No words necessary

autor: Muckátko :o*

Po předešlé jednodílce poměrně těžkého kalibru, je tu něco ‚lehčího‘. Možná jednodílku mnoho z vás nepochopí, protože nemůžete nahlédnout do mé hlavy, ale pro mě je moc důležitá.

Děkuji za předešlé komentáře a hodně zábavy u následující jednodílky 🙂

Muckátko :o*

Slunce na obloze se čím dál častěji schovávalo za bílé chomáčky mraků, a tak se stávalo, že okolí během vteřiny zahalil stín, aby se v následující sekundě zase rozplynul díky slunečním paprskům. Nevypadalo to na déšť. Na to bylo vidět ještě příliš mnoho modré oblohy. Ve skutečnosti bylo příjemně. Oblačno bránilo slunci ohřívat zem jako obvykle, proto bylo možné daleko lépe dýchat. Ne však pro všechny.

Bill postával na terase jeho a Tomova domu. Oblečený v šedivém tričku s krátkým rukávem a tmavě modrých teplácích s bílými šňůrkami na stažení v pase se ošíval, zatímco se snažil klidně dýchat a soustředit se na jemný větřík, který hladil jeho tváře. Studená vykachlíčkovaná podlaha na terase jej bodala do holých chodidel a vháněla do jeho těla chlad. Neuměl však vysvětlit, proč se dnes rozhodl nevytahovat ani ponožky ani obuv, o kterou rozhodně nouzi neměl.

Všude bylo tak ticho. Zrovna dnes si přál hluk. Cokoli, co by kolem něj udělalo dostatečný randál. V tu chvíli si přál být na koncertě v beznadějně vyprodané hale. Stát přesně uprostřed toho šílícího davu a nechat ten nesnesitelný a ohlušující řev plnit jeho uši a mozek. Právě v ten okamžik se mu to zdálo jako ten nejlepší a nejpříjemnější zvuk na světě. Protože on by mu možná pomohl. Přehlušil by všechny ty myšlenky, které se mu honily hlavou. Nikdy nic podobného nezažil. Všechno uvnitř něj křičelo, vyplouvalo na povrch a zvnějšku se to zabodávalo zase znovu do jeho těla a především do jeho hlavy. V uších mu hučelo, jak se snažil těm myšlenkám naslouchat, utřídit je, některé umlčet, ale na to byl stále ještě malý pán.

Cigareta, kterou držel po většinu času spíše v prstech než v ústech, začala pomalu samovolně dohořívat a s každou další dávkou bílého kouře ubývalo i tabáku, který měl původně naplnit Billovy plíce. Ani třetí cigareta v řadě Billovi nepomohla omámit jeho mozek natolik, aby otupil veškeré smysly a dokázal se jen nepřítomně dívat do prázdna, což bylo to jediné, co chtěl.

Típl promarněnou cigaretu do skleněného popelníku po své levici a natočil se trupem k pravé straně, kde na širokém zábradlí ležela poloprázdná krabička se zapalovačem na sobě.

Bill se po ní zoufale natáhl. Nezkoordinovanými pohyby však shodil zapalovač na zem. Nedočkavě se pro něj shýbl a schovávajíc jej do dlaně pravé ruky, se třesoucími prsty snažil krabičku otevřít a vydoloval z ní další cigaretu, do které vkládal nové naděje, že jej zachrání a vytrhne z téhle podivné nálady. Prsty si však dělaly, co chtěly, a jakmile se mu podařilo bílou tyčinku vytáhnout, upadla mu na zem stejně jako předtím zapalovač. Tentokrát se pro ni však neshýbl. Bylo snazší vytáhnout si prostě jinou a zbytečně se nenamáhat.

Ale neudělal to. Položil krabičku zpět na zábradlí a propletl prsty. Přimkl dlaně k sobě, krátce stiskl a vydechl.

Co to bylo?

Co byl ten neznámý a tím pádem nesnesitelný pocit uvnitř jeho hlavy a hrudě? Bolelo jej srdce, ale ne takovým způsobem, kdy by se začal obávat, že se jedná o něco vážného ze strany jeho zdravotního stavu. Cítil tlak na hrudi a srdce – jako by chvílemi zrychlovalo, bilo rychleji, a vzápětí se zase uklidnilo a tlouklo v pravidelných intervalech. Tíha na jeho hrudi mu nedovolovala lehce dýchat, a kdyby spal, myslel by si, že si jeho mazlíček Pumba ustlal na jeho prsou. Co chvíli mu zahořely tváře a mírně zčervenaly. Měl tak hloupé pocity a výkyvy emocí, že se mu tu a tam hnaly do očí slzy. Nikdy se nedostaly ven, aby stekly po tvářích, přesto dokázaly jeho oči navlhčit natolik, že přestával vidět ostře a jasné obrysy věcí okolo se najednou slily v podivnou mlhu plnou třpytu, mihotání a rozmazaných barev.

Posmrkl, když už se zadržovaný vzlyk dostával i do jeho nosu a předznamenával vytrvalý pláč, který by uvolnil emoce.

