autor: Zarlina
„Jste připravený si objednat, pane?“
Bill vzhlédl, aby se setkal s pohledem servírky stojící před ním, zářivě se usmívající, zatímco se na stejnou otázku ptala za ten večer už potřetí, a stejně jako pokaždé, když se zeptala, Bill zavrtěl hlavou.
„Mohl bych dostat ještě minutku?“ Požádal a doufal, že jeho hlas nezní tak uboze, jako měl pocit, že zní.
„Je mi líto, pane, ale jestli si brzy neobjednáte, budu vás muset požádat, abyste odešel.“ Věnovala mu soucitný pohled. „Možná, že ten člověk, na kterého čekáte, je zaneprázdněný v práci nebo-„
„On přijde,“ zavrčel Bill, a tím ji přerušil. Poté zavřel oči, vzdychl, a znovu k ní vzhlédl. „Jen… ještě deset minut. Prosím?“
„Jistě, pane,“ odpověděla, zněla přitom trochu unaveně. „Za chvíli se tedy vrátím.“
Bill ji trochu litoval, ale ještě nebyl připravený to vzdát, a když odešla, znovu se natáhl pro telefon a silně se kousal do rtu, zatímco se pokoušel dovolat svému příteli, toho večera už snad po desáté, zatímco ignoroval útrpné pohledy lidí kolem sebe, snažící se předstírat, že se na něj nedívají s tím druhem soucitu, který si vždy schováváte pro někoho, o kom víte, že mu nepřišlo rande.
„No tak,“ zamumlal. „Zvedni ten zatracený telefon.“
Nebyl překvapený, když se mu opět ozvala hlasová schránka, a s tichým zasténáním práskl telefonem o stůl s trochu větší silou, než měl v úmyslu, a pak zvedl ruku, aby si unaveně promnul čelo.
Nebylo to poprvé, co jeho přítel zapomněl, že se měli sejít, a nebylo to poprvé, kdy přitom neodpovídal na Billovy telefonáty. Bill už by na to měl být zvyklý, ale nebyl, a dál sám sobě říkal, že se nakonec ukáže, že se jednoduše opozdil, že neodpovídá, protože zrovna řídí, že už je na cestě.
Nikdy nebyl. A vždycky to skončilo tím, že to Bill musel vzdát a odejít domů s rozpačitě svěšenou hlavou, zatímco mu lidé posílali ty zatracené pohledy, které absolutně nenáviděl.
Vzdychl, znovu zavřel oči, a pak zavrtěl hlavou, rozhodl se jednoduše vstát a odejít. Jeho přítel se stejně neukáže, a tak raději vypadne dřív, než se znovu vrátí ta servírka. A tak s poraženým povzdechem vylovil svou peněženku, položil na stůl několik bankovek za pití, které stálo před ním, a připravoval se k odchodu.
Zrovna když se začínal zvedat, židle naproti němu byla odtáhnuta od stolu a mladý muž, kterého nikdy předtím ve svém životě neviděl, se na ni s omluvným úsměvem usadil.
„Promiň, že jdu pozdě, zlato,“ řekl nahlas, aby to ani jediný člověk okolo nepřeslechl. „Na silnici to byla noční můra.“ Potřásl hlavou a zhluboka si povzdechl. „A ten můj zatracený telefon se vybil, tak jsem ti nemohl ani zavolat.“ Znovu se usmál a ignoroval přitom Billovo šokované zírání. „Ale teď jsem tady. Omlouvám se, že jsi musel čekat.“
Věnoval Billovi další úsměv a ten se s ostražitýma očima znovu posadil, a zatímco Bill na něj stále zíral, mladý muž se naklonil přes stůl, takže to vypadalo, jako by se chystal Billa políbit na tvář. To však neudělal, namísto toho se znovu usmál a zašeptal Billovi do ucha několik slov.
„Prostě se mnou spolupracuj, ano?“ Řekl tiše. „Jmenuju se Tom, a ať už tě tady nechal čekat kdokoliv, je to blbec.“ Pak se zpátky usadil, stále s úsměvem, a Bill zmateně naklonil hlavu, ale přinutil se k úsměvu.
