autor: B-kay
Opravdu nemám ráda loučení, zejména pokud se jedná o loučení s někým hodně blízkým, a to pro mě vlk se srnečkem opravdu byli. Obě postavy mi toho daly tolik, že bych jim nejraději věnovala celou povídku. Milovala jsem vlkův odstup, zdi, které pomalu praskaly a odkryly jeho skutečné, hodné, milující já. Na srnečkovi jsem měla nejraději jeho přirozenost, hravost, byl jako opravdové dítě a vnímal svět takový, jaký by měl být. Snažil se najít dobro i na místech, kde bylo hluboko skryté. Budou mi oba moc chybět. Je mi z toho smutno, ale jak se říká, nic netrvá věčně.
Doufám, že se vám bude díl líbit a že to se mnou ty tři poslední díly ještě nějak vydržíte :). Děkuji za nádherné komentáře a přeji krásné čtení 🙂
Bill překvapeně pootevřel ústa, ale dřív, než stihl vůbec promluvit, Gordon jej předběhl. Od nejbližšího stolu si přitáhl malou židli, posadil se naproti Billovi a věnoval mu upřímně litující pohled.
„Můžeme si promluvit?“
Bill pořád nedokázal reagovat. Opustila jej veškerá slovní zásoba. Takový zvrat opravdu nečekal. A možná se mu to pouze zdálo. Nebylo by to totiž poprvé, co by si představoval, že se chování jeho otce najednou změní, a konečně na něj bude pohlížet jako na svého syna. Zadíval se na svého otce; oči topící se v slzách, srdce na pokraji prasknutí. Nebyl si jistý, jestli přikývl nebo Gordon z výrazu jeho tváře jednoduše pochopil, ale nezáleželo mu na tom.
„Nevím, jak bych měl začít, Bille.“ Gordon se ustaraně poškrábal ve vlasech. Nebyl si jistý, jestli vůbec existuje něco, nějaká omluva, kterou by dostatečně vyjádřil lítost za dvacet promrhaných let. „Víš, tvoje maminka byla jiná. Vždy věděla, co říct. Dokázala se dostat i z těch nejpodivnějších situací, vysvětlit nevysvětlitelné, obhájit naprostou šílenost. Ať už řekla cokoliv, věřil jsem jí. Věřil jsem každému jednomu slovu. Měla v sobě něco zvláštního. Magického. Podmanivého. Byla drobná, křehká, a přesto když vešla do místnosti, dokázala ji naplnit do posledního kousku. Vycházelo z ní světlo. Její pohled hřál. Být v její blízkosti bylo jako zázrak.“
„Proč… mi to ří-káš?“
Gordon, krčící se na malé židli, sklonil hlavu. Cítil se poněkud nepříjemně. Omluvy mu nikdy příliš nešly. Zhluboka se nadechl, narovnal se a opětoval Billův pohled. Vnímal, jak visí na jeho rtech, očekávajíc další slova, a tak promluvil.
„Ztráta tvé sestřičky nevýslovně bolela, ale její ztráta mě zasáhla a roztrhala na kousky. Zamávalo to mým světem. Už nic nebylo jako předtím. Bylo to, jako bych u té nehody zemřel i já. A skutečnost, že jsem zůstal naživu, zatímco ony dvě… zuřil jsem. Nenáviděl jsem se. Chtěl jsem zemřít. Celá léta jsem se utápěl ve své samotě, bolesti a sebelítosti, a přitom jsem úplně zapomínal na skutečnost, že nejsem sám. Že i přesto, co se stalo, zůstávám nadále rodičem, otcem, žijící bytostí.“
Bill mu přestal věnovat pozornost a soustředil se na židli, díky níž vypadal jako přerostlé dítě. Bodlo jej u srdce, jakmile si uvědomil, čí židli si vzal.
„Takže už… sis na to vzpo-mněl?“ zeptal se, zíraje na okraj Arturovy židle.
