autor: B-kay
Snažila jsem se to odkládat tak dlouho, jak jen to šlo, ale většina z krásných věcí jednoho dne dosáhne svého konce, ať už chceme, nebo ne. Tak to prostě chodí a nebudu se tvářit, že mě to nemrzí. Mrzí mě to a bude mi za Balance neuvěřitelně smutno. Ostatní povídky byly mou součástí, ale tenhle příběh byl mnohem víc. Byl zakořeněn hluboce v mém srdci, v nejtajnějších zákoutích mé fantazie a já vím, že se už nikdy nebudu moct podívat na srnečka a vlka a vnímat je jako ostatní zvířata, nebo na baseta, aniž bych neměla chuť oslovit jej Buřtíku. Mé milované bílé tulipány mi budou již navždy připomínat Billovu maminku, vanilková zmrzlina jeho šílený seznam a Tomova nechuť ke studiu, mou vlastní. Milovala jsem každou z postav, dokonce i mrzouta Gordona a do každé jsem se snažila vložit alespoň malý kousek sebe. V některých se projevil více, v jiných méně, ale všechny byly pro mě stejně důležité.
Psaní posledního dílu bylo hodně těžké hned ze dvou důvodů. Tím prvním je samozřejmě to, že je to poslední střípek příběhu, který právě v téhle chvíli zapadá na své místo a vytváří celek. Druhým důvodem je to, že bylo neuvěřitelně náročné vcítit se do Billovy postavy, jakožto postavy hluchého chlapce, a vůbec nejtěžší bylo popsat operaci a to, co nastalo hned poté. Ale snažila jsem se. Opravdu jsem tomu věnovala hodně času, nastudovala jsem si průběh různých operací a nyní umím takové výrazy, o kterých se mi kdysi ani nesnilo :D. Ale beru to jako novou zkušenost a jsem za ni ráda :).
Od roku 2010 do teď, jsem psala jednu povídku za druhou, aniž bych si vzala chvilku volna a vyventilovala veškeré pocity. Možná je to tím, že bez psaní to nejsem já, ale cítím, že těch pár dní volna nyní potřebuju. Strašně ráda bych pro vás napsala příběh, ke kterému se budete s radostí vracet i poté, co bude hotov. Příběh, který vás chytí za srdce a podmaní si vás, a právě proto nechci nic uspěchat. Nápad se mi v hlavě zrodil již před nějakou dobou, takže to nebude trvat dlouho, než si všechno pořádně promyslím a pustím se do toho.
To je z mé strany pro dnešek zřejmě všechno. Chtěla jsem vám ještě z celého srdce poděkovat za veškeré komentáře. Neumíte si ani představit, jak moc pro mě znamenají. Vím, může to znít jako cliché, ale já si toho doopravdy vážím. Každé z vás a každé jedno slovo pro mě znamená víc, než si umíte představit. Dělám to pro vás a být za svou práci a úsilí odměněna je to nekrásnější, co si autor může přát :).
A teď už honem do čtení 🙂
Bill se zhluboka nadechl a složil si třesoucí se ruce do klína. Pořád měl tendenci zajíždět si do vlasů a dotýkat se podivného, malého strojku ve tvaru slzy, propojeného s dalším strojkem, který měl za uchem. Lékař se mu to pokoušel vysvětlit několikrát, ale pořád tomu celkem nerozuměl. Ten malý divný strojek ve vlasech prý funguje ve formě jakési cívky, ta vysílá signály přes kůži do implantátu, kde se mění v elektrické impulsy. Ty dále putují do elektrod v uchu, v němž se stimulují vlákna sluchového nervu, a ten pak rozezná přijímanou informaci jako zvuk.
Billa zajímalo pouze jediné. Díky tomu všemu měl naději, že uslyší. Netrápil se tím, na jakém principu to vše funguje, i když to bylo jistě hodně důležité. Zajímalo jej pouze to, že jej možná dělily pouhé minuty od chvíle, kdy poprvé uslyší hlasy svých milovaných.
