autor: mohanrocks
Hola hej, je tady nový překlad 🙂 Jak jinak, že? Až se na to jednou Zuzu vykašle, tak budeme všichni překvapení. Už jsme si na její neskutečnou aktivitu zvykli, tak doufám, že jí to ještě nějaký čas vydrží. 🙂 Nuž… máme tu Rough. Když se pozorně podíváte, určitě vám jméno autorky něco řekne. Tentokrát tu ale nebude bláznivý Bill, říkající svému milému „krásný ptáku“, bude to o dost ostřejší. 🙂 Všechno se samozřejmě dozvíte postupně ve 28 dílech, tak jako vždy, tentokrát dvakrát týdně. 🙂 Zuzu je s překládáním vždycky o hodně napřed, tudíž se nemusíte bát nějakých závažnějších prostojů. Myslím, že se do toho můžete pustit, užijte si to, komentujte, no však vy už to znáte. 🙂 J. :o)
PS: A ještě na zvláštní přání překladatelky udělujeme zlaté „Zuzu medaile“ těmto věrným komentátorkám: Mischulce, Zuzance, Lexi, Kirsten a Karin 🙂 Potlééééésk. J. :o)
Auto zaprskalo a Billovy unavené oči se rozšířily. Nejenže byl neuvěřitelně ztracený uprostřed noci, ale jeho vozidlo nenabízelo žádný druh projevené soustrasti.
Podíval se na svou neúspěšnou GPS a obrátil oči v sloup nad nedostatkem smysluplných směrů, které mu udávala. V tu noc neměl být dokonce ani venku. Byl donucen svým školním poradcem jít na párty plnou hostů, kterým by se Bill ve svém volném čase typicky vyhýbal jako čert kříži. Místo toho byl nucen být mezi nimi v sobotu večer, bok po boku se všemi jejich ´milými´ maskami a příběhy o jejich samostatných úspěších a teoriích. Bill se cítil jako býk v čínském obchodě. Ten, který by v každém okamžiku mohl zničit jejich fasádu.
Kontakty, to je to, k čemu ho Dr. Jost povzbuzoval, aby ten večer získal. „Budou tam některé z nejdůležitějších myslí moderní psychologie. Někdo by tě mohl přijmout na stáž nebo být tvým poradcem.“ Bill se souhlasně pousmál a schoval svou skutečnou reakci, protože věděl, že se na akademické půdě potřebuje usadit, pokud chtěl udělat pokrok ve svých vlastních formulacích a výzkumu.
Celou cestu na párty, která se nacházela v masivní a nepřiměřené chatce, zasazené v divočině mimo město, měl Bill děsivý a nepříjemný pocit v žaludku. Nejenže byl odrazen tím, že mu jeho GPS oznamovala, že mu cesta bude trvat hodinu a půl, ale byl vyděšený tím, jak svou osobností zapůsobí na ostatní lidi. Bill měl rád večírky, užíval si dobré chvíle, ale staromódní skotští pijáci nebyla společnost, kterou by upřednostňoval.
Nějak to ale zvládl. Naštěstí zde byl Dr. Jost, který jej provedl skrz pozdravy a nabídl mu sklenici koly namísto tvrdých destilátů, které zde byly přítomny. Bill musel pouze odolávat několika komentářům na své oblečení, a skutečnost, že jeho mysl byla střízlivá, mu pomohla zvládnout to ještě lépe.
Bill možná chtěl dělat to, co dělali tito lidé, profesionálně, ale nikdy nechtěl být stejně společenský jako oni. Jeho outfit složený z těsných tmavě šedých džín, po kolena vysokých bot, upnuté košile a krátce střižené kožené bundy a různých šperků to jen dokazoval. Ačkoliv se trochu umoudřil s make-upem a namísto toho se zaměřil na to, aby jeho vlasy byly ještě dokonaleji načesané. Bill si byl vědom toho, že většina hostů na sobě bude mít vlněný svetr a kapesní chrániče. To by nikdy nemohl být on.
Po trapném rozloučení a výměně několika emailových adres s těmi nejméně nepříjemnými, Bill zamířil zpět do chladné noci a ke svému autu. Tato oblast byla zahalena v temnotě a Bill si uvědomil, že má v žaludku divný pocit. Usoudil, že to bude obrovským množstvím úlevy, jakmile vyšel ze dveří, ale namísto toho, co očekával, zvláštní a neodbytný pocit byl přítomný celou noc.
