autor: BrokenMirror
Deník, část první
Billův pohled byl prázdný, když o týden později seděl v cele vedle Toma. Byl bledý, všechna barva mu mizela z obličeje víc a víc, čím blíž byl soudu. Stával se tišším a tišším a dnes neřekl jediné slovo. Tom ho z paranoi každou chvíli trochu šťouchl do ruky, jen aby se ujistil, že mu zase někam nezmizel, aby zjistil, jestli bude reagovat.
Tom si dělal až moc starostí; Bill byl stále tady, jen se snažil zapamatovat si, co má říct a co ne. A byla spousta věcí, co nesměl říct.
„Bille,“ řekl Tom nakonec a položil mu ruku na záda. „Je po desáté.“
Bill se zhluboka nadechl a zamumlal. „A?“ pořád se díval prázdným pohledem do zdi naproti.
„Co myslíš tím a?“ zeptal se Tom. „Začíná to ve dvanáct; brzy budeš muset jít.“
Bill těžce polkl. „Já nechci.“
Tomův pohled pookřál. „Já vím.“
Bill zavrtěl hlavou. Byl tak bledý, že se zdálo, že každou chvílí omdlí. „Ne, chci říct, já nechci. Neudělám to. Nemůžu, já-„
„Hej, jen vyšiluješ-„
„Ne,“ odsekl najednou Bill a zamračil se na něj. Jeho pohled byl vykulený, divoký, zděšený. „Nevíš, jaké to tam je, nevíš… už to znovu nezvládnu, nechci.“ Prolomil jejich pohled a zalapal po dechu, Tom ho pohladil po jeho rychle se zvedajících zádech.
„Panikaříš,“ zamumlal, naučil se, že je nejlepší zůstat v klidu, když Bill vyšiluje. Kdyby Tom také panikařil, pak by to udělal jen horším. „Jen dýchej,“ pokračoval. „Nosem, ne pusou.“
Bill ho probodl pohledem typu ‚co o tom ty sakra víš?‘, ale stejně udělal, co mu Tom řekl, dýchal nosem a vydechoval pusou. Chvíli to tak dělal, dokud se konečně alespoň trochu neuklidnil.
„Tak vidíš,“ řekl Tom. „Lepší?“
Billovi trvalo několik vteřin, než odpověděl, a Tom mu nechal ruku na zádech, pomalu ho hladil po vylezlé páteři. „Ano, já-“ otočil se hlavou zpátky k Tomovi a zasekl se, pohledem sjel po tom, co měl Tom na sobě, jako by si předtím nevšiml. Což si nejspíš nevšiml, pomyslel si Tom, celý týden byl ve své ulitě. „Oh.“
„Co?“ zeptal se Tom, trochu znejistěl. Nebyl zvyklý tohle nosit.
Bill zamrkal a zavrtěl hlavou. „Já jen… Máš oblek.“
„Myslel jsem, že se to hodí. Nebo ne?“
Bill polkl a pokrčil rameny. „Asi.“
„Hej,“ řekl Tom a naklonil Billovi hlavu tak, že ho trochu chytil za bradu. Billovy rozptýlené oči se podívaly do jeho s panikou, která v nich byla poslední dny pořád. Tom se nemohl dočkat, až tohle skončí a nechtěl už tenhle pohled nikdy vidět. „Povedeš si dobře,“ ujistil ho, ale jestli to pomohlo nebo ne, to byla věc druhá. „Až tohle skončí, nebudeš muset….“ Bolest. „… to… však víš.“
Bill si olízl suché rty. „To je mi jedno,“ řekl tiše, jako by to bylo tajné přiznání, za které se styděl. „Tak nějak jedno. To, co přijde po soudu… Já jen… je to zlý, že mi to už je jedno?“
To píchnutí se znovu ozvalo a Tom nevědomky zaťal pěsti. „Smrt ti nemůže být jedno, Bille.“ Tomovi se třásl hlas; Bill to musel poznat, protože měl chápavý výraz, který nasadil občas, když věděl, že mu někdo nic nerozmluví.
