The Christmas Cynic 8.

Když Bill v dopoledních hodinách konečně odtáhl závěsy ve své ložnici, svět kolem něj byl kompletně bílý a zmrzlý. Jemné vločky se otáčely ve vzduchu a padaly lehčeji než předešlý večer. Cesta vypadala, jako by ji žádný pluh ještě neprojel, pravděpodobně proto, že sníh i nadále padal a město nechtělo utrácet peníze, aby posílalo pluhy podruhé, nebo dokonce potřetí.

„Muselo sněžit celou zatracenou noc,“ přecedil Bill přes zaťaté zuby a odvrátil oči od mladého, smějícího se páru, jdoucího ruku v ruce po zasněženém chodníku. Zatáhl závěsy zpět na místo a zamračil se na vadnoucí listy Vánoční hvězdy. „Zaléval jsem tě zrovna včera,“ řekl jí Bill a připadal si jako blázen, že mluví s kytkou. „O co se snažíš? Přizpůsobit se mé náladě? No, dokud ti tvůj přítel nevezme tvé srdce a nerozdrtí jej podpatkem své boty, nebudeš schopná se vcítit do mé nálady, slečno Zimní Růže.“ Hlas se mu třásl a nehty zaryl do parapetu, až v měkkém dřevě zanechal rýhy. Přejel po nich naštvaně rukou, jako by je snad mohl lehce vyhladit.

Mimoděk se ohlédl na svůj mobilní telefon, který ležel, s tmavým displejem, na nočním stolku. Udělal k němu jeden neúspěšný krok a zastavil se.

Bill navlhčil hlínu v květináči Vánoční hvězdy a šoural se z ložnice nakrmit Kazimíra, který se na jeho naléhání probudil a zamňoukal. Než se vydal do kuchyně, zastavil se v koupelně a zahlédl sám sebe v zrcadle. „Ježíši Kriste.“ Vypadal jako mýval, s očníma linka stále ještě nanesenýma z předchozího dne. Otevřel box s ubrousky na make-up a začal si čistit pravé oko, dokud si neuvědomil, že kůže pod tím je nateklá a červená. „Víš ty co? Seru na to,“ vyštěkl na svůj odraz. Hodil ubrousek do koše vedle wc a rozhodl se, že by měl počkat, než bude znovu připraven si nanést linky a zamést známky toho, že se celou noc převracel a přemýšlel o Tomovi.

~*~

Cesta, po které Bill normálně jezdil ke stanici, obsahovala několik dopravních tepen, včetně Lakeshore a Michigan, které byly alespoň rozmražené tou těžkou dopravou. Na první křižovatce se ale Bill rozhodl odbočit vpravo, na menší jednopruhovou silnici mezi výškovými budovami.

Energické vánoční melodie hrály na každé FM stanici, kterou naladil, a neměl chuť poslouchat WSYC. Nakonec rádio vypnul uprostřed podivně pesimistického ztvárnění Rolniček a pak sevřel volant oběma rukama. Tato silnice nebyla odhrabaná ani posolená, což znamenalo, že se musel soustředit na řízení a pouze na řízení. Obvykle si po cestě zkoušel své řečnění, ale neměl chuť na jakékoliv řeči o Vánocích nebo o čemkoliv jiném. Hulákat na palubní desku možná, ale povídání ne.

Bill zrychlil na stabilních 25 mil za hodinu. Zapnul stěrače, aby smetly závany sněhu, které padaly z nebe. Po několika minutách vzhlédl. Vločky se staly většími a vlhčími od chvíle, kdy vyjel, a přísahal by, že po každé z nich mu na okně zůstala kaňka vody. Dokonce i se sněhem nad sebou a pod sebou Billova mysl začala bloudit. „Blinkr, ty osle,“ zamumlal, když auto před ním odbočilo doleva, aniž by se obtěžovalo o tom dát dopředu vědět. „Sváteční provoz, můj oblíbený. Banda pitomců, kteří nevědí, kam jedou. Z města, do města. Jako by to byla nějaká omluva. Říká se tomu MapQuest, Google Maps, Yahoo Maps, můžete si vybrat. Pokud jste nemohli přečíst název ulice, než jste se zastavili uprostřed křižovatky, pak byste si měli nechat vyšetřit zrak.“

