The Christmas Cynic 5.

Bill s obavami, že najde nějaký propracovaný projev náklonnosti s vánočními motivy čekající na něj v kóji, si s úlevou vydechl, když na ovládacím panelu našel pouze malou krabičku. Tajně se rozhlédl kolem, aby si ověřil, že Andreas zůstal v druhé polovině místnosti, než se s očekáváním přesunul k nejnovějšímu daru. Uchopil prsty malou modrou sametovou krabičku a s lehkými obavami ji otevřel.

Napůl očekával nějaké vánoční šperky nebo jiné nevkusné tretky, ale místo toho objevil snítku skutečných zelených lístků se dvěma bílými kuličkami uprostřed. Tom také přidal poznámku: Žádné postranní úmysly. Ale vezmi to, jen pro případ?

Každé n a m bylo napsáno vzhůru nohama. Bill zavrtěl hlavou. „Jmelí,“ zamumlal a bojoval proti tomu, aby se mu koutek úst nezkroutil nahoru. „Pravděpodobně vynalezeno člověkem s příliš malou představivostí na to, aby vymyslel jiný způsob, jak získat polibek…“

Bill krabičku s prásknutím rychle zavřel a zasunul ji do kapsy kabátu, když uslyšel Andreasovy kroky. „Nepouštěj dnes optimistu do vysílání,“ řekl dřív, než mohl Andreas promluvit, nebo mít příležitost se podívat dolů na Billovu ruku, kterou měl v kapse a jež stále svírala krabičku se jmelím.

„Ale,“ začal Andreas.

„Nezajímá mě, co říká David,“ řekl mu Bill pevně a nechal si kabát na sobě, zatímco si sedl. Neodvažoval se riskovat, že by mu krabička mohla z kapsy vyklouznout. „Mluvil jsem s naším manažerem včera. Ví, že už bych se s těmito narušeními raději dále nezabýval.“

Andreas nasadil pochybovačný výraz, ale jeho instinkt pudu sebezáchovy byl dost silný na to, aby jen přikývl, než aby se dohadoval. „Dobře. Ty jsi šéf. Dneska žádný Kaulitz.“

Jistě, dneska žádný Kaulitz, pomyslel si Bill v duchu a pohrával si s krabičkou v dlani. Kdyby jenom Andreas věděl.

~*~

„Santovy kravaty, svetry se soby, elfí mikiny, bateriemi poháněné náušnice ve tvaru jehličnatého stromu, které se rozsvítí každou půl vteřinu nebo tak. Všechny tyto příklady jsem převzal z tohoto svátku,“ vysvětlil Bill a odfrkl si výsměšně. „Je tady něco o Vánocích, Chicago, co infikuje mysl mnoha lidí, kteří mají obvykle slušný smysl pro módu. Jak je možné, že nutí jinak rozumného podnikatele obchodujícího v mírně vzorovaných kravatách, aby se rozhodl pro křiklavý potisk se sněhulákem, který nejde dohromady nejenom se zbytkem jeho oblečení, ale také s celým okolním světem? Co pohání manažera rozhlasové stanice spárovat bílou košili a hnědé kalhoty se Santovým kloboukem připíchnutým nad náprsní kapsou?“

„A ano,“ dodal Bill. „Setkal jsem se s touto kombinací dnes ráno po cestě do práce. Dokonce ani upozornění na takovéto brutální porušení doplňkových barevných schémat nemělo vůbec žádný vliv, dámy a pánové a všichni ostatní. Mohu jen předpokládat, že nutkání k nákupu a nošení takového sezónního oblečení skutečně funguje jako nemoc bez vědomí postižených jedinců.“

Přesunul se pohledem na hodiny. Po celou dobu vysílání předpokládal volání od Toma, ačkoliv samozřejmě instruoval Andrease, aby hovor odmítl.

Ale světýlko na panelu se nerozsvítilo. Bill to mohl brát buď jako znamení, že Andreas dbal na jeho příkaz, anebo že měl Tom dost rozumu nevolat, když měli na ten večer naplánované první rande. Zatímco Billova víra ve své vlastní schopnosti jej ujišťovala, že se bude moct s Tomem vypořádat na profesionální úrovni, rychlý tlukot jeho srdce po celou dobu jejich rozhovoru předešlý večer jej informoval o opaku.

