autor: BrokenMirror
Deník, část druhá
Bylo to příšerné.
To byla jediná věc, kterou Tom dokázal popsat to, co se dělo. Příšerné. Děsivé. Smutné.
Týrání.
Pomalé týrání, to měl Tom dojem, že dělá právník oběti Billovi. Pomalu ho mučil; říkal věci, ptal se na věci, snažil se ho pomalu zlomit. Chtěl, aby selhal; chtěl, aby Bill explodoval, ztratil kontrolu, aby se právničce dostalo toho, co chtěla. Ještě se nezlomil, ale každou chvíli se mu chvěl ret nebo ruce, Tom chtěl, aby někdo ohlásil pauzu, než se stane nevyhnutelné. Bill už to určitě nebude schopný dál snášet a právnička používala špinavé triky, překrucovala slova a ptala se na otázky, na které odpovědi budou znít zle, ať už Bill odpoví jakkoliv. To Toma sralo.
Tom si myslel, že nejhorší část bude, až bude Bill říkat celý příběh, ale ta část šla celkem dobře. Přísahal, že řekne pravdu a řekl. Tom se snažil nebrečet, Anna brečela, ale každé ostatní oko v místnosti zůstalo suché – až na rodiče dívky, ale ti nebrečeli pro Billa.
Teď bylo vyslýchání. Týrání bylo lepší slovo. Horší otázky, než na které se ho kdy Anna s Tomem odvážili zeptat, a Billovi se vedlo opravdu dobře v odpovídání na ně. Alespoň tak si to Tom myslel.
Až doteď to šlo hrubě, asi takhle:
„Přemýšlel jsi někdy o následcích?“
„Ne, nepřemýšlel,“ řekl Bill s bolestivou upřímností.
„Bylo ti to jedno?“
„Ne, v tu chvíli ne. Nebyl jsem… sám sebou. Měl jsem záchvat úzkosti a nic nevnímal.“ Zastavil, pohledem chvíli těkal, pak dodal. „Myslel jsem, že ona… Nechtěl jsem být zase sám.“
V tu chvíli bylo Tomovi ještě hůř. Myslel na to, jak nechal Billa na několik týdnů o samotě. Bill to ještě nepřiznal, ale ze všeho nejvíc měl stres z opuštění a ten se zvětšoval s tím, když se k lidem dostával blíž. Tohle bylo téma, které Anna Tomovi prozradila až před několika dny, aby o tom věděl a on to moc nechápal. Billova hlava bylo divné místo. Vysílá signál, který křičel: nechte mě na pokoji, ale když je sám, pak je mu bídně.
„Co ti Marcus Elliot kdy udělal?“ byla další otázka pro Billa.
„Naprosto nic. Myslel jsem, že mě podváděla.“
„A kvůli tomu to bylo v pořádku?“
„Ne. To jsem neřekl.“
„Říkáš, že teď mluvíš pravdu, a jestli je tohle pravda, pak proč jsi celé ty roky lhal?“
„Protože jsem se trestal za to, co jsem udělal. Myslel jsem, že když si budou lidé myslet, že jsme to chtěl udělat, tak tomu uvěřím i já a bude mi líp.“
Spousta odpovědí byla robotická a nacvičená, tím si byl Tom jistý, Bill vypnul a jel na auto pilota.
„Nemůže to být jenom tím, že bys chtěl polehčující trest?“
„Ne. Opravdu chci, aby vyšla pravda ven; už mě unavuje nechávat si ji pro sebe.“
„Říkáš, že nejsi mentálně zdravý, teď mi ale při smyslech přijdeš. To je trochu zvláštní.“
„Teď ano. Jsem na prášcích a dochází ke mně terapeut. Není to zvláštní, říká se tomu léčba. Stává se to.“
Tom si skousl ret. Jestli Bill bude drzý, tak…
Otázky šly dál a dál, občas je přerušila Susan, která vznášela námitky, ale po většinu času byla přehlížena soudcem, který chtěl slyšet Billa odpovídat.