Ze rtů mu unikl těžký povzdech. Zvedl hlavu a zadíval se na množství bledých tváří, které jej obklopovaly. Byl to dlouhý týden. Únava se podepsala na všech stejnou měrou. Všichni čtyři; Gordon, Simone, Tom a dokonce i jeho dědeček vypadali úplně stejně. Přepadlé tváře, pod očima tmavé kruhy, v očích drobný plamínek naděje. Všichni se na něj ve stejnou chvíli povzbudivě usmáli. Tom mu poslal vzdušný polibek a chytil jej za ruku. Nikdo nepromluvil. Nikdo se neodvážil pohnout; zdálo se, že v místnosti nikdo nedýchá.
Bill cítil, že jim dluží omluvu. Zavrtěl se na nepohodlné, tvrdé židli a smutně se kousl do rtu. V mysli se mu zrodilo hned několik důvodů. Mrzelo jej, že se kvůli němu trápili. Po celou dobu se v nemocnici střídali, odmítali jej nechat na chvíli samotného. Výrazné kruhy pod očima mu jasně napovídaly, že toho moc nenaspali. Nejhůře ze všech však vypadal Tom, a Bill dobře věděl proč. Byl v nemocnici téměř pořád, odmítal jídlo a dělal vše proto, aby Billa nějak rozptýlil. Nosil mu různé dárečky, dobroty od Simone a neustále jej zahrnoval polibky. Bylo to krásné a za jiných okolností by z toho měl opravdu radost, ale nyní byl rád, že je vše u konce, protože o něj začínal mít strach. Kdyby nebyl hluchý, nebyli by tady. Kdyby slyšel a byl jako ostatní, vše by bylo mnohem jednodušší.
Pousmál se a láskyplně přejel bříšky prstů po jeho zápěstí. V místech, kde se jeho prsty dotkly Tomovy ruky, vystoupila husí kůže. Ještě jednou se na něj usmál a opět věnoval pozornost lékaři, který si hrál s řečovým procesorem, poslední částí té zázračné skládačky.
Byl to malý, buclatý pán s hustým knírem a srostlým obočím, pod kterým ukrýval mladický pohled. Možná neměl tvář modela, ale Bill si jej za ten týden opravdu oblíbil. Choval se k němu hezky, neustále jej zahrnoval optimistickými úsměvy a trpělivě mu ve znakové řeči vysvětloval vše, na co se jej zeptal. Jak dlouhý bude proces hojení, na jakém principu to vlastně všechno funguje, a nakonec to nejdůležitější – bude to fungovat? Odpověděl na všechno. Až na jednu otázku.
„Hotovo. Tak se na to podíváme.“ Slova lékaře narušila jinak mrtvolné ticho v místnosti a byla také impulzem pro zuřivé nádechy všech přítomných, kteří do té chvíle zřejmě zadržovali dech. Konečně zvedl pohled od malého přístroje mezi prsty a přisunul se na nízké, otočné židli k Billovi, kterého zachvátila panika. Najednou to bylo až příliš skutečné. Zalapal po dechu, roztřásl se a nevědomky zavrtěl hlavou.
„Ne-můžu,“ pípl. Oči se mu automaticky zalily slzami. Do téhle chvíle si to odmítal připouštět, ale najednou to bylo tady. Všechny dny v jeho imaginárním kalendáři byly zaškrtané. Nezůstal jediný. Už žádné další čekání. Žádné otázky bez odpovědí. Byl u konce. A odpověď měl přímo před očima. Ten drobný přístroj mu mohl změnit celý život. Ve vlasech ucítil pohlazení a na rameni měkký dotek. Gordon se Simone se jej zřejmě snažili podpořit a dát mu najevo, že stojí při něm, ale vůbec to nepomáhalo.
A najednou před sebou spatřil jeho obličej.
Byl tak blízko, že je dělilo sotva pět centimetrů. V dlaních svíral jeho tvář, díval se mu přímo do očí.
„Bille.“
Sledoval jeho pohybující se rty, ale nedokázal rozeznat, co se mu snaží říct. Svět se s ním točil, srdce mu chtělo vyskočit z hrudi. Je možné, aby se člověk zamiloval dvakrát do stejné osoby? Stejně intenzivně a bláznivě? Protože pokud ano, právě se to stalo. Ustrašeně zíral do Tomových krásných, hlubokých očí, vdechoval jeho vůni a přál si být daleko od všech. Daleko od nemocnice, od přístroje v rukou lékaře, daleko ode všeho, co by mu připomínalo jeho postižení.