Zachvěl se a zavrtěl hlavou, odemkl auto a rychle se do něj nasoukal, připraven vrátit se do svého bytu. Když nastartoval, jeho auto lehce zaprotestovalo. Ale neměl velké obavy, protože jeho auto se často a bez příčiny chovalo rebelsky a zřídkakdy se jednalo o skutečnou hrozbu. Zapnul svůj navigační systém, který ještě nezačal fungovat, a už couval z příjezdové cesty, aby co nejrychleji utekl.
A to bylo to, co Billa dovedlo k tomuto bodu. Po více než několika špatných zatáčkách a tmavých cestách Bill GPS vypnul a hodil ji na zadní sedadlo. Byl si jistý, že dokáže najít cestu domů, mohl třeba sledovat Severku nebo nějaké podobné sračky.
Tento myšlenkový pochod mu, zdá se, fungoval až do chvíle, kdy jeho auto začalo také selhávat. Cítil, jak sebou škube a věděl, že se musí dostat k nějaké civilizaci, než to jeho auto vzdá. Kdyby věděl, že dřívější protesty jeho vozu byly varování, věnoval by tomu větší pozornost a nebyl by tam, kde je teď. Ztracený a sám ve tmě.
Popadl telefon, aby mohl zavolat svému spolubydlícímu a dát mu vědět, že možná bude muset přijet a Billa zachránit.
„Oh, kurva skvělé,“ Bill si hlasitě povzdechl, když si uvědomil, že nemá žádný signál. Rychle zkontroloval zadní sedadlo, jestli se tam nenachází žádný sériový vrah, s pocitem, jako by to bylo až příliš lehké pro nějakého na to, aby odolal.
Nerozhodně se kousal do rtu a začal si v hlavě opakovat mantru pro povzbuzení. „Neumírej, neumírej, neumírej.“ Bylo to mířeno směrem k autu, ale Bill věděl, že to stejně tak dobře platí i pro něj.
Jeho SUV sebou prudce škublo a Bill zasyčel a ušklíbl se. Kdyby jen mohl jet ještě kousek dál – možná by tady mohla být čerpací stanice. Podíval se na hodinky a děsivý pocit v jeho žaludku se zvětšil. Bylo kolem jedenácté v noci, šance na to, že bude v tuto dobu cokoliv otevřené, byly mizivé.
Zrovna když uvažoval o tom, že bude muset spát v nefunkčním autě na kraji silnice, objevilo se světlo! Billovy oči se rozšířily úlevou, když spatřil něco, co vypadalo jako čerpací stanice i s opravnou. Dokonce i kdyby neměli otevřeno, alespoň mohl být přes noc na osvětleném parkovišti a mohl si nechat auto opravit v dopoledních hodinách. Auto z posledních sil dojelo na parkoviště, než vydalo žalostný sten a zmlklo.
Bill věnoval přístrojové desce omluvný pohled a očima prohlédl okolí. Byla to opravdu čerpací stanice a autoservis. I když se stále cítil nesvůj, věděl, že to byla opravdu šťastná náhoda, že tady skončil. Ujistil se, že všechna jeho okna a dveře jsou zavřená a znovu pohlédl na svůj telefon. Byl stále bez signálu, a tak se Bill s povzdechem opřel o opěradlo. Zkroutil své nohy do nejpohodlnější polohy, kterou dokázal najít, a přinutil se zavřít oči. Kdyby mohl prostě usnout, noc bude pryč rychleji.
—
Bylo to zaklepání a hlas, co probudilo Billa z jeho polospánkového stavu. Rozostřeným pohledem se podíval na hodinky a zjistil, že jsou téměř tři ráno. Uvolněně zívnul a podíval se z okna, než si uvědomil, že tam stojí nějaký muž.
„Do prdele,“ zašeptal Bill a polekaně se chytil za srdce. Přimhouřil oči a doufal, že by ten člověk mohl odejít pryč.
„Co tady sakra děláš?“ Promluvil cizinec tlumeným hlasem.
Bill zalapal po dechu a otevřel jedno oko, než vrátil sedadlo zpět do sedu. „Porouchalo se mi auto, jen čekám do rána, než bude otevřený obchod.“ Bill se odmítal na toho člověka skutečně podívat, ze strachu, že se bude podobat Freddymu Kreugerovi, a musel docela křičet, aby se přes okno slyšeli. Ale ani náhodou se nechystal stáhnout okýnko, stále přítomný pocit uvnitř něj mu říkal, aby to nedělal.
„Jak jsi našel tohle místo?“ Zeptal se muž obviňujícím hlasem.
Bill svraštil obočí a pohlédl si do klína. „Narazil jsem tady na to náhodou. Ztratil jsem se.“
„Jsi si jistý, že to bylo opravdu takhle?“ Cizincův hlas byl stále nedůvěřivý.
