autor: Muckátko :o*
Nový domov číslo 2
Tom si oblékal kalhoty a zároveň mžoural na obrazovku svého notebooku. Občas na něco klikl, posunul kurzor nebo přepnul okna.
„No, není to sem zrovna nejblíž, ale dá se to,“ konstatoval.
„Jak daleko?“ zeptal se Bill, který seděl na posteli a mazlil se se Schnuppim.
„Autobus, pak dvakrát tramvají a znovu autobusem,“ zjistil Tom a vypisoval si na papírek časy odjezdů, které budou potřebovat pro přepravu tam a zase zpět.
„Kdyby byl ten byt odsud jen o ulici dál, byl by to moc velký luxus. Jsem rád i za tohle,“ usmál se Bill.
„Jo, to je pravda. Lepší něco než nic,“ kývl Tom a dopnul si kalhoty. „Měli bychom jít, ať nám to neujede. Pak už by nám to nenavazovalo,“ zaklapnul Tom notebook a otočil se na Billa. Ten se po Tomově vzoru zvedl, líbl Schnuppiho na vršek hlavy a vydal se z pokoje ven. Vzali s sebou jen to nejpodstatnější, ať se netahají se zbytečnostmi, a po čtyřiceti minutách vystupovali na poslední zastávce v oblasti, kde se měl nacházet Billův nadcházející nový domov.
„Fajn. Nevím přesně, kde to je, ale myslím, že jakmile uvidíme stěhováky, tak to bude ono,“ schoval Tom lísteček s adresou bytu a podíval se kolem.
„Myslím, že hledat nemusíme. Bude to támhle,“ ukázal Bill prstem na velkou bílou dodávku s reklamním potiskem na boku auta.
„Tak pojď. Vypadá to, že už začali bez nás,“ vykročil Tom tím směrem.
„Dobrý den,“ pozdravili oba dva muže, kteří z auta stěhovali zřejmě poslední kus nábytku.
„Dobrej,“ odpověděli zaraženě. Ještě se jim nestalo, aby je na ulici jen tak pozdravili kolemjdoucí. Vysvětlení přišlo s Jörgem, který si otíral čelo a vycházel ze vchodu nízkého domku.
„Ahoj tati!“ usmál se Bill a nechal se od táty obejmout.
„Ahoj Bille, chyběls mi,“ broukl mu do vlasů.
„Dobrý den, pane Kaulitzi,“ přidal se Tom k uvítacímu ceremoniálu.
„Ahoj Tome.“
„Táta se moc omlouvá, ale nemohl přijít. Mají toho v práci moc, takže si nemohl vzít volno,“ omlouval se Tom.
„To nic. Kluci mi s tím nejhorším už pomohli. Nábytek už je nahoře a teď je třeba odtahat jen ty drobnosti, co jsou tady na hromadě. Krabice, lampy, pytle a ostatní drobnosti,“ ukazoval Jörg na hromady papírových krabic a černých pytlů. „Snažte se to kupit pokud možno jen do předsíně a do kuchyně, protože zbytek pokojů ještě dosychá po vymalování a na zemi se válí igelity,“ vysvětlil Jörg. „Víte co? Nejlepší bude, když mi to budete výtahem posílat nahoru. Nejdřív to naskládám do chodby, a pak mi to pomůžete natahat do bytu. Může být?“
„Určitě. Zařídíme se podle vás,“ souhlasil Tom.
„Jörgu, poslední křeslo je nahoře, takže jestli je to všechno, musíme jet. Za 4 hodiny máme další převoz,“ řekl starší muž v montérkách.
„Jasně. Díky za pomoc a s Herbertem se potom vyrovnám.“
„Beze všeho. To už je mezi vámi, tak hezké bydlení,“ popřál jim muž a zavřel dveře od auta. Jörg jim přátelsky mávl a dál se o jejich odjezd už nestaral.
„Tak jdeme na to,“ vydechl Jörg a ujal se nošení prvních krabic.
S první várkou nákladu Jörga ve výtahu kluci zaskládali. Díky tomu, že měl dům jen 4 patra a s tím 4 byty, nemuseli se bát, že by se někdo výtahem pořád coural tam a zpátky a tím jej blokoval. Navíc Jörg zjistil, že s nimi bydlí další 3 poměrně mladé rodiny, buď s dětmi nebo bez, a ti vesměs stejně užívali schody.