„Už jsem ti říkal stokrát, že potřebuješ nový telefon,“ odpověděl, hlas se mu trochu třásl, jak se pokoušel hrát spolu s ním. Neměl tušení, kdo ten chlápek je, ale očividně se jej snažil zachránit, aby nevypadal jako idiot, a byl docela roztomilý, takže i když Bill věděl, že nemá mluvit s cizími lidmi a tak dále, rozhodl se spolupracovat. Koneckonců, byla to známá restaurace, umístěná ne velmi rušné ulici. Pokud by se ukázalo, že je ten člověk nějaký šílenec, Bill se od něj mohl jednoduše dostat pryč a zvolat si taxi. „Ten, co máš, se ti pořád vybíjí.“
„Já vím, já vím,“ ten cizinec, Tom, si dramaticky povzdechl. „Měl bych se naučit tě poslouchat. Já vím.“ Věnoval Billovi další hřejivý úsměv. „Ale teď jsem tady a umírám hlady, takže co kdybychom se najedli, a pak můžu strávit celou noc tím, že ti to vynahradím?“ Zazubil se. „Mimochodem, dneska večer vypadáš nádherně. Jen opravdový pitomec by tě tady nechal takhle sedět.“
Škádlivě na Billa mrknul, a aniž by věděl proč, Bill ucítil horko na tvářích, a tak sklopil hlavu, aby to skryl. Ta slova ve skutečnosti nic neznamenala, ale k čertu, tenhle muž byl roztomilý, dokonce zatraceně hezký, a už to byla nějaká doba, co Billovi někdo složil takový kompliment, takže si opravdu nemohl pomoct, když mu náhle začaly hořet tváře.
„Jste připraveni si objednat?“
Bill vzhlédl, jen aby znovu spatřil servírku, tentokrát s mnohem veselejším úsměvem na rtech, a s tichým smíchem Bill přikývl.
„Myslím, že jsme,“ řekl a pohlédl na Toma. „Že ano?“
„Jak už jsem řekl, umírám hlady,“ odpověděl Tom a podíval se na servírku s hřejivým úsměvem na rtech. „Věřila byste tomu, že jsem nechal tohohle krasavce tady na mě tak dlouho čekat? Měl by mi dát košem, že?“
Bill protočil oči, pobavený tím lehkým tónem v mužově hlasu, a zjistil, že je docela nadšený z toho, jak by se ten večer mohl vyvinout. Neměl by být, přece jen, měl přítele, ale ten se na něj opět vykašlal, takže měl pocit, že má minimálně právo cítit se docela šťastný, že alespoň někdo si s ním chtěl dát večeři. Dokonce i když absolutně neměl tušení, kdo tenhle někdo ve skutečnosti je.
Mladá žena si napsala jejich objednávky a těsně předtím, než odešla, k ní Tom znovu s úsměvem vzhlédl. „A přineste nám jakékoliv víno, které se nejlépe hodí k tomu, co si mé rande objednalo,“ řekl vesele. „Je mi jedno, jak drahé bude, po té dlouhé době, kterou na mě musel čekat, si zaslouží být trochu rozmazlován.“
„Rozhodně, pane,“ usmála se. „Za minutku jsem zpátky.“
„To opravdu nemusíš,“ řekl Bill, když znovu odešla. „Ty jsi ve skutečnosti nic neudělal,“ zamumlal. „To můj nepoužitelný přítel.“
„Nedělej si s tím starosti,“ odpověděl Tom. „Opravdu, celý den jsem nejedl, a rozhodně bych si dal drink, a tohle místo je pekelně hezké, takže mě zachraňuješ stejně, jako doufám, že já zachraňuju tebe,“ mrknul. „Tak se prostě uvolni, užij si jídlo, a zapomeň na toho blbce, který se ani neobtěžoval ukázat.“
„Chápeš tu část, že mám přítele, že?“ Zeptal se Bill, aby se ujistil, že ten muž plně rozumí tomu, že není k mání. „Ačkoliv opravdu oceňuju, že tohle děláš, pořád jsem zadaný a ty z toho nic mít nebudeš.“
„Budu z toho mít večeři s krásným mladým mužem,“ usmál se Tom. „Ale neboj, nic na tebe zkoušet nebudu. Pojďme se prostě najíst, a pak odsud můžeme vypadnout a ty se můžeš vrátit za panem Blbcem.“
Bill se rozesmál, už zjistil, že si Tomovu společnost užívá, a s malým přikývnutím souhlasil.
