autor: B-kay
Tenhle díl mi dal opravdu zabrat. Možná je to tím, že je předposlední a nedokážu si představit, že za pár dní už bude Balance pouze dalším příběhem z mé blogové knihovny. Jsme u konce. Už nebude další vyprávění o bláznovstvích srnečka a trpělivosti jeho vlčího přítele, ani o strastech Billova života a Tomově nekonečné lásce. Všechny střípky již brzy zapadnou na své místo a já na to nechci ani pomyslet. Je mi z toho opravdu smutno a nevím, jestli se tentokrát ubráním nějaké té slzičce. Drží mě nad vodou fakt, že pořád ještě jeden díl zbývá, a tak se s mou milovanou Balance ještě nemusím loučit :). Doufám, že se Vám bude díl líbit. Všem přeji krásné čtení a ze srdce děkuji za krásná slova. Jste skvělé! Vy jste mou největší múzou!
Skrz průhledné záclony pronikalo do tmavého pokoje matné světlo měsíce dopadající na shrbenou postavu u okna. V dlaních žmoulala kus ohořelého žlutého papíru; již na první pohled bylo jasné, že se třese. Uplakané oči na chvíli spočinuly na hvězdami posetém nebi, jako by snad doufaly, úpěnlivě prosily o to, aby jedna z hvězd začala padat a osoba tak mohla vyslovit své nejtajnější přání.
Nic se ale nedělo. Obloha zůstávala i nadále klidná, všechny hvězdy byly na svém místě, měsíc mu i nadále ozařoval tvář. Nic se nezměnilo. Kolem žaludku ucítil nepříjemné chvění, bodlo jej u srdce. Věděl to. Byl si tím tak jistý. Nic se nezmění. Nezáleželo na tom, kolik lidí se jej snažilo přesvědčit o opaku. Už dopředu věděl to, co mělo nastat. Věděl to a chtěl se na to připravit.
Odvrátil oči od obrazu za oknem, sklonil hlavu a zadíval se na skrčenou žlutou kuličku, kterou tiskl v dlani tak silně, až se mu okraje papíru vryly do kůže a zůstaly po nich nepravidelné, různě velké rýhy. Povzdechl si, rozprostřel papír a snad po sté v ten večer, se začetl do jeho obsahu.
10 VĚCÍ, KTERÉ UDĚLÁM, AŽ POPRVÉ USLYŠÍM
1. najdu pro sebe novou maminku
2. sním 28 porcí vanilkové zmrzliny
3. koupím Buřtíkovi obří kost a provezu jej na sáňkách
4. naučím se péct ty nejlepší jablkové taštičky
5. zulíbám osobu, kterou mám nejraději
6. začnu hrát na nějaký hudební nástroj
7. obarvím zelené zdi ve třídě na žluto a vyzdobím je bílými tulipánky
8. zúčastním se bitvy s jídlem
9. najdu svého vlka a prožiju nejkrásnější Vánoce
10. koupím si štěňátko, aby Buřtíkovi nebylo smutno
Bříšky prstů obkresloval jednotlivá čísla a přemýšlel nad tím, jak rychle to všechno uteklo. Před dvěma měsíci ani netušil, jestli ten seznam vůbec ještě má a nyní bylo po všem. Seznam byl u konce, veškeré body, veškeré šílenosti, se z povinností proměnily v krásnou vzpomínku.
1. Najdu pro sebe novou maminku
Pod prvním bodem si bude navždy pamatovat Simone. Její laskavou tvář, dobré srdce a neustálou ochotu pomoct. Růžové vlasy, legrační maska a nejlepší jablkové taštičky na světě. To byla ona. Žena, která zastala místo té, o kterou před lety přišel. Žena, která se stala jeho novou mámou.
2. Sním 28 porcí vanilkové zmrzliny
Na splnění druhého bodu nevzpomínal často. Jeho žaludek ještě pořád nebyl ve stavu, aby přijal jakoukoliv zmrzlinu, ale nyní se musel pousmát. Bylo to šílené. Tak krásně šílené.
3. Koupím Buřtíkovi obří kost a provezu jej na sáňkách
Večer Buřtíkovy jízdy na sáňkách sice nedopadl nejlépe, ale byl to také večer zázraků. Večer Tomova prvního vyznání lásky.