Zmáčkl blinkr, když byl na řadě a přišlápl brzdy ve snaze varovat bílé SUV za sebou, že zpomaluje. To kolem něj prosvištělo, jakmile Bill dostal své Audi prudce z jeho cesty, a dostal se do lehkého smyku ve sněhu vysokém po kotníky. „Jen tak dál!“ Vykřikl za ním Bill. „Tyhle deseti-autové řetězové havárie, o kterých jsem mluvil tenkrát ve své show? Způsobené netrpělivými, nezodpovědnými řidiči, jako seš ty! Gratuluju!“

„Kolona. Jistě.“ Bill upřel oči na silnici před sebou. „Ale víte, co je absolutně nejlepší na svátcích? Být sám. Ukazovat se sám v domě svého otce už po bůhví kolikáté. Je to soucit, který nejvíce miluju, opravdu. Oh, ne,“ opravil se. „To co opravdu zbožňuju, nejlepší část Vánoc: nabízené schůzky s každou způsobilou kamarádkou ve věku pod čtyřicet let. Je skvělá, Bille. Budeš ji milovat. My jen chceme, abys byl šťastný, Bille, tak dlouho, dokud tvé štěstí nezahrnuje penis vedle tvého vlastního,“ napodobil Bill fistuli, která se přeměnila v zavrčení. „Lepší, než přivézt si rande a snažit se mít navrch nad všemi ostatními. Bille, tohle je John lomítko Rick lomítko Keith, fotbalový záložník, který bude mít místo u mě na předměstí, v oploceném domě a ve scénáři se dvěma dětmi. Tohle je Rebecca lomítko Janet lomítko Marian, moje spřízněná duše. A co ty? Co budeš dělat se svou budoucností?“ Billův hlas se stal přiškrcenějším. „Stále v rádiu? To je milé. To tě v noci udrží v teple.“

Teplo mu připomínalo Toma, slovo, které Bill zlomyslně zatlačil do zadní části své mysli.

Strčil do přehrávače jakékoliv CD. Mix Coldplay, který si Bill vytvořil sám, začal hrát klavírním intrem a Bill se rozzlobil na jednu ze svých oblíbených kapel. Ale pro nedostatek lepší volby nechal CD hrát.

Ze šedých mraků začalo bleskurychle padat ještě více sněhu a vytvořilo před jeho autem jakési hvězdné pole. „Super rychlost, kapitáne,“ zamumlal si Bill pro sebe. „Alespoň tady není na cestě nikdo jiný. Můžu si dělat, co chci. Sám.“ Noha mu klesla více na plynový pedál. Nepřítomně uklidnil volant, když pneumatiky podklouzly. „Když jste s někým jiným, jste svázaní. Uvízlí. Lepší je prostě-„

Přední část Audi narazila přímo do závěje.

Bill se okamžitě vrátil do přítomnosti a zíral tupě přes sklo. Kdy otočil volantem? Pohyboval se téměř zpomaleně. Zařadil zpátečku a šlápl na plyn. Kola se protočila a zbytečně hvízdala. „Ach ne. Ne, ne, ne, no tak.“ Bill znovu nastartoval motor, ale marně. Ztroskotal v hromadě sněhu před prázdným parkovištěm a budovou na levé straně, která vypadala opuštěně, soudě podle tmavých oken a cedulí k pronájmu/k prodeji, visících na předních dveřích.

Chris Martin zpíval: „Jen loutka na opuštěném provázku, ach, kdo by někdy chtěl být králem?“ Zabodl prst do tlačítka OFF. Hlas Chrise Martina zemřel uprostřed věty.

„Podívej se na to z té lepší stránky, Bille. Alespoň jsi nesrazil něčí poštovní schránku.“ Sarkasmus k němu přišel naprosto přirozeně, dokonce i když bylo zapnuto jeho tlačítko paniky. Sešlápl plynový pedál až k podlaze, takže Audi zařvalo a pohnulo se možná o centimetr dozadu. „Ne!“ Bill praštil do volantu a klakson zatroubil.

Škubnul sebou, nečekaný zvuk nějak přinesl všechny emoce, které se snažil potlačit nebo přesměrovat do vzteku. „Proč vůbec žiju v mírném klimatu?“ Zeptal se Bill nikoho a znovu práskl do volantu. „Musím být masochista, nebo blázen. Jaký jiný důvod bych mohl mít pro uvedení sebe do tohoto pekla každou zkurvenou zimu. Vždycky si myslím, že ta příští bude mírnější. Teplejší. Snazší. Více ohleduplnější. Více perfektní.“

„Ale nikdy. Kurva. Nejsou!“ Bill prásknul rukou do bočního okýnka a lapal po dechu po svém výbuchu. Slzy mu stékaly po tvářích a pravděpodobně mu ničily oční linky, které si tak pečlivě nanesl. Frustrovaně vypnul motor a prudce otevřel dveře.

