autor: B-kay
Poslouchám Fossil Collective a přemýšlím nad tím, že nechci, aby byl konec. Myslela jsem si, že to nebude tak těžké, ale pomalu mi to začíná docházet. Včetně tohohle dílu nás čekají ještě tři poslední, a co se týče příběhu srnečka s vlkem, dnešní úryvek z knížky byl předposledním. Rozvrhla jsem si příběh tak, aby do těch tří dílů vešlo vše neprozrazené; aby zbylé střípky zapadly na své místo a nakonec vytvořily celek. Sama jsem zvědavá, jak to všechno dopadne a jestli si to ještě nerozmyslím. Může se stát, že budu chtít něco přidat nebo více rozepsat, a tak bude povídka delší nebo naopak. Sama se nechám překvapit :).
Děkuju moc moc moc za překrásné komentáře a přeji krásné čtení :).
„Co tenhle?“
„Hm… ne.“
„A tenhle? Podívej, je hezký a velký.“ Pootočil hlavu a pohlédl mláděti do tváře. „A vypadá úplně jako vánoční stromek,“ dodal, jakmile spatřil výraz jeho tváře. Oči mu zářily, usmíval se i přesto, že stromečkům nevěnoval ani nejmenší pozornost.
„Obešli jsme celý les snad třikrát. Copak se ti ani jeden z těch stromků nelíbil?“ Hravě jej olízl za uchem; jeho srdce se roztlouklo jako šílené, jakmile k němu dolehl srnečkův smích. Neuměl si představit nic krásnějšího.
„Za ušima ne… šimrá to,“ zapištěl srneček, sklouzl z vlkových zad a dopadl na hromadu zmrzlého listí. Chvíli se zvědavě rozhlížel kolem sebe, větřil ve vzduchu známé vůně a nakonec se roztomile usmál.
„Nejsem si jistý, jestli chci vědět, co ten úsměv znamená.“ Vlk váhavě naklonil hlavu na stranu a sledoval svého malého přítele, který začal vesele pobíhat kolem něj, přičemž si mumlal něco, co nemohl slyšet.
„Mám to!“ vyřkl nakonec, několikrát poskočil na místě, než se usadil vedle vlka a nevinně na něj zamrkal.
„Našel jsi náš vánoční stromeček?“ zeptal se překvapeně a také se rozhlédl po okolí.
V dosahu deseti metrů se nenacházelo nic, co by alespoň vzdáleně považoval za ten správný stromek. Nic víc, než několik vysokých smutných dubů, u jejichž kmenů se krčilo pár menších jehličnanů. Nic výjimečného ani kouzelného. Během cesty mu snad desetkrát zdůrazňoval, že musejí najít stromek, který bude působit kouzelně. Vlk chtěl okamžitě namítnout, že žádný ze stromů nepůsobí kouzelně; stromy jsou prostě stromy. Jen hrubý kmen a několik větví chabě pokrytých jehličím. Neshledal na nich nic kouzelného, ale když se zadíval do tváře mláděte, možná konečně nacházel prvky magie. Stromy už nebyly tak obyčejné, zima tak nesnesitelná a sníh neštípal.
„Ne ne,“ srneček umíněně vrtěl hlavou a třásl se vzrušením. Nedokázal vydržet na místě.“Musíme se vrátit, protože bude brzy sněžit.“
Vlk se od srdce zasmál. „Nejenom že máš schopnost vyrůst během několika hodin, ale nyní dokonce předpovídáš počasí?“ Čumákem jej dloubl do boku a láskyplně jej olízl. „Víš, že bych ti opravdu rád věřil, ale nějak se mi to nezdá. Dnes je výjimečně hezky a na některých místech dokonce můžeš spatřit, že sníh pomalu taje. Například, támhle-“ hlavou ukázal na malý ovocný keř a srneček téměř okamžitě spatřil směs bláta, jehličí a posledních zbytků sněhu, pokrývajících jeho rozsáhlé kořeny.