4. Naučím se péct ty nejlepší jablkové taštičky
Připravovat taštičky se naučil pouze před pár dny. Necítil se na to, aby o nich tvrdil, že jsou nejlepší, ale byly poživatelné, a to pro něj bylo nejdůležitější.
5. Zulíbám osobu, kterou mám nejraději
Pátý bod se opakoval pořád dokola. Každý den. Každou vhodnou chvíli, a doufal, že to tak ještě hodně dlouho zůstane. Miloval Tomovy polibky.
6. Začnu hrát na nějaký hudební nástroj
Pouze před několika hodinami zaškrtl i poslední úkol. Hraní na hudebním nástroji. Bylo to přesně jako v den, kdy se ocitl v Tomově pokoji poprvé. Seděl mu na klíně, Tom se zezadu tiskl na jeho třesoucí se tělo, zatímco mu vepředu pomáhal vybrnkávat jednotlivé akordy. Ach, jak rád by to slyšel.
7. Obarvím zelené zdi ve třídě na žluto a vyzdobím je bílými tulipánky
Otřesně zelených zdi ve třídě se zbavil asi před týdnem, když se kluci odhodlali pustit do práce. Obalili veškerý nábytek fólií, strhli obrazy i plakáty a Billa pustili dovnitř teprve tehdy, když bylo všechno hotové. Flinn s Tomem pracovali na žlutém pozadí a bílé hlávky květů rozkvétaly pod rukama osoby, od které by to čekal nejméně. Jeho otec skutečně pracoval na splnění svého slibu a Bill musel uznat, že mu to šlo skvěle. Dokonce lépe, než čekal.
8. Zúčastním se bitvy s jídlem
Bitva s jídlem byla zase dnem jeho velkého vyznání. Dodnes netuší, kde vzal tu odvahu, ale ten okamžik byl tak krásný a neopakovatelný. Doslova si to žádal.
9. Najdu svého vlka a prožiju nejkrásnější Vánoce
Nejenom Vánoce, ale i Silvestra, začátek Nového roku a každý další den, který trávili společně.
10. Koupím si štěňátko, aby Buřtíkovi nebylo smutno
U desátého bodu se zasekl. Očima sklouzl na podlahu a zadíval se na štěňátko rozvalené na břiše spícího Buřtíka. Opět se pousmál i přesto, že mu po tváři a pootevřených rtech stékaly drobné slzy.
Měl krásný život. Všechno se zdálo být dokonalé. Měl by být vděčný za to, co měl a nežádat od života víc. Odmalička byl skromný, těšil se z každé drobnosti, užíval si života tak, jak jen to v jeho případě bylo možné. Byl šťastný. Opravdu byl!
Pořád tady ale bylo to prokleté
ale.
Ale mohl by být ještě šťastnější. Mohl by si všechny ty krásné chvilky užívat i jinak než prostřednictvím očí. Zrakové vjemy by měly svou kulisu. Zvuk, který by je plně charakterizoval a dělal ještě kouzelnějšími. Pohled na Tomovu smějící se tvář by získal úplně jiný rozměr, kdyby se mohl zaposlouchat do jeho smíchu. Byl si jistý, že by se stal jeho drogou. Stejně jako smích srnečka pro vlka.
Zavrtěl hlavou, odložil dokončený seznam na parapet a sklouzl na podlahu. Usadil se vedle pejsků dost blízko na to, aby vnímal teplo proudící z jejich propletených tělíček, ale zároveň dostatečně daleko, aby je nevzbudil. Opustil úzký pás světla a vstoupil do stínů. Splynul s temnotou pokoje. Rozhlédl se kolem sebe a v nekonečné tmě vyhledal dvě velké blikající číslice. Tomův legrační budík ve tvaru slona, pocházející ještě z dob, kdy byl malý kluk, ukazoval 00:02. Bill těžce polkl a roztřásl se ještě více. Už dvě minuty. Celé dvě minuty byl nový den. Den D. Den jeho poslední operace. Den plný otazníků, neznáma, prázdných nepopsaných stránek. Den, od kterého se mohl rozvíjet zcela jiný příběh. Nabízely se pouze dvě možnosti. Měl to být den dalšího, finálního pádu, nebo znovuzrození. Nebylo nic mezitím.
