autor: Muckátko :o*
Tři dny po skromném pohřbu se východním křídlem sídla plížil tíživý vzduch. Neutuchající déšť bubnoval do střechy a okapů a plnil velké umělohmotné nádoby zachytávající dešťovou vodu natolik, že voda začala přetékat ven, když už nádoba nedokázala pojmout větší objem vody. Set neustále chodil kontrolovat hrob. Narušený terén umožňoval půdě každou chvíli klesat a vzduchové bubliny, které se uvnitř při výkopu utvořily, začaly praskat a dovolovaly tak zemině klesat níž. Obával se, že prudký liják nakonec rakev plně odkryje.
Musel počkat, dokud déšť nepřestane, aby mohl na místo navozit dostatek hlíny, kterou by ani toto počasí nemohlo vymlet natolik, aby ukázala, co pod sebou skrývá.
V suchu, které sídlo poskytovalo, ze sebe shodil promočenou bundu a ještě než vešel na mramorovou podlahu, sundal zablácené černé holínky. Bundu pověsil na věšák, aby pomalu usychala, a na nohy si obul boty, které nosil běžně, když se pohyboval po chodbách sídla.
Zastavil se v prostorné kuchyni, ve které doufal, že najde obě služebné, ale prázdná místnost s neumytým nádobím od snídaně a oběda mu napověděla, že obě ženy mají pravděpodobně na práci něco mnohem důležitějšího, co si žádalo okamžitou pozornost, jelikož úklid byl v tomto domě prioritou. Ženy nikdy nedopustily, aby je paní domu přistihla při flákání. Na to byly příliš vděčné, že směly zůstávat, aby neplnily povinnosti, ke kterým se o své vlastní svobodné vůli zavázaly.
Set zavřel dvojité dveře a dlouhou chodbou zamířil tam, kam původně mířil hned po zastávce v kuchyni. Zvuky, které se s každým jeho krokem zesilovaly, mu napovídaly, že Birgit s Elenor měly stejný nápad jako on, aniž by o něm Set předtím mluvil.
Sáhl po měděné klice a rázným pohybem otevřel dveře do místnosti, ve které se nacházela úctyhodná knihovna. Dřevěné police plné knih sahaly od podlahy až téměř k vysokému stropu a ukrývaly nejeden spisovatelský skvost.
Birgit, vědoma si, že nedělá nic špatného, pouze natočila hlavu ke dveřím, aby Setovi vrátila stejně prázdný pohled, a vrátila se ke své práci.
Elenor, postávající u vysokého okna, objímajíc své tělo sebou polekaně cukla a otočila se čelem k příchozímu. Viděla v Setově pohledu drobné potěšení, že se mu podařilo ženu vylekat.
„Hledáte to?“ zeptal se a vešel hlouběji do pokoje.
„Ano,“ odpověděla Birgit na půl úst a očima přelétávala hřbety knih. Oči už ji bolely, jak překontrolovala tisíce titulů. Písmenka jí začínala před očima tančit a tvořit úplně jiné názvy publikací, než jak zněly ty původní. Zároveň na všechny knihy sahala, zda se za nimi neskrývá tajná schránka, kde by našly ten největší poklad této knihovny.
„Je to, jako by nad ní nebe stále truchlilo,“ pronesla Elenor sklíčeně a neodtrhávala pohled od šedé oblohy.
„Elenor, vrať se prosím ke své práci,“ poprosila Birgit, ale její prosba zněla spíše jako rozkaz. Byla z Elenor velmi rozladěná. Poslední tři dny poslouchala jen její fňukání a truchlení a svými slzami jí žena lezla na nervy. Alinda byla pryč a nic na světě ji nemohlo vrátit zpět. Nebyla to ani jejich příbuzná, proto nechápala, proč se přes její smrt služebná nemůže přenést. Alinda jim nikdy neprokazovala bůhví jaké dobrodiní. Nikdy se od ní nedočkali žádných milodarů. Nebylo možné, aby si ji služka tolik oblíbila.
Elenor si hlasitě povzdychla a vrátila se k regálu s knihami, kde skončila se svojí kontrolou.
