The Christmas Cynic 6.

„Dobrý den, posluchači, vítejte v další napínavé epizodě Vánočního cynika na WSYC, Sick AM, chicagské alternativní rozhlasové stanice. Dneska se seznámíte s mými myšlenkami na nejuniverzálnější sváteční tradici: nákup a dekorace jehličnatého stromu. Vím z loňského roku, že dokonce i ti z vás, jejichž srdce je naprosto zašlé z vašich vánočních zkušeností-“ Bill se usmál, byl si jistý, že Tom si uvědomí vztah této poznámky k jejich rozhovoru předešlý večer, „-mají zvyk vybrat si jeden z těchto vánočních symbolů k vyzdobení svého obývacího pokoje.“

„Ale i slovo Vánoce bylo přeneseno, stejně jako koncept vánočního stromu, z původních germánských národů, vlnou křesťanství, které si zametalo neúprosně svou cestu po celé Evropě,“ informoval Bill své posluchače. „Tvoření tradic více reprezentuje moderní pokrytectví než mír, lásku a štědrost, které by dřevozpracující průmysl nejraději ztotožnil se svým zbožím. A proč se nám je majitelé těchto úhledných řad borovic snaží dopravit přes hudbu, knihy, filmy, televize a dokonce i reklamy na jiné produkty a tvrdí, že žádný domov by nemohl být kompletní bez jednoho z těchto jehličnatých nebezpečí požáru? Shrnu všechny důvody v jedno slovo, které podle mého názoru popisuje prakticky všechny aspekty svátků: zisk.“

„Zvaž to na chvíli, Chicago. Naše veletržní město se samo může chlubit více než dvěma a půl miliony obyvatel, a toto číslo se denně zvyšuje. Každý prosinec obrovské procento této populační skupiny dobrovolně vytáhne obsah svých peněženek za vánoční strom, který najdou na každém rohu. Jejich příspěvky jdou nejen na podporu zemědělců v Americe, ale také pro General Electric, jednoho z největších dodavatelů osvětlení, které jste omotali, ach, tak slavnostně, kolem dvou metrů vysoké borovice, a znova ne, nemyslím to jako eufemismus,“ dodal Bill se zasmáním, které rychle potlačil. Cynik se často bavil, nebo si dělal legraci ze svých volajících, ale vyjádřil to spíše prostřednictvím dalšího suchého výkladu než smíchem.

„A nejenom tihle dva ovládli trh na straně příjmů. Když zapojíte všechna ta barevná světla, plníte kapsy také Commonwealth Edison, společnosti, která poskytuje většinu elektrické energie spotřebované v oblasti Chicagoland. Je dobré vědět, že bonusová dovolená pro jejich výkonného ředitele je poskytnuta právě dobrými občany Chicaga a jeho předměstí,“ poznamenal Bill a odfrknul si, tentokrát více způsobem Cynika. „Dále tady máte výrobce girland, ozdoby Hallmark jako okouzlující památka, jedenáct tisíc v sérii, posbírejte je všechny, můžete mít cukrovou hůlku zavěšenou na každé větvi.“

„A jaký je vlastně účel? Proč tak mnoho z nás zůstává poslušně v rukách firemních manažerů, kteří ani nemusejí propagovat své výrobky, protože masová média to už udělala za ně?“ přemýšlel Bill. „V zájmu pár týdnů zábavy následuje potíž s vytažením stromu na chodník v noci před vyvážením popelnic? Vánoční stromky ve společnosti neplní žádnou zásadní funkci, ale využívají přírodní zdroje, které lze jen stěží přirovnat k odpadu.“

„Někteří z vás-“ tady mu na mysli vyskočil Tom, a Bill si skousl spodní ret, aby zabránil úsměvu, který se mu šířil na tváři, „-možná tvrdí, že mnoho věcí, které vyrábíme, nejsou technicky nezbytné pro přežití našeho druhu, ale zlepšují naše životy neměřitelnými způsoby. Knihy, například, vytvořené ze stejných surovin, které tvoří kmen a větve nějakého stromu. Ale knih si vážíme pro jejich využití ve vzdělání a zábavě. Ano, můžete tvrdit, že sklon pro příjemně esteticky zdobený strom by mohl být jako srovnání s vlastní preferencí stylového oblečení, které nedosahuje vůbec ničeho prospěšného pro lidstvo-„