„Možná, ale přesto vím, že bude sněžit.“ Mládě se odmítalo vzdát, předními tlapami se zapřelo do vlkova boku, hledajíc rovnováhu, zatímco stálo na zadních a zhluboka vdechovalo podivně teplý zimní vzduch s jemnými tóny něčeho studeného.
„Maličký, možná už se dalšího sněhu nedočkáme. Někdy bývají zimy nepřirozeně krátké, jindy trvají přehnaně dlouho, nezávisle od toho, jak bychom si to přáli.“
„Prosím, věř mi. Musíme se vrátit k hoře dřív, než se spustí sníh. Uděláme si Vánoce u našeho modřínu. Bude to krásné.“ Zadíval se na vlka svýma velikýma očima a ten by mu byl v tu chvíli schopen slíbit všechno na světě.
„Dobře, vzdávám se.“ Pobaveně zavrtěl hlavou a klesl na břicho, aby na něj mohl srneček znovu vylézt. Bylo to pak rychlejší, a krom toho bylo opravdu příjemné mít jej tak blízko u sebe. „Můžeme?“
Mládě jej pošimralo na zádech, a to byl jasný znak toho, že mohou vyrazit.
Cesta zpět jim trvala překvapivě krátce. Vlk se díval před sebe, nevnímal okolí a hnal se hustým lesem s vidinou jediného cíle. Mládě se jej pevně drželo a cestou komentovalo vše, co upoutalo jeho pozornost. Vyprávělo o ošklivém broukovi na kmenu nemocné borovice, o zmrzlých, ale opravdu krásně vypadajících borůvkách, ze kterých by ho bolelo břicho, o tom, jak legrační je nechat se nést. Vlk sice nevěnoval pozornost všemu, co řekl, ale když jej poslouchal, musel se usmívat. Nedokázal si představit život bez něj, ať už byl jakkoliv upovídaný. Znamenal pro něj až příliš. Svým způsobem jej miloval, akorát neuměl identifikovat přesný druh téhle lásky. Nevěděl, jestli jej měl rád jako nejlepšího přítele, spřízněnou duši, nebo jako otec miluje své dítě.
Nevěděl to, ale v tu chvíli se tím odmítal zabývat.
Když konečně dorazili ke kamenné hoře, mládě nadšeně zapištělo, seskočilo na zem a utíkalo ke stromu, který mu jako jediný ze všech připadal kouzelný. Hlavou se otíralo o tenké větve, poskakovalo na místě a slízávalo z jehličí poslední zbytky sněhu.
Vlk nad ním vesele kroutil hlavou. Byl odhodlaný počkat tak dlouho, dokud se opět neuklidní, když najednou něco upoutalo jeho pozornost. Malý bílý flíček na pozadí zapadajícího slunce. Drobný, křehký, téměř neviditelný. Pomalu klesal níž, až přistál na veliké šedé tlapě, vzápětí následován dvěma dalšími. Vlk nevěřícně zamrkal.
Zvedl hlavu a zadíval se na mládě, které zatím vůbec nic nepostřehlo a nadále skotačilo v okolí modřínu. A tehdy to pochopil. Nebyla to láska otce a dítěte. Ani láska dvou nejlepších přátel. Miloval jej jako svou druhou polovinu, bez níž by nebyl úplný. Sledoval jej něžným pohledem a to, co předtím neuměl identifikovat, mělo nyní jasné, ostré obrysy a dokonalou podobu.
