autor: Muckátko :o*
Zase jednou ahojte!
Opět vám chci poděkovat za komentáře. 🙂
Povídka má už v pořadí 2. definitivní konec a u toho už zůstaneme. Už jen 5 dílů a dotkneme se cíle 🙂
Pěkné počtení přeje Muckátko :o*
Realita
Místností se ozývalo škrtání pera po papíře a Billovo tiché žvýkání ovocného salátu, který pro něj Kessy připravila. Věděla, že tohle sezení bude delší než všechna ostatní, proto Billovi přichystala malé občerstvení. Byla to jen trocha nektarinek, broskví a melounu nakrájených na kostičky.
Bill musel uznat, že za poslední třičtvrtě hodinu mu vyschlo v krku a vyhládlo, když musel převyprávět všechny události víkendu. Teď seděl a čekal, dokud si je Kessy všechny nezapíše. V téhle chvíli měl pocit, jako by před ním znovu seděla chladná Noemi, ale ta by mu nepřichystala tak dobré ovoce.
„Dobře, Bille, myslím, že jsem si už poznačila všechno, co jsi mi řekl. Můžeme přejít k mým otázkám?“ zeptala se Kessy.
„Můžeme,“ kývl Bill a polkl ovoce, které měl v ústech.
„Říkal jsi, že ti vadilo dívat se na věci kolem nebo na ně sahat. Co přesně ti vadilo?“ Bill si povzdychl. Doufal, že psycholožka začne s lehčí otázkou.
„Nevím. Prostě byly tam, co vždycky,“ odpověděl.
„To by měla být ale dobrá věc, ne? Vracet se do prostředí, které se nezměnilo a které znáš.“
„Pro mě ne. Vadilo mi to. Bylo to, jako bych ty 4 roky neprožil v léčebně. Jako by vůbec neexistovaly. Měl jsem strach, že se ráno probudím a budu muset do školy a…“ Jeho hlas klesl.
„A bude se to všechno dít znovu a znovu?“ dokončila za něj Noemi. Věděla, že je to pro Billa nepříjemné, ale potřebovalo to být vysloveno. Teď se před tím nemohli schovávat skrz nedokončené věty, které vyzní do ztracena. Žádné hádanky, žádné domněnky.
„Ano,“ přitakal Bill.
„Nepomáhalo ti ani to, že tam byl Tom s tebou? To byla přeci velká změna.“
„Jenže nebyl doma táta a tam v kuchyni, když jsem… rozbil ten hrníček, stál u linky Tom, ale v ten moment jsem ho vnímal jako tátu. Byla to postava, která se pohybovala stejně jako můj táta, takže jsem najednou zapomínal, že je to Tom,“ vysvětlil těžce. Nebyl si jistý, jestli jeho slova dávala smysl, protože jemu moc nedávala.
„Spal jsi tu noc, kterou jste u tebe doma strávili, klidně?“
„Probouzel jsem se co hodinu, ale neotvíral jsem oči. Jen jsem se ujistil, že cítím Tomovo tělo a jeho vůni a pak jsem se pokoušel znovu usnout. Snažil jsem se nevnímat, že spím na jiné straně než u Toma, že povlečení voní jinak a není tak jemné na dotek, že je postel na opačné straně pokoje, že je matrace úzká pro dva lidi.“ Kessy si tiše povzdechla. Z Billova vyprávění nedokázala zachytit ani kousek něčeho pozitivního. Něco, co by mu dávalo šanci, že se bude moct vrátit domů.
„Bille, dokázal by sis vzpomenout na nějakou věc, která tě udělala alespoň trochu šťastným, že jsi znovu doma? Stačí jedna jediná.“
„Ne,“ pronesl Bill okamžitě a tvrdě.
„Bille! Sotva jsem dokončila poslední slovo své otázky a ty už mi dáváš odpověď. Nechceš nad tím trochu popřemýšlet a pak mi zkusit odpovědět znovu?“
„Nechci,“ zavrtěl Bill hlavou.