Třesoucími se prsty si otíral uplakanou tvář a díval se směrem k posteli. Viděl jej probouzet se, zmateně se rozhlížet tmou, viděl, jak si jeho oči postupně přivykají na šero místnosti, až nakonec spočinuly na něm. Tom se natáhl, rozsvítil opičí lampu, jeho pohled byl přesně takový, jaký Bill očekával. Zprvu překvapený postupně se měnil v lítostivý, chápající, něžný. Věnoval mu měkký, ospalý úsměv a poklepal na prázdné místo vedle sebe. Bill plaše sklonil hlavu a cupkal k posteli v Tomově velké kostkované košili. Havraní pramen vlasů skryl jeho uplakaný pohled, takže Tom nepoznal, že se trápil do chvíle, než mu jej dal pryč z tváře a zahleděl se mu do očí.
„Půj-čil jsem si ji… nevadí?“ promluvil Bill dřív, než se Tom stihl zeptat na to, co jej trápí. Ukazováčkem nesměle dloubal do límce červené košile.
„Co je mé, je i tvé.“
Nechtěl ho zbytečně znervózňovat, viděl na něm, že je nesvůj a všemožně se to snaží zamaskovat. Proto se opět položil na záda, natáhl k němu ruku a povzbudivě se na něj usmál.
„Děkuji,“ píplo černovlasé klubíčko a na krátkou chvíli mu zrůžověly tváře. Vzápětí ze sebe pomalu svlékl Tomovu košili a hladovějíc po blízkém kontaktu se přitulil k jeho nahé pokožce.
„Chceš o tom mluvit?“
„Je mi do plá-če už když… na to mys-lím. Nechci mlu-vit. Nech-ci plakat.“
Tom pozoroval jeho tvář lítostivým pohledem. Věděl, že se ten okamžik neodvratně blížil. Billovy oči se ve vteřině zalily slzami; bylo jich tolik, toužily se dostat ven, ale Bill se jim pořád bránil. Silně se kousal do rtu, díval se do zdi nad hlavou a rychle mrkal, aby je odehnal pryč.
„Bille,“ Tom se podepřel na loktu a naklonil se tak, že měl tvář přesně nad tou Billovou. Dotýkali se nosy, cítili nezaměnitelnou vůni toho druhého. Ostré tóny cedrového dřeva oslabené sladkostí vanilky.
„Je úplně přirozené, že máš strach. Taky bych se bál. Je to důležitá operace, můžeš získat opravdu hodně, stejně jako i ztratit. A proto bys v sobě neměl zapírat nic z toho, co cítíš. Můžeš plakat, slzy strachu z tebe ještě nedělají zbabělce.“
„Jsem v po-řádku. Je-nom chci, abyste s tím přes-tali.“ Bill se nosem zavrtal do Tomova ramene. Kdyby mohl, nejraději by se do Toma zavrtal celý. Byl by v bezpečí. Součástí člověka, jehož láska dávala smysl tomu všemu.
„S čím?“
„Ří-kat ty věci. Hez-ké věci.“
„Hezké věci?“
„Vě-ci o tom, že se… vyléčím. Že ta opera-ce bude úspěš-ná. Neří-kejte, že budu sly-šet. Nel-žete mi.“ Očima se utápěl v Tomově pohledu. „Pro-sím,“ pípl.
Tom věděl, že je na pokraji zoufals/tví. Víc znakoval, než mluvil. Opravdu moc se potřeboval vyplakat; dostat ze sebe celé litry slz v podobě špatných vzpomínek, strachu, váhání, nejistoty a pochybností. Chtěl mu pomoct.
Zhluboka se nadechl, chytil jej za bradu a láskyplně vsál jeho rty mezi své.
„Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že jsem byl opravdu živé dítě?“
Bill si špičkou jazyka olízl naběhlé rty a váhavě přikývl.
