dovnitř.

Žádná odpověď. Bill se zamračil a pověsil si tašku na háček vpravo od dveří. Jakmile se podíval ke svému mikrofonu a kontrolnímu panelu, zahlédl nádech bílé barvy a nádech něčeho barevnějšího. Ani jedna z těchto barev k jeho vybavení nepatřila. Přiblížil se pomalu, jako když tygr sleduje svou kořist, a přimhouřil oči nad talířem s vroubkovaným okrajem, který byl ozdoben drobným cukrovím a přetažen průhlednou fólií. Obyčejná kartička na vrcholku hlásala Pro Billa – veganské suroviny 🙂, se všemi n a s obrácenými vzhůru nohama.

Někdo přetvořil každý kousek do miniaturního uměleckého díla. Mnohé z nich se pyšnily dekoracemi, o kterých si Bill ani nebyl vědom, že existovaly v jedlé formě. Zíral na hvězdu s drobnými stříbrnými perličkami kolem každého paprsku, další hvězda byla zdobená vířivou malbou od středu. Poleva byla nabarvená v odstínech růžové a zelené a Bill si ani nedokázal představit, jak je něco takového možné vytvořit.

Žádný z dalších kousků nevypadal o nic méně působivě, když si je Bill prohlédl. „To je blbec,“ zamumlal si pro sebe. Tady byl důkaz, že Tom vstoupil do budovy, vloupal se do Billovy vysílací kóje a přinesl sadu nádherného cukroví, které je zajedno s Billovými etickými normami, pokusil se o vědomou snahu nenechat se Billem poznat a ke vší té naprosté drzosti byl ještě na vrcholu toho všeho neúměrně sexy. Billův žaludek předvedl salto, když si vzpomněl na Tomovy ruce na jeho ramenech a objal sám sebe, když se zachvěl.

„Kdo?“

Bill se ohlédl. Andreas zamířil do kóje, s tyčinkou Milky Way v ruce.

„Ten volající. Tom.“ Odpověděl Bill. „Podívej se na tohle.“

„Oh, wow.“ Andreas natáhl krk, aby si prohlédl cukroví. „On zahradničí a peče? Můžu si ho vzít?“

Billovi na mysli vyskočil ostrý závan negace, ale nemilosrdně potlačil jakékoliv odseknutí dřív, než spatřilo světlo světa. „Máš volno, pokud si myslíš, že jej můžeš přinutit, aby mě přestal obtěžovat.“

„Možná bych tě mohl zbavit i tohohle,“ řekl Andreas a dodal melancholicky, „vypadá to vážně lahodně.“

Vypadá to vážně moje,“ opáčil Bill neovlivněný Andreasovým štěněčím pohledem, který na něj upíral. „Když už o tom mluvíme, jak věděl, že se dneska budu zabývat radostmi vánočního vaření? Zmínil ses o tom někomu?“

Andreas zavrtěl hlavou. „Ne. Musel jsi to někde oznámit.“

„Jsem si jistý, že ne,“ bránil se Bill. Stále pečlivě vybíral informace, které sděloval, a to, co rozhodně nesděloval, aby udržel zájem posluchačů, bylo téma na další den. Jediní lidé, kteří četli Billův komplexní plán Vánočního Cynika, byl Bill sám, Andreas a David. Bill poklepal kovovou tyčinkou v jazyku o zadní stranu zubů. „David možná něco řekl, předpokládám.“

„Nezdá se mi, že by prozradil rádiové tajemství,“ okomentoval to Andreas pochybovačně. „Mohla to být náhoda, že se ti tvůj osobní Santa dnes rozhodl poslat cukroví.“

„Jo, mohla,“ souhlasil Bill. Pak si všiml Andreasova truchlivého pohledu, který nadále věnoval talíři, a obrátil oči v sloup. „Můžeš dostat jedno, až skončíme s vysíláním. Teď jdeme na to, do práce.“

~*~

„Ahoj, Chicago, tady je váš Vánoční Cynik na WSYC, Sick AM a dnes se budu zabývat jedním z mých nejméně oblíbených aspektů Vánoc: bohatým výběrem jídla na zakázku, které zajistí, že dvacátého šestého prosince se nikdo z nás nevejde do svých kalhot. Věřte mi, váš Cynik neopovrhuje těmito vykrmujícími potravinami obecně,“ vysvětlil Bill. „Ne, je to naprosté pokrytectví okolo vánočního holdování, které mi tak výrazně vadí.“