Bill se ušklíbl. „Samozřejmě, že jsem si jistý! Myslíš si, že rád spím na parkovišti uprostřed ničeho?“ Odpověděl Bill kousavě, zcela zmatený cizincovou neoprávněnou paranoiou.
Chlápek za oknem byl na chvíli zticha a Bill musel svým periferním pohledem zkontrolovat, jestli tam ještě je. „Nemáme otevřeno v neděli. Zítra je neděle.“ Pronesl konečně strohou odpověď.
Bill znepokojeně otevřel ústa. Co, sakra, bude dělat? Přinutil se na toho člověka podívat. Pokud se ho bude pokoušet přesvědčit udělat výjimku, dlužil mu alespoň oční kontakt.
Bill otočil hlavu a byl upřímně překvapený tím, co tam jeho oči našly. Tam, stojící vedle Billova auta s rukama zkříženýma na hrudi, byl muž o nic starší, než Billových dvaadvacet let. Měl na sobě červenou flanelovou košili a tmavě černé cornrows mu kaskádovitě visely z ramen dolů. Bill nechal své oči následovat copánky nahoru až k jeho obličeji. Měl olivovou pleť a stříbrný piercing ve rtu v levém koutku úst. Jeho oči byly tmavě hnědé a zkoumavé, okraje byly zřejmé v jeho otrlém výrazu. Kolem čela měl černý šátek a ve chvíli, kdy si prohlížel tmavou látku, uvědomil si, že cizinec měl kolem pravého oka masivní modřinu. Vypadala čerstvě, jako by se vytvořila právě tuto noc.
Muž si zřejmě všiml Billova pátravého pohledu na jeho zranění, protože natočil hlavu tak, aby jej dál nemohl sledovat. Bill těžce polkl a začal sbírat odvahu k tomu, aby promluvil, když muž položil svou pravou ruku na flanelem pokryté předloktí a Bill spatřil, že jeho klouby vypadají zraněně. Jako by on sám v tuto noc způsobil také někomu nějaké zranění. Ne, Bill se rozhodně nechystal vylézt ven z auta.
Muž si olízl rty a dál na Billa zíral. „Podívej, já opravdu nevím, co s tebou mám dělat. Tohle je opravdu nepříjemné.“
Bill si odkašlal v náhlém hněvu. „Myslíš si, že pro mě tohle není nepříjemné? Tak hele, já jsem, kurva, tady prostě uvíznul a potřebuju někde strávit noc. Pokud je tvůj obchod zítra zavřený, zavolám ráno odtahovku.“ Se svými posledními slovy si Bill uvědomil, že jeho telefon nefunguje. Ale co, s tím se bude vypořádávat ve dne, kdy tady nebude nějaký děsivý kretén u jeho auta.
Klouby se opět sevřely těsně kolem flanelu a muž zavrtěl hlavou, než se rozhlédl kolem. „Můj mizernej fotr ten obchod vlastní a trvá na tom, že v neděli bude zavřeno. Ale tenhle víkend tady není, takže možná bych se ti na auto mohl ráno podívat. Nic neslibuju, protože opravdu rád spím a nebudu se obtěžovat vstát, když se mi nebude chtít.“
Bill se nechtěl upínat na žádný druh záchrany a tenhle chlápek nebyl zrovna majákem naděje. Ale pořád to bylo lepší než nic. A tak Bill odpověděl s malým, testujícím úsměvem. „Díky.“
Muž pokrčil rameny a vypadal trochu zaskočeně Billovým přátelským gestem. „Jak myslíš. Jdu spát,“ řekl a zamířil zpět k obchodu.
Bill zvedl obočí a zjistil, že otevřel dveře dřív, než o tom dvakrát popřemýšlel. „Hej, počkej!“ Zavolal, vstal a opřel se rukou o dveře.
Cizinec se otočil a pohlédl na něj zvláštním pohledem. „Co je?“
„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se Bill hloupě a přál si, aby měl lepší otázku, kterou by omluvil svůj dramatický výstup z auta.
Hnědé oči se zúžily. „Proč na tom záleží?“
Bill se kousl do rtu. „Možná bych se cítil lépe při spaní na dezolátním parkovišti, kdybych znal jménem jeho vlastníka,“ odpověděl, převážně pravdivě.