„Vím, že mi to trvalo dlouho, Bille. Vím, že jsem ti nesmírně ublížil, ale pokud mi to dovolíš, pokud mi dáš ještě jednu šanci, můžeme začít od začátku. Je to těžké.“ Naklonil se dopředu a opatrně vzal Billovu ruku do té své. „Vytvořil jsem mezi námi až příliš hlubokou propast, ale nechci tě ztratit. Vím, že můžu být jiným člověkem. Lepším, jen mi musíš dovolit ti to dokázat.“
Bill odvrátil pohled a zahleděl se na jejich spojené dlaně. Nedokázal si vzpomenout, kdy se jej otec naposledy dotýkal. Nebyl to tak hezký pohled, jako když jej za ruku držel Tom. Jejich ruce do sebe nezapadaly, drželi se s jakýmsi odstupem; opatrné, nejisté, jako by se báli bližšího kontaktu. Ale bylo to milé. Byl si jistý, že by si na to časem zvykl. Bříšky prstů si setřel zbloudilou slzu, ulpělou na jeho rtech a opět pohlédl na otce.
„Co se sta-lo? Proč prá-vě teď?“
„Konečně jsem otevřel oči a přestal se litovat.“
„Na-jednou?“
„Věř mi, bylo to skutečně tvrdé probuzení,“ řekl a měl tendenci se usmát při vzpomínce na facky a údery koštětem, díky nimž probuzení nastalo, ale Bill se tvářil zamyšleně, vážně, místy až smutně, a tak mu úsměv nepřišel příliš vhodný.
„Víš,“ začal Bill a rychle si otřel další slzu, čímž přerušil spojení jejich dlaní. „Bo-jím se, vě-řit ti. Hod-ně jsi mi ublí-žil.“
„Já vím, Bille. Ale prosím, dej mi ještě šanci. Chci ti dokázat, že se můžu změnit.“ Opět se natáhl po Billově rozevřené dlani. „J-já… chci se změnit, chci ti být dobrým otcem,“ dodal a pokusil se o drobný úsměv.
Bill si jej pozorně prohlížel. Opravdu se mu zdál jiný. Do tváří se mu vrátila barva, postrádal svou obvyklou mrzutost, vráska nad obočím ani vzdáleně nepřipomínala tu výraznou surovou rýhu, na niž byl zvyklý. Ale žádná z těch změn nebila tolik do očí jako ta, kterou spatřil v jeho očích. Ten pohled mu přišel vzdálený, ale zvláštně povědomý. Chvíli trvalo, než si vzpomněl na to, kdy se na něj tak díval naposled. Vzpomínka byla rozmazaná, zahalena mlhou času a událostí, ale přesto si to pamatoval. Bylo to na stejném místě. Ve třídě, před víc jak dvaceti lety, když jej tam přivedl poprvé. Malý Bill ostýchavě vstoupil do rozlehlého, neznámého prostoru, silněji stiskl konečky prstů svého otce a zvedl hlavu. Gordon se povzbudivě usmíval, byl mu oporou a věnoval mu pohled plný něhy a nevyslovených nadějí, jež měly brzy pohasnout.
Gordon jako by vycítil proud jeho myšlenek. Vstal a rozhlédl se kolem. Očima vyhledal Billovu starou židli a smutně si povzdechl.