„Vážně bys nenašel ani jednu věc, která ti chybí?“
„I kdybych ji chtěl hledat, jedna dobrá věc by nikdy neměla stejnou váhu jako tisíc zlých.“
„Co tvůj táta?“ udeřila Kessy přímo. Bill stočil pohled na podlahu a Kessy byla spokojená, že konečně přiměla Billa nad něčím uvažovat.
„Táta je ta jedna dobrá věc. Ale ani kvůli němu bych se zpět nevrátil, protože je pořád pryč a s ním by byla pryč i ta jediná dobrá věc,“ vysvětlil.
Kessy začínala být malinko rozladěná, ačkoli věděla, že svoje pocity si musí nechat pro sebe a nedávat je před pacienty najevo.
„Bille, uvědomuješ si, že už jen tím, že se ke svému domovu stavíš takhle negativně a jen vyhledáváš to špatné, si děláš tuhle věc sám těžší? Když budeš na všechno odpovídat ‚ne, nechci, nemůžu, nejde to‘, pak je jasné, že se domů nebudeš moct vrátit, ale Bille, chci, aby sis uvědomil, že jedna věc je mít opravdu těžké psychické problémy z návratu do známého prostředí a druhá věc je si prostě umanout, že se domů vrátit nechceš, a vzdorovat, i když by ty špatné pocity z první návštěvy postupně časem vymizely. Stačilo by třeba přestěhovat tvůj pokoj, přemístit některé věci jinam, vymalovat pokoje jinými barvami. Cokoli, co by s sebou přineslo nějakou změnu, která by znamenala nový začátek,“ naléhala Kessy. Bill se trochu zamračil.
„Proč se mě vy i Tom snažíte přimět k tomu, abych se vrátil domů, když nechci?“
„Protože tohle už od začátku není jen o tobě, Bille. Tvůj táta musí trpět. Celý ten čas, co bydlíš u cizích lidí, a teď určitě těžce nese i ten víkend. Jak myslíš, že by se cítil, kdybys ho postavil před hotovou věc a do očí mu řekl, že se za ním domů nevrátíš? A Trümperovi? Jejich velkorysost má taky své meze. Nechali tě u sebe, protože jsi potřeboval navštěvovat sezení, ale pořád jsi pro ně cizí. Nezáleží na tom, jak moc tě Tom miluje a jak moc chcete být spolu. Nemůžeš u nich do nekonečna bydlet, nechávat svého otce, aby jim posílal peníze, aby tě měli z čeho živit. Realita je úplně jiná,“ snažila se mu Kessy vysvětlit. Možná to podala malinko ostře, ale Bill to potřeboval pochopit a někdo to musel říct nahlas.
Bill vstal z křesla a přešel k oknu, které vedlo na pozemky léčebny. Viděl Toma blbnout se Schnuppim, kterého měl na vodítku pro případ, že by měl některý z pacientů hrůzu ze psů. Smál se, když za ním Schnuppi cupital a nestíhal Tomovým rychlým pohybům.
„Chcete slyšet, jaká je realita?“ zeptal se Bill klidným hlasem a oči upíral k osobě za oknem, kterou miloval. Nečekal na Kessynu odpověď. „Miluju Toma. Miluju jeho starostlivost, opatrnost, upřímnost, citlivost a trpělivost. Miluju jeho postel, jeho židli u psacího stolu, jeho oblíbený hrníček, ze kterého snídá. Mám rád Tomovy rodiče. Nikdy mi ani slůvkem nedali najevo, že bych překážel, nebo že by mé přítomnosti už měli dost. Oni a především Tom je to nejúžasnější, co mě v životě potkalo. Nikdy jsem si to nedokázal přiznat. Vždycky jsem měl pocit, že já nejsem dost dobrý na to, aby mě měl někdo rád, aby mě někdo dokonce miloval, aby se mi děly i hezké a dobré věci, ale po tom, co mě Tom naučil, si znovu vážit sebe sama a přijímat i ty hezké věci, cítím, že po tom všem, čím jsem si prošel, co zničilo půlku mého života, si zasloužím, aby se v mém životě objevilo něco pozitivního. Něco, co chci já. Něco, co opravdu pochází z mých pocitů a mé vůle, a neposlouchat ostatní, jak mi něco nařizují, protože tím jsem si už prošel. ‚Otevři pusu!, Klekni na kolena, děvko!, Hezky nám drž, maličký! Přestaň fňukat, buzno! Cekni a rozbiju ti hubu!‘ To všechno chtěli oni! Zákazy a příkazy, o které jsem nestál a které jsem nechtěl, a teď mám znovu dělat něco, co po mně chtějí ostatní, ačkoli cítím, že já to nechci? Řekl jsem to Tomovi a řeknu to i vám,“ odmlčel se a otočil se čelem k zaražené Kessy. „Nevrátím se někam, kde se cítím špatně po tom, co mi Tom ukázal, jak krásné je to s ním v jeho domě s jeho rodiči,“ dokončil svůj monolog a udržel s Kessy oční kontakt, aby věděla, že to myslí vážně.