„Tak dobře,“ řekl jemně. „Pokud to je opravdu všechno, co chceš, jsem s tím v pohodě.“
„To je všechno, co chci,“ ujistil ho Tom. „Takže necháš mě zaplatit za to víno, nebo…?“
Bill se znovu rozesmál a hřejivě se na něj usmál. „Posluž si,“ odpověděl se sladkým úsměvem. „Ale neházej pak vinu na mě, když skončíš s účtem, který nedokážeš zaplatit.“
„To se nestane,“ zasmál se Tom a znovu mrknul. „Hodím vinu na tvého přítele.“
***
O hodinu a kousek později spolu kráčeli po ulici a oba se smáli extrémně špatnému vtipu, který Tom pronesl, a jenž jemu samotnému zjevně přišel daleko vtipnější, než ve skutečnosti byl, což byl důvod, proč se Bill tak moc smál. Ačkoliv by opravdu neměl, protože věděl, že tím jen ještě více podpoří Tomovo ego, a ten s největší pravděpodobností bude ten vtip vykládat kterémukoliv chudákovi, se kterým v budoucnu skončí na rande.
„Takhle nikoho nepřinutíš, aby šel s tebou domů,“ podařilo se Billovi říct mezi mohutným oddychováním. „Věř mi, nikdo nad tím nebude ani uvažovat.“
„Vsadím se, že ty ano,“ zasmál se Tom škádlivě. „Kdybys neměl přítele, právě teď už bychom byli na cestě do mého bytu.“
„Leda ve tvých snech,“ odfrkl si Bill. „Na prvním rande bych s nikým domů nešel, a rozhodně ne s někým, kdo se tolik směje svému vlastnímu vtipu, až málem zakopne o vlastní nohu.“
„Na tom chodníku byla větev,“ bránil se Tom, opět se smíchem. „Neviděl jsem ji!“
„Jasně,“ smál se Bill. „Obviňuj zatracené stromy, že na tebe házejí klacky.“
„Ano,“ zabručel Tom. „Očividně se mi tady snaží zkazit mou hru.“
„Až na to, že tady žádnou hru nehraješ,“ ušklíbl se Bill a zastavil se, aby se na druhého muže podíval. „Přítel, pamatuješ?“
„Který je úplný blbec a nezaslouží si tě,“ poukázal Tom. „Nebo už jsi zapomněl, že se dneska ani neukázal?“
Bill pokrčil rameny a jemně se pousmál. „Jak jsi vůbec věděl, že se na mě někdo vykašlal?“ Zeptal se. „Nemohl jsi vědět, jak dlouho jsem tam seděl.“
„Vlastně jsem to věděl,“ odpověděl Tom s pokrčením ramen. „Prošel jsem kolem už dřív, viděl jsem tě tam sedět smutného a sklíčeného, a pak když jsem byl zase na cestě zpátky domů…“ Znovu pokrčil rameny. „No, pořád jsi tam seděl a vypadal dost zdevastovaně. A já si pomyslel… do prdele s tím, ty si zasloužíš něco lepšího.“
„Co kdybych po celý ten večer nebyl ignorován?“ Zeptal se Bill. „Co kdybys tam vtrhnul chvilku poté, co jsem s ním mluvil, a udělal bys tak ze sebe úplného idiota?“
„Tak bych si musel sbalit všechny věci a přestěhovat se do Argentiny,“ zazubil se Tom. „Ale nebylo to tak, takže všechno je cool. Můžu tady zůstat.“
„Dokud se nepokusíš zachránit někoho dalšího, kdo vůbec není opuštěný,“ mrknul Bill. „Pokud se dál budeš snažit být rytířem na bílém koni pokaždé, když uvidíš v restauraci někoho sedět o samotě, nakonec si naběhneš.“
„Ty to říkáš, jako bych to snad dělal dennodenně,“ rozesmál se Tom. „Což, pokud můžu říct, nedělám.“
„Nejsem si jistý, jestli ti věřím,“ odpověděl Bill se sladkým úsměvem. „Vypadá to jako něco, nad čím si děláš dobře. Zachraňování lidi v nesnázích a tak.“
„Kreténe,“ rozesmál se Tom a vrtěl přitom hlavou. „Možná jsem tě tam měl nechat,“ mrknul. „Možná sis to opravdu zasloužil.“
Jeho tón byl jemný a Bill se usmíval, zjišťoval, že si Tomovu společnost užívá o hodně víc, než by měl. Pak vzdychl a potřásl hlavou.
