autor: Allka
OTEVŘÍT SVOJE SRDCE
Willamette Stone – Heart Like Yours
Sleep sound, sleep tight
Here in my mind, here in my mind
Waiting
Come close my dear
You don’t have to fear, you don’t have to fear
Waiting
How could a heart like yours
Ever love a heart like mine
How could I live before
How could I have been so blind
You opened up my eyes
You opened up my eyes
Dřímáš hlasitě, dřímáš pevně
Tady v mé mysli, tady v mé mysli
Čekám
Pojď blíž, můj drahý
Nemusíš se bát, nemusíš se bát
Čekám
Jak může srdce jako to tvé
Kdy milovat srdce jako to moje
Jak jsem mohl žít předtím
Jak jsem mohl být tak slepý
Otevřels mi oči
Otevřels mi oči
„Bille, jsi vzhůru?“ ozval se za dveřmi mámin hlas. Tom zmateně otevřel jedno oko. Zaznamenal, že ho bolí hlava a v puse má jako v polepšovně. Pak si uvědomil, že neleží ve svojí posteli. A nakonec si všiml, že v té cizí posteli není sám. Na rameni cítil tíhu dalšího těla. Připadalo mu, že má ruku vlisovanou do matrace. Otočil hlavu na stranu a spatřil vrabčí hnízdo havraních vlasů. Najednou mu hlavou proletěly vzpomínky na uplynulou noc. Tom vyvalil oči a volnou rukou se chytil za pusu, aby překvapeně nevyjekl. Jeho tep se zrychlil a dech se mu zadrhl v hrdle. Několikrát zamrkal. Přál si vyletět z postele a utíkat na druhý konec ostrova, někam, kam by si mohl zalézt a utřídit si myšlenky vířící mu v mozku. Ale nešlo to. Máma očividně byla za dveřmi, to její hlas Toma vzbudil. Dredáč nemohl jen tak otevřít dveře a vypochodovat na chodbu. Simone by bylo divné, že Tom jen tak přespal u Billa v pokoji, protože to nebylo žádnou běžnou situací. Začala by se vyptávat a Toma teď jako naschvál nenapadala jediná výmluva. Musel tudíž dál ležet a počkat, než máma někam odejde.
„Bille, ty taky ještě spíš? Klepala jsem u Toma, ale ten vůbec neodpovídá,“ ozvala se znovu Simone. Ano ano, těžko můžu odpovídat, když jsem tady, pomyslel si starší z bratrů. Tak co chceš? „No, jestli mě jenom ignorujete, kluci, tak vám sděluju, že jsem se zapsala na celodenní výlet po ostrově. Vrátím se večer. Mějte se,“ dopověděla matka. „A jestli spíte, napíšu vám vzkaz,“ dodala už tišeji, jakoby pro sebe. Pak byly slyšet vzdalující se kroky a klapnutí hlavních dveří.
Tom si oddechl. Chtěl okamžitě vystartovat z lůžka, ale v poslední chvíli se zarazil. Uvědomil si, že na něm leží Bill. To poslední, co by si teď přál, bylo ho vzbudit a čelit trapné situaci, jež by jistě nastala. Musel vymyslet způsob, jak se nenápadně zvednout. Tom začal pomalu vytahovat ruku a zároveň se posunovat směrem doleva. Postupoval po centimetrech, ovšem nakonec se mu podařilo vzdálit tak, aby se mohl osvobodit. Bill tiše zamručel, nicméně spal dál. Tomovi se ulevilo.
A teď hurá pryč, pomyslel si. Už už chtěl vstát, když tu se jeho dvojče otočilo na záda. Prameny černých vlasů sjely z jeho obličeje a odhalily jeho andělskou tvář. Tom zamrzl v půli pohybu. Z pohledu na Billa se mu sevřely vnitřnosti. Levou rukou si přejel po rtech. Vzpomněl si, jaké to bylo, když na nich měl přitisknuté ty bratrovy. Byly tak sladké, měkké, úžasně tvarované, jako stvořené k líbání. Perfektně do těch jeho zapadaly. Když se mu v noci podíval do očí, do těch jeho čokoládových studánek… byl v nich celý svět. Celý jeho svět. V tu chvíli by Billovi daroval celý svůj život. Když se Bill v jeho náruči uvolnil, svěřil se do jeho péče… Když si lehli na postel a Bill se prohnul v zádech a natočil hlavu, aby Tom mohl sjíždět rty jeho krční tepnu… Vybavila se mu Billova hebká pokožka, kterou v noci hladil, ten okamžik, kdy se odvážil zajet mu dlaní pod tričko. Bratrova kůže sálala horkem, byla tak žhavá, stejně jako byl žhavý celý Bill. Bylo to tak vzrušující, tak silné, tak… opravdové. Tom nikdy nic takového nezažil.