„Zajímá mě jedna věc,“ řekl právník po tom, co se ptala Billa na otázky už po celou věčnost. „Říkals, že ti řekla, že je těhotná, ale stejně jsi ji zavraždil. Jak by někdo mohl něco takového udělat?“
Tom se zamračil a Bill ztuhl. Tohle nebylo dobré; to Bill neřekl, ne? Teď si oba dva, Tom i Bill, v hlavě přehrávali slova, o kterých mluvili, v tu samou chvíli si uvědomili, že pokazil chronologii. Tomovi kleslo srdce. Řekl, že mu řekla, že je těhotná a on ji pak střelil. To bylo špatně, Tom se opřel na svém místě a začal se potit.
Bill se snažil najít slova a Susan promluvila namísto něj. „Chyba,“ řekla. „Spletl chronologii, může se to stát komukoliv. Karina mému klientovi neřekla, že je těhotná, dokud nebylo už moc pozdě a ona neumírala. Snažil se to napravit tím, že zavolal záchranku.“
„Tak to ale neřekl,“ řekl právník, jmenoval se Peter, jestli si to Tom pamatoval správně, vypadal opravdu spokojeně. „Také jsem slyšel, že jsi nenáviděl svého otce. Nelituješ toho, co jsi mu udělal?“
„N-„
„Námitka,“ střelila Susan, než mohl Bill něco říct a naštěstí ji tentokrát soudce přijal, ale Peter už svou odpověď dostal a zase vypadal spokojeně.
Tomovi se potily dlaně. Nevěděl, jestli to jde dobře nebo špatně, jestli se něco pokazilo nebo ne, ale Bill byl schopný odpovědět na všechno, dokud…
„Byl jsi do ní zamilovaný?“
Okamžitě po otázce Susan střelila pohledem po Anně, jako by si kontrolovala, jestli je ta otázka v pořádku, Anna rychle zavrtěla hlavou. „Námitka,“ zvolala Susan.
„Zamítá se,“ řekl soudce se znuděným výrazem a mávnul rukou, aby se pokračovalo.
Ale Susan to nevzdávala. „Nevidím, jak by to mělo být relevantní,“ řekla a Tom nedokázal odtrhnout oči od Billa. Měl hlavu dolů a nebylo vidět, jestli dýchá nebo ne. Rozhodně se ale třásl.
„Jsem jen zvědavý,“ řekl Peter. „Tak byl jsi? Do ní zamilovaný?“
Bill nic neříkal a Tom se na Petera zle podíval, pak se podíval na Annu. Ta mu oplatila stejně beznadějný pohled a vrátila se pohledem k Billovi, sama pro sebe lehce vrtěla hlavou.
„Protože tady něco máme,“ pokračoval Peter a vyndal malý růžový kožený sešit. „Viděl jsi tohle někdy?“ zeptal se Bill, zvedl to a Bill zavrtěl hlavou, obličej bílý jako duch, čelist semknutou, jako by bojoval s nutkáním zvracet. „Tohle je Karinin deník. Nedávno jsme ho našli v klimatizaci v jejím pokoji. Měla toho hodně co říct. Hodně o tobě.“ Otevřel ho na založené stránce a začal číst nahlas.
22. listopadu 2004
Deníčku, Bill mě dnes políbil… a jedna věc vedla k další a… víš, co tím chci říct. Nijak mě nenutil, ale stejně mi to přišlo špatné. Došlo mi to až později, ale nejspíš je do mě zamilovaný. Netušila jsem to a je mi tak zle. Poslední věc, kterou jsem kdy chtěla udělat, bylo ublížit mu, a to jsem dnes udělala, protože jsem řekla něco opravdu hloupého. Tak nějak jsem naznačila, že jsem si myslela, že je gay a on mě uhodil. Neviním ho za to, byla jsem na něj opravdu hnusná. Já jen… opravdu jsem si myslela, že je gay. Předstírali jsme, že jsme pár před jeho rodiči po celé roky a já si myslela, že to je jen proto, že chtěl skrýt fakt, že je na kluky. Neměla jsem s tím problém a čekala jsem, až se mi sám svěří, nechtěla jsem ho kvůli tomu peskovat. Předstírali jsme to hlavně kvůli jeho otci, myslím. Není hodný člověk a vím, že homosexuály nenávidí, tak proto jsem si myslela to, co jsem si myslela, ano? Bill o tom nechce mluvit, ale něco tu není v pořádku. Je to to, jak se jeho obličej změní, když zmíním jeho tátu. Někdy mě to děsí…
Peter přestal číst. Všechny oči byly na Billovi, Tom se vařil hněvem, a to zřejmě i Anna. Soudce dál přehlížel Susaniny námitky během čtení deníku a Bill se chvěl jako nikdy, zíral do země. Vypadal, že má bolesti.