„Jednou, mohlo mi být asi osm, jsem na střeše našeho domu spatřil ptačí hnízdo. Ozývalo se z něj opravdu příšerné, zoufalé pípání. Pomyslel jsem si, že je v něm raněné ptáče, které potřebuje mou pomoc, a tak jsem tam vylezl. Od toho dne mě děsí výšky.“
Bill nespouštěl pohled z jeho pohybujících se rtů, jeho dech se zdál klidnější.
„Bylo čerstvě po dešti, střecha byla kluzká a já neopatrný. Uklouzl jsem a spadl. Skončil jsem v nemocnici s těžkým úrazem páteře. Hrozilo, že už nikdy nebudu chodit.“
Tom se na Billa smutně usmál. Nerad vzpomínal na to období. Nekonečný kolotoč soucitných pohledů a rehabilitací. Tolikrát to chtěl vzdát.
Cítil, jak se k němu Bill přitulil ještě víc, strčil ruku pod deku a položil mu ji na stehno. Možná se chtěl přesvědčit, že jej doopravdy cítí, že je v pořádku. Teprve když jej nohou objal kolem boků a políbil do vlasů, uklidnil se. Jeho pohled se už nezdál tolik zděšený, Tom dokonce postřehl, že se jeho oči více netopily v slzách. Možná to ze sebe nepotřeboval dostat. Možná opravdu nepotřeboval plakat. Potřeboval pouze utěšit. Dodat sílu a naději. Slyšet, že i jiní lidé stáli před rozhodujícím zákrokem a zvítězili.
„V noci těsně před operací, jsem nemohl usnout. A místo toho, abych se o to dál pokoušel, jsem si vzal ze stolu papír a pero a sepsal jsem seznam všech míst, kam bych chtěl jít. Věděl jsem, že budu chodit. Jinou možnost jsem si vůbec nepřipouštěl a přesně to bychom měli udělat teď.“ Láskyplně proplétal Billovy vlasy, špičkou nosu jej hladil po líci.
„Co tím mys-líš?“ Bill se k němu tiskl, jako by to mělo být naposledy, co jsou spolu.
„Napíšeme další seznam. Společně. Seznam všech věcí, které bys chtěl slyšet.“ A dřív, než stihl Bill jakkoliv zareagovat, vyskočil z postele, přiběhl ke stolu, a když se opět vracel na své původní místo, v jedné ruce svíral blok a v druhé pero a několik pastelek.
„Co ty na to?“ zeptal se, hravě na Billa mrkl a natáhl k němu ruku, v níž svíral pero.
Bill se na něj zadíval a na chvilku se zamyslel. Zamrzl s rukou natahující se za tou Tomovou.
Mohl bys být ještě šťastnější, rozlehlo se mu myslí. Jediná věta, pět jednoduchých slov a on v ní najednou viděl záchranné lano. Mohl se utopit, mohl to vzdát a dobrovolně klesnout pod hladinu, ale mohl reagovat i jinak. Chytit se lana a nechat se jím vést tak dlouho, dokud se bezpečně nedostane na břeh.
Zhluboka se nadechl, zkřivil rty do jemného úsměvu a dokončil ten pohyb. Vzal si od Toma pero, a když se usadil vedle něj, složil se mu do klína a smutně hleděl na bílou, nepopsanou stránku.
„Můžeme začít,“ šeptl Tom, vzal si jednu z pastelek a do rohu nakreslil legračně vypadající strom.
Bill se zasmál. „Proč str-om?“
„Chtěl jsem to nějak vyzdobit. To ostatní už nechám jen na tobě,“ slíbil, omotal mu ruce kolem boků a také se zasmál. Neuměl nakreslit ani něco tak jednoduchého. Umělec z něj zřejmě nebude.
Bill se díval na jeho usmívající se rty, omámen tím obrazem natáhl ruku a konečky prstů se jich zlehka dotkl. „Chci to sly-šet.“
„Smích?“ zeptal se Tom a líbal jemnou kůži Billových prstů.
„Tvůj… smích,“ poopravil jej Bill a stydlivě sklonil hlavu. „Proč se smě-ješ?“
„Protože si nemyslím, že je na mém smíchu něco výjimečného. Směju se jako opilý skřítek. Bille, jistě najdeme i krásnější věci. Věci, které stojí za to, aby byly tím prvním, co uslyšíš.“
„Chci sly-šet opilé-ho skřítka,“ Bill se vesele kousl do rtu a Tom rezignovaně pohodil rukou.