„Záleží,“ řekl, ale zdálo se, že to říká jen proto, aby byl Tom spokojený. „Hodně o tom přemýšlím. Jestli to podělám a oni se rozhodnou nezměnit můj osud… pak mi to je jedno. Znamená to, že jsem se alespoň pokusil.“ Potom ještě dodal. „Ty ses pokusil. Ano?“
„Chceš říct, že pak alespoň budeš určitě vědět, že si to zasloužíš?“ Tomův tón hlasu ztvrdnul. Lepšil se v chápání toho, co Bill doopravdy říká, což pro něj bylo pozitivní i negativní. Občas by člověk radši nevěděl, co tím doopravdy myslel. „To neříkej.“
„Neřekl. To ty.“
Tom vydechl a projel si rukou po hlavě, byl frustrovaný, ale nechtěl se s ním teď hádat, rozhodně na to teď nebyla dobrá chvíle. Nechtěl, aby mezi nimi bylo dusno vzhledem k tomu, co mělo dnes přijít.
A pak, jako by snad něco vyššího vědělo, že se chystá hádka, uslyšeli v dálce zvuk kovu o kov, ne dlouho po tom se zámky odemkly a dveře se pomalu otevřely. Byl to Strážník Braun; ten milý starší pán s bílým plnovousem. Tom měl vždycky dojem, že je to velmi milý člověk, ale právě teď z něj šla hrůza. Teď si přišel pro Billa.
Braun si odkašlal a řekl: „Je čas.“ Přejel pohledem po Billovi a Tomovi, ale nic jiného díkybohu neřekl.
Tomovi se rozbušilo srdce, když se Bill zvedl. Tom udělal to samé, postavil se a teď se chtělo omdlít jemu.
„Hádám, že se uvidíme u soudu,“ řekl Bill, hlas se mu třásl a Tom toužil po tom natáhnout se k němu a obejmout ho, ale nemohl, když tu stál Braun a díval se na ně. Ale když se Tom podíval na staršího strážníka, všiml si, že k nim stojí stranou a že se dívá nahoru do rohu zdi, jako by tam snad bylo něco neuvěřitelně zajímavého. Tom nedokázal zadržet úsměv a přitáhl si Billa k sobě, pevně ho objal a přál si, aby ho nikdy nemusel pustit.
„Hodně štěstí,“ pošeptal mu a políbil ho vedle ucha, chvíli se tam zastavil a pustil ho. To bylo ono, pomyslel si Tom, když se podíval Billovi do očí. To bylo ono. Cesta, kterou šli, neměla žádný jasný cíl. Ať už se na konci stane cokoliv, bude to nečisté. Nebyl to příjemný pocit, bylo to opravdu nervy drásající.
„Ať se stane cokoliv,“ zamumlal Bill a sklopil pohled, „pamatuj, že mi to nevadí.“
Tom se zhluboka nadechl a přikývl, i když nechtěl. „Najdi mě tam, až to budeš potřebovat,“ řekl a ještě jednou se dotkl Billova obličeje, než vyšel ke dveřím.
Když prošel kolem Brauna, Tom ho slyšel říct: „Zapomněl jsem, že jsem tě tu někdy viděl, synku.“
„Děkuju,“ zamumlal Tom na odpověď a odešel. V dálce slyšel, jak se zacvakla želízka a pak utáhla, zavřel oči. Nebyl schopný to před Billem dát najevo, ale pravda byla, že byl vyděšený. Byl posraný strachy a doufal, že Bill řekne příběh správně a že odpoví na všechno, na co se ho zeptají tak, jak mu bylo řečeno.
Věděl, že je hloupé tak přilnout, ale byla pravda, že kdyby Bill musel umřít, pak by se přes to nejspíš nedokázal přenést. Proč jsem se do něj musel zamilovat? Ptal se sám sebe nejspíš už po sté, když nastupoval do auta a nastartoval ho. Bylo opravdu štěstí zamilovat se do někoho, kdo je odsouzený na smrt. Cítil, jak ho slzy pálí v očích, když vyjel na hlavní silnici, a semknul pevně zuby.