„Po přestávce si užijeme některé z vašich telefonátů, takže nám můžete dát vědět: jaký nejnechutnější kus vánočního oblečení jste byli nuceni letos spatřit? Starší favorité jsou také vítáni, od silonek tety Bernardety s cukrovými hůlkami až po elfí boty se stočenými špičkami strýčka Franka, který tvrdošíjně dále věří, že tím může pobavit i někoho jiného kromě sebe. Tohle je váš Vánoční Cynik na WSYC, Sick AM, který připomene všem, že není nutné kvůli svátkům obětovat svůj styl.“

Bill přepnul na komerční přestávku a zabubnoval nehty o stůl. Přelakoval si je ráno na modro-šedou, aby ladily k jeho roláku a šále, spolu s kouřovým make-upem kolem očí. „Dneska žádný Kaulitz na lince?“ zeptal se Andrease.

„Ani pípnutí z tohoto směru. Vypadá to, že se s tebou taky rozhodl rozejít,“ odpověděl Andreas. Bill potlačil smích. „Jsi v pořádku?“ Zeptal se Andreas. „Nelehneš s nachlazením, které tady na stanici řádí, že ne? Stačí to, že Espresso holky ze sebe nemůžou vydat ani dvě slova, aniž by se nezhroutily v záchvatu kašle.“

„Ne, jistě, je mi fajn,“ řekl Bill. „Fajn a bezvadně.“

Bill navedl své Audi do volného prostoru nejblíže ke dveřím restaurace, jen tak tak, že nenarazil do vedlejší Toyoty sedan. „Dobrý začátek,“ zamumlal si pro sebe a vypnul rockovou rádiovou stanici, kterou si naladil. Položil ruce zpátky na volant a zhluboka se nadechl. Motýli v jeho břiše se vrátili na scénu a vydávali tolik zuřivé energie jako vzpomínkový koncert Black Sabbath.

Statečně se snažil je vypustit, vylovil svou příruční tašku ze sedadla spolujezdce a otevřel dveře od auta. Ve chvíli, kdy vykročil ven, jej obklopil mrazivý večerní vzduch a Bill si k sobě těsněji přitáhl kabát. Jednou rukou lovil v kapse klíče od auta, které tam vložil vedle krabičky se jmelím. Auto za sebou zamkl tlačítkem a jako odpověď se mu dostal dvojitý potvrzovací tón. Bezpečnostní opatření provedeno, takže Bill narovnal ramena a vydal se k budově, zatímco kolem sebe shromažďoval fasádu sebejistoty, jako to udělal před chvílí s kabátem. Jeho podpatky nestydatě klapaly po chodníku a dodávaly mu určitou míru odvahy.

Restaurace Francesca byla podle Billova výběru a Tom byl s tím místem tak trochu obeznámen. Více či méně italsky zaměřená, a navíc se chlubila téměř gurmánským jídlem za rozumnou cenu. Navíc se restaurace nacházela dostatečně blízko Boystownu, Chicagské gay-čtvrti, takže ani zaměstnanci ani zákazníci nebudou zkoumat pár atraktivních mladých mužů večeřících spolu.

Někdo to vevnitř přehnal s topením, což bylo malé milosrdenství, za které Bill cítil nejhlubší vděčnost. Majitelé Francescu vyzdobili konzervativně, většinou tmavými odstíny červené a zelené, které doplňovaly tmavé tóny ostatního nábytku. „Stůl pro dva, příjmení Jost,“ řekl Bill hostesce, když přišel na řadu po starším páru, který byl doveden ke svému stolu jako první. Měl trochu perverzní potěšení při použití příjmení staničního manažera, aby zarezervoval stůl pro tajné rande. David by bezpochyby obětoval své levé varle, aby to mohl natočit.

Hosteska zkontrolovala svůj seznam. „Na sedmou hodinu?“ Bill přikývl a slečna mu poslala dokonale připravený úsměv. „Tudy, pane,“ řekla mu a z hromádky vedle sebe vzala naučeným pohybem dvě menu.