„Jak chceš, ale já jsem tě varoval,“ řekl a srdce se mu chtělo rozletět na miliony kousků, jakmile zaslechl Billův smích.
Přesně toho chtěl docílit. Rozveselit jej. Hrát si s ním. Přinutit jej zapomenout na vše, co bylo předtím a vidět v zítřejším dnu spektrum nekonečných možností, které mu nabízí. Chtěl, aby také poznal ten nádherný pocit, jako když se on po dlouhé době konečně postavil na nohy a udělal první krok.
„Napiš to na seznam a můžeme vymýšlet dál.“
„Ten kla-vírní sklada-tel! Se Si-mone jsme se dí-vali na jeho kon-cert. Bylo to… krásné.“
„Eh, Bille… víš, že bych pro tebe udělal všechno na světě, ale nikdy jsem to s mámou nevydržel sledovat déle jak deset minut. Vadí mi ten orchestr v pozadí. Všichni se tváří tak důležitě a kysele. Uspává mě to.“
Bill se roztomile usmál. „To neva-dí. Mů-žeš mě zase pou-žít jako polš-tář.“
„Tahle možnost se mi líbí víc.“ Tom se naklonil dopředu a věnoval Billovi drobnou pusinku. Poté se pustil do okusování obou Billových uší, aby je vzápětí mohl laskat polibky.
„Takže dal-ší bod na sezna-mu?“ zeptal se Bill rozzářeně, jakmile do seznamu pečlivě připsal klavírní vystoupení a podíval se na Toma. Díval se na něj okouzleným pohledem a z výrazu jeho obličeje bylo jasné, že na celý seznam zapomněl. Chytil Billa za tvář a hluboce jej políbil.
O několik hodin později, si Tom těžce povzdechl a ze zoufalství už posté zíral na kousek papíru, popsaný úhledným písmem. Připomínalo to spíš elegantní dopis, než v rychlosti načmáraný seznam. Jediným do očí bijícím bodem, kazícím iluzi dokonalosti, byly Tomovy malůvky po krajích. Podivný strom, tlusté ptáče, pes, nápadně připomínající ošklivého medvěda. Na tom seznamu pracovali téměř dvě hodiny, nespali, povídali si, smáli se, líbali, věnovali tomu opravdu minimální pozornost, ale s výsledkem byli naprosto spokojeni.
Seznam obsahoval vše, co měl obsahovat. Bill v něm zachytil své nejtajnější touhy, střídající se s dětskými sny a iluzemi. Chtěl poznat hlasy milovaných, zvuky zvířat i přírody, hvízdání větru, šumění stromů, poletující listí. Chtěl naslouchat padajícím dešťovým kapkám i divoké bouři. Tomovým kytarovým sólům. Poznat život z jiného úhlu. Tom si ještě jednou povzdechl, očima přelétl celý seznam a sklouzl až k poslednímu bodu.
CHCI SLYŠET
Smutně se pousmál, přeložil papír na polovinu a strčil si jej zpátky do kapsy. Dlouhou bílou chodbou se nesl pouze tichý, vzdálený rozhovor Gordona se Simone a nervózní klepání podrážek bot o podlahu. I kdyby se chtěl zapojit do jejich rozhovoru, neměl na to dost síly. Zachytil pouze útržky jejich konverzace.
„Ještě se na mě zlobí?“
„Myslím, že ne. Jenom potřebuje svůj klid. Je to jeho způsob zvládání stresových situací.“
Poté se Gordon důvěrně naklonil k Simone, něco jí pošeptal do ucha a ona zdráhavě přikývla.
Nechtěl vědět, o čem se bavili. Nebylo to pro něj důležité.
Jediné, na čem záleželo, byl Bill a operace, která probíhala za smutnými, bílými dveřmi naproti němu. Nerozuměl tomu. Myslel si, že to bude snášet mnohem lépe. Ještě včera si byl tak jistý tím, že to všechno dobře dopadne, nechápal, proč najednou váhal.