„Jedenáct měsíců z dvanácti jsme bombardováni reklamou na lehkou kuchyni, sledování váhy, jogurtu bez tuku, EZ-Slim nebo jakýmkoliv jiným jak-vidíte-v-TV doplňkem stravy. Zejména ženy jsou vystaveny tomuto konstantnímu proudu materiálu, který je nutí k udržování štíhlého pasu a posilování břišních svalů,“ řekl Bill a důrazně mávl rukou. „Ale pak nastane vánoční období a oh, copak to tady máme? Nonstop reklamy na deset liber šunky z krkovice, v hlavní roli se stejnými ženami, které jsme pravděpodobně viděli ve vysílání Special K (program zaměřený na zdravou stravu).“

„Když už mluvíme o ženách, čím to je, že kolem období Vánoc se stává ještě přijatelnější vykreslit ženy jako cudné malé domácí hospodyňky?“ Zeptal se Bill. „Máme si snad myslet, že je to potěšující, když manželka a matka v jedné z těchto reklam hrdě prezentuje vánoční večeři Bobbyho a Susie a samozřejmě s panem Mužem v čele stolu? A tento sezónní přechod na jeden z těch nejšerednějších stereotypů také probíhá v těch údajně povznášejících filmech vysílaných dvacet čtyři hodin denně na programu Lifetime a Hallmark v průběhu prosince. Bez ohledu na to, jak moderní a feministické se tyto filmy snaží pateticky být – a některé se o to dokonce ani nepokouší – je to vždycky máma nebo babička nebo velká sestra nebo tetička uvízlá v kuchyni, vytahující krocana, koláč a cukroví.

„Tolik k udržování tradic,“ poznamenal Bill sarkasticky. Systematické posunování žen do domácích rolí se zdá být v pořádku a super tak dlouho, dokud je to v zájmu zachování šťastné vánoční rodiny. Veselé Vánoce, miláčku, teď polož ten kufřík a udělej mi pečínku. Všimněte si, že v průběhu dnešního pořadu jsem se již zmínil o šunce, krocanovi a pečeném mase, což jsou vzácná slova v mém každodenním slovníku. Mnozí z vás posluchačů vědí, že jsem přísný vegetarián a každý z vás, který si naladil Vánočního Cynika v loňském roce, si je vědom toho, že Vánoce jsou absolutně nejhorší období pro ty z nás na jakékoliv přísné dietě.“ Bill zavrtěl hlavou a opřel se do pohodlného objetí svého křesla. „Kolikrát jsem slyšel ´Ale vždyť jsou Vánoce! Jen jeden den v roce se transformuj zpět na masožravce!´ Posluchači, respektuji ty z vás, kteří si užívají jídlo s masem, a to znamená, že bych nikdy nikoho z vás nežádal, abyste se omezili na vegetariánské menu, ani na jeden den v roce. Dospělí a dospívající jsou více než schopni rozhodnout se sami, co budou, nebo nebudou jíst a naznačovat, že jejich výběr by měl být na Vánoce neplatný, je přinejmenším urážlivé.“

Bill se zhluboka nadechl. Po celou dobu svého vysílání přemýšlel, jak nejlépe zvládnout předmět Tomova dárku a rozhodl se vypořádat s tím tak upřímně, jak jen to bude možné. „Musím se však přiznat, že dnes jsem si připomněl, že někteří jedinci respektují nejen rozhodnutí druhých, ale záměrně dělají kroky k tomu, aby se jim přizpůsobili. Můj obdivovatel, a zřejmě rival, mi v této sezóně poslal talíř cukroví vyrobeného z veganských surovin, jako přikývnutí k mému životnímu stylu, které musím obdivovat a být za to vděčný. Samozřejmě,“ dodal Bill,“ ač to vypadá krásně, ještě jsem nezjistil, jestli se to ukáže být jen obvyklé nepodnětně ochucené cukroví, které by mohlo být snadno přeměněné na pouhou vánoční dekoraci. Posloucháte Vánočního Cynika na WSYC, Sick FM. Zůstaňte naladěni a ujistěte se, že zavoláte s vašimi vánočními strastmi souvisejícími s potravinami.“

V okamžiku, kdy se spustily reklamy, Andreas nepřekvapivě poznamenal: „To bylo jiné.“

Bill pokrčil rameny. „Byla to pravda. Jsem realista.“

„No, mám tady na lince tvého nového kamaráda, čekajícího, aby si s tebou popovídal o tvém realismu,“ odpověděl Andreas. „Dave jej stále chce prosazovat, takže…“

„Přísahám, že ti dva se spikli, aby způsobili nepřátelský převrat,“ zabručel Bill a sklonil hlavu, aby zakryl mírný úsměv. Byl pevně odhodlaný, že nedovolí, aby Tomův šíleně dobrý vzhled měl vliv na jejich energičnost, ale nemohl si pomoct neocenit skutečnost, že muž, který byl přesně jeho typ, jej sleduje. „Fajn, vezmu ten hovor. A můžeš mi prosím tě napsat jeho číslo?“

„Jistě…“ řekl Andreas pomalu.