„Jak máme najít jednu knihu mezi tisíci dalšími?“ zeptala se vesměs řečnicky a pohladila dlaní asi 5 centimetrů tlustou knihu.
„Těžko když budeme postávat u okna a truchlit po někom, kdo se už nevrátí,“ sykla Birgit.
„Jak můžeš být tak chladná?“
„Lidé k nám přicházejí a zase odcházejí. Nehodlám si krátit život tím, že je budu zkoušet vrátit zpět. Beznadějné,“ vysvětila.
„Paní Alinda se musí v hrobě obracet, pokud tě poslouchá,“ zamumlala Elenor.
„Paní Alinda by mi jistě poděkovala, pokud mě poslouchá, protože to kvůli ní tu trčíme a hledáme jehlu v kupce sena,“ odsekla Birgit.
„Děláš, jako bys snad měla kam jít,“ vrátila jí Elenor stejnou měrou.
„Tak dost! Mám těch vašich babských hádek plné zuby,“ zahřměl Set, „hledejte ten deník a modlete se, abychom ho našli právě tady, protože pokud není tady, pravděpodobně strávíme zbytek života prolézáním celého tohohle domu, protože pokud není tady, může být kdekoli,“ připomněl jim.
„Nechovej se, jako by ti díky její smrti spadlo velení do klína,“ okřikla Birgit Seta a vydržela jeho zlostný pohled, kterými je denně častoval.
„Někdo tu musí udržovat pořádek, když se vy dvě hádáte jako nějaké trhovkyně.“
„Když ten deník nemůžeme najít my, jak si můžeme být tak jistí, že ho najde někdo jiný?“
„Nemůžeme, ale rozhodně to nebudeme riskovat.“
„Pokud měla dědice, dům připadne jim, pokud je nemá, majetek propadne státu a její závěť byla zapečetěná, když si ji ten městský právník odnášel, tudíž nevíme, jestli počítala i s námi. Tak jako tak dům padne do cizích rukou,“ řekl Set a zamračil se, když vdechl lehký nános prachu z velmi starých téměř archivních knih.
„A jak víme, co v tom deníku bylo? A jak víme, že je jen jeden? Sedávala tu denně i několik hodin. Mohla jich za těch 25 let napsat několik. Mohla popsat každičký den, týden, měsíc, rok,“ vyjmenovávala Elenor.
„Hledáme jen jeden. Ten s modrými deskami a černým hřbetem. Ostatní se týkaly obyčejných věcí a nezapomínejme, že psala i soukromou kroniku vesnice. Proto tu trávila tolik času.“
„Co s tím deníkem uděláme, až ho najdeme?“ zajímala se Elenor.
„Zničíme ho. Roztrháme, spálíme. Nesmí z něj zbýt ani stránka,“ řekla Birgit nekompromisně.
„A nemyslíte, že je třeba čas na to, aby se o tom někdo dověděl? Nezapomínejte, že i když zničíme deník, zbavíme se té tíhy jen z poloviny.“
„I kdyby o tom někdo promluvil, nikdo tomu nebude věřit. Budou to jen něčí slova. Proto se ta slova nikdy nesmí spojit s tím deníkem, protože písemný důkaz je daleko víc než něčí pohádky a výmysly.“
„Nemyslím si, že je ten deník tady,“ pronesl Set náhle, jako by vůbec nezaregistroval, o čem se ženy bavily. Postavil se doprostřed místnosti ke stolu a rozhlédl se po knihovně.
„Co tě k té myšlence přivedlo? Zkontroloval jsi sotva jednu polici,“ ušklíbla se Birgit.
„Neschovala by knihu mezi knihy,“ zapřemýšlel.
„Proč ne?“ Elenor přestala v hledání a otočila se na Seta.
„Je to přeci jasné. Tahle knihovna má velkou hodnotu. Jsou tu díla autorů, která jsou dnes už těžko k sehnání a pokud tenhle dům někdo zdědí nebo koupí, určitě se bude nejdříve probírat touhle knihovnou, aby zjistil, zda tu nejsou nějaké cenné knihy. Nehledě na to, že dům může připadnout někomu, kdo prostě bude knihy milovat a tady se bude cítit jako v ráji. Ne, tady deník nebude,“ zakroutil hlavou.