Růžový jazyk vyrazil ven, aby si pohrál s piercingem ve rtu. „Na tom opravdu nezáleží. Pravděpodobně se nechystám tě vidět znovu.“
Bill si nemohl pomoct a protočil oči. Nějak se necítil ohrožen tímto člověkem, ani přes jeho drsný zhled. Pocit stísněnosti v jeho žaludku se jednoduše změnil na zájem. Byl fascinován tímto mužem, tímto nepochybně atraktivním mužem, který měl zřejmě nějaké vážné problémy s důvěrou… pravděpodobně otcovy problémy, Bill si zatím nemohl být jistý. Z psychologického hlediska byl Bill uchvácen. Jeho přátelé vždy nesnášeli, když je analyzoval, a tak se často držel zpátky. Ale k čertu, tenhle týpek nepatřil mezi jeho přátele.
„Je to jen jméno. Slovo, kterému jsme přiřadili osobní význam. Jako tady, já jsem Bill. Vidíš? To bylo opravdu jednoduché,“ ušklíbl se Bill trochu a cítil, jak mu roste jeho normální sebevědomí.
„Je mi to jedno,“ pokrčil rameny muž a obrátil se zpět k obchodu.
„Ty bydlíš v opravně?“ Snažil se namísto toho Bill.
„Jo, spím v zatraceném boxu na auta,“ sarkasmus odkapával ze slov, které druhý muž hodil přes rameno.
Bill si odfrkl a zavřel dveře vlastního auta, aby jej mohl následovat. Nevěděl, proč to dělá, byl to pravděpodobně ten nejhorší nápad, který měl od doby, kdy se v sedmi letech rozhodl, že je to cool, když bude sbírat Furbies. „Je tam v patře byt nebo tak něco?“ Zeptal se Bill, když se rozhlédl a spatřil opravdu pěkné SUV, které také stálo na parkovišti, a o kterém předpokládal, že patří tomu cizinci. „To je pěkné auto!“ Prohlásil.
„Co to kurva? Vážně, proč jdeš za mnou?“
„Proč jsi tak paranoidní?“ odsekl Bill, protože neměl žádnou určitou odpověď na mužův dotaz.
„Vlastně tě vůbec neznám. Nemusím odpovídat na tvé zasrané otázky,“ muž se naprosto zamračil.
„Fajn, tak odpověz jen na jednu. Jak se jmenuješ?“ Bill vstupoval na tenký led, cítil to. Přesto se stále nebál.
Bill sledoval, jak se mužova hruď podrážděně zvedla. „Ty jsi opravdu otravný.“
Bill jen pokrčil rameny. „Umím být. Ale obvykle pouze tehdy, když lidé ignorují mé otázky.“
Velký povzdech byl následován neochotnou odpovědí. „Pokud se tě zatraceně zbavím, moje jméno je-„
Hlasy přerušily jeho myšlenky. Několik mluvících osob se blížilo. Do Billova žaludku se vrátil neklid.
„Do prdele,“ zabručel cizinec.
„Kdo je to?“ Bill se rukama objal.
„Měl bys…“ Muž se podíval na Billovo auto a potom směrem, odkud přicházely hlasy. „Běž dovnitř,“ pokynul hlavou směrem ke dveřím obchodu.
„K tobě?“ Zeptal se Bill překvapeně. „Můžu se prostě vrátit do svého auta.“
„Vlez do toho zkurveného obchodu.“ Intenzivní pohled mužových očí Billovi řekl, že by měl poslechnout. Možná ignoroval všechny varovné signály, které mu byly dány tu noc, pokud šlo o jeho auto a párty, které se zúčastnil, ale nehodlal udělat stejnou chybu znovu.
Přikývl a vklouzl do dveří, ke kterým byl nasměrován. V obchodě byla tma a byl zde silně cítit olej, ale pouliční lampa a měsíční svit vytvářel trochu pohodlí pro zrak.
Bill klesl na robustní gauč, který už zřejmě měl své lepší dny za sebou, a podíval se ven mírně otevřeným oknem za sebou. Mohl druhého muže vidět dokonale. Sledoval, jak se neochotný cizinec opřel o jedno z plynových čerpadel blízko Billova auta a strčil ruce do kapes. Bill viděl jen jeho profil, ale jeho tvář zřejmě zdobil výraz úzkosti a z jeho postoje bylo jasné, že se záměrně snaží vypadat ležérně a nenápadně.
Bill naklonil hlavu na stranu a snažil se posoudit, o co jde. Měl špatný zvyk sestavovat si seznam, když se s lidmi setkal poprvé. Jeho dojem z nich, jejich vlastnosti, jejich případné nejistoty. Nikdy nesdílel svůj seznam s osobou, která jej k němu inspirovala, to by byl špatný tah. Vše bylo pouze v jeho hlavě a konzultoval se svým seznamem, když potřeboval odpovědět na záhadné otázky týkající se dané osoby.