„Jsme u cíle,“ šeptl Tom a věnoval mu drobný polibek. „Došel jsi tak daleko, teď to nesmíš vzdát.“
„Mám… strach.“
„Já vím. Také se bojím, ale vzpomeň si na náš seznam a na všechno to krásné, co tě čeká.“ Na chvíli se zamyslel a poté s úsměvem dodal. „Slibuju, že se s tebou podívám i na ten klavírní koncert.“ Hravě na něj mrkl.
Bill si nemohl pomoct a zasmál se. Opravdu netušil, jak to Tom dělal. Měl nad ním takovou moc. Stačil jediný pohled a podlamovala se mu kolena. Před třemi měsíci netoužil po ničem jiném, než dožít svůj život ve společnosti dětí a knih. Neplánoval fungovat jinak. Neočekával víc. A teď… teď bylo všechno úplně jiné. Tom byl pro něj jako zázrak. Byl tou částí, kterou tolik postrádal. Rozšířil obzor jeho dohledu, ukázal mu, že se dá žít i jinak. A Bill jej za to miloval celou svou bytostí. A pokud mu měl někdo dodat sílu, byl to právě on. Nejvíce unaveně vypadající člověk v místnosti.
„Dobře,“ váhavě přikývl a sám se naklonil pro polibek.
„Dobře,“ zopakoval Tom s úsměvem, sladce jej políbil a poté ustoupil stranou.
Pohledem nevědomky zachytil ten Gordonův. Pozoroval jej s lítostí v očích, zdálo se, že chce něco říct, ale z pootevřených, chvějících se úst nevycházela žádná slova. Možná to tak bylo lepší. Ani jeden z nich neměl rád podobné rozhovory. Nevěděli by, co tomu druhému říct. Gordon se mu chtěl možná ještě jednou omluvit, ale Tom další omluvu nepotřeboval. Jeho proměna mu byla dostatečnou omluvou. Nemohl udělat víc. Změnil svůj postoj vůči Billovi, konečně se k němu začal chovat tak, jak si zaslouží, přičemž pomalounku opouštěl svou tlustou skořápku. Jejich vztah možná ještě nebyl tím pravým vztahem otce a syna, ale začínal se mu podobat, což bylo dobrým znamením.
Tohle chování Tom u svého otce neznal, jelikož zemřel dřív, než se mohl pokusit o jakoukoliv proměnu.
Zavrtěl hlavou a odvrátil se. V téhle chvíli se nemínil trápit minulostí. Očima vyhledal Billovu bledou tvář, a i přesto, že se na něj nedíval, mu věnoval něžný úsměv. Pohltil jej optimizmus a víc než kdy jindy věřil tomu, že to dobře dopadne. Kousl se do rtu, zatímco sledoval, jak lékař Billovi něco vykládá ve znakové řeči, Bill následně krátce přikývl, zalapal po dechu a nechal jej, aby mu na druhé ucho nasadil přístroj, se kterým si tak dlouho pohrával.
V té chvíli jako by se zastavil svět. Všichni se naklonili dopředu a se slzami v očích zírali na Billa, hladovějíc po jakékoliv reakci, drobném náznaku. Ať už dobrém, nebo špatném. Tom cítil, jakoby se mu zastavilo srdce. V žilách mu ztuhla krev. Bylo to naprosto šílené.
„Bille, teď ti aktivuju řečový procesor a prosím tě, abys mě upozornil hned, jakmile něco uslyšíš. Jak už jsem tě dříve varoval, může to být ze začátku opravdu nepříjemné. Zvlášť pro člověka, který nikdy předtím neslyšel. Může tě rozbolet hlava nebo se ti může zdát, že je všechno kolem tebe až příliš hlasité. Ale neboj se, časem se dá všechno do pořádku. Tvoje tělo si přivykne na zvuk, naučí se s ním žít. Tak připraven?„
Bill přikývl a zatajil dech. Pocítil na uchu mírný tlak, ale pokoušel se to ignorovat a soustředil se i na nejmenší narušení ticha. Lékař mu předtím řekl, aby jej informoval o všem. I pokud by slyšel pouze slabé pískání, šumění nebo cokoliv jiného. Bill cítil, že si pohrává s nastavením přístroje, čekal, doufal, modlil se. Nic. A když se od něj lékař odsunul a tázavě se na něj zahleděl, věděl, že je zle.
