autor: B-kay
Opravdu jsem se zamilovala do malého modrého ptáčete, které v povídce symbolizuje Billovu postavu. A zamilovala jsem se i do dnešního dílu, v němž se ptáče rozhodne zabojovat o své štěstí. Strašně moc se těším na druhou polovinu a už teď vám můžu slíbit, že bude začátkem té pozitivnější části povídky :). Opravdu moc vám děkuju za všechny nádherné komentáře a doufám, že vám tímto dílem udělám alespoň malou radost :).
Měli před sebou téměř pětihodinovou cestu, a tak se domluvili, že první polovinu bude řídit jeden a druhou polovinu druhý.
Na Toma padla první polovina. Nebránil se, dokonce byl celkem rád a povzbuzen dvěma hrnky kávy sednul za volant v relativně dobré náladě. Zpočátku to bylo opravdu fajn. Po dlouhé době se opět pokoušeli vést normální rozhovor. Povídali si o krásném prostředí, v němž byla chatka situována, o Riiných přátelích, na které měli oba úplně stejný názor, a smáli se Pumbovi, který seděl na Billově klíně a zcela zhypnotizován zíral na míhající se krajinu za okny. Zvědavě nakláněl hlavu na jednu stranu a pokaždé, když je objíždělo nějaké auto, zaštěkal a hravě zavrtěl ocáskem. Bill byl sice zvědav na to, co se dělo minulou noc, ale při pohledu na Tomovu klidnou tvář se mu najednou nechtělo na nic ptát. Věděl, že na to budou mít ještě dost času.
Když došla všechna zajímavá témata, tak prostě zůstali tiše. Tom se věnoval řízení a pozorně sledoval cestu před sebou, zatímco si Bill hrál s Pumbou a tiše se smál tomu, co jeho psí miláček vyváděl. Po dlouhé době mu ticho nevadilo. Nebyl to ten nepříjemný druh ticha, který se snažíte všemožně vyplnit jakoukoliv hloupostí a zoufáte, když se vám nepodaří vymyslet nic smysluplného, čím byste obohatili konverzaci. Ne. Právě naopak. Bylo to příjemné. Oba pohrouženi ve svých myšlenkách, v jiných světech, ale když se na sebe náhodně zadívali, jednali jako malé děti. Plaše se pousmáli, jejich tváře získaly růžový nádech a na těch několik krátkých vteřin dovolili, aby se jejich myšlenky ubíraly stejným směrem. Kdyby jim bylo dovoleno nahlédnout do hlavy toho druhého, zjistili by, že se stejným směrem ubíraly po celou dobu. Tom myslel pouze na to, jak krásné bylo mít jej opět u sebe, a Bill nedokázal přestat myslet na to, jak hezké bylo být opět s Tomem. Tak jako kdysi. Jen oni dva. Žádná Ria.
Aniž by si to uvědomoval, pevně stiskl víčka a kousl se do rtu. Nic z toho mu však nepomohlo skrýt očividnou radost. Nedokázal s tím bojovat dlouho. Cítil, jak mu v hrudi mocně tluče srdce, jak se chvěje a lapá po dechu s každým dalším douškem Tomovy jedinečné vůně. Nemohl si pomoct. Dovolil, aby se jeho rty zkřivily v úsměvu a díky tomu se celý rozzářil.
„Páni,“ slyšel Toma šeptat a rychle otevřel oči právě ve chvíli, kdy od něj Tom odtrhl pohled a zadíval se opět na silnici. Také se usmíval.
„Co je?“ zeptal se tiše a opět zvážněl. Ale opravdu jenom maličko.
„Nic,“ odpověděl Tom, neustále se usmívajíc a udělal otrávenou grimasu, jakmile na něj z rádia zaječela zoufalá zpěvačka a pořád dokola opakovala, jak je osamělá a nešťastná bez své spřízněné duše. Myšlenka hezká, ale její zpěv byl natolik otřesný, že i Bill sdílel stejné pocity a zbavil jej trápení tím, že se natáhl a vypnul rádio.
„Kolik ještě zbývá, než budu na řadě?“ zeptal se a vtisknul Pumbovi něžný polibek. Poté se hlavou opřel o sedadlo, zavřel oči a dlouze zívnul. Doufal, že když se mu podaří na chvilku usnout, zbaví se tím všech pocitů, které se objevily pokaždé, když byl Tom nablízku. Začínal být zoufalý. Měl strach, že se jednoho dne jeho srdce roztluče tak hlasitě, až jej Tom zaslechne.