Bill ji následoval do boxu v zadní části restaurace, o který speciálně požádal. Nějaký zástupce médií nebo zvědavý fanoušek by je stále mohl zahlédnout, ale rád hazardoval s tou nejlepší možnou variací karet, jakou si mohl vytáhnout z balíčku.

Téměř doufal, že Tom dorazí jako první, ale hosteska se zastavila u prázdného boxu. „Tady to je, pane. Váš obsluhující zde bude za chvíli, aby přijal vaši objednávku nápoje,“ řekla mu a položila před něj menu.

„Děkuju vám,“ Bill se posadil na pravou stranu boxu, která mu umožňovala nepatrně lepší výhled na celou místnost. Noha mu poskakovala, dokud nezatnul zuby a nestiskl vlastní stehno, aby ji uklidnil. „Tohle není tak velká věc, jakou z toho děláš,“ poučoval sám sebe a podíval se dolů na obrázek benátského kanálu, který byl vytištěn na přední straně menu. „Jen proto, že tvé poslední rande se konalo před rokem a půl ještě neznamená, že jsi úplně vyšel z formy. Už jste měli slušný počet menších rozhovorů z-„

„Mohu vám přinést něco k pití?“ Přerušil mu obsluhující jeho soukromou povzbuzující řeč.

Bill se podíval do svěží tváře mladého muže s olivovou pletí zřejmě italského původu. Pravděpodobně dokonce i tady ve městě všechna etnika skočila šťastně do skvělého chicagského tavícího kotlíku. „Prozatím vodu, prosím. Děkuju.“

Když číšník odběhl pryč, Bill položil svou tašku vedle sebe a sundal si kabát, aby jej položil vedle toho, co kategoricky odmítal nazývat pánská kabelka. Termín ´taška´ dával vhodnější smysl a ´kabelka´, bez předsudků, byla na druhém místě z názvů, které akceptoval. Bill pohrdal těmito slovy, která rozdělovala věci, jež mohly být použity jednotlivci jakéhokoliv pohlaví.

Tyto myšlenky mu procházely myslí a uklidňovaly jeho nervy, které hrozily, že ho přemůžou. Bill odolal nutkání naposledy si na toaletě zkontrolovat svůj make-up a zvedl menu, aby jej skenoval očima bez toho, aby přečetl jediné slovo. Po chvíli zvedl hlavu, aby si prohlédl místnost a zjistil, že se číšník vrátil. „Vaše voda, pane,“ řekl a umístil na stůl nejprve čtvercový bílý ubrousek a na něj sklenici.

„Oh-“ začal Bill a ztuhl.

Muž, se kterým se Bill krátce setkal na stanici, se přiblížil zezadu za číšníkem, kterého převyšoval nejméně o dva palce. V okamžiku, kdy na sobě zpozoroval Billův pohled, se mu koutky úst zvedly do teplého, nerezervovaného úsměvu a zvedl ruku na pozdrav. Bill toto gesto zopakoval, aniž by si byl vědom toho, že tento pokyn své paži dal.

„Tohle je další člen vaší skupiny?“ zeptal se číšník. Možná se při tom dotazu na ně oba podíval, ale Bill se přistihl, že je neschopný odvrátit pohled od Tomových jasně hnědých očí.

Tom se zdál být pod stejným vlivem okouzlení, když odpověděl: „Ano, jsem,“ aniž by od něj odvrátil pohled.

„Mohu vám přinést něco k pití?“ Číšníkův tón zůstal pozitivní a ochotný, i přes rozptýlení jeho zákazníků.

Nakonec Tomovy oči na chvíli přeskočily k obsluhujícímu. „Ach, to stejné, jako má on, prosím.“

„Další voda, hned budu zpátky,“ oznámil číšník a nechal je v blažené izolaci.

Tom vklouzl na lavici naproti Billovi a sundal si volný černý kabát, který nosil přes své oblečení. „Ahoj,“ řekl a poskytl Billovi další úsměv, který mu poslal do těla vlnu tepla. „Rád tě poznávám osobně, Bille. Jsem Tom Kaulitz, tvůj Vánoční optimista.“ A natáhl ruku přes stůl.