„Nezáleží na tom, kdo jsme a odkud pocházíme. Já jsem já. Ty jsi ty. Jsme rozdílní. Tak rozdílní, jak jen to jde. Pocházíme z jiných světů. Ale když jsme spolu, nic takového jako rozdíly neexistuje. Neexistují rozdílné světy. Když jsme spolu, vytváříme celek. Žijící, dýchající, milující. Dvě těla, jedna duše. Patříme k sobě. Patřili jsme k sobě dřív, než jsme si to dokázali připustit. Stvořen jeden pro druhého. Jen ty a já.“
Tom se jemně usmál, zatímco bříšky prstů hladil přehnutý roh stránky, kterou Bill zřejmě považoval za nejkrásnější část knihy. Když si poslední odstavec přečetl před pár týdny, zdál se mu krásný, ale nedokázal si jej dát správně do souvislosti s pohádkou. A najednou to bylo dokonalé. Ještě pořád ale nerozuměl tomu, kde Billova máma knihu vůbec objevila a proč mu darovala právě tenhle příběh. Možná mu tím chtěla něco říct, možná věděla, že později pochopí; že jeho oči spatří mezi řádky to, co bylo očím dítěte neviditelné.
Rozhlédl se kolem sebe a mrzutě si odfrkl. Nenáviděl to místo. Nenáviděl tu dlouhou, prázdnou místnost, tvrdé židle, malé stoly, přednášejícího, který opět meškal, předmět, o němž jim měl vyprávět, a zejména věčné, nepříjemné pohledy svých spolužáků, kteří na něj zírali, jako kdyby byl mediálně známou hvězdou a udělal další průšvih. Otočil hlavu doleva a viděl, že Flinn sedící vedle něj, je z toho nesvůj úplně stejně. Civěl do své učebnice, tvářil se, že je zahloubený do textu, ale Tom si byl více než jistý, že by v té chvíli dal cokoliv za to, aby mohl být neviditelný.
„Ať toho nechají,“ pípl po chvilce a všemožně se pokoušel o to, aby učebnicí ekonomie zakryl většinu svého dobitého obličeje.
„Brzy je to přestane bavit. Jen vydrž.“
„Je to kvůli tomu, jak vypadám?“
„Nevím, Flinne. Říkal jsem ti, že můžeš zůstat pár dní doma a počkat, než se dá tvá tvář do pořádku.“
Flinn nešťastně vykulil oči. „Ale to bych zameškal hodně učiva.“
„A všichni víme, jak veliká škoda by to byla,“ Tom se pobaveně ušklíbl. Nechtěl tam být a nikdy se tím netajil.
„Máš pravdu. Nebudu si jich všímat.“ Flinn se zhluboka nadechl, skrčil se tak, že mu zpod stolu vykoukala pouze hlava a pokoušel se soustředit na výrobní faktory, o nichž si četl, dokud nezaznamenal zírání svých spolužáků.
Ve chvíli, kdy se ozvalo bouchnutí dveří, všichni toužebně pohlédli do rohu místnosti v naději, že se profesor konečně dostavil a přednáška může začít. Tom se také zadíval tím směrem. Místo obtloustlého nízkého chlápka s dlouhými vousy a pichlavým pohledem, do třídy vstoupila hnědovlasá dívka, jejíž oči automaticky zapluly k Tomovi. Nedokázal reagovat jinak. Z úst mu unikl otrávený povzdech, skrčil se a napodobil Flinnovu polohu v naději, že na něj přestane zírat a sedne si na své místo. Už začínal mít těch pohledů tak akorát po krk.
Sabine laškovně pohodila vlasy a k Tomovu zděšení zamířila přímo k němu, přičemž z něj ani na vteřinu nespustila zrak. Tom se nešťastně kousl do rtu, věděl, že je ztracený a modlil se, aby se stal zázrak a ona se najednou proměnila v černovlasého chlapce, kterého tolik miloval.
„Tomi,“ vydechla, jakmile zastavila před jejich lavicí.
Tom nenáviděl, když mu tak lidi říkali. Tak mu mohly říkat pouze dvě osoby na světě. Tři, pokud by se tak rozhodl i Flinn.
„Mám pro tebe vzkaz od profesora Colemana,“ spustila šeptem a tvářila se tak nenápadně, že se okamžitě stala objektem všech pohledů a neslyšných rozhovorů. „Máš jít za ním hned do kanceláře. Asi jde o ten test.“
„Uhm.“ Tom se nervózně poškrábal ve vlasech. Ten test totálně zkazil. „A proč mi to neřekl sám? Teď s ním máme přednášku.“ Něco mu na tom nesedělo. Podíval se na Flinna. Ten konečně přestal předstírat pilné studium a měřil si Sabine podezřívavým pohledem.
