autor: B-kay
Dnešním dílem si nejsem příliš jistá. Možná jsem neměla tu správnou náladu na psaní, možná to bylo něčím jiným, ale pokud by se vám náhodou nelíbil, máte právo kritizovat, aniž bych se zlobila nebo byla smutná. Kritika mě alespoň posune dál a budu vědět, co pro příště zlepšit :). I tak vám ale z celého srdce děkuji za předešlé komentáře a teď vám přeji hezký zážitek a krásný zbytek dne 🙂
Malý černovlasý chlapec, skrývající se za vysokým keřem, se ještě jednou zhluboka nadechl předtím, než se odhodlal nenápadně zvednout hlavu a rozhlédnout se po zahradě. Rozžhavené letní slunce se konečně skrylo za velikým mračnem a on tak získal dokonalý výhled na umíněného zlodějíčka pojídajícího jahody a jiné bobulové ovoce. Když měl dost, natáhl okraj svého bílého trička a začal si do něj vesele házet ovoce, které mu nepatřilo. Mezitím opět vyšlo slunce, vzduch byl opět o něco méně dýchatelný, ale to mladému chlapci vůbec nepřekáželo.
Černovlásek se ještě jednou nadechl předtím, než se rozhodl opustit svou skrýš. Spojil ruce dohromady a prsty vyformoval hlaveň své imaginární zbraně.
„Ty půjdeš se mnou, Scotty,“ šeptl malému černému pejskovi po svém boku a udělal několik drobných krůčků vpřed. Ohlédl se a mrzutě stiskl rty. Jeho věrný ochranář se nehnul z místa; vesele vrtěl ocasem a očividně neměl ani tušení, co po něm Bill chtěl. Mávl nad ním rukou a obrátil se. „Budu si muset vystačit sám,“ zamumlal, pozorujíc objekt, který měl chytit a zavřít do vězení. Váhavě se kousl do rtu a snažil se vzpomenout si na to, co mu Tom poradil, aby řekl. Pamatoval si, že se to týkalo rukou. Měl vykřiknout něco s rukama, ale nedokázal si vzpomenout na to, co to bylo. Zamyšleně se poškrábal ve vlasech a rozhodl se, že to udělá po svém. Rozkročil se, natáhl ruce před sebe a spojenými prsty mířil přesně na záda mladého zloděje.
„Stůj!“ vykřikl svým pisklavým hláskem nejhlasitěji, jak jen to šlo, a vzápětí si uvědomil, co za hloupost to řekl. Zloděj přeci stál po celou dobu. Jediný pohyb, který vykonával, byl pohyb rukou házejících ovoce do trička.
Zloděj se ohlédl a Bill spatřil, že má celou tvář ušpiněnou od ovoce. Kolem úst měl červenou konturu a po bradě a růžových líčkách mu stékala fialová šťáva. Za jiných okolností by se rozesmál a utíkal mu na pomoc, ale to teď udělat nemohl.
Nevěřícným pohledem sledoval, jak na něj zloděj vyplázl jazyk, rozhlédl se kolem sebe a vzápětí se rozběhl jako o život. Bill si povzdechl. Už teď prohrál. Neuměl utíkat tak jako Tom. Běžet uměl, ale v konečném důsledku byl rád, že se vůbec udržel na nohou. Celý život Toma obdivoval za to, jak rychlý a odvážný uměl být. Měl vše, co Billovi chybělo.
Nechtěl se ale vzdát. Chtěl mu dokázat, že také za něco stojí, ale když po několika vteřinách běhu přistál kolenem na štěrkové cestě, pochopil, že nestojí. Vydechl bolestí, posadil se a opatrně si vyhrnul tmavé tepláky, na kterých se nyní vyjímala obří díra. To bude mít máma radost, pomyslel si, zatímco se smutně díval na své rozbité koleno. Cítil, jak mu do očí vystoupily slzy. Opravdu to moc štípalo, a i kdyby ne, měl omluvu za své chování. Bylo mu teprve sedm a jakákoliv bolest jej dokázala vyvézt z míry.