„Jak jsem předpokládal,“ odpověděl Bill s jeho vlastním cynickým úsměvem. Stiskl Tomovu ruku a všiml si nevysvětlitelného pozitivního chvění, když se jejich prsty navzájem sevřely. Nikdy předtím se mezi Billem a jiným mužem neobjevilo na prvním rande takové zajiskření, ale dotek Tomovy kůže proti jeho způsobil nemožné. Bill ostře zasáhl proti své silné reakci dřív, než mohl sám sebe ztrapnit.

Jeho pohled ze své vlastní vůle cestoval dolů, aby posoudil kompletní oděv, který naštěstí nezahrnoval sobí modely všeho druhu. Tom nevypadal, že by dával přednost těsně padnoucímu oblečení, ale Bill mohl rozeznat určité náznaky urostlého těla pod šedým svetrem, který hezky ladil s košilí, pro kterou se rozhodl Bill. Široká ramena, to bylo jisté, a končetiny delší, než si Bill dokonce všiml během prvního fyzického kontaktu se svým pravidelným volajícím.

Vzhlédl zpátky k Tomově tváři a uviděl špičku jazyka, lehce šťouchající do kroužku umístěném v levém koutku úst. Bill si nepřítomně olízl rty a ochutnal tak tropickou příchuť lesku na rty, který si dříve nanesl.

„Překvapený?“ Tomův tenor zněl osobně plněji a stéle více pobaveněji než kdy po telefonu.

Bill se setkal s jeho pohledem a obočí se mu automaticky zvedlo. Zajímavé bylo, že Tom měl tmavé vlasy stylizované do úhledných cornrows, kterých si napoprvé nevšiml.

„Z toho, že sis objednal vodu, když jsi měl zamířit rovnou pro vaječný likér? Z toho, že nosíš něco pěkně neutrálního, místo nějakých svátečních obludností? Nebo z toho, že jsi stále ještě nepustil mou ruku?“ Dodal Bill a obočí zvedl ještě výše.

„Ze všeho výše uvedeného, mimo jiné,“ souhlasil Tom, stiskl Billovu ruku a poté ji pustil. Bill si propletl prsty a podložil jimi svou bradu, dlaň jeho pravé ruky se stále chvěla.

„Hm, no, nemáš na sobě Santův oblek s najatými elfy a anděly, tančícími kolem tebe a zpívajícími Rolničky, ani jsi nezařídil, aby se ze stropu restaurace sypal syntetický sníh a vytvořil ne-až-tak-okouzlující zimní prostředí, takže už teď jsi předčil má očekávání,“ odpověděl Bill s kamennou tváří.

„Jen počkej po předkrmu,“ řekl Tom se stejně vážným výrazem. „V té chvíli začne kouzelně sněžit, pokud jsem si naklonil hostesku dost na to, aby se to stalo.“

„Pravděpodobně sis ji naklonil až příliš,“ odsekl Bill. „Ty a to tvé srdce ze zlata.“

„To tvoje se mu vyrovná. Jen jsi ho nechal ztratit lesk na některých místech,“ prohlásil Tom.

„Ha. Zlato je stejně nevkusný kov. Raději bych věřil, že mám srdce ze stříbra, pokud vůbec, a jsem docela hrdý na to, jak se ten ztracený lesk hromadí.“ Bill Tomovi poslal hodnotící pohled. „Nemáš obavy, že kontakt se mnou by mohl pošpinit čistotu tvého srdce? Nebo už se tak stalo?“

„Já to risknu,“ řekl Tom. Jedna jeho noha šťouchla Billa pod stolem, ať už náhodou, nebo plánovaně, a Bill jej šťouchl zpět. „Dokážu vidět dobro i ve ztraceném lesku, pokud to znamená, že jsi uvážil mě nechat vstoupit do tvého života.“

Bill přehnaně znechuceně protočil oči a protáhl: „Děkuji ti, Kapitáne Pozitivní. Jaký jen by to byl můj život bez tvého povznášejícího vlivu.“

Tomovi se na tváři objevil úšklebek a o setinu vteřiny později jej Bill následoval. „Ty jsi opravdu Cynik,“ řekl Tom s nádechem obdivu, který se zdál být upřímný. „Jsi všechno, co je v show a na plakátech, ale daleko více.“

„Beru to jako kompliment,“ odpověděl Bill a zvedl skleničku, aby blokoval Tomovi pohled na svůj idiotský úsměv.