Bill se odmlčel. Do čeho se to sakra pustil? Argument pro vánoční stromky a proti sobě samému? Setkal se s Andreasovým pohledem skrz skleněné okno a jeho producent zběsile gestikuloval směrem dolů. „No, zdá se, že máme volajícího na lince,“ řekl Bill a odesílal mentální vlnu vděčnosti Tomovým směrem. Zmáčkl tlačítko pod blikajícím světlem. „Dobrý den, volající, jste v éteru.“ Do Billových sluchátek se začal linout neznámý ženský hlas s nádechem východoevropského přízvuku. „Dobrý den, Cyniku, moje jméno je Dolores a poslouchám tvou show celou sezónu se svými vnoučaty.“

Bill se obával o svou kuličku v jazyku a zároveň svraštil čelo. Nedokázal pojmenovat problém, ale hlas v jeho uších zněl prostě špatně. Jeho sluch byl po letech vysílání tak vytrénovaný, že se dokázal zaměřit na drobné detaily výslovnosti a tónu a něco se zdálo… špatně. „No, je to potěšující, opět se dozvědět, že Vánoční Cynik má vícegenerační odezvu, Dolores, a já jsem si jistý, že vy i vaše vnoučata sdílíte názor na vánoční stromky plné obtíží a katastrof.“

„To ano, mladý muži,“ odpověděla volající. „Ale nejdřív chci, abys věděl, že moje nejstarší vnučka i já souhlasíme s tím, že tvé módní volby jsou jedním z nejlepších možných způsobů ve prospěch lidstva.“

Když si Bill uvědomil, proč hlas volající zněl tak divně, další slova ze sebe musel vyrazit téměř přiškrceně. „Op… opravdu?“ Dostal ze sebe nakonec. „Zadržuju dech v očekávání, slibuju.“

„Určitě zdůrazňuje tvou postavu,“ řekla volající samolibě. „Tvé nohy jsou pro Zemi požehnáním. Kdybych měla méně než svých sedmdesát tři let a kdyby se tvé chutě obrátily více tímhle směrem-„

„Mimořádně lichotivá nabídka, Dolores, a vedl bych s vámi další diskuzi, pokud bychom neměli přestávku na reklamu,“ přerušil ji Bill s takovým spěchem, jak mu to jen jeho omráčená psychika dovolila. „Hned budeme zpátky s popisem neexistujících ctností neonově zářících umělých stromů, vystupujících v celé své kráse žárovkové slávy před tolika obchody, a také přijmeme více vašich hovorů. Posloucháte chicagského Vánočního Cynika na WSYC, Sick FM.“

Ve chvíli, kdy Bill přepnul na komerční přestávku, okamžitě se zeptal, „Tome?“
„Procvičoval jsem techniky své změny hlasu, když jsem poprvé tak zoufale selhal,“ odpověděl Tom, zněl tak samolibě jako starší žena, za kterou se ne-tak-úspěšně vydával. „Nemůžu tě zmást, nebo ano?“

„Zmátl jsi mě,“ přizvukoval Andreas. „Oklamal mě, jinak bych ho nenechal spojit, Bille, přísahám.“

„Andy-“ začal Bill.

„Já vím, já vím, vypnout spojení.“ Kliknutí naznačilo, že se Andreas z rozhovoru odpojil.

Bill propukl v nezkrotný smích, jakmile měl s Tomem linku jen pro sebe a sklonil hlavu k mikrofonu, aby Andreas ani s trochou štěstí nemohl zahlédnout jeho reakci. „To se ti povedlo, pane Kaulitzi. Jen velmi málo lidem se povedlo připravit mě o řeč.“

„To zní jako kompliment, pane Trümpere,“ upozornil jej Tom. „Mimochodem, vypadalo to, že debatuješ z obou stran hřiště, myslel jsem, že je dobrá chvíle na to, aby Dolores zasáhla.“

„Je to částečně tvoje vina, že jsem až v příliš dobré náladě na to, abych udržel burcující řetězec stížností,“ ostře odpověděl Bill.

„Jen částečně? Příště se budu muset více snažit. Řekněme, dnes večer, hned po show?“ navrhl Tom.