„To nevím. Já jsem měla pouze odevzdat vzkaz.“ Zálibně si jej prohlížela; na rtech škodolibý úsměv.
Tom si odkašlal, nevěřícně zavrtěl hlavou a vstal. Zamrzl na místě, jakmile si všiml, že Sabine vykročila opět ke dveřím a chystala se jít s ním.
Dohonil ji právě ve chvíli, kdy sahala na kliku. Ani se nemusel otáčet, aby zjistil, že je všichni sledují; kromě Flinna samozřejmě, protože ten se opět pustil do čtení.
„Vzkaz jsi odevzdala. Myslím, že cestu ke kanceláři najdu sám.“ Nechtěl být hrubý, ale po tom, jak se chovala k Billovi, si nic jiného nezasloužila.
„Půjdu s tebou. Chtěla jsem si s ním také o něčem promluvit.“ Napravila si minisukni, sotva zahalující její oblá stehna a opět si začala pohrávat s pramenem svých dlouhých vlasů. Obtáčela jej kolem prstu, šimrala se s ním na tváři a laškovně do něj kousala.
„Můžeš jít, až se vrátím.“ Tom se od ní znechuceně odvrátil, sám se natáhl po klice a vyšel ze dveří.
Uslyšel zaklapnutí dveří a vydechl úlevou. Nestihl však udělat ani pět kroků a cítil, jak couvá, až dokud silně nenarazil na tvrdý povrch. Všechno se semlelo tak rychle, že si vůbec neuvědomil, že jej Sabine líbá, až dokud neucítil její jazyk ve své puse a nepřevrátil se mu žaludek. Okamžitě se ji pokusil odstrčit a otevřel ústa, že jí něco řekne, ale Sabine byla připravená. Omotala se kolem jeho těla jako hladová chobotnice a vklouzla jazykem ještě hlouběji do jeho úst. Musel vynaložit opravdu hodně síly, aby ji dostal ze svého těla.
„Zbláznila ses?!“ vykřikl. Najednou mu vůbec nezáleželo na tom, že je budou všichni slyšet. Uklízečka na konci dlouhé, prázdné chodby překvapeně zvedla hlavu a při pohledu na ty dva nešikovně zakopla o kbelík s vodou. „Co to do tebe sakra vjelo?!“ Znechuceně si otíral naběhlé rty, v ústech cítil pachuť cigaret. Její jazyk byl doslova nasáklý nikotinem. Pohledem propaloval její tvář, ale místo snědé kůže, výrazného líčení a dlouhých neupravených vlasů viděl někoho úplně jiného. Černé vlasy, sněhově bílá tvář, zklamaný pohled, slzy vytékající z kouřových očí. Podvedl ho. Podvedl, zklamal, ranil.
Sabine se spokojeně usmála a konečky prstů s dlouhými nehty, si otřela rozmazanou rtěnku.
„Neříkej, že se ti to nelíbilo. Po mně touží každý, Tome. Každý!“
Tom už opravdu netušil, co říct. Nevěřícně kroutil hlavou. „Jsi šílená! Proč mě nutíš se k tobě takhle chovat?! Proč mě prostě nenecháš být?! Nerozumíš, že o tebe nemám zájem? Že s tebou nechci být?“
„To je hloupost. Jen si to nechceš připustit.“
„Mysli si co chceš. Už ti nemám co říct.“ Bolela jej hlava, bylo mu na zvracení. Do seznamu věcí, které na škole nenáviděl, přibyla další. Vzpomínka na ten nejhorší polibek, který v životě dostal. Otočil se zpět ke dveřím, protože mu došlo, že vzkaz od profesora byla ubohá výmluva, aby jej vylákala ven a vrhla se na něj. Sáhl po klice a cítil, jak mu na ramena dopadá tíha výčitek.