„Já jsem to tak myslel,“ řekl Tom vážně.

„Samozřejmě, že ano.“ Bill postavil sklenici na stůl a zavrtěl hlavou. „Víš, upřímně, ničím z toho nejsem překvapený. Tušil jsem, že jsi to ty, ten den, kdy jsi mi na stanici podržel dveře.“

„Takže mi tím říkáš, že bych měl pilněji cvičit maskování svého hlasu,“ řekl Tom se smíchem. Naklonil se trochu dopředu a pohrával si s okrajem svého menu, aniž by jej zvedl a podíval se na něj. „V každém případě, kdybys byl zvědavý, pan Jost mě zavolal v-„

„Oh, jo, myslel jsem si to.“ Bill zvedl svůj ubrousek, aby si s ním otřel rty, a teď s ním odmítavě mával. „Věděl jsem, že bude tak důkladný s prohlídkou jako se vším ostatním. Alespoň vím, že nemáš záznam v trestním rejstříku.“

Tom mu poslal další srdce-rozpouštějící úsměv. „Možná jsem jen příliš talentovaný na to, abych se nechal chytit.“

„Jistě, ty jsi skutečně mimořádný podvodník,“ ušklíbl se Bill. „Každý idiot by si uvědomil, že jsi to ty, když jsi podruhé promluvil. Falešný chraplavý hlas, nebo ne.“

„Přesto jsem se dostal do auta dřív, než sis to uvědomil…?“ Přemýšlel Tom. V očích mu zajiskřilo, když Billa popichoval.

„Přišel bych na to dříve, ale velice příjemný sezónní vítr otupil mé smysly,“ odsekl Bill. „Není divu, že jsi tak zamilovaný do zimního počasí. Pomáhá ti to zmást nešťastné rozhlasové moderátory.“

„Jenom jednoho,“ opravil jej Tom s úsměvem.

V tomto okamžiku se číšník opět vrátil s vodou a odvedl tak Tomovu pozornost od toho, jak Bill sklonil hlavu, aby zakryl všechny stopy tepla, které cítil, že by se mohly ukázat na jeho tváři. Tom číšníkovi poděkoval a napil se ze své sklenice.

„Chcete začít s nějakými předkrmy?“ Zeptal se číšník s připraveným perem nad svým objednávkovým listem.

„Může být Bruschetta?“ Zeptal se Bill a podíval se na Toma ve stejné chvíli, kdy Tom promluvil: „Je vaše Bruschetta vegetariánská?“

Jejich pohledy se setkaly a Tom se zasmál. „Myslím, že to je odpověď na mou otázku.“

Zatímco čekali na své talíře s Bruschettou, Tom řekl: „Takže. Poslouchal jsem dneska tvé vysílání.“

„A upustil jsi od zavolání a utracení svých dvou centů. Vynikající ukázka sebeovládání,“ poznamenal Bill a ocenil Toma malým potleskem.

„Byly to občas krušné chvíle,“ přiznal Tom a sklonil hlavu. „Ale probojoval jsem se tím, protože jsem si nebyl jistý, jestli bych ve vysílání dokázal zabránit svému nadšení z dnešního večera.“

„Výborně,“ pochválil jej Bill pobaveně. „A které momenty byly nejobtížnější, hm?“

Tom se na něj podíval. „Obzvlášť jsem chtěl zavolat hned po té ženě, Janice,“ odpověděl a položil si ruku na srdce. „Bolelo mě tady, když jsem propásl tu příležitost, opravdu ano.“

„Chceš říct, že bys ji obvinil za její stěžování?“ Zeptal se Bill. „Rok co rok jí její sourozenci přinesou ke dveřím přehlídku vánočně zabalených cetek bez ohledu na to, že je dost rozumná na to, aby z toho jakýkoliv kousek kdy vzala na sebe.“

„To je pravda,“ řekl Tom. „Ale… kolik lidí nedostává vůbec žádné vánoční dárky? Kolik sourozenců se vůbec neobtěžuje projevit nějakou snahu? ´Každá snaha se počítá´, zdá se to jako otřepané rčení, ale v některých situacích je to pravda. Opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost, koneckonců, takže samotný fakt, že sourozenci Janice na ní myslí, když dělají své vánoční nákupy, ukazuje, že jim na ní záleží. To ani ty nemůžeš popřít.“

„Hm,“ Bill cítil, jak se mu koutek úst zkroutil nahoru a Tom tázavě pozvedl obočí. „Ty jsi všechno, co se zdáš být v rádiu, taky.“ A ďábelsky hezký, ještě k tomu, ale Bill se nechystal Tomovo ego zvýšit tím, že by to zmínil.