„Zase večeře?“ Zeptal se Bill a cítil, jak mu zabrněly smysly rádiového hlasatele. „Deset vteřin, mluv rychle.“

„Ne tak docela. Setkání s kamarádem a se mnou u mě doma.“ Tom vychrlil adresu a Bill se musel spolehnout na svou běžně neprůstřelnou paměť pro ukládání informací.

„Dobře, ale do trojky nejdu,“ varoval ho Bill.

Tom se rozesmál, ten zvuk způsobil, že se Billovi zkroutily prsty radostí v jeho nových černých botách. „Ani já ne. Uvidíme se později, Cyniku.“

~ * ~

Bill se pustil do sbírání svých věcí z kóje: tmavý kabát z opěradla křesla, kašmírový šátek přehozený přes nepoužívanou část řídícího panelu a tašku z věšáku u dveří. Andreas jej během tohoto procesu pozoroval a Bill předstíral ignoranci. Jestliže nebude věnovat pozornost Andreasovu zájmu, potom tady existuje šance, i když malá, že se vzdá a nezeptá se na tu nevyhnutelnou otázku.

V závěru však Andreasova zvědavost zvítězila nad Billovou taktikou odvedení pozornosti a odkašlal si.

„Bille, udělal jsi…?“

„Udělal jsem, co?“ Zeptal se Bill a vrhl na svého producenta pohled skrz lehce přivřené oči, když pasivní opatření nefungovala.

Andreas se zřejmě toho rána probudil s pocitem buď zvlášť odvážným, anebo spíše sebevražedným. „Pamatuješ si na ten den, kdy jsi mě požádal o… no,“ ujišťoval se.

Jestliže věřil, že by mohl nějakým trikem Billa přinutit, aby zalapal po dechu, měl by si brzy uvědomit, jak moc se mýlil. Bill na něj nesmiřitelně zíral, až se Andreas neklidně zavrtěl a přesunul váhu z levé nohy na pravou. Ale přesto stále vytrvával, stejně jako když Čivava brání kost, která náleží Německému ovčákovi. „Udělal jsi někdy… s tím něco?“ Zeptal se.

„Čas vypršel, je mi líto.“ Bill položil ruku na kliku a blýskl na něj úsměvem přes rameno. „Pokoušíte se dotazovat Vánočního Cynika tady na WSYC, Sick AM. Nalaďte si nás zítra a vaše otázka možná bude zodpovězena, nebo ne…“

„Pitomče!“ Zavolal za ním Andreas skrz Billův potlačovaný smích.

~*~

Procházka mrazivým zimním odpolednem se nezdála být tolik útrpná, když Billova levá ruka, obalena rukavicí, byla volně zaháknuta s Tomovou pravou. Tomův kamarád poskakoval mezi nimi, na sobě měl široký hnědý obojek a hrdě je vedl. „Siriusi, k noze,“ přikázal Tom už potřetí. Pes nastražil uši a ohlédl se na ně, přitom radostně funěl.

„Takový hezký kluk,“ řekl Bill a na tváři se mu objevil malý úsměv, když zkoumal Siriusovy černé sametové uši, kropenaté boky a radostně vrtící se ocas. „Lehce zaostává v poslušnosti, ale říká se, že domácí zvířata mají tendenci být jako jejich vlastníci.“

„Potom není divu, že máš kočku. Jsou to jediná zvířata, která dokážou být stejně protikladná jako ty,“ odpověděl Tom.

Bill po něm střelil pohledem. „Budu předpokládat, že jsi to měl na mysli v pozitivním smyslu, stejně jako všechno ostatní, co říkáš.“

„Jako všechno ostatní, co říkám o tobě,“ opravil jej Tom a stiskl jeho ruku ve své. „Když jde o ostatní lidi, dokážu být pěkný blbec.“

„Tomu uvěřím, až to uvidím,“ řekl mu Bill upjatě.

Meteorologové z WSYC předpovídali na večer slabý vítr a lehký poprašek sněhu se spustil právě ve chvíli, kdy jej Tom dovedl k prodejci vánočních stromků, jenž stál v mezeře mezi budovami. „Já jsem to věděl,“ zasténal Bill a symbolicky se jej pokusil odtáhnout pryč. „Nemusíš mi dokazovat, že jsem v tomhle neměl pravdu. Snažil jsem se to dokázat sám sobě právě ve chvíli, kdy jsi zavolal.“

„Nesnažím se ti pokaždé dokázat, že nemáš pravdu, Bille,“ řekl Tom a zašklebil se na něj.