„Bille!“
Zvedl hlavu právě ve chvíli, kdy Tom dopadl vedle něj, nejprve pečlivě prostudoval vážnost poranění a poté pohlédl Billovi do očí. Bill si nemohl pomoct. I přes pulzující bolest v noze, se musel pousmát.
„Jsi v pořádku?“ ptalo se jeho dvojče a tričkem špinavým od jahod a borůvek, otřelo krvácející okraje odřené kůže.
„Tomi,“ pípl Bill naoko káravě. Najednou mu vůbec nebylo do pláče. „Ty jsi zloděj. Neměl bys mi pomáhat. A už vůbec bys o mě neměl mít strach.“
„Zase příliš mluvíš, Bille,“ řekl Tom pobaveně, natáhl ruku a pohladil bratra po tmavé, střapaté hřívě. „Příště si budeme hrát na něco jiného. Ty budeš pán a já budu tvůj pes. Budeme se procházet po zahradě, mazlit se a ujídat dobroty.“
„To je pro holky.“ Bill si odfrkl, i když se mu Tomův nápad líbil mnohem víc než hra na policajty a zloděje.
„Tak budu alespoň vědět, že si neublížíš. Když budeš chtít, zase se schováme u Scottyho v boudě a budeme se smát tomu, jak se tam bude cpát za námi.“
Bill se přestal tvářit mrzutě a tiše se zachichotal. Když to dělali naposledy, užili si spoustu legrace. Scotty byl bezradný. Nejdříve se k nim tisknul hlavou, a když to nešlo, začal se k nim soukat zadkem. Oba málem praskli smíchy.
„Tak jo,“ souhlasil nakonec a usykl, když mu Tom pohladil ránu konečky prstů.
„Měl bych ti to umýt.“
„Proč?“ zeptal se a s něžným úsměvem mu otíral upatlanou tvář.
„Nevím, máma to tak vždy dělá.“ Tom trhl ramenem a pomohl Billovi vstát. „Možná bych tě měl odnést,“ zamyšleně se škrábal na hlavě a prohlížel si Billovo droboučké tělo.
Bill rychle zavrtěl hlavou. „Jsem příliš těžký. Vážím tak sto kilo!“ řekl rozhodným hlasem.
Tom se zasmál a vyhoupl si ho na záda. „Tolik neváží ani dědeček, Bille. A ten je tlustý jako obří tykev.“ Pomalu mířil k domu i s Billem na zádech. Cítil, jak se jej pevně drží a tlumí smích v záhybech jeho velkého trička. Nebyl si jistý, čím to bylo, ale najednou mu bylo nádherně. Napadlo ho, že by mu mohl darovat svůj tajný poklad, který asi před týdnem objevil s tátou u řeky. Mezi hromadou kamení, bláta a zapáchající trávy, spatřil malého cínového vojáčka. Ten by mu jistě udělal radost.
Nakonec jej však napadlo něco lepšího. Poté, co Billovi pečlivě opláchl koleno a málem jej celého shodil do vany, zapátral v hluboké kapse svých roztrhaných kalhot a po chvilce z ní vytáhl maličkou bílou věc.
„To je pro tebe,“ usmál se a vložil jej do Billovy drobné dlaně.
„Zub?“ Bill se na něj překvapeně zadíval. Tom byl na něj přeci tak pyšný. Už několik dní mu povídal o tom, jak strašně bolelo, když mu jej vytahovali, a přesto vůbec neplakal.
„Jo.“ Tom krátce kývl hlavou. Věděl, že Bill miluje překvapení. „Dej si ho večer pod polštář a do rána tam budeš mít od zoubkové víly nějaký hezký dárek.“
„Ale Andy říkal, že zoubkové víly nejsou skutečné,“ řekl Bill tiše a sesunul se na podlahu v koupelně naproti svému dvojčeti.
„Komu budeš věřit, Andymu nebo mně?“
Bill naklonil hlavu na stranu a poté se celý rozzářil. Tom v té chvíli poprvé okusil dotek slunce, aniž by byl venku a díval se na oblohu. Vnímal, jak se mu bříškem rozprostírá něco teplého a příjemného.