Díky dalším dvěma párům rukou se chodník na ulici vyprázdnil a do třetího patra vyjela poslední várka krabic společně s kluky. Chodba ve třetím patře se ale podobala spíše skladišti než chodbě. Jörg krabice skládal v rychlosti ledabyle na sebe jen tak, aby si byl jistý, že nespadnou, takže byly různě natočené a některé hrozily, že nakonec brzy spadnou.
„Uf, takže jak to teď provedeme?“ položil si Jörg spíše řečnickou otázku, ale Tom se jí aktivně chytil.
„No já bych navrhoval všechno nejdřív nechat tady, uklidit vevnitř po malování, a pak teprve všechno nanosit do pokojů. Nábytek se může rozmístit, kam je třeba, akorát se nebude přisouvat až úplně ke zdem, pokud jsou ještě vlhké a ty drobnosti, co jsou v krabicích, se můžou klidně vyndat,“ pokrčil rameny.
„Zníš, jako bys stěhoval už nejméně 60 bytů,“ zasmál se Jörg.
„To ne, ale vím, jak jsme postupovali s tátou, když mamce o loňských prázdninách hráblo, a usmyslela si, že chce vymalovat celý dům, aby se to udělalo všechno najednou a ne po jedné místnosti,“ zakroutil Tom očima. Jörg ze sebe vydal jen chápavý smích.
„Tak já vám nejdřív ukážu, jak to vevnitř vypadá, a pak si rozdělíme pokoje na úklid,“ řekl a strčil do dveří, aby se otevřely dokořán.
Prakticky v bytě nebylo nic moc k vidění. Plovoucí podlaha byla přikrytá igelity, plachtami, místy i novinami, na kterých byly cákance všemožných barev, které korespondovaly s barvami stěn, uprostřed v každé místnosti stál zabalený nábytek, podle něhož se už dalo odhadnout, o jakou místnost se jedná. Všechna okna byla dokořán otevřená, aby větřík a teplý vzduch urychlil dosychání. Také se zdálo, že některé věci v bytě zůstaly. Byla to především velmi nově a moderně vypadající kuchyňská linka, lustry a v koupelně sprchový kout a vana.
„Vypadá to tu prostorně,“ poznamenal Tom, když se rozhlížel kolem.
„A já doufám, že se nám to podaří takhle i zachovat.“
„Přivezl jsi všechny naše věci?“ zeptal se Bill.
„Všechny ne. Za prvé by se nevešly do auta, za druhé jsem zjistil, že jsme za ta léta schovávali věci, které nám na nic nebyly, a jen na ně sedal prach, takže jsem je buď vyhodil, nebo je nechal na místě, ať si s nimi noví majitelé udělají, co chtějí. I ten nábytek bude jen dočasný. Jakmile vydělám větší peníze, koupíme i nový nábytek. Ta křesla jsou už trochu sešlá, matrace proležené, postele odřené. Když už nový začátek, tak se vším všudy,“ stiskl Billovo rameno a usmál se na něj.
„Díky, tati.“
„Nemáš za co, Billi.“
„Tak tedy dobrá. Celkově 7 místností plus chodba a předsíň. Takže co kdybych si vzal na starost zadní část bytu, Bill třeba prostředek a vy, pane Kaulitzi, přední část?“
„To bude fér a alespoň se tu nebudeme motat a plést se někomu pod nohy,“ souhlasil Jörg.
„Super. Takže beru si ložnici, Billův pokoj a koupelnu,“ upřesnil Tom.
„Já si beru záchod, obývák a kuchyň,“ řekl Bill.
„A na mě tedy zbývá chodba, předsíň a špajz,“ kývl Jörg a rozešel se hledat kyblíky, do kterých napustí vodu, aby mohli s úklidem začít.
Šlo to poměrně rychle, protože místnosti přece jen nebyly tak velké, takže stačilo pár tahů mopem na plovoucí podlahy a všude bylo čisto. Stěhování nábytku se ujali Jörg s Tomem, protože oni dva tu byli ti mužnější a silnější. Tom Billovi přímo zakázal tahat se s těžkými kusy nábytku. Jörg se však nemohl dívat na Billovu ublíženou tvář, že nemůže nijak pomoct, a tak mu navrhl, že by mohl začít nosit ty lehčí krabice z chodby před bytem dovnitř.