„Myslel jsem, že budeš prvním, který odsud odejde, ne posledním, kdo zůstane.“ Všiml si výrazu Billovy tváře. Spatřil v jeho očích záblesk bezbřehé bolesti a trápení, a proto rychle dodal. „Ale už jenom pár dní, Bille. Jen tak maličko a dočkáš se toho. Zvládneš to, cítím to.“
„A co… když ne?“
„Zvládneš to.“
„Tati.“ Bill unaveně zavrtěl hlavou, vstal a došel ke Gordonovi. „Toh-le jsme si říka-li snad tisíc… krát. Už jsem ze vše-ho unave-ný. Chci, aby… byla tah-le ope-race posled-ní, ať už to dopad-ne dobře, nebo ne.“
Gordon se posadil na kraj malého stolu, zhluboka nasál vzduch nasáklý tóny neznámé dřevnaté vůně a přikývl. Vždy dělal vše proto, aby ničím nevybočil z obvyklých cestiček. Už toho bylo dost. Proto Billovi koupil autíčko, proto jej nutil do všech těch operací. Chlapci si mají hrát s autíčky, nemocní lidé musejí dělat vše proto, aby se vyléčili. A úplně zapomínal na fakt, že on se vůbec nechoval tak, jak by měl. Žádný otec se ke svému dítěti nechoval tak jako on. Nenápadný pohyb jej vytrhl z proudu myšlenek. Bill se usadil vedle něj a nervózně proplétal prsty.
„Jsem ocho-ten zapomenout,“ začal a Gordon zpozorněl. „Ale mu-síš mi něco slí-bit.“
„Cokoliv.“
„Nemů-žeš po mně… chtít, abych ode-šel od Toma. Nemů-žeš mi ho vzít.“
Gordon se opět něžně usmál a nesměle jej pohladil na bradě. Jako by to dělal poprvé.
„Neboj se,“ šeptl. „Nechci, abys od něj odcházel. Ukázalo se, že je to hodný kluk a já jsem ten idiot. Pamatuješ si na to, co jsem před chvílí řekl o tvé mamince?“
Bill se zamyslel a váhavě přikývl.
„To samé si Tom myslí o tobě. A nejenom on. Jsi úžasný člověk, zázračný kluk a nikdy si neodpustím to, že jsem ti způsobil bolest.“
Bill se poprvé od chvíle, co za ním Gordon přišel, dokázal usmát. Z očí mu již opět stékaly slzy, ale tentokrát si je neutíral, právě naopak. Vnímal, jak pomalu stékají po jeho tváři a vsakují se do límce bílé košile. Srdce mu tlouklo jako o závod.
„Už je to lep-ší. Simone mi to na-tírá hoji-vým krémem a Tom mi té-měř nedo-volí hýbat se.“
„Zdá se, že je to opravdu správný kluk.“
„Tati… neu-míš si předsta-vit, co všech-no pro mě udělal. Vlast-ně pořád dělá. A nejenom… on. I Si-mone s Flinnem.“
Gordon okamžitě sklonil hlavu. Ze dvou důvodů. Tím prvním byla zlost a nenávist, které vůči sobě přechovával za to, jak se k němu choval, a tím druhým bylo to, že nechtěl, aby Bill viděl, že se při zaznění jejího jména začervenal a znervózněl. Jeho srdce se roztlouklo o poznání rychleji. Ale Bill si vůbec ničeho nevšiml a pokračoval dál.
„Uspo-řádali skvělou pár-ty v maskách.“
„Slavili jste Silvestra v maskách? Nehodí se to spíš na Haloween?“ Překvapeně pozvedl obočí.
Billa zahřálo u srdce. Bylo opravdu hezké mluvit jen tak o ničem. Poprvé po dlouhé době mezi nimi vládla přátelská atmosféra, Gordon to nekazil pokusy o znakování a Bill měl poprvé chuť svěřit se mu se vším, co mu dělalo radost.
„Já jsem byl porce-lánová panen-ka. Tom byl pi-rát, Si-mone čaro-dějka a Flinn upír. Kou-pil si ale pří-liš veliké zu-by, a tak ce-lý večer nemohl po-řádně mluvit. A Simone nava-řila hro-madu jídla. Byla op-ravdu skvělá.“
Gordon se spokojeně usmál. Už mu nezáleželo na tom, jestli se červená, nebo ne. Ta ženská byla opravdu čarodějka.
„Tati?“
„Hm?
„Miluju… Toma.“
„Vím, Bille. A vím i to, jak moc on miluje tebe.“ Díval se mu hluboko do očí. Do jejích očí.