„Něco přes hodinu a půl. Proč? Jsi unavený?“ Tom otočil hlavu a věnoval mu drobný úsměv. „Jestli chceš, můžeš spát. Já to nějak zvládnu.“
Bill unaveně zakroutil hlavou, ale neotvíral oči. Už ráno si všiml obřích kruhů pod Tomovýma očima, a i když se pokoušel maskovat únavu úsměvem a dobrou náladou, věděl, že si také potřebuje odpočinout. Kdyby mu to Tom dovolil, klidně mohl řídit jenom on. Tak nějak cítil, že mu to dluží.
„To není třeba. Včera jsem si všimnul, že byl přibližně v polovině cesty menší supermarket. Tam se můžeme vyměnit. Já skočím nakoupit a ty můžeš spát, dobře?“ jednotlivá slova vyslovoval pomalu s jakousi opatrností a Tom věděl, že nebude trvat dlouho, než doopravdy usne.
A nemýlil se. Přešlo sotva pět minut, když Bill konečně nalezl pohodlnou polohu, efektivně pod sebe naskládal svoje dlouhé nohy, čímž se celý stočil do klubíčka a spokojeně vydechl. Pumba mezitím přelezl na zadní sedadlo a uvelebil se na Tomově tmavé mikině. Chvíli si hrál se svou oblíbenou hračkou a poté následoval příkladu svého pána a také usnul.
Tomovi začínal stereotyp dálnice a nekonečného množství spěchajících aut připadat únavný. Víčka mu podivně ztěžkla a ve chvílích, kdy se plně nesoustředil, se mu začaly přivírat oči. Billova spící tvář a Pumbovo odfrkování mu také příliš nepomáhalo. Věděl, že pokud se hned nějak nerozptýlí, usne a všichni skončí v nejbližším stromě. Jednou rukou pevně sevřel volant, zatímco se druhou silně uhodil do obličeje. Usmál se. Opravdu to pomohlo, ale tenhle druh pomoci měl až příliš krátké trvání a po několika vteřinách opět upadal do příjemné agónie. Napadlo ho, že by mohl Billa vzbudit a požádat jej, aby se vyměnili, ale při pohledu na něj a na jeho klidnou tvář tuhle možnost okamžitě zamítl. Začínal být zoufalý. Bill mu důvěřuje. Věří mu natolik, že klidně usnul, zatímco Tom hazarduje s jejich životy. Poslední, po čem toužil, bylo, aby se o něm vyprávělo ve večerních správách jako o viníkovi hromadné kolize na zřejmě nejnudnějším úseku dálnice na světě.
Ještě jednou se uhodil do obličeje, tentokrát však mnohem silněji. Zabralo to. Konečně se dokázal zase plně soustředit, dupnul na plyn a předjel malé modré auto, které bylo až na řidiče – staršího pána v baretu, zcela prázdné. Tom se pousmál; připomněl mu jejich dědečka. Před očima měl jeho starou, vlídnou tvář. Uměl si dokonale vybavit bystrý pohled jeho tmavých očí a laskavý úsměv. Pořád si je pletl. Ze začátku to bylo způsobeno tím, že byli téměř identičtí a později jeho stářím. Ale i tak jej měl opravdu rád. I přesto, že byl otcem jejich otce, nikdy jim nijak neublížil. Pojedou ho navštívit! To bude druhým bodem na jejich seznamu, hned po návštěvě Simone. Andy může počkat. Bude si o tom muset s Billem promluvit, až se probudí.
Právě v té chvíli se Bill pohnul; ruka mu sklouzla podél těla, až přistála na Tomově ruce, kterou silně svíral řídicí páku. Něco nesrozumitelně zamumlal a nevědomky stiskl Tomovy chvějící se prsty.
Tom zalapal po dechu a očima rychle sklouzl na jejich spojené dlaně. Prsty Billovy nepotetované ruky dokonale vyplňovaly mezery mezi jeho prsty, jako by tam odjakživa patřily. Byly to pouze spojené ruce dvou bratrů, ale pro Toma to znamenalo mnohem víc. Byl to opravdu krásný pohled. Ani si nepamatoval, kdy jej Bill naposledy chytil za ruku. Nepamatoval si dokonce ani na to, kdy se jej naposled vůbec dotkl. S výjimkou včerejšího večera, kdy byl pod vlivem drog.