Vyrazil ven do sněhu a nestaral se, jestli mu slzy na kůži zmrznou. Vítr narážel do jeho dlouhého kabátu a vlasů, které si zapomněl ukrýt pod klobouk. Bill zanadával a zápasil s knoflíky a potom s rukavicemi, které měl v kapse.

Dřepnul si vedle předních pneumatik a začal odhrabávat kusy sněhu, které držely jeho auto na místě. Ideální materiál na sněhové koule těsně obaloval celou přední část jeho Audi. Bill vypáčil několik ledových desek a s pochmurným odhodláním je házel přes rameno. To se ukázalo být ještě účinnější rozptýlení než jízda v arktických klimatických podmínkách. Netrvalo dlouho a jeho ruce byly ve voděodolných rukavicích celé otupělé. Několik dlouhých minut bezmyšlenkovitě pokračoval za vydávání pár žalostných zvuků, které odnesla rostoucí vichřice.

Konečně jej možnost jeho omrzlých prstů přiměla, aby se zachytil zpětného zrcátka a postavil se nejistě zpět na nohy. „To musí stačit,“ zamumlal si. Otevřel dveře a posadil se, otočil klíčkem v zapalování. Byl šokován, že se v takovém dni venku nezamkl.

Zkusil znovu plynový pedál. Vůz se posunul možná o další centimetr dozadu, a pak se opět posunul vpřed, snad ještě hlouběji než předtím. „Perfektní.“ Bill ze sebe vydal přidušený smích. „Perfektní. Namířil jsem do hromady sněhu na jediném kopci v celém Chicagu. Kurva!“

Bill prohledal kapsy a v jednom panickém okamžiku uvěřil, že nechal telefon na svém nočním stolku. Ale pak si vzpomněl, že jej nakonec hodil do kabelky. Odstrčil peněženku a cítil, jak se mu v očích shromáždily slzy, když rukou přejel přes sametovou krabičku se jmelím. Vyškubnul telefon z tašky, jako by jej kousl jedovatý had a zapnul svůj telefon poprvé od chvíle, kdy večer volal Andreasovi. Čtrnáct hlasových zpráv a pět textovek. Bill je všechny ignoroval.

Dokonce i když si sundal jednu rukavici, jeho prsty nešikovně jezdily po dotykové obrazovce. Místo toho, aby se dostal na začátek svých kontaktů, kde měl kontakt na tři A, se mu zjevil konec seznamu. Vyskočilo na něj jedno jméno: Tom Kaulitz. Bill instinktivně pohnul palcem na Volat, ale pak se vznášel nad Smazat.

Zaváhal. Nemohl to udělat.

Přejel si rukávem kabátu přes obličej a brzy si přál, aby to neudělal. Jeho svrchní oblečení bylo nasáklé vodou a on se roztřásl zimou. Díval se na svou ruku, která už měla nepřirozený odstín červeno-fialové barvy.

Klepnutí na okno přišlo jako překvapení. Bill rychle zvedl hlavu a setkal se přes sklo s Tomovýma jasně hnědýma očima. Tom přimhouřil oči a pusou naznačil jeho jméno, ´Bille´. O chvíli později bylo slyšet zvuk škrábání tlapek a Siriusovy tmavé uši se objevily v jeho výhledu. Pes zaštěkal, vzrušeně škrábal na dveře a divoce vrtěl ocasem.

„Jak-“ Bill v šoku zastrčil telefon zpátky do kapsy a pokynul Tomovi, aby Siriuse odtáhnul zpátky. Tom jej musel odtáhnout prakticky násilím, aby Bill mohl otevřít dveře. Jakmile Bill vylezl z auta, Sirius se vrhl vpřed a snažil se pokrýt Billův obličej a ruce svými psími polibky. „A-ahoj, kluku.“ Pozdravil ho Bill s cvakajícími zuby.

„Přestaň, buď hodný,“ přikázal mu Tom a přitáhl Siriuse zpátky k sobě. Bill cítil, jak Tom přistoupil blíž, aby zabral Siriusovo místo, cítil suchou ruku v rukavici usazenou na jeho rameni.