„A Si-mone vnímám… jako dru-hou maminku.“
Ještě pořád to bolelo. Skutečně moc to bolelo, ale chtěl s tím pocitem bojovat. Už mu odmítal jenom tak podléhat. Už odmítal ničit, ranit, devastovat. „To je v pořádku, Bille. Jsem rád, že sis našel někoho natolik blízkého, aby ti nahradil mámu.“
„Nik-dy ji nenah-radí. Ale zaplni-la prázd-né místo v mém srd-ci a já jí mám… moc rád.“
Gordon už na to nic neřekl. Věnoval mu ještě jeden úsměv předtím, než se opět rozhlédl po třídě a všiml si dvou věcí. Obří krabice v rohu místnosti a několika plechovek barvy, kterých si předtím vůbec nevšiml. Bill se také zadíval tím směrem a smutně se pousmál.
„Pláno-vali jsme to… tady vymalo-vat. Tom nakou-pil barvu, už scháze-ly jen štětce. Ale pak jsi mě vy-hodil.“
Gordon bolestivě přivřel víčka. Vstal, došel k hromadě plechovek a kbelíků, zvědav na barvu, kterou si Bill vybral. Překvapeně pozdvihl obočí, jakmile rozeznal hned dvě barvy. Žlutou a bílou.
„Žlu-té zdi s bílými tuli-pány.“
Klekl si a konečky prstů pohladil malou plechovku. „Proč tulipány?“
„Jsou to mé… nejmi-lovaněj-ší květiny,“ pípl Bill a opatrně si klekl vedle něj. Gordonův zděšený výraz pro něj nebyl žádným překvapením.
„Myslel jsem, že máš rád růže. Nic jsi neřekl… myslel jsem, že… tehdy jsem ti je přinesl. Bože. Jsem takový idiot!“
„To nic.“ Bill jej smířlivě poplácal po rameni. „Můj no-vý táta si tuh-le infor-maci jistě zapamatuje.“ Věnoval mu sladký úsměv.
„Ach Bille.“ Cítil se ještě hůř než před chvílí. Nemohl uvěřit tomu, jak málo jej znal. Za celý život se jej nenaučil znát tak jako Tom za necelé tři měsíce.
Bill se naklonil dopředu, čelem se opřel o otcovo třesoucí se rameno a vzpomněl si na úryvek ze své knížky.
Viděl až příliš mnoho zlého. Spáchal až příliš mnoho zlého. Stačila by pouhá omluva pro to všechno, co kdysi napáchal? Pocit opravdové lítosti a výčitek svědomí? Nebo byla jeho ubohá duše již odsouzena k zatracení?
Ne. Jeho otec nesměl být odsouzen k zatracení. I vlk dostal druhou šanci, a jelikož se celá léta viděl v postavě malého srnečka, nemohl jednat jinak. I přesto, co udělal, přesto, jak moc mu ublížil, jej měl pořád rád. Pomalu se k němu sunul blíž, až se najednou ocitl v jeho náručí, silně stisknut a objímán.
„Mám tě… rád, ta-ti.“
„Já tebe taky, Bille.“
Bill opětoval jeho objetí, vnímal, jak jej horlivě líbá do vlasů. Vnímal i to, že pláče. Celý se třásl, jejich slzy se spojovaly, pohlcovaly jedna druhou a vytvářely přímo obří kapky.
Nepouštěl jej. Držel jej, nesnažil se jej jakkoliv zastavit, jakkoliv utěšit, protože on nepotřeboval útěchu. Potřeboval se vyplakat, zbavit se všeho zlého, všech duchů a stínů minulosti, kteří mu nedávali spát a nutili jej k odpornému chování jak k okolí, tak i k sobě samému. Bill tam byl v tu chvíli jen pro něj.