„Posaď se, prosím, Bille,“ poprosila. Potřebovala ještě pár sekund na to, aby si rozmyslela, co Billovi řekne, protože po tom, co Bill řekl, se cítila naprosto rozpolcená. Bill přešel místnost a vrátil se do křesla. Tohle nebral jako příkaz, ale jako prosbu, kterou byl ochotný přijmout. Nevypadal naštvaně. Jen zklamaně. „Tohle, co jsi mi teď řekl, je opravdu úžasná věc, co se tvé teď už téměř bývalé léčby týče. Tímhle jsi dokázal zaměřit se na své vlastní potřeby a vnímat důležitost svého já, a ačkoli jsem nepředstavitelně šťastná, co mezi sebou s Tomem máte, pořád to neřeší naši situaci, ale už nebudu naléhat. Pochopila jsem, za kterou možností stojíš, a pro teď to necháme takhle. Děkuji, že jsi mi řekl všechno, co tu dnes zaznělo. Později budu potřebovat mluvit s tvým otcem, ale pro teď tě poprosím, abys mi sem zavolal ještě Toma. Chci mluvit i s ním,“ zvedla se Kessy a Bill ji napodobil. Potřásla Billovi pravou rukou. „Omlouvám se, pokud jsem byla příliš přímá, nebo tě přinutila se na chvíli cítit špatně,“ omluvila se a přidala k tomu úsměv.
„To nic,“ vrátil jí Bill úsměv. Všiml si, že tohle dělala. Ať už se během sezení stalo cokoli nepříjemného, vždycky se za svoji část omluvila a s Billem se rozcházela velmi přátelsky.
Pár minut na to, co Bill odešel, se ozvalo klepání. Kessy pozvala klepajícího dál a byla ráda, když uviděla Toma. Taky byla moc ráda, že s sebou opět měli svého malého psího přítele, díky kterému musel vždy jeden zůstat venku a čekat. Nerada by pro Billa vymýšlela lež, proč nemůže být u sezení s Tomem, když o nic nejde.
„Dobrý den,“ pozdravil Tom.
„Ahoj, Tome, posaď se,“ vydechla Kessy zmoženě.
„Jak to šlo?“ zeptal se Tom přímo. Kessy si promnula spánky.
„Bill… jsem z něj po dnešku trochu zmatená,“ přiznala Kessy.
„Stalo se něco?“ zamračil se Tom.
„Ne, to ne. Bill byl dnes velmi otevřený a sdílný.“
„I ohledně toho víkendu?“
„No… asi takhle. Bill mi dal svůj pohled na věc, který perfektně zapadl do toho tvého, ale z jedné návštěvy jeho domova nemůžu udělat žádný závěr, žádnou zprávu ani žádný posudek. Problém je, že, přesně jak jsem očekávala, Bill se domů vrátit nechce.“
„To říkal i mně,“ přitakal Tom.