„Všechny na sobě mají popisek, kam ty věci uvnitř patří, takže je nemusíš rozbalovat a zjišťovat, co v nich je,“ instruoval svého syna a ukazoval mu červené nápisy po stranách krabic. Jak dalece Bill poslechl a nosil dovnitř jen ty lehké krabice, už Jörg raději nechtěl zjišťovat. Pamatoval si ale, že nejtěžší krabice byly ty s elektronikou a ty se tak jako tak nacházely až vespodu a než se k nim Bill dostane, budou mít Jörg s Tomem hotovo a s krabicemi Billovi pomůžou.
Kolem druhé hodiny odpoledne měli hotovo. Seděli v obýváku na pohovce a odpočívali. Jörg se omlouval, že jim k obědu objednal pizzu. Na vaření nebyl čas, tudíž se kluci museli spokojit alespoň s tímhle. Ani jeden z nich však nevypadal, že by jim to nějak překáželo.
Vzduchem by se měla nést spokojená a klidná nálada z dobře odvedené práce, ale přesto nad všemi třemi visela jedna otázka. Bill věděl, že bude muset pravděpodobně začít sám, ale nevěděl, jak to tohle téma nakousnout.
Kdy se můžu nastěhovat? Ne. Takhle ne. Vypadalo by to, že se nemůže dočkat, až od Toma vypadne, a to bylo to poslední, co chtěl.
Kdy se mám nastěhovat? Taky asi ne. To by znělo, jako by to bral jako nutné zlo.
Kdy se musím nastěhovat? To by bylo úplně špatně. Dal by tím tátovi najevo, že i když mu takhle ustoupil a umožnil mu být Tomovi tak blízko, stejně to nebylo dost blízko a on se k němu pořád nechce nastěhovat.
„Uhm… kdy se sem přestěhuju?“ zeptal se Bill do ticha. Tohle mu znělo jako neutrální věta. Dokonce se snažil vyvarovat veškerých emocí, které by do té věty mohl nevědomky vložit.
„Kdy budeš chtít, Bille,“ přežvýkl Jörg. Bill se podíval na Toma.
„Kdybys chtěl, myslel jsem, že bychom to mohli zvládnout tento víkend. Táta sice pracuje a máma jede na nějaké školení, ale auto bude doma, tak můžeme sbalit tvé věci a odvést je sem,“ navrhl Tom.
Bill trochu posmutněl, i když věděl, že Tom to nemyslel zle. Jen jej trochu zabolelo, když viděl, že na tuhle otázku už měl Tom připravenou odpověď, a to znamenalo, že už přemýšlel nad možnostmi, kdy Billa sbalit a odstěhovat jej do nového bytu. Bill se snažil nevypadat smutně, protože teď už by si opravdu jen vymýšlel. Najednou nevěděl, jestli byl tohle dobrý nápad. Nejspíš by jej bolelo i stěhování do vedlejšího domu. Když si představil, jak ze svého pokoje všechno ukládá do krabic a tašek a opravdu Tomův dům opouští, bylo mu smutno. Už se tam nebude pohybovat člen rodiny, ale jako návštěva, když za Tomem přijde. Už to zkrátka nebude ono, ale Bill měl dost rozumu na to, aby si všechny tyhle pocity nechal pro sebe. Jeho táta pro něj udělal tolik a on si bude ještě vymýšlet další překážky, díky kterým se nebude moct přestěhovat? To už nepřipadalo v úvahu. V tomhle by už Kessy měla pravdu. Nemělo cenu se bránit něčemu, co byla vlastně dobrá věc.
Byl zatraceně velký rozdíl, jestli od Toma bydlí 40 minut jízdy hromadnou dopravou, nebo 6 hodin autem, a Bill si to uvědomoval.
„Víkend bude fajn,“ pronesl nakonec a přidal úsměv, o kterém si nemyslel, že mu Tom bude věřit.
Půl hodiny na to se s Jörgem rozloučili, že se vydají domů. Sjeli výtahem do přízemí a vyšli před dům. Tom počkal, dokud nebudou z dohledu domu, a sáhl po Billově ruce, aby Billa zastavil. Šel několik kroků před ním, a tak musel Tom udělat ještě 3 kroky navíc, aby se dostal na jeho úroveň.
„Takže co se děje?“ zeptal se přímo.
„Hm?“
„Bille, nechtěl jsem to rozebírat před tvým tátou, ale něco se děje,“ naléhal Tom. Bill si povzdychl. Bylo jasné, že to Tom nenechá jen tak. Nikdy by jej nenechal se trápit.
„Já jen… táta bude určitě pracovat jako doteď. Bude pořád pryč a já budu v tom bytě věčně sám. Nechce se mi od tebe, i když budeme bydlet jen 40 minut od sebe.“ Tomův výraz zjemnil.