Karinina matka vzlykala do kapesníčku a Peter otevřel deník na jiné stránce. Ale než začal zase číst, zeptal se: „Bille, ublížil ti někdy fyzicky tvůj otec Jörg?“
Bill neodpověděl, namísto toho sklopil pohled, pusu neotevřel. Nejdřív Tom nechápal, proč se na to Peter ptá, ale pochopil a semknul čelist. Billovi fyzicky neubližovali. Možná ho jednou praštil, ale víc nic. Peter se ptal, protože znal odpověď, naznačoval, že Billovy důvody zavraždit svého otce nebyly dostatečné.
„Obtěžoval tě sexuálně?“
Tom viděl, jak Bill stiskl pěsti víc tam, kde si držel triko, a Tom se začal potit ještě víc, čím déle zůstával Bill potichu, tím rychleji mu tlouklo srdce. Nemohl být… nebo ano? Na vteřinu si myslel, že kdyby byl obtěžovaný, pak by mu to pomohlo, ale hned jak na to pomyslel, udělalo se mu špatně. Tohle bylo vážně nechutné už jen na pomyšlení.
Podíval se na Annu. Měla v obličeji zamyšlený výraz, který měl v sobě trochu smutku. Tom přemýšlel, jestli věděla odpověď na otázku, nebyl si jistý, jestli ho to děsilo, nebo mu to přinášelo úlevu.
Ne prosím, ne, prosil Bill tiše a konečně zvedl pohled a podíval se Peterovi do očí. „Ne,“ řekl skrze zaťaté zuby, hlas se mu třásl.
Tom zaklonil hlavu a vydechl úlevou, když se narovnal tak viděl, že Anna taky vypadá, že se jí ulevilo. Nejspíš se také bála jiné odpovědi, něčeho, co Bill celou dobu tajil.
Peter vypadal spokojeně, protože tohle byla další odpověď, kterou chtěl. I když ze zcela jiných důvodů.
„Jen ji,“ dodal Bill.
„Koho ji?“
„Mou matku. Byl bych radši, kdyby to dělal mně.“
Tom polkl a zavřel oči. „To si nepřej,“ zašeptal, i když nebylo možné, aby to Bill slyšel.
„Já jen,“ Bill začal. „Jen jsem chtěl, aby to přestalo,“ řekl šepotem. „Nemělo to zajít tak daleko. Jen jsem chtěl, aby to skončilo.“
„Kvůli tobě nebo jí?“
Tom semknul pěsti a Billovi trochu klesla čelist. „Cože?“ zašeptal. „Kvůli ní.“
„Ano, ale víš, já si nemyslím, že je to pravda.“ Peter přešel k Billovi blíž. „Myslím, že myslíš na sebe a nic jiného. Říkáš, že jsi to udělal pro matku, ale tomu se mi nechce věřit. Chtěl jsi, aby to přestalo kvůli tobě, pro své vlastní sobecké důvody. Choval ses, jako bys mohl mít lidský soucit; přinutil jsi tu chudinku myslet si, že ji miluješ – jen proto, aby ses s ní vyspal. Říkáš nám, jak hrozný byl tvůj život, jak špatně se k tobě chovali-“ podíval se zle na Susan, která se vařila na své sedačce. „Ale neobtěžovali tě, ani se tě nedotkl. Tvoje důvody nejsou dost dobré.“ Zastavil. „A že zavraždění tvé matky byla nehoda? Nevím, jestli ti to věřím. Karina ve svém deníku psala, že jsi rád od věcí utíkal. Snažil ses utéct, Bille? Snažil ses smazat svůj život a začít nový?“
Susan se snažila zastavit to, ale soudce to nechal být, Tom se díval, jak Bill trpí. Nemohl nic udělat.
„Tak pověz mi něco, protože ve mně vážně probudila zvědavost,“ řekl Peter. „Jsi gay? Je to jedno z tvých dalších tajemství?“
Bill naprosto ztuhl a Tom zadržel dech. Až moc, pomyslel si. Až moc najednou.