„Já alespoň nejsem
hluchá!“
Tom zamrzl na místě, neschopen jakéhokoliv pohybu. A pak se to najednou stalo. Byl konec. Konec lží, konec přemáhání se a přetvářky. Vešel do třídy, vzal si své věci a doprovázen šokovanými pohledy spolužáků, vyběhl ven. Když vycházel z budovy a o pár vteřin později opouštěl školní pozemek, věděl, že je to naposled. Neohlížel se. Nepotřeboval se naposled ohlédnout za sebe a zavzpomínat na vše, co mu to prostředí nabídlo, protože by nenašel nic. Vůbec nic. Nebo možná…
Prudce zastavil a ohlédl se; očima okamžitě vyhledal malý, zchátralý domek nedaleko hlavní budovy, který sloužil na odklad nepotřebného nářadí a zahradnických potřeb. Do mysli mu vklouzla špetka sentimentu a melancholie. Přesně
tam ho chytili.
To byl bod, od kterého se odvíjel jeho nový život. Nejistě přešlápl na místě a vykročil ke svému autu.
„Tome!“
Zaslechl známí hlas, ale neohlížel se.
„Tome! No tak, stůj!“ Flinn lapal po dechu a chytal se za břicho. „Co to vyvádíš?! Nemůžeš jenom tak odejít. Profesor Coleman tě vyhodí. Uvědomuješ si, že jsi právě za školou? Co se vlastně stalo?“
„Nevyhodí mě. Končím! Už tady nevydržím ani o vteřinu déle. Nemůžu tady dýchat. Nepatřím sem. Všechno jsem to dělal jenom kvůli mámě, jinak by měla potíže s prarodiči, ale mně už na tom nezáleží. Už mi na ničem nezáleží. Nejsem otec. Nikdy nebudu rozumět ekonomice a i to, že jsem se dostal takhle daleko, je jenom díky jejich penězům. A teď jsem ještě ke všemu podvedl Billa,“ vydechl zoufale a vysíleně se opřel o kapotu auta. Flinn se postavil naproti němu, trvalo opravdu dlouho, než se jeho dech dostal do normální frekvence.
„Podvedl Billa? Jak?“
„Sabine mě políbila.“
„Takže ten vzkaz a to všechno…“
„Vymyslela si to. Vrhla se na mě jako smyslů zbavená a já… trvalo mi tak zatraceně dlouho, než jsem ji od sebe dostal.“ Zničeně ukryl tvář v dlaních a zoufale vydechl. Bylo to, jako by mu svým polibkem vyryla do těla nějaké znamení, něco, čeho se nemohl zbavit. V ústech ještě pořád cítil cigaretový kouř.
„Podívej, pusa ještě nic neznamená.“ Flinn se posadil na kapotu vedle něj a přátelsky jej poplácal po zádech.
„Nebyla to pusa. Líbala mě! Cítil jsem její jazyk až někde v krku. Jsem odporný lhář!“ Zvedl hlavu a věnoval Flinnovi zdrcující pohled. „Slíbil jsem, že mu nikdy neublížím. Slíbil jsem to. Byl jsem si tím tak jistý.“
„Tome, nemohl jsi vědět, co na tebe chystá. Vrhla se na tebe, tys to nečekal a než ses vzpamatoval, stihla zajít dál, než bys chtěl. Ale to neznamená, žes ho podvedl. Viděl jsem vás. Vím, jak moc pro tebe znamená.“
„Musím mu to říct. Nemůžu mu lhát.“ Tom si vyčerpaně promasíroval spánky. Hlavu měl jako z ocele.
„To není dobrý nápad.“ Flinn měl chuť se usmát nad tím, jak Tom najednou uměl dávat najevo veškeré své pocity. Jak moc Billa miloval. „Ten polibek pro tebe nic neznamenal, akorát bys mu zbytečně ublížil. Začal by o sobě pochybovat.“
„Tak co mám dělat?“
„Neříkám to rád, ale protentokrát bude lepší, když budeš prostě předstírat, že se to nikdy nestalo.“
„Mám mu lhát?“ Tom vyděšeně zakroutil hlavou. To nedokáže.