Nemohl na to už myslet. Musel se jen soustředit na to, aby Billa u soudu podpořil. Nemohl být viděn, jak brečí, ne když měl být Billova skála.
Tomovi se třásly ruce na volantu, jednou si povolil kravatu kolem krku. Jestli se on cítil takhle, nedokázal si představit, jak se asi cítí Bill.
***
Bill se nedokázal přestat třást. Jeho celé tělo se třáslo, jako by mu byla zima, ale ve skutečnosti jen hořel. Slyšel, jak na něj Anna mluví, ale neodkázal rozpoznat slova. Všechno bylo tichý šum, zvuky v pozadí k jeho bušení srdce a rychlému dechu.
Slova v jeho hlavě se změnila na smyčku, která říkala: nechci nechci nechci NECHCI! Ale samozřejmě že musel. Tohle byla jeho poslední šance a muselo se to stát, i když si myslel, že je to jen chytání se stébla.
Jeho hlavní důvod k tomu, proč to dělal, nebylo, že byl zoufalý neumřít. Samozřejmě že se mu nechtělo, protože věděl, že až umře, tak půjde přímo do pekla; do pekla, kde budou rozčílené kopie všech, kterým ublížil, a ti ho budou až na věčnost mučit. Bill nikdy nevěřil na peklo, když ještě nevěděl, že umře, ale teď na to nemohl přestat myslet. Neustále na to myslel. Ale i tak, jeho hlavní důvod nebyl vyhnout se smrti. Chtěl mít konečně pokoj; chtěl být konečně schopný napsat ‚konec‘ za tuhle kapitolu, kterou bylo tak těžké a dlouhé se prodrat. A jak Tom řekl, jestli umře, až tohle skončí, alespoň bude vědět, že je to správné rozhodnutí a on svůj trest přijme. Jestli umře, tak konečně zavře knížku a v tichosti odejde. Tak nějak po tom toužil.
„Bille?“
Někdo třásl s jeho ramenem a on zvedl pohled, několikrát zamrkal, dokud neuviděl Annu. Vypadala ustaraně a Bill přemýšlel, jestli neudělal něco divného, jako že třeba něco zamumlal.
„Už jen půl hodiny,“ bylo to jediné, co řekla. „Chceš si promluvit, než to začne?“
Bill zavrtěl hlavou. Jen tu chtěl sedět a být nervózní v klidu; nemohl si už projíždět plán. Kdyby si to ještě jednou nacvičil, pak by to nejspíš zapomněl, a to nebylo přípustné.
„Dobře.“ Řekla Anna a znovu se jemně dotkla jeho ramene, pak se posadila na druhé straně místnosti. Vypadala nervózně.
Bill se vrátil k zírání do blba, snažil se nemyslet na to, co bude muset říct. Pevně v kapse sevřel inhalátor a snažil se uklidnit svůj dech, který se mu začal zrychlovat, když se ručička blížila k dvanáctce.
Hodiny se pohybovaly, skoro jako by šly rychleji a rychleji, třásl se čím dál tím víc. Přál si, aby tím mohl projít tak jako vždycky předtím. Přál si, aby mohl vynést ven svou část, která by mu pomohla to zjednodušit. Tu část jeho, která by tam stála, ledově se dívala a říkala, že mu to je jedno a řekla, že je chtěl zavraždit, že si užíval, jak křičí. Všechno tohle říkal, aby se vyhnul pravdě, aby se vyhnul vině a aby si zajistil dlouhé zavření. Miloval ty znechucené pohledy, kterých se mu dostávalo, šepot kolem něj, slova, která na něj házeli. Tak dlouho se přesvědčoval, že je opravdu chtěl zavraždit, tak dlouho věřil tomu, že je to pravda.
„Bille.“
Bill zvedl pohled a uviděl Annu, jeho právničku Susan a dva neznámé policisty. Srdce mu začalo tlouct rychleji a cítil, jak ho polilo horko.