„Někdy se to snažíš dokázat sám sobě, že?“ Hádal Bill. Následoval smějícího se Toma za prodavačem, starším prošedivělým mužem, jehož tvář vypadala jako sušená jablka a který jim zdálky mával. Sirius propukl v nadšený štěkot a napnul vodítko, aby se k prodavači dostal jako první.

„Ho, chlapče,“ starý muž oslovil psa a sklonil se k němu, aby jej mohl poškrábat za ušima. Sáhl do jedné z předních kapes na svém starém, opotřebovaném zeleném vánočním kabátu a něco Siriusovi podstrčil. Pravděpodobně nějakou psí pochoutku, soudě podle toho, jak mu pes nadšeně lapal po prstech. Potom ten člověk vzhlédl a usmál se. „Už jsem si začínal myslet, že ti tento rok strom neprodám, Tome.“

„Víte, že bych nikdy nemohl mít Vánoce bez jednoho z vašich stromků, pane Davisi,“ odpověděl Tom a rozhlédl se po řadě borovic. „Odložil jste mi jeden z těch nejlepších?“

„Samozřejmě, že ano, jako vždy,“ souhlasil tento ´pan Davis´, poté se narovnal a ukázal vrásčitým prstem na Billa. „Tohle je tvůj mladý muž?“ Zeptal se a překvapil Billa svým upřímným přijetím jejich orientace.

Tom se ohlédl na Billa a zvedl obočí. „Když mi to dovolí, tak ano.“

„Nechal jsem tě, abys mě dotáhnul na prodej vánočních stromků. Myslím, že se to dá počítat jako velmi zřejmá odpověď,“ řekl Bill, jeho dech před ním vytvořil mlžný opar a odfoukl sněhové vločky z jeho rtů. Tom se rychle přiblížil, aby je nahradil a krátce jej políbil, což na Billově tváři vyvolalo takový úsměv, který odmítal zeslábnout.

Sirius tančil kolem jejich nohou, zatímco je pan Davis dovedl ke stromku, který měl vyhrazený pro Toma, a oni byli nuceni často zastavovat, aby je Tom mohl vymotat z vodítka. Bill trpělivě čekal a pochechtával se, když Sirius dováděl v širokém kruhu a svazoval jejich kotníky rychleji, než je Tom stíhal rozmotávat. „Požádal bych tě o pomoc, ale myslím, že si to až příliš užíváš na to, abys přiložil ruku k dílu,“ poznamenal Tom a konečně prostrčil ruku mezi koleny, aby vytáhl konec vodítka.

„Ach ne, prostě jsem jen měl dost víry ve tvé schopnosti,“ namítl Bill a zasmál se.

Bill se ocitl na řadě, když mu Tom s úšklebem podal vodítko, aby mohl vylovit svou peněženku. Podal peníze panu Davisovi výměnou za stromek, který se mohl rovnat Tomově a Billově výšce, a potom už byl Bill příliš rozptýlený Siriusovým dováděním, aby mohl sledovat jakékoliv další informace ohledně transakce. „Nemůžu běhat na podpatcích!“ Protestoval Bill, když poskakoval za psem. „Tak jo, můžu, ale zažaluju tvého páníčka, pokud si narazím zadek!“

Jako na zavolanou Tom zapískal a Sirius dokázal, že si některé části ze svého výcviku přece jen pamatuje, když se na místě zastavil a otočil. „Jsi s ním v pohodě?“ Zeptal se Tom nevinně.

„Tak dlouho, dokud ty jsi v pohodě s vyhlídkou žaloby proti tobě, mým jménem a jménem celé stanice,“ odpověděl Bill na oplátku a sotva popadal dech.

Tom naznačil, že si otírá pot z čela. „Páni. Pokud jde jen o právní úkon, tak je to v pořádku. Myslel jsem, že mi budeš možná vyhrožovat, že se se mnou rozejdeš.“

„To by stále mohlo být na stole. Nepokoušej své štěstí,“ informoval ho Bill a nabídl svou ruku, aby mohla být opět bezpečně zabalena tou Tomovou. Ten volnou rukou popadl stromek za kmen, zatímco Bill držel dál kontrolu nad Siriusovým vodítkem. „Rád jsem vás poznal, pane Davisi!“ zavolal Bill přes rameno.