„Námitka,“ zvolala Susan. „Tohle je hloupé; sexuální orientace mého klienta nemá s případem nic společného, je to plýtvání časem.“
Ale Bill zvedl pohled a poprvé se podíval do očí Tomovi. Svět se zastavil, když se na sebe dívali. Tom zadržel dech a snažil se říct Billovi, že je to v pořádku, doufal, že Bill dokáže číst v jeho očích.
„To nic,“ řekl pak Bill, hlas se mu třásl jen trochu, jeho pohled stále na Tomovi.
„Ne, opravdu Bille,“ řekla Susan, podrážděně oddechovala nosem. „Neodpovídej.“
A tak Bill neodpověděl, ale jeho pohled zůstal na Tomovi ještě o něco déle, bylo to jako souhlas, který potřeboval. Poslal Billovi malý úsměv a oční kontakt skončil.
Bill nebyl gay a Tom to věděl. Skoro to až bolelo, jestli se sebou měl být upřímný. Ale nebyl ani hetero a Bill mu to teď právě svým zvláštním způsobem řekl.
Peter si znovu odfrkl a otevřel deník na další stránce. „Nicméně,“ řekl, zněl víc než trochu podrážděně. „Dále napsala…“
26. prosince 2004
Deníčku, myslím, že jsem těhotná. Nekoupila jsem si test, ale nedostala jsem to a je mi trochu nevolno. Nevím, co dělat. Samozřejmě je to Billovo a mezi námi je to pořád tak nějak divné a… jo. Včera jsem ho viděla a mluvili jsme, ale já se mu neodvážila nic říct. Chci si být nejdřív jistá. A aby toho nebylo dost, včera mě Markus pozval ven. Řekla jsem ano, ale teď si začínám myslet, že jsem neměla. Nejdřív bych si ráda promluvila s Billem, ale nemůžu si to teď rozmyslet a říct mu ne. Nechci, aby se Bill rozčílil, protože vím, jaký je…
A Bill je poslední dobou tak zvláštní. Víc než normálně, protože je vždycky zvláštní. Ale teď je tak uzavřený a tichý. I když je to mezi námi divný, takhle by to být nemělo. Pozvala jsem ho na Vánoce, ale on odmítl přijít. Chci vědět na co myslí, ale pokaždé když se zeptám, tak změní téma. Doufám, že neplánuje nic hloupého jako utéct nebo něco. To by byl celý on. Dělám si starosti.
Ale zpátky k problému. Nevím, jak to Billovi říct, bojím se, že by se zlobil-
„Dost.“
„Říkal jsi něco?“
„Dost,“ zopakoval Bill, hlavu dolů, ruce semknuté, dýchal tak, že to vypadalo, jako by zadržoval vzlyk. „Prosím, dost.“
„Dáme si dvacet minut na uklidnění,“ řekl soudce, přikývl a Tom se okamžitě zvedl z místa. Konečně, už bylo sakra na čase. Prošel pomalu se zvedajícím davem, protlačoval se mezi nimi, dokud nedošel k Billovi. Okamžitě ho objal a Bill ho nechal. Jeho roztřesený dech narazil na Tomův krk a Tom zavřel oči.
„Vedeš si moc dobře,“ zamumlal mu do vlasů. „Už je skoro konec. Ten deník byl nečekaný; je to jen strategie, snaží se tě vypsychovat.“
Bill nic neřekl, jen se držel jeho zad, jako by to bylo jediné, na čem závisel jeho život.
„Je to v pořádku,“ zamumlal Tom tak tiše, aby to nikdo neslyšel, a otevřel oči, podíval se po davu. „Je to v pořádku,“ zopakoval a pak uviděl bodající oči Klary Starkové, Karininy matky. Z tohohle úhlu vypadala starší, přímo zepředu. Dívala se na něj, na Toma. A on věděl proč. Bolest a vina a také trocha znepokojení projela jeho tělem, když si uvědomil, že se na ně tak dívá, protože tady byl, uklidňoval muže, který zavraždil její dceru. Věděl, jak zvláštně to muselo vypadat, jak špatně, protože kde byli lidé, kteří by objali ji? Nemohl se na ni dál dívat, a tak odvrátil hlavu a objal Billa víc.