„Měl bych zamířit domů,“ zamumlal. „Zítra musím zavolat svému příteli a zjistit, co bylo tentokrát sakra důležitější než já.“
„Takže tohle nebylo poprvé?“ Zeptal se Tom, nyní mnohem vážněji. „Stává se to často?“
Bill pokrčil rameny. „Já nevím, možná,“ zamumlal. „Rozhodně to nebylo poprvé, a nebude to ani naposledy.“ Vzdychl. „Hádám, že bych si na to měl zvyknout.“
„To bys neměl,“ řekl Tom, nyní zněl trochu naštvaně, pak mu oči opět změkly a věnoval Billovi soucitný úsměv. „Chci říct, že si zasloužíš něco lepšího než někoho, kdo tě nechá čekat, aniž by ti zavolal a dal ti vědět, že se neukáže.“
Bill znovu pokrčil rameny. „To je život,“ řekl. „Možná, že když mu povím, že jsem skončil na rande s chlápkem, který se mnou kompletně nevydrbal, uvědomí si, že si zasloužím něco lepšího.“
„Myslíš?“
„Nejspíš ne,“ zamumlal Bill. „Ale jeden může doufat.“
„Ale bavil ses?“ Zeptal se Tom opatrně. „Totiž, nebylo to rande, které sis představoval, očividně, ale bylo to aspoň trošku příjemné?“
Bill se usmál a přikývnul. „Bylo,“ řekl pomalu. „Bavil jsem se. A ty?“
„Bavil jsem se víc, než na svých posledních několika rande, abych byl upřímný,“ zasmál se Tom. „Jsem skoro smutný, že nemám dovoleno tě políbit na dobrou noc.“ Usmíval se a pohladil Billa po tváři. „Opravdu jsem se měl dobře, a myslel jsem vážně, co jsem řekl. Zasloužíš si něco lepšího, než je on.“
Tom trochu zaváhal, jako by zvažoval svá vlastní slova, pak přistoupil blíž, a i když Bill věděl, že by měl couvnout, neudělal to. Neudělal, protože navzdory tomu, že byl zadaný, navzdory tomu, že několikrát opakoval, že má přítele, necítil se být takto vnímán a oceňován už celé měsíce, a Tom byl… milý. Byl milý a sladký a přinutil Billa se usmívat a nahlas smát způsobem, jakým to nedělal už tak dlouho, že si to ani nepamatoval, a on prostě… nechtěl, aby to skončilo.
„Řekni mi, jestli bych měl přestat,“ zamumlal Tom tiše, jemně přiložil prsty pod Billovu bradu a pozvedl mu hlavu. „Já couvnu, pokud mě o to požádáš.“
Bill věděl, že by měl, věděl, že on sám by měl couvnout, ale neudělal to, a když se Tom naklonil blíž, když ucítil jeho teplý dech na své kůži, zavřel oči.