„Slyšíš něco, Bille?“
Udělalo se mu špatně. Opravdu se to nikdy neskončí? Proč musí neustále přihlížet tomu, jak se ostatní postupně dávají do pořádku a on neustále padá na dno. Možná v minulém životě udělal něco hodně ošklivého. Něco, kvůli čemu si nezaslouží slyšet. Silně stiskl rty a pomalu zavrtěl hlavou.
„Vůbec nic? Ani jemné pískání, o kterém jsme spolu mluvili?„
Pohledem rychle přelétl jejich tváře. Jeho otec zíral do země, Simone se už ani nepokoušela o povzbudivý úsměv, dědeček tomu nedokázal více přihlížet a opustil místnost. Toma neviděl, protože mu ve výhledu bránil ustaraný, prázdný obličej, který ještě před pár vteřinami zářil nadějí a optimizmem.
„
Nic.“
Bylo mu do pláče a hrdlo se mu stáhlo úzkostí. Přál si, aby všichni zmizeli a nechali jej samotného. Jako by prožíval další dejá vu. Nedokázal spočítat, kolikrát si tím prošel. Pokaždé stejný průběh. Stejně pozitivní vyhlídky a vzápětí úzkostlivé pohledy, mračení, sliby, že to příště dopadne lépe.
Teď ale nemělo být žádné příště. Byl konec. Prohrál. Dopadl na dno, ze kterého nelze uniknout.
„Nerozumím tomu. Operace proběhla bez komplikací, všechno vypadalo tak slibně.“
Bill si povzdechl. Vždy to vypadá slibně.
„Mrzí mě to, Bille. Neumíš si představit, jak moc mě to mrzí. Věřil jsem, já…-„
Bill silně stiskl víčka, z očí se mu automaticky spustily slzy. Už nechtěl další omluvy. Už ne. Byl unavený, vyčerpaný. Chtěl jít domů a zapomenout. Na tváři ucítil pohlazení, ale přesto odmítal otevřít oči a podívat se do kruté reality v podobě nekonečné lítosti. Skrčil se do klubíčka, dlaněmi si přikryl uši a opravdu se musel ovládat, aby si ty strojky nestrhl a nehodil je o zeď. Úzkost a bolest vyplnily každou částečku jeho nitra. Přál si svůj převlek anděla. Tak moc chtěl být neviditelný.
Netušil, co se kolem něj děje a ani to nechtěl vědět. Potřebovat být chvíli sám. Uzamčen ve svém tichu. Neotevíral oči a ve chvíli, kdy mu ze rtů pronikl vzlyk, si dlaně přitiskl na uši ještě silněji. Ztuhl.
Z toho, co vzápětí nastalo, si později pamatoval pouze malé útržky, přesto věděl, že na ten moment nikdy nezapomene. Bylo to, jako by jím projel blesk a roztrhl ho na dvě poloviny. Vůbec si neuvědomoval, co se to děje. Nedokázal to pochopit. Nikdy nic tak strašného nezažil. Hlava mu třeštila, v spáncích mu silně tepalo a bolest v uších byla tak ostrá, až měl pocit, že mu rozerve ušní bubínky.
„Vypněte to!“ vykřikl a opět si silně přitlačil na uši dlaně. „Zastavte to!“
Vyskočil ze židle a vzápětí letěl k zemi, protože se nedokázal udržet na nohou. Před ošklivým pádem jej zastavilo něco měkkého, co se vzápětí omotalo kolem jeho boků. Otevřel uplakané oči a lapaje po dechu naléhavě prosil. „Ať to přestane.“
Byl zoufalý. Jako zvěř lapená v pasti. Zmatený, ztracený v jakémsi světě mezi skutečností a svými myšlenkami, nedokázal si je urovnat a přál si pouze jediné. Aby ten příšerný pocit konečně přestal. Srdce mu tlouklo jako o život. Zdálo se, že se všechno ještě zhoršuje. Podivný šum, který mu způsoboval takovou bolest, najednou získával ostrost. Nejasné mumlání se pomalu měnilo ve zvuky, kterým ještě pořád nerozuměl. A právě v té chvíli mu to došlo.
Mumlání se měnilo ve zvuky.