„Je na čase jít dovnitř.“
***
Bill zvedl jedno ze svých narozeninových přání, mžoural na něj a snažil se přečíst, co na něj jeho babička napsala. Neuměl moc dobře číst a bylo opravdu těžké rozluštit babiččin rukopis. Jediné, co přečetl, bylo jeho jméno, Všechno nejlepší k 7. narozeninám a ‚S láskou babička‘, ale vykouzlilo mu to úsměv na rtech. Řekne mámě, aby mu to později přečetla, nezáleželo na tom, co tam je.
Bill dal přání stranou a strčil si ruce pod stehna, kopal nohama dopředu a dozadu. Sám sobě si broukal hodně štěstí zdraví a natěšeně čekal, až přijdou jeho hosté. Jeho mamka upekla dort a udělala pizzu a on se moc těšil, až to bude moct ochutnat. Vloni potají ochutnal a jeho táta ho přinutil sedět hodinu v rohu čelem ke zdi. Bill nerad seděl v klidu, a tak byl opatrný, aby se to letos neopakovalo.
Díval se na hodiny, i když je neuměl. Jeho mamka mu ukázala, že až bude malá ručička na pětce, tak hosté přijdou. Díval se, jak ručička doběhla na pětku a málem vybuchl nadšením. Ale pak šla dál. Přestal houpat nohama.
Došla na šestku.
Bill se ještě několik minut díval na hodiny, protože jim možná špatně porozuměl, pak ucítil ruku na rameni.
„Billie,“ řekla jeho mamka. „Chceš dort?“
Bill zavrtěl hlavou, v očích ho pálily slzy.
„Nemyslím si, že přijdou, Billie. Poslouchej, co kdybychom si ty a já dali dort a pak možná příští týden-„
„Proč nepřišli?“ zeptal se tiše.
„S tím si nedělej starosti,“ řekla jeho mamka a pohladila ho po vlasech. „Tvoji kamarádi mají jen hodně práce.“
I když byl tak mladý, Bill věděl, že to je lež. Jeho přátelé neměli moc práce. Vždyť ani neměl přátele. Každý si myslel, že je divný, a tak byl po většinu času sám. Oprava; byl sám pořád. Nevěděl, jak mluvit s lidmi. Viděl, jak si ostatní povídají, viděl, jak si hrají, a když se chtěl občas připojit, nevěděl jak.
Jeho mamka ho chtěla obejmout, ale Bill se při tom kontaktu totálně zarazil, vytrhl se z jejího sevření a utekl, zalezl pod schody a schoval se.
Tam ho jeho táta o hodinu později našel s červenýma očima a vzlykajícího.
„Nikdo se s tebou nebude chtít kamarádit, když budeš brečet jak malá holka,“ řekl, stál nad ním jako obr. „Vypadni odtamtud, přestaň dělat blbosti.“
Bill vylezl, díval se zahanbeně na zem, bál se.
„Podívej se na sebe,“ odfrkl si jeho otec, vzal ho tvrdě za bradu a přinutil ho zvednout hlavu. Bill odvrátil pohled, byl zahanbený tím, jak červené musí mít oči. „Opravdoví chlapi nebrečej,“ připomněl Billovi. „Jsi snad holka?“
„Ne,“ řekl Bill tiše.
„Ne. Jdi si umýt obličej; už tě nechci vidět fňukat.“
„Dobře.“
„Je to krutý svět, Bille,“ řekl. „Zvykej si. Není nad čím brečet.“
Pak se usmál a řekl mu, že je hodný kluk, ale dokonce i v Billově mladé mysli to vypadalo chladně.
O hodinu později byl Bill v parku, seděl sám na starém pískovišti, které využívala jen batolata, a pomalu jezdit tam a zpátky červeno žlutým náklaďákem z plastu. Už nebrečel, ale to neznamenalo, že mu nebylo smutně, znamenalo to, že se snažil tak necítit.
Jezdil náklaďákem, dokud neuslyšel kroky; zvedl pohled, když malý stín zakryl jeho obličej. Probodával očima dívenku, která k němu přišla.