A jakmile se jejich rty setkaly, nedokázal potlačit malý, šťastný povzdech. Nedokázal zastavit své rty před pootevřením, nemohl si pomoct a chtěl ochutnat toho muže, který mu zachránil zadek, jen na vteřinku. Nemohl si pomoct, aby se necítil, jako by poprvé za dlouhou dobu člověk, který jej líbal, jej tam skutečně chtěl, a chtěl od něj víc než jen jeho tělo. Chtěl jeho a ne jen rozkoš, kterou mohl nabídnout, když byl požádán.
„Měl bych jít,“ zašeptal, když se oddálili. „Tohle bych opravdu neměl dělat.“
Tom přikývl, a poté, co nechal jejich rty se ještě jednou setkat, poodstoupil.
„Omlouvám se,“ zamumlal. „Neměl jsem…“
„To je v pořádku,“ řekl Bill tiše. „Děkuju ti.“
Tom naklonil hlavu, vypadal trochu zmateně, ale věnoval Billovi úsměv a díval se, jak mává na projíždějící taxík.
„Děkuju ti za dnešek,“ řekl Bill, když otevřel dveře. „Opravdu jsem se bavil, a…“
„Stejně tak já,“ odpověděl Tom, předstíral, že si nevšiml, jak se Bill odmlčel. „Dávej na sebe pozor, Bille.“
Bill přikývl a nastoupil do auta, ale zrovna když se chystal za sebou zavřít dveře, náhle tam byl Tom a přidržel je.
„Kdyby ses někdy rozhodl dát mu kopačky…“ řekl ten muž rychle. „Totiž, já si vážně myslím, že si zasloužíš něco lepšího, a já vím, že tě nemůžu přinutit, abys mi uvěřil, že s tebou budu zacházet tak, jak si zasloužíš, aby s tebou bylo zacházeno, ne po jednom jediném večeru, ale já…“ kousnul se do rtu a vypadal trochu nervózně. „Když jsi byl na záchodě, já… nechal jsem ti své číslo… na ubrousku, v kapse tvé bundy,“ mluvil nesouvisle.
Zhluboka se nadechl a trochu potřásl hlavou.
„Vážně si myslím, že si zasloužíš něco lepšího,“ zamumlal. „Takže pokud od něj někdy odejdeš, nebo jestli se jen budeš chtít setkat… zavolej mi, okay?“
Bill se na něj chvíli díval, poté přikývl a polkl, zatímco se pokoušel najít ta správná slova.
„Okay,“ řekl pomalu a znovu polkl. „Pokud to udělám, tak ano.“ Pak, těsně předtím, než konečně zavřel dveře a nadiktoval řidiči adresu domů, věnoval Tomovi poslední úsměv. „Tak ti zavolám.“
Opřel se, když se auto rozjelo, na moment zavřel oči, a poté z kapsy bundy vytáhl ubrousek. Zíral na napsané číslo a silně se kousal do rtu, zatímco se snažil si ho zapamatovat, a pak ho roztrhal, aby se ujistil, že ho jeho přítel nikdy nenajde a nepřečte si ho.
„Zavolám ti.“
autor: Zarlina
přčeklad: Zuzu
betaread: J. :o)
Zuzu tak tohle bylo dokonale .. dekuju za překlad a doufám ze to má i pokračování 😄
A bille měl by sis uvědomit ze ten tvůj opravdu není dobrý pro tebe .. nechej si raději Toma 😊
[1]: Bohužel to zatím pokračování nemá…. ☹
Krásná povídečka a přítel Billa je opravdu blbec.
Ja chcem pokračko! Teda, to by asi trebalo napísať k originálu, ale… Nesmie to ostať takto! Bill si rozhodne zaslúži niekoho lepšieho. Obzvlášť keď mám podozrenie, že ten jeho priateľ počas ich dohodnutých rande obšťastňuje niekoho iného. Ďakujem za preklad.
Ale notaaaak tohle proste musi pokracovat! Uzasne.