Mohl za to Billův vyděšený pohled, kterým se s ním loučil? Nebo Gordonův ustaraný výraz? Nebo on sám? Když se ta operace nezdaří, nikdy si to neodpustí. Bill jej prosil o to, aby mu nelhal, ale on si nedal říct.
Zavrtěl hlavou, lokty si silně zatlačil na poskakující kolena a snažil se uklidnit. Opět zachytil útržek rozhovoru.
„Jmenuje se to kochleární implantát. Vkládá se do vnitřního ucha a nahrazuje funkci šneka. Bill tuhle operaci ještě nikdy předtím nepodstoupil, protože bylo potřeba, aby fungovalo alespoň minimální množství vláken sluchového nervu.“
„Něco jsem o tom četla. Nevěděla jsem, že se těmhle věcem tolik rozumíte.“
„Simone,“ Gordon si stydlivě odkašlal. „Tohle je náš život. Celých dvacet let. Prostudoval jsem snad miliony článků. Dovoluji si tvrdit, že o poruchách sluchu vím všechno.“
„Ale říkal jste, že je potřeba, aby… zlepšil se snad Billův stav?“
„Poslední kontrola ukázala jisté zlepšení. Nezbývá nám víc, než modlit se.“
Prudce vstal, cítil na sobě jejich tázavé pohledy, ale neotáčel se. Nejistým krokem mířil k velikému oknu na konci chodby. Zdálo se mu, že se prostor kolem něj zmenšuje a zdi na něj mají každou chvíli spadnout a rozdrtit jej. Zvláštní. Nikdy nemíval pocit klaustrofobie a náhle se nemohl nadechnout už jenom při pomyšlení na to, jak Bill zareaguje, když ta operace nedopadne dobře. Natáhl ruce, konečky prstů přitiskl na chladný, sklený povrch, a vzápětí se o něj opřel i tváří. Zavřel oči, chvíli jen zhluboka dýchal a snažil se nemyslet. Být imunním vůči všemu, co se dělo kolem něj.
Otevřel oči; skrz zarosené okno ledva rozeznával zasněžené prostory nemocnice. Malé poletující skvrnky na obloze však přehlédnout nemohl. Věděl, co má udělat. Další hluboký nádech a zkusil to. Začal se modlit. Možná bylo šílené modlit se k sněhovým vločkám a starší generace by jej za to jistě odsoudila, ale v případě Billa nemohl jednat jinak. Pokud by se neměl modlit k vločkám a zimě, které je spojily dohromady, pak se nemusel modlit vůbec.
Zíral na tu nádheru před sebou a tiše je prosil o zázrak.
„Prosím, prosím, ať se ta operace vydaří. Ať je v pořádku. Zaslouží si to. Prošel si zoufalstvím a prohrou už tolikrát. Musí vyhrát.
Prosím!“ Opět zavřel oči. Mluvilo z něj naprosté zoufalství. „Udělej to pro něj. Kvůli mně. Jedinou dobrou věc. O víc nežádám. Prosím. Sešli mu zázrak, pomoz člověku, kterého miluju a já ti odpustím. Slibuji, že ti
všechno odpustím!“
V té chvíli se konečně otevřely dveře, z nichž vyšla shrbená, buclatá postava v zeleném operačním oblečení. Simone s Gordonem byli okamžitě na nohou, ve spěchu spustili na lékaře proud otázek.
Tom byl zcela paralyzován. Stál na místě, vyděšený, třesoucí se, nedokázal se přimět k pohybu. A ve chvíli, kdy se mu Simone se slzami v očích zahleděla do tváře a zavrtěla hlavou, věděl, že je konec. Prohrál.
Sledoval, jak z místnosti postupně vychází celý operační tým. Všichni měli ve tvářích stejný neutrální výraz. Jistě, Bill byl pouze jedním z mnoha dalších pacientů, ale copak nerozuměli tomu, jak moc byl pro něj důležitý?!
Pomalu přistoupil blíž; Gordon se Simone byli natolik zaujati vším co jím lékař vysvětloval, že si vůbec nevšimli, když opatrně prošel kolem nich a nepozorovaně proklouzl dovnitř. On zase nevnímal nic z toho, o čem mluvili. Potřeboval jej vidět. Být s ním. Bude to bolestivé a těžké, ale milují se a společně to jistě zvládnou.