Podíval se před sebe, zkontroloval dění na cestě a poté se zadíval na Billa. Sledoval jeho spící tvář, pootevřené rty, chvějící se řasy, dlouhý, štíhlý krk. Ten krk. S povzdechem se donutil opět podívat před sebe a během zbylé hodiny a půl ani jednou neotočil hlavu, aby se podíval na bratra.
Stačil jediný pohled. Jeden jediný a jeho mysl byla zcela zaměstnána vzpomínáním na den, kdy si uvědomil, že je Ria až příliš slabou náplastí na bolest, která jej vnitřně trhala na kusy. Na rány, které se nikdy neměly zahojit.
Tom
v ten večer vůbec neměl náladu na mazlení. Neměl náladu na žádnou společnost. A už vůbec neměl náladu na Riu, která se zády tiskla k jeho hrudníku. Omotala si kolem boků jeho ruce a snažila se jej vydráždit. Tom si neslyšně povzdechl, silně stiskl víčka a tvář zabořil do polštáře. Chtěl být sám. Copak opravdu neměl nárok na malou chvilku soukromí? Pouze před hodinou se s Billem ošklivě pohádal a po jeho útěku z domu nedokázal přemýšlet nad ničím jiným, než nad tím, jak se toulá tmavými ulicemi, kde mu může kdokoliv ublížit. Měl strach. Opravdu šílený strach a nejraději by se rozběhl za ním, kdyby ovšem věděl, kam měl namířeno.
„Rio,“ pokusil se protestovat. „Řekl jsem ti, že dnes nemám náladu. Prosím, chci jít spát.“ Stáhl ruce zpět a doufal, že to pochopí. Nepochopila.
„Tomi, no tak,“ zavrněla a opět si k bokům přitiskla jeho rozevřené dlaně. „Vím, že to chceš stejně jako já,“ zasténala.
Tom se k ní naklonil blíž připraven ještě jednou ji požádat, aby ho nechala být, ale najednou se zarazil. Oči se mu rozšířily náhlým poznáním. Naklonil se k ní ještě blíž; tváří se téměř dotýkal jejího ramene, vyčnívajícího z volného bílého trička. Billova trička. Bříšky prstů poodhalil kousek opálené kůže a přivoněl k ní. Srdce se mu roztlouklo jako o život.
„Kdes vzala tohle tričko?“ zeptal se, nereagujíc na její svádění. Jeho hlas nebyl nijak vyčítavý. Spíš smutný.
„Leželo na podlaze v obýváku. Myslela jsem, že je tvoje.“
Tom zavrtěl hlavou i přesto, že to nemohla vidět. „Je Billovo.“
„Můžeš mi ho hned svléknout, aby se bráška náhodou nezlobil.“ Pootočila hlavu k němu a zlobivě na něj mrkla. Chystala se využít situace. Chtěla se k Tomovi otočit tváří, ale zastavil ji. Místo toho jí pomohl posadit se, hrudí se přitulil k jejím zádům a bříšky prstů obkresloval křivku jejího ramene.
„Změnil jsi názor?“ zaskřehotala.
„Pššt.“ Tom nechtěl, aby mluvila. Nechtěl, aby to všechno zničila. Nechtěl slyšet její hlas.
Sklonil tvář a nosem se otřel o jemnou kůži nasáklou Billovou vůní. Naklonil jí hlavu na stranu, takže ji pohltil stín, zatímco její krk nasměroval směrem k oknu, odkud na něj dopadlo světlo měsíce. Přes hlasitý tlukot srdce se sotva dokázal soustředit na to, jak se roztřásl, když si pořádně prohlédl obraz před sebou. Kůže politá měsíční září získala smetanový nádech. Dlouhé vlasy, na které dopadl stín místnosti, poprvé v životě připomínaly ebenové dřevo. Zavřel oči; pootevřel rty a bez dechu se přisál k porcelánovému krku, líbaje pulzující tepnu, která se pod tlakem jeho polibků roztřásla. Zhluboka vdechoval jeho vůni, téměř uvěřil představě, že je s ním.