„Bille, ty šmoulo jeden, nikdo přeci neřekl, že se nebudeme navštěvovat. Víš, že u nás budeš vždycky vítaný. Můžeš k nám chodit bez ohlášení, nechám ti klíč od domu a klidně si u mě můžeš nechat nějaké věci, kdybys chtěl třeba zůstat na nějaký víkend. No tak! Bude to fajn. A nikdo přeci neříká, že musíš u táty zůstat bydlet napořád. On určitě počítá s tím, že se jednou odstěhuješ a postavíš se na vlastní nohy. Pro teď buďme rádi za to, co máme. Mohlo to dopadnout hůř a ty to víš,“ připomněl mu. Bill pokýval hlavou.
„Máš pravdu,“ připustil.
„Já vždycky,“ lípl Billovi mokrý polibek na tvář.
„Ahh Tome!“ zasmál se Bill a zapřel ruce do Tomova hrudníku, aby zabránil případnému dalšímu nájezdu.
„A vlastně ti závidím. Mít celý krásný nový byt po většinu času jen pro sebe,“ zasnil se Tom.
„No můžeš za mnou přijít, kdykoli budeš chtít,“ přivinul se Bill pod Tomovu paži a kráčel s ním po chodníku v mírném objetí.
„To si piš, že přijdu. Přijdu tě zkontrolovat, jestli tam z toho neděláš nějaké doupě neřestí,“ popíchl ho Tom.
„Já jsem vlastně přesně ten typ, který by toho hned využil,“ protočil Bill očima.
„Nikdy nevíš,“ naklonil se Tom a kousl Billa do ucha.
„Ah! Tome! Jsme na ulici, nevšiml sis?“ čertil se Bill a otíral si ožužlané ucho.
„Nevím, kde jsi ty, ale já jsem v ráji, když tě mám u sebe,“ zamrouskal toužebně.
„Blbče!“ šťouchl jej Bill a zasmál se. Omotal pravou ruku kolem Tomova štíhlého pasu a tvář si opřel o Tomův hrudník.
Nový domov možná přeci jen nebude tak špatný.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Dneska to bylo příjemně pozitivní čtení.
Krásný nový byt a ještě blízko Toma, líp už to opravdu nemohlo dopadnout. Chápu, že je Bill trošku posmutnělý, že se mu nelíbí, žev bude pryč od Toma a že má i pocit, že se ho Tom vzdal moc lehce, když mu navrhnul stěhování už tento víkend. A chápu, že se mu od Tomiho ani trošku nechce, ale Tom byl pro něj doposud něco jako taková pomyslná berlička a teď nastal čas postavit se na vlastní nohy. Ale samozřejmě se u toho Bill může Toma alespoň držet za ruku =)
A Tom mu to opravdu krásně a rozumně vysvětlil, to u něj vždycky obdivuju, jak dokáže v klidu Billovi všechno vyložit a přesvědčit ho o správnosti dané věci.
Je jasné, že stěhování bude pro Billa hodně těžké a bolestivé, hlavně ze začátku a že prvních pár dní, možná i týdnů pro něj bude krušných, ale on je silný kluk a časem se s tím srovná a možná i uvidí eventuální výhody, které z toho budou plynout.