Zcela paralyzován situací pomalu zamrkal, ruce mu nevědomky sklouzly z uší a přistály na ramenou osoby, která jej ještě pořád svírala v náručí. Konečně se vzpamatoval natolik, že byl schopen rozeznat Tomův obličej. Pokud to vůbec byl Tomův obličej. Možná se mu to jenom zdálo. Možná to všechno bylo pouze krásným snem.
„BILLE.“
Ze všech stran k němu doléhal souzvuk několika písmen. Spíš jakýsi řev. Rozhlédl se kolem sebe. Byl na podlaze, na Tomově klíně a ostatní jej obklíčili ze všech stran a klečeli u něj. Jako ve snu natáhl ruku a bříšky prstů se dotkl tváře svého otce. Nepoznával ji. Ještě nikdy předtím neviděl tak krásný úsměv. I přesto, že mu po tváři stékaly slzy, zářil. Chytil jej za ruku a pokrýval ji naléhavými polibky.
„Bille.“
Sledoval jeho pohybující se rty. Díval se, jak vyslovují jeho jméno, a poprvé v životě zaslechl, jak ve skutečnosti zní. Simone jej objímala kolem ramen a líbala ho do vlasů, do tváře jeho lékaře se již opět vrátila barva. Dokonce víc než to. Zářil. Stejně jako všichni kolem něj.
Zhluboka se nadechl, naklonil se dopředu a přiblížil se ke tváři člověka, který do té chvíle jako jediný nepromluvil. Zahleděl se mu do očí. Jiskra, radost, štěstí a slzy, které v nich objevil, jej donutily uvěřit, že to nebylo pouze krásným snem. Opět natáhl ruku a dotkl se jeho sevřených rtů.
„Promluv.“ Zavzdychal plačtivě. „Prosím.“
Bylo tak zvláštní slyšet svůj hlas. Zaslechnout něco, co vycházelo ze samotné hloubky jeho nitra. Něco, co bylo dlouhá léta tajemstvím. Zněl takhle jeho hlas po celou dobu? Změnil se po operaci? Reagoval Artur stejně? Přišlo mu to taky tak magické?
Nedokázal ovládat intenzitu svých slov, ale zdála se mu tichá v porovnání se slovy ostatních, které příliš nevnímal.
„Prosím,“ měl tendenci se zadrhávat, ale díky tomu, že se konečně slyšel, neměl potřebu znakovat. Při myšlence, že už nikdy nebude muset znakovat, se mu oči zalily slzami.
Tom si vesele skousl rty a nevěřícně zavrtěl hlavou. Po tváři mu stékaly slzy radosti a nekonečné vděčnosti. Nemohl tomu uvěřit. Poté, co se zdálo již všechno ztracené. Poté, co se snažil vnitřně připravit na to, aby byl Billovi dostatečnou oporou, bylo náhle všechno jinak. Slyšel. Bill slyšel!
Musel si to v hlavě zopakovat několikrát a pořád tomu nevěřil. Přitáhl si hubeného, třesoucího se chlapce ještě více do objetí, tváří se opřel o tu jeho. Opět dýchali společný vzduch. Dvě těla jedna duše.
Bill jej prosil o to, aby promluvil a bylo pouze jediné, co mu v tu chvíli mohl říct. Dlouze jej políbil, přičemž pohltil veškerou slanost slz ulpělých na Billových rtech a pohlédl mu hluboce do očí.
„Miluju tě,“ řekl roztřeseným, slabým hlasem a sledoval, jak se to Bill snaží všechno pochopit.
„Miluju tě,“ zopakoval.
Slova se proměnila v elektrický impulz, Billův procesor je zachytil, vytvořil z nich zvukovou stopu a ta o několik vteřin později zasáhla Billovo srdce. V té chvíli všechno zapadlo na své místo. Pochopil, uvěřil a naplno se rozvzlykal.
„Ne.“
„Je to pták?“
„Možná.“
„Tomi,“ Bill na chvíli otevřel oči, přestal naslouchat zvukům lesa a roztomile se zachichotal, jakmile nad sebou spatřil Tomův pobavený obličej. Skrz husté větvě, k nim pronikalo jen malé množství jarního slunce, ale i přesto Tomova tvář doslova zářila. „Musíš mi trošku pomoct.“
„Dobře,“ šeptl Tom a jemně jej pošimral na břiše. „Je to pták, ale víc už ti neprozradím.“ Natáhl ruku a vytáhl z malého pytlíku po svém boku dva gumové medvídky. Žlutého si strčil do úst a červeným přejel Billovi po rtech.