„Zádrhel je ale zřejmě v něčem jiném. Nevím, jak dalece jsou moje úvahy a domněnky správné, protože ač nechci, tak v Billově případě do celé věci vkládám hodně subjektivních pocitů, což bych samozřejmě neměla, ale pomáhá mi to Billa lépe pochopit.“
„O co jde?“
„Ve skutečnosti se Bill domů vrátit nechce ne z toho důvodu, že se tam poprvé necítil dobře, on se tam nechce vrátit z principu. Nechce se o to dokonce ani pokusit. Ke všemu se staví neobvykle negativně a jen pouhou myšlenku na návrat domů si sám znechucuje co nejvíce.“
„A na tátu nepomyslel?“ podivil se Tom.
„To bylo na té věci to nejsmutnější. Vypadal, že by obětoval tátu jen proto, aby mohl zůstat u tebe. Tak jako tak si nemyslím, že se bude moct vrátit domů. Myslím, že vším tím odříkáním a odmítáním by si nakonec nějaké psychické problémy vsugeroval natolik, že by jim později i uvěřil a doopravdy jim propadl,“ vynesla Kessy verdikt.
„Ono je možná už zbytečné něco řešit, nebo Billa do něčeho tlačit. Myslím, že pan Kaulitz tuhle situaci už vyřešil za nás,“ naznačil Tom.
„Jak to myslíš?“
„Prodal dům a koupil byt tady ve městě,“ prozradil.
„Cože?“ zamračila se Kessy nechápavě. Tom vydechl a rozhodl se, že začne od začátku.
„Předevčírem mi volal. Byl strašně zklamaný a raněný tím, jak Bill reagoval, když byl doma, tak se prostě rozhodl, že nejlepší bude, když prodá dům a nastěhuje se do města, aby Billa zbytečně nestresoval. Říkal, že podvědomě ví, že se Bill domů nikdy chtít vrátit nebude.“
„A je to jisté? Stoprocentní?“ ujišťovala se Kessy.
„Je. Má týden na vystěhování. Jsme už dokonce domluvení, že mu půjdeme pomoct se stěhováním.“
„Bill to ví?“
„Neví. Nemyslím si, že já bych měl být ten, kdo mu to řekne. Spíš jsem to chtěl nechat na panu Kaulitzovi.“
„Rozhodně by to měl být on,“ souhlasila Kessy. „Ještě dnes mu zavolám a obeznámím ho s výsledky dnešního sezení a pak už bude pravděpodobně na něm, jak to Billovi sdělí.“
„A ta sezení, budou ještě potřeba?“
„Pár jich rozhodně ještě bude. Stěhování bude pro Billa velká věc a budu chtít vědět, jak se ohledně toho cítí pak s odstupem času, ale pokud se ptáš na jeho psychický stav, tak z tohoto hlediska bych už na žádných dalších sezeních netrvala. Pokud je nebude potřebovat přímo Bill, tak už sem pak nebude muset chodit.“
„To je úžasná zpráva,“ usmál se Tom a jeho obličej se rozjasnil.
„Tome, je tu jedna věc, kvůli které tě sice nechci příliš zdržovat, ale chci, abys ji měl na paměti. Možná jsi o tom do teď nepřemýšlel, ale kdyby sis někdy potřeboval promluvit, jsem tu pro vás oba. To, čím sis v posledních několika měsících prošel, nebylo snadné. Vzal jsi na sebe ohromnou zodpovědnost a pro laika, jako jsi ty, to muselo být obtížné. Jsi statečná a silná osoba, ale tyhle věci… někdy se stane, že čekají, až se jich nahromadí co nejvíce a udeří na lidskou psychiku ve chvíli, kdy bys to nejméně čekal. Kompletní zhroucení může potkat každého z nás a v tvém případě by se nebylo za co stydět. Věnoval jsi Billovi tolik trpělivosti, času, pomoci. Obětoval jsi tolik pro druhého člověka, že je až nemožné, že jsi do teď nepocítil žádnou potřebu zakřičet stop a zastavit tak všechno, co se kolem děje. Chci jen, abys věděl, že jakmile se všechno usadí a ustálí a ty si najednou uvědomíš, co se vlastně za poslední dobu stalo, čemu jsi byl vystaven a co všechno se mohlo stát, budu tady, abych mohla pomoct.“
„Budu si to pamatovat. Děkuji,“ poděkoval a chytil za kliku.