Bill čekal, zvedl oči a chladně se na Andrease zadíval skrz sklo mezi nimi, ale Andreas se rozhodl to dále nekomentovat.

Když se přehlídka reklam přiblížila ke konci, Bill se naklonil a znovu promluvil do mikrofonu, s perfektním načasováním. „A jsme zpátky s naším prvním volajícím, s někým, kdo vám zřejmě začíná být stejně známý jako mně a jsem si jistý, že jsme všichni stejně rádi za jeho nadšení pro vánoční období. Vítej zpátky v show, Tome Kaulitzi.“

Slyšet Tomův hlas poslalo vzrušené záchvěvy do Billovy páteře. „Ahoj, Bille. Jak se daří Vánoční hvězdě?“

„Rád bych si myslel, že dokonce ani můj jízlivý jazyk nemá schopnost zničit rostlinu během jediné noci,“ odpověděl Bill ironicky. „Takže se kterou částí dnešního pořadu máš problém, který tě přinutil zavolat?“

„Ve skutečnosti mám problém pouze s jedním ze tvých komentářů,“ řekl Tom. „Zbytek byl stoprocentně na místě, bohužel.“

„Tak tedy. Čekáme se zatajeným dechem, abychom slyšeli, se kterým komentářem nesouhlasíš,“ pobídl jej Bill.

„Naznačil jsi, že můj recept možná nemusí vést k tomu nejchutnějšímu cukroví, které jsi kdy vyzkoušel. Jelikož jsem sám vegetarián a tohle cukroví jím každý rok, tak vím, jak neoprávněná ta poznámka byla,“ řekl Tom.

Vegetarián, taky? No, dobře… „Omluvím se za vyjádření takového odporného odsouzení, jakmile sám zjistím, jestli je to cukroví obstojné,“ odpověděl Bill. Musel se tvrdě kousnout do jazyka, aby zadržel úšklebek.

„Tak proč to nevyzkoušíš právě teď, v éteru?“ Navrhl Tom. „Zaručuju ti, že ani nedokážeš říct, že je to veganské.“

„To zní jako výzva, posluchači, nebo ne?“ Zeptal se Bill a sáhl po talíři. Přitáhl si jej blíž a sundal fólii, která měla obsah udržet čerstvý. „A víte, že to Cynik nikdy neodmítne.“ První kousek zachytil jeho pohled, kromě originální hvězdy měl po stranách šest sněhových vloček a měl modrou polevu, s bílou barvou uprostřed. Tom jej postříkal stříbrným postřikovačem tak jemně, že to na světle zářilo jako třpytky. „Musím svému volajícímu přiznat bod už za pouhé umění,“ řekl Bill, aby dál udržoval linii komentářů. „Myslím, že většina vánočního cukroví se podobá uměleckým projektům mateřské školky, ale tyhle by byly spíše tak z osmé třídy nebo tak nějak.“

Na druhém konci linky se Tom zasmál, teple a plně, až to Billovi připomnělo pocit jeho rukou na svých ramenech. „Vážím si toho.“

„Taky bys měl,“ informoval ho Bill. „Je to téměř škoda, ukousnout si kousek z tohoto pozoruhodného příkladu potravinové ozdoby v té nejlepší kvalitě, ale teď, když jsem schvaloval vizuální prvky, budu to muset vyhodnotit i na základě jiných předností nebo nedostatků. Jdeme na to, teď-“ Ukousl kousek jedné sněhové vločky. Cukroví mělo jemnou příchuť skořice a zázvoru, s citrusovým podtónem.

Bylo to perfektní.

~*~

Bill ležel na své pohovce a nepřítomně hladil Kazimíra, který si zabral jeho hruď a začal příst jako malý motor. Těch několik kousků cukroví, které zbyly z Andreasova a Billova po-show flámu, leželo na talíři na konferenčním stolku spolu s jednoduchou poznámkou, kterou Tom naškrábal.

Vedle talíře leželo telefonní číslo rychle napsané Andreasovým rukopisem.

„Nechystám se mu zavolat,“ řekl Bill Kazimírovi. „To by bylo šílené. Nic o něm nevím.“ Kromě toho, že dělá dokonalé cukroví, měl roztomile rychlý a vtipný jazyk a byl naprosto úžasný.

Bill se zašklebil a nechal Tomovo číslo ležet na stole, když zamířil do postele.

autor: kishmet