…
„Ještě po-řád tomu nemů-žu uvěřit.“ Bill s rozzářeným pohledem a širokým úsměvem na rtech, vesele foukal do bílých obláčků pěny a Tom pochyboval, že ještě někdy v životě spatří něco roztomilejšího. „Byl… úplně jiný. Dí-val se na mě ji-nak. Souh-lasil dokon-ce i s na-šim vztahem. Tomi, možná… mož-ná se chce dooprav-dy změ-nit.“ Klekl si na všechny čtyři a přisunul se k Tomovi, sedícímu naproti němu. Vzal jeho mokrou tvář do dlaní a hravě jej políbil do vlasů. „Co na to… ří-káš?“ Špičkou nosu přejel podél jeho tváře až ke krku a zhluboka se nadechl dřevnaté vůně.
„Je to skvělé! Ani nevíš, jakou mám radost. Abych řekl pravdu, nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového stane. Už bylo načase, nemyslíš?“
Omotal mu ruce kolem boků a přitiskl jej na svůj hrudník. Zavřel oči, snažil se uklidnit a vnímat pouze blízkost a vůni Billova nahého těla. Zapomenout na vše, co bylo předtím. Avšak ve chvíli, kdy se Billovy rty pomalu přiblížily k těm jeho, všechno bylo zpět. Sabine, líbání, zrada. Jeho horké výdechy mu způsobovaly husí kůži, byl tak zatraceně blízko. Tom otevřel oči a viděl, jak si Bill zlehka olízl spodní ret a naklonil se dopředu, aby jej mohl pořádně políbit, ale Tom nemohl reagovat jinak. Sklonil tvář a smutně se kousl do rtu. Nezvládne to. Nemůže mu lhát. Nemůže jej líbat, když byl ještě před několika hodinami líbán někým zcela jiným.
„Tomi,“ pípl Bill a ustaraně se na něj zadíval. „Jsi v pořádku?“
Tom si odkašlal a věnoval mu něžný úsměv. Rozevřenou dlaní jej pod vodou pohladil po zádech a sklouzl až k zadečku. „Jsem v pořádku, možná jen trochu unavený.“
„Může-me jít do… postele.“ Bill sklonil hlavu a láskyplně jej políbil na pulzující tepnu na krku, z níž sálalo příjemné teplo. Měl chuť na mazlení.
Tom silně stiskl víčka a počítal vteřiny, jak dlouho ještě vydrží mlčet. Byl jako sopka. Zuřivá, naplněna po okraj žhnoucí lávou, zoufale toužící dostat se ven. Nemohl jej líbat. Cítil se podle. Znamení podvodu na jeho ústech bylo až příliš čerstvé. Začal počítat. Deset… devět… osm…
Bill překvapeně pozdvihl obočí, jakmile se Tom už podruhé v ten večer vyhnul polibku. Zabolelo jej to.
„Tomi… udě-lal jsem něco?“
Opět otevřel oči a podíval se na Billa. Jejich tváře dělilo méně než deset centimetrů. Mokrý, celý od pěny a neuvěřitelně nádherný. Šílená kombinace. Všude kolem sebe cítil pouze jeho vůni, pronikala mu do kůže a on se cítil zcela omámen.
„Odešel jsem ze školy.“ Sedm… šest…
„Cože? P-proč?“
„Musel jsem. Už bych tam déle nevydržel.“ Pět… čtyři…
„To mě… mr-zí. Nech-ci, aby ses trá-pil. Víš co? Půj-deme do postele a já udě-lám vše proto, aby… ses cítil lé-pe.“ Sněhově bílou dlaní pod vodou uchopil Tomův penis a láskyplně jej přitiskl k vnitřní straně svého stehna.
TŘÍ… DVA… JEDNA!
„Sabine mě políbila,“ špitl téměř neslyšně, ale Bill dokonale rozeznal pohyby jeho rtů. Zůstalo ticho, stisk pod vodou ochabl a Tom před sebou spatřil obraz, kterého se tolik bál. Černé, mokré vlasy, bílá tvář, nyní téměř průsvitná, pohled vyjadřující jediné. Bolest, zklamání, strach. Právě v té chvíli si vzpomněl na Flinnova slova.