Jak si začal dělat poznámky o svérázném projevu a reakcích muže směrem k němu, skončil pouze ztracený v myšlenkách nad tou modřinou. Co udělal, že si zasloužil tohle? Byl v nebezpečí? Byl, podobně jako Billovo auto, jen rebel bez příčiny? Bill byl vlastně velmi rád, že nikdo nemohl slyšet jeho vnitřní přibližné odhady a dialogy, byly docela trapné, opravdu.
Jeho úvahy byly přerušeny něčím zvoláním. Billovy oči se okamžitě zaměřily zpět na muže, ke kterému se nyní přidali další dva. Zabořil se do gauče trochu více, ale nespouštěl oči z pohledu před sebou a uši napjaté k jejich rozhovoru, který k němu procházel skrz rozbité okno.
„Strikere, člověče.“ Vysoký blonďák poplácal muže s copánky po zádech. Striker? Bill zvedl obočí, rozpolcený mezi pobavením a zaujetím.
„Hej, co tady, kluci, děláte? Je už zatraceně pozdě,“ Striker, evidentně, odpověděl.
„Slyšeli jsme, že sis dnes večer vedl docela dobře, chlape. Promiň, že jsme tam nemohli být. I když vidím, že ten hajzl dostal kousek tebe taky,“ řekl s uchechtnutím druhý, hubený brunet.
Striker se dotkl svého pohmožděného obličeje a nervózně pohlédl do okna, kde je Bill špehoval. Bill okamžitě sklonil hlavu a při tom procesu se praštil hlavou o parapet. „Kurva,“ zasténal, hlasitěji, než zamýšlel. Připlácl si ruku na pusu a zůstal skloněný. Tenhle chlápek Striker mu možná pomohl se schovat, ale Bill stále neznal jeho záměry, nebo čeho ti další dva byli schopni. Vypadali docela drsně a Bill neměl v podstatě žádnou sílu se z toho vymluvit. Kdyby se dostal do rvačky, nakopali by mu zadek. To bylo nevyhnutelné.
Zůstal schovaný, ale přitiskl ucho k chladné stěně co nejblíže u okna, jak jen to šlo, a doufal, že bude mít možnost slyšet, co se děje, aby mohl určit, zda by se měl dostat do bezpečnějšího území. Mohl je slyšet, trochu tlumeně, ale dost jasně.
„Čí je to auto?“ Zeptal se jeden z nich.
„Uh. Je opuštěné. Já nevím, bylo tady, když jsem se sem dostal,“ řekl Striker rychle.
„Vypadá to jako pěkná rachotina.“ Zazněl smích a Bill zíral do tmy obchodu.
„Jo, no, já jdu spát. Jsem docela vyčerpaný po dnešní noci.“ Bill slyšel, jak Striker vypustil velké, falešně zazívání.
„Nechceš se trochu napít? Měli bychom oslavovat, kurva, kámo,“ odpověděl blonďák, jak si byl Bill jistý.
„No, ehm…“
„Proč se pořád díváš k sobě?“ Bill zamrzl nad tou otázkou.
„Nedívám, prostě už jen chci zalehnout. Jsem tak zatraceně zničený,“ Striker se nuceně zasmál.
Na chvíli bylo ticho a potom zaznělo sborově ´ooohh´. „Ty tam máš sexy malou couru, ne? To její je to auto?“
Bill neodolal a vykoukl trochu, aby spatřil Strikerovu reakci. Když nakoukl přes parapet, spatřil, jak poraněná ruka přejíždí přes cornrows, snažící se odvést pozornost a stále předstírat bezstarostnost.
K Billovu překvapení odpověděl: „Jo, a nebude čekat celou noc. Jděte do prdele, kluci.“
„Okay, fajn,“ řekl brunet a strčil Strikera lehce do ruky. „Nenech ji, aby tě držela vzhůru celou noc, chlape. Pondělní večer přijde dřív, než si myslíš. Budeš si potřebovat odpočinout.“
Bill zmateně svraštil obočí. Kdo k čertu byli tihle lidé a co se bude dít v pondělí večer?
„Jedno kolo se mnou a bude zatraceně vyčerpaná, to nebude problém,“ Striker se ušklíbl, ale jeho tělo bylo ztuhlé.
Bill obrátil oči v sloup. I přes to, že ten chlap zjevně lhal, Bill opravdu neměl rád aroganci ve všech formách. To byl důvod, proč tak moc neměl rád tu párty. O aroganci tam nebylo nouze.