„To není fér, snažíš se mě rozptýlit. Už nehraju.“ Zvedl hlavu z Tomova klína, posadil se a zády se opřel o jeho klidně se zvedající hrudník. Jejich srdce tloukla ve stejném rytmu. Rozhlédl se kolem sebe a sladce se usmál.
„Víš, že jsme teď úplně jako oni dva?“ zeptal se, a zatímco jednou rukou hladil Toma po boku, tou druhou střídavě škrábal za ušima Buřtíka a malou Amélií, zabírajících téměř polovinu deky.
„Měl by sis dávat pozor, Bille. Možná dostanu hlad a sním tě,“ zavrčel mu Tom do ucha a vzápětí ho na něj políbil. Za ty tři měsíce se naučil líbat Billa a hrát si s jeho vlasy, a přitom být dost opatrný, aby nepoškodil ty malé zázraky.
„To bych se měl asi začít bát, že ano?“
„To víš, že ano. Měl bys ode mě utéct co nejdál,“ naoko jej varoval a hravě jej kousl do krku.
Bill se zachvěl, tiše se zasmál a otočil hlavu tak, aby jej mohl políbit.
Za ty tři měsíce zjistil hned několik věcí. Stal se závislým na zvuku, pocházejícím z jejich proplétajících se jazyků a milujících se těl. Nikdy by nevěřil, že může Toma milovat ještě víc, ale od chvíle, kdy poprvé zaslechl jeho hlas, mu už nebylo pomoci. Klavír a kytara se pro něj staly vrcholem blaha. Šumění stromů pohupujících se ve větru bylo stejně nádherné jako divoké, nespoutané kapky deště. A poslední – Tomův smích byl kouzelný a ani v nejmenších nepřipomínal opilého skřítka.
„Myslel jsem, že to bude jako v knize,“ promluvil s očima upřenýma na modré nebe a představoval si, že tam někde vysoko nad nimi, na jednom z malých obláčků, sedí jeho maminka se sestrou a střeží jejich křehké štěstí.
„Co?“
„Že uslyším, teprve až bude z mraků pršet sladký déšť a při dopadu na zem se promění ve zlato. Jinými slovy…“
„Nikdy,“ dopověděl za něj Tom a přitiskl jej k sobě o něco silněji. „Už na to nemysli. Mysli na všechno to krásné, co jsme zažili během uplynulých měsíců. Na oslavu s Arturem, na Flinnův výraz, když jsme ho načapali při jeho prvním polibku…“
„Nebo na tvou mámu, když honila mého otce s koštětem v ruce za to, že odmítl její čokoládové pusinky.“
„Gordon musel něco tušit. Rozběhl se ještě dřív, než vstala,“ Tom se vesele zasmál a zhluboka vdechl vůni Billova těla, okořeněnou tóny jehličí. Vzápětí oba zvážněli.
„Přál bych si, aby to takhle bylo už napořád,“ pípl Bill tichým hláskem a zavrtal se do Tomova objetí.
„Jistěže bude. Já mám tebe a ty máš mě a nedovolím, aby se to někdy změnilo.“
Bill se pousmál nad dětskou logikou Tomových slov, ale pro tu chvíli nepotřeboval slyšet víc. Zavřel oči a naplno si vychutnával Tomovu blízkost.
Teplota stoupla, vzduch kolem nich se díky neúnavnému slunci přehříval pořád víc, ale jim na tom nezáleželo. Byli chráněni před ostrými paprsky. Skryti ve stínech mohutného modřínu.