„S potěšením!“ zavolal prodavač nazpátek a zamával jim. „Tohohle si nech, Tome, je skutečně ostrý a taky fešák!“

„Věřte mi, já to vím!“ Odpověděl Tom a Bill se podíval na jejich propletené prsty a měl pocit, že Tomovo teplo rozptýlilo dokonce i chlad ze sněhu.

~*~

„Takže, co Dolores prozradilo?“

Bill se zastavil uprostřed věšení jemné korálkové ozdoby na horní větev Tomova vánočního stromku. „Pořád si nejsem jistý,“ odpověděl zamyšleně. „Možná skutečnost, že budeš nadále naprosto neschopně maskovat sám sebe, dokud si nekoupíš nějaký hlasový syntetizátor?“

Tom plesknul do Billových malých zad dlouhým stříbrným řetězem. „Oceňuji tvůj názor, jakkoliv nekonstruktivní může být.“

„Opravdu si myslíš, že tě budu učit, jak oblafnout mé neuvěřitelně citlivé vnímání?“ Chtěl Bill vědět a použil přitom jednu z mála sportovních metafor, kterou měl ve svém slovníku. „Oh, fajn. Hra ztrácí svůj půvab, když ostatní hráči nedostanou žádnou šanci. Příliš nekonkrétní přízvuk na jednoho člověka, jako ukrajinský a ruský dohromady. A vážně pochybuju, že by jakákoliv třiasedmdesátiletá žena používala termín ´mladý muž´ tak, jako jsi to udělal ty, aniž by to myslela ironicky.“

„Pan Davis tě nazval mým mladým mužem,“ řekl Tom.

„Rozdílné použití a ty to víš,“ odvětil Bill a sáhl po další z odpovídajících ozdob, zasazených v krabici. „Jen jsi mě chtěl opět ukázat jako svého, a mimochodem, stále nemůžu uvěřit tomu, že tohle dělám.“

„Já tomu taky pořád sotva věřím,“ souhlasil Tom. „Moje matka je vyráběla, víš.“

„Ne. Vážně?“ Bill pozoroval stříbrnou kuličku přichycenou ke korálovému proužku a dotkl se jednoho střapce s ještě větším uznáním za design. Podíval se na Toma, který zastrčil konec řetězu mezi větve a začal ho omotávat kolem stromu. „Takže chápu, že svou lásku ke svátkům předala tobě?“

Tom přikývl. „Vždycky jsme trávili Vánoce spolu, i když jsem byl na škole. Skočil jsem na zpáteční autobus, nebo si ona koupila lístek, aby mě viděla a mohli jsme koupit stromek, natáhnout světelné řetězy po celém domě a trávili hodiny pečením perfektního cukroví. Je tvůj velký fanoušek, víš?“

Bill si úlevně vydechl nad odkazem v přítomném čase, protože se obával, že Tom dokončí svůj příběh zprávou, že jeho matka zemřela. „Vážně? To bych nečekal od takové vánoční nadšenkyně.“

„Neočekával bys to ani ode mě,“ poznamenal Tom a hodil po Billovi malým úsměvem. „Myslí si, že jsi vtipný a tak chytrý. Ona byla ta, kdo mi doporučil, abych poslouchal Vánočního Cynika.“

Tom měl tu moc překvapit Billa téměř pokaždé, když promluvil. „Jednou se s ní musím setkat a poděkovat jí,“ zauvažoval Bill a natáhl se zpět, aby přerušil Tomovu trajektorii kolem stromku polibkem.

~*~

Bill se napil své horké čokolády s příchutí máty a volnou rukou přejížděl přes Tomovy copánky, zatímco hleděl na strom, světlý a veselý v tmavé místnosti. Sirius už dávno usnul před pohovkou a vrtěl se ve spánku, dokud neležel hlavou na Billově noze a zadní částí těla na těch Tomových. Předtím, než udělal totéž, Tom přinesl dva hrnky horké čokolády se šlehačkou. Potom se usadil s tváří opřenou o Billovo rameno a mumlal stále ospalejší odpovědi na Billovy připomínky.

Nyní Tom spal a jeho obličej se uvolnil do tak čistého klidu, jenž Billovi bral dech.

„Nejsem si tak jistý Vánocemi,“ zamumlal Bill a otočil si kolem ukazováčku jeden z Tomových copánků. „Ale myslím, že tobě propadám.“

autor: kishmet