Bill sledoval, jak se spolu muži rozloučili s klišoidním sražením pěstí a pokynutím hlav. Když se Striker opět obrátil zpět k obchodu, Bill klesl zpět na gauč a překřížil nohy, jako by tam takhle seděl celou dobu. Bill mohl také předstírat.
Přední dveře se s vrznutím otevřely a Bill se zadíval na své nehty, cítil se opět trochu nervózní. Světlo se rozsvítilo a Bill zamžoural nepřizpůsobenýma očima. „Je, ehm… všechno v pořádku?“ Odvážil se Bill zeptat.
„Slyšel jsi něco z toho?“ Byla odpověď.
„Trochu,“ přiznal Bill. „Slyšel jsem je, jak ti říkají Strikere. Docela podivné jméno.“
„To není moje pravé jméno, ty osle.“
Bill zvedl hlavu a ignoroval, jak hezky ten muž vypadal v jantarovém osvětlení. „Tak proč ti tak říkají?“
„To není, kurva, tvoje věc,“ zavrčel nazpět.
„Okaaaaay, prostě se teď vrátím do svého auta,“ Bill si povzdechl a vstal, chytil okraje své bundy a přitáhl si ji více k tělu.
„To je hloupý nápad. Ti kluci by tam mohli číhat, zůstaň tady.“
Bill se zastavil a podíval se na muže s copánky nedůvěřivě. „Nechceš mě tady. Neřekneš mi ani své jméno, tak proč bych měl zůstat?“
„Zase s tím zatraceným jménem. Prostě toho nech.“
Bill zavrtěl hlavou a vydal se ke dveřím. „Dobrou noc, ať už jsi kdokoliv.“
„Vážně, zastav.“ Muž ho obešel a postavil se před dveře.
„Ty mě blokuješ? Co to kurva, uhni,“ rozzlobil se Bill.
„Říkám ti, abys tam nechodil. Nechci tě tady zatraceně víc, než tady chceš být ty sám, ale nemůžu si bohužel vzít na svědomí, že budeš riskovat a půjdeš ven!“
Bill zíral do jeho hlubokých očí a na fialovějící modřinu kolem jednoho z nich. „Co se ti stalo s okem?“ Vyhrkl.
„Zakopl jsem.“ Oči byly sklopené.
„Do něčí pěsti?“ Ušklíbl se mírně Bill.
Muž se jen zamračil a vykročil směrem na schody. „Tak si dělej, co chceš. Jdu do postele.“
„Já zůstanu…“ Zastavil ho Bill. „Když mi řekneš své jméno.“
„Právě jsem ti řekl, že je mi jedno, jestli půjdeš!“
„Fajn.“ Bill pokrčil rameny a otevřel dveře, rozešel se ke svému autu.
„Počkej,“ hlas byl tentokrát jemnější. „Jmenuju se Tom.“
Bill se otočil. „Celé tohle zatracené martyrium bylo kvůli tak krátkému jménu?“
„Tvoje není o moc víc působivé!“ Argumentoval Tom.
„Jo, ale řekl jsem ti ho rovnou,“ odpověděl Bill.
„Já jen… moc své jméno nemám rád,“ vydechl Tom.
„Byl bys teda raději, kdybych ti říkal Striker?“ Bill zvedl obočí a v duchu předpokládal, že pravděpodobně byl Tom pojmenován po svém otci, kterého nejspíš neměl moc rád. Bill měl talent pro hádání kořenů osobních problémů.
Tom se na něj chvíli díval, bylo jasné, že přemýšlí. „Myslím, že mi můžeš říkat Tome. Ne, že bych se tě snad chystal po zítřku ještě vidět.“
„Přesně tak. Tak dobře, dobrou noc, Tome. Díky, žes mě tu nechal.“ Bill zavřel a zamkl dveře a pak se usadil na pohovku.
„Jo. Já, ehm, uvidíme se ráno. Možná.“ Tom rozpačitě přikývl a věnoval Billovi další zamyšlený pohled, než začal stoupat po schodech.
Bill si lehnul a nechal své dlouhé nohy viset přes okraj pohovky. Spal neklidně tu noc, sny plné násilných rvaček a pohmožděné dokonalosti užíraly jeho mysl.
autor: mohanrocks
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Zuzu, ty si neskutočná! Púšťať sa do jednej poviedky za druhou a tentoraz aj do tak extrémne dlhej. No ja žasnem 😀
Ale inak ti musím opäť pogratulovať ku skvelému výberu poviedky. Znova si sa trafila do môjho gusta a vybrala takú, ktorú som si plánovala prečítať, len som sa k tomu ešte zatiaľ nedostala, lebo som to odkladala hlavne pre jej dĺžku. 🙂 Takto si budem môcť prečítať poviedku v zrozumiteľnejšej forme a po častiach (takže nad tým nebudem napr. ponocovať :D) – aj keď nehovorím, že ma originál neláka, ale takto viem, že sa tu objaví ďalšia časť a donútim sa počkať 🙂
A teraz k príbehu. Začína to veľmi zaujímavo – Bill ako študent psychológie? Teda tak som to aspoň pochopila 🙂
Auto ako rebel bez príčiny a Billovo rozhodnutie zbierať Furbies 😀 Tak to pekne pobavilo.