„Není to lež jako taková. Když mu řekneš pravdu, může se stát, že mu tím ublížíš a že o něj později přijdeš.“
Tom se nad jeho slovy zamyslel a po chvilce váhavě přikývl. Možná právě o tohle Sabine šlo. Jinak si nedovedl vysvětlit její poslední poznámku. Musela tušit, že je pro něj Bill důležitý. Že tím polibkem může narušit pouto, po kterém ona tolik bažila. Flinn měl pravdu. Billovi by to skutečně ublížilo. Možná by se tvářil, že je v pohodě, ale vnitřně by opět upadl do kolotoče pochybností. Vinil by za to svou hluchotu, připadal by si méněcenný, trápil by se, a to by Tom nesnesl.
„Flinne?“
„Hm?“
„Víš, že jsi za školou?“
K jeho překvapení se Flinn pobaveně usmál. „Už to tak vypadá.“
„Bill je v ústavu, končí až za několik hodin a já tam mám být až kolem třetí, tak co kdybychom mezitím někam vypadli?“
„Co takhle do té cukrárny, co jste tam snědli těch milion zmrzlin? Mají tam skvělý piškotový dort.“ Pousmál se a napravil si staré brýle.
„Dobře.“ Tom si ještě jednou znechuceně otřel pusu. „Ale můžeš mi něco slíbit?“
„Cokoliv.“
„Už nikdy přede mnou neříkej slovo zmrzlina.“
Flinn se tiše zasmál, rychle přikývl a nastoupil do auta.
Ale Tom nebyl jediný, kdo se cítil špatně kvůli tomu, že musel tomu druhému lhát. Ani Bill neřekl celou pravdu, i když se jí dlouho vyhýbat nemohl. Měl pouze několik hodin, než Tom přijde do ústavu, aby si odpracoval dalších pár hodin a zkrátil tím svůj trest. Jen několik hodin na to, aby vymyslel, jak mu řekne, že do ústavu už nesmí vkročit ani jeden z nich.
Ale jak to měl udělat? Jak, když to ani jemu samotnému ještě pořád nedocházelo?
Zhluboka se nadechl a s velikou krabicí v ruce došel do rohu místnosti a zastavil před velikým oknem. Bylo to jeho místo. Jeho tajný koutek. Kousek prostoru, jenž byl pokaždé zalitý sluncem a Bill si v něm nepřipadal tak všední. Tak nemocný. Pokaždé, když se zadíval ven, jako by se i jeho nitro zalilo září slunce; světlem, díky kterému se rozzářil i on.
I nyní se díval ven, jeho oči se pomalu plnily slzami. Při vzpomínce na den, kdy se do zahrady ústavu zahleděl poprvé, se mu chtělo brečet.
Byly mu tři, a zrovna čekal společně s ostatními dětmi, na příchod vychovatele. Seděl ve své lavici a kreslil si, ale zdálo se mu, že je v místnosti až příliš málo světla. Zvedl hlavu a rozhlédl se, jestli si toho všimli i ostatní, ale byl jediný, kdo upustil pastelku a zvedl hlavu od kreslení. Váhavě se kousl do rtu, seskočil ze židle; do jedné ruky vzal svůj obrázek, do druhé několik pastelek a utíkal k velikému oknu na konci místnosti. Byly to vlastně takové vysoké skleněné dveře vedoucí přímo do zahrady, která jeho pohled upoutala natolik, že zapomněl na obrázek. Klekl si na všechny čtyři a jako pejsek popošel blíž, až dokud špičku nosu nepřitiskl ke sklu, a omámený výhledem pozoroval dění venku. Všímal si všeho. Tančících stromů, hrajících si dětí i sluncem zalité oblohy.