Třásl se blahem. Ještě nikdy předtím necítil takovou touhu po obyčejných dotecích. Bál se, že Ria promluví a všechno zničí. Věděl, jak křehké a nesmyslné představě uvěřil, ale těch pár vteřin se pro něj stalo záchranou. Už by to déle nevydržel. Už nemohl. Aniž by si uvědomil, co dělá, natáhl se po tričku, nadzvedl jeho okraje a rychlým pohybem jí ho svlékl. V té chvíli otevřel oči a omámeně zíral na porcelánově zbarvená záda, která stoupala a klesala v rytmu zběsilého dýchání. Zalapal po dechu a s výrazem malého dítěte přiložil prsty k hebké kůži. Hladil ji. Laskal ji. Trasu svých třesoucích se prstů pokrýval naléhavými polibky.
Dal by všechno na světě za to, aby to bylo skutečné. Chtěl naslouchat jeho tichému sténání, chtěl slyšet jeho hlas. Chtěl jenom jeho. Vždy chtěl jenom jeho.
V té chvíli, na ten krátký moment k ní poprvé pocítil část citu, který v sobě přechovával. Část toho nekonečna. Smutné však bylo, že nebyla ani stínem toho, co cítil k němu.
Prsty se zlehka dotkl dlouhých, tmavých vlasů a musel se opravdu přemáhat, aby se tomu zcela nepoddal.
V tu noc se s ní nemiloval. Když se k němu nečekaně otočila tváří, kouzlo bylo pryč. Jeho imaginární Bill zmizel. Nic nebylo tak, jak mělo být. A když usínal, ještě pořád cítil na jazyku příchuť Billova nevyřčeného jména.
Když se Bill probral ze spánku, Tom právě zaparkoval auto na jediném volném místě rozlehlého parkoviště. Unaveně zamrkal a rukama zesláblýma spánkem si pomalu otřel tvář. Narovnal se a bolestivě usykl. V pravé noze cítil silnou křeč, tu levou pro změnu necítil vůbec.
„Kde to jsme?“ zeptal se tiše.
„U supermarketu. Chtěls jít nakoupit,“ odpověděl Tom stroze, vyhýbaje se Billovým očím.
„Tome?“ Naklonil se blíž k bratrovi; snažil se vyhledat jeho pohled.
„Hm?“
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ustaraným hlasem, a když k němu Tom konečně zvedl tvář, vyvalil oči a vyděšeně poskočil. „Teče ti krev!“
„Co?“ Tom nechápavě svraštil obočí a podíval se do zpětného zrcátka. Na spodním rtu měl malou ranku, z níž mu stékal na bradu tenký pramen jasně rudé krve. „To nic není,“ mávl rukou. „Zřejmě jsem to s těmi údery do obličeje trochu přehnal.“
Bill se zatvářil jako Pumba. Zmateně naklonil hlavu na stranu a nechápavě na něj zíral. „Proč ses mlátil do obličeje?“ zeptal se, zatímco se sklonil ke své tašce a chvíli se v ní přehraboval. Vytáhl kapesníček a láhev čisté vody.
„No, já…,“ koktal Tom. Bylo pozdě si vymýšlet výmluvy a ještě ke všemu byl tak unavený, že jej sotva vnímal. „Bál jsem se, že usnu,“ přiznal se smutným hlasem a vyděšeně sledoval, jak se k němu Bill najednou začal přibližovat.
„Tome,“ povzdechl si Bill, vzal mezi prsty vlhký kapesníček a přiložil jej k bratrovým rtům. „Proč jsi mi neřekl, že jsi unavený? Měl jsi mě vzbudit. Co kdybys opravdu usnul?“
Tom pootevřel rty, aby tím usnadnil Billovi přístup a očima nervózně těkal po všech koutech auta. Billova tvář byla tak blízko. Tak zatraceně blízko.
„Ale zabralo to,“ řekl a pyšně ukázal na svůj obličej.
Byl v tu chvíli tak roztomilý, že se na něj Bill ani nedokázal zlobit. „To máš pravdu,“ šeptl s úsměvem a ještě jednou pečlivě otřel Tomův spodní ret i bradu. „Hotovo,“ dostal ze sebe s velikým přemáháním a ze všech sil se snažil nepodlehnout Tomovu kouzlu. Roztřeseně se nadechl a těsně předtím, než se od něj odtáhl, mu pohlédl hluboko do očí. Netušil, co by měl říct; jestli měl vůbec něco říct.