„A jen tak mimochodem… Billův návrat do normálního života z něj udělal tvrdohlavého paličáka, takže si budeš muset pomalu zvykat, že pokud si Bill něco vezme do hlavy, půjde si za tím stůj co stůj,“ mrkla na něj Kessy. Tom se jen něžně usmál.
„Budu ho milovat stejně.“
Vždycky bude z Billa chtít jak to dobré, tak to špatné. Jeho silné stránky i ty slabé. Jeho úspěchy i jeho pády. Vždy bude chtít celé balení.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
To je tak hezké, že ho Tom bere takového jaký je a ani nechce nic měnit. Jinak jsem docela koukala, jak moc jasno Bill má 😀 docela to všem natřel – zůstanu u vás a hotovo. Doufám, že stěhování do jiného bytu zvládne. Jediné z čeho je mi dnes smutno je to oznámení o blížícím se konci povídky. Doufám, že pro nás v budoucnu ještě něco napíšeš 🙂 moc děkuji za kapitolku 😉
Aj keď má možno Kessy trochu pravdu v tom, že si Bill svoj starý domov odmieta úmyselne, tak je rozhodne lepšie, že sa tam nevráti. Bill jej svoj postoj jasne vysvetlil – páči sa mi, aký je teraz tvrdohlavý 😀
Tom je skvelý, že Billa stále chce takého, aký je, bez hocijakej zmeny. 🙂
A som zvedavá na Billovu reakciu, keď sa dozvie o tom sťahovaní.
Ďakujem za časť.
Já mám takové tušení, že tenhle tvrdohlavý Bill nebude moc nadšený ani ze stěhování do nového bytu. Je prostě rozhodnutý zůstat u Toma a hotovo. A já se mu vůbec nedivím 🙂
Jsem opravdu zvědavá, jak tohle vyřešíš. Doufám, že bude spokojenost na všech stranách, jak na jejich, tak na naší 😀
Toto je ten ozajstný sebavedomý Bill 🙂 som rada, že sa rozhodol myslieť na seba a zabojovať a prestal sa podceňovať. Veľmi sa mi to páčilo a ani mi nebolo ľúto, keď vyhlásil, že by obetoval aj bývanie u otca… a strašne sa mi páči aj to, že otec to pochopil aj bez toho aby mu to musel niekto vysvetľovať a okamžite predal ten dom v ktorom jeho syn tak veľmi trpel a nikto mu nepomohol.
Tomove myšlienky sú prekrásne.
Ďakujem za kapitolu.
Tenhle Bill se mi moc líbí a Tom to moc hezký řekl.