Po chvilce ke dveřím z druhé strany přilétl malý ptáček a pustil se do drobků, jež našel na úzkém chodníku. Billa naprosto okouzlil. Malým ukazováčkem zaklepal na okno a překvapeně zamrkal, jakmile sebou ptáček trhl a zadíval se na něj. Bylo toho tolik, co mu chtěl v tu chvíli říct. V té době však ještě neuměl ani znakovat, ani mluvit a o odezírání ze rtů si mohl nechat zdát. Byl uzavřen ve svém vlastním světě, bez možnosti vypustit ven i malinko z toho, co cítil. Ptáček hravě zakmital křídly a začal si pozpěvovat a Bill z jemných pohybů jeho zobáčku usoudil, že se mu snaží něco říct. Jako by tam v tu chvíli byli pouze oni dva, odděleni překážkou, která nepropouštěla jakékoliv zvuky. Ani jeden neslyšel toho druhého a Bill se poprvé necítil hloupě. Nestyděl se. Byli rovnocenní.
Rychle zamrkal, pustil prázdnou krabici na zem a odvrátil se. Další hluboký nádech potřeboval k tomu, aby vůbec dokázal kráčet rovně. Nikdy nic neslyšel, byl hluchý od narození, a přesto cítil, jako by mu místnost něco šeptala. Ze všech koutů k němu doléhaly vzpomínky; jak hezké tak i ty špatné, bez kterých by na světě nebyla rovnováha. Rozhlížel se kolem sebe a přemýšlel nad tím, co všechno si vezme a co přenechá novému pracovníkovi. Po tváři mu sklouzla opuštěná slza. Nechtěl si vzít něco. Chtěl všechno. Nejraději by sbalil celou třídu i s dětmi a nosil je neustále u sebe.
Došel až ke svému stolu; do očí jej okamžitě udeřila malá bílá obálka. Pozdvihl obočí, vzal ji do ruky a překvapeně zasténal, jakmile mu po otevření vklouzl do rozevřené dlaně malý kousek papíru. Okamžitě rozeznal rukopis.
Čtyři nejtěžší slova na světě.
Nad obočím mu vystoupila drobná vráska, jak se mračil a přemýšlel. Když po chvilce zvedl hlavu, zalapal po dechu. Vůbec jej neslyšel přijít. Teprve když se nad tím zamyslel, uvědomil si, jak byl směšný. Jak by jej mohl slyšet? Neslyšel by ani koncert rockové kapely ve vedlejší místnosti, natož tiché kroky svého otce. Hřbetem dlaně si rychle otřel vlhkou tvář a tázavě na něj pohlédl. Gordon chvíli naprázdno otevíral a zavíral ústa, a když konečně promluvil, vypadal jinak. Nebyl bledý jako obvykle, nemračil se, Bill by se dokonce opovážil říct, že vypadal spokojeně.
„Omlouvám se.“
Bill měl tendenci propuknout v pláč, ale ustál to. Jeho srdce tlouklo jako šílené. „T-to… jsou je-nom dvě slo-va,“ pípl.
Gordon se na něj láskyplně usmál a Bill se pod sílou toho úsměvu roztřásl. Poprvé v životě se na něj díval jako na syna, na něhož byl pyšný.
„Za všechno,“ dodal.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 17
zabte už někdo tu Sabine nebo ji aspon udělejte parchanta at už dá pokoj
B-kay, nevíš jak obrovskou radost mi každým dílem děláš! ♥ Opravdu si moc vážím toho, že si tuhle nádhernou, procítěnou povídku můžu číst a že mi téměř pokaždé vytvoří úsměv na rtech a zlepší mi náladu. Věty, které dokážeš vytvořit mě vždycky pohladí na srdci, a vím že jsem to tu psala už nespočetněkrát, ale jsi jediná autorka (alespoň z těch, které jsem dosud poznala), která do každé věty a do každého písmenka vkládá tolik lásky a něhy, že to všechno stoupá až ke mně přes monitor. Všechny Tvé povídky mi dělají obrovskou radost a neuvěřitelně ráda se k nim vracím! 🙂 DĚKUJI, že pro nás píšeš! Jsi jednoduše báječná! ♥
A teď už k dnešnímu dílu! 🙂 Prvně chci říct, že je mi líto, že nás už čeká tak málo dílů. Ale nejspíš jsem to trochu podvědomě čekala, protože mě to zas až tolik nepřekvapilo. Každopádně už teď se mi po téhle nádherné povídce stýská!