„Chceš říct, že tu ztrácíme čas?“
„S největší pravděpodobností ano.“
„Jak můžeš být tak klidný? Před chvíli jsi říkal, že když nenajdeme ten deník tady, může být kdekoli a uvědomuješ si, jak je tenhle dům obrovský? Nehledě na to, že nejspíš bereme v úvahu jen východní křídlo. Nezapomínejme na to západní,“ rozhodila Birgit rukama. Set zakroutil hlavou.
„Okna jsou zabedněná a veškeré dveře do západního křídla jsou už dlouhé měsíce zamknuty. Klíče mám u sebe.“
„To stále nic nemění na tom, že je tu příliš mnoho místností na to, abychom to stihli.“
„Budeme hledat tak dlouho, jak jen to půjde. Právník tu byl předevčírem. Tyhle úřednické věci trvají dlouho, takže máme ještě nějaký čas. Musíme si rozdělit místnosti a postupovat systematicky.“
„Pak bychom měli začít nejdřív tam, kde se zdržovala nejvíce.“ Set i Birgit stočili pohled k Elenor.
„Salon, hala a její ložnice,“ vydechla Elenor. Tohle byla 3 místa, kde Alinda trávila většinu svého času a kde se popřípadě dal schovat deník.
„Tři místnosti pro tři osoby.“
„Nebylo by lepší, kdybychom hledali všichni v jedné místnosti? Co by mohl přehlédnout jeden, nepřehlédne třeba druhý nebo třetí,“ navrhla Birgit. Set si promnul bradu a zapřemýšlel.
„Ne. Tím bychom přišli o drahocenný čas. I když budeme hledat jen povrchově, máme větší šanci, že něco najdeme, než kdybychom se zdrželi všichni tři v jedné místnosti a pak nám zůstala jedna celá místnost k prohledání. Pak se můžeme v místnostech vystřídat, když nám bude čas přát.“
Elenor se podívala na Birgit a Seta.
„Dobře, vezmu si její ložnici.“
„Já prohledám salon. Často jsem jí tam servírovala čaj.“ Bylo rozhodnuto. Na Seta zůstala prostorná hala, ale byl svým způsobem rád. Moc oběma ženám nevěřil. Začínal mít podezření, že Elenor ten deník snad ani nechce najít a Birgit vypadala, že je jí to jedno. Zdálo se, že bude reagovat stejně, i když deník najdou nebo ne. V hale byla spousta míst, kde by se daly schovat různé věci, a bude rád, když těm místům bude někdo věnovat plnou pozornost. Alespoň to bude mít pod kontrolou.
„Večer je ještě daleko, tak se do toho pusťme,“ zavelel Set a odešel z knihovny jako první.
Elenor se podívala na Birgit a knihovnu taktéž opustila.
*
Odpoledne naplněné úpěnlivým hledáním se rychle měnilo ve večer. Tma padla a denní světlo zmizelo. Ve východním křídle se všude svítilo. Žluté světlo zářilo do dálky a dávalo najevo, že to v domě žije.
Bez jakékoli domluvy se Birgit, Set i Elenor nezávisle na sobě objevili na chodbě.
„Elenor?“
„Nic,“ zakroutila hlavou.
„Birgit?“
„Prošla jsem všechna místa, kde by snad mohlo něco být, ale také nic.“
„Co ty?“
„Hala je velká, ale místa, o kterých jsem si myslel, že by mohla něco skrývat, byla prázdná. Může to být kdekoli. Pod uvolněnými parketami, ve zdi, prostě kdekoli. Když se nemáme čeho chytit, ani nevíme, ve které místnosti by to mělo být, obávám se, že máme jen velmi malou šanci.“
„Ještě pořád nám zbývají koupelny, toalety, pokoje pro hosty, schodiště, terasa a balkony,“ vyjmenovala Birgit.