„Ahoj,“ řekla a zhoupla se na patách. Měla dlouhé blond vlasy zapletené do francouzského copu. Podle Billa jí mohly být tak čtyři. „Ahoj,“ řekla znovu, trochu hlasitěji, jako by ji neslyšel.
„Ahoj,“ řekl na oplátku, nezastavoval v pohybu rukou.
„Líbí se mi tvé auto,“ řekla a ještě jednou se zhoupla. Bill byl skoro až rozčilený tím, jak vesele vypadala.
„Není moje,“ řekl. „Co to máš v uších?“
Dotkla se jednoho ze svých uší a zazubila se. Chyběl jí spodní zub. Billovi připadalo, že vypadá hloupě. „Náušnice,“ řekla, pomalu, jako by snad on byl ten hloupý. „V mém oblíbeném tvaru.“
Bill naklonil hlavu. „Hvězdy?“
Dívka přikývla, byla ráda, že vzbudila jeho zájem. „Uh-huh. Chceš si hrát?“
Bill zamrkal. „Hrát?“ zastavil auto v písku. Kromě jeho mámy se ho na tohle nikdy nikdo ještě nezeptal.
Dívka přikývla a Bill nad tím dlouho a tvrdě přemýšlel. Mohl by s ní jít? Co by jeho táta řekl, kdyby věděl, že si Bill hraje s holkou? Chtěl s ní ale jít.
Dívka viděla, jak váhá a podala mu ruku, roztáhla své malé prsty. Bill byl nejdřív zmatený, ale pak pochopil, co po něm chtěla. Nejdřív se na ni díval a pak se pomalu a váhavě natáhl a vzal ji za ruku.
***
Soudní síň nebyla typická velká místnost s řadami sedadel, jako to často vidíte v televizi. I když nebyla malá, rozhodně nebyla tak velká a děsivá, jak si ji Tom představoval, možná to mělo co dělat s tím, že to bylo malé město.
Tom seděl na druhé straně od stupínku pro svědky a mohl tak vidět na všechno, co se bude dít. Jak přejížděl pohledem po lidech, zastavil se očima na několika lidech, kteří museli být z rodiny; rodiče. Byli to jen tři dospělí, takže jeden z nich musel být sám, pak tu byla mladá žena, které mohlo být okolo dvaceti. To musela být ta dívka, Karinina kamarádka, která všechno viděla skrz okno a zavolala policii.
Pár, muž a žena, seděli vedle sebe v objetí a ta paní tiše vzlykala do manželova saka. Vedle ní seděla další žena s tmavými vlasy a vedle ní musel být právník. Žena s tmavými vlasy se trochu otočila a něco právníkovi řekla, Tomovi se na vteřinu v krku zadrhl dech. V jeho mysli nebylo pochyb, kdo to byl. Tom viděl jen jednu fotku Kariny, ale stejně ta podoba byla velká, musela to být její matka. Měly stejný obličej, stejně bledou kůži a pihovatý nos. Jediná věc, která byla jiná, byla, že Karina měla vlasy skoro až bílé, zatímco vlasy její matky byly skoro černé.
Na vteřinu si Tom myslel, že se dívá na něj, ale potom její pohled pokračoval po davu. Jako kdyby někoho hledala. Billa. Tom těžce polkl.
Bylo špatné, že tady byl? Pomyslel si najednou. Bylo špatné, že tu je, a že je tu pro Billa? Bylo to špatné, že když tihle lidé ztratili své děti, když ta dívka ztratila svou kamarádku, když stále ještě truchlili? Měl by Tom být na straně vraha?
Ne, nejspíš by neměl. Teoreticky by neměl. Teoreticky by tu teď neměl sedět, třást se a doufat, že Billa jednou pustí. Samozřejmě že by neměl.
Ale přesto tu byl.
Omlouvám se, pomyslel si Tom a díval se na rodiče a dívku. Je mi líto vaší ztráty.