„To není dobrý nápad. Ten polibek pro tebe nic neznamenal, akorát bys mu zbytečně ublížil. Začal by o sobě pochybovat. Neříkám to rád, ale protentokrát bude lepší, když budeš prostě předstírat, že se to nikdy nestalo. Není to lež jako taková. Když mu řekneš pravdu, může se stát, že mu tím ublížíš a že o něj později přijdeš.“
Možná měl poslechnout. Možná měl raději zůstat zticha a předstírat, že se nic nestalo. Při pohledu do Billova obličeje si vůbec nepřipadal tak čestně a upřímně jako ve svých myšlenkách. Bill slezl z jeho klína a přisunul k sobě velikou hromadu pěny, aby tím poněkud zbytečně zakryl své intimní partie. Tom to věděl. Cítil to. To byl první krok k pochybnostem. Uvědomil si, že Toma políbila dívka a on byl kluk. Začal se cítit nepříjemně a Tom se na to nedokázal dívat.
„Prosím, vysvětlím ti to.“ Tentokrát byl na kolenou on a přisunul se k Billovi, který se tak snažil vzdálit z blízkosti jeho těla, až se najednou ocitnul natlačen na opačném kraji vany. „Vymyslela si lež o tom, že chce se mnou mluvit profesor, a když jsem vyšel ze dveří, vrhla se na mě. Nečekal jsem to. Nechtěl jsem, aby mě líbala. Vůbec nic to pro mě neznamenalo. Prosím, řekni něco.“
Bill si přitiskl kolena k hrudníku a bradou se o ně opřel. „Co… mám říct?“ pípl. Opravdu netušil, co si má myslet. Podobná situace nastala poprvé v celém jeho životě a ve chvíli, kdy na ni nebyl vůbec připravený. „Cítil… jsi něco?“ zeptal se po chvíli zírání na Tomovy dlaně, opatrně hladící jeho kotníky.
„Kdy?“
„Při tom po-libku.“
„Ano,“ odpověděl popravdě, a vzápětí toho litoval, protože to vyznělo úplně jinak, než mělo. Nenáviděl se za to, jak nemožný v těchhle situacích dokázal být.
„Cítil?“ Bill zalapal po dechu, jeho ramena povadla a dřív, než si to Tom stačil uvědomit, vylezl z vany a v rychlosti na sebe hodil župan.
„Bille, počkej!“ Vyskočil z vany a zachytil jeho zápěstí, zrovna když se dlaní dotkl kovové kliky. Vzal Billovu tvář do dlaní a donutil ho, aby se mu díval do tváře. Na ručník neměl čas, takže stál naproti němu nahý a ještě pořád vzrušený z Billova krátkého doteku. „Špatně jsi to pochopil. Cítil jsem něco, ovšemže ano, ale ne k ní. Neuvěřitelné množství výčitek. Připadal jsem si jako idiot… vlastně si tak připadám pořád.“
Bill zatahal za lem županu a omámeně přivřel víčka, jakmile jej k sobě Tom přitiskl. Chtěl si jej svléknout, aby je už nedělila jediná překážka. „Proč jsi mi to… řekl?“
„Vím, že jsem ti to možná neměl říkat, ale nedokázal bych ti lhát. Ještě nikdy jsem neměl vztah, a tak nevím, co se ve vztahu dělá a co ne, ale myslím, že by se měl zakládat zejména na důvěře a já chci, abys mi věřil. A pokud bych to měl vyjádřit jednoduše, řekl jsem ti to proto, že tě miluju.“
„Sabine, je dív-ka.“
„Já vím.“
„A sly-ší.“
„Ano, slyší.“
„Mys-lel jsem, že… bys chtěl být radě-ji s ní. Je po všech smě-rech dokonalá.“
„Je to vypočítavá, namyšlená mrcha. Člověk, který se neštítí absolutně ničeho a žene se za svým cílem bez ohledu na to, kolik lidí na té cestě raní. Bál jsem se, že by ti později řekla a ublížila ti.“ Jednu ruku mu omotal kolem boků, zatímco tou druhou proplétal mokré prameny tmavých vlasů.