Ale proč by měl brečet? Proč by měl stát na terase a řvát jako malý kluk? Nestalo se nic smutného, ani se s nikým nepohádal. Všechno šlapalo, jak mělo. Všechno vypadalo jako báječný start do nové etapy jejich života, tak co bylo špatně?

Na to nejspíš nepřijde, protože jeho myšlenky křičely tak hlasitě, že nedokázal poslouchat svůj rozum.

Stáhl ruce ze zábradlí, jak se o něj předtím opíral a vztáhl ruce ke svým vlhkým očím. Vtlačil zbloudilé bezdůvodné slzy zpět tam, odkud přišly, a otočil se ke dveřím, aby studenou podlahu vyměnil za o něco teplejší plovoucí podlahu. Okamžitě rozpoznal ten rozdíl.

Ve svém dost nejasném citovém rozpoložení se vydal unavenými kroky dál do domu.

Když míjel zrcadlo, na chvíli se u něj zastavil a pohlédl do něj. Vždycky se snažil vypadat v pohodě, i když se cítil mizerně, a ve většině případů se mu to dařilo na jedničku. Dokonce i Tom občas zaváhal, jestli se mu to jen zdálo, nebo se Bill opravdu cítí špatně, ale navenek nedává nic znát. Podivný stav, ve kterém se Bill nacházel a neuměl vysvětlit, se mu však podepsal na každé části jeho těla. Jeho ruce se chvěly, ramena byla podivně pokleslá, záda shrbená. Nohy se mu při chůzi motaly do sebe, jeho tváře byly narůžovělé a oči mdlé a permanentně podlité slzami. Jeho víčka byla téměř zavřená, jak neměl chuť ani mrkat, což nevyžadovalo žádnou námahu od té doby, co se tento jev řadil do ochranných reflexů, které člověk vykonával automaticky, ani si to neuvědomoval.

Mohl by říct, že se cítí nemocně, ale on i Tom by věděli, že lže, protože oba zažili Billa nemocného a takhle rozhodně nevypadal.

Vymýšlení vysvětlení, proč vypadá tak, jak vypadá, přerušilo až otevření dveří od jednoho z pokojů na široké prosvětlené chodbě. Bill věděl, že je to Tom, protože nikdo jiný s nimi v domě nebyl. Výjimečně. Bill tělem zůstával proti zrcadlu, ale jeho tvář se stočila nad levé rameno. Sledoval, jak Tom vychází z pokoje a zavírá za sebou dveře. Otočil se tělem do chodby a při zvednutí hlavy zarazil své poměrně svižné kroky, kterými mířil vyhledat bratra. Ne že by po Billovi něco chtěl, ale potkal jej jen u snídaně a teď už mohlo být kolem páté odpoledne a bratr mu chyběl.

Zadíval se na podivný postoj, v kterém se Bill nacházel, a chtěl původně prohodit něco ve smyslu, že krásnější už nebude, nebo že nemusí do toho zrcadla tak zírat, jestli chce slyšet, že je krásný, stačí říct Tomovi, ale výraz v jeho tváři a němá řeč jeho těla přinutila polknout všechna slova, která se hromadila Tomovi na jazyku. Zůstal stát uprostřed chodby pohledem spojený se svým malým bráškou, který vypadal jako chycený v oparu starostí.

Tom chtěl promluvit, ale z nějakého důvodu nevěděl přesně, co říct. Vlastně věděl. Jeho dvojčecí radar blikal rudým světlem a okamžitě Tomovi nabídl přihrádku otázek typu ‚Co se děje? Stalo se něco? Jsi v pořádku? Můžu nějak pomoct? Chceš si promluvit?‘

Ale pak tu byla ta divná věc, která držela jeho rty semknuté.

Bill se díval na bratra oblečeného ve stejně pohodlném domácím oblečení. Široké tepláky, bílé triko s mnoha dírami, které přiléhalo k jeho tělu, ale neobepínalo jej, a na rozdíl od Billa měl na nohách boty, zatímco okraj Billových tepláků šimral jeho nahé nárty a kotníky. Bill stiskl vepředu v prstech okraj svého trička, aby trochu skryl jejich třas. Otočil se tělem k Tomovi tak pomalu, že sotva zaregistrovali jeho pohyb. Bill zahýbal prsty proti ozdobnému koberci, který se táhl chodbou, aby trochu zahřál ledová chodidla. Pod jeho víčky se při pohledu na bratra znovu začaly tvořit slané slzy. Mrkal o poznání víc, aby si Tom ničeho nevšiml. Sklopil pohled k zemi a podíval se na pravou nohu, která dostala pokyn, aby se odlepila od místa a udělala krok, následována tou levou. Koberec pod Billovýma nohama utíkal, dokud se prsty na nohách nezastavily před špičkami Tomových hnědých bot.

Starší z nich čekal, že k němu jeho dvojče vzhlédne a pohledem mu řekne, co se v něm odehrává, aby to mohl druhý z dvojice pochopit a pomoct, ale nestalo se tak. Billův pohled se zabořil do Tomova svršku a střídavě sledoval Tomův nadzvedávající se hrudník a břicho, které bylo skryté pod látkou oblečení.