„Jistěže tobě.“ Řekl Bill a hravě jej cvrnkl do špičky nosu. „Jenom tobě,“ pípl, naklonil se k němu a věnoval mu drobný polibek na rty. Když se od něj odtáhl a vrátil se na své původní místo, zadíval se na Toma, který plaše skláněl hlavu. Když ji zvedl a věnoval Billovi pohled, jeho líčka měla nachový odstín. Zůstali na sobě viset očima mnohem déle, než bylo obvyklé. A pak se ve stejnou chvíli usmáli, natáhli ruce po tom druhém a přitulili se k sobě.
Pochopili. Věděli, že ať už se stane cokoliv, nikdy nebudou schopni milovat někoho tak silně, láskou tak bezbřehou a čistou, jako jeden druhého.
Bill pomalu otevřel oči a vzápětí toho litoval. Usykl, chytil se za hlavu, ve které mu třeštilo, a silně stiskl víčka. Už tak mu bylo dost špatně a roztančený svět před očima mu v tom rozhodně nepomáhal. Zhluboka vdechoval známou vůni a snažil se utřídit si myšlenky. Vše se zdálo být nějak rozházené. Nic nedávalo smysl. Poslední, na co si pamatoval, byl dotěrný bradáč a jeho nepříjemný pohled, kterým jej doslova svlékal. Pak začaly obrazy v jeho hlavě získávat nejasné obrysy, až se nakonec všechno zamlžilo. A pak mu to došlo.
Vystřelil do sedu, přičemž ze sebe nešikovně setřásl spícího Pumbu a okamžitě se rozhlédl po pokoji. Byl sám. I když zmatený a ledva se držící při životě, ale sám. Nadzvedl přikrývku a pousmál se, když na sobě spatřil hned několik vrstev oblečení. Výrazně se mu ulevilo. Ať už se v noci stalo cokoliv, neudělal nic, čeho by teď jistě litoval. Kdyby se probudil nahý po boku toho kluka, asi by se rovnou pozvracel.
Pomalu zamrkal, přiložil si prsty k tepajícím spánkům a snažil se uklidnit.
„Jak ses vyspal, Pumbi?“ zeptal se zesláblým hlasem pejska, který poskakoval po polštářích kolem něj a vybízel jej ke hře. „Páníček je dnes nepoužitelný. Budeš si muset vystačit sám,“ věnoval mu smutný úsměv a strčil ruku do kapsy, aby z ní vytáhl jeho míček.
Teprve v té chvíli si uvědomil, že na sobě nemá svůj svetr, a konečně pochopil, proč mu okolní vůně přišla tak povědomá a proč se mu z ní točila hlava. Srdce se mu jako na povel roztlouklo splašeným tempem, ruce byly okamžitě poseté husí kůží. Měl na sobě Tomův svetr.
Netušil kdy, jak ani proč mu jej oblékl, ale symbolizovalo to pouze jediné – byli spolu. Byli spolu poté, co se s ním zatočil svět a vše se ponořilo do tmy. Žádné vzpomínky, obrazy, nic. Naprostá prázdnota. Ale byli
spolu. Na tom jediném záleželo.
Opět se rozhlédl kolem sebe. Pokoj se mu už včera vůbec nelíbil a dnes to nebylo o nic lepší. I přestože doufal, že zalitý sluncem bude vypadat útulněji, spletl se. Všechno bylo cizí. Jako by do místnosti doopravdy nepatřila ani jediná část nábytku. Ani postel, ani stůl s židlí, staré křeslo. Ani on.
Už to déle nevydržel. S těžkým povzdechem se vyškrábal na nohy a poté, co konečně našel ztracenou rovnováhu, došel ke dveřím a neslyšně proklouzl ven. Chatou se rozprostíralo nekonečné ticho, slabě oranžová obloha za okny symbolizovala, že bylo ještě brzy a slunce muselo vyjít pouze před několika minutami. Nevadilo mu to. Neměl v úmyslu se vrátit do postele. Chtěl se umýt a najíst dřív, než se začnou probouzet ostatní, a pak se zavřít v pokoji, nebo se jít projít. Zkrátka cokoliv, čím by se jim vyhnul.
