The Christmas Cynic 7.

Jeden z pupenů Vánoční hvězdy se rozvinul do nové exploze elegantně vyklenutých lístků. Květy přitahovaly Kazimírovu zvědavost tak jistě, jako světlo přitahovalo můry, ale Bill obalil květináč alobalem, Kazimírovým úhlavním nepřítelem, aby mu zabránil v okusování květiny. Google ho informoval, že na rozdíl od všeobecného přesvědčení, jed Vánoční hvězdy by neměl být natolik silný, aby ublížil kočce, psovi nebo dítěti, ale Bill nechtěl riskovat zdraví ani Kazimírovo ani květiny.

Dokončil nalévání vody do květináče a postavil konev dolů na parapet. Kazimír žalostně mňoukal a otíral se mu sem a tam o lýtko. Bill se natáhl dolů a poškrábal kočku pod bradou. „Stále tě nenechám se přiblížit k těmto listům, chlapče,“ řekl mu. „Nezáleží na tom, jak rozkošně mě budeš přesvědčovat.“ Začal si pobrukovat, když zamířil ven z místnosti s Kazimírem v patách, nepochybně doufajícím, že dostane kousek tuňáka nebo novou kočičí konzervu, kromě suchých granulí, které měl v misce.

V půli cesty do kuchyně si uvědomil, že si začal zpívat text písně Sleigh Ride (jízda na saních), opřel se o rám dveří a začal se smát sám sobě. Vytáhl z kapsy svůj mobil, vytočil Tomovo číslo a na jeho „Ahoj, Bille,“ odpověděl: „Máš na mě špatný vliv, Tome Kaulitzi. Máš představu, co jsem zjistil, že si právě teď zpívám?“

„Mé chvály do nebes?“ Navrhl Tom, čímž si vysloužil posměšné odfrknutí. „Dobře, dobře, beru, že to znamená, že vánoční koledy si našly cestu do tvého hudebního slovníku?“

„Ne jen tak nějaká koleda,“ řekl Bill a zastrčil si telefon mezi rameno a tvář, aby mohl otevřít ledničku a najít si něco k jídlu. „Koleda, která evokuje ideální zimní svět, zastoupený v každém výtisku, který Curried and Ives kdy vytvořili, aby se zbavili každého náznaku konfliktu, spáchaného na nic netušícím obyvatelstvu vánočními svátky.“

„Cynik je dneska ve skvělé formě,“ pochválil jej Tom a pokračoval něčím, co znělo jako potlesk na druhém konci linky.

„Snažil jsem se. Nechtěl jsem riskovat, že by se opakovala včerejší show, Dolores,“ odsekl Bill pobaveně. Zvedl krabici mléka a tiše si četl datum uvedené v blízkosti víčka, nakrčil nos, když zjistil, že je už dva dny prošlé. Krabice se vydala na jednosměrnou cestu do koše pod dřezem.

„Taková škoda. Plánoval jsem na dnešek rozhlasový debut pro Felixe, ale myslím, že to můžu odložit,“ řekl Tom.

„Jsem téměř silně zaujatý povzbudit Felixe, aby v každém případě zavolal. Aha,“ prohlásil Bill, když objevil poslední kousek cukroví, které pro něj Tom upekl, v sáčku na nejvyšší polici. „Právě mi dochází tvé cukroví, takže raději buď připravený upéct mi nové.“

„Už se stalo a čeká na tebe,“ odpověděl Tom bez váhání. „Chtěl jsem ti ho dát s sebou, ale myslel jsem, že bych ho mohl použít jako návnadu, abych tě dneska k sobě opět nalákal.“

„Vždycky můžeme udělat další várku. Pro tvou matku, možná,“ řekl Bill. „Myslíš, že by se jí líbilo nějaké cukroví vytvořené Vánočním Cynikem?“

„Milovala by to,“ odpověděl mu Tom s úsměvem, který prošel telefonní linkou a vyvolal podobnou reakci i u Billa.

„Měli bychom na ně dát nějakou černou polevu, aby věděla jistě, že je to ode mě. Takže zase o půl čtvrté?“ Ujišťoval se Bill a odhodil tašku, aby mohl ukousnout kousek svátečního pečiva, když si teď byl jistý, že jeho zásoby budou doplněny.