Billovo hrdlo se stáhlo nevídanou silou, slzy v očích začaly nepříjemně pálit a srdce šílelo. Billovy prsty pustily zmačkaný lem trička a pozvedl paže do úrovně bratrových loktů. Ruce se mírně napnuly a postupně od prstů, zápěstí, předloktí, loktů až po nadloktí je Bill vsunul do mezery mezi Tomovým trupem a spuštěnými horními končetinami, dokud je nepropašoval za bratrova záda. V loktech ruce ohnul, rozevřel dlaně a důvěřivě až téměř bojácně bratrovo tělo objal. Jeho ruce se natiskly na bílé tričko a nohy udělaly ještě jeden drobný vstřícný krok k druhé osobě, aby se Billova tvář mohla pohodlně opřít o bratrovo rameno. Díky bratrově vysoké podrážce a absenci Billových bot se ocitli téměř ve stejné výšce, přesto se ale Bill musel mírně sklonit, aby se jeho tvář mohla opřít o Tomův hrudník.

Nevadilo, že mu bratr objetí nevracel. Dokázal se soustředit jen na určité věci.

Bratrovo tělo vonělo jako domov, bezpečí, láska a pohodlí. Necítil žádný závan sprchových gelů ani jeho obvyklý parfém, kterým se voněl, když měli něco v plánu, nebo šli ven. Tomova osobní vůně byla mírně smíchána jen s aviváží a pracím práškem, ve které se pralo jeho oblečení a ke kterému Bill momentálně tiskl nos.

Po celé délce svých rukou a na místech, ve kterých byl spojen s Tomovým tělem, cítil, jak je tělo jeho dvojčete štíhlé, ale pevné a svalnaté na dotek. Mohl se pohodlně opřít s vědomím, že se může do Tomova těla plně položit, aniž by později oba vrávorali pod tíhou mladšího z nich.

Horko, které se plazilo přes Billovo tělo, mu později navodilo pocit, že se začíná potit. Tomovo tělo bylo horké a ta horkost sálala dokonce i přes jeho oblečení. Prostupovala přes tenké svršky obou mladých mužů a zahřívala jejich těla, která teplo díky jejich bezprostřednímu kontaktu udržovala, až se nakonec spojilo v jednu hřejivost, kterou spolu bratři sdíleli.

Zpěvákova víčka nadobro klesla a jeho oči se zavřely. Vnímal pouze Toma. Jeho nepatrné pohyby, záškuby, chvění, přenášení váhy na druhou nohu. Podivné chování jeho těla se zklidnilo, každý nerv se uklidnil a myšlenky utichly.

Byl tolik zabraný do toho, že svírá bratra, že ani necítil mužné pevné ruce, které se ovinuly kolem jeho zad a přimknuly jeho tělo blíže k tomu druhému.

Tom stále nevěděl, co Billa přimělo k tak podivnému objetí, ale oplatil mu ho, protože měl pocit, že to je přesně to, co jeho malý bráška právě teď potřebuje. Klid, ticho a milovanou osobu blízko sebe. Sklonil tvář k rozčepýřeným vlasům, které jej okamžitě zalechtaly na bradě, a díky té blízkosti byl téměř schopný spočítat každý jednotlivý vlas na bratrově hlavě. Do tváře mu neviděl. Byla skloněná k podlaze a natočená od Tomova obličeje, ale věděl přesně, co by viděl, kdyby se mírně nahnul. Uvolněnou tvář, zavřené oči. Dokonce i jako řasy by se nechvěly tak jako obvykle. Tělo mladšího z nich se v objetí téměř nehýbalo. Billova mysl byla po dlouhé době naprosto prázdná. Nebyly v ní žádné myšlenky, které by létaly sem a tam, narážely do sebe a praly se. Dokonce, i když chtěl na něco myslet, nemohl. Jeho smysly převzaly kontrolu nad jeho mozkem. Nos cítil Tomovu vůni, uši naslouchaly Tomovu dechu a tlukotu srdce, oči viděly za zavřenými víčky scenérii, která se odehrávala na chodbě, a bříška prstů či povrch Billova těla vnímal povrch druhého těla.

Stáli tam na chodbě – na ne příliš romantickém, nedůležitém a ne zrovna útulném místě a přitom spolu sdíleli něco tak hlubokého, osobního a intenzivního, co mnohdy bývá bráno jako samozřejmost, jako jasná věc, kterou není třeba říkat nebo ukazovat. Dvojčecí spojení vše jen usnadnilo a urychlilo, aby Tom bez jediného slova pochopil, co objetí znamenalo pro Billa, aby zapřemýšlel, co znamenalo pro Toma, a co jím chtěl bratr říct a ukázat.

Ať už láska bratrská, přátelská, nebo partnerská, nikdy by se neměla změnit ve zvyk, kompromis, nutnost nebo samozřejmost.

Tom to pochopil a Billa si k sobě přitulil.

Bill se uklidnil a drobně se v pevném objetí usmál.

Slov nebylo třeba.

autor: Muckátko :o*