Pomalu scházel po schodech, míříc do jediné koupelny, která byla součástí chatky, a když se o pár vteřin později spatřil v zrcadle, netušil, jestli se má smát nebo brečet. Byl nezdravě bledý, pod očima měl přímo obří tmavé kruhy, neposlušné krátké vlasy mu postávaly na všechny strany. Když očima sklouzl níž a zastavil se na krku otlačeném od polštáře, z neznámých důvodů jím projel elektrický výboj. Nevěnoval tomu pozornost, protože mu pohled okamžitě padl na hromadu očních stínů, rtěnek a jiných líčidel, ze kterých většina jistě patřila Rie. Zejména ta kvalitnější většina.
Povzdechl si a opět se na sebe podíval. Vůbec se nepoznával. Civěl do tváře kluka, která se pro něj stala formou jakési masky. Ukrýval se za ni; chtěl se cítit silný, svobodný, a přitom si ještě nikdy nepřišel slabší a osamělejší. Mohl si obarvit vlasy i na zeleno a nechat narůst půl metrový plnovous, bolest v jeho nitru by nebyla o nic menší.
Odvrátil zrak a natáhl se po paletce tmavých očních stínů. Otevřel ji, namočil bříško prstu do černého odstínu a pousmál se. Ten pohyb a pocit, který mu přinášel, mu byl více než povědomý.
Opět zvedl hlavu a najednou hleděl do tváře někoho jiného. Alespoň mu to tak v první chvíli připadalo. Měl před sebou chlapce s černými vlasy, výrazně namalovanýma očima, veselým úsměvem na dětsky jemné tváři. Viděl své skutečné já. To, které se snažil pohřbít i s veškerými city, které přechovával.
Trhl sebou, odložil paletku tak rychle, jako by byla horká a pálila jej na prstech. Několikrát si přepláchl obličej studenou vodou a vyšel z koupelny. Do zrcadla už více nepohlédl.
Když neslyšně procházel kolem kuchyně, dolehla k němu ozvěna tichého rozhovoru. Opět si povzdechl. Zřejmě nebylo tak brzy, jak si myslel a všichni už byli vzhůru. Chtěl kolem nich projít a vyjít ven; podívat se na molo ještě před snídaní, ale zastavil se, jakmile zaslechl Riin hlas a své jméno doznívající za rachotem hrnků a lžiček. Ucítil, jak k němu přiběhl Pumba a zavěsil se mu na nohy, ale nevěnoval mu pozornost. Soustředil se pouze na hlasy uvnitř a nepříjemný pocit v žaludku.
„Vypadal pěkně naštvaně,“ ozvalo se nějaké děvče.
„To ano. Ještě nikdy jsem ho neviděla v takovém stavu,“ souhlasila další.
„Nikdy se tak nechová, ale když se jedná o Billa, mění se v někoho úplně jiného. Nikdo na něj nesmí sáhnout, nesmí mu být ublíženo,“ ozvala se Ria a Bill moc dobře věděl, že to nepovažovala za vítaný projev bratrské lásky. Stěžovala si.
„To je přirozené, ne? Jsou dvojčata, ještě ke všemu jednovaječná. Nikdo z nás si jistě neumí ani představit, jak silné pouto je pojí,“ ozvala se opět první dívka.
„Mám Billa celkem ráda a snažím se snášet jeho nálady a pochopit to jejich dvojčecí spojení, ale někdy jsem z toho unavená. Myslela jsem, že bude rád, že se Bill baví, ale když ho viděl s Alexem, vybouchl.“
„To nevadí, ještě to nějak vydrž. Neříkala si, že se chystá odstěhovat?“
„Ještě to nevím jistě, ale poté, co jsem mu našla ty inzeráty, to vypadá nadějně. Možná jim oběma prospěje, když budou na chvíli od sebe. Už nejsou děti. Měli by se probudit z toho svého snu, že budou navěky spolu.“
„Tom o tom ví?“
„Asi ne. Pochybuju, že se mu s tím svěřil. Téměř spolu nemluví. I já jsem to zjistila úplnou náhodou.“
„Máš štěstí, Rio,“ zavzdychala jedna z nich. „Možná se pak Tom konečně rozhýbe a požádá tě o ruku tak jako Markus mě. Jak je to dlouho, co jste spolu?“
„Za chvilku to budou dva roky,“ zacukrovala.