Bill se vděčně stulil do jeho náruče a omotal mu kolem boků obě ruce.
„Omlou-vám se. Reago-val sem jako dí-tě, já jen… nech-ci o tebe při-jít.“
Tom vesele zavrtěl hlavou. Najednou se cítil svobodně jako pták. Bez tíže. Zbavil se svých okovů a mohl vzlétnout. Ale nechtěl letět sám. Naklonil se k Billovi a pohladil jej nosem po spodním rtu předtím, než jej konečně políbil. Zprvu pouze zlehka okusil sladkost jeho úst, otíral se o ně, hladil je těmi svými, zatímco z Billa poslepu svlékal ten přebytečný kus plyše. Jakmile došlo ke střetu jejich vzrušených mužství, oba ve stejnou chvíli pootevřeli rty a vklouzli jazykem do úst toho druhého. Za stálého líbání klopýtali ke dveřím, a když se ocitli v Tomově pokoji, automaticky zamířili k posteli. Jako obvykle nejdříve odházeli peřiny i polštáře a vrhli se na sebe. Nazí, vzrušení, propletení jeden do druhého.
Buřtík, spící vedle postele, sebou trhl ze spánku, jakmile mu na hlavě přistálo něco tvrdého. Otráveně zavrtěl hlavou, čímž ze sebe setřásl nežádoucí předmět, a vzápětí se pohodlně rozvalil na popsané stránce knihy, která byla narušitelem jeho klidu. Tlapou překryl závěr knihy, pod nímž se krčil obrázek dvou pohádkových bytostí, natlačených u vánočního stromku.
Lesem se rozprostíral nekonečný klid a ticho. Sněžilo. Z nebe hustě padaly bílé vločky a nehledě na to, jaký byl den, ti dva slavili Vánoce. Slavili je i přesto, že svátku nerozuměli, neměli ani ponětí, co rozumět pod tím slovem, netušili, z jakého důvodu musejí sedět u stromku a co by měli dělat, ale nevadilo jim to. Byl to jejich den. Jejich oslava. Pouze jejich. Mohli si povídat, mohli si spolu hrát, nebo skotačit ve sněhu, ale oni místo toho zůstávali na zasněžené zemi v přítmí modřínu, přituleni jeden ke druhému, dívaje se na nebe. Nemluvili. Nehýbali se.
A když na sebe po chvíli pohlédli, věděli to. Nemuseli říct jediné slovo. Oči toho druhého byly pro ně bránou do jeho duše. Otevřenou, hustě popsanou knihou, čekající pouze na zapáleného čitatele. Na někoho, kdo jí bude chtít porozumět. Přitiskli se tvářemi proti sobě, věnujíc si láskyplné olíznutí. Srneček hravě střihal ušima, vlk spokojeně vrtěl ocasem. Vše bylo klidné, křehké a plaché. Kouzelné. Nadpozemské. Protože právě tahle slova jedinečně opisovala hloubku citů, které vůči sobě chovali.
Odvěcí nepřátelé. Dva největší z protikladů světa. Lovec a kořist. Zabiják a oběť. Společně hleděli na nebe a věděli, že porušili veškerá pravidla. Opustili systém přesně daných pravidel. Stali se výjimkou, světlým bodem ve tmě. Důkazem, že nic nemusí být takové, jak se na první pohled zdá. Takové, jaké by mělo být.
Na závěr pohádky vždy zazní fráze: a žili šťastně až do smrti, ale v případě těchhle dvou to neplatí. Protože jejich duše, tak silně připoutané a milující, se jistě najdou i poté, co je rozdělí čas a přirozený chod života. Opět naleznou jeden druhého. Půjdou za světlem a setkají se v nekonečném vesmíru. Možná dřív, možná později, ale setkají. Na neznámém místě v neznámý čas opět zahoří bezbřehou láskou. Sloučí neslučitelné.