Ale je to brácha, brácha, brácha!!! Tohle se vůbec nemělo stát a já bych o tomhle vůbec neměl takhle uvažovat. Je to šílený, je to špatný, zhrozil se sám nad sebou Tom. Potřásl hlavou. Znovu se chystal odejít. Jenže jakmile se začal zvedat, matrace pod jeho rukou, o niž se opíral, najednou zavrzala. Bill se zavrtěl, otočil se na bok směrem k Tomovi a otevřel oči. Jeho pohled byl zmatený, pak se v něm ale objevilo poznání – stejně jako předtím u jeho staršího bratra.
„Ehm,“ odkašlal si Tom. Bál se toho, co Bill udělá nebo řekne.
Udělá scénu? Bude mi to dávat za vinu? Už spolu nepromluvíme? Nebo se tomu zasměje? Zapomene na to? A co já? Co chci já? Budu se tomu moct smát? Budu moct zapomenout?
Bill ale nic neřekl. Otevřel ústa, ale hned je zase zavřel. Neměl co říct. Místo toho tiše hleděl Tomovi do očí a nechával se pohltit vzpomínkami. Líbal se se svým bratrem, se svým dvojčetem. A bylo to…
úžasné.
„Co…“ začal Tom, ale Bill mu přitiskl dlaň na ústa.
„Nechci mluvit,“ zašeptal černovlásek. Tom jenom přikývl. Nervózně se ošil. Bill pomalu natáhl paži a dotkl se palcem kloubů na Tomově ruce, té, již měl položenou na posteli. Dredáč sebou škubnul. Hlasitě vydechl, ale rukou neuhnul. Celé jeho tělo se vlivem toho doteku napnulo.
Bill zvedl druhou ruku. Snažil se ovládnout její třas. Prsty pohladil bratrovu tvář. Tom se do jeho dlaně položil. Sklonil se a vtiskl Billovi drobnou pusu na čelo. Bill mu omotal ruce kolem krku a přitáhl si ho k sobě dolů. A Tom najednou věděl, že to, že je Bill jeho bratr, je i nadále stejně nepodstatné jako v noci. A že důležité je úplně něco jiného. Třeba to, že se jeho srdce s každou další minutou strávenou s tím černovlasým krasavcem víc a víc otevírá.
„Co budeme dělat?“ Bill si povzdechl a přivoněl si k Tomovu krku. Oba kluci byli v té jeskyni, kterou objevili před několika dny. Měli tam soukromí. Seděli na kameni a choulili se k sobě.
„Já nevím,“ zavrtěl hlavou Tom. Vzal Billa za ruku a pohrával si s jeho prsty.
„Co je s námi špatně? Nechápu to…“
„Já si… nemyslím, že by s námi bylo něco špatně. Teď, poprvý za dlouhou dobu, se cítím… správně,“ opáčil dredáč.
„Já se cítím… prostě cítím,“ řekl na to Bill.
„Tak proč s tím něco dělat? Můžeme to nechat, jak to je.“
„A co ostatní? Ti to těžko přijmou…“
„Pořád se strachuješ o to, co bude… Žij tím, co je teď,“ nabídl Tom.
„Nemůžu. Vracíme se domů za pár dní… Ty se nebojíš, co bude dál?“
„Já… Teď to není důležitý.“
„A co je důležitý?“
„Že jsem tady s tebou… Teď. Pro tebe to není krásný?“
„Je, jenže… nemůžeme napořád žít tady na Maledivách v týhle malý jeskyni a užívat si krásný chvíle.“
„Pusť to teď z hlavy,“ zaprosil Tom. „Chci tě ještě políbit…“
„Dobře,“ kývl mladší z bratrů. „Uvidíme po Maledivách…“
autor: Allka
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Som rada, že chalani ráno nerobili nejaké scény a bolo to v pohode 🙂
Billove obavy z budúcnosti chápem, ale tiež súhlasím s Tomom, nech žijú prítomnosťou… ostatné budú riešiť, keď to príde. .)