Bill nevědomky couval ode dveří, dokud zády nenarazil na dveře pokoje naproti. Silně stiskl víčka, pokoušejíc se zhluboka dýchat, ale nešlo. Bylo to, jako by najednou někdo z místnosti vysál všechen vzduch. Poprvé v životě cítil tak silnou úzkost, až se jí zalekl. Něco hluboko uvnitř něj, přímo uprostřed hrudníku, mocně pulzovalo, pálilo a bodalo. Měl pocit, že se každou chvílí rozletí na malé kousky. Přiložil si dlaň na hrudník a zalapal po dechu. Nemohl tomu uvěřit. Ještě pořád tlouklo. Sám sebe se ptal, kolik bolesti a trápení je ještě schopno unést, dokud toho na něj nebude příliš. Přestane tlouct, zastaví se a bude konec. Možná se ten den blížil. Při vzpomínce na Riin sladký hlásek si přál, aby ten den nastal co nejdříve.
Dlaní si protřel tvář. Snažil se uklidnit. Musí se uklidnit! Sklonil se, vzal do náruče zmateného Pumbu a utíkal opět nahoru. Jakmile za sebou zavřel dveře, všechno to na něj dopadlo. Jako opožděná reakce na podnět, který vyvolala Ria. Svezl se podél dveří k zemi, tvář si ukryl do dlaní a dřív, než jej v sobě stačil udusit, se mu ze rtů vydral zoufalý, bezmocný vzlyk, vzápětí následován dalším a dalším, až dokud se naplno nerozvzlykal. Doplazil se až k nočnímu stolku, ze kterého vzal svůj zebří sešit, stáhl si jej do klína a otevřel na poslední popsané stránce, oddělené od ostatních drobným předmětem, který mu sloužil jako záložka. Do druhé ruky vzal pero, připraven udělat tlustou definitivní čáru za vším, co tam popsal. Definitivní čáru za všemi sny, nadějemi a představami. Definitivní čáru za Tomem. Byl konec. Už by to déle nesnesl. Už nemohl dál.
Otíral si uplakané oči, aby lépe dohlédl na nepopsaný kus papíru. Zbytečně. Z očí mu unikaly další a další slzy, snažily se jej připravit i o poslední zbytky sil. Roztřeseně se nadechl, tvrdě zaryl perem do silného sešitu a předtím, než tlustou čárou rozdělil sešit na dvě poloviny, očima rychle prolétl poslední zápis. Stihl nakreslit menší polovinu čáry předtím, než se pero zastavilo a vzápětí mu vypadlo z rukou. Pokud včerejší noc nedávala smysl, pak to, co našel ve svých poznámkách, hraničilo se šílenstvím. Nevěřícně civěl na neúhledně psané odkazy, vzdáleně připomínající jeho dokonalý rukopis. Nepamatoval si, kdy něco takového napsal. Nepamatoval si dokonce ani na to, že by něco takového prožil. Navíc text nedával příliš smysl. Ale poslední slova, v podobě naléhavé prosby, jej usvědčila v tom, že si to možná nevymyslel. Ještě jednou očima přelétl krátký odkaz.
Je tma, ale i přesto se se mnou ještě pořád všechno točí. Dívám se na hodinky – půl 3. Vedle mě spí Tom. Nedotýká se mě, ale slyším jeho dech a cítím vůni. Je blízko. Tak krásný. Půjčil mi mikinu… zřejmě mi byla zima. Už ani nevím. Byl se mnou. Držel mě. Usmíval se. Objímal mě. Doteky. Molo. Jezero. Modré ptáče. Nejvoňavější člověk. Polibek. Chvění. Nezapomeň, Bille. Krk. Polibek. Chvění. Nesmíš zapomenout!