~*~

Vzhledem k tomu, jaká nesnesitelně trapná rande Bill zažil během svého pětadvacetiletého života, by si nikdy nepomyslel, že rozhovor mezi ním a Tomem bude plynout tak volně, jako když spolu debatovali v rádiu. Ale Tom přijal zásadně cynický způsob Billova škádlení a odpovídal svými protiargumenty a příležitostným souhlasem, stejně jako to vždy probíhalo v show.

Nemluvě o tom, že si objednali stejné pikantní vegetariánské těstoviny, Billovy oblíbené, a Tom neslyšel Billův výběr před svou vlastní objednávkou.

Účet si rozdělili na polovinu, vzhledem k tomu, že jedli stejná jídla, a rozdělili si porci tiramisu.

„Tak dobře,“ řekl Bill, když kráčeli z restaurace. „V čem je háček?“

„Háček?“ Opakoval Tom a házel po něm kradmý úsměv. „Jaký háček?“

„Musí tu být nějaký háček, kromě tvého trvalého zbožňování svátků. Ty jsi tak-“ Bill nedokázal vyslovit slovo perfektní, které odkazovalo na muže, který stál v čele Klubu vánočních propagátorů, ale místo toho pokynul směrem k celému Tomovi, jako by to všechno vysvětlovalo.

„V pořádku, v pořádku.“ Tom zvedl ruce na znamení kapitulace. „Je tu jeden háček.“ Jeho oči našly ty Billovy. „Měl jsem jisté postranní úmysly, když jsem ti poslal to jmelí.“

„Jak jsem tušil.“ Bill přikývl a pečlivě bránil svému zraku, aby padl na Tomovy rty. „Nemůžu tě obviňovat. Každý by se zoufale snažil vyměnit si sliny s nejúžasnějším rádiovým hlasatelem, jakého město Chicago kdy vidělo.“

„Ty opravdu jsi úžasný,“ zamumlal Tom. „V mnoha ohledech. Vzal jsi ho s sebou?“

„Proti svému přesvědčení, ano,“ odpověděl Bill.

„Víš, že to neplatí, pokud ho nemáme nad hlavou,“ poznamenal Tom se šibalským úsměvem.

Bill se zastavil uprostřed chodníku a obrátil se k Tomovi. „Ta zatracená věc je v mé kapse, což je dost blízko,“ řekl Bill a snažil se vydolovat nějakou jiskřičku pohoršení, zatímco Tom přistoupil blíž. Tomův dech mezi nimi způsobil mlžný opar a lechtal jej na rtech, když Bill poklepal na levou kapsu svých džín. „Prostě mě už polib.“

„Ty jsi opravdová romantická duše, Bille Trümpere,“ informoval jej Tom.

„Až do morku kostí,“ řekl Bill. Jeho trpělivost přetekla, zahákl prsty kolem okraje Tomova kabátu a přitáhl jej k sobě, aby se jejich ústa spojila. Tomovy rty se těm jeho úžasně podvolily, jeho ruce se usadily na Billových bocích a přenášely na něj tělesné teplo. Bill se ještě nakonec přitiskl k Tomovu kroužku ve rtu a odtáhl se příliš brzy, dřív, než mu z hrdla mohlo uniknout zasténání.

Tom se zasmál měkkým, chraplavým zvukem, když se dotkl Billovy tváře. „To znamená, že dostanu druhé rande?“

„Uvidíme,“ odpověděl Bill a jeho zadýchaný hlas ničil chladné vystupování, které měl v úmyslu předstírat. Jeho výraz se prolomil v úšklebek dřív, než jej dokázal potlačit, a naklonil se, aby dal Tomovi poslední pusu na tvář. „Myslím, že co se týká tvých šancí, můžeš zůstat optimistický.“

autor: kishmet