„To bude fajn. Sirius bude nadšený, že tě zase uvidí,“ řekl Tom se smíchem.

„Ach, to mi připomíná. Můžu mu vzít nějaké ty mléčné kostičky z toho gurmánského Petshopu dole na ulici?“ Zeptal se Bill a opět si ukousl kousek cukroví. „Ur g-„Než mohl pokračovat, musel polknout. „Jo, přestaň se smát, pro tvé cukroví by stálo za to zemřít a ty to víš. Mimochodem, tvůj pes je dostatečný vánoční fanatik na to, aby si zasloužil svůj vlastní dárek.“

„Děláš si srandu? Bude tě zbožňovat ještě víc, než už tě aktuálně zbožňuje,“ odpověděl Tom. „Ale svůj vlastní dárek, hm… znamená to, že jeho páníček dostane taky svůj dárek?“

„Jen když se jeho páníček bude chovat slušně od této chvíle, až do dvacátého pátého prosince,“ odsekl Bill. „Potom uvidíme.“ Ve skutečnosti přemýšlel nad tím, co Tomovi koupit už od předešlého večera a odhazoval myšlenky, které na něj křičely cosi o vánočním klišé. Pořád ještě nepřišel s ničím ani vzdáleně přijatelným, ačkoliv Tom by našel určitý stupeň hodnoty i v tom nejnepotřebnějším suvenýru.

„Tvá společnost je pro mě dostatečným dárkem,“ řekl Tom.

„Řekni to ještě jednou a ten poslední kousek cukroví, který jsem právě snědl, se pravděpodobně opět objeví,“ varoval jej Bill a opřel se pohodlně o svou kuchyňskou linku. „Teď běž šířit svou sváteční náladu kamkoliv jinam, kde nebudeš sabotovat mou Cynickou mentalitu.“

„To bych se nikdy neopovážil,“ slíbil mu Tom a osvojil si přehnané nosové zakňučení, které by neošálilo ani hluchého člověka.

„Pokračuj v trénování, Felixi,“ poradil mu Bill.

~*~

„Sněhová bouře. Báječné,“ povzdechl si Bill, když vstoupil do teplého vzduchu uvnitř budovy stanice a oprašoval ze sebe vločky, které se nahromadily na jeho klobouku. Když ten den opouštěl svůj byt, bylo jasno a slunečno, ale mraky se objevily rychlým tempem. Toužebně myslel na Tomův byt, Tomovy ruce a Tomovy polibky, které by z něj během jednoho úderu srdce odvály všechen chlad.

„Bille!“ Mával na něj David na chodbě a přiběhl k němu. „Krátký rozhovor, prosím?“

„Pracovní nebo osobní?“ Zeptal se Bill a pohledem zavadil o přišpendlený nápis na jeho kapse. Slova ´HO HO HO´ napsaná otřesným písmem, by nikdy nemohla být atraktivní, bez ohledu na to, jak moc zlatých lístků a slavnostní červené a zelené barvy by na ně bylo použito. Nicméně, dnes se Billovy rty proměnily do lehkého úsměvu, když si uvědomil, jak by Tom mohl odhalit a popsat hodnotu této cetky.

Když Bill vzhlédl zpět, David svíral prsty kořen svého nosu, jako by odvracel migrénu. Zřejmě si nevšiml rozptýlení Billova obvyklého opovržení.

„Nemyslím si, že mám duševní odvahu vypořádávat se s tebou na osobní bázi.“ Druhou rukou pokynul a otočil se zpět ke své kanceláři. Bill jej následoval se spekulativně zvednutým obočím. Na rozdíl od mnoha zaměstnanců stanice se sotva musel obávat toho, že by jej David vyhodil, vzhledem k Cynikovu vysokému hodnocení a skutečnosti, že by jej bylo obtížné nahradit. Na druhé straně města, jeden z ranních moderátorů WJLK, se pokusil napodobit Cynikův formát a vybouchl.

Přesto, ponurý výraz, který přešel přes Davidovu tvář, když se posadil na židli za svým stolem, nutil Billa přemýšlet. „Co jsi řekl Tomovi Kaulitzovi?“ Zeptal se David bez obalu dřív, než se Bill dokonce mohl pohnout, aby se posadil.