„Už raději půjdu. Hned jsem zpátky,“ odkašlal si, přerušil oční kontakt a vystoupil. Najednou se zastavil a nahlédl dovnitř. „Máš nějaké speciální přání?“ zeptal se s drobným úsměvem, zatímco nervózně žmoulal okraje svého bílého trička.
Tom se zamyslel. Budou mít pro sebe celý večer. Ria se vrátí až zítra, a tak by mohli podniknout něco společně. Mohli by si někam vyjít, nebo by se mohli válet v posteli a dívat se na filmy. Tak jako tak měl v plánu strávit s Billem celý večer. Potřeboval být s ním. Potřeboval to tak naléhavě jako vzduch k dýchání.
„Možná nějaké sladkosti… hm a dva balíčky Skittles a… a taky nějaké čipsy.“
Bill pobaveně zavrtěl hlavou. „Ještě něco?“
Na předním sedadle najednou přistál Pumba, ospale se natahoval a házel po Billovi uražené pohledy za to, že si dovolil jít někam bez něj.
„Tobě taky přinesu něco dobrého, andílku,“ zašišlal a vzal si jej do náruče, zatímco se Tom posadil na sedadlo spolujezdce. „A Tomi tě mezitím pohlídá, ano?“ opatrně mu jej složil do klína a poté se konečně vydal směrem ke vchodovým dveřím malého supermarketu.
Nakupování mu trvalo až překvapivě krátce. Byl zvyklý trávit v obchodech celé hodiny a nyní stačilo deset minut k tomu, aby nakoupil vše, co potřebovali. Když zaplatil a zamířil k východu, cestou procházel kolem malých obchůdků nabízejících různé zboží. Čerstvé ovocné šťávy, spodní prádlo, noviny a časopisy. Když míjel drogerii, z neznámých důvodů se zastavil a zadíval se na řadu čekajících lidí u pokladny. Většina z nich se tvářila mrzutě, někteří přímo otráveně. Poté očima prolétl řadu přeplněných regálů, kde by jistě nalezl vše, co potřeboval.
Věděl, že by se měl vrátit za Tomem, který v autě už určitě usnul. Věděl, že by měl nad svým bláznivým nápadem pouze zavrtět hlavou a rychle pokračovat k východu, ale nemohl si pomoct. Najednou jej ta myšlenka nadchla. Nechal se jí unášet, jeho představivost pracovala na plné obrátky.
Tom se chtěl vrátit do
minulosti. Chtěl vdechnout život téměř zapomenutým vzpomínkám, navštívit místa, o nichž věděli pouze oni dva. Chtěl udělat vše proto, aby se naprosto neodcizili a on mu chtěl pomoct. Opravdu chtěl.
Dříve, než si to stačil rozmyslet, vešel i s dvěma přeplněnými igelitkami a prázdným košíkem do prostorů drogerie a rozběhl se k regálům na konci dlouhé, světlé místnosti. Když pomalu jednu po druhé házel jednotlivé věci do košíku, srdce mu divoce bilo na poplach. Chvěl se vzrušením a nemohl se dočkat Tomovy reakce.
Udělá to! Byl si jistý tím, že to tentokrát zvládne. Když se připojil k lidem u pokladny, měl chuť poskakovat jako naprostý hlupáček. Místo toho se raději zaměstnal tím, že ještě jednou zkontroloval, jestli má vše, co bude potřebovat. Zrak mu padl na krabičku s barvou na vlasy.
A rozzářil se.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Najprv som si myslela, že si túto kapitolu teraz už nemôžem prečítať, lebo až príliš bolí… to ako sa Tom miloval v myšlienkach s Billom… no bola to len Ria… nechcela som si znovu drásať dušu, ale neodolala som a znovu tu fňukám:( je to tak boľavé a krásne… no a tá farba na vlasy… potešilo ma, že sa Bill chce vrátiť v čase, lenže to sa nedá… (iba ak by našli niekde ten stroj času od Janule:D)
Veľmi pekne ďakujem za kapitolu, aj za tie slzy, čo mi spôsobila♥
Je dobře že i Tom má ten cit k Billovi jako Bill k Tomovi.. Doufám že tom vymyslí něco hezkého na ty jejich společné místa které znají jen oni dva.. A čekám, že Bill se oholí a hodí černou na sebe.. To by bylo super.. 🙂
Jsem zvědava jestli jim to pomůže doufám že jo.