„Nechceš trochu vzduchu?“ zeptal se šepotem. „Jsem si jistý, že je to v pořádku, když jsem s tebou, i když nejsem ve službě.“ Řekl poslední slova trochu hlasitěji a poslal pohled směrem ke strážníkovi Braunovi, který seděl o pár míst vedle. Braun slyšel, na co se prakticky zeptal a na chvíli vypadal zamyšleně, pak ale na Toma pokýval. „Pojď,“ řekl Tom Billovi a dal mu jednu ruku kolem pasu, vyvedl ho ven z hluku soudní síně.
Chodba venku byla tak tichá, že to bylo jako nebe, ale Tom chtěl trochu víc soukromí než tohle, a tak Billa zavedl do prázdné místnosti jen o pár dveří dál. Bylo zde ještě větší ticho a Bill se složil na židli. Zíral do blba s lesklýma očima, které zlomily Tomovo srdce.
„Hej, jsi v pořádku?“ zeptal se a položil mu dlaně na ramena, opatrně mu mnul svaly.
„Upřímně?“ Bill se krátce napůl hystericky zasmál. „Ani trochu.“
Tom přikývl a stiskl mu ramena, trochu se usmál, když se uvolnil pod jeho dotekem. „Bože, byl jsem tam tak naštvaný,“ přiznal a jeho úsměv zmizel. „Opravdu sis vedl dobře.“
„Ne, posral jsem to.“
„Ne, ty-„
„Tak jsem to posral; nesnaž se mě utišit. Znám tě.“
Tom se pousmál při tom ‚znám tě‘ a dál mu masíroval ramena a krk. Byl vděčný za ticho v místnosti, vděčný za soukromí, protože by se zbláznil, kdyby se nemohl jít někam uklidnit.
Nebyl si jistý, jak moc to Bill posral, aby použil jeho slova, ale doufal, že se to dá zachránit. Susaniny otázky určitě napraví ty hrozné věci, které Peter zavinil.
Bill byl na několik minut ticho, pak řekl šeptem: „Bála se mě.“
Tom zastavil ruce. „Cože?“
„Neslyšels?“ zeptal se Bill. „Bála se mě.“
Tom mu pohladil ruce a snažil se ho uklidnit. „Ne, nebála,“ řekl. „To, co ten právník četl, bylo jen malé procento všeho, co v tom deníku je. Četl jen ty negativní věci, vsadím se, že-„
„Ne,“ zamumlal Bill.
Tom vydechl, ale už na to nic neřekl. Přeci jen tohle měla být pauza. Nechtěl na něj dál tlačit, až moc se bál toho, co by to Billovi způsobilo. „Chceš něco?“ zeptal se namísto toho. „Vodu, kafe?“
Bill se na něj podíval. „Vážně?“
Tom se trochu zasmál. „Jo, vážně. Kafe, že?“
Bill přikývl a Tom se v hlavě poplácal po rameni za to, že uhodl, co by chtěl.
„Zvládneš to tady o samotě, když pro něj půjdu? Hned jsem zpátky.“
Bill zaváhal kvůli tomu, že by tu měl čekat sám, ale vidina kávy byla silná, a tak přikývl. „Okay.“
„Nikam nechoď,“ řekl Tom, ještě jednou mu stiskl rameno a zmizel dveřmi. Šel rychle chodbou k automatu na kávu, aby Bill byl o samotě co nejkratší možnou dobu, nelíbila se mu myšlenka na to, že tam sedí úplně sám a možná dochází k závěrům, ke kterým by docházet neměl.
Mezitím si Bill hrál s lemem své košile, poslouchal zvuk svého dechu. Nechtěl se tam vrátit, ale ještě neskončili. Ale až pro dnešek skončí, tak budou další dny. Neskončí to tak rychle, nikdy to neskončilo. Trvalo to.
Tom mu řekl, že si vedl dobře, ale on věděl, že to řekl, jen aby ho uklidnil. Věděl, že to posral. Hodně mlel a zdál se nejistý, dokonce neupřímný. Obzvlášť když se ho ptali na Markuse. Co měl říct, když ve skutečnosti ani nezaváhal, než toho kluka zabil? Co měl říct, když důvod, proč ho zabil, byl jednoduše proto, že byl její přítel a stál mu v cestě? Neměl nic co říct, co by utěšilo rodinu, a nic, co by donutilo soudce změnit názor.