To už je ale celkem jiný příběh.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
A ja si Vlka a Srnčeka okopírujem zvlášť a budem mať dve nezávislé poviedky:) Pretože ten príbeh má v sebe toľko krásy, že si zaslúži mať svoju zvláštnu zložku v počítači:) Veľmi pekne ďakujem za Balance, je to nádherná poviedka.
Krásna a procítěna povídka.
Tak tenhle díl jsem si maximálně užila! Byl opravdu neuvěřitelně nádherný (stejně jako díly předchozí!) a na konci povídky mi i skápla slza. Vím, že všechno jednou končí a chápu, že už prostě nastal čas se se srnečkem a vlkem rozloučit, ale nemohla jsem se udržet. Stejně jako Ty, i já bych chtěla takovou krásnou, pohádkovou knížečku o těchhle dvou. Moc jsem si části o nich užívala, protože to bylo něco jiného než na co jsem byla doposud zvyklá. Bylo krásné si krom příběhu Toma s Billem přečíst i něco takového. I přes to, že jsou tahle zvířátka už odjakživa nepřátelé, líbilo se mi, jak obrovský cit mezi nimi vznikl a jak se postupně poznávali. Srnečka jsem si velice oblíbila. Ta jeho plachost byla neuvěřitelně kouzelná a jeho chování k vlkovi mě po celou dobu naprosto dostávalo. Takže i přes to, že je mi líto, že v pár posledních dílech už o nich nebude zmínka, se mi závěr téhle pohádky líbil. Dokázala jsi to napsat naprosto nádherně a dojemně. Každému bych přála, aby si takovýhle příběh přečetl, protože mě osobně dal strašně moc! ♥
A teď k části s klukama. 🙂 Gordon mě dneska krásně překvapil. Tušila jsem, že už mu konečně všechno docvaklo a že se bude chtít Billovi omluvit, ale všechny věty, co říkal, mě překvapily. Měla jsem strach, že vysvětlení toho, proč se po celý život chovat tak, jak se choval, bude naprosto stručné a nedostatečné. Ale krásně se nám rozpovídal, ukázal, že jej všechno mrzí a já jsem šťastná. Nejen kvůli Gordonovi, ale především kvůli Billovi. Konečně je šance, že bude mít milujícího otce, který mu nešlape po štěstí a nebere jej jako handicapovaného. Gordon mi udělal opravdu velkou radost! ♥ A že by se nám tady začínal rýsovat nový pár Gordon + Simone? 🙂
Scéna ve vaně byla naprosto odzbrojující! Bill byl opět a zase neuvěřitelně rozkošný, ovšem on je takový v Tvém podání vždycky!, a celou tu atmosféru jsem si užívala s nimi. Hlavně se mi líbilo, jak nadšený byl Bill díky svému otci. 🙂 A pak přišla ta část o Sabine. Po pravdě jsem ráda, že se Tom nakonec rozhodl říct Billovi pravdu. Osobně bych to v sobě také nedokázala udržet a hlavně Sabine vůbec nevěřím. Je to pěkná potvora a já bych se nedivila, kdyby to naschvál někdy Billovi vmetla do tváře. Sice mi bylo téměř do breku v momentu, kdy se Bill od Toma odtáhl a pak dokonce chtěl i utéct, ale nakonec se všechno vyřešilo a Bill pochopil jak se věci mají. Jsem ráda, že Tomvoi věřil a i nadále si nemyslel, že by jej Tom chtěl vyměnit za nějakou potrhlou Sabine. Sabine Billovi totiž nesahá ani po kotníky!
Celkově byl tenhle díl neuvěřitelně krásný a téměř po celou dobu jsem se u něj usmívala. Moc děkuji za tuhle nádheru! ♥♥♥♥
:-)cítím se omámená
🙂