„Cože?“ Zeptal se Bill příliš překvapen dotazem na to, aby zamaskoval svou reakci. „Kdy?“ V prvních několika vteřinách si představoval, že David nějak zjistil jeho a Tomův vztah, případně s Andreasovou pomocí, jehož křeslo Bill zabaví, pokud se ukáže být Davidovým zdrojem informací.

„Někdy v posledních dnech,“ odpověděl David se rty sevřenými do úzké linky. „Řekl mi, že s tebou mluvil, a že si nemyslí, že by po tom všem bylo moudré vzít mou nabídku práce. Nezajímá mě, když si na mě cvičíš svou zastrašovací taktiku, nebo dokonce na Andrease, ale tohle-„

„Nabídku práce?“ Opakoval Bill s pocitem, jako by upadal do šedé zóny, když tato slova opakoval. „O čem to mluvíš?“

„Nehraj si na hloupého, Bille. Nesluší ti to,“ řekl David krátce. „Kdy jsi zjistil, že optimistova volání byla předem domluvená?“

Dokonce ani uprostřed zimy v Chicagu nemohla krev v Billově těle běžet takhle studená. „Domluvená,“ promluvil pomalu. Kolečka v hlavě se mu protáčela a malovala mentální obraz, který poslal kopí bolesti do Billova srdce, nemilosrdně jej uvnitř mačkalo a hluboká bolest uvnitř něj se projevila i v jeho výrazu. Nabídka práce. Domluvená. Televizní rande, které mu byl David tak připraven slíbit…

„Věděl jsem, že na to nakonec přijdeš, ale myslel jsem, že budeš dost chytrý na to hrát dál,“ řekl David a zavrtěl hlavou. „Ty víš, jakým přínosem by Tom mohl této stanici být, a to zejména se spoluprací, kterou jsi odmítl poskytnout? Tvoje show mu mohla dát publicitu, kterou potřeboval pro svůj vlastní rozjezd a nerad to říkám, ale tvoje hodnocení se taky zvedlo, když začal volat.“

Bill se nechtěl zeptat, ale hořká potřeba to vědět, jej přiměla. „A to rande…“

„Kousek publicity. Říkal jsem ti to.“ David po něm střelil podrážděným pohledem. „Musel jsi to všechno vědět, když si Toma odehnal pryč. Nevím, proč mi tady předstíráš šok.“

Poslední kousek skládačky zapadl na své místo. Není divu, že si byl David tak jistý, že výsledek prohlídky Tomovy minulosti bude čistý. Není divu, že Tom byl na stanici: sám Billovi řekl, že byl na pohovoru s manažerem. Není divu, že Tom věděl stejně jako Bill, kdy se blíží konec přestávky na reklamu. Bill ze sebe vydal zvuk, který připomínal smích tak málo, jako by se o kusu uhlí dalo říct, že se podobá snítce jmelí. A není divu, že jej Tom pronásledoval tak zaníceně. Nakonec by se Tom nevyhnutelně dostal do pozornosti veřejnosti, se značkou reklamy příliš dobré na to, aby se dala koupit.

Billa krátce napadlo Davidovo prohlášení, že Tom práci odmítl. Proč by to sakra dělal, když se snažil využít Billovy důvěry?

Ruce měl zaťaté v pěst a nehty se mu tvrdě zarývaly do dlaní. Tom využíval jeho důvěry od samého počátku, Billovi bylo úplně jedno, proč s tím najednou přestal. Snadno převedl svou hroznou bolest uvnitř sebe sama k zuřivosti, která přehlušila hlas rozumu.

„Proč si myslíš, že bych se měl starat o tvé malé marketingové tahy, když je to moje show, kterou jste se vy dva snažili zničit?“ Slyšel Bill sám sebe říkat chladně jakoby z dálky. „Pokud je člověk dost velký zbabělec, který se bojí životní příležitosti, pak nestojí za můj čas, nebo tvůj, tak jako tak.“ Otočil se na patě i přes znecitlivění, které napadlo každou z jeho končetin a byly najednou těžké a nepoužitelné, když se přepnul na autopilota. „Omluv mě, Davide, mám show, kterou musím vysílat.“

Když jeho boty ostře cvakaly po dlaždicích v hale, Bill několikrát zamrkal, aby odehnal štiplavé slzy ze svých očí.