Ostatně Jorg při své pracovní vytíženosti moc doma nepobude a tak budou mít oba kluci dost času sami pro sebe a pro nějaké to případné "muckání" xD♥
Na další část se moc těším a doufám, že si Bill i přes loučení s Trumperovými nový byt užije a že tam najde svůj nový a opravdový domov =)
Prostřednictvím dnešního dílu jsem se ocitla v nebi! ♥
Maličko mě sice deptá to, že ještě stále čekám, co špatného přijde, a jelikož bylo posledních pár dílů zase alespoň trošku optimistických, tak nějaký ten špatný boom čekám velice brzy. 😀 Pro teď si ale nebudu kazit náladu, protože dnešní díl byl dalším z těch báječných! 🙂
Billovi to stěhování trochu závidím, protože já celý život žiju na jednom místě a bohužel jsem člověk, který se potřebuje pohybovat a poznávat nová místa. Možná to není tak úplně pravda, ale vždycky jsem měla pocit, že když bych se přestěhovala jinam, do jiného města, začal by mi jiný život a to už jen kvůli tomu, že mě tam nikdo nebude znát a budu moci začít s čistým listem papíru. Moc Billovi to stěhování přeju a doufám, že toho řádně využije a začne mu nový, lepší život s Tomem po boku. 🙂 Úplně chápu, že se mu od Toma nechce. Už si zvykl jej mít stále na blízku a i když musel Tom učit, alespoň s ním mohl být v pokoji. Samotná přítomnost druhého člověka kolikrát stačí. Navíc si stejně myslím, že by ani Tom bez Billa nechtěl být kdo ví jak dlouho, takže věřím, že se budou téměř denně navštěvovat. A jak poznamenal sám Tom, jednou může nastat chvíle, kdy se bude chtít Bill osamostatnit natolik, že si zařídí vlastní bydlení. 🙂
Jörgovo chování mě stále strašně těší. Pamatuji si ještě na samotný začátek povídky, kdy jsem jej moc neměla ráda za to, že Billa tak málo navštěvuje. Neměla jsem ponětí co si o něm myslet, ale přiznám se, že jsem se spíš přikláněla k tomu názoru, že asi nebude patřit k milujícím otcům. Svůj názor na něj teď ale musím změnit. Jörg je vážně fajn a to, že se tak spontánně odstěhoval pryč, bylo podle mě to nejlepší, co mohl pro Billa udělat. 🙂
Moc se těším na díly další, i když mě to zase nutí přemýšlet nad tím, jak bude Bill to stěhování brát. Když se mu už teď dvakrát nechce, tak se bojím, že tam potom bude opravdu pořád sám a nespokojený. Budu prostě doufat, že si Bill najde nějakou fajn činnost, která jej bude bavit a hlavně že spousty volných chvilek bude vyplněno Tomem! 🙂 Opravdu moc doufám, že teď Billovi začne lepší život, protože on si to zaslouží! 🙂
A závěr dílu mě pobavil. 🙂 Líbilo se mi jak se kluci škádlili, vždycky se při takových scénkách strašně křením! 😀 Navíc tohle popichování bylo vždycky to, v co Bill doufal, že se mu jednou s Tomem poštěstí. Že s ním nebude jednat neustále jako s křehkou panenkou, ale občas si do něj i rýpne. A ten čas právě nastal a myslím, že Bill to umí Tomovi krásně vracet" 🙂
Děkuji za úžasný díl! ♥♥♥
Naprosto soucítím s Billem, taky by se mi vůbec nikam stěhovat nechtělo. Maximálně do společného bytu spolu s Tomem 😀
Ale ten byt Jorg vybral krásný, to teda jo. Jsem zvědavá, jak Bill zvládne to stěhování a doufám, že Jorg bude pryč hodně často a Tom bude chodit na návštěvy 😀
Ale stejně jako Mischulka pořád čekám, kdy se 'něco' stane… 🙁
Děkuju za krásný dílek!
Hmmm, novy domov by se mel nejak prijemne oslavit 😀 oukej, jsem uchylna. Dneska se mi to moc libilo, az na Billuv maly stesk to bylo pohodove a opravdu mile. Je fajn, ze kluci spolecne pomahali Jorgovi. Potesilo me, ze jsi si dala praci s nakresem noveho bytu. Opravdu to cloveku dost pomuze si vse lepe predstavit. Super byl ten zaver, Tom a jeho laskovani 🙂 ano, myslim, ze Tom by rozhodne nebyl proti posunuti vztahu v intimni rovine o kousek dal 😀
Moc dekuji za krasny dil 🙂
Dnes to bola krásne pozitívna časť. 🙂
Jorgov a Billov nový byt je krásny, takže verím, že sa tam bude mať dobre. Síce mu bude smutno za Tomom, že už s ním bude takmer stále (však komu by sa chcelo od Toma sťahovať, že? :D), ale tak navštevovať sa budú a aspoň je to len 40 minút cesty a nie tých 6 hodín.
A na konci to Tom Billovi všetko krásne vysvetlil a to jeho laškovanie 😀 Som zvedavá, ako budú využívať ten čas, keď bude Bill doma v byte sám 😀
Ďakujem za časť.
Tom vie vždy nájsť tie úplne najsprávnejšie slová aby sa Bill prestal trápiť. Musí byť nádherné mať v živote niekoho takého, kto si všimne problém aj keď sa ho dotyčný snaží zamaskovať a neuspokojí sa s tým "nič sa nedeje". Sťahovanie nakoniec nebude taká tragédia… dúfam. Len tie ich spoločné noci… to by mi na ich mieste strašne chýbalo.
Ďakujem za krásnu kapitolu.
Tom je zlatíčko vždy ví když Bill není ve své kůži.