A ten deník… ani nevěděl, že si píše deník, nikdy mu to neřekla. Slyšet tahle slova bylo jako mučení, uvnitř ho to trhalo na cucky a on nebyl schopný to snést. Mělo to trhání někdy přestat? Objal se, když jím projelo další bodnutí při pomyšlení na to, co napsala. Bála se ho, dělala si starosti a bála se. Jen dvakrát věděl, že se bála. Jednou to bylo zřejmé… a potom tu bylo podruhé.
Bill vyšel z budovy školy, jeho skoro prázdná taška mu visela přes rameno. Šel k bráně, kde obvykle čekal na Karinu. Byla pomalá, vždycky přišla později než ostatní.
Došel k bráně a opřel se o plot, díval se ke školnímu vchodu. V tu chvíli to uviděl a sevřel se mu žaludek. Přes jeho obličej přelétl stín a on rychlými kroky vyrazil zpátky, dýchal jako rozzuřený býk.
Když tam došel, vzal toho kluka za rameno a odtrhl ho od Kariny. Stál tak blízko, až moc blízko u ní.
„Bille, co-“ začala Karina, ale její slova byla přerušena jejím vlastním výkřikem, když se Billova pěst setkala s čelistí mladíka. „Co to děláš!“ křičela, když Bill po chlapci skočil s další ránou. „Bille, přestaň!“ vzala ho za loket, ale on ji odstrčil a znovu ho uhodil. Bolely ho kloubky, ale bylo mu to jedno. Balil ji. To nemohl. Bill ji zachraňoval, tenhle kretén by něco zkusil, ublížil by jí.
Nepřestal ho mlátit, dokud chlapec neležel nehybně na zemi, z brady mu tekla krev a měl opuchlý obličej.
Bill od něj ustoupil a uvolnil dlaň. Kurva, pomyslel si, když se podíval na krev. To nebylo dobré.
„Bille, je to můj kamarád!“ vykřikla Karina a prošla kolem něj, podívala se na něj rozčileným a trochu ustrašeným pohledem. Možná trochu zklamaným. Klekla si vedle toho chlapce. Zavrtěla hlavou. „Co si myslíš?“ zeptala se ho, ale nedívala se na něj. „Jsi šílený? Nejspíš bude potřebovat do nemocnice.“
Bill polkl. „Já jen… já… omlouvám se,“ zamumlal, ale nebylo mu to líto.
„To je fuk, Bille. Myslím, že bys měl jít domů.“
„Ale-„
Vydechla. „Zítra si promluvíme. Slibuju.“
Bill sklopil pohled, ale nesnažil se s ní hádat. Říkala to proto, aby odešel, nechtěla ho tady. A tak se otočil a šel na autobusovou zastávku, bolela ho ruka. Na jeho rtech se objevil lehký úsměv.
Bill si vzpomněl, jaké to bylo, když se toho dne vrátil domů. Škola zavolala jeho matce a ta na něj křičela a dala mu zaracha, ale Jörg řekl, že to, co udělal, udělal správně. „Jestli někdo balí tvoji holku,“ řekl a Bill si to pamatoval slovo od slova, „máš právo dát mu ránu nebo dvě. Ukaž jí, že jsi schopný se o ni postarat.“
Bill si to pamatoval, protože to byla jediná rada, kterou kdy od Jörga dostal. Bylo to zvláštní, protože on ho chtěl zároveň potěšit, i proti němu vystupovat. Toužil po uznání, ale toho se mu jen sotva dostávalo. Měl přítelkyni, aby Jörga potěšil, a začal používat šminky, aby proti němu šel.
Už jen to, jak se snažil přijít na své vlastní myšlení, dostal z toho bolest hlavy, a tak byl opravdu vděčný, když se dveře za jeho zády otevřely a přišel Tom, snad mu přinesl šálek horké kávy.
„To ti to trvalo,“ řekl Bill a otočil se na židli.
Ztuhl. Srdce mu vynechalo úder.
Nebyl to Tom.
Vůbec to nebyl Tom.
První myšlenka, která mu proběhla hlavou, byla, že teď umře. Teď, měsíce před tím, než by měl. Vyndá nůž a zapíchne ho.
Přelil se přes něj takový strach, který nikdy v životě necítil. Za Karininou matkou se zavřely dveře.
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
nemozem najst predchadzajuce casti
Chudák Bill, ten právnik ho tam fakt poriadne týral. 🙁 A sudcovi to bolo jedno, námietky Susan takmer nebral do úvahy. Začínam sa báť tej zlej varianty, že Billovi trest smrti nezrušia, lebo zatiaľ to vyzerá dosť zle.