~*~

„Santa Claus. Jaký to okouzlující příběh předložený dětem. Proti zákonům fyziky, pravděpodobnosti a zdravému rozumu, jeden muž se stádem osmi létajících sobů – ach, promiňte,“ řekl Bill, sarkasmus z něj tryskal jako vzduch z vyfukujícího se Zeppelinu. „Devět létajících sobů, když počítáme i našeho psance Rudolfa. Tento veselý starý muž vezme své skutečné stádo Karibů a sáně a vloupá se do každé domácnosti na světě prostřednictvím komína, který některé domácnosti ani nevlastní. Bez ohledu na země, které Vánoce ani neslaví, nebo na zbídačené rodiny, které nedostávají nic jiného, než jen zbytky jídla, jež tak zoufale potřebují od tohoto takzvaného ducha velkorysosti.“

„Člověk by si myslel,“ vyštěkl Bill, „že pokud rodiče západního světa mají pocit, že musí šířit nějakou neopodstatněnou nepravdu, měli by alespoň respektovat další generaci a vymyslet si nějakou decentní. Ale ne. Oni chrlí tyhle kraviny do vykulených očí Robina a Sam, kteří jsou ještě dost důvěřiví na to, aby se naučili, jaké lži se můžou vylít z úst těch starších. A jak daleko jsou tito rodiče schopní zajít, aby podpořili tuto absurdní pohádku. ´Některé hračky doručují Santovi pomocníci,´ rychle vysvětlují. ´Magická sobí síla a super rychlost, Kapitáne.´ Zajímalo by mě, jestli tito rodiče také tvrdí, že Superman opravdu obrátil rotaci země, aby zachránil Lois Laneovou? Zdá se vám tento příběh víc pravděpodobnější, posluchači?“

„Nebo, ach ano. Ještě lepší, unavený starý domovník se otočí, když si vnímavý prcek všimne, že pan Santa z Velkoobchodu si vousy upevňuje za ušima. ´Je to Santův kamarád.´ To je ale krásný cit ve vztahu k člověku, kterého rodiče vůbec neznají,“ pokračoval Bill. „Způsob, jak povzbudit děti, aby věřily naprostému cizinci oblečenému v obleku, který byl nošen bůhví kolika opilci, zloději a pedofily. Pár moudrých slov pro konzervativní maminky a tatínky: měli byste pravděpodobně odvrátit pozornost od zlých gayů směrem k sezónním pracovníkům, kteří se srdečně mazlí s průvodem nic netušících dvouleťáků v obchodních domech po celé zemi.“

„Jistě chápeš, Chicago, proč jsou tyto děti naprosto v šoku, když konečně přijdou na tuto zradu. Možná, že se okamžik pravdy vyjeví u spolužáka, jehož rodiče se rozhodli nepodporovat tyto výmysly vytvořené společností se zaměřením na materiální zisk. Možná neopatrné prohlášení vyšlo ze strany tety, strýce, bratra, sestry, učitelky, opravdu na tom záleží, kdo to byl?“ Zeptal se Bill. Pohlédl na svou řídící desku a rysy obličeje mu ztvrdly, když spatřil, že Andreas má na lince volajícího. „Dětská nevinnost v troskách. Ne. Iluze dětské nevinnosti, brutálně stranou odtrhnutý závěs odhalí studenou, tvrdou realitu, která je základem mýtu Starého Dobrého Svatého Nikolase.“

„Skutečnost, že jejich rodiče jim po celou tu dobu lhali. Jaké další pevně držené přesvědčení může být touto dezinformací zpochybněno? Myslí to maminka vážně, když říká, že mě miluje? Bude na mě tatínek opravdu hrdý, ať už se stanu astronautem anebo pokladním v McDonaldu? A my se divíme, proč se teenageři dívají na rozhodnutí rodičů tak skepticky,“ ušklíbl se Bill posměšně. „Šikovný tip pro vás všechny posluchače: pokud lžete těm, na kterých vám záleží, možná se jednoho dne otočíte a zjistíte, že začali pochybovat o všem, co jste jim kdy řekli. Jste naladěni na Vánočního cynika na WSYC, Sick AM. Pamatujte si, děti, nikdy nenásledujte cizince do jeho auta, ani když má na sobě bílé vousy a červený oblek. Pamatujte na má slova, skončí to pouze zlomeným srdcem.“

Přepnul na komerční přestávku a zhluboka se nadechl, vypáčil prsty ze smrtícího sevření, kterým svíral mikrofon. „Bille… jsi v pořádku?“ Zeptal se Andreas váhavě. A také měl důvod, protože se k němu přes sklo donesl pouze ledový pohled. Andreas sebou trhl.