Zcela vyveden z míry vzal mezi prsty hračku, kterou od začátku používal jako záložku, a přiložil ji ke stránce. Poté bříšky prstů obkreslil malou tvářičku, vojenskou uniformu i starou zbraň. Dárek zoubkové víly. Malý cínový vojáček.
„Bille?“
Trhl sebou a zvedl oči k osobě, která pomalu vstoupila dovnitř. Tom měl na sobě vytahané tepláky, veliké tričko a kšiltovku; v jedné ruce držel sklenici s vodou a v druhé talíř s jídlem. Uhýbal jeho pohledu ale Bill i tak postřehl, že měl pod očima stejně výrazné kruhy jako on.
„Ahoj,“ věnoval Billovi malý úsměv. „Přinesl jsem ti něco k jídlu a vodu. Nebyl jsem si jistý, jestli ti náhodou není špatně,“ řekl tiše.
Bill využil chvilky, kdy se na něj nedíval, rychle si otřel uplakanou tvář a odložil sešit stranou. „Jsem v pořádku,“ ubezpečil jej a opřel se zády o rám postele.
„To jsem rád,“ Tom se smutně pousmál, položil talíř s jídlem na noční stolek a posadil se naproti bratrovi.
Místnost naplnilo ticho. Ticho vypovídající o všem, co ti dva cítili. Bylo nabité elektřinou, touhou, nadějí a zoufalou prosbou o pochopení.
„Jedeme domů,“ promluvil Tom po chvilce.
„Cože?“ Bill překvapeně zamrkal. Ještě pořád mu nedocházel význam toho, co si právě přečetl. „M-myslel jsem, že tady máme být až do zítřka.“
„To ano.“ Tom zíral na své ruce a jediné, na co dokázal myslet, bylo Billovo stěhování a sladkost jeho kůže. Bylo to jako jin a jang. Dva neuvěřitelné protiklady. Zřejmě nic na světě nemohlo existovat bez svého horšího sourozence. Přesně tak ani radost a bolest.
„Nerozumím,“ ozval se Bill plaše a ostýchavě ze sebe svlékl Tomův svetr. „Ř-řekl jsi, že jedeme-„
„My dva. Ria tady zůstává.“
„Zůstává?“ Bill se zhluboka nadechl, zvedl hlavu a zadíval se na Tomův smutný obličej. „Vím, že jsem chatou nebyl příliš nadšený, ale pokud je to kvůli mně, netrap se tím. Nějak to tady vydržím. Nechci vám kazit výlet.“
„Není to kvůli tobě,“ šeptl Tom se skloněnou hlavu a nenápadně se přisunul blíž k bratrovi. „Je to něco ve mně. Už tady nechci být. Nedokážu se nikomu podívat do tváře, aniž by se mi neudělalo zle. Potřebuju odejít. Je toho na mě najednou příliš a nechci tě tady nechat samotného.“
Netušil, jak jinak by to měl říct. V těchhle věcech nebyl příliš dobrý. Slova nikdy nebyla jeho silnou stránkou a možná právě proto byli nyní tam, kde byli. Zvedl hlavu a zadíval se Billovi hluboko do očí. Věděl to. Cítil to. Zbytečně si otíral tvář a pokoušel se tvářit, že se nic neděje. Plakal a Tom tak nějak tušil, že důvodem jeho slz byl opět on. Jako vždy.
„A-ale co Ria?“ zeptal se Bill zmateně, ještě pořád vyveden z míry náhlým zvratem situace.
„Na ní v téhle chvíli vůbec nezáleží. Pojede domů s někým z nich,“ odfrkl a hlavou ukázal na dveře.
„Pohádali jste se?“
„Ne.“
„Souvisí to nějak s tím, co se stalo včera? Udělal jsem snad něco já? Tome, prosím, řekni. Vždy jsme si všechno říkali.“
Tom se pobaveně zasmál a nevěřícně zavrtěl hlavou. Očima na zlomek vteřiny zabloudil do rohu pokoje, kde včera přistály Billovy noviny.