Ďakujem za časť.
Moje nejoblíbenější scéna dnes byla, když se Bill probudil ve chvíli, kdy se Tom chtěl tiše krást ven z jeho pokoje. Bylo hezké, že se hned neurazil, že se Tom pakuje pryč. Nevím proč, ale tahle povídka mi přijde něčím stejná jako všechno ostatní a přitom tak propastně odlišná. Nemůžu se rozhodnout. 😀 Děkuji za díl a budu se těšit na další.
PS: Rozhodně se ode mě nic, Allko, učit nemusíš, některé obraty, které používáš ve větách se mi pokaždé dostanou až pod kůži. 😉
V jednu chvíli už jsem se lekla, že Tom udělá nějakou pitomost a opravdu zdrhne… Naštěstí mu to Bill tak krásně překazil 🙂
Líbilo se mi, že už pak ani jeden nevyšiloval a taky to, že Tom nechtěl prozatím řešit budoucnost a jen si užívat přítomnost… I když to řešení budoucnosti časem na řadu určitě přijde…
Kluci to krásně zvládli.
Chudák Simone vůbec neví :DDD Ale jak ji hned napadlo, že ji chlapci jen ignorují.
Jsem ráda, že Tom nemohl zdrhnout, když mu to Bill tak krásně překazil 😀 Chápu, že objevit ve svém srdci tyhle city musí být nejdřív děsivé… ale díky bohu si v téhle povídce kluci rychle uvědomili, že je vše jak má být. Bez zbytečných scén a vytáček :))) Jsem zvědavá, jak to budou řešit dál, protože i když názor "Žij přítomností" je moc hezký, tak u mě by to třeba nefungovalo, já prostě musím řešit, co bude dál. 🙂
Děkuju za hezký dílek. Tahle povídka je pro mě v něčem jiná než ostatní, které tady čtu. Těším se na pokračování.
P.S. Ještě by mě zajímalo, jak jsou na tom asi teď Géčka :DDD Doufám, že v příštím díle se k nim už příběh taky stočí 🙂
Jsem ráda, že povídka pokračuje takhle. Rozhodně jsem měla strach, co bude, až se ráno kluci probudí. Měla jsem strach, že se budou ignorovat, což by mi trhalo srdce. Teď se pro jistotu začínám bávat toho, co bude až přijednou zpět domů, ale jak řekl Tom, zatím ať si užívají daného okamžiku. 🙂
Mrzelo ma, že Tom chytal paniku a chcel odísť, a som rada,že to nestihol a že ho Bill nepustil. Ale chápem Billa, že by chcel vedieť čo bude… tiež to chcem vedieť 🙂 Bolo to krásne prebudenie. Dúfam, že Tom po príchode domov nezačne to, čo sa stalo ignorovať. Billa by to ranilo a mňa tiež 🙂 Ďakujem za krásnu kapitolu.
Jejda, co by asi Simone rekla, kdyby vesla do pokoje a nasla tam spinkat kloucky? :3 😀 Nic slavneho. Nicmene jeste ze byla tak taktni a nechala to tak 😀
Probuzeni bylo stejne krasne! <3 i kdyz se 'nic' nedelo <3 dilecek.opet ponekud kratky :/ ale opet nadherny! :3 Tom ma pravdu! Proste at to Bill necha tak jak to je ted. Dokud muzou tak at. Az se neco zvrtne… (coz doufam, ze ne) pak at si dela starosti! Nicmene… v Nemecku maji i Gecka stejne problemy… nic nikomu nerict, ani muk! 😀 <3 Povidka se mela jmenovat 'O tom radsi nemluvit' 😀 Ne, delam si srandu, Neco citi je krasny! <3
Moc se tesim na dalsi dil a doufam, ze do budoucna nas necekaji zadne deprese, pac ja nechci byt ve stresu z dalsi povidky! 😀 🙁