„Vypni se,“ vyštěkl na něj Bill a nečekal na odpověď. Plácl hřbetem ruky do vypínače takovým pohybem, kterým mohl poničit některé kusy vybavení. „Co se děje?“ Zeptal se Tom, opustil své obvyklé škádlení přesně ve chvíli, kdy Bill přijal hovor.

„Jak se vůbec opovažuješ se mě ptát na tuhle otázku?“ Zasyčel Bill do mikrofonu dokonce s větší dávkou jedu v hlase, než použil kdy dříve, než mu Tom vstoupil do života. „Snažil ses se mnou domluvit si rande jako schéma pro propagaci, Tome? Reklamní trik?“

„Mluvil jsi s Jostem,“ uvedl Tom a vyplnil tím momentální ticho slovy, která zasáhla Billa jako rána do břicha, když se tím potvrdilo vše, co mu David řekl. „Bille, myslel jsem to-„

„Ach, ušetři mě svých výmluv. Mohl jsi mi to říct kdykoliv, ale to by se nehodilo do tvého a Davidova chytrého plánu, nebo ano? Když jsi chtěl nahrabat více publicity zdarma, musel jsi přinutit cynika, aby ti věřil. Musel jsi jej přinutit, aby tě mi-“ Bill se náhle odmlčel. „Měl rád,“ dokončil.

„Bille…“ Tom pomalu vydechl na druhém konci linky. „Přemýšlej na chvilku. Ty víš, že to není pravda.“

„Jak to mám vědět?“ Zeptal se Bill a sevřel opěradlo křesla. Jeho druhá ruka se vznášela nad panelem, připravena ukončit spojení. „Jak mám mít v tebe nějakou důvěru, když veškerá naše interakce se konala pod falešnou záminkou? Tvá vlastní show, tvá vlastní reklama, vše opřené o člověka, se kterým zdánlivě chodíš a který je jen tak náhodou nejvíce úspěšný rozhlasový moderátor v Chicagu. To mi zní jako postranní úmysly, pane Kaulitzi.“

„Bille, přestaň tak zuřit a začni logicky myslet. No tak. Cynik se přece ve svých názorech opírá o logiku, že?“ Zeptal se jej Tom naléhavým tónem.

Mezi nimi nastala dlouhá pauza, dokud odpočítávání do vysílacího času nedosáhlo téměř svého závěru. Jak Tom dobře věděl, protože měl v tomto oboru své zkušenosti. „Cynik ano,“ odpověděl tiše Bill konečně. „Srdce ne.“

A zavěsil.

~*~

„Jsi si jistý, že budeš v pořádku?“

Bill zavřel svůj mobilní telefon s kliknutím, které zaznělo v napjaté atmosféře v kóji. Na konci show se mu nahromadilo osm nepřijatých hovorů, všechny z Tomova čísla. „Ano, Andreasi,“ řekl Bill, tónem zmrzlejším, než dokázala vytvořit zimní sněhová vánice. Pak hodil pohledem ve směru svého producenta a zjistil skutečný zájem rýsující se na jeho tváři. „Ano,“ opakoval Bill s povzdechem a upravil si klobouk, který byl usazený nedbale přes jeho vlasy. Odvrátil pohled, nemohl se zabývat sympatiemi v očích upřených na něj.

„Pokud potřebuješ svézt,“ začal Andreas.

„Nepotřebuju,“ řekl Bill pevněji. „Já jen… jdu domů.“

„Zavoláš mi, až dorazíš?“ Prosil jej Andreas a následoval jej ke dveřím.

Bill se zastavil, přikývl, a s taškou přitisknutou k hrudi vykráčel ven z kóje. Zastrčil jmelí i s krabičkou do vnitřní kapsy a i když se snažil o tom dárku nepřemýšlet, jeho mysl stále kroužila zpět.

Už mu chyběl jeho Vánoční optimista.

autor: kishmet