„A ty mi snad říkáš všechno?“ zeptal se smutně. Nečekal na Billovu odpověď. Vstal, došel ke dveřím, na jejichž prahu se zastavil, a ohlédl se. Nedokázal se na Billa dívat déle, než bylo vhodné. I kradmý pohled mu způsoboval hotová muka.
„Najez se a sbal si věci. Budu na tebe čekat u auta.“
Bill sotva stihl otevřít ústa, aby odpověděl, ale Tom už byl dávno pryč. Nezmohl se na slovo. Netušil, čím to bylo, ale už pomalu nerozuměl absolutně ničemu. A možná bylo lepší nerozumět. Nechat to na později.
Zavrtěl hlavou, vstal a sbalil si těch pár věcí, které si stihl včera vybalit. Poté do sebe rychle naházel sýrové tousty a kousek dortu a byl připraven k odjezdu. Když o dvacet minut později scházel dolů s velkou cestovní taškou přehozenou přes rameno, srazil se s Riou, která naštvaně dupala po schodech nahoru.
Otevřel ústa, aby se s ní rozloučil, ale její výraz jej přinutil zůstat zticha. Pohled, který mu věnovala, jasně mluvil o tom, že její trpělivost právě dosáhla svých hranic, pokud je už náhodou nepřesáhla. Když kolem něj rozzuřeně prošla, přísahal by, že zasyčela, aby s tím stěhováním tolik neotálel.
Sklonil hlavu a pokračoval ke dveřím, zahloubán do svých myšlenek. Ze zamyšlení byl však téměř okamžitě vytažen Tomovým roztomilým smíchem. Zůstal stát na prahu dveří a díval se, jak sedí na kapotě auta s nataženou rukou, v níž svíral Pumbův míček a s hravým úsměvem ji odsunul pokaždé, když po něm Pumba skočil.
K Billovu překvapení mu úsměv z tváře nezmizel ani ve chvíli, kdy došel k němu a řekl mu, že můžou jet. Právě naopak. Tom na něm zůstal viset očima, jeho úsměv se na krátkou vteřinku rozšířil, ale poté se odvrátil a zadíval se na nebe. Billovo srdce již opět tlouklo jako o život. Tomův pohled zalilo slunce a proměnilo jeho oči v záplavu tekutého jantaru.
„Rozmyslel jsem si to,“ řekl s pohledem upřeným na oblohu.
Bill překvapeně zamrkal. „Zůstáváme?“ zeptal se tiše a přistoupil blíž.
„Ne, pojedeme.“ Pousmál se, jako by mu i slunce věnovalo drobný úsměv a opět se otočil na bratra. „Ale domů, do Německa.“
Bill se nevěřícně zasmál. „Cože?“
Tom trhl ramenem, v očích mu plál drobný plamínek. „Za mámou, k prarodičům, navštívíme i Andyho. Uděláme si takový malý výlet a projedeme všechna místa, která máme rádi a která pro nás něco znamenala. Pojedeme kempovat, postavíme si domek na stromě. Budeme dělat všechno tak jako kdysi.“
Bill se musel opřít o kapotu, protože toho na něj začínalo být příliš. „Kempovat? Domek na stromě? Vracíme se snad do dětství?“
„A proč ne?“ Tom se posadil vedle něj a zadíval se na něj vážným pohledem. Snažil se formulovat myšlenku do smysluplných vět. „Tak nějak cítím, že tě ztrácím, Bille, a opravdu mě to děsí. Možná nám těchhle pár dní pomůže znovu se najít. Co ty na to?“ zeptal se a bříšky prstů pohladil Billovo zápěstí.
V té chvíli by udělal cokoliv, aby oddálil Billovo stěhování. Cokoliv, aby získal další šanci.
„Jenom my dva?“ pípl Bill tiše, a když se na Toma podíval, Tom v jeho očích spatřil strach.
„Jenom my dva,“ přikývl, a když se Billovou tváří rozprostřel sladký úsměv, věděl, že právě souhlasil s jeho bláznivým nápadem.