Bill se objal svýma rukama, aby se bránil proti chladu a muži, o kterém si myslel, že mu může věřit, a potom vzhlédl. „J-jak jsi m-mě našel?“ Zeptal se Bill vzpurně a zuby mu při tom cvakaly. „Ty j-jsi s-stalker a l-lhář?“

„Ne, jsi jen jeden blok od mého bytu,“ odpověděl Tom a v očích se mu zobrazovala starost, když si prohlížel Billovu tvář. „Můj bože, Bille, jsi zmrzlý. Pojď sem.“

Bill ztuhl, když kolem sebe ucítil Tomovu paži. „N-ne,“ dostal ze sebe. Zapotácel se na nohách a stejně skončil přitisknutý k Tomovu boku. Oči se mu rozšířily nad šustivým zvukem z Tomova směru a spatřil, jak si Tom rozepíná kabát. „C-co-„

„Zahřívám tě,“ odpověděl Tom jednoduše. Obalil polovinu svého suchého kabátu kolem Billa a přisunul si jej tím ještě blíž. „No tak. Zavolám ti odtahovku ode mě,“ zachytil pohled, který po něm Bill vrhnul. „Nemusíš mi odpouštět. Jen, prosím, pojď.“

„F-fajn,“ zamumlal Bill a více či méně poslušně se belhal po Tomově boku.

~*~

S novým oblečením, hřející podložkou na ruce, šťastným psem u nohou a šálkem horké kávy na stole se Bill začal cítit více sám sebou. Zabalil se do obrovské mikiny UC Berkeley a poslouchal telefonní rozhovor z kuchyně. Tom jej po příchodu okamžitě zavřel do koupelny, aby se jako první převlékl, a Bill musel přiznat, že Tomův instinkt byl správný. Bill už možná byl na pokraji podchlazení.

Ačkoliv ´přítelovo oblečení´ vyvolalo v Billovi duševní rachot protestu. Tomova vůně, šířící se z jeho mikiny a kalhot, se jen přidala do protichůdných názorů v Billově hlavě. Dej mu ještě jednu šanci, číhalo hned v popředí jeho mysli. Tohle není baseball. Nemáme tři pokusy, vzhledem k tomu, že lhal jednou, udělá to znova.

„Stanice je tak jako tak vypnutá,“ hlásil Tom a vykolejil tak Billovy myšlenky, když strčil hlavu zpět do obývacího pokoje. „Volal jsem tam, abych jim dal vědět, že nedorazíš a dostal jsem zprávu ze záznamníku. Ta vichřice je příliš špatná.“

„Volal jsi Davidovi?“ Zeptal se Bill podezíravě.

Tom si povzdechl a přejel si rukou přes své cornrows, zatímco se blížil ke gauči. „Ne, myslel jsem, že tvůj producent už bude v kóji, tak jsem volal tam,“ řekl. „Nemyslel jsem, že bys chtěl, aby Jost věděl, že tě mám u sebe.“ Naklonil se a Bill se napjal, ale Tom jen popadl barevnou deku ze zadní části pohovky. „Tady.“ Opatrně uspořádal přikrývku kolem Billových ramen.

Přikrývka spolu s tím něžným gestem zahalila Billa do osobního kokonu tepla, které mu nemohlo poskytnout dokonce ani Tomovo oblečení. Tom seděl na polštáři na Billově levé straně, drbal Siriuse za ušima, zatímco pes vstal, zívl a šťouchl Tomovi do nohy. Bill držel svůj pohled a natáhl se pro kávu.

„Omlouvám se,“ promluvil Tom tiše. „Nezáleží na tom, jaké byly moje motivace na začátku, neměl jsem ti je zatajovat.“

„Ne,“ řekl Bill do hrnku s kávou. Pára z ní mu dodávala dobrý pocit na rty a bradu. „To jsi neměl.“

„Víš, že jsem odmítl tu nabídku práce?“ Zeptal se Tom.

„Slyšel jsem. David si myslel, že jsem rozjel kampaň, abych se tě zbavil.“ Bill vydal nespokojený zvuk v zadní části krku. Pak se na Toma konečně podíval. „Proč jsi tu práci nevzal?“

„Kdybych ji vzal, myslel by sis, že jsem s tebou chodil kvůli své kariéře.“ Bill si všiml Tomova malého, letmého úsměvu, který přešel do grimasy. „Musel jsem si vybrat, jestli zůstat blízko tebe, nebo blízko WSYC. Vybral jsem si tebe, ale myslím, že můj plán okázale selhal.“

„Morální ponaučení z celého příběhu: řekni svému příteli pravdu, celou pravdu, a tak dále,“ řekl Bill upřímně a podíval se dolů, když Tomovy oči našly ty jeho. „Taky se omlouvám. Věděl jsem včera, že bys tu práci neodmítl, kdybys šel jen po publicitě, ale… ublížil jsi mi. Ach, do prdele,“ několikrát zamrkal, aby potlačil všechny slzy, znechucený sám sebou.