Odvrátil od nich pohled, nemohl se na ně dívat, měl v žaludku těžko, které bylo dost podobné vině. Namísto toho se díval do klína a hrál si s knoflíkem na rukávu své košile. Otevřel ho a znovu zavřel. Otevřel a znovu zavřel. Otevřel-
Zvedl hlavu, když se hlavní dveře do místnosti otevřely. Jeho srdce se zastavilo, když se díval, jak Billa vedli dva strážníci, kteří mu šli po boku, ruce měl před sebou v poutech. Měl hlavu dolů a Tom viděl, jak se chvěje.
Tomovy oči neopustily Billa, když ho přivedli, aby se posadil vedle dalších strážníků a jeho právničky. Nikdy nezvedl pohled; nikomu se nepodíval do očí, Tom si uvědomil, že se předklání, že za ním chce jít, a znovu ho pohltil pocit viny.
„Taky se bojím,“ zašeptal Tom, sledoval Billa.
A pak najednou, promluvil soudce.
Tom projel knoflíkem na rukávu zpátky do dírky. Bill ztuhnul. Vzduch zhoustl.
Začínalo to.
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Chmmm, být u soudu je vždycky stresující, ale když vám jde o život? Neumím si představit, jak moc se Bill musí bát. Opravdu si nejsem jistá, jestli Bill bude tak úspěšný, spíš se obávám, že vzhledem k temné povaze téhle povídky budeme jeho smrti přihlížet. Tom je silný, je od něj neuvěřitelně odvážné pustit se mezi ty lidi kvůli své lásce. Před pár dny jsem teprve přečetla všechny dosud přeložené části povídky, říkala jsem si, že se do toho snad pustím v angličtině, ale jak vidno, není třeba :))) Mooooc děkuji za překlad, ačkoliv je tu víceméně "načerno"
Jsem moc ráda, že jste to holky nevzdaly a s povídkou i za těhle podmínek pokračujete. Hlavně moc děkuju LilKatie, tahle povídka za to stoprocentně stojí!
Dnešní díl byl opravdu depresivní. Úplně to na mě dolehlo a cítím se, jako bych tam v té soudní síni seděla s nimi. Opravdu chápu Tomovy protichůdné pocity a ještě více chápu Karininy rodiče. Bill je prostě zabil a to mu nikdy neodpustí, ať už se to všechno stalo z jakýchkoliv důvodů…
A tak tu máme súd. Chudák Bill, musí to byť preňho neuveriteľne ťažké a stresujúce. A Tom je preňho neuveriteľnou podporou. Som zvedavá, čo sa udeje.
Ďakujem za preklad.
Tak je soud a Billovi musí byt hrozně i když ví že zabil je dobře že je sním Tom.
Jsem tak rada ze tahle skvela povidka ma pokracovani, ikdyz nacerno. Nejdrive jsem tapala coze to je za povidku, podle nazvu jsem ji nejdrive nemohla poznat ale po chvilce mi svitlo a ja se borlive vrhla do cteni…a zajima me prubeh soudu a co se bude dit po soude. Nezbyva nez si pockat. A velike diky pro prekladatelku povidky, ze i pres potize ktere vznikly s prekladanim pokracuje.
Mám obrovský strach z toho ako sa Bill dokáže obhájiť. Nezdá sa, že by bol schopný zo seba dostať nejakú vetu. Je mi ľúto, že Tom nemôže byť pri ňom a držať ho aspoň za ruku. Ale je mi strašne ľúto aj Karininej rodiny:(
Ďakujem za pokračovanie, bolo by škoda nemať tu tak nádherný aj keď smutný príbeh. Neviem si predstaviť ako sa môže takéto niečo skončiť:(
Ach, mne je tak lútostivo pri Billových spomienkach na detstvo – žiadni kamaráti, čudný otec ( nerozumiem, prečo ho nemohol mať rád 🙁 nič z tohoto by sa nestalo ! mám k nemu odpor! ), smutné pochody v hlave .. možno až príliš moc chápal čo sa deje okolo neho a tak len nechcel cítiť 🙁 . a Pojednávanie.. cítim sa ako by bolo moje vlastné a a nervózne sedím v sále a čakám na verdikt