Tak ta poslední věta mě totálně dostala! ♥ Taková krásná tečka na konec! 🙂 Tom je úžasný naprosto ve všem! Miluju způsob, jakým bezmezně Billa miluje a i když si jeho chyby uvědomuje, přijímá je. Přesně taková je opravdová láska! ♥
A tenhle paličák Bill byl skvělý! 🙂 Myslím, že konečně nastal čas, kdy bylo třeba si dupnout a říct pěkně od plic co chce on. Jsem ráda, že dokáže Bill myslet i na sebe a jít si tvrdohlavě za tím, co chce. Už z něj není ten ustrašený chlapec, který všechno odkýve, má strach říct co si myslí a zvýšit hlas. Konečně pochopil, že nemusí dělat jen to, oč jej žádají druzí, ale především musí myslet i na sebe a své pohodlí. Tohle vědomí mě doopravdy těší, protože tím se Bill zase přiblížil k tomu, aby mohl žít normálně. 🙂 Je tedy pravda, že Bill vůči navrácení domů zaujal tvrdý přístup, a rozhodně se tam vracet nechce a už to nechce ani zkoušet. Možná, že kdyby byl trpělivý a snažil se, časem by si zvykl a možná by navrácení domů možné bylo, ale díky jeho přístupu to nepůjde. Ale ne že bych se mu divila. Já být na jeho místě, asi bych také dělala cokoli proto, jen abych se tam vracet nemusela. Nikdo přece nechce zůstávat na místě, kde se děly špatné věci a vše okolo mu to pořád dokola jen připomíná. Naprosto Billa chápu a sama za sebe můžu říct, že jsem ráda, že si nemíní zvykat a že všem řekl jak to je. A navíc jak sám Bill řekl, člověku se těžko odchází od někoho, kdo jej miluje a dává mu krásný a bezpečný domov jako Tomova rodina. Nemám teda ani ponětí, jak bude Bill reagovat na to, že si jeho otec koupil jiný dům a že se tedy bude muset stěhovat od Toma. Raději se nechám překvapit, protože mě už napadá zase milion scénářů a některé jsou celkem děsivé! 😀 Protože otce může milovat jakkoli moc chce, nic se nevyrovná lásce k partnerovi. Tahle láska je vždycky daleko silnější a trochu se bojím, že Bill už si na Toma zvykl tak moc, že jej bude chtít mít pořád co nejvíce na blízku.
A i přes to, že byl tenhle díl dalším pozotovním, já jsem na něm našla opět něco, co mě trochu vyděsilo! 😀 A to konkrétně slova Kessy, když promlouvala k Tomovi. Sama jsem si myslela na to, jak to musí všechno těžce zvládat – všechny ty věci ohledně Billa a po pravdě se divím, že na to všechno, to Billovo poslední zhroucení se, nesl celkem dobře. Jasně, určitě tomu pomohlo i to, že když se Bill navrátil zpět k Tomovi domů, začal se opět chovat normálně, ale i tak si myslím, že je Tom strašně silný člověk! 🙂 A tím, že jsi mě lehce vyděsila závěrem povídky, už hledám ve všem nějaké niance toho, že bude něco špatně. Proto jsem se trochu vyděsila, zda se na konci Tom nezhroutí nebo nedostane na Billa ponorku, nebo povídka neskončí tím, že se ti dva pohádají, a nebo že si bude chtít dát Tom od Billa pauzu a nebo dalších milion jiných katastrofálních konců! 😀 Uff, prosím, snad všechno dopadne krásně!!! 🙂
Moc děkuji za další krásný díl! ♥♥♥
Dnešní byl opravdu nádherný ♥♥♥
Možná měla Kessy pravdu, že je Bill trošičku sobecký, když myslí jenom na sebe, ale podle mě má na trochu toho sobectví právo. Půl života byl nucený dělat věci, které chtěli jiní, tak je načase, aby si další život zařídil konečně po svém. Já osobně bych se vrátit do starého domova asi taky nechtěla.
Ve světle toho, co Bill dneska Kessy pověděl, je Jorgovo rozhodnutí přestěhovat se úplně perfektní, protože když bude Bill bydlet s ním, může být s Tomem jak často bude chtít a přitom nebude Trumperovým, jak se říká, viset neustále na krku.
Toma za všechno, co o něm řekla Kessy, nebetyčně obdivuju a miluju a se vším s ní souhlasím. Když se minule u učení na zkoušky cítil tak unaveně, tak jsem si říkala, že si to celé na něm začíná přece jenom vybírat svou daň. Náročné studium, k tomu péče o Billa 24 hodin denně, v podstatě si ani nedokážu vzpomenout, kdy Tom vůbec odpočíval nebo měl čas jenom sám pro sebe. Ale zase láska dává člověku hodně síly a vytrvalosti a láska k Billovi Tomy hodně posílila, proto věřím, že Tom zkoušky zvládne a potom si s Billem budou moci užívat zaslouženého odpočinku.
Taky mě už párkrát napadlo, jestli se Bill někdy vrátí do školy, jestli dostuduje nebo jestli si najde nějakou práci, která by ho bavila. Ale to je asi hudba hodně daleké budoucnosti …