„Já vím,“ řekl Tom tiše. „Je mi to moc líto, Bille,“ nesmělá paže našla svou cestu kolem Billova těla, ten si povzdechl a položil hlavu na Tomovo rameno, místo aby jej setřásl pryč. „Ačkoliv, slyšel jsem tady slovo ´přítel´. Znamená to, že mi dáváš druhou šanci?“

„Chytil se toho, jako by to byla hlavní myšlenka celé té věty,“ zabručel Bill a zabořil nos do Tomova trička. „Možná. Pokud jsi nesnědl všechno to cukroví, které jsi mi slíbil.“

„Sirius ho snědl,“ odpověděl Tom okamžitě. „Snažil jsem se ho zastavit, ale víš, že je to spratek.“

Bill naklonil hlavu, aby se na Toma podíval. „Pravdu, celou pravdu, pamatuješ?“

„Čeká na tebe v ledničce,“ ujistil jej Tom.

„Dobře, dobře. Jsi zpátky,“ odpověděl Bill a odhazoval svou cynickou stranu netrpělivě pryč. „Na zkoušku. A žádné další lži.“

„Nesejdu z cesty ani o píď, důstojníku, slibuju,“ odpověděl Tom a pevně jej stiskl.

~*~

S hlavou na Tomově klíně Bill líně sledoval, jak se v televizi opět spustil Will a Grace. Po nevyslovené dohodě Tom přepnul na jeden z mála kanálů, které nehrály kýčovité vánoční speciály. „Takže jsi chodil na Berkeley?“ zeptal se Bill a prohlédl si znovu mikinu.

„Jo. Mám odtamtud diplom ve vysílacím žurnalismu,“ souhlasil Tom. „Pracoval jsem pro jejich rozhlasovou stanici.“

„Není divu, že ti chtěl Dave nabídnout práci,“ poznamenal Bill.

„Ne. Zkušenost s univerzitním rádiem, dokonce na Berkeley, není zase tak moc.“ Tomův hlas příjemně vibroval a Bill jen zavřel oči a vychutnával si to. „Nejsem ani zdaleka tak dobrý jako ty. Víš, proč jsem hned na začátku souhlasil s Jostovým plánem?“

„Protože jsi byl idiot?“ navrhl Bill.

„To taky,“ řekl Tom. „Ale myslel jsem, že televizní rande mi může dát šanci poznat tebe, možná jedinou šanci. Nikdy jsem si ani na chvíli nepředstavoval, že by mě Cynik mohl pozvat na skutečné rande. A taky to neudělal.“

Bill vydal lehké odfrknutí. „Ne. Bill to udělal.“

„Pořád obdivuju Cynika víc, než si myslíš, ale kterýkoliv den bych zůstal uvíznutý s Billem,“ zamumlal Tom a pohladil Billa po vlasech.

„Pokračuj. Řekni mi více o tvém hrdinném uctívání Cynika,“ povzbudil jej Bill napůl vážně. „Mohl bych to využít na podporu svého ega po… tom všem.“

„Jsi ten nejrychlejší myslitel, jakého jsem kdy potkal. Zdálo se mi, že jsi schopný se vypořádat s každým z mých hovorů. Nemohl jsem uvěřit, že ti Jost nedal nějakou předchozí přípravu, skripta nebo něco. Ale nedal,“ řekl Tom.

„Samozřejmě, že nedal. Myslím sám za sebe,“ odpověděl Bill. „Už jsem odolával těžším volajícím, než jsi byl ty.“

„Tomu věřím. Slyšel jsem to. Jsi výjimečně dobrý v nečekaných manipulacích.“

„Až na to, když člověk, se kterým chodím, přede mnou skrývá určité skutečnosti,“ poukázal Bill. Vždy ucítil bolestivé píchnutí, když pomyslel na to, co mu Tom udělal, ale pak, nemohl házet všechnu vinu na něj. Bill našpulil rty a přerušil jej přesně ve chvíli, kdy Tom začal s jednou ze svých srdceryvných upřímných omluv. „Ne, nech toho. Víš, komu jsem pořád ještě neodpustil?“

„Chápu to tak, že já to nejsem?“ Zeptal se Tom.

„Ne, tobě jsem odpustil. Bude to jen chvíli trvat, než ti zase budu úplně věřit,“ přiznal Bill. „Ale ne.“ Otevřel oči a přimhouřil je. „Ještě jsem neodpustil Davidu Jostovi.“

autor: kishmet