Zadržel dech, srdce mu tlouklo jako splašené.
Bill jakoby splynul s odporně bílou, prázdnou operační místností. Byl jediným světlem bodem. Tom si byl jistý, že jej nechají pozvolna se probudit, a teprve pak jej převezou do normálního pokoje, ale on by tak dlouho čekat nedokázal. S obřím knedlíkem v krku pomalu přistoupil blíž. Bill se zdál mnohem křehčí než obvykle. Na bílé posteli, s bledou tváří a typicky neposlušnými vlasy rozhozenými po polštáři, vypadal jako opravdová panenka. Přistoupil ještě blíž a zlehka jej chytil za ruku.
„Miluju tě. A na tomhle,“ šeptl a rozhlédl se kolem. „Vůbec nezáleží. Zapomeneme a budeme žít jako doteď.“ Bylo mu do pláče, ale věděl, že musí být ten silnější. Musí jej podržet.
Být ramenem, na kterém se může vyplakat, i náručí, ve které se ukryje před okolním světem.
Spojením se světem zvuků, který nikdy nepozná.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Že bude slíšet když ne Bill to neustojí ta povídka je nádherná.
tak moc bych si přála, aby Bill Slyšel
Já si taky moc přeju ať slyší 🙁
🙂
Musím se přiznat, že je mi teď vážně do breku. Nedokážu nějak uspořádat své myšlenky ani pocity a je mi smutno. Od začátku povídky mi nevadilo, že Bill neslyší. Naopak si myslím, že i kvůli tomuhle jsem si Billa tolik oblíbila, protože věřím že jej to, že neslyší, značně ovlivnilo a díky tomu má tak krásnou duši, jakou má. Taky vím, že Tom jej bude milovat i kdyby Bill slyšel a i kdyby se mu sluch nenavrátil. Bill je báječná osůbka ať slyší nebo ne. Nebyla bych tolik smutná, kdybych nevěděla, jak zoufale moc si Bill přeje slyšet. To je to, co mě na tom tak trápí. Vím, že je tohle věc, po které Bill touží už hezkou řádku let a po pravdě mám strach, jak tohle Bill unese. Mám strach, že jej to srazí na samé dno a bude to s ním moc špatné. Stále ale ještě mám nějakou naději. Nikdy jsem se o takovouhle operaci nezajímala, proto ani nevím, jak to při ní chodí. Možná doufám v nějaký zázrak nebo to, že sluch může třeba přijít až postupem času. Moc bych to Billovi přála už kvůli tomu, že on si zaslouží být šťastný. Přála bych mu slyšet ´smích opilého skřítka´ i tóny Tomovy kytary a vešekeré zvuky světa. Musím se přiznat, že dalšího posledního dílu se opravdu mojím. Moc se jej bojím. Osobně by mi vážně nevadilo, kdyby se Billovi sluch nenavrátil, protože bych neřekla, že je tím méněcenný nebo cokoliv, na co Bill občas pomýšlím. Ale vědomí toho, že to Bill nezvládne, nezvládám já.
Opravdu strašně moc doufám, že to Billa nezkolí a že mu Tom, Gordon, Simone i Flinn budou velkou oporou a že to Bill všechno ustojí. S Tomem po boku bude mít život nádherný i kdyby neslyšel, tím jsem si jista.
Moc děkuji za krásný, emocionální díl a doufám, že při závěrečném dílu nebudu polykat slzy! 🙂
Děkuji B-Kay za překrásnou povídku! ♥♥♥
Som na tom ako Mischulka, vôbec mi nevadilo, že Bill nepočuje, tak sme ho s Tomom spoznali a tak sme sa doňho zamilovali, ale keď mu na tom tak strašne záleží a Tom mu to sľúbil a napísali ten zoznam… bolo by kruté keby sa tá operácia nepodarila, ale aj tak by to bol ten Bill, nič by sa nezmenilo, chvíľu by bol smutný ale Tom by mu bol oporou:)
Je to tak prekrásny príbeh až z neho bolí srdce a duša. Ďakujem♥♥♥