Ten flashback mě uvedl do stavu naprostého okouzlení a zoufalství. To bylo tak krásné. A taky smutné. Jen je mi trochu líto i Rii, není to vůčí ní fér, že ji má tom jen jako "náplast". :/
Ale to nic nemění na tom, že vždycky budu fandit jen dvojčátkům! Ten nápad s návratem do minulosti je fajn. Co chce přesně udělat – nalíčit se nebo obarvit vlasy? Nebo oboje? Protože, upřímně – já bych si nestěžovala ani na jedno 😀
I když tady, ve skutečnosti, mi nejvíc vadí ty jeho blond vlasy, to mi k němu prostě krutě nepasuje. Ani mi tolik nevadí, že se přestal líčit, že je nakrátko, že má vousy, dokonce ani to jeho současné oblečení. Jen ta blond barva, prohoha! <_>
Takže mu ten nápad prostě schvaluju a těším se na Tomovu reakci 😀 A tobě moc děkuju za kapitolku.
Nejprve mě opravdu zaujalo to, že se už brzy dostaneme do té pozitivní části povídky! Jsem za to skutečně ráda a neumím ani popsat, jak jsem se při těch slovech zatetelila blahem. I přes to, že dokážeš tyhle smutné díly dokázat takhle krásně, tak se těším, až si budu číst radostné díly. Umíš tak skvěle psát, že na mě veškerý Billův smutek přenášíš a mně se chce vždycky plakat ze všeho, co jsem si přečetla. Takže zmínka o tom, že bude líp, mě opravdu moc potěšila! 🙂
Cesta autem mi přišla strašně hezká. Bylo to taková krásná idylka a užívala jsem si spolu s Billem toho, že jsou dvojčátka sama a neotravuje je žádná Ria. Ano, možná mi jí je maličko líto, protože bych se nikdy nechtěla ocitnout na jejím místě, protože věřím, že dvojčecí pouto pro ni musí být těžké překonat, ale stejně ji ráda nemám! Vůbec mi v téhle povídce nepadla do noty (ovšem já ji ve všech twincestních povídkách nemám ráda! :D) a já se modlím za to, aby se jí Tom co nejdříve zbavil. Myslím, že se díky jejich vztahu trápí všichni tři. Takže jsem si při jejich cestě užívala toho, jak nenuceně spolu kluci mluvili a užívali si sebe navzájem. Konečně se oba cítili o mnoho lépe a já se na jejich výlet šíleně těším!
Při pohledu do minulosti jsem doslova trpěla. Bylo opravdu bolestné si číst všechny ty řádky, kdy Tom Riu nechtěl a místo ní myslel na Billa tak usilovně, že si jej opravdu na chvilku vysnil před sebou. Bylo mi to tak líto! Opravdu jsem z koutků očí stírala slzy. Přišlo mi to strašně smutné a hlavně zoufalé. Tom Billa tak moc miluje! Proč o něj víc nebojuje? Vždyť ta jejich vzájemná láska je tak patrná, že si toho museli všimnout! Trhá mi srdce, jak se oba dva strašně trápí a já s tím nemůžu nic udělat. Opravdu nezbývá, než doufat, že další díly budou veselejší! 🙂
A Bill mě skutečně překvapil! V první chvíli mě vůbec nenapadlo, proč se vydal do drogerie. Nejprve jsem přemýšlela, že asi proto, že si tam jako malí něco kupovali a trklo mě to až ve chvíli, kdy se Billovi rozzářila očka nad nalezením barvy na hlavu! Wow! Bill mě skutečně překvapil, že jej něco takového vůbec napadlo. On se chce opravdu přebarvit a začít se opět malovat? Tohle je opravdu překupko týdne, protože s něčím takovým jsem vůbec nepočítala a nikdy by mě ani nenapadlo nad něčím takovým vůbec přemýšlet. Nemám ponětí, zda jsem za to ráda nebo ne, každopádně pokud se tak bude Bill cítit daleko lépe, tak jen do toho! 🙂 Rozhodně se těším na reakci Toma a jsem nedočkavá, jak bude povídka pokračovat! 🙂
Moc děkuji za další díl, B-Kay!! ♥♥♥