KONEC 🙂
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 20
Krása, krása, a ještě jednou krása 🙂 Moc děkuji autorce za tuto povídku, určitě se k ní v budoucnu ještě vrátím :))
Teda B-Kay, Ty jsi mi dala! 🙂 Já už jsem si vážně myslela, že Bill nikdy neuslyší a když jsem si četla všechno to, co se mu honilo hlavou a jak moc byl smutný, chtěl být sám a zase dopadal na dno jako po všech svých nezdařených operacích, draly se mi slzy do očí. Strašně moc jsem nechtěla, aby byl tak smutný a litoval se. Ne že bych jej nechápala, ale bylo mi líto, že se z minuty na minutu začíná uzavírat do sebe. Věřím, že i tím, že měl okolo sebe všechny lidi, které má rád, byl na něj kladen větší tlak. Já bych asi v jeho chvíli nechtěla, aby u mě někdo byl. Možná bych si připadala jako zvířátko, na které všichni koukají a čekají, co udělá nebo jak zareaguje. Už jsem myslela, že je všechno ztraceno a už jsme jen začala doufat, že povídka neskončí nějak smutně, ale že se z toho Bill po čase dostane. A pak přišlo to krásné překvapení, kdy naknec Bill doopravdy slyšel! Tolik mě to potěšilo! ♥ Už jen kvůli Billovi! Byl tak nadšený! 🙂 A když pak chtěl po Tomovi, aby na něj promluvil, už jsem jenom brečela dojetím. Bylo to krásné! 🙂 A nejkrásnější byla Tomova slova, která od něj Bill prvně slyšel: ´Miluju Tě´ ♥♥♥♥ Úplně se mi rozněžnilo srdce!
No a pak ta chvilka v lese byla moc roztomilá! 🙂 Takové krásné řádky se čtou naprosto samy a vytváří mi úsměv na rtech! 🙂
Nemáš ponětí, jak moc jsem ráda, že všechno dopadlo takhle krásně! Pro Billa to musel být skutečně silný zážitek, když poprvé uslyšel hlasy všech okolo sebe. Musel mít v sobě ty nejkrásnější pocity a já mu trošku závidím to, že si ty zvuky teď tak užívá. Pro nás je to naprosto běžná věc, že slyšíme, a vůbec se tím nezaobíráme, ale věřím, že Bill svůj sluh bere naprosto jinak a užívá si všechny zvuky světa. Především hlas Toma a hlas jeho smíchu ♥
Mám v sobě teď tak krásné pocity, že to ani neumím vyjádřit. Moc děkuji, B-Kay! ♥
Tahle povídka se mi už od samého začátku strašně líbila! Bill byl nejuvěřitelné zlatíčko, a jednoduše se do něj nešlo nezamilovat. Ač mi bylo Toma na začátku povídky líto, že musí dělat tyhle práce aby odpykal svůj trest, tak to bylo ve finále to nejlepší, co se mu stalo. Jen díky tomu potkal Billa, lásku svého života! A stačilo jedno setkání a životy mnoha lidí se naprosto změnily! Nejen život Billův a Tomův, ale především také život Gordona a troufám si říct že i Simone a Flinna. A nebýt setkání Toma s Billem, nebyla by také ta nádherná pohádka o vlkovi a srnečkovi. ♥
Kluci spolu ušli kus cesty a já jsem ráda, jak moc se pozitivně ovlivňovali navzájem. Tom se naučil milovat, být láskyplný a přesvědčil se, že doopravdy není jako jeho otec. Navíc se mi i líbilo, jak se postavil proti svým prarodičům a jsem i ráda, že skončil se školou, když ji tak moc nenáviděl. A Bill se díky Tomovi naučil, se na sebe dívat jinýma očima. Naučil se mít rád, nepodceňovat se a nemyslet si o sobě škaredé věci.
Celkově byla tahle povídka silná, něžná, roztomilá a především nádherná! ♥ Každé slovo jsem hltala a strašně moc jsem klukům přála, aby jim vztah vydržel a nikdo jim jej nepokazil.
Tohle je rozhodně jedna z povídek, kterou si také vytisknu, a vím, že se k ní v budoucnu ještě nejednou vrátím. Zanechala ve mě nádherné pocity ♥
B-Kay, moc děkuji za další skvost z Tvé tvorby! ♥♥♥
no ty vole to byl teda šok! Už jsem myslela, že ho necháš hluchého. Konečně Bill slyší a je všechno jak má být. Děkuju :-* opravdu moc děkuju za Balance!