A nakoniec to najhlavnejšie – Tom. Na neho som strašne zvedavá, čo sa z neho vykľuje. Teraz pôsobí strašne tajomne s tým monoklom, odretými hánkami, neochotou s niekým (v tomto prípade s Billom) komunikovať, podivnými známymi a neviem čím všetkým ešte 🙂 Neviem sa dočkať, až sa dozviem, čo sa má diať v pondelok a aj to, prečo nemá rád svoje meno.
Ďakujem za preklad a aj za "Zuzu medailu" 🙂 a teším sa na pokračovanie.
Jéééj, ďakujem krásne hlavne za nový preklad ale aj za zlatú zuzu medailu:) Veľmi ma to potešilo:)
Bil ma zaujal od prvej chvíle, bolo mi ho celkom ľúto, že sa musí zúčastniť takej tej nútenej zábavy…
chrániče vreciek??? To naozaj existuje? Neuveriteľné:D
Veľmi som sa o Billa bála, keď začal blúdiť a to potvorské auto začalo štrajkovať. Tak strašne sa mi uľavilo, keď sa dostal aspoň na benzínku… viem, že by ho nikto nezavraždil v prvej kapitole, ale aj tak som sa bála:D
Tom bol zlatý, keď nechcel prezradiť svoje meno. A pobavil ma ako stále opakoval, že Billa už viac nechce vidieť. Som zvedavá ako dlho mu to vydrží.
Tí jeho „kamoši“ pôsobili hrozivo. Billova odvaha vyliezť von bola prekvapivá. Na jeho mieste by som asi vliezla pod ten gauč a zostala tam.
Teším sa na pokračovanie, na ich spoločné ráno:D a ešte raz, strašne moc ďakujem.
Novy překlad ty jseš zlato vypadá to moc zajímavě.
Teda Zuzu, musím říct, že máš naprosto výborný vkus na povídky! Každá povídka, co se tu od Tebe objeví, je něčím zajímavá, originální, jedinečná a hlavně mě zatím všechny šíleně moc bavily! Tahle samozřejmě není výjimkou!
A zas a znova Ti chci poděkovat, s jakou vervou se pouštíš do překládání! Já nestačím zírat, kolik povídek jsi už přeložila a hlavně že na to máš stále chuť! Opravdu moc moc děkuji! A také děkuji za symbolickou medaili, rozhodně to potěší! 🙂
Už samotný banner spolu s názvem povídky mě velice zaujal. Samozřejmě jsem si hnedka udělala o povídce určitý názor a musím říct, že jsem čekala něco jiného. Tedy alespoň první díl mě překvapil, ale rozhodně mile! Čekala jsem nějaký jiný, drastický začátek, který se bude odehrávat úplně jinde. Byla jsem překvapená Billem, pokud jsem správně pochopila, tak bude student psychologie – což mě velice mile potěšilo! Strašně jsem se uchechtávala u toho, když si začal o Tomovi a jeho přátelích dělat určitý obrázek a jak hnedka začal Toma v duchu analyzovat, proč nemá rád své jméno! 😀
A Tom je taková kapitolka sama o sobě. 😀 Samozřejmě o něm zatím nic nevíme, ale jsem na jeho postavu strašně moc zvědavá. Je extrémně tajemný a šíleně zvláštní. Nemůžu se dočkat toho, až se o něm dozvím něco více. Nemohla jsem si pomoct, ale když nechtěl Billovi tak dlouho říct své pravé jméno, tak jsem se musela smát. Ale nejspíš bude mít asi dobré srdce, protože nakonec Billa nenechal odejít a raději mu to své jméno prozradil, než aby žil s tím, že bude mít Billa na svědomí. Což mě ale přivádí k otázce, co to má Tom za kamarády? :-O Tahle povídka je rozhodně po prvním dílu tajemná a já se už teď nemůžu dočkat pokračování! Opravdu mě úplně vtáhla do děje a na konci mi bylo líto, že to už končí.