Když sedal za volant a vdechoval Billovu vůni, ve vzpomínkách zabloudil k včerejšímu večeru. Neodpověděl na Billovu otázku. „Ptáčku hledající skrýš, na co myslíš, o čem sníš?„
Zadíval se na něj. Bill se po dlouhé době místo Rii usadil na sedadlo spolujezdce, pečlivě si zapnul pás a Pumbu si vysadil na klín.
Tom se pousmál. V té chvíli měl vše, o čem snil na dosah rukou.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Snad si doma vše vysvětli a nebudou se navzájem už trápit.
Ta vzpomínka z dětství byla neuvěřitelně nádherná a dojemná! ♥ Mám ráda děti a tu jejich dětskou nevinnost a naivitu a ještě když si představím ta naše dvě roztomilá dvojčátka. 🙂 Po celou dobu jsem se usmívala jako blbeček a vážně jsem měla moc krásné pocity. Líbila se mi jejich hra na zloděje a policajta, Bill byl prostě miloučký. Navíc jak potom spadl a Tom, ochránce, k němu hnedka přiběhl a strachoval se o něj. ♥ A jejich příhoda se Scottym byla vážně vtipná! Úplně jsem viděla dva malé kloučky uvnitř boudy, jak se chichotají, že se k nim hrne pravý obyvatel, ale marně. Tyhle momenty z jejich dětství miluju obzvláště nejvíc, protože jich v povídkách moc nebývá. O to víc si je vždycky užívám! 🙂 Děkuji Ti za to B-Kay! ♥
Pak když jsme se společně s Billem vrátili zpět do ´reality´, bylo mi opět těžko na srdci. Nemám Riu v téhle povídce ráda ani trošku! Začíná mě pomalu štvát a jsem na Toma maličko naštvaná, že už ji dávno nepustil k vodě. Vůbec se mi nelíbila ta její slova o tom, že se těší až se Bill odstahuje, že dvojčata potřebují být od sebe. Na jednu stranu chápu, že to pro ni musí být asi těžké, protože dvojčata mají opravdu hluboký vztah a je jasné, že se budou navzájem vždycky chránit a ona se tak občas musí cítit odstrčená, ale po chvilce mě lítost k ní přešla. Nemyslím si, že by si s jejím chováním zasloužila být v přítomnosti těch dvou. Trhá mi srdce, jak se Tom i Bill trápí. Moc doufám, že se už brzy budou mít líp a že i vztah mezi nima bude daleko lepší. Myslím, že ten výlet do Německa jim hodně pomůže. Nebo v to alespoň moc doufám! 🙂 Poslední věta byla jako balzám na duši! ♥♥ Doufám, že se Tomovi brzyrozsvítí v té jako hlavince a udělá to, po čem jeho srdce touží a co je správné! Nerada vidím smutňoučkého Billa. 🙁
B-Kay, děkuji za další srdcervoucí díl! ♥ Tahle povídka je sice smutná, ale tak krásná, že se těším na každý nový díl a hned se vyhoupla do mého žebříčku TOP povídek! Děkuji za ni! ♥
Je mi Billa tak veľmi ľúto. Bolí ma predstava toho ako dlho a ako veľmi trpel. Je mi ľúto aj Toma, ale jeho riešenie na východisko zo zakázanej lásky sa mi nepáči. Je to voči Billovi kruté.
Aj keď je táto kapitola veľmi smutná, stále je v nej tá nádherná neha, ktorú vkladáš do svojich poviedok a to u Teba zbožňujem. Strašne rada Ťa čítam♥♥♥
Pročpak si nejsi jistá tímhle dílem? To nechápem! Lebo je absolutně krásný. Ten flashback z dětství je strašně hezký, zkrátka nemám slov!
A to Tomovo náhlé rozhodnutí objet oblíbená místa, just me and you, to je úplně krásné. Je fajn, že si uvědomil, že svého bráchu pomalu ztrácí – a hlavně že s tím chce něco dělat!
Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet, nemůžu se dočkat dalšího dílu!
Flashback absolutně přenádherný 🥰 Snad jsou kluci na dobré cestě všechno napravit a už si neubližovat 🙏❤️