Vlastně vůbec nevím, co k dílu napsat, protože mám pocit, že tu krásu ani nedokážu slovy vyjádřit. Vlk se srnečkem byli jako vždycky neuvěřitelně kouzelní! Záviděla jsem jim to vybírání vánočního stromečku, protože Vánoce miluju a už se na ně moc těším, a plně jsem si tu atmosféru užívala s nimi! 🙂 Mají mezi sebou strašně krásný vztah a roztomilý srneček dělá všechno krásnějším a veselejším. Miluju to jeho skotačení, nadšení pro spoustu věcí a to, jak okouzlil vlka. 🙂 U dnešní části jsem se musela usmívat, byla strašně krásná, roztomilá, vtipná a rozkošná! ♥
A pak ta Sabine! Ufff, to je taková potvora! Nechápu, že už dávno nepoznala, že Tom o ni doopravdy NEMÁ zájem! Nikdy k ní žádné city nechoval a nikdy se tak ani nechoval, aby si to mohla nějak mylně vysvětlit. Nevím, proč má potřebu se tak ztrapňovat, ale vážně mě naštvala! Nevím, kde bere tu odvahu to na Toma zkoušet pořád dokola a dokola. No, to bude asi tím neuvěřitelně obrovským seběvedomím! Toma mi pak bylo šíleně líto jak se obviňoval, že Billa podvedl a chtělo se mu plakat. Při tom on za nic nemohl a myslím, že tohle se ani nedá považovat za to, že by Billa nějak zranil. On nic neudělal, i když zase na druhou stranu chápu, že by to Billa nejspíš zranilo a začal by sám sebou opovrhovat a myslet si, že je to tím, že je hluchý a strašně by mu to ublížilo. Ale nevím, zda bych na Tomově místě dokázala držet jazyk za zuby. Osobně bych asi dostala strach, že se to Bill nějak dozví, třeba že potvora Sabine začne nějak intrikovat nebo tak, a tak bych radši Billovi hnedka všechno řekla, aby si pak nemyslel, že jsem to tajila proto, že se mi to vlastně líbilo. 😀 Je to fakt těžko, zda to Billovi říct či ne, sama nevím, co bych na Tomově místě dělala. A Tomův odchod ze školy? Na jednu stranu je mi líto, že to tak zahodil, když už se tam chvíli s těmi předměty namáhal a já osobně strašně nerada odcházím od něčeho (ať je to cokoli) co jsem nedodělala. Ale zase na stranu druhou, když se tam trápil, tak se nedivím. Nebavilo jej to, trápil se tam, a krom Flinna tam neměl žádné kamarády. Takže se mu nedivím, že se rozhodl, že s tím skončí.
A Billova příhoda z dětství byla krásná a milá! 🙂
Strašmě moc děkuji za další dech beroucí díl! ♥♥♥
Tom by to měl Billovi říc než mu to řekne ta kravka vztah mezi vlkem a srnečkem je krásny vypadá to že se Bill s otcem usmíří.
Nechcela som aby sa Tom Billovi priznal, ale Bill asi nie je tak malicherný aby to nepochopil, aj keď ho to bude mrzieť. Tá baba je šialená, zaslúžila by si riadnu príučku.
Napísala som už ako strašne milujem príbeh o Vlkovi so Srnčekom? Je to neuveriteľne nádherné… Rozprávka o spriaznených dušiach♥ Ďakujem, že si ten príbeh stvorila.
🙂
Já taky nechci, aby byl konec. Nešlo by to nějak …?