„Pro dnešek toho necháme. Půjdeme na večeři a začneme zase zítra. Je brzy na to vzdát se,“ sklonil Set hlavu a vydala se směrem do kuchyně. Služebné se na sebe podívaly a vydaly se stejnou cestou jako předtím Set.
Birgit doufala, že z toho, co zbylo v lednici, ještě zvládne vytvořit čtyři porce, protože s hledáním deníku zapomínala na nákupy i na vaření. Snad tomu bude již brzy konec a následující den se na ně usměje štěstí.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Ctyri porce? Ze oni tam nekoho schovavaji? Snad ne Toma… kdyz se nam dlouho neobjevi. Uz se tesim, az se kluci objevi. Ponura atmosfera pokracovala i dnes, hleda se dulezity denik o necem tajemnem a asi dost desivem. Pani, jsem napnuta jako spagat, opravdu me drzis bezvadne netrpelivou a zvedavou 🙂
Moc dekuji za dil 🙂
Presne ako Lexi ma hneď zaujali tie 4 večere. Fakt tam niekoho schovávajú? A ak áno, tak koho? A čo obsahuje ten tajomný denník, že sa to nesmie nikto dozvedieť? Respektíve sa to nesmie potvrdiť?
Tento príbeh vyvoláva čoraz viac otázok a odpovede v nedohľadne 😀 Skvelá práca.
Ďakujem za časť a ešte k tomu tak skoro 🙂
Čichám, čichám umělecké dílo. Je to perfektně napsané, zkrátka dokonalost. Navíc to zatím ani nezavání twincestem, je to něco úplně jiného, než co jsem tu kdy četla.
Jsem napnutá, že snad ani večer neusnu. Čtyři porce! V tom domě se někdo schovává! A oni ho kryjí… že by jeden z kluků? Nebo někdo úplně jiný? Proboha, to čekání na další díl mě zabije. Vlastně mě zabíjí už teď!
Jejda, mě ty čtyři porce vůbec netrkly, asi proto, že jsem to celé četla za chůze, až teď, jak to napsaly holky… Že oni tam někde schovávají chudáka Toma a proto se objeví až po patnáctém díle??? A nový dědic bude Bill, který ho tam najde…
Ježiš já jsem napnutá jak kšandy. Tohle netrpělivé čekání na další díl tak nesnáším! Ale je to naprosto perfektní!!!
Teda, mňa tiež tie štyri porcie vôbec nerozhodili, až v komentároch som to zistila:) A som neskutočne zvedavá na čo im bude denník:)
ďakujem za kapitolu:)
Nejhorší je, že já si těch čtyř porcí k večeři sice všimla, ale myslela jsem si, že se jedná o pouhý překlep! 😀 Až když jsem si přečetla komentáře od holek, tak mi docvaklo, že to žádný překlep nebyl, ale že to bylo plánované! Proto jsem se ještě vrátila k prvnímu dílu a znova jej pozorně četla a zjistila jsem, že i tam byla zmínka o 4 lidech! :-O
Tak tohle je tedy tajemnější ještě víc, než jsem si původně myslela! Kdo je ten člověk nebo co to je? To je strašný, já čekala, že s novými díly budu vědět více a více a přitom zjišťuju, že vím méně a méně! 😀 A kdo ví, co nás ještě čeká! 🙂
Navíc, co ten deník? Co v něm je psáno? Proč jej nikdo nemůže najít? Já chci všechno vědět a chci to vědět HNED! 😀 Jsem úplně napnutá a přiznám se, že se i trošku bojím, protože je tohle pro mě maličko strašidelné! 😀 Vždyť oni na toho čtvrtého člověka, nebo co to tedy je, zatím ani nepromluvili a nebýt těch pidi zmínek, tak ani nevím, že tam s nimi někdo je. Vůbec nevím, co si myslet. Že by to byl Tom? Bill? Nebo někdo naprosto jiný? Jsem doopravdy v koncích! Hold si budu muset počkat na další díl a snad se alespoň v něm něco malinko dozvím.
Každopádně napínat nás umíš tedy výborně, Muckátko! 🙂 Už se moc těším na pokračování! 🙂