Moc DĚKUJI za překlad!!! 🙂
páni, tahle ta povídka mě začíná hodně zajímat.
moc děkuji za překlad 🙂
Moooc dekuji za medaily 😀 vzdycky me potesi, ze i nase komentare maji nejakou odezvu 😀 a zuzu, mozna bys mela popremyslet nad svou karierou. Za ty vsechny povidky, cos nam tady prelozila, bys jako prekladatelka mela uz slusne penize. Ale jelikoz je nemas, je tva prace o to zasluznejsi a rozhodne ne treba donekonecna dekovat 😀 takze DEKUJI za dalsi preklad!
Nu, jsem docela zaskocena, ze se zatim styl te povidky tolik lisi od Work Out. Ovsem rozhodne si nestezuji, protoze to vypada opravdu huste. Tom jako jakysi… Nasilnik? Dealer drog? Placeny rvac? Tajny policajt? At uz je cokoliv, vypada to slibne. Ovsem Bill prekvapuje, tak pan psycholog 😀 libi se mi, jak je popsane to zmagoreni praci – hned kazdeho studuje do podrobnosti. Jsem zvedava, jaky pribeh pro nas Mohanrocks pripravila 🙂
No do haje 😀 Mohanrocks ma byt zabavna vtipna autorka! :O ale ona je proste genius! :O Tohle je ksakru uplne neco.jineho.nez Work.out a v zibote nepochopim, jak.mohla napsat uplne rozdilne povidky! :O Kazdopadne … sakra tohle je zahadnejsi nez kruhy v obily! :O je mi Toma lito, vubec netusim o co tady jde! :O a jak znam Mohanrocks, a to ze teda vubec, neco mi rika, ze se nedozvime pravdu hned dalsim dilem a ani tim potom. Zahada je Tomova modrina, zahada je Tomova paranoia, zahada je Tom, zahada jsou ti hlapci, zahada je Bill a zahada je vsechno tady i to, proc se Billovo auto porouchalo zrovna v tu dobu a na tom miste! Jen by me ted zajimalo, jak asi Bill.odjede… jestli tam budou porad ti chlapci. A co bude v Pondeli? :O mam rada zahadny atraktivni.chlapy, ale nenavidim cekani na odhalovani zahad 😀 nejsem scooby doo, abych po tom patrala a jsem v tom asi gak spatna jako se mi v tom zda byt spatny Bill! 😀 Zuzu ty se stale prekonavas! :O Ja uz nicemu nerozumim 😀 Jak muze byt nekdo tak talentovany jako Mohantocks, jak nekdo muze byt tak nezistny jako ty zuzu a jak nekdo muze mit takovy vkus na povidky?! :O no nechapu uz vubec ale vubec nic! 😀 A tahle povidka me zahadama zabiji uz prvni dil! Zahadnejsi povidku jsem.necetla a nepouzila jsem v zivote v jednom komentu vickrat slovo zahada 😀 do haje! 😀 Dalsiho dilu se snad netrpelivosti zahadne ani nedoziju 😀 nechci byt nijak zla, ale i Be still neni tak zahadna a to uz je sakra co rict! :O zajimalo by me, co ma Mohanrocks za psa! :O Pudla, ne? :O tak to mi nesedi 😀
Moockrat dekuju za preklad zuzu a taky za to, ze se z tehle povidky asi zblaznim, pac tolik otazek jsem u cteni jedineho dilu jeste nemela 😀 Toma mi je lito 🙁 A nemam ani tusaka jak tohle bude pokracovat! :O Ale je mi jasne, ze tuhle povidku budu milovat! ♥ vzdyt si ji vybrala ty zuzu! A napsala Mohanrocks, to zni jako uplny poklad mezi poklady! :O Nuze… uz umiram touhou precist si dalsi dil! :3 Ale dalsi zahadu uz asi nepreziju 😀 Pardon.. je pozde a ja jsem trosku ospala a zaroven nakopnuta, takze muj koment neni souvisly text ani nahodou 😀 🙁
♥ Dekuju zuzu!
Ano, napsala jsem obili s y :O nemozne, jak ja mohla mit z CJ za 2 ? :O jen jsem chtela, aby si nikdo nemysle, ze jsem jeste ke vsemu tak blba, ze se neopravim 😀 Moc dekuju zuzu za preklad! :3 jsi bajecna! ♥ mela bys byt nejak vyznamne ocenena! Treba zlatym clenstvim… nebo jakousi stuzkou za preklady! :3
Ty záhado 😀 Ona to za pár dílů už tak velká záhada nebude, neboj 😀 Ale rozhodně to nebudou mít kluci jednoduché… 🙂