Ešteže tam má Bill Toma, ktorý sa ho snaží podporiť.
A ten koniec, že do miestnosti vošla Karinina matka. Bojím sa toho, čo Billovi povie, ale určite to nebude nič pekné a len tým Billa ešte viac zdeptá. Dúfam, že sa Tom vráti čo najskôr.
Ďakujem za preklad.
Tady ty díly se tak strašně špatně čtou…..je mi z toho úplně úzko 🙁 Bill je opravdu v příšerném stavu, i přesto, že udělal hrozné věci, myslím, že až takové týrání si nezaslouží 🙁
Moc děkuju za překlad!
[1]: v rozepsanych se to jmenuje #815 … 🙂
Sakra .. Co po nem chce?? A ty pravnici sou takovy mrchy.. Takovy psychicky tyrani!! To je horzny 🙁
moc děkuji za překlad 🙂
to je napinavy jak maly trenky
Co mu chce matka Kariny doufám že se tam objeví Tom.
Kde v pekle je sakra Tom??? to tú kávu varí na plyňáku? Mám strach čo sa stane. Ako ju tam mohli pustiť? Kde je ochranka? Som nervózna a na pokračovanie budem čakať strašne netrpezlivo.
Obrovské ĎAKUJEM za preklad:)
Tenhle pribeh je vazne akorat tak dobry aby ho natiskli do knih a desitky tisic vytisku pak prodali lidem s vkusem k dobremu cteni. Tolik enoci se mi najednou snad jeste telem neprohnalo! Ten soud je vazne utrpeni i pro me, pak vubec nevim, jak to dokaze Bil prezit,aape drzi se. Ano nejspis to posral. A Peter je srac! Ale jsem si jista, ze to Susan da do poradku! Ze jo? 🙁 neprezila bych jeho smrt. Vzdyt posledni dil autorka psala rok, ne? Rok na smutny konec je moc! Ale cely tenhle pribeh je vlastne smutny. Nevim… nenavidim tenhle pribeh a zaroven ho miluju. To co provadi Billovi, Tomovi .. to co se deje me 😀 🙁 to je neco strasneho, ale celkove… zboznuju ho! Ten konec me zabiji! Jsem si jista, ze za nim neprisla, aby mu rekla, jak ho ted lituje a jak se primluvi za nizsi trest. Ale ani si nemyslim, ze by ho chtela zabit. Koneckoncu to mohla udelat kdykoliv predtim. No ne? V soudnich sinich se strili porad. A jestli se pletu at se propadnu. Nevim, co mu chce, ale mam z ni strach. Billa mi je lito. Neprozila jsem si, ze bych si nemela s kym hrat… vzdyt mam sourozence a ti se prdelili vsude za mnou a ja za nimi, kdyz jsme chtela 😀 ale musi to byt strasne. Male dite to bere jinak, nez teenager nebo dospeli… a pak ten jeho tata. 🙁 a kdyz prislo na denik, bala jsem se co v nem bude a ta otazka na sex. obtezovani… bala jsem se odpovedi, pac bych pak asi litosti umrela. Cely muj koment bude o smrti a zabijeni, super! Tak ja radsi koncim. Mockrat dekuju za preklad! Jsem rada, ze se to vyresilo a ze si muzeme docit osmsetpatnactku v cestine, pac jsem zapomnela svy heslo na strankach, kde je tohle v originale a zadruhe anglicky neumim a ani jinyma jazykama do kterych to jeste bylo prelozene. Takze moc moc dekuju! ♥ a dobrou noc (do skoly urcite zaspim)
um.. ale předchozí část pod 815 není:/ a ani to není v rozepsaných pod O, když je to teďka psané slovy… kampak se nám to ukládá tedy?
[10]: Klikni si na ten červený nápis osmsetpatnáct hned pod nadpisem, tam najdeš předchozí díl.
[10]: je to v rozpísaných poviedkach http://twincest.blog.cz/rubrika/815-by-brokenmirror
Niee 🙁 teraz ho tá harpia psychicky zdeptá, dúfam že jej nič neurobí 🙁 prečo je to tak napínavé? Mám niekedy pocit, že oje srdce to už nezvláda 😀 tak moc to prežívam .