To Billove očakávanie, či sa splní jeho sen a bude počuť, alebo nie ma úplne rozklepalo. A to ticho ktoré nastalo keď sa všetci báli zistiť tú definitívnu pravdu, som počula aj ja a bolo strašne ťažké. Bála som sa a bolo mi Billa príšerne ľúto. Ale Tom, ten všetky tie strachy odohnal a uvedomila som si, že veď Billa milujem od začiatku poviedky takého aký je a vôbec nič sa nezmení ak by si ho nechala nepočujúceho…
Tá veta vystihuje aký je „Tvoj“ Tom: „Je možné, aby se člověk zamiloval dvakrát do stejné osoby?“ u Tvojich postáv je to možné. Vkladáš do nich toľko krásnych vlastností, že aj tí nedobrí sa nedajú označiť ako zlí:)
Keď to Billove ticho zostalo bolo mi ho ľúto, ale potom, keď začal vyvádzať z toho zvuku, ktorý mal v hlave, tak som sa potešila a uvedomila som si, že Ty by si predsa tomu chlapcovi neurobila niečo také aby si ho pripravila o ten pocit, a nesplnila by si mu ten zoznam ktorý s Tomom spísali.
Tomove vyznanie bolo neuveriteľne nádherné. Ako si to uvedomoval a spájal zvuk s tým čo videl. Vtedy som si vlastne uvedomila, že aj keď bude počuť, nebude rozumieť, kým sa nenaučí spájať si zvuky s tým čo vidí. Ale má Toma a ten ho to všetko krásne učí:)
Tento komentár je trochu chaotický, ale snáď chápeš čo som chcela vyjadriť, mám v sebe strašne veľa krásnych pocitov… Ďakujem…
Tak veľmi zbožňujem Tvoje poviedky, práve preto, že sú také láskyplné a krásne končia. Rada sa k nim vraciam a k tejto sa budem vracať tiež. Je to ďalší poklad do zbierky♥♥♥
Také jsem si myslela že nebude slyšet moc děkují za tuhle povídku a těším se až začneš psát další povídku.
Neskutočne krásny a silný príbeh, tak ako všetky ostatné poviedky od danej autorky!!!
Klobúk dole a už vopred sa teším na ďalšiu poviedku 🙂
Moc děkuju za krásnou povídku s krásným koncem. Jsi úžasná !
Zamilovala jsem se. Zamilovala jsem se tak moc, že ani nevím, co mám vlastně napsat… Myslela jsem, že mojí nejoblíbenější poívdkou tady na blogu bude už navždycky SCN11B. Jenomže Balance ji dostihla. Tyhle dvě jdou v mém srdci odedneška ruku v ruce! 🙂
S Balance jsem strávila dlouhý čas. A nelituju jediné minuty. Je to přenádherný příběh, plný emocí, místy smutný, místy plný štěstí. Ať už tak nebo tak, neztrácí nikdy na síle. Všechny postavy mi přirostly k srdci a bude těžké bez nich žít. Naštěstí se můžu k mojí milované Balance vždycky vrátit a znovu si prožít příběhy našeho vlka Toma a srnečka Billa. 🙂
B-kay, moc děkuju za úžasnou povídku. Tímto sis oficiálně zasloužila status mé nejoblíbenější zdejší autorky a věř, že si s radostí přečtu veškerou tvoji tvorbu. 🙂
Na twincest jsem zapomněla a nějakou dobu to nečetla, ale pak jsem nasla nektere skvosty v podobe povidek a dala se opet do cteni. Rozhodne tahle povidka patri mezi ty best co tady jsou. Prectu si to znova. Moc za ni dekuji. Dala me usmev do zivota! Jsi vyborna spisovatelka. Obzvlast tve posledni povidky jsou bomba. Vcetne teto.
Nejhezčí povídka, co jsem zatím četla. Moc ráda se k ni zase někdy vrátím a přečtu si ji. Moc za ni děkuji 🙂
Jedním slovem-úžasné..:)
Překrásná povídka:)
Dokonalá poviedka. Moc ďakujem.
začala som ju čítať na odporúčanie a vôbec to nelutujm zhltla som ju za pár dní a skutočne to vo mne niečo zanechalo… Veľmi ďakujem za krásny čitatelský zážitok 🙂
2019 a stále moje nejoblíbenější povídka 💞💞💞
Tohle bylo obr mega dokonale – klanim se pred autorkou, ma muj neskonaly obdiv ⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️.
Opravdu nezapomenutelná povídka, při které jsem prožívala spoustu rozdílných emocí a v průběhu mě hodněkrát silně duševně zasáhla ❤️ Při posledním dílu mi srdce bušilo jako splašené a modlila jsem se, aby se operace nakonec povedla a Bill si mohl konečně od Tomiho poslechnout ta sladká slůvka „Miluji tě